Národní shromáždění československé 1918 – 1920

V předchozím oddílu byly probrány všechny podstatné námitky, vzaté z právní theorie a praxe života parlamentního, jež uvádějí se ve prospěch systému jednokomorového; z uvedeného plyne, že většina výhod systému jednokomorového jest pouze zdánlivá a že systém ten má své slabiny.

Nyní budiž přihlédnuto k tomu, jaké výhody pro celkový ústavní život poskytuje systém dvou komor.

Jest zajímavo, jak na systém dvou komor nazíráno bylo ve Spojených státech amerických v době, kdy tvořena byla nová ústava (r. 1787).

Tehdy vycházely v N. Yorku publikace. známé pod úhrnným názvem »The Federalist«, v nichž probírají se způsobem klasickým jednotlivé otázky ústavní. Zřízení senátu má podle těchto publikací tyto výhody:

a) Zvyšuje bezpečnost státu vůči případné proradě sněmovny dolní, ježto by byla k takové proradě nutna dohoda dvou těles rozličného složení. Bezpečnost tato jest tím větší, čím více se složení liší.

b) Čelí nebezpečenství, které jest spojeno s existencí jediného příliš širokého sboru zákonodárného - nebezpečenství, ze podlehne snadno náhlým vášním nebo vlivu nesvědomitých vůdců a dojde ke zhoubným usnesením. Aby senát mohl zde brzditi, nesmí sám býti příliš četným sborem, musí míti dostatečnou pevnost a míti poměrně dlouhou periodu zákonodárnou.

c) Jest s to nahraditi neznalost zákonodárných předmětů a zákonodárných zásad, která začasté schází sněmovně poslanců.

d) Představuje stálejšího činitele oproti druhé sněmovně, kde rychlá výměna členů má v zápětí překotné změny v zákonodárné politice. Tato nestálost státních aktů snižuje vážnost státu za hranicemi, připravuje lid o požehnání svobody, opatřuje neoprávněné výhody odvážným spekulantům, kteří změny nálady dovedou předvídati a využitkovati, olupuje poctivé pracovníky o podnikavost a - což je nejzávažnější - připravuje sám národ o oddanost a úctu k vlastnímu státnímu systému.

e) Má jakožto užší sbor s delším časovým trváním větší smysl pro národní důstojnost, který jest státu v pochybnosti nejspolehlivějším vůdcem k správnému postupu.

f) Jakožto sbor stálejší je si vědom své zodpovědnosti za správné provedení obsáhlých státních aktů, jmenovitě takových, které vyžadují delší souvislé práce legislativní; zodpovědnost tato chybí sněmovně druhé, jejíž krátká perioda k provedení takovýchto obsáhlých aktů ani nestačí.

g) Je protiváhou proti okamžitým náladám voličstva samotného, jejichž nepředložených důsledků národ sám by později trpce litoval.

Z dalších vývodů důvodové zprávy bude zřejmo, že výhody, jez publikace »The Federalist« v roce 1787 očekávaly od zavedení senátu, jsou i dnes uznávány za cenné předností systému dvoukomorového, a to nejen ve Spojených státech severoamerických, nýbrž i jinde zejména na př. ve Francii).

Na základě zkušeností, jež se systémem dvou komor učinily státy, jichž státní zřízení jest rázu ryze demokratického lze shrnouti výhody, které poskytuje systém dvou komor, takto:

1. Na prvý pohled jest patrno, že systém dvou sněmoven zaručuje daleko důkladnější projednání věci, což má svůj původ nejen v tom, že táž věc se projednává po dvakráte, nýbrž i před jiným forem od jiných osob a s jiného hlediska, což vše zaručuje daleko důkladnější probrání věci; tak vyvaruje se zákonodárce rozličným chybám, které se stávají často patrné teprve tehdy, když jest celá osnova poznovu od počátku projednávána, jen tak lze se vystříhati mnohým ukvapenostem, jimž jsou vydány v prvé řadě zákonodárné sbory v ústavách demokratických a republikánských, které nemívají dostatečné protiváhy v pravomoci, příslušející hlavě státu. Případným konfliktem názorů obojí sněmovny míní se tříbí, neboť diskuse o zákoně jest často tak užitečná, jako zákon sám (Laveley na uv. m. II. str. 15); spory odstraňují se většinou kompromisem, který, byť by snad v theorii nevyhovoval, v praxi jest přece skoro vždy nejlepším způsobem řešení sporných zájmů životních. Sněmovna jedna, odporujíc usnesení sněmovny druhé, musí se snažiti přesvědčiti nejen protivníka, ale i veřejnost o tom, že stanovisko její odpovídá obecnému prospěchu.

2. Jedině systémem dvou komor možno dosáhnouti stability a rovnováhy v oboru zákonodárné činnosti.

A. Menger, vědecký pracovník, jehož pokrokové smýšlení jest nade vši pochybnost postaveno, podotýká k této otázce:

»Každé přenáhlení jest v lidovém státě pracovním dvojnásob nebezpečným, poněvadž se zde po výtce bude jednati o sociální, nikoliv politické úkoly. Dějinná zkušenost však učí, ze největší změny politické moci velice snadno dají se zvrátiti, sociální převraty však téměř vždy přivodí neodvolatelné skutečnosti. Proto jest učelno, aby také zákonodárství lidového státu pracovního obstaráváno bylo dvěma sněmovnami.« (A. Menger: Stát budoucnosti (český překlad 1903), str. 239.)

Výstižně označil postavení senátu francouzský spisovatel Jéze v Eléments du Droit public et administratif (str. 141), jakožto corps ponderateur et moderateur. V tom souhlasí tito moderní spisovatelé zcela s názory, jež hlásal již před půlstoletím Bluntschli, jenž senát prohlašoval za závoru proti přílišné agilnosti sněmovny nižší a poukazoval k tomu, že parlament má pořádati trvalé poměry národa, k čemuž jest třeba projednávání důkladného, nikoliv rychlého. Také americký klasický právník L. H. Holt (na uv. místě str. 45) považuje za prvou a základní výhodu, že horní sněmovna jest nejbezpečnější zárukou proti překotné, nerozvážné práci zákonodárné. Tento moment stability, jejž přináší s sebou již existence druhé sněmovny, lze ještě zvýšiti tím, když při jejím tvoření bude pamatováno na to, by ona representovala stabilnější prvky života státního. (J. Bluntschli. Allgemeines Staatsrecht. 4. vydání. I. díl 494 - 7.)

Vysoce zajímavými jsou výstižné posudky znamenitých právníků amerických o výhodách, jež skýtá senát pro stabilitu a kontinuitu v zákonodárné práci; úsudky jich shodují se také v tom, že právě částečné a postupné obnovování senátu zaručuje dosazení uvedených výhod (srv. J. Bryce na uv. m. kap. X. J. Macy a J. W. Gannaway: na uv. m. kap. XI.). Nejsou nezajímavými srovnání, jichž zmínění autoři užívají ve svých plastických líčeních výhod postupného obnovování senátu, tak praví na př.: Bryce (na uv. místě kap. X.), že senát jest nepřetržitě a postupně obnovován jako jezero, do něhož potůčky přivádějí čerstvou vodu v náhradu za vodu mizící s vytékající řekou; Macy (v kap. XI. zmíněného spisu) uvádí, že senát má sloužiti jako setrvačník udržující zákonodárný stroj v pohybu bez otřesu a v rozumné rychlosti.

Tím, že senát neobnovuje se celý najednou, nýbrž že postupně vystupuje pouze část jeho členů dociluje se jisté stability ve složení senátu a tím i stability ve veškeré práci zákonodárné; přesuny mocenských poměrů stran nastávají v senátu pouze částečně obnovovaném mnohem řídčeji než ve sněmovnách, jež se obnovují vždy celé najednou.

3. S touto výhodou dvoukomorového systému úzce souvisí další jeho výhoda, totiž vzájemná kontrola obou sněmoven; oba sbory žárlivě střehou obor své pravomoci a brání se tomu, aby nejen jeden z nich nezasahoval v pramovoc druhého, nýbrž i jinak nerozšiřoval sféru své působnosti; tak výslovně podotýká spolutvůrce nynější francouzské ústavy Prevost-Paradol, že jest, třeba, by sněmovna byla poutána »existencí jiného shromáždění, jehož spolúčinnost by byla nezbytná pro sdělávání zákonů a které by též vyjadřovalo své mínění o obecné politice«. (La Nouvelle France 104.)

4. Další výhoda systému dvoukomorového záleží v tom, že systém tento brání tomu, by jediná sněmovna nestrhla na sebe veškerou moc, aby se nezvrhla v tyranii, jak jest nejlépe viděti na historii konventu francouzského. »Tyranie shromáždění zvoleného pak jest stejně hrozná, jako tyranie dědičného vladaře.« (Duguit: na uv. m. str. 367.) Volba není pak dostatečnou zárukou, jak týž autor ukazuje, by parlament nepřekročil svoji moc; nejlepším prostředkem, aby se pokud možno zabránilo tyranii parlamentu, jest podle něho dosud systém dvoh komor.

Podobně ostře se vyjadřuje Laveley (na uv. m. str. 14): »Despotismu sněmovny dlužno se obávati více, než despotismu panovníkova, panovník dá se často udržeti vědomím své zodpovědnosti před národem nebo dějinami. Veliký sbor lidí nemá toho vědomí, nemá zodpovědnosti a proto ho nic nezdržuje.«

Historie jednotlivých parlamentů, najmě francouzského, skytá toto poučení: Utvoření zákonodárného sboru o jediné komoře jest skoro vždy příznakem toho, ze ústavní poměry státu nejsou ustáleny, že v činnosti zákonodárné má rozhodovati spíše všestrhující moc ideje nežli požadavky chladného rozumu, že jest třeba rychlého rozhodování podle okamžité potřeby, nežli rozvážné práce zákonodárné pro věky budoucí; parlamenty jednokomorové osvědčily se v dobách revolučních převratů, nikoliv však v periodách klidného rozvoje státního mnohé vymoženosti revoluce byly zachráněny jen tím, že se včas přešlo k systému dvou komor.

I. Otázky týkající se složení a pravomoci senátu v republice Československé jsou součástí komplexu otázek, které souvisejí s problémem, jak v nové ústavě našeho státu vůbec bude upravena zákonodárná moc. Tento komplex vysoce důležitých otázek práva ústavního dojde úpravy v ústavní listině.

Otázka, zdali zákonodárný sbor republiky Československé v nové ústavě má se skládati z jedné sněmovny či z komor dvou, nabyla takové skutečnosti, že vláda považuje za nezbytně nutné rozřešiti otázku tuto již nyní, dříve nežli předloží k ústavnímu projednání návrh vlastní ústavní listiny. Osnova zákona o složení a pravomoci senátu tvoří tudíž pouze výsek z oné kapitoly vlastní ústavní listiny, jež jednati bude o moci zákonodárné.

Jak již z nadpisu osnovy plyne, upravuje osnova z otázek, týkajících se zřízení dvou komor pouze ony, jichž řešení jeví se již nyní nad míru aktuelní - totiž otázky složení a pravomoci senátu. Tento poměr osnovy zákona o senátu k ústavní listině dlužno míti na paměti při posouzení osnovy. Tímto poměrem se také vysvětluje, že vláda vědomě neupravila všech otázek týkajících se senátu již v připojené osnově; vláda vycházela při tom z názoru, že bude účelnějším upraviti některé otázky teprve v ústní listině. O jednotlivostech v tomto směru stane se ještě zmínka na příslušných místech této důvodové zprávy. Již nyní budiž zdůrazněno, že vnitřní spojitost zákona o složení a pravomoci senátu s ústavní listinou dochází také výrazu v § 18. osnovy, podle níž zmíněný zákon má nabýti účinnosti současně se zákonem, kterým se vydává ústavní listina.

II. Vláda uvažujíc zevrubně a všestranně o tom jak, jak má býti složen zákonodárný sbor republiky Československé v nové ústavě, rozhodla se pro systém dvou komor. Zákonodárný sbor republiky Československé (Národní shromáždění) bude se tedy skládati: ze sněmovny poslanecké a ze senátu. Vláda, zabývajíc se řešením problému pro budoucnost státu tak vysoce významného, jakým jest právě složení zákonodárného sboru, považovala za svoji povinnost podrobiti důkladnému studiu otázku, jak osvědčil se systém dvou komor v čelnějších moderních státech demokratických. Na základě tohoto studia dospěla pak vláda k nezvratnému přesvědčení, že právě systém dvou komor, jenž poskytuje velmi cenné výhody pro veškeren ústavní život právě ve státech, o jichž demokratickém zřízení není nejmenšího sporu, zejména ve Francii a ve Spojených státech severoamerických, jest s to, aby vyhovoval i celostátním zájmům republiky Československé.

Sluší zdůrazniti, že právě nejnovější díla právnické literatury francouzské a americké podávají klasická přímo svědectví o tom, že systém komor osvědčuje se znamenitě zejména ve státech se státním zřízením ryze demokratickým, aniž by principy demokratické jakkoliv porušoval.

Výhody systému dvou komor byly uvedeny již shora (sub. A. III.). Tyto výhody tanuly na mysli vládě při sdělování osnovy zákona. Osnovou zákona má se dosíci toho, aby senát republiky Československé byl vskutku důstojným a vážným sborem, který by byl zárukou stability, rovnováhy a kontinuity v zákonodárné činnosti a tím i zárukou svobody a bezpečnosti národa.

K dosažení tohoto žádoucího cíle přispěje v prvé řadě vhodné složení senátu. Vycházející z těchto úvah, pojala vláda do osnovy ustanovení, o nichž jest přesvědčena, že povedou k dosažení uvedeného cíle.

Zásady, na nichž spočívá organisace senátu podle vládního návrhu, lze shrnouti takto:

1. Senát je naprosto neodvislým od sněmovny poslanecké.

2. Složení senátu jest podstatně odlišné od složení sněmovny poslanecké.

3. Senát obnovuje se vždy pouze částečně.

V jednotlivostech budiž uvedeno:

ad 1. naprostá vzájemná neodvislost obou sněmoven zaručuje netoliko žádoucí nestranné projednávání věci v každé sněmovně, nýbrž podporuje i vzájemnou kontrolu obou sněmoven. Neodvislost tato dojde výrazu v otázce kompetence každé z obou sněmoven - a to bude pamatováno v ústavní listině. Osnova snaží se poskytnouti záruku pro vzájemnou neodvislost sněmoven také ustavením § 1. o inkompatibilitě členství v senátu se členstvím ve sněmovně poslanecké.

ad 2. Různé složení každé sněmovny jest jedním z kardinálních požadavků, jenž právě ve státech, kde se systém dvou komor výtečně osvědčuje, jest považován za nejbezpečnější záruku pro to, aby dosaženo bylo oněch cenných výhod, o nichž se shora stala zmínka. Tak na př. L. H. Holt v uvedeném spise na stránce 39. zdůrazňuje, že mají-li býti zajištěny výhody systému dvou komor, nesmí býti druhá komora pouhou kopií komory prvé.

Podobně vyjadřuje se J. Bryce v citovaném spise: kap. X.

Osnova snaží se vtisknouti složení senátu ráz podstatně odlišný od složení sněmovny poslanecké.

Rozdíly ve složení senátu a ve složení poslanecké sněmovny, jež považuje vláda za vhodný prostředek k dosažení uvedeného cíle, jeví se zejména v těchto směrech:

a) Pro volbu do senátu jsou stanoveny přísnější podmínky aktivního a passivního práva, nežli pro volbu sněmovny poslanecké (§§ 3. a 4. osnovy), zejména jest podstatně zvýšena věková hranice pro aktivní i passivní právo volební do senátu; také co do velikosti volebních okresů bude nutno stanoviti odchylky mezi volbami do senátu a do sněmovny poslanecké (srovnati sluší připomínky k §§ 6. a 7. osnovy).

b) Volební období členů (§§ 5. a 9.) senátu jest delší nežli volební období členů poslanecké sněmovny.

Bližší o těchto rozdílech jest uvedeno v připomínkách k jednotlivým paragrafům osnovy.

ad 3. Ustanovení osnovy o částečném obnovování senátu (§§ 9. a 10.), spolu s předpisy osnovy o delším volebním období členů senátu (§§ 5.,9., 10.) mají zabezpečiti žádoucí stabilitu ve složení senátu a tím i stabilitu a kontinuitu v zákonodárné činnosti - tedy výhody, jichž vysoká cena uznává se právě ve státech, jichž demokratický ráz je nade vši pochybnost.

Na tomto místě dlužno opětně zdůrazniti výstižné výroky, zejména amerických právníků o významu momentů stability a kontinuity pro veškeren ústavní život (srv. Bryce: na uv. m. kap. X., Macy-Gannavay: na uv. m. kap. XI., Holt: na uv. m. str. 45. - a vývody této zprávy sub. A. III. 2.)

S hledisek všeobecných bylo by lze považovati za velmi účinný prostředek k dosažení odlišného rázu senátu a sněmovny poslanecké a tím i k dosažení výhod, jež právě různé složení obou sněmoven přináší, takovou úpravu složení senátu, podle níž by větší část senátorů byla volena, kdežto menší část senátorů jmenována presidentem republiky.

Pro tuto úpravu bylo by lze v podstatě uvésti tyto důvody:

Jak shora uvedeno (srov. oddíl A. III. 2) uznává se všeobecně, že mají-li nastati ony příznivé důsledky, spojené se zavedením systému dvou komor, jest nezbytně nutno, aby senát měl odlišný ráz od sněmovny poslanecké. Tato zásada došla výrazu ve všech státech, kde zaveden systém dvou komor. Jedná se o to, jakým způsobem je nejúčelněji provésti tuto differenciaci obou sněmoven. Shora byl uveden přehled pestré směsice způsobů, jimiž jednotlivé státy tuto differenciaci provádějí. Jest přirozeno, že v tomto směru nelze do zřízení našeho státu prostě přinésti některý z cizích vzorů. Systém francouzský (nepřímé volby do senátu) nelze applikovat u nás - nepřímé volby neodpovídají principům demokratickým. Systému, jenž zaveden je ve Spojených státech severoamerických (všichni členové senátu jsou voleni - a to od r. 1912 přímo), rovněž nelze použíti - nesluší totiž přehlížeti, že Unie severoamerická jest státem spolkovým a že tudíž důsledkem této konstrukce senátoři i při přímých volbách přece jenom alespoň do jisté míry representují vždy státy, v nichž byli zvoleni.

Složení senátu republiky Československé pouze ze senátorů volených, byť i volby jich dály se za podstatně jiných podmínek nežli za jakých se volí členové sněmovny poslanecké - nezaručovalo by, že by systém dvou komor, pro nějž se vláda rozhodla, přinesl plně ony výhody, jimiž se právem honosí přední moderní republiky. Za tohoto stavu věci dlužno hledati jinou cestu, jež by s jedné strany nebyla porušením principu demokratického, s druhé strany pak byla s to přivoditi ony výhody, jež odůvodňují zavedení systému dvou komor také v republice Československé. Jest sice pravda, že výhody, jež poskytují senáty v moderních republikách, tedy zejména výhody stability a rovnováhy i kontinuity v zákonodárné práci, výhody důkladnějšího projednávání věci, bylo by lze alespoň do jisté míry dosíci také, na př. zvýšením hranice věkové pro aktivní i passivní právo volební, stanovením delšího období volebního, předpisy o částečném obnovování senátu - leč jest otázkou, zdali podobné kautely samy o sobě jsou s dostatek vydatné.

Sluší spíše míti za to, že již způsob výběru osob za členy senátu má poskytovati spolehlivý základ k dosažení žádoucích výhod, jež má instituce senátu přinésti v zájmu státu i občanů.

Senát pak jenom tehdy bude sborem, jenž bude s to splniti řádně své úkoly tak, aby činnost jeho vskutku přinesla výhody, jež skýtají senáty moderních demokratických států, jestliže bude postaráno o to, aby v něm zasedaly »osoby širšího rozhledu a větší znalostí všech potřeb národa,« (srv. Holt: na uv. m. kap. XI.), aby v něm »nahromaděna byla zkušenost,« aby »byl sborem v pravdě vážným a důstojným« (Macy-Gannaway: na uv. m. kap. XI.), aby »v něm byl duch pospolitosti, jenž by vedl k opravdové důstojnosti« (srv. Bryce na uv. m. kap. X.), aby »senát byl oním stálým prvkem ve státní správě, jenž by si zachovávati svůj ráz v očích ciziny a byl při tom zárukou kontinuity v politice vnitřní i zahraniční« (srv. Bryce: na uv. m. kap. XII.).

Této kýžené vysoké úrovně nemůže však dosíci senát vyšlý výhradně z voleb. Zkušenosti dokazují, že velmi často právě osoby, jichž ryzí charakter, vynikající vlastnosti odborné, široký rozhled a bohaté zkušenosti životní byly by pravým pokladem pro činnost sborů zákonodárných, jedině pro to zůstávají v ústraní, že nemají dosti chuti a síly, aby se pustily do - namnoze prudkých - zápasů volebních, v nichž teprve získaly by si legitimaci pro to, by své vzácné vlastnosti mohly uplatniti na poli tak významném, jakým jest činnost zákonodárná.

Právě účasti těchto osob na práci ve sboru zákonodárném bylo by lze dosící tím, že by jmenování určitého počtu senátorů bylo vyhraženo presidentu republiky - to bylo by zajisté jen v prospěchu republiky.

Pečlivý výběr senátorů z osob vysokých duševních kvalit svěřený presidentu republiky nepřímo volenému lidem (Národním shromážděním) - za harmonického spolupůsobení ostatních momentů, jež mají býti kautelami pro úspěšnou činnost senátu - mohl by zajisté přispěti k tomu, aby také senát republiky Československé stal se »opravdovou zárukou svobody a bezpečnosti národa« jako senát Spojených států severoamerických (srv. Holt. na uv. m. str. 45. a 46.). aby »hájil autoritu národa« jako sněmovna lordů v Anglii (srv. A. V. Dicev: Introduction to the Study of the Law of the Constitution, Londýn 1915, 8. vydání, str. XXI.).

Pokud již povšechné připomínky k osnově neobsahují také vysvětlivek k jednotlivým paragrafům osnovy, budiž ještě připomenuto toto:

Oznámení ve smyslu odstavce 2. § 1. dlužno učiniti ministerstvu vnitra. Pro tento způsob rozhodla se vláda, hledíc k tomu, že ministerstvo vnitra podle předpisů řádu volení do sněmovny poslanecké obdrží všechny spisy volební, a dále že ministr vnitra jest podle § 12. osnovy oprávněn vydávati zvoleným senátorům ověřující listy.

V tomto ustanovení vyslovena zásada, že také pro volby do senátu platí předpisy řádu volení do sněmovny poslanecké. Budou se tudíž i volby do senátu konati podle zásad všeobecného, přímého, rovného a tajného práva hlasovacího se zastoupením menšin. Odpovídá tudíž způsob voleb do senátu plně zásadám demokratickým. Odchylky, jež stanoví osnova pro volby do senátu, vysvětlují se snahou (shora blíže odůvodněnou) vtisknouti složení senátu odlišný ráz od složení sněmovny poslanecké.

Podmínky aktivního volebního práva do senátu liší se od podmínek aktivního volebního práva do sněmovny poslanecké (jak je navrhuje vládní osnova řádu volení do sněmovny poslanecké) potud, že pro právo voliti do senátu vyhledává se překročený 26. rok věku - kdežto pro právo voliti do sněmovny poslanecké vyhledává se překročení 21. roku věku. Stanoví-li osnova jako podmínku aktivního volebního práva do senátu 26. rok věku, děje se tak v úvaze, že by při stanovení nižší hranice věkové byly z práva voliti do senátu vyloučeny také osoby, jež mohou býti zvoleny za starosty obcí (podle řádu volení obcí vyhledává se jako podmínka pro passivní volební právo do obcí 26. rok věku § 4. zákona ze dne 31. ledna 1919, čís. 75 sb. zák. a nař.).

Podmínky passivního volebního práva do senátu liší se od podmínek passivního volebního práva do sněmovny poslanecké (podle osnovy řádu volení do sněmovny poslanecké) v těchto směrech:

a) Podmínkou passivního volebního práva do senátu jest dokonání 45. roku věku (v den volby) - podmínkou passivního práva volebního do sněmovny poslanecké dokonání 30. roku věku.

b) Jako podmínka passivního volebního práva do senátu vyhledává se alespoň 10leté státní občanství - pro dosažení passivního volebního práva do sněmovny poslanecké postačí alespoň tříleté státní občanství.

Za účelem srovnání, jak defferenciace podmínek passivního volebního práva do senátu a do sněmovny poslanecké jest upravena v moderních republikách, budiž uvedeno: Ve Francii vyhledává se pro volitelnost do senátu stáří 40 roků - pro volitelnost do sněmovny poslanecké stáří 25 roků; ve Spojených státech severoamerických jest podmínkou volitelnosti do senátu devítileté státní občanství a stáří 30 roků - podmínkou volitelnosti do sněmovny poslanecké pak sedmileté státní občanství a stáří 25 roků.

Kdežto pro sněmovnu poslaneckou navrhuje se v řádu volení volební období pětileté, po jehož vypršení obnovuje se celá sněmovna najednou, stanoví osnova pro senát volební období osmileté (§ 5.); avšak senát neobnovuje se - vyjímaje případ rozpuštění - nikdy celý najednou, nýbrž pouze částečně vždy po čtyrech letech (§§ 9. a 10.).

Částečné obnovování senátu upravuje osnova v ten způsob, že při prvních volbách zkracuje volební období pro volební okresy sudé na čtyři leta (§ 9. osnovy); toto zkrácení volebního období platí ovšem i pro volby, jež se vypíší po rozpuštění senátu (§ 11. osnovy) - volební období členů senátu, kteří byli zvoleni v těchto nových volbách v sudých volebních okresech jest opětně pouze čtyřleté (§ 10. osnovy).

Z důvodů úplnosti sluší uvésti, že ve Francii jest volební období senátu devítileté - 1/3 senátorů obnovuje se vždy po třech letech, kdežto volební období sněmovny poslanecké jest čtyřleté; ve Spojených státech severoamerických jest volební období senátu šestileté - 1/3 senátorů obnovuje se každým druhým rokem, kdežto volební období sněmovny poslanecké jest dvouleté.

Ustanovení § 6. má za účel zjednodušiti řízení volební v případě, že volby do senátu následují v krátké době po volbách do sněmovny poslanecké.

Předpis § 7. o složení župní volební komise pro volby do senátu souvisí úzce s úpravou otázky volebních okresů pro volby senátorů.

Vláda nepojala ustanovení o volebních okresech pro volby do senátu do této osnovy. Důvodem pro to bylo, že úprava volebních okresů pro volby do senátu podobně jako úprava volebních okresů pro volby do sněmovny poslanecké souvisí velmi úzce s vládním návrhem zákona o župních a okresních úřadech a může býti řešena jedině ve spojitosti s posléz zmíněným návrhem. vláda vyhražuje si během jednání o osnově senátní doplniti ji ustanoveními o volebních okresech. Vzhledem k tomu, že počet volených senátorů jest menší nežli počet členů sněmovny poslanecké, bude nutno, aby volební okresy pro volby do senátu byly větší nežli volební okresy pro volby do sněmovny poslanecké. Různost volebních okresů do senátu a do poslanecké sněmovny jest také důvodem pro jinakou úpravu složení župní volební komise pro volby do senátu a pro volby do sněmovny poslanecké.

Z důvodu vnitřní souvislosti byly připomínky k těmto §§ uvedeny již v připomínkách k § 5.

Ustanovení odstavce 2. § 13. o čtyřletém období předsednictva senátu souvisí s částečným obnovováním senátu vždy po čtyřech letech.

I. Tyto §§ obsahují ustanovení o kompetenci senátu. Osnova obmezuje se pouze na vytýčení hlavních zásad pro kompetenci senátu, ponechávajíc podrobnosti do ústavní listiny (do kapitoly její o moci zákonodárné).

Osnova přiznává senátu dvojí kompetenci:

a) jednak zákonodárnou,

b) jednak soudní.

ad a) Zákonodárnou pravomoc senátu definuje § 16. v ten smysl, že »senát spolupůsobí při výkonu moci zákonodárné podle ustanovení ústavní listiny«; do ústavní listiny budou pojata ustanovení o postupu obou sněmoven při výkonu moci zákonodárné, o vzájemném jejich poměru v tomto směru atd.

ad b) Soudní pravomoc senátu obmezuje osnova pouze na případy neobyčejně těžkých provinění presidenta republiky a členů vlády (§ 17.).

Návrh na stíhání těchto osob v případech § 17. osnovy náleží učiniti výhradně sněmovně poslanecké - právo souditi je, jest výhradným právem senátu. Tato dělba funkcí mezi obě sněmovny jest provedena také v ústavě francouzské a v ústavě Spojených států severoamerických. Osnova nepřidržela se však ani jedné z těchto ústav, pokud jde o otázku, v kterých případech jest senát příslušným k tomu, aby fungoval jako soud.

Předpisy o řízení, jehož sluší použíti v případech, kdy senát funguje jako soud, jakož i ustanovení o trestech bylo nutno vyhraditi ústavní listině.

II. Z důvodů systematiky zákonů nepovažuje vláda za účelné, aby již do této osnovy pojata byla také ustanovení:

a) o tom, která práva mají výhradně příslušeti sněmovně poslanecké, jakož i

b) o tom, které záležitosti sluší vyhraditi společné schůzi poslanecké sněmovny a senátu.

Vláda z uvedených důvodů považuje za vhodnější, dojde-li poměr senátu k poslanecké sněmovně v naznačených směrech úpravy v ústavní listině. K cíli povšechné informace budiž uvedeno tolik, že v ústavní listině bylo by lze zmíněnou otázku upraviti asi takto:

Ad a) Sněmovně poslanecké bylo by lze přiznati výhradné právo:

1. usnášeti se na obžalobě presidenta republiky a členů vlády podle § 17. osnovy,

2. vyslovovati vládě nedůvěru.

Ad b) Společné schůzi sněmovny poslanecké a senátu (Národnímu shromáždění) bylo by lze asi vyhraditi zvláště:

Volbu presidenta republiky.