Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

Předseda (zvoní): Dále má slovo pan kolega dr. Lodgman.

Posl. dr. Lodgman (německy): vysoce ctěné dámy a pánové! Nemohu si odepříti, abych nepoukázal nejdříve na to, že ze slov bezprostředního pana řečníka nabyl jsem dojmu, jenž po mém cítění musil účinkovati zdrcujícím způsobem na ty, kteří chtějí tento stát a usilují o to jej udržeti. Neboť pan kolega Udržal, jenž po svém způsobu vypořádal se dojista vznešeným a parlamentárním tonem s menšinou, jmenovitě s německou oposicí v tomto státě, prozrazuje volky nevolky skutečnost, na kterou my Němci narážíme v tomto státě každý den a každou hodinu, prozrazuje nemohoucnost vmysliti se do naší situace. Neboť mluví-li o poměrech ve starém Rakousku, musil by hned doložiti, že tam měla česká oposice úkol, jenž byl dnes přidělen nám zde v tomto státě, že jste se tehdy zasazovali o sebeurčení národů a jejich rovnoprávnost, a že dnes převzali jsme my tuto úlohu v tomto státě a že ji musíme provésti a skoncovati, ať už jest nám to vhod nebo ne. Postrádám porozumění pro situaci, v níž se nalézáme, ačkoli bych směl předpokládati takové porozumění u tak výtečného politika, jakým jest pan kolega Udržal.

Prohlášením, že jsou to donquichotiady, neodbudou se takové vysoce důležité politické otázky. Připomíná-li naše jednání po všem tom, co se nám stalo v době, kdy byly ujednány mírové smlouvy a od té doby až na dnešní den, dona Quichota, kterého měl na mysli kolega Udržal, pak byl váš 300 letý boj, počínaje r. 1620, rovněž donquichotiadou, a vy nemáte práva označovati tak naši obranu, náš zoufalý zápas v tomto státě, při čemž... (Posl. Udržal: My jsme byli bez práva!) A my, pane kolego, jsme rovněž bez práva! Rozkvět, kterého se dodělal český národ, kterého jste se dodělali v tolik tupeném Rakousku, dokazuje, že jste nebyli bez práva, a kdyby nebylo bývalo tolik tupeného Josefa II. a jeho nástupců, nebylo by dnes snad ani českého národa. V neposlední řadě usilovali jsme my - pravím otevřeně, že jsem na to pyšný - naši předkové, mužové ducha a kultury v našich řadách, usilovali jsme v oné době klassicismu o to, abychom vytáhli na světlo malé, utiskované a k zániku odsouzené národy. Připomínám Herdera a všechny ostatní Němce, kteří vynesli tyto slovanské národy. Prohlašuji, že jsem pyšný na tyto činy, ale musíte také nahlédnouti, v jaké situaci nalézají se dnes národové vměstnaní do tohoto státu, a lituji, že na české straně jest tak málo porozumění pro tuto situaci, neboť mohu toho litovati, jelikož jsem za Rakouska dokázal, že jsem měl porozumění pro takové situace. (Potlesk na levici.)

Pan kolega Udržal prohlásil, že si musíme na to zvyknouti a uznati legionáře za bojovníky za českou svobodu. Nuže, pánové a dámy, je-li tomu tak, pak pravím vám, že legionáři jsou předbojovníky za naši nesvobodu. Neboť to, co znamená pro vás svobodu v tomto státě, jest pro nás nesnesitelným osudem a to nikoli naší vinou, nýbrž prostě z toho důvodu, poněvadž nejste s to, abyste jasně a střízlivě přemýšleli o věcech, jak skutečně jsou a jak byste musili je chápati ve svém vlastním zájmu; neboť musili byste míti především zájem o to, abyste věděli, kam vedete tento stát a je-li skutečně sklouben tak pevně, že může přestáti také vnitřní a zahraniční bouře.

Před několika dny poslán byl do Amsterodamu telegram presidenta Masaryka na pamět nejlepšího a největšího syna vašeho národa Amosa Komenského. Mohu dojista říci: dnes nemáte ve svých řadách žádného Komenského, neboť pak by vaše politika musila vypadati zcela jinak, a musili byste se říditi jinými pohnutkami, než ve skutečnosti činíte.

Jsme v rozpočtové debatě, jež jest ovšem spojena a sloučena se všemi oněmi událostmi, které byly předmětem vládního prohlášení a k nimž vláda nemohla z části jinak zaujmouti stanovisko, než s politováním. A tu se stalo, že boj, jenž byl vybojován mezi oposičními lavicemi v této sněmovně a českou většinou, stal se najednou bojem mezi jednou částí vašich státních občanů a jejich organisacemi a vládou. Prohlašujeme, že máme sice dojista jako občané tohoto státu zájem o to, jak vyřídí se tyto záležitosti, ale že musíme vám přenechati, máte-li moc, abyste také pro budoucnost udrželi pořádek a jste-li tak silni, abyste opět obnovili otřesenou státní autoritu.

Co se vlastně stalo? Soudím, že jest nutno všimnouti si trochu těchto věcí. Dne 30. října konstatoval ministerský předseda a ministerstvo vnitra, že není ještě zákonné příčiny, aby zabedněn nebo odstraněn byl pomník Josefův v Teplicích. Nevím, je-li dnes taková příčina. Ale vím jenom to, že to bylo vysloveno jako něco, co jest povzneseno nad každou pochybnost, jako autenticky výrok zodpovědného vládního místa. Dne 31. října byly okresní správou politickou zakázány schůze v Teplicích. Pres tento zákaz shromáždili se legionáři v Sokolovně a později na Tržišti a Skolním náměstí a zde bylo pohrozeno, jak se vyšetřováním nepochybně zjistilo, že pomník bude odstraněn dynamitem, neodstraní-li jej vláda, a že vypukne mimo to stávka horníků. Dne 31. října nařídila okresní správa politická, vyhovujíc tomuto pokynu ulice, aby pomník byl zabedněn. Dne 5. listopadu bylo zabednění v noci po schůzi Němci odstraněno, násilím strženo, a nyní státní moc prohlásila, že považuje tento akt za demonstraci proti rozkazu okresní správy politické a 8. listopadu nařídila městu, aby odstranilo pomník: pořád ještě bez zákonného podkladu. Městská obec teplická to odmítla. Na to bylo do Teplic komandováno vojsko za tím účelem, aby pomník sejmulo. Dne 11. listopadu bylo dokončeno lešení. Následkem vyjednávání zatím však zahájeného zde v Praze, byl dán telefonický rozkaz, aby se počkalo s dokončením lešení, po případě s odstraněním sochy, až bude znám výsledek vyjednávání politických stran. Ale vojsko stává se ve 3 hodiny odpoledne "netrpělivým", jak nám sdělili páni důstojníci, a žádá, aby socha byla ihned odstraněna.

A nyní dovolte, abych na základě vyšetřovacích spisů konstatoval toto: netrpělivé vojsko vyšle čtyřčlennou deputaci v čele s kapitánem Klapálkem na okresní správu politickou a prohlásí (čte): "Žádáme, aby socha byla ještě dnes sejmuta. Když obraz tatíčka Masaryka byl v Teplicích pošlapán, my nestrpíme, a by takový Habsburk tady stál. My žádáme, aby naši důstojníci nebyli činěni za nás zodpovědnými, my bereme všechno na sebe, jinak obstaráme vše sami." (Posl. Koudelka: Vy umíte dobře česky!) Ano a nestydím se za to. Čtu to v původním českém znění, aby nemohla vzniknouti pochybnost o správnosti toho, co tvrdím.

Vysoce ctěné dámy a pánové! Ministerský rada dr. Kladrubsky upozorňuje deputaci v Teplicích výslovně na následky, jaké musilo by míti takové nevojenské jednání, jmenovitě pak na to, že takovým jednáním musí trpěti státní autorita a posléze i na disciplinární následky. Podplukovník Berger, když vidí, že sotva bude možno zdržeti vojsko od sejmutí pomníku, dává vojsku rozkaz k odchodu. Ale vojsko odepírá vstoupiti do vagonů. Naopak obsadí Tržiště a ulice do něho ústící vyplní strojními puškami. Nyní přikročí se k sejmutí pomníku. Zatím prodlévá ještě deputace na okresní správě politické a vojáci, zabývající se odstraňováním pomníku, domnívají se, že čtyřčlenná deputace, kterou předvedl kapitán Klapálek, byla okresní správou politickou zatčena pro vzpouru, a poptávají se telefonicky na její osud.

A nyní, velectěné dámy a pánové, podám několik stručných sdělení z výslechu svědků, aby byla charakterisována celá situace. Kapitán Klapálek prohlásil, že mužstvo, jež sejmulo pomník, věřilo, že plní rozkaz vlády. Prosím, ctěné dámy a pánové, abyste na základě toho, co jsem vám sdělil dle vyšetřovacího protokolu, utvořili si sami obraz o tom, je-li takový názor vůbec možný a přípustný. Prosím, důstojníci měli ještě nad to mužstvo už předem v podezření, že chce pomník odstraniti za každou cenu, a nedali proto rozkazu, aby lešení bylo zvolna zřizováno, poněvadž se sami obávali, jak udal kapitán Klapálek, že bylo by docíleno opaku, kdyby byl dán takový rozkaz. Posléze cítí se zástupce legionářů, jenž byl rovněž vyslechnut, povinen konstatovati, "že projev legionářů naprosto nesměřoval proti vládě"..

Mám za to, že o právnickém obraze netřeba ztráceti slova. Jest úplně jalovým počínáním, jestliže z jednotlivých stran podnikají se pokusy vylíčiti věc tak, jakoby vojáci byli jednali bona fide. Chápu tuto snahu, neboť pro stát jest největším otřesem, musí-li otevřeně doznati před celým světem, že selhává státní autorita a že v první řadě selhávají právě ony vrstvy, jež byly by zvýšenou měrou povolány přísně dodržovati disciplinu a dbáti o státní autoritu.

Tak se, ctěné dámy a pánové, vyvinuly poměry v Teplicích, a víte také, co se stalo dále. Víte také, že jsme se na německé straně úzkostlivě vystříhali zasáhnouti nějak do sporu mezi českým vojskem a českou vládou, neboť nechtěli jsme na sebe uvaliti zodpovědnost, aby se říkalo, že jsme překáželi českým stranám, že jsme překáželi české vládě, aby učinila taková opatření, na něž pomýšlela pro takové případy.

To jest přirozeně jen výňatek z poměrů v tomto státě. Jest to, chcete-li, symbol tentokrát v Teplicích, po druhé na jiném místě. Nevím, jaká opatření hodlá učiniti vláda a vojenská velitelství proti těm, kteří se prohřešili proti státu. Ale, velectěné dámy a pánové, obávám se velice, že vláda a české strany podniknou vše, aby ty, kteří jsou v první řadě vinni, chránila a není-li to možno, aspoň je omlouvala a to, ctění, jest právě onen duch v tomto státě, pod kterým žijeme a tento duch se v Teplicích, bůh ví, náležitě vyžil.

Nebyl to pouze Josef II., který vzbudil pohoršení, nýbrž také jména ulic se pánům nehodila, a musím dnes na tomto místě konstatovati, že prohlášení pana ministerského předsedy Černého, jakoby boj vedl se také o náměstí Františka Josefa a o Vilémovu třídu, jest nesprávné, poněvadž jsou už po měsíce tato jména odstraněna a nahrazena názvy "Lindenstrasse" a "Schulplatz". Lituji, že byl zde z oficielního místa učiněn takový projev. Stalo se to snad následkem nedostatečné informace. Zbývá pak "Bismarckstrasse" Také o tom nelze právnicky ztráceti ani slova. O pojmenování ulice po Bismarckovi bylo zavedeno správní řízení. Zdali Bismarck byl nepřítelem českého národa, jeho spojenců a sdruženců, o tom nechceme se příti. Ale nikterak nemá jakákoli organisace mimo státní ústrojí stojící, nebo kterýkoli člověk v městě práva jednoduše prohlásiti, aby tato ulice byla jinak pojmenována.

Dále byly, dámy a pánové, shledány závadnými úřední nápisy na radnici v Teplicích. Prosím, ponechám vašemu rozhodnutí, zdali se zde nemusí mluviti o zasahování do obecní samosprávy, neboť po mém vědomí nedalo by si jistě žádné české město líbiti, aby se mu předepsaly dvojjazyčné nápisy. Od této negativní stránky přešla chuť pánů, nevím ostatně, zdali výslovně v Teplicích, pravděpodobně spíše v okolí, jak bylo také konstatováno za vyšetřování z positivního požadavku, že musí býti jedna třída pojmenována "Revoluční třídou", jiná "Wilsonovou třídou" a opět jiná "Masarykovým náměstím". Tak daleko se jde, že se předpisuje obci, jak musí pojmenovati své ulice a náměstí. Proč to uvádím?

Ne proto, že bych chtěl z teplického případu vytloukati velký kapitál, nýbrž proto, že všechny tyto případy patří do téže soustavy. Vy nevidíte, že v tomto státě žije tolik a tolik milionů jinojazyčných státních občanů; a vidíte-li je, nechcete z toho vyvoditi nutných důsledků. Požadavky nemohly by samy o sobě vésti ke sporům, neboť, myslím, lze konec konců o mnohém mluviti, ale způsob, jak se tyto požadavky tlumočí, poroučí-li se nám totiž, že to neb ono musíme udělati, jest nesnesitelným a tomu musíte, velectěné dámy a pánové, velmi dobře rozuměti.

Poměry přirozeně na tom nepřestaly. V Chebu vyvíjely se věci dále. Zde to bylo aktivní vojsko, jež sbořilo pomník císaře Josefa, a když byl opět postaven, došlo ku známým událostem: padly výstřely, byly házeny ruční granáty atd. Dalším důsledkem byly události v Praze, kde lidé se neštítili zvěstovati všude plakáty, že české děti byly poraněny a zmrzačeny. Zahájili jste sbírky "pro zmrzačené děti" a konečně musily české časopisy konstatovati, že tyto sbírky uspořádali podvodníci. Přirozeně snadno se věří takovým pověstem, lid jest v tomto směru velmi lehce ochoten bráti všechno za bernou minci, a tím vysvětlují se přirozeně další události. Pánové, posléze jest přece stát a jeho autorita truchlící stranou. Dojde-li to tak daleko, že zde v bezprostřední blízkosti parlamentu, poslanecké sněmovny, mohou se přes opačná ustanovení ústavní listiny konati schůze, dojde-li to tak daleko, že musí zakročiti poslanci, aby lidé nevnikli do parlamentu, pak dojista nahlédnete, že viny nemůže míti zde i tam ta neb ona událost, nýbrž že se zde jedná o soustavu. Touto soustavou jest opojení vítězstvím, v němž se nalézáte a z něhož nemůžete se vymaniti - přirozeně ne jednotliví pánové - ale které jste lidu namluvili a ten je přirozeně považuje za bernou minci a nyní nemůže zpět, aby se zase dostal na půdu reálních střízlivých skutečností.

V Aši vyvinuly se poměry podobným způsobem. Jest nám zaznamenati tři případy smrti, tři další mučedníky naší situace v tomto státě. Ale, dámy a pánové, nejsou prvními a snad také ne posledními. Musíme těmto svým obětem zachovati na vždy tutéž čestnou památku jako vy ji svým hrdinům svobody zachováváte. Pravil jsem tedy, že zde jde o soustavu a soudím, že tato soustava jest už dnes zcela očividna. Byla zde právem nadhozena otázka, zdali tato vláda nebo tento parlament mají v tomto státě vůbec ještě moc v rukou? Jde tu o diktaturu legionářů, a jak tito mluví s vámi a s vládou, četli jste v poslední době v časopisech. Požadavky, jež vám předložili, jsou vám známy. Jakým tonem vystupuje se vůči vládě: To nebo ono musí se nebo nesmí se státi! Všechno to, dámy a pánové, jsou však logické následky hříchů, spáchaných při zakládání státu a lze je zcela stručně precisovati tak, že dle mínění valné části českého obyvatelstva jest v tomto státě odůvodněn každý útok na Němce nebo na německé ústavy nebo na německy majetek, ale každá obrana proti takovému útoku charakterisuje se jako zločin. (Souhlas na levici.) Stát byl založen na násilí a může býti přirozeně udržován jenom zase násilím.

A vše to, co se sběhlo za poslední dvě léta, jest jen výronem této soustavy a bůh ví, bylo by na čase, aby konečně ujalo se na českých lavicích poznání, že nelze dále pokračovati na této cestě.

Nedávno bylo, myslím, z národně socialistické strany konstatováno v "Českém Slově", že jediné možné v tomto státě a to, co musí býti prohlášeno za poslední požadavek českého národa, jest, že německá jazyková území musí zmizeti. Velectění, nechci dnes rozhodovati o tom, zdali zmizí německé jazykové území. Mohu však dojista z událostí, jež se vyvíjejí před našima očima, vyvoditi porovnání, na něž bylo zde už dnes poukázáno, s oněmi událostmi, jež se odehrály v XV. století, když Táborité po smrti Husově vyvrátili ohněm a mečem všechno německé - v duchu tehdejších dob. Jest to týž duch, jenž se tehdy uplatnil na bojištích u Ústí n. L., Trmic a jinde, týž duch nenávisti vůči všemu německému. Také dnes jest zcela očividný, a můžeme události, jež vidíme, prohlásiti dojista za jakýsi druh novohusitismu. Jest přirozeno, že formy, v nichž se dnes boje odehrávají, nelze porovnati s boji tehdejšími. Tehdy se boje odehrávaly jinak, totiž na bojišti. Dnes používáte k tomu sociálního státu, abyste nás oloupili o náš majetek, abyste nás zadávili národně, kulturně a hospodářsky. Neboť moderní stát má tisíce prostředků, jimiž může zasahovati nejen do veřejného, ale i do soukromého hospodářství.

A jest fakt, že proti tomuto nesmírnému státnímu soustrojí jest třeba nesmírného odporu, chce-li se někdo vůbec udržeti.

Kol. Udržal zmínil se zde o poměrech v Rakousku. Nechci vejíti na tyto věci, nechci o nich mluviti. Ale mám za to, že se v jednom bodě liší podstatně od poměrů nynějších. V Rakousku byla rodová moc. Bylo nejvznešenějším úkolem vlád ji zachovati, podepírati a chrániti, a vlády neznaly jiného úkolu, než aby se pokud možno mezi národy protloukaly, aby nechaly na vrchu jednou ty, podruhé ony a tím aby podpíraly rodovou moc. Nad národy bylo skutečně těleso - pojmenujte je jak chcete, jest to lhostejno - bylo tu skutečně a když nastala tíseň, zasahovalo do sporů národů jako moc bezprostředně neinteresovaná. Dnes jsou jiné poměry. Nemáme zde žádného takového místa, neinteresovaného na rozkvětu nebo zmaru jednotlivých národů. Dnes jest moc skutečně soustředěna v českých rukou a používá se jí s veškerou pádností proti ostatním národům. Zmínil jsem se už o tom, co jste měli ve starém Rakousku; víte to snad lépe než my. A nevíte-li to, pak si přečtěte Tobolkovu knihu "Das böhmische Volk" a dozvíte se s dostatek, že vás toto Rakousko mnohonásobně podporovalo.

Měli jste v r. 1918 možnost dohodnouti se s Němci v těchto korunních zemích. Tehdy byly poměry takové, že celý národ byl následkem války zkrušen a vyhladovělý a neměl jiné touhy, než zajistiti si bezprostřední potřeby života. Ale místo potravin poslali jste nám strojní pušky a místo šatstva, jež jsme potřebovali, odevzdali jste v Paříži memoire III. Tím jsme mohli pravděpodobně přikrýti svoji nahotu. Za takových poměrů, jež nelze vůbec porovnati s poměry jiných států, odvažujete se, pánové, mluviti zde o Švýcarsku vyššího řádu. Pokud nepoznáte základních rozdílů, jež vyskytují se při zakládání tohoto státu a švýcarské republiky potud neodvažuji se i při nejlepší vůli pomýšleti na změnu vašeho smýšlení. Vím, že ovšem i na vaší straně jsou velmi vážní politikové a skutečně ryzí charaktery, kteří nahlížejí, že poměry nejsou takovými, jak jste si myslili. To vidím i chápu a vím, ale bojím se, že tyto ojedinělé hlasy nebudou moci proniknouti. Neboť nekáže se národu po celá desítiletí národní myšlenka v tom smyslu, jak vy ji kážete, aby se pak najednou mohlo říci: nyní jsou poměry jiné a musíme kormidlo úplně obrátiti. To jest obtížná, tragická úloha vaše. Bože, Rakousko mělo to snadné. Rakousko bylo stát, založený rodovou mocí, zbudovaný na rodinných a jiných smlouvách nebo na vojenských vítězstvích, stát, který historicky vyrostl. Ten potřeboval přirozeně starého čerta starati se o to, co si svět o něm myslil. Ale vy jste se při zakládání tohoto státu dovolávali demokracie i musíte bráti na ni zřetel, a bojím se, pánové, že nebudete moci to učiniti. Tím více jest uznati, vyskytnou-li se na vaší straně mužové, kteří posuzují věci střízlivě a chladně. Nedávno prohlásil zde v Praze kolega z české sociální demokracie - nepochybuji, že před velkým množstvím lidu, byl to kolega Bechyně - že skutečně poměry jsou takové, že jsou tu právě Němci a jiní národové a že se volky nevolky musí s nimi počítati. Právě tak mluvili v Rakousku ti, kteří nepovažovali ho za německý nebo habsbursky stát, nýbrž kteří v Rakousku viděli něco, co by snad bylo bývalo novotou v evropských dějinách, ale co by se bylo stalo jeho spásou, kdyby se to bylo provedlo, totiž svaz svobodných samostatných národů. To musíte dělati a to jsou základy vaší politiky. Vzpírejte se proti tomu jak chcete, musíte posléze dospěti k přesvědčení, že státy nelze zřizovati a vybudovati podle vlastních jejich přání, nýbrž naopak, že ústava těchto států musí se přizpůsobiti skutečným poměrům. Bůh ví, pak není třeba starati se o jiné věci.

V posledních dějinách české politiky postrádal jsem ještě jedné myšlenky. Prosím, bylo by snad zcela zbytečno hráti si na schovávačku ohledně toho, že se povazujeme i nadále za část německého národa a že jsme pyšni na to, býti Němci. Ale, pánové, když už naše síly a styky, jež jste měli s dohodovými kruhy, vyvolaly takový stát k životu, pak nesmíte, jak by chtěl pan kolega Udržal, přijíti a říci: Tak, teď jest tu stát, a vy musíte si dáti říci. To se nesmí dělati, nýbrž musí se vnitřně získati ti, jež chceme míti ve státě. Byli byste měli velkou myšlenku, kterou jste mohli Němcům sděliti, a já odvažuji se ji projeviti: mohli jste poukázati na to, že Němci, zůstanou-li v tomto státě, mají postavení neporaženého státu, a že snad může býti pro německý národ výhodnější, má-li v jiných státech mimo Německo jisté částice, aby mohl tak vykonávati i na mimoněmecké evropské poměry jistý, byť i jen nepřímý vliv. To byli byste mohli vše učiniti a měli jste tuto velkou zbraň v ruce. Nevím, jak by se bylo o tom rozhodlo, ale vy jste vůbec nepodnikli podobných pokusů. (Posl. dr. Stránský: Vy to říkejte!) Praví-li kolega Stránský: "Vy to říkejte", odpovídám mu: jest věcí vítězů, jimiž se cítíte, vysvětliti to oněm, které jste domněle přemohli. Nikdy nemůže býti naší věcí, abychom žebrali o něco, o co můžeme žádati na základě práva v tomto státě jako státní občané z donucení. Postrádám však takových hledisk ve vaší politice. Lze mysli ti o státě, jak kdo chce, zda stát národní anebo národnostní; nemám za to, že národní stát jest posledním vývojovým stupněm států. Naopak představuji si, že svět kráčí dále a že snad dožijeme se v budoucnosti jiných státních útvarů. O tom lze různě souditi. Ale rozhodně musí se těmto státům, které se uvádějí do světa, dáti solidní morální základy a toho lze docíliti jenom tím, že získáme pro státní myšlenku ty, kteří jsou zahrnuti do státu. Musí býti získáni - státní myšlenku nelze nakázati. Zažili jste to sami na sobě, znáte to velmi dobře. Nemůžete to také žádati na jiných a čím více to žádáte, tím méně dosáhnete. Neděláme irredenty, my nemohli bychom ji vůbec dělati, kdybyste nevnášeli zápalné látky do našeho lidu, kdyby náš lid neviděl, jak se s ním nakládá. Odpor proti státu živí vždycky ten, jenž má možnost získávati ostatní. A tu máte vy. Nepoužili jste však nikdy této možnosti, nepokusili jste se nás získati. Přicházeli jste vždy k nám - kdybych mluvil s vámi, řekl bych snad - v pruských vojenských botách. To bylo alfa a omega vaší politiky.

Nyní, pánové, spěji ke konci. Prosím, znám a vážím si tak mnohých členů a příslušníků českého národa skutečně upřímně a těším se, že tu znám tolik kolegů, s nimiž jsem spolupůsobil, a kteří znají také mne velice dobře. Dovedu se zdržeti každého sevšeobecňování a generalisace, neboť vždy jsem usiloval o to, abych zachytil a pochopil vaší situaci ve starém Rakousku, já, který jsem za vás bojoval v tomto starém Rakousku, mám, pánové, pocit a ten mne nemůže zklamati: zde hraje úlohu u mnohých z vás, aniž to snad vědí, jistě však u širokých vrstev neblahá nenávist, do níž jste se vemluvili. Může to býti nenávist k učiteli. Prosím, není žádnou hanbou, že jste se učili od německého národa. Také my jsme se učili od anglického a francouzského národa a naopak. Není to žádná hanba. Toto cítění, tento odpor proti všemu německému jest ve vás a přešel do vaší politiky a zakotvil tam. To by ovšem muselo býti odloženo, neboť právě tak jako Rakousko nestalo se nikdy německým státem, poněvadž si toho jedni nebo druzí přáli, nestane se ani tento stát nikdy českým státem, poněvadž jsou na vaší straně lidé, kteří si toho přejí. Význam všech těchto příběhů pro tento stát jest vám zevrubně dojista tak dobře znám jako nám.

Nejsem toho názoru, že národ ní myšlenka v Evropě může býti odstraněna se světa z dneška na zítřek. Souhlasím úplně s jedním ze svých předřečníků, že žijeme ve znamení sociální a národní myšlenky. Ve znamení sociální myšlenky žijí národové a žili vždycky. A staré panem před circenses naznačovalo, že jest to alfa a omega státní politiky. Ale formy, v nichž se odehrávaly tyto sociální boje lidstva, byly různé, vždy dle doby a epochy, v nichž se vyskytovaly. A stejně jako středověk měl svou náboženskou epochu, v níž 30letá válka znamená peripetii, tvrdím, třebaže dnes mohlo by se to zdáti smělým, že tato světová válka jest počátkem likvidace národní myšlenky. My, kteří žijeme v toku událostí, necítíme tohoto obratu, ale jsem plně přesvědčen, že také tato válka přinesla značný obrat ve formování národní myšlenky, a že tento pohyb jest ve stálém vývoji. Ale pravím vám: Jako náboženské boje bylo možno odstraniti jenom tím, že jednotlivým náboženstvím a vyznáním bylo přiznáno plné právo sebeurčení, zrovna tak lze národní myšlenku v Evropě upraviti, očistiti jen tenkrát, jestliže se zásadně a slavnostně uzná, že každý národ má právo sebeurčení a dříve nemůžete přikročiti k řešení dalších otázek, pokud neupravíte národní záležitosti.

Tvrdím ještě jednou: mohu si představiti, že národ zřekne se svého spojení a příslušnosti ke svému národnímu celku, ale pak musí mu býti nabídnuty výhody, pak musí býti tento národ získán pro tuto myšlenku a pak ovšem je vyplněno to, co jsme označili jako sebeurčení národa. Sebeurčení jest po mém soudě prvotní a nedotknutelné - v jaké formě se vyžije, jest záležitostí druhého řádu.

Nejdříve musí vám jíti o to, aby opět byla obnovena státní autorita ve všech těch případech, o nichž mluvíme. Nemícháme se především do tohoto vašeho úkolu.

Poukazuji jenom ještě jednou na to: nepodceňujte to, co se stalo, a dokažte, že spravedlnost má v tomto státě svůj průchod, i když jde o zločiny na české straně. Doposud jsme této zkušenosti neučinili nebo ne vždycky. Přál bych si, aby se uplatnila tato zásada ve vašem zájmu a v zájmu autority vašeho státu. Jinak budeme v této síni stále a vždy viděti Gesslerův klobouk, jemuž jsme nucení se ukláněti. Střezte se však, aby pro vás nestal se Gesslerův klobouk mene tekel republiky. (Potlesk na levici.)

Předseda (zvoní): Slovo má dále pan posl. Stejskal.

Posl. Stejskal: Slavná sněmovno! Máme povolit rozpočet vládě mimoparlamentární, jež sama prohlašuje se za vládu provisorní a proti niž se před několika dny veřejně demonstrovalo.

Bývali jsme za starého Rakouska a musím ho také vzpomenout, když se to již dnes několikrát stalo - v podobné situaci, kdy vláda sháněla většinu pro svůj rozpočet. Tehdy slýchávali jsme stereotypní apel referentů rozpočtových, který zněl asi tak: nedáváte to císaři, nedáváte to vládě, nýbrž dáváte to státu. Svádělo by snad k napodobení, abych volal dnes do řad těch pánů kolegů, kteří ještě nepřiznali se otevřeně k našemu státu, a žádal je, aby také tomuto státu, Československé republice, poskytli podmínky existence, aby jí zaručili klidný vývoj, aby se smířili s tím neúprosným osudem, že zde už jsou, že zde býti musí, a hledali s námi cestu ke společné práci.

Ale věřím, že tento apel, řízený do řad německých pánů kolegů, vyšel by na prázdno.

Právě před chvílí kol. Jung nám zde prohlásil, ke komu mají Němci míti důvěru, zda ke kabinetu Černého, či k legionářům, či k ulici? oni prostě nemají důvěru k tomuto státu a marno je to zastírati. Aby snad tu nedůvěru něčím dokumentoval, dovolává se kol. Jung jistého článku, tehdy prof. Masarykem uveřejněného ve vídeňské "Zeit". Ale nesmí zapomenout pan kol. Jung, že když tehdá psal prof. Masaryk a naznačoval formy soužití národnostního v Rakousku, když žádal svobody a sociální spravedlnosti, kdy psal proti centralisaci, kdy žádal rovnoprávnost jazykovou, že to byly požadavky nás Čechů, českého národa, které jsme musili zdůrazňovat oproti rakouské správě, oproti německé vládě.

A kolik jsme z toho dostali, vědí zajisté nejlépe páni němečtí kolegové tak jako my. Němci stojí u nás na zcela jiném stanovisku, než na jaké jsme se stavěli my v bývalém Rakousku. V Rakousku většina delegace české stála na státním stanovisku, žádali jsme rovnoprávnost, svobodu vývoje hospodářského a kulturního, ale při tom jsme se podřizovali ústavě. Páni němečtí kolegové by našli i písemné dokumenty o tom, spisy čelných politiků z křídla liberálního až po sociálně demokratické, ve kterých by se dočetli tohoto stanoviska našeho. Někteří zacházeli až příliš daleko, takže neviděli ani možností, že bychom mohli žíti jinak než v rámci Rakouska. Zdůrazňuji, že jsme loyálně stáli na stanovisku tehdejšího státu a žádali jsme jen možnost vývoje pro sebe. Jak by se nám vedlo, kdybychom se byli postavili na opačné stanovisko, na analogické stanovisko, jaké zaujímají páni Němci u nás v této Československé republice, kteří stát negují, neuznávají a nemohou se naprosto smířit s jeho existencí.

Ono rozčilení po odstranění sochy Josefa Habsburka je také velmi povrchní. Nevěřím tomu, že by Němci dle slov pana kol. Junga viděli v něm jenom "Menschenfreunda", jen přítele lidí. Josef II., jak my se na něj díváme, jest Němcům symbolem germanisace a také symbolem státní centralisace. Je potřeba sáhnout trochu také po historických dokumentech a věc ta je zcela jasná.

Odstranění těchto soch je u nás odůvodněno nejen motivy státními, ale i motivy morálními.

Lid má ještě v dobré paměti historii Josefinskou a nebylo by správné líčiti mu jej jako příliš velikého osvětáře; jeho rušení klášterů dálo se z důvodů čistě fiskálních, aby tím získal více prostředků státních. Zavedl také tuhou centralisaci ve správě státní, namířenou v prvé řadě proti Čechům, a to jsou okolnosti, které nám jeho osvícenství a pokrokářství staví do jiného světla. Že však jej ani Němci nepovažovali za symbol pokrokovosti, svědčí celá řada oslavných průvodů, jichž jsme byli za války svědky, kde u těchto pomníků odehrávaly se přísahy věrnosti starému Rakousku, proklínání sebemenšího vítězství Dohody atd.

Ale, pánové, i to rozčilování vaše pro odstranění pomníku je hodně násilné.

Vždyť vy jste se napáchali v době, kdy jste měli ve svých rukou moc, tolik násilných kousků, vy jste neodstraňovali jen pomníky, vy jste vyhazovali a zakazovali i české nápisy na hřbitovech a nechávali jste odnášeti i české pomníky ze hřbitovů, protože tam byly české nápisy.

Znemožňovali jste z našich vlastních prostředků vydržované menšinové školy, znemožňovali jste českým učitelům, že v celé řadě obcí nemohli dostati bytu ani stravy a často musely se naše útlé děti učiti pod širým nebem, na dvorech demolovaných škol.

Mohli bychom otvírati rejstřík vašich hříchů do nekonečna, a i nyní jest to jen stará láska k Josefu Habsburkovi, která vám vhání trochu líčeného rozčilení.

Jestliže pánové podali dotaz o událostech ašských, chebských, teplických i jiných, o němž máme současně jednati, chci připomenouti tolik: Před Teplicemi byla Jihlava. V Jihlavě byli to Němci, vracející se ze své slavnosti slunovratu, kteří vyvolali násilné pouliční scény a demonstrace, při nichž skropila lidská krev dlažbu náměstí, a konstatovali jsme ztrátu několika životů českých vojínů. Po Teplicích přišel Cheb a historie se opakovala: přepadání českých důstojníků, demolování české školy, hanobení českých děvčat - to jsou kousky, jež prováděla německá ulice chebská. Pak ony nekvalifikované výroky, jež padly o legionářích, zpěv "Wacht am Rhein" v této síni a všechny ty drobné episody jichž jsme svědky od počátku tohoto Národního shromáždění, jistě k uklidnění duše davu nepřispěly.

Pokusy vlády minulé i nynější, najíti cestu k dohodě, navázati styky s vámi, smlouvání, ustupování, vše vyznělo na prázdno. Pan kolega německý mluvčí před chvílí zde konstatoval: "Stát je nemocen" - a oni dobří příslušníci tohoto státu místo aby hledali s námi prostředky a způsob léčení tohoto státu, přicházejí jen, aby jej dobíjeli a doráželi.

My bychom se museli sami pozastaviti nad duší českého lidu, kdyby této spojitosti nechápal, kdyby se neozval, třeba řečí ulice. Lid náš přímo pudově cítil tuto protistátní tendenci německé politiky, koketování s rakušáctvím, národnostní urážky a kolísání naší vlády, jež nemá opory ani v národní většině; to byl duch českého lidu, o němž kolega Jung se domnívá, že jest to duch brutálního imperialismu. Přiznávám, že neschvalujeme podobné pouliční řešení národnostních otázek, poněvadž to vždycky skrývá v sobě nebezpečí, že projevů může býti použito živly nezodpovědnými, přes to vše je nutno chápati a vysvětliti si toto vzrušení pražských ulic.

Pan kolega Křepek prohlásil ovšem, že tento stát potřebuje ulice, aby se jaksi oživoval, a krev Němců prý je onou cenou této státní politiky. Já bych panu kol. Křepkovi odpověděl: Nedávejte příčiny, aby ulice musela mluviti, pracujte s námi o udržení dělnosti parlamentu, mějte důvěru k tomuto státu a dejte mu to, co mu patří k jeho další existenci, pak nebude musiti mluviti ulice.

Ale pravý opak mají páni Němci na starosti. V celém jejich vystupování neslyšeli jsme dosud jejich loyální přihlášení se k tomuto státu, oni sabotují daně, agitují mezi rekruty pro neposlušnost.

Již v úvodu referátu pana zpravodaje rozpočtového výboru ozvaly se z levice hlasy, že je revoluce v armádě. Pánové, tak strašně to s naší armádou přece jenom nevypadá. Naopak, naše armáda ukazuje, že má smysl pro stát a že jest daleko povznesena, než aby byla snad slepým nástrojem živlů nekalých, ač i jejich počínání bylo někdy diktováno okamžitým rozechvěním.

Německé straně dostalo se též odpovědi od ministra Národní obrany na jejich dotaz ohledně událostí v Děčíne. V této odpovědi jest uvedeno několik zajímavých okolností. V Děčíně bylo na příklad zjištěno, že při německé slavnosti noseny byly prapory cizích států, že tam byl skarikován portrét presidenta naší republiky. To všechno nutně přispělo k rozčilení českého obecenstva. Ale nač chci upozorniti: i v tomto podrážděném stavu, kdy psychologie davu přestala býti ovládána rozvahou, ani tehdy naše vojsko nezasáhlo k činům brutálním a nekorektním. Bylo vyšetřováním zjištěno, že když jistý vojín chystal se odnésti sochu a když byl upozorněn, že jest to básník Schiller, okamžitě ji vrátil na své místo. Analogický případ stal se v Brně. Když byl učiněn pokus vynésti z německého domu sochu Pallas Athény, vojín sochu odnášející, jsa na to upozorněn, nechal ji na svém místě.

A tu se divně vyjímá, když dr. Lodgman praví, že Češi mají ve všech vrstvách nepríčetně zuřivý odpor proti všemu německému, nazývaje to duchem Táboritů. Kdyby zde byl takový slepý, fanatický odpor i vůči určitým kulturním kvalitám, jež německý národ skutečně má a jichž nikdo mu nebude upírati, pak by jistě nebyly možný takové episodky a respekt i k sádrovým sochám jejich básníků a dílům uměleckým vůbec.

Tvrdím, pánové, že právě ulice potřebujete vy, pro své špatné tajné plány, působiti vnitřní rozvrat a ohroziti pověst tohoto státu také za hranicemi. Nepočítejte však s imaginárními plány jisté skupiny, která též neguje tento parlament a která v těchto demonstracích již viděla náběh k sociální revoluci, jak jsme to četli v žurnálech levice soc. demokratické. Jsou to jen silná slova, žonglérství s pojmy. U této skupiny není kuráže ani potřebné moci k provádění nějaké sociální revoluce. Na ochranu státu, kdyby bylo opravdu ohroženo jeho trvání, postaví se zdrcující majorita českého národa a lidu pracujícího.

Jestliže v úvodu pan zpravodaj kolega Sonntág dotkl se otázky socialisace a obával se, že by snad socialismus znamenal nivelisaci výroby, mohl bych mu odvětiti, že poctivý český socialismus nikdy se nedá do služeb nepřátel republiky, že nebude na naše poměry aplikovati teorie z rozvrácených států.

Je to právě pokrokový socialismus, který naznačuje cestu, jak možno spojiti zájmy zaměstnanců se zájmy podniků a zajistiti tak prosperitu celkové výroby; on učí též dělníka chápati úzkou souvislost hospodářské konsolidace státu s jeho materielními osobními zájmy.

Přáli bychom si jen, aby tento stát, pro jehož předložený rozpočet budeme hlasovati, s větším pochopením plnil své sociální úkoly a byl v tom směru také vzorem oné socialisace, jež zavádí nové formy výroby a distribuce, formy lepší, jež zaručují zvýšenou produkci celku a spravedlivé rozdělení výsledků práce každého tělesně i duševně pracujícího. (Výborně! Potlesk.)