Žádáme se vším důrazem, aby vyšetřování o událostech v Cukmantlu bylo ukončeno, aby nevinné oběti těchto událostí, jež nyní již půl roku strádají ve vězení, byly propuštěny, a žádáme, aby v žádném případě nesmělo býti užito vojska k udržení tak zvaného vnitřního pořádku.
Provedené povolání branců ukazuje nám úplný úpadek naší mladé organisace vojenské, ukazuje nám, že není schopnou provésti řádně hospodářsko-správní službu. Dne 1. října bylo povoláno 150.000 branců, ani doprava, ani ubytování, ani ošacení, ani stravování, krátce nic neklapalo. Všude jsou nejhorší nepřístojnosti a podali jsme v interpelaci, kterou jsme vznesli na ministra národní obrany, obšírné vylíčení těchto nepřístojností. Žádáme, aby na tuto interpelaci byla také dá na odpověď. Nejhorší jsou poměry, pokud se týče zacházení s branci, na Slovensku. Chci sděliti doplňkem k vývodům v naší interpelaci ještě tyto křiklavé případy: V posádce v Horním Kubíně vládnou tyto poměry (čte): "Prosím Vás, zda byste mi nemohli zaslati chleba," píše jeden branec, "nebo trochu ovesné rýže, fasujeme zde velmi málo a máme stále hlad." Od třetího pluku jízdního ve Staré Kale: "Tak zlým bych si býval vojenský život v Československé republice nepředstavoval. Jest ještě horší než ve starém Rakousku. Byl jsem 19 měsíců na frontě, ale takový svinský život jsme tam neměli jako nyní. Strava je také velmi špatná a je jí velmi málo. Slováci jsou kuchaři a sotva možno jejich kuchařské výrobky jísti. Přirozeně dostává se nám také nejkrásnějších jmen. Jistý Slovák byl dokonce již jedním četařem zbit."
U 202. dělostřeleckého pluku ve Slovenském Břežově vládnou tyto poměry (čte): "Ač již uplynulo 5 týdnů od našeho narukování, má většina ještě totéž prádlo na těle, se kterým odjela, to je vyšší stupeň prasectví, ač většině již prádlo po kusech s těla padá." Tyto litanie bychom mohli ještě značně doplniti. (Německý výkřik: V každé větší posádce je tomu tak!) Tak jest. Jdete-li na poštu nebo na nádraží, najdete na sta okrouhlých balíků, to jsou chleby, které si ti chudí lidé ušetří, aby je poslali svým synům. Buďto stát může vojáky živiti, nebo nemůže-li, pak má je prostě poslati domů, avšak nechati je tam hladověti, to je neslýchané. (Posl. Heeger [německy]: Dávají je do vyšetřovací vazby!) Ještě při jdu k tomu, abych o tom promluvil. Za všech okolností musíme k tomu působiti a doufám, že musí to býti čestnou povinností demokratického státu, aby v našem militarismu byla učiněna ihned taková opatření, jež by chránila naše syny před těmito poměry. To jest možno pouze ustanovením tak zvaných důvěrníků pro jednotlivá pododdělení při našich vojenských tělesech. Toto zařízení není ničím novým. Připomínám pánům, kteří byli na frontě, že již v roce 1917 a 1918 věcně smýšlející, rozumní důstojníci vytvořili ve své vlastní pravomoci tento systém důvěrníků ve svých plucích a pododděleních. Bylo to blahodárné zařízení, bylo tím docíleno, že stravování mužstva nebylo okrádáno ve prospěch kuchyně důstojnické, jako tomu bylo u domobraneckého pěšího pluku č. 13. Tento systém důvěrníků jest alespoň pomocí v nouzi, aby všechny tyto nešvary, pokud je to možno, ihned byly odstraněny. (Německé výkřiky: Zavésti vojenské rady!) Vojenské rady mají míti právo přednášeti ihned, bez dodržení služební cesty, pododdělením, pokud se týče velitelstvím pluků každou stížnost mužstva na stravování, ubytování a vyplácení požitků. Musíme i zde míti záruku, že stížnosti, které dojdou do této sněmovny, jež jsou odevzdány poslancům, skutečně také budou stíhány a nešvary odstraněny. Jak to dnes v té věci vypadá, o tom máme zde již nyní doklady. Podali jsme v této sněmovně interpelaci o poměrech v posádce v Těšíně. Pan ministr národní obrany nehnul ještě ani prstem, přihodilo se však něco jiného. Sotva že tato interpelace přišla na veřejnost, událo se v posádce těšínské toto: Zatím co mužstvo bylo na cvičišti, přišel kapitán a násilně otevřel kufříky mužstva. Jako za starého Rakouska, avšak ještě mnohem hůře. U několika lidí nalezeny byly dopisy adresované kolegovi Heegerovi (Posl. Heeger [německy]: Rodičům!) a rodičům. Poslyšte nyní, co tito branci této posádky píší. "Jednomu byl kufřík, zatím co byl na cvičišti, jedním kapitánem násilně otevřen a v něm byly nalezeny dopisy určené Vám. Když jsme přišli ze cvičení domů, byli tři kolegové ihned uvrženi do samovazby a museli druhého dne podepsati protokol a byli odevzdáni divisijnímu soudu v Opavě." (Německý výkřik: Byli obžalováni z vyzvědačství!).
Ano, tak tomu jest, protože proti těmto brancům nenašlo se žádné zbraně, byl vzat za příčinu lístek, na kterém byly těsnopisné poznámky, aby proti nim bylo uvrženo podezření z vyzvědačství a aby byli odevzdáni divisijnímu soudu. Tam dostávají ob den jen chleba a vodu. (Posl. Kreibich [německy]: Co tomu říká p. Hummelhans!) Myslím, že jest čestnou povinností sněmovny, aby vojáci, kteří se obracejí na poslance, byli chráněni. Takového něco jsme ve staré sněmovně netrpěli a upozorňujeme pány, že také nyní dovedeme brance v tomto státě chrániti. (Německé výkřiky: Neslýcháno! Posl. Kreibich [německy]: Celá ta důstojnická čeládka ze starého Rakouska je pohromadě!) Ano, celý ten černožlutý důstojnický stav je zde a hraje si v tomto státě na pány. To ostatně shledáváme také mezi úřednictvem. Máme mezi tresty, jež jsou ukládány, nehledě k tomu, že těmto lidem nedává se jiného východiska, ještě staré tresty za staré styky. Avšak něco takového, co ani za starého Rakouska by se bylo nepřihodilo a co by žádný důstojník se nebyl odvážil tam udělati, to jest zadržení platů ubohých vojáků. Po celých 30 dní nedostává se těmto chudákům platu na kuřivo a drahotních přídavků. To jest vyložená krádež, jez se páše na těchto brancích. Vždyť podle služebního řádu a podle platných služebních knih jest něco takového nepřípustno. (Německé výkřiky. Posl. Hackenberg [německy]: To se děje všeobecně!) Ano, všeobecně. To jest zlodějství páchané na těchto brancích, to opakuji. Podle služebních knih a služebního řádu, jenž dnes v tomto státě platí, jest něco takového zcela vyloučeno. Důstojník může dáti muže zavříti do vězení, teprve pak dostává voják požitky vězeňské.
Jest však nepřípustno, aby byl ponechán při trupě a potrestán odnětím požitků, a kdyby ten důstojník měl pouze jiskřičku cti, nemohl by to učiniti, poněvadž tím se vystavuje podezření, že z důvodů sobeckých tyto požitky zkracuje, protože tyto se již nezanášejí zpět do knih do státního měšce, nýbrž připadají nějaké nepojmenované osobě nebo tělesu. Tak tomu bylo při pěším pluku č. 27. v Olomouci, u 8. dělostřeleckého pluku v Opavě a jak druh Hackenberg v jednom výkřiku pravil, je prý to tak všude. (Posl. Heeger [německy]: U námořního oddílu v Liberci!) Také tam prý se tak děje, že požitky jsou zastavovány.
Jak se vůbec daří vojákům, když si troufají stěžovati si, o tom mám také několik dokladů. Z Horního Kubína píše nám jistý voják: "Tři muži od nás byli dnes u raportu, kteří prosili o nápravu poměrů. Většina ještě chodí ve vlastních botách, šněrovací boty však jsou zde, také košile bez rukávů, my však to nedostaneme. Plat dostává se jenom, kdy se právě pánům zlíbí. Těm, kteří byli u raportu, bylo hrozeno zavřením." Z posádky litoměřické: "Tyto poměry a špatné zacházení přivedly brance k tomu, že podali u velitelství stížnost. Nebyli však předpuštěni a také jim nedovolují vyjíti, aby na veřejnost nevynášeli tyto stížnosti."
Navrhujeme dosazení 24členného stížnostního výboru, kterému mají býti přikázány všechny stížnosti o nakládání s branci, jež poslanci ve sněmovně přednesou, a aby tento stížnostní výbor měl právo na místě samém konati šetření a předpisovati panu ministru národní obrany, jakým způsobem mají býti tyto nešvary odstraněny. Myslím, že jest to čestnou povinností, abychom dosadili tento výbor, aby vojenští páni, páni důstojníci, viděli, že nestojí nad tímto státem, nýbrž že sněm má právo dozoru nad militarismem.
Máme zde sice velký počet francouzských důstojníků - tato položka v rozpočtu stojí nás 13 milionů - avšak podíváme-li se na zařízení vojenská, tu najdeme zpropadeně málo francouzského, za to mnohem více starorakouského v nejzkreslenější formě. Jedním ze zařízení v naší vojenské organisaci je úplné nedbání jednotlivých národností, přehlížení jazykových práv a potřeb vojáků. Žádáme, aby vojáci jednotlivých národností byli spojeni ve vlastní oddíly a oprávněnost tohoto požadavku podali jste nám, pánové z pravice, sami. V 61. zasedání rakouské poslanecké sněmovny dne 22. března 1912 pravil poslanec Choc: "Pánové, to přece nejde, naopak chceme a musíme se stanoviska spravedlnosti žádati, aby s vojáky bylo hovořeno v jejich mateřském jazyce, protože jinak nemáme žádné jistoty, že s nimi bude zacházeno spravedlivě." A opět jest to jeden z vás, český poslanec Exner, který v 96. zasedání rakouské poslanecké sněmovny dne 22. června 1912 řekl:"Bylo by také s velkým prospěchem, kdyby podle možnosti utvořena byla tělesa a pluky, pozůstávající z jedné jednotné národnosti. Pan kolega Fresl řekl, že tvoříme více než 2 sbory. Proč nemá býti možno, aby vojáci té které národnosti zůstali pohromadě, následkem toho, souběžně s tím, aby také většina důstojníků, kteří jsou přiděleni těmto plukům, buď toho jazyka byli mocni, nebo dokonce měli tento jazyk za mateřskou řeč." Stali byste se nevěrnými své vlastní tradici, kdybyste to, co tenkráte jste požadovali pro své krajany, dnes nám nechtěli schváliti. Zároveň žádáme, aby konečně jednou podána byla sněmovně zpráva, kolik německých důstojníků a poddůstojníků přihlásilo se ke vstoupení do československého vojska, posud však nebyli přijati.
Ani to, co branný zákon p. ministru
a vládě předpisuje, není dodnes splněno, ač od té doby uplynulo
7 měsíců. V § 39 branného zákona se praví: "Zvláštním
zákonem bude stanoveno, pokud rodiny, jichž výživa jest závislá
od osoby jsoucí v aktivní službě, mají dostati vyživovací příspěvek."
Vláda obdržela rozhodný příkaz, aby řešila otázku podpory pro
příslušníky narukovaných branců. Dodnes však nebyl takový zákon
sněmovně ještě předložen a tisíce a tisíce ubohých vdov,
většinou vdov po padlých vojínech, jsou dnes vydány v šanc nejkrutší
bídě. Vzali jim syny, 4 týdny od té doby uplynuly, co branci narukovali,
a stále ještě nedostávají od úřadů ani haléře, neboť tyto
odvolávají se na to, že žádný zákon nestanoví, aby tyto vyživovací
příspěvky byly vypláceny. Béřou příspěvek příslušníkům vojínů
ve válce sloužících a padlých a odpírají předem vyživovací
příspěvek příslušníkům nyní narukovaných branců, ačkoliv tito
vydáni jsou v šanc největší bídě. To jest bezpříkladná surovost,
hrubost ducha, jakou zřídka najdeme, a musíme se diviti,
že český lid klidně k tomu přihlíží. Bylo naší starou zásadou,
za kterou také zde bojujeme a se stavíme: Ani jednoho může
a ani haléře tomuto militarismu! (Hluk na levici.)
Skřípajíce zuby, skláníme se před násilím, skláníme se pod vaše
jho. Avšak víme a budeme o to pečovati, aby také tato
instituce kapitalistického třídního státu, vytvořená k spoutání
proletariátu stala se přec jednou nástrojem osvobození... (Hluk
a výkřiky na levici.) Váš podvod (obraceje k německým
měšťanským stranám) a vaši demagogii přirozeně nebudu
s Vámi prováděti. Veštvali jste tyto brance do neštěstí.
(Hluk.) Neměli jste odvahy, nýbrž jednali jste demagogicky.
Víte, co jste učinili? Obětovali jste svým demagogickým požadavkům
blaho branců. Podle branného zákona odsuzuje se každý branec,
který se vyhýbá odvodní povinnosti, na jeden rok do vězení, a jestliže
se trvale vyhýbá odvodní povinnosti, zůstává až do 50 let povinným
odvodu. Tím, že jste vydali heslo, že branci mají se vyhnouti
odvodní povinnosti, uškodili jste nejenom těmto brancům a uvrhli
jste je do neštěstí, nýbrž také německé národnosti v německých
krajích prokázali jste nejhorší službu, ježto jste tím přispěli
k vylidnění německých krajů. Tak se věci mají... (Něm.
výkřiky. Hluk.) Prohlásili jsme, že se podrobujeme tlaku,
budeme však starati se o to, aby tento militarismus stal
se nástrojem proti třídnímu státu. (Souhlas a potlesk
německých sociálních demokratů. Výkřiky poslanců německých měšťanských
stran. Velký hluk.)