Předseda (zvoní):
Dalším řečníkem přihlášeným
jest pan posl. inž. Jung.
Posl. inž. Jung (německy): Dámy a pánové! Slova předchozího řečníka, která vhodil do sněmovny rychlostí jdoucího elektromotoru, nezněla sice velmi lákavě, a v tomto směru stála v mocném rozporu s vývody prvního řečníka. Chtěl bych však přes to konstatovati, že druhou stranou sněmovny byli jsme my, Němci, příležitostně vyzýváni k spolupráci. Ovšem tyto výzvy zůstanou problematické tak dlouho, pokud budou jen krásnými gesty a nebudou-li za nimi následovati také činy, které nám dokáží, že pánové s druhé strany této sněmovny myslí to se svými pozváními také vážně. Vy, páni Češi, chtěli jste nás míti, anektovali jste nás z politických, geografických a strategických důvodů a odvolávajíce se na právo sebeurčení. Jest proto vaším úkolem zjednati všechny podmínky, aby oba národy v tomto státě mohli žíti vedle sebe neboť nelze mluviti o spolužití. Neboť v okamžiku, kdy jste tvořili svůj stát, musili jste si býti vědomi vážnosti situace. Musili jste si býti vědomi toho, že přejímáte dědictví starého Rakouska, že otázka, na níž ztroskotalo, otázka zásadní pro každý národnostní stát vůbec, otázka, jak by bez třenic vedle sebe žily rozličné národnosti, stala se nyní otázkou vaší. Také v českém táboře vyskytly se hlasy, které před tím varovaly. Poukazuji jen na kol. Bechyně. Avšak dav byl a jest ještě dnes zachvácen zuřivou závratí vítězství, která mu nedovoluje, aby jasně poznal hranice své síly. Skoro před čtvrtstoletím psala nejvyšší hlava tohoto státu, president Masaryk, v tehdejším denníku "Čas", sv. 7, čís. 82, článek k německo-českému vyrovnání, v němž stanovila podmínky pro mír mezi Němci a Čechy. V něm také mezi jiným jmenoval jako formální princip takového míru svobodu a jako materielní princip sociální spravedlnost. A řekl dále: Kdo chce vážně svobodu a sociální spravedlnost, musí chtíti také politickou autonomii; teritorium krajů a okresů má býti dle něj rozděleno dle jazyka. Vídeňský centralismus prohlašoval za něco zcela neschopného a to proto, že chtěl nahraditi organismus mechanismem, z čehož potom, jak se zdá, logicky následuje totéž pro centralismus pražský. Konečně stanovil jako nejnutnější jazyková nařízení toto: že v českých zemích, tedy i v zemích sudetských, musí býti úředními jazyky všechny tři jazyky: německý, český a ve Slezsku také polský; že úřední jazyk má se říditi dle většiny obyvatelstva, a že u úřadů prvé instance měli by býti připuštěni úředníci ovládající jeden jazyk. Jak vidíte, vesměs zásady, vůči nimž tento stát dle všech pravidel umění naráží. 4. březen 1919, Teplice, Cheb, Aš a Praha jsou památníky na cestě, jež nevede k míru, nýbrž k jeho opaku. Způsob, jakým se dělaly zákony, který byl v činnosti před sejitím se tohoto tělesa a všechna díla, která opatřil předchůdce tohoto Národního shromáždění, počínaje ústavou až k poslednímu hospodářskému zákonu jsou toho vesměs dalšími známkami. Od té doby, kdy jsme vkročili do tohoto domu, nezlepšilo se to ani o vlásek.
Dokazují to již rozličné předlohy, jež byly během této doby přijaty, tak zákon o válečných půjčkách a nejnovější vládní předloha, jez nás došla, o sestátnění soukromých drah. Právě tak jako zákonodárství pracuje správa. Máme co činiti s dobře promyšleným systemem vyvlastňovacím, systemem zbavování práv a zotročování našeho národa, s vytlačováním příslušníků našeho národa z práce a se zbavováním chleba, se systemem, který se provádí vší mocí. Tisíce státních zaměstnanců musilo na to mysliti a nyní přicházejí i soukromí zaměstnanci, jež chtějí vytlačiti ze závodů. Studánka, Vítkovice a ostravsko-karvínské uhelné těžiště, jsou toho příkladem. Tento systém pracuje hospodářsky, politicky a kulturně k našemu zničení.
Také státní rozpočet poskytuje v tomto směru dosti příkladů. Chci zde, abych nešel příliš hluboko a daleko, poukázati jen na čísla ve státním rozpočtu, jež týkají se vysokého a středního školství, a jez nejsou v nižádném poměru k počtu našeho obyvatelstva. Neboť kdežto my Němci v sudetských zemích máme 39% obyvatelstva, mají Češi třikrát tolik vysokých škol než my. Vydání na vysoké školy jest pro Čechy čtyřikrát tak velké jako pro nás Němce. Další křiklavé bezpráví spočívá v dotování učitelskými silami. Tak jest na českých vysokých školách v Praze 1008 učitelů a jiných sil, kdežto na německých pouze 560. Podobně, ač už ne tak příkře, jest tomu na poli středního školství. K tomu druží se vyložená a organisovaná loupež škol, jdoucí od obecných tříd až ke školám středním a nezastavující se ani před školstvím vysokým. Poukazuji pouze na gymnasium frýdecké a jihlavské a na opavský ústav pro vzdělání učitelů. Co znamená tu fráse o demokracii a rovnoprávnosti? Co znamená, to dosvědčují také rozličná zřízení. Tak na př. slezská zemská správní komise, jejíž složení jest v nejpříkřejším nepoměru k počtu obyvatelstva. Neboť kdežto obyvatelstvo nynějšího Slezska i s východním Slezskem činí 47 proc. Němců, 30 proc. Čechů a 23 proc. Poláků, tož z 10 členů máme pouze 3, Češi 6, Poláci 1. Postupovalo-li by se správně, musili bychom míti 5 členů a mimo to mají Češi mezi svými členy předsedu a jeho zástupce. Z toho vyplývá, že jest to system, proti němuž musíme bojovati všemi prostředky, nemáme-li býti obětováni úplné záhubě. Vládě, která stojí za těmito násilnostmi, která je při nejmenším chrání a nečiní nic, aby je zamezila nebo seslabila, takové vládě máme nyní schváliti státní rozpočet, vysloviti tedy důvěru! Tážeme se: kdo jest vlastně tato vláda? Jest to úřednická vláda Černého, nebo jsou to legionáři a pražská ulice se svými tajemnými osnovateli? A říká-li se, že jedná se zde o stát, musíme se tázati, zda takový útvar, jehož vláda prohlásí, že není s to obnoviti jí uznávaný právní stav, zda takový útvar vůbec ještě lze pokládati za stát! Přes všechny tyto události a zjevy byli jsme však ochotni mluviti s pány s druhé strany této sněmovny o podmínkách, jak bychom mohli žíti vedle sebe. Také my, národní socialisti, které označuji za irredentisty, byli jsme k tomu ochotni. Ne ze slabosti, také jistě ne z lásky k tomuto státu, nýbrž proto, abychom poskytli našemu národu možnost, aby byl volný pro jiné úkoly.
Avšak na druhé straně zdá se, že si nepředložili ještě ani vážně otázku, jak by mohli dostati tento stát, svůj stát, ze zřejmě těžké krise, v níž jest. Zlomky vývodů předešlého řečníka, jimž jsem rozuměl, dokazuji, že na této straně není pro to porozumění. Musíme se tedy ptáti, zda národ, který dělá si nárok býti národem státním, který však není ani s to udržeti davy svého hlavního města na uzdě, nýbrž nechává je prostě jíti, zda vůbec může býti brán jako vážná strana k vyjednávání.
Český stát si usmyslil, že jest srdcem Evropy. Všechny otázky, které tu jsou, chtěl řešiti. A nyní již ztroskotává na pomnících Josefových a na rozčilené pražské ulici. A jak přestojí teprve krisi vyživovací a jak chce skutečně a uspokojivě řešiti dvě veliké otázky, jež nyní hýbají světem, otázky nacionalismu a socialismu?
Obě nejsou pouze otázkami jednotlivých tříd, nýbrž celých národů, jejichž zdar závisí v ohledu politickém, hospodářském a kulturním na zdárném řešení. Obě souvisí také od pradávna spolu. Platí to o socialismu právě zcela zvláštně tehdy, nevidí-li se v něm pouze problém zdárného řešení hospodářských otázek, nýbrž uznává-li se také se stránky kulturní, která jest při nejmenším rovněž tak důležitá, ne-li důležitější, jako stránka hospodářská. Potom však jest také první z národních otázek, pak jest národní otázkou a pro sebe, neboť kultura jest a zůstane národní. A také z tohoto důvodu jsme my, němečtí národní socialisté zastánci oné myšlénky, která prohlašuje, že nacionalismus a socialismus od pradávna k sobě náleží a z tohoto důvodu stojíme na stanovisku, že pokud jsou státy, mohou býti tyto nejdůležitější otázky podrobně a zdárně řešeny jen v národním jednotném státě. To zde neříkám z nijakého záští vůči Čechům, nýbrž konstatuji to jen jako náš poznatek.
Avšak máme-li se přes to po určitou dobu zabývati národnostním státem, může to býti jen spolkový stát svobodných národů. V tom smyslu oceňuji zde slova kolegy Tusara, která proslovil dne 2. října 1918 v rakouské říšské radě o budoucím českém státu a jež zní: "Budoucí český stát bude demokratický. Nebude utlačovati nikoho, kdo bude bydliti na jeho půdě, poněvadž my jako malý národ velmi dobře víme, že přitažlivá síla našeho budoucího státu bude hlavně spočívati v tom, že musí býti demokratičtější, sociálně pokrokovější a svobodnější než státy, jež nás obklopují". Jest to v souhlase s vývody Masarykovými v "Čase".
Srovná-li však člověk skutečnost s tímto ideálem, pojme ho hrůza. Strana, ke které uvedený kolega náleží, neuměla prosaditi toho při budování státu ani potom a tím uvalila na sebe tragickou spoluvinu na nynějších poměrech. Stala se tím spoluvinníkem na všech násilnostech, jimž my Němci byli jsme vydáni.
Konečným výsledkem všech těchto věcí jest, že tento stát jest nemocen, a že jest povolán k tomu, aby v tomto směru stal se nebo byl, čím bylo kdysi Turecko, "nemocný muž". Přesídlil jednoduše z Cařihradu do Prahy. A tato nemoc nepochází teprve ode dneška neb od včerejška, nýbrž od hodiny, kdy se stát zrodil, poněvadž chtěl sloučiti spolu dvě zásady a to tyto zásady: svobodu a násilí, poněvadž svobodu českého národa chtěl vybudovati na znásilnění a potlačení všech jiných národů, poněvadž duch dr. Kramáře byl přece silnějším než duch Komenského a Masarykův, poněvadž skutečný duch českého národa jest právě duch bezohledného a brutálního imperialismu! Tím jest možno také vysvětliti duševní příbuzenství mezi vámi a Francií a z toho vyplývající přátelství a spolek, který tento stát snad jednou zaplatí dráže než 13 miliony, které stojí ročně francouzská vojenská mise.
Z tohoto ducha dr. Kramáře, z ducha brutálního husitství, vyvěrá zuření synů českého národa v uniformě proti pomníku Josefa II. Nazval bych to symbolem. Ten dobrotivý přítel lidstva a jako takový a ne jinak jest námi Němci oceňován a byl také dříve uznáván Čechy, nemá místa ve státě znásilňování. Bojujete zde proti duchu mrtvého Habsburka, nemyslíce a nerozvažujíce, zda současně nevyvoláváte stíny Habsburka žijícího. Již před tím předešlý řečník bojoval s tímto stínem a duchem živého Habsburka. Svaloval ovšem vinu na jiné a ne na ty, kdo ji skutečně nesou. Avšak jsou to právě ti, kdo z pouhé touhy po moci chtěli dostati tento stát do rukou, aby z něj učinili to, zač jej pokládají od mírových smluv a od jeho zrození, za vyloženě český národní stát, kterým nikdy není a nebude. Předchozí řečník mohl by proto tuto otázku nejprve probrati se svými vlastními příslušníky strany. Pozorujte přece poněkud přesněji události, které se odehrávají na světovém jevišti. Svět nekončí přece historickými hranicemi tohoto státu a oněmi hranicemi, jež jste opatřili. Ubíhání se Ameriky od mírového diktátu versailleského mělo by také pánům, kteří tu věří, že československé stromy rostou do nebe, zavdati poněkud podnět k přemýšlení. Náš národ není mrtev i když se shroutil, on žije a pracuje a 70 milionů jest 70 milionů. A přes všechna ponížení, konstatujeme to s hlubokým uspokojením také s tohoto místa, - známe se všude my Němci ke svému národu. Hlasování lilu v @Slesviku-Holštýně, východních a západních Prusích a posledně v Korutansku (Souhlas německých poslanců) mluví výmluvnou řečí, při čemž budiž zdůrazněno: nejen Němci, nýbrž i Slovani přiznali se tam, obzvláště v Korutanech - k našemu národu, poněvadž vidí v jeho středu a pod jeho ochranou to, čeho si přejí, pořádek a pokrok v zajištěnější míře, než v jejich vyloženě národním státě.
Myslím, že by český národ měl z toho odvoditi důsledky, vnitropolitické i zahraniční a závěr může jen zníti: jak vnitro tak zahraničně-politická orientace na německou stranu a nikam jinam. My můžeme čekati. Zda však také český stát může čekati, jest jiná otázka. Vzroste-li již z tak poměrně malého podnětu, jako je bouřlivá schůze poslanecké sněmovny, formální státní krise, pak můžete si spočítat na prstech, kolik takových otřesů z prava nebo z leva může tento stát vydržeti.
Náš národ vzdoroval již jiným
bouřím. Přes německou zem přešla bouře husitská. Naši prarodiče
ji vydrželi. Také my vydržíme dnešní napodobitele bývalé husitské
bouře, a žádné jejich opakování nás nesmete. Avšak chraňte se,
budete-li na této dráze pokračovati, před hodinou, kdy zvony na
poplach budou volati náš národ od Chebu po Děčín a od Podmoklí
po Znojmo, aby shodil jho, které se mu stalo vaší vinou nesnesitelným.
(Potlesk na levici.)
Předseda (zvoní):
Slovo má pan kolega
Udržal.
Posl. Udržal: Vážené Národní shromáždění! Budiž mně nejprve dovoleno reagovati krátce na vývody některých pánů předešlých řečníků s levé strany tohoto domu. Bezprostřední pan předešlý řečník zbavil mne této povinnosti, věnovati mu vůbec nějakou pozornost, svými vývody. O takové řeči platí, co jsem zde jednou řekl, že žádná odpověď jest nejlepší odpovědí. (Výborně!) Ale pan řečník se tu vyjádřil o charakteru a duchu českého národa takovým způsobem, že si mu přece jen dovolím odpověděti veršem: Marně se ruka surová ublížit snaží kráse, neb démant se brousiti dá démantem jenom zase napsal jeden náš básník a do němčiny přeloženo - poruším sice jednací řád, ale záleží mně na tom, aby pan řečník mně rozuměl: "Vergebens wird die rohe Hand am Schönen sich vergreifen, man kann denn einen Diamant nur mit dem ander´n schleifen".
Druhý pan řečník se zde postavil do posy jistého karatele, ale já přece musím označiti vzdor povýšenému tónu, že to byl tón parlamentární. Pan poslanec Křepek nás upamatoval - snad při nejlepší vůli - na povinnosti, které nám náležejí jako majoritě. Ano, jsme si jich plně vědomi a byli jsme si jich, pane kollego Křepku, od počátku vědomi plně. Než nicméně já beru toto napomenutí na vědomí, ale také řeknu, že musíme se starati o pořádek a kázeň. Bez bázně není kázně. Ze musíme trestati? Ano, pane řečníku, musíme trestati! A koho bychom to nejdříve musili trestati? Koho by musila republika nejdříve trestati, jakmile by exekuce měla nastati, kde by se musilo začíti? Tam, kde se hřeší proti stávajícím řádům a zákonům a já bych nerad sahal k reminiscencím, ale podívejte se, pánové, za sebe do zadu, tam do vašich krajů, a pomůžete tak mé paměti, nebudu se musit namáhati: Tam, kde se nerespektují zákony v prvé řadě, tam, kde se jedná protizákonně, vědomě proti tomuto státu a jeho zákonům, tam jest třeba trestati a souhlasím opravdu, že republika se namnoze těžce prohřešila, že ke svému dobrému právu již opravdu jednou radikálně nesáhla. My cítíme povinnost vystoupiti zde v úloze hospodáře, ale řekl jsem, že od počátku jsme tak opravdu činili, s největší blahovůlí sami vycházeli kolegům druhé národnosti vstříc a podávala se jim s tohoto místa již vícekráte ruka smířlivá, ale pánové reagovali na všecky tyto pokusy svým způsobem. Jsme si vědomi toho, že zde jest povinností naší vystupovati jinak, než jsme vystupovali svého času proti vládám jiným, kde jsme byli v odboji a kde jsme se musili brániti, a pánové vědí dobře, k čemu nás tam donutili ti, kteří nerespektovali zákony, ale také nedbali na nás, když jsme se zákonů dovolávali. Kolega Křepek zde citoval jeden můj výrok. Jistě jsme ten výrok učinili ne jednou, vícekráte, a ne s naší strany byl učiněn, ale se všech stran vůbec, poněvadž jsme se prostě dovolávali rovnoprávnosti národů a na té ovšem stojíme a budeme státi vždy, i ve svém vlastním státě.
Kolegové němečtí, kteří se mnou seděli na říšské radě, vědí, jak, když to bylo potřebí, dovedli jsme odpověděti takovým kolegům, kteří nedbali rovnoprávnosti a kteří mluvili ustavičně o méněcennosti (Minderwertigkeit der Völker) atd. Mnozí tady sedí, kteří vědí, jak jsme panu kolegovi Wolfovi a jak se ti pánové jmenovali, jak jsme je donutili k úplné satisfakci, k naprosté satisfakci; ale zde toho nemáme potřebí, abychom se nějakým takovým způsobem exponovali. Proto vycházíme pánům s největší blahovůlí a s největším klidem všude vstříc, a byli bychom pánům velice zavázáni, kdyby jen uznali tuto naši dobrou vůli a své chování podle toho zařídili.
Situace našeho státu není nikterak závidění hodná. Ale, vážení pánové, to jest konstatováno ustavičně se všech stran, že jest nejlepší ze všech nově utvořených států. (Výborně!) Tím jest - zdá se mně - dosti řečeno. Minulost se shroutila, že ano? Tak stavíme, stavíme v přítomnosti, stavíme pro budoucnost a budete nám velice vítáni, když budete stavěti s námi, když budete stavěti s námi na zásadách té rovnoprávnosti, na které my jsme vždycky stáli, i ve státě, kde se proti nám tak těžce s vaší strany, promiňte, hřešilo. (Výborně!)
Kolegové tady připomněli, že každou chvíli máme čekati otřesy, s leva přijdou, s prava přijdou; ano, vážení pánové, ano, dokud vy z každé sebe menší příčiny, třeba parcielní krise - vždyť nejednalo se ani o krisi kabinetní - budete hned napínati všechny své síly, abyste z takové příhodné krise parcielní dělali krisi státní, tu ovšem bude přicházeti ustavičně k otřesům, jenže se nebude republika při tom, promiňte, třásti, při tom se budou snad třásti ti pánové, kteří se budou napínati přespříliš. Těm se tedy mohou třásti nerad bych užil takových slov -"kaťata", ale republika, odpusťte, se třásti nebude. (Veselost. Výborně!)
Vážení pánové! Já bych se nerad před vámi zapřísahal, že bych s vámi šel, kdyby mně to se ctí bylo možno, ruku v ruce. Ale vy tomu budete věřiti po tom všem, jakým způsobem s tohoto místa my k vám vždy mluvíme. Než, vážení pánové, od vás jest to především odvislé. Vy se musíte vzdáti, ať již v ohledu nacionálním nebo v ohledu sociálním, "donquichotiady". Musíte uznati, že ty poměry jsou takové a takové, že na ten čas byste nepřišli na svůj účet. Vaši prozíravější lidé to vědí, vaši prozíravější lidé, když to chtějí míti potvrzeno, jdou za hranice, tam se jim to potvrdí. Proto vaši prozíraví lidé by vás měli vésti na cestu jedině správnou, abyste, dokud tyto poměry nezměnitelné tady jsou, s námi pracovali na vybudování blaha všech občanů republiky bez ohledu na kulér národnostní, nebo jakýkoli jiný. Přijdou-li někdy doby příznivější pro vás, vy se nás nebudete mnoho ptát a půjdete podle svého. Nic na světě není vyloučeno, ale teď apelujeme na vaši prozíravost, na vaše rozeznávání možného a nemožného. Byli bychom vám opravdu zavázáni, byl by vám náš národ zavázán, kdybyste tady s ním pracovali pro jeho celkové blaho.
Vážení pánové! Když vy používáte ku příkladu každé příležitosti, ačkoliv je to proti charakteru především vašeho národa, proti hospodářskému charakteru, abyste nám dělali těžkosti, tím ovšem neposloužíte sobě a neposloužíte také ani nám, a také nedocílíte tady žádného sblížení.
Podívejte se, když vy se stavíte zdánlivě do těchto proudů, které jdou proti tomu tak zvanému velkokapitálu a nebo lépe řečeno proti vlastnictví, nebo chcete-li, proti tak zvaným třídám buržoasním, to jest přec proti vašemu charakteru, to jest proti vašemu vnitřnímu cítění, to jest proti vašemu celému vývinu, proti vaší celé bytosti z minula, v přítomnosti i do budoucna. A vy to při každé příležitosti děláte. Kdyby se vám to podařilo, jaký by tu byl výsledek? Pro vás především nad jiné žalostivý, vy byste nejtíže touto politikou byli postiženi a myslím, že byste to tak daleko nenechali dojít, že byste v rozhodném okamžiku obrátili, až by se jednalo o tom, kde - promiňte - vy jste také vždy byli velmi citliví.
Vážení pánové! Těm, kteří nás napomínají, bych řekl jedno: My přijmeme od každého napomenutí, ale víme, že je povinností toho, kdo napomíná, aby byl především přísný sám k sobě. Teprve pak může napomínati, teprve pak může býti přísný k jiným. (Výborně!) To prosím všechny pány, kterých se to týče, ať mají na mysli.
Když pánům se nelíbí vystoupení legionářů, ulice atd., ruku na srdce odkud to vzalo původ, vážení pánové? Považte, vy jste měli také své bojovníky za svobodu nejednou, ale vícekrát, o nichž mluví vaše historie, vy jste měli následovníky Jahna po velké revoluci francouzské, vy jste měli následovníky Hofra, nevím, kdyby ještě dnes po staletí někdo se o nich vyjádřil takovým způsobem, jako z vašeho středu někteří pánové se vyslovili o našich vojácích za svobodu, jakým způsobem byste to asi posuzovali. (Posl. dr. Hanreich [německy]: To přirovnání silně kulhá!) odpusťte, pánové, ať jsou to bojovníci, kteří byli za Garibaldim nebo za Hofrem nebo za Jahnem nebo za Košutem, jsou to bojovníci za svobodu toho národa, o který se jedná. Na to si zvykněte a budete se muset dívat na naše legionáře jako na bojovníky za svobodu a samostatnost českého národa. (Výborně! Potlesk.)
Věru, já jistě nejsem zvyklý přilévati oleje do ohně. Teplice, Cheb, Aš, Praha atd. Kdyby bylo možno hned na všechno zapomenouti, všechno hned přikrýti rouškou zapomenutí, byl bych nejraději, jako si nelibuji v reminiscencích z těch dob, ke kterým by mě má paměť tak ráda sváděla, z těch let, které jsem ztrávil ve vašem kruhu za poměrů nejubozších a nejnešťastnějších.
Račte dovolit, abych učinil ještě několik zmínek spíše povahy hospodářské. Voláte po pořádku, ano, my souhlasíme. Budeme dbát, aby tyto zodpovědné kruhy ten pořádek všemi prostředky zákonnými zavedly a pro vždy udržely. (Výborně!)
Z vašich kruhů sociálních se nám ozývají hlasy a vy je bohužel podporujete i z kruhů měšťáckých, že pořádek může býti, až bude všeho dost, a jak se tam u vás nedostává, jak těžce trpíte! Račte prominouti, obraťte to, kdy bude všeho dost?
Vážení pánové! Vy říkáte: Nejdříve musí býti všeho dost a pak bude pořádek - ne, nejdříve musí býti pořádek a bude hned všeho dost. (Výborně! - Potlesk.) To je cesta, která vede k tomu zázračnému kamenu mudrců. Jinudy se tam nedostaneme, než cestou pořádku. Pak budeme s vámi smlouvat a doufám, že bude všeho dost. Já bych ještě řekl několik slov k celkovému stavu poválečnému, jak se jevil, a k poválečné situaci naší domácí. Celkový stav poválečný v celém světě byl z různých příčin nebudu je všechny vypočítávat - velmi neutěšený. Každá válka je činnost spalující, ztravující - hodnoty se netvoří, nýbrž prostě hodnoty se konsumují. Hodnoty zanikají, a taková válka katastrofální, jako válka světová, byla ovšem spalovací činností, ničivou v největší míře.
Tedy všichni ti mají pravdu, kteří v tomto váženém shromáždění z různých stran tvrdí, že jsme schudli. Ano. Jakým hrozným způsobem jsme schudli, o tom se teprve dodatečně přesvědčíme, až nám jednou bude znám pravý stav našeho majetku. Dnes to není. Dnes si namnoze lžeme přímo do svých kapes, aniž bychom si ten hrozný stav hospodářský uvědomili. Dnes myslíme, že když máme trochu toho papíru, že jest všeho dost.
Vážení pánové! U nás tedy po válce jsme se utěšovali tím, že je to psychosa. Odpusťte, bez ohledu na stav a bez ohledu na národnost musíme si tu dnes říci, že s tou psychosou již nápadně dlouho operujeme. S tou psychosou to musí vzíti u nás už jednou také konec. To již není psychosa, nýbrž to je omlouvání těch, kteří nechtí pracovati, ne že by nemohli pracovati. (Výborně!)
My ovšem s tou lehkomyslností, se kterou jsme se vrhli do světové války, resp. ti, kteří byli příčinou světové války, ti všichni a my již pak v důsledcích toho všeho jsme si neuvědomili, že ty přebytky z doby předválečné byly velmi nepatrné, ba minimální. Já jsem již ve starém Národním shromáždění na to poukázal, ale pořád není zde taková atmosféra, aby někdo těmto zjevům věnoval větší pozornost.
V posledním desítiletí před válkou světovou výroba chlebovin vykazovala sotva jen v nejpříznivějších letech 10% plus. Za posledního desítiletí asi třikrát jsme přenesli ze staré žně do nové asi okrouhle desítiprocentní plus.
Když pak, pánové, uvážíme, že válka zahubila 10 milionů nejpilnějších lidí, že zmrzačila 20 mil. lidí, když uvážíme, co se stalo na Rusi, nemusíme ani válečnou psychosu bráti do kalkulace. Tak už víme, na čem jsme: v bídě, nouzi, krisi - jsme v latentní krisi, kdy není již krise akutní, kdy celý svět musí počítati s tím, že budeme ve vleklé krisi celou řadu let a podle toho budeme musiti učiniti svá hospodářská opatření. Prvním takovým opatřením, které jest ovšem na snadě, jest pracovati, spoléhati se na vlastní sílu, nespoléhati se na nikoho, neboť jen vlastní silou žijí státy, žijí národy. Snad bychom ovšem na ten čas nevystačil pokud se týče výživy úplně vlastní silou, pomáháme si, jak můžeme, pomáháme si, jak víte, za strašlivých obětí, jichž důsledky si naši národohospodáři pořád ještě náležitě neuvědomují.
Před válkou bylo nepatrné plus 10%; vyšli jsme, tenkráte nebylo poruchy jen proto, že jsme měli spolehlivou komunikaci, neměli jsme tak divoké světové spekulace, jakou máme dnes v době poválečné, a pracovalo se, buďme upřímní, přece jen daleko více. Zapomínáme ovšem na jedno, že z těchto našich těžkostí hospodářských mají radost činitelé, kteří následkem válečného převratu zmizeli prozatím z jeviště světového, ale zmizeli jen zdánlivě, jejich činnost jest tady. Jest sice pod povrchem, ale i tu zasahuje do celého vývinu silou nad pomyšlení velikou. Tu vidíme na jedné linii - ovšem pracovati více méně pod povrchem monarchisty, anarchisty, komunisty, neb jak se té společnosti dohromady říká. Proti těm všem budou se naposledy musiti spojiti nejen u nás, ale ve všech státech všichni, kteří mají jiný světový názor, kteří ještě trvají na právu vlastnickém, kteří ještě cení náležitě práci.
Že mé tvrzení, že to asi bude dlouho trvati, než se dostaneme do jiných poměrů, jest správné, vysvitne z číslic, které jen nahodile povím, abych dokázal, že poruchy ty, se kterými stále zápasíme, nejsou produkcí dne, nýbrž že jsou podloženy ohromnými převraty. Všimněme si jen toho, co se stalo ve státech jinoevropských, nám skoro nejbližších. Říše německá měla v r. 1870 asi 40 milionů duší, před vypuknutím války 70 mil. duší a 800.000 duší do roka této říši přirůstalo a z toho zůstalo skoro všechno zde. Tedy bylo vidět, že říše ta - třeba to loyálně přiznat - hospodářsky neobyčejně pracovala. Jen 25.000 z těch 800.000 odcházelo za moře. U nás počet obyvatelstva vzrostl s 35 milionů z let někdy sedmdesátých do r. 1914 na 56 milionů. Plus produkce lidské bylo asi půl milionu. Z toho polovička zůstala zde, polovička šla za more. Důkaz, jak se zde přece jen poměrně méně pracovalo než tam. Všimnete si Ruska, o kterém slyšíte se všech stran od státníků amerických, anglických, od státníků francouzských, že dokud tam nebude pořádek, dokud tam nebudou nějaké spořádané poměry, není naděje na zažehnání té veliké světové krise. V r. 1890 mělo evropské Rusko bez Asie okrouhle 100 milionů duší, před vypuknutím války 150 milionů. Tato ohromná říše jest vyšaltrována ze světové produkce - kolos takřka největší, pokud se týče výživy a všechno ostatní je již snadno k vysvětlení následkem toho, co jsme právě zde uvedli.
My v republice jsme tak šťastni,
že při náležité práci, při náležitém vykořistění všech těch statků,
které nám náš stát po stránce hospodářské i po stránce jakosti
obyvatelstva poskytuje, museli bychom patřiti mezi státy nejšťastnější,
mezi státy hospodářsky nejzdravější, nejsilnější, museli bychom
se ovšem nejdříve zbaviti, abychom mohli tak klidně pracovati,
toho strachu, který se jeví při každé příležitosti na jedné straně
o Lenina, na druhé straně o Trockého, na třetí straně o Viléma,
a museli bychom se starati - vážení pánové - o to, co je naší
nejprvnější povinností, především o republiku, která nám všem
patří, museli bychom se starati především sami o sebe. (Výborně!)
Jestliže na tuto cestu přijdeme, pak budeme soběstační i v
tom směru, kde se to zdá přímo nemožností. Když budeme pracovati
podle naší schopnosti, budeme míti v krátké době možnost zabezpečiti
všem příslušníkům republiky bez ohledu na národnost, bez ohledu
na stav, dosažitelný blahobyt, a to je naším největším a nejprvnějším
úkolem. (Výborně! - Potlesk.)