Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Doufám, že budete souhlasiti, když v úvodu výborové zprávy označím předlohu branného zákona jako historickou událost prvého řádu. Od bitvy na Bílé Hoře, jejíž třistaleté výročí připadá do letošního roku, byl český člověk honěn do boje pod cizími prapory. Po celá staletí nepřátelskou tyranií zotročovaní příslušníci deseti českých generací umírali s kletbou na rtech na bojištích celé Evropy vždy ve službách nepřátel svého národa a často v boji proti vlastní krvi. Jen s hrůzou bude vždy vzpomínáno této části naší minulosti. A jak se to stalo, že pozbyl svobody, ztratil práva svého sebeurčení národ, který za okolností nejnepříznivějších vytvořil a po celé tisíciletí ve střední Evropě ovládal souverenní stát? Jak se to stalo, že v jediné bitvě, kde vojska česká byla opřena o hražené hlavní město, které samo počtem svého obyvatelstva počet nepřátel daleko převyšovalo, mohl býti na celé věky zničen samostatný státní život několikamilionového národa? Cítíme dnes dobře, že na Bílé Hoře nebojoval celý český národ, ba ani jeho skutečné jádro. Ano, více vlastní vinou, než zlobou nepřátel ztratili jsme druhdy svoji samostatnost. Katastrofu bělohorskou předcházely dvě pohromy stejně těžké. Bratrovražedná bitva u Lipan podlomila sílu lidu selského a neméně osudnou byla bitva u Milberka, která přivodila svými následky duševní i fysické zničení českých měst.

Vlivem těchto z nesvornosti národa vzešlých, nešťastných událostí ztratily ochuzené a porobené široké vrstvy českého národa veškerý zájem pro život veřejný do té míry, že zemdlelý a úplně otupělý t. zv. lid obecný stal se hříčkou v rukou privilegovaných, nenáviděných pánů, kteří pak na Bílé Hoře až na sporé výjimky již ani vítěziti, ani umírati nedovedli.

Ztracené svobody a samostatnosti nabyli jsme teprve po třech stoletích, plných strádání, běd, protivenství a bojů nevyličitelných. Šťastnou shodou velkých světodějných událostí vráceno nám opět právo sebeurčení. Cestou evoluční, neúmornou, všestrannou prací mnohých generací, vyspěl, celý československý národ kulturně, sokolskou výchovou povznesl se na takovou výši národního sebevědomí, se které stalo se mu ve světové válce konečně opět vše možným a přístupným. Nicméně bylo by nejosudnější chybou, kdybychom jen na chvíli zapoměli, že náš nový český stát jest výsledkem revoluce a že již proto musíme býti připraveni zvláště, než nastane stabilisace nových sousedních státních útvarů, chrániti jej nejmožněji i vlastní mocí a silou brannou. Díky uvědomělosti všech tříd národa, díky kázni a síle československého Sokolstva, zvláště v době převratu, bylo naše revoluční drama nekrvavé. Ale tím těžších obětí vyžádalo si stvoření československého státu na světových bojištích, kde naše legie těžce krvacely.

Toto příkladně ukázněné národní vojsko bylo prvním představitelem české samostatnosti. Dle hodnoty legií soudil celý svět již po Zborově a Bachmači o ceně příštího nového státu. Jest sotva na světě druhý kulturní národ, který by byl ve všech svých složkách tak zásadním nepřítelem imperialismu a militarismu jako národ náš. Celé věky učili nás tyto pojmy ve starorakouském smyslu na smrt nenáviděti, ale těžce bychom zhřešili, kdybychom dnes, ať následkem neprozíravosti, nebo vlivem jakékoliv slabosti jiné, ohrožovali nejcennější statky, za které tisíce našich nejlepších synů životy položilo. Smrtelným hříchem a kletbou příštích pokolení mohlo by se nám státi každé zanedbání ve směru hájení naší samostatnosti, naší svobody, našich demokratických zřízení všemi prostředky a proti každému nepříteli. Více převahou duševní, než-li hrubou silou fysických zbraní zvítězili podle Palackého naši předkové. I naši legionáři od Zborova až ku břehům Japonského moře vítězili především silou ducha. Ne mlatem a cepem, ale spíše vysokým učením Karlovým vítězili hejtmani nepřemožitelných Táborů. Bibli, nejdůležitější pramen vzdělání tehdejší doby, znala každá žena táborská podle svědectví samého Eneáše Silvia lépe, než-li mnohý latinský kněz. Vzdělání je povoláno, aby vyrovnávalo protivy povahy hospodářské, sociální i národní, vzdělání činí dnes více, než-li kdy dříve slabého silným, malého velikým a chudého bohatým. To platí stejně o jednotlivcích jako o celých národech. Se stoupající kulturou poroste i význam vzdělání vždy více a více, ale tím žárlivěji musí býti střežena v každém státě jediná spolehlivá základna všeho kulturního pokroku: bezpečná, klidná, produktivní práce všech občanů.

V naznačeném smyslu jest dnes, jak pevně doufáme, celé Národní shromáždění té svorné vůle, dáti republice dobře ukázněnou a početnou brannou moc.

Právě projednávaná vládní předloha branného zákona jest podle našeho soudu schopna vytvořiti zdravou základnu československých branných sil. Naše nad míru exponované geografické položení a neméně i národnostní složení státu, nedovolují nám bohužel na ten čas hledati branné zajištění republiky v soustavě miliční, ač by toto řešení jistě nejlépe odpovídalo duši celého hluboce demokraticky cítícího národa. Proto má podle vládního návrhu branný zákon spočívati pro zatím na zásadě stálého vojska. Vzhledem k nejistotě, kterou působí nám sousedství států starých imperialistických tradic, navrhuje předloha přechodně zavedení 18měsíční pravidelné presenční služby. K tomuto kompromisnímu návrhu přišli jsme po všestranných pečlivých úvahách s hlediska branného i finančního. Presenční služební doby bude použito ne jen k odborné výchově vojenské, ale se strany vojenské správy musí býti přihlíženo také k rozšíření vzdělání povšechného a podle možnosti i vzdělání odborného, se zřetelem k občanskému povolání branců. Čas ztrávený ve službách vlasti nemá býti ztracen ani pro občanské povolání brancovo. Dohledná doba přinese pak jistě takové vyjasnění na poli zahraniční politiky, že bude nám možno spolehlivěji posouditi význam projektovaného Svazu národů, i s hlediska bezpečnosti republiky. Nezůstane-li tato posud bohužel jen ideově mnohoslibná instituce hudbou budoucnosti, bude její působnost záhy praxí vyzkoušena a my s radostí uvedeme naši brannou soustavu v soulad s jejími kýženými humanními směrnicemi.

Prozatím jsme však nuceni spoléhati především na svoji vlastní sílu. Předkládajíce tuto vládní předlohu k posouzení Národnímu shromáždění, přiznáváme, že jsme si plně vědomi těžkých obětí, které tento zákon všem příslušníkům našeho státu na dani z krve i majetku ukládá. My víme také, že již samo naše strategické položení bude nás často nutiti, abychom nejtěžší problemy obrany republiky předkládali k rozluštění spíše ministru zahraničních záležitostí, než ministrovi války, ale při tom nesmíme zapomínati, že zdárný výsledek naznačené diplomatické práce zahraničního úřadu bude v podstatě podmíněn naší vlastní hodnotou brannou.

Nesmíme se jen ustrašeně věšeti na šosy spojenců, od kterých nebudeme naposledy jinak ceněni, než podle své skutečné hodnoty. První bitva na Marně potvrdila správnost francouzského pořekadla: " Aide toi, ton alliés t´aidera". Vítězstvím na Marně byla zachráněna netoliko Paříž a Francie, ale i celý svět od německé světovlády. Hrdinnost francouzských synů, geniálnost vedení, umožnili mobilisaci, výzbroj a výcvik Anglii, Americe a způsobily shroucení Německa, Rakouska, Bulharska i Turecka - odstranění pěstního práva našeho věku. Celkový průběh světové války dokázal ale přec jen pravdivost slov Napoleonových, že Bůh jest nakonec vždy se silnějšími bataliony. Ovšem přichází početnost každé organisace k platnosti teprve kázní. Čím demokratičtější stát, tím více má za potřebí přísných řádů, kterými bdí nad neporušeností všech svých složek a tak již v zárodku každý kaz, každou korupci ničí a znemožňuje. Každý představitel kázně - a jmenovitě voják - musí býti nejpřísnějším sám k sobě, neboť jen v sebekázni jest síla, kterou lze bez násilí ovládati své okolí. Pravé bratrství, zaručující harmonii práv i povinností každému, jest podmíněno jen tuhou kázní, která žádné zkáze vzniknouti nedá. Bez kázně jest sebepočetnější armáda vždy vším spíše, než výrazem síly. Armáda bez kázně jest morovou ranou každého státu. I historie nové doby může ukázati na mnohé státy, které za výminečných poměrů - Anglie, Amerika obešly se dlouho bez značnější branné moci pozemní, ale žádný stát nedovede se ubrániti své vlastní, neukázněné armádě. Opakujeme: za zvláštních poměrů mohou existovati snad státy i bez armády, ale nedisciplinovaná armáda zničí vlastní stát tím dříve, čím sama jest početnější.

Ku sjednocení, k ucelení branné moci jsme všichni bez rozdílu povinni ze všech sil přispívati. Skromný, obětavý, nezištný a vždy krajně statečný Masarykův legionář zůstane každému československému bojovníku pro vždy zářivým vzorem, však při posuzování t. zv. vojska starorakouského nezapomínejme, jak byla česká mládež v rakouských školách od útlého věku vychovávána. A konala-li pak jedna její část podle toho svoji domělou povinnost, uvědomme si, že bylo to spíše její strašnou kletbou, nežli hříchem. Suďme tedy vždy a všude spravedlivě. Zbavme se každé osobní marnivosti a především hledejme to, co nás dnes ku prospěchu celku všechny může sblížiti.

Na ten způsob umožníme nejlépe a nejjistěji ministrovi národní obrany vybudování jednotné, silné armády a ministrovi zahraničních záležitostí vyhledání cenných spojenců.

Úkolem této vládní předlohy jest, zabezpečiti národu československému všechny ty statky, po kterých celé věky toužil, pro něž všemi možnými zbraněmi bojoval a které se nám všem ode dne našeho osvobození staly nejdrahocennějším majetkem. Branná moc, jejíž základnu bude tvořiti tato předloha zákona, musí býti štítem našich svobod a trvalou zárukou demokratických zřízení celé Československé republiky.

Předkládaje osnovu nového branného zákona republiky Československé, považuje branný výbor především za vhodné, aby se zmínil o stěžejních zásadách, na nichž je nový branný zákon republiky Československé vybudován.

1. Navrhovaný branný zákon jest přechodný, ustanovení jeho platiti mají až do doby, kdy bude možno zavésti milici. Zásadu tuto vytyčuje nový branný zákon ihned na počátku v §u 1, v němž výslovně jest uvedeno, že branná moc československá bude vybudována na podkladě miličním a to ihned, jakmile se splní předpoklady pro zavedení miliční soustavy nezbytné. Prozatím je to však z důvodů, obsažených v důvodové zprávě k vládní osnově, jakož i vzhledem k zahraniční situaci nemožno.

2. Z uvedených důvodů musil branný zákon pro přechodnou dobu převzíti zásadu vybudování armády stálé na systému kádrovém. Přihlíží se tím k nezbytné potřebě našeho státu; vůbec tato potřeba byla vůdčí myšlenkou pro jednotlivá ustanovení nového branného zákona. Tím, že pro zatím jest zapotřebí armády stálé, vybudované na systému kádrovém, dá se vysvětliti , že převzaty byly v podstatě všechny hlavní zásady, které v každé armádě, vybudované ve formě stálého vojska (systému kádrovém) provedeny býti musí.

3. Nový branný zákon provádí zásadu všeobecného rozvržení vojenských břemen. Z toho plyne, že každý, kdo jest při odvodu uznán za tělesně schopného, musí konati činnou službu; avšak i ten, kdo není uznán za tělesně způsobilého, musí býti vojenským břemenem, ovšem že zase v jiném směru postižen, totiž tím, že bude musiti platiti ekvivalent v penězích za nekonání činné služby ve formě vojenské daně, kterážto povinnost bude podrobněji upravena ještě zvláštním zákonem. Zásada všeobecného rozvržení vojenských břemen provedena jest nejen v míru, nýbrž hlavně též ve válce, kdy bude povinen i ten, kdo jinak činnou službou vázán není, ve věkových hranicích v zákoně stanovených podle svých schopností a sil přispívati k obraně vlasti.

4. Další stěžejní zásada, již branný zákon do všech důsledků provádí, je zásada rovnosti v plnění branné povinnosti. Ze zásady této plyne, že musily býti nezbytně odstraněny všechny výhony, v plnění branné povinnosti, které podle dosavadních zákonů platí.

Tak musila býti zrušena především výhoda jednoročních dobrovolníků, kterou poskytoval starý zákon absolventům středních škol a odborných škol, postavených na roveň školám středním. Aby nebyli studující ve svých studiích okamžitým nastoupením činné služby vytrhováni, poskytne jim vojenská správa na jejich žádost odklad nastupení presenční služby až do ukončení studií, t. j. až do roku, v němž dovrší 26, resp. 28. rok věku svého. Krom toho branný výbor usnesl se též na resoluci, kterou doporučuje ke schválení Národnímu shromáždění, podle níž jest navrženo, aby bylo řádným, navštěvovatelům veřejných škol v době míru podle možnosti vyhraženo právo volby místa presenční služby a aby mohli býti, pokud to není na újmu jejich služby, zapsáni na učelišti, jež navštěvují. Tím doufá branný výbor, že zmírněny budou následky odstranění výhody jednoročních dobrovolníků pro studující, takže lze výhody této postrádati. Nějakého prolomení v tomto směru demokratická zásada rovnosti v plnění branné povinnosti nepřipouští.

Rovněž musila býti zrušena i výhoda živitelů rodin. Aby pak neutrpěly rodiny takových osob, které byly živiteli rodin, zrušením staré výhody materielní újmy, bude rodinám takových živitelů poskytnut za určitých předpokladů vyživovací příspěvek již za presenční služby, což jest novota oproti dosavadnímu stavu zákonnému, podle něhož příslušníkům osob vykonávajících presenční službu nemohl býti poskytnut vyživovací příspěvek.

Důsledně byla zrušena též výhoda pro duchovní a kandidáty stavu duchovního, při čemž se prováděcím předpisům ponechává stanoviti, pokud by osob takových mohlo býti použito jen k určitým druhům služby (beze zbraně); připomíná se však, že osobám, které již nabyly výhod podle § 29 starého branného zákona, zůstává tato výhoda ponechána.

Rovněž odstraněna byla konečně výhoda majitelů zděděných statků.

Z uvedeného jest patrno, že demokratická zásada rovnosti v plnění branné povinnosti byla provedena v novém branném zákoně do všech důsledků, podobně jako je tomu i ve francouzském branném zákoně.

5. Další zásadou nového branného zákona jest zjednodušení vojenského branného zákonodárství. Dosud byla úprava branné povinnosti velmi složitou. Platilo celé množství zákonů a nařízení. Tak lze poukázati obzvláště na branné zákony rakouský a uherský z roku 1912, zeměbranecké zákony rakouský a uherský z roku 1912, domobranecké zákony z roku 1886, císařské nařízení, týkající se rozšíření domobranecké povinnosti atd. Zákony těmito byly upraveny vojenské poměry velmi složitě. Měli jsme společně vojsko s jeho zálohou, náhradní zálohou a evidencí náhradní zálohy, měli jsme zeměbranu, resp. střelce a honvédy s jejich zálohou a evidencí zálohy, měli jsme domobranu a to první a druhou. K tomu pak za války přistupovala ještě povinnost k osobním úkonům podle zákona o válečných úkonech. Novým branným zákonem mají býti poměry upraveny zcela prostě a jednoduše. Bude pouze jediná a jednotná československá armáda, skládající se z příslušníků, jednak v presenční službě, jednak v záloze jsoucích. Jiných kategorií nebude. Nebude zvláštních útvarů domobraneckých, nebude náhradní zálohy, ani evidence zálohy. Jen za války přistoupí ještě závazek ke zvláštním úkonům pro každého, kdo už jinak činnou službou vázán není; obsahem tohoto závazku jest povinnost, podle svých schopností a sil přispívati k obraně vlasti.

K oddílu I. o všeobecných ustanoveních.

K oddílu tomuto není potřebí, vzhledem k vládní důvodové zprávě, jakož i k hořejším vývodům této zprávy ničeho podotýkati.

Konstatuje se pouze výslovně, že i jak branná povinnost v §u 2 uvedená, tak i povinnost ke zvláštním úkonům za mobilisace a ve válce, o níž pojednává § 3, vztahuje se pouze na občany mužského pohlaví.

K §u 5 se pak poznamenává, že přirozeně pouze splnění branné povinnosti tímto novým branným zákonem ukládané jest předpokladem zastávání státních a jiných veřejných služeb neb občanských hodností volitelných; jest přirozeno, že ustanovení toto netýká se případů těch, kdy někdo nesplnil branné povinnosti v době před vznikem našeho státu.

Československá branná moc má se doplňovati pouze dvojím způsobem a sice odvodem neb dobrovolným vstupem. Připuštění možnosti dobrovolného vstupu do čs. armády nemůže vyvolati žádné disharmonie ve vojště jak bylo na to poukazováno, ježto dobrovolník nemůže si osobovati žádných větších práv oproti brancům zařaděným v základě řádného odvodu do čs. branné moci. Ustanovení o dobrovolném vstupu jest s důvodů vládní zprávy k §u 12 ustanovením velmi blahodárným pro ty, kdo chtějí svojí branné povinnosti učiniti zadost dříve, než-li přijdou do věku odvodem povinného. Poskytujeť se jim takto možnost, aby presenční službu dříve vykonali a potom se nerušeně svému občanskému povolání věnovali.

Pokud se týče ustanovení o odvodech, podotýká se, že bude nálezu lékařskému přiznán přiměřený význam.

Jinak není potřebí k tomuto oddílu zvláštních poznámek a poukazuje se v tom směru na vládní odůvodnění.

Oddíl tento patří k nejdůležitějším ustanovením branného zákona, ježto obsahuje ustanovení o trvání presenční služby. Pravidelná presenční služba má podle tohoto zákonného ustanovení trvati čtrnáct měsíců. Ježto však není možno, aby při 14měsíční presenční službě kryt byl mírový početný stav 150.000 mužů, jenž z vojenských a politických důvodů na dobu nejbližších čtyř let jest nezbytností, musilo býti pojato do přechodných ustanovení §u 61 ustanovení, že odvedení příslušníci ročníku 1900, jakož i všichni ti, kdož budou v letech 1921 a 1922 odvedeni, jsou povinni bezprostředně po skončení pravidelné presenční služby ještě k další činné službě v trvání 10 měsíců. Jen tímto způsobem lze pro první dobu krýti mírový stav 150.000 mužů. Branný výbor doufá, že počínaje rokem 1923 lze zkrátiti další činnou službu právě zmíněnou o půl roku, takže po následující 3 léta, t. j. v letech 1923 až 1925, budou odváděni branci ku pravidelné presenční službě 14měsíční a další činné službě 4měsíční, takže branci v uvedených letech odvedení budou fakticky 18 měsíců pod prapory. Počínaje rokem 1926 budou pak odváděni branci pouze na dobu 14 měsíců. Při tom branný výbor předpokládá, že do té doby bude již organisace čs. armády provedena a politická situace do té míry vyjasněna, že bude lze vystačiti se 14měsíční činnou službou. Ukáží-li se tyto předpoklady mylnými, bude věcí nového Národního shromáždění o změnu dotčených zákonných ustanovení se postarati.

K §u 16 se podotýká, že odklad v nastoupení presenční služby může býti poskytnut i těm, kdož se připravují jinak než studiem k určitému povolání; jakožto příklad usnesl se branný výbor pojmouti sem ustanovení, že takový odklad přiznati lze na př. učňům.

K §u 22, pojednávajícímu o cvičeních ve zbrani (služebních) se poznamenává, že oproti vládnímu návrhu byl odstavec čtvrtý doplněn ustanovením, že zvláštní cvičení nejdéle čtyř nedělní, které naříditi lze, je-li zavedena nová výzbroj, bude podle možnosti započteno do úhrnné doby cvičení, stanovené v odst. 1. §u 22.

K §u 23, podle něhož mobilisaci částečnou nebo všeobecnou nařizuje president republiky Československé po slyšení vlády, pojal branný výbor dodatek, že nařízení všeobecné mobilisace musí president co nejdříve předložiti Národnímu shromáždění k dodatečnému schválení. K odůvodnění zmíněného práva presidentova se poznamenává, že má-li býti nařízena mobilisace a má-li býti působivou, pak dlužno jednati okamžitě, bez jakýchkoli průtahů, ježto každý průtah mohl by se těžce vymstíti na bezpečnosti státu. Nemohl se tudíž branný výbor rozhodnouti pro to, aby mohl president mobilisaci naříditi teprve po schválení Národního shromáždění. Mimochodem se uvádí, že zmíněným ustanovením branného zákona nemění se ničeho na ustanovení ústavní listiny § 64 čís. 3, podle něhož presidentu republiky Československé přísluší právo vypovídati válku s předchozím souhlasem Národního shromáždění. Nařízení mobilisace jest zajisté něco zcela jiného než vypovědění války. U všeobecné mobilisace vyžaduje se - jak uvedeno - dodatečný souhlas Národního shromáždění.

Pokud se částečné mobilisace týče, jest branný výbor toho názoru, že mají býti podle možnosti povolávány napřed ročníky mladší než starší a usnesl se v tom smyslu na resoluci, již předkládá Národnímu shromáždění k schválení.

K §u 24, pojednávajícímu o sproštění záložníků od činné služby pro případ mobilisace a za války, se poznamenává, že branný výbor usnesl se doplniti toto ustanovení ustanovením o tom, kdo má rozhodovati o sprošťování z důležitých zájmů čs. branné moci aneb z jiných veřejných zájmů. V tom směru navrhuje branný výbor, aby o tomto zprošťování rozhodovalo ministerstvo národní obrany po slyšení smíšených komisí, v nichž musí býti též zástupce zaměstnavatelů a zaměstnaných z oboru zemědělství, živností, průmyslu a obchodu; ostatní složení těchto komisí, počátek jejich působnosti jakož i způsob jednání a hrazení nákladů bude upraveno nařízením.

Z důvodů k §u 23 branného zákona poznamenaných, usnesl se branný výbor přijati vládní návrh, podle něhož rozhodnutí o mimořádných opatřeních v tomto oddíle uvedených přísluší presidentu republiky Československé po slyšení vlády.

Výjimku však činí mimořádná opatření v § 28 bod c) a d) uvedená (předčasný odvod 18- a 19letých, jakož i opětovný odvod příslušníků všech ročníků), o nichž se usnesl branný výbor, že k nim jest potřebí předchozího souhlasu Národního shromáždění.

K §u 31 (vystěhování za účelem nabytí cizího státního občanství a propuštění z branné moci) se podotýká, že ustanovení toto jest zákonným omezením práva volně se vystěhovati do ciziny, jež bylo paragrafem 110 ústavní listiny garantováno. Při tom se však poznamenává, že vystěhování jest něco zcela jiného než cestování do ciziny, o němž pojednává § 37 branného zákona, pročež není námitek, aby v posléz uvedeném paragrafu bylo prostým nařízením vlády stanoveno, pokud jest branná povinnost na překážku cestování do ciziny. Vystěhování samo jest upraveno přímo zákonem v §u 39 a nikoliv nařízením tak, jak to ústavní listina vyžaduje.

K oddílu tomuto nepokládá branný výbor za potřebné připojiti nějaké poznámky a poukazuje v tom směru na vládní odůvodnění.

Řešiti otázku vojenské trestní justice přesahovalo by komplex otázek, jež v branných zákonech zpravidla řešeny býti mají. Jest věcí jiných zákonů (trestních), obzvláště pak vojenského trestního řádu, stanoviti rozsah vojenské trestní soudní a disciplinární pravomoci. Pro branný zákon postačí, stanoví-li se jen zcela všeobecně, že osoby vojenské v činné službě podléhají vojenské trestní soudní a disciplinární pravomoci, pokud zvláštní zákony nestanoví výjimek, a že rozsah vojenské trestní soudní a disciplinární pravomoci určuje vojenský trestní soudní řád a vojenská služební ustanovení.

K §u 37 poukazuje se na vývody k §u 31.

Pokud se §u 39 týče bylo z vládního návrhu škrtnuto slovo »úplně«, aby se neprejudikovalo zákonu o vyživovacím příspěvku, rodin vojenských osob, který bude vydán a bude obsahovati podrobně všechna ustanovení, za jakých předpokladů lze vyživovací příspěvek přiřknouti.

K ustanovením těmto netřeba ničeho poznamenávati a lze v tom směru poukázati na vládní odůvodnění.

Ustanovení přechodná mají zvláštní důležitost.

Jich účelem jest upraviti přechod z poměrů dřívějších za platnosti starého branného zákona rakouského a uherského do poměrů nynějších, při čemž nutno uvážiti, že branný zákon rakouský a uherský vlastně za celou dobu války nebyl prováděn, nýbrž že na jeho místě byl praktikován rozšířený zákon domobranecký a zákon o válečných úkonech. Při tom se jedná podstatně o dvojí věc. Jednak třeba k účelům evidenčním a mobilisačním zjistiti vojenskou způsobilost starších ročníků, jednak nutno zabezpečiti početný stav mírový pro prvé roky platnosti nového branného zákona. Při tom jest třeba vzíti zřetel ke zvláštním poměrům ročníků starších, které sice formální povinnosti odvodní nesplnily, poněvadž ve válce odvody se nekonaly, avšak jichž způsobilost neb nezpůsobilost dostatečné byla zjištěna několikerým domobraneckým tříděním, při němž jak známo mnohem nižší požadavky co do způsobilosti byly kladeny, než při mírových odvodech, takže nové odvody těchto starších ročníků jeví se býti zbytečnými.

Pokud se týká však presenční služby těchto starších ročníků jest záhodno poskytnouti jim jisté úlevy naproti ročníkům nejmladším a vůbec co možno individualisovati co do věkových rozdílů, poněvadž čím starší věkem, tím důležitější zpravidla jich význam pro zájmy výrobní a život hospodářský.

Proto branný výbor řídě se těmito zásadami v dohodě se zástupcem ministerstva národní obrany pozměnil původní schematické znění § 60 až 61 ve smyslu nyní navrhovaném, obmeziv nové formální odvody jen na ročníky nejmladší a zkrátiv presenční službu ročníků starších s poměrným započítáváním služby vojenské již skutečně vykonané jen na míru nutnou k udržení početného mírového stavu a k výcviku těch, kdo služby až dosud vůbec byli sproštěni. Naproti tomu pro nejmladší ročníky bylo nutno presenční službu přechodně prodloužiti. V tomto znění vychází se co možno vstříc požadavkům hospodářským, aniž by tím zájem obrany státu byl ohrožen.

Není potřebí žádných poznámek a lze poukázati na vládní důvodovou zprávu.

Branný výbor navrhuje tudíž, aby se Národní shromáždění usneslo na branném zákoně v připojeném znění a navrhuje krom toho, aby byly přijaty tyto resoluce:

K §u 2. Řádným návštěvovatelům veřejných škol vyhraženo budiž v době míru podle možnosti právo volby místa presenční služby a mohou býti, pokud to není na újmu jich služby, zapsáni na učelišti, jež navštěvují.

K §u 23. Při částečné mobilisaci mají býti podle možnosti povolávány napřed ročníky mladší před staršími.

Ministerstvu národní obrany se ukládá, aby v další práci řídilo se těmito zásadami:

1. Veškeré hospodářství ministerstva národní obrany budiž postaveno pod kontrolu orgánů, v jehož čele budiž osoba občanská, které budou podřízeny odborné síly občanské i vojenské. Kontrolní orgán jest povinnen přibírati ke svým pracem podle potřeby jako experty z občanských kruhů zástupce průmyslu, finančnictví, živnostenstva, dělnictva a zemědělstva. Hospodářská skupina politického presidia ministerstva národní obrany bude proto ve smyslu těchto zásad rozšířena tak, aby mohla tento úkol převzíti a vykonávati.

2. Zdůrazňuje se, že ministerstvo národní obrany jest jako jiná ministerstva ústředním úřadem státním, jehož hlava - ministr národní obrany - jest činitelem ústavně zodpovědným. Toto ministerstvo jest sice nejvyšším administrativním ústředím čs. branné moci, nikterak však nějakou její přímou součástkou, jako na př. některé z jejích vyšších velitelství. Jest nezbytně nutno, aby správa tohoto ministerstva samého - ústřední správa ihned zařízena a nadále vedena byla jak co do vlastní administrativy, tak zejména po stránce finanční, účetní a rozpočtové samostatně a úplně odděleně od administrativy armádní (vojensko-organisační, vojensko-hospodářské atd.).

Za tou příčinou jest nevyhnutelně třeba, aby tato ústřední správa ministerstva národní obrany byla obstarávána jinými orgány, nežli orgány pověřenými vedením vojenské hospodářské správní služby, přičemž se poukazuje na zásadní vývody v následujícím bodu uvedené.

3. Aby byl umožněn co nejužší styk ministerstva národní obrany s parlamentem čs. republiky a s celou veřejností, a aby s tímto stykem nastalo nutné sblížení mezi národem a jednotnou brannou mocí, jehož, bohužel, dosud na újmu společné republikánské věci v značné míře postrádáme, budiž příslušným způsobem rozšířena pravomoc všech civilních oddělení ministerstva národní obrany, která k tomuto velkému úkolu byla po převratu zřízena a určena. Nový duch v ústřední správě, který bude lépe odpovídati novému nazírání občanstva na věci vojenské, nechať jest pak vzorem nových poměrů i ve specielní administrativě armádní, aby tato nestrnula ve starých vojenských byrokratických formách na škodu republiky.