Předseda (zvoní): Prosím o klid! (Vřava v německých lavicích neustává. - Předseda zvoní:)
Prosím znovu o klid! (Trvalý hluk a výkřiky mezi německými poslanci. - Předseda zvoní:)
Žádám pana poslance inž. Kallinu, aby se zdržel projevů!
Slovo dále má pan posl. Udržal.
Posl. Udržal: Vážené Národní
shromáždění! Během včerejší debaty jeden z českých řečníků
- podtrhuji českých řečníků - mluvil obšírně a, jak myslím, povrchně...
Předseda
(zvoní): Prosím p. posl. Kallinu, aby zachoval klid.
Posl. Udržal (pokračuje):
... o francouzské missi. Kritika ve státech ústavních a tak
demokratických, jako jest naše republika, jest nejen dobrým právem,
ale jistě jednou z prvních povinností každého člena zákonodárného
sboru. Než soudím, že kritika musí býti především spravedlivá.
(Výkřiky mezi německými poslanci.)
Předseda
(zvoní): Slovo má pan posl. Udržala ne p. posl.
Kallina. Prosím pana posl. Udržala, aby pokračoval.
Posl. Udržal (pokračuje): Takovou kritikou, kritikou spravedlivou nebyla kritika, kterou jsme včera slyšeli o francouzské missi. Pan řečník položil zde otázku, jaký úkol má francouzská misse v Československé republice. Já bych si k tomu dovolil říci několik poznámek.
Ve světové válce utkaly se dvě školy na světových bojištích: škola německá a škola francouzská. My, když jsme se stali suverenním státem, museli jsme se nezbytně rozhodnouti pro vybudování vojska a tím také pro jednu z těchto škol. Že jsme se nerozhodli pro školu německou, nýbrž pro školu francouzskou, k tomu netřeba podávati žádného zvláštního odůvodněni. I Rusko i nynější držitelé moci Lenin a consorti se rozhodli pro jistou vojenskou školu, poněvadž se svými vědomostmi na vedení války, ať již nutné nebo vyvolané, nikterak nestačili. I Rusko, které je vzorem panu řečníkovi a jeho příslušníkům, musilo sáhnouti k jisté škole. Sáhlo k carským generálům, sáhlo ke generálům německým, sáhlo po škole německé. Kritika, řekl jsem, musí býti také správná. Pan řečník pověděl v cifrách, že francouzská misse má u nás k disposici 32 automobilů. Dovolím si jen opraviti, že na ten čas francouzská misse má k disposici 5 automobilů. To je jistě slušný rozdíl a připomínám, že Francie hradí z útrat, jež jsou spojeny s dopravou naší legionářské armády ze Sibiře do vlasti, okrouhle asi 30%, řekněme 150 milionů franků. A, vážení pánové, uveďte tuto sumu na naši měnu a snadno si spočítáte, že by francouzská misse musela býti u nás ještě celá desítiletí, nežli bychom jí vyplatili to, co Francie za nás jen na této položce platila. Bylo zde včera od jednoho českého kolegy protestováno proti takovému způsobu mluvení o francouzské missi. Dovolím si ještě jen malou historickou poznámku.
Vděčnost nebývá dlouhého trvání u jednotlivců, ba ani u národů. Ale nás, náš národ, váží s národem francouzským staré, slavné, historické tradice. Dva momenty nás zde v našich nynějších vlastech zachovaly. Dávno vyhynuli Slované na Labi, na Sále, na Baltu, na Odře, my jsme zde zůstali a děkujeme za své zachování jednak východní církvi, věrozvěstům slovanským, a pak - nechci říci v druhé řadě, poněvadž druhý historický moment je stejně důležitý - Francii. (Výborně!) Francie nám dala Karla, Francie nám dala vysoké učení pražské, Francie nám dala - odpusťte, na bližší rozebrání není času - velkou, slavnou dobu husitskou, poněvadž ta bezprostředně vyrostla z vysokého učení pražského, které Karel přinesl z Paříže. Již z toho, co jsem pověděl, možno dedukovati, že otázka misse francouzské jest pro nás povahy při nejmenším delikátní a že je potřebí, abychom podle toho jednali. Právo kritiky má každý a je nepochybně i na francouzské missi co kritisovati, ale kritika musí býti správná a poctivá. (Tak jest! Správně!)
Nevděčnost je vlastnost velice nepěkná a obyčejně nevděčníka dříve nebo později stihne také zasloužený trest. Stát, ve kterém jsme byli nuceni 300 let žíti, vynikal po této stránce. To byl stát vždy ke každému, kdo mu prokázal jakékoliv dobrodiní, nevděčný, a podle toho stihl ho také osud. Já jenom připomínám Világos. Vzpomeňte jen, jak Világos Rusko odměnil, vzpomeňte na Sevastopol a vzpomeňte na svatoštěpánský mír. Následek toho se pak během doby také ukázal.
My máme všecku příčinu národu francouzskému býti vděčni. (Výborně! Potlesk.) Francouzská misse je u nás representantem francouzského národa a s tohoto stanoviska musíme na ni hleděti.
Vážené shromáždění! Nyní dovolte ještě několik poznámek k vojsku a pak k zahraničnímu ministerstvu. Převrat náš byl vším právem nazván státním převratem, 28. říjen převratem ideálním. Neteklo při něm ani kapky krve, vše šlo tak pěkně, vpluli jsme do přístavu naší samostatnosti, naší suverenity velmi snadno. A snad také jsme zapomněli, že za hranicemi nejlepší naši synové pro nás museli nejenom těžce pracovati, ale i těžce krváceti. Zdálo se nám po 28. říjnu, že světová válka, jak se to tak všeobecně říkalo, odstranila navždy všecky spory a každý boj, že nebude třeba žádných armád a jmenovitě my že nemáme potřebí již vojska. Kdo byl u nás v tu dobu jiného mínění, tak jsme s ním byli krátce hotovi. Řekli jsme mu, že je starorakušák anebo že je militarista. Události, které se krátce na to v sousedství naší republiky odehrávaly, přinutily nás trochu k přemýšlení, k uvažování. Viděli jsme, co se děje na frontě polské a uherské, co se děje na severu, a trochu, bohužel opožděně, začali jsme organisovati své branné sily. Je pravda, jakmile jsme si uvědomili, že budeme musiti přes světovou válku anebo přes její následky, anebo právě k vůli následkům světové války, míti armádu, byli jsme ochotni hned při nésti této armádě i nejtěžší oběti. V branném výboru přišlo se nejprve s návrhem na soustavu miliční. Myslím, že všichni pánové, kteří tento návrh snažili se prosaditi, uvědomili si, že soustava miliční jest nejdražší brannou soustavou vůbec. (Tak jest!) Nebudu o tom mluviti, proč my jsme na ten čas od soustavy miliční musili ustoupiti. To bylo široce prodebatováno a vykládáno a já bych si jen přál, aby brzy byly takové poměry v zahraničí i u nás, abychom mohli i z ohledů ekonomických i z ohledů finančních soustavu miliční zavésti. To bychom jistě všichni vítali, ale prozatím asi budeme musiti ještě chvilku čekati.
Dnes i z našich řad často se ozývají hlasy, že vzhledem na to sociální proudění, na to sociální milieu, nebude možno dobře vybudovati takovou oddanou armádu, poslušnou, s jakou jsme před válkou počítali. Tento náhled, myslím, je naprosto nesprávný. Jaká jest armáda, jaká byla a jaká kdy bude? Armáda byla vždycky taková, resp. to mužstvo, jaký byl důstojník. To je i dnes: jakým jest důstojník, takové jest mužstvo, takovou jest armáda, a to bude i ve vší budoucnosti. Proto je povinností a to my musíme chtít na našich představených a na našich hodnostářích v armádě - aby každý byl přísný především sám k sobě. Teprve, když je nejvyšší představitel armády, když je každý hodnostář vojenský přísný sám k sobě, může býti přísný i k jiným, může býti přísný k chybujícím, když sám je vzorem, když nechybuje.
Voják - zkušenosti světové války dokázaly to tak často - snese každou trampotu, každou útrapu, je schopen každého strádání, ale musí s ním snášeti ty útrapy, musí s ním strádati i jeho nadřízeny, i důstojník. Voják může býti v poli, když to jinak nejde, zavšiven, může býti v tom nejubožším stavu, dokud má důstojníka, který s ním útrapy snáší, jest spolehlivý a je za všech okolností až do posledního dechu vytrvalý a vzorný. Nesnese však voják, i kdyby nic nedělal, i kdyby se v kasárnách válel, aby jeho důstojník se válel v kavárnách. (Výborně!) To naprosto nesnese, to jest stav nezdravý, neudržitelný a zde musí býti naše vojenská správa vždycky na stráži.
Bratrství, o kterém se jmenovitě ve dnešní demokratické době tak často mluví, musí býti vykládáno tak, jak si zaslouží. Bratrství spočívá v železné kázni, v kázni, která žádnému bezpráví a tím žádné zkáze vzniknouti nedá. Bratrství, které všechno trpí, není bratrstvím, to jest anarchie, to jest derouta. A i to husitské bratrství nebylo ničím jiným než železnou kázní a proto, když železná ruka Žižkova vystydla - já o tom dále nechci mluviti, doporučuji jen k bedlivému studiu Palackého - kdybych řekl, že vojska dříve tak slavná namnoze stala se rotou lupičů a žhářů, hned byste si všichni vzpomněli na výrok Schwarzenbergův a řekli si: Ten český agrárník mluví podobně jako někdy mluvil Schwarzenberg. Ale ovšem ty věci jsou jiné. Já doporučuji právě Palackého, jak líčí vojsko husitské při obléhání Plzně, bezprostředně před katastrofou, která je potkala.
Legionáři tvoří již dnes zlatý list našich dějin. V budoucnosti od pokolení k pokolení jejich sláva poroste, o tom není pochyby, a není, jak to bylo konstatováno již velmi často, v historii světové podobného příkladu. Naši legionáři sami ve svém interesu musí býti bedliví, aby se z nich nestala nějaká neomylná církev, aby nějaké neomylné papežství nevniklo do jejich řad. Musí sami pečlivě odstraňovati všechny kazy. K tomu oni jsou povoláni a povinni na prvním místě zachovati svůj čistý štít. Není to žádná příhana pro legionáře, jestliže lidé nehodní se vkrádají také do jejich řad.
Není žádné na světě organisace, ať náboženské, ať kterékoli, která by nevykazovala průběhem doby živly nehodné, ale každá organisace, která se chce udržeti na výši doby, musí míti sílu, aby tyto živly nehodné sama odstranila.
O odpolitisování armády zde bylo mluveno s několika stran. Pánové se pamatují, jak těžké boje o tuto otázku byly vedeny i ve starém Národním shromáždění. Konec konců bylo z takových a takových ohledů, o kterých nechci mluviti, jmenovitě proto, že mezi legionáři a branci bylo mnoho lidí velmi starých vpuštěno do armády, i aktivnímu vojsku uděleno volební právo. Nechci předcházeti nikterak rozhodnutí váženého Národního shromáždění, ale jsem přesvědčen, že jest to všechno jen otázkou času. Dříve nebo později musíme sáhnouti k odpolitisování armády (Tak jest!) a bude na tom záležeti především také kolegům německým, kteří v dnešní době ještě užívají každé příležitosti, aby se v této otázce spojovali se zívly nejvýstřednějšími. Nebylo by dobře v okamžiku, kdyby vlast volala, aby jedna část domobranců běžela pod praporem zeleným, druhá pod praporem červeným na levo, třetí pod praporem červeným na pravo atd. Z toho ze všeho byl by zmatek, který by nevedl k ničemu dobrému. (Výkřiky.)
Já jsem jmenoval v prvním místě úmyslně prapor zelený. Armáda musí býti jednotná a když se ozve apel, který bude vyzývati k obraně vlasti, musí hned na to odpověděti československý domobranec, československý voják, zkrátka republikán a ne příslušníci různých stran. (Výborně!)
Vážení pánové! Situace naše zahraniční byla po převratu nad očekávání příznivá. Jest příznivá i dnes, ale nezavírejme očí a řekneme si upřímně, že zahraniční situace doposud příznivá jest velice často zatěžována situací vnitřní, poruchami situace vnitřní. My nemáme ještě dnes zahraniční úřad vybudovány tak, jak by si bylo přáti, ale jest třeba velmi tolerantně na tyto nedostatky prozatím pohlížeti, když i kritice se vyhnouti zde nesmíme. Považte, pánové, že pro každé ministerstvo byl nějaký základní kámen. Pro ministerstvo pošt jsme měli poštovní ředitelství, pro železniční ministerstvo železniční ředitelství, pro ministerstvo zemědělství zemědělskou radu, pro obchodní ministerstvo obchodní komoru, zkrátka pro každé ministerstvo byl nějaký základní kámen, jenom pro zahraniční úřad jsme neměli ničeho. Ve starém Rakousku bylo nám toto métiér nadobro cizí, nebyli jsme k žádné práci vůbec připouštěni, proto jsme musili stavěti od základů, aniž jsme měli sebe menší materiál, a následky toho se přirozeně také dostavují. Bude ještě dlouho trvati, než budeme míti náležitě vybudovaný zahraniční úřad. My, kteří se díváme rádi na situaci pod úhlem národohospodářským, budeme musiti při budování zahraničního úřadu věnovati největší péci vybudování vyslanectev a vybudování konsulátů. Musíme se snažiti o to, aby tyto úřady byly vybudovány hodně s hlediska národohospodářského, s hlediska zvláště politiky hospodářské, Musíme k tomu účelu chtíti - já jsem s panem ministrem také o věci mluvil, a my učiníme v té příčině určité striktní návrhy - aby do konsulátů byli bráni praktikové, lidé ze života. Nám nepostačí několik let strávených na škamnách, to bychom pochodili velmi špatně. Tyto úřady musejí věnovati velikou pozornost našemu exportu a importu. To jsou otázky pro nás vzhledem na naše položení prostorové i časové nesmírně důležité.
Prvovýroba jest jistě základem všeho, jmenovitě u státu, jakým jsme ještě dnes, totiž především zemědělského. Prvovýroba musí býti pak náležitě sfruktifikována, náležitě zpeněžena, a tomu musí sloužiti export a import. Nesmíme vyvážeti suroviny, dříví, ječmen a jak se to všecko jmenuje. Na dlouho to takový stát s tím položením hospodářským, jaké máme my, nesnese, vedlo by to k naprostému ožebračení. Vždyť jest to činnost průmyslová, která v daleko větší míře peníze rodí, než naše tiché nevýnosné polaření. Teprve na cestě průmyslového zušlechtění máme možnost příslušníkům stavů jiných opatřiti dosažitelný blahobyt. Proto také naše politika importní musí býti s tohoto hlediska řízena. Nesmíme dovážeti luxusní předměty, předměty cizího průmyslu, nýbrž pokud možno suroviny, a ty musíme doma zpracovati.
To měla vše naše politika a naše strana republikánská již před lety na mysli, když se zasazovala o zprůmyslnění zemědělství. Mezi tím, co se nám vyčítala úzkoprsost, co se nám vyčítal nějaký úzký agrarismus, který nemá na mysli nic jiného než prvovýrobu, starali jsme se s vyššího hlediska národohospodářského především o zprůmyslnění prvovýroby. Ovšem, my jsme chtěli v dřívějších letech - a nedivte se tomu, neboť v dřívějších letech skoro veškerý průmysl byl v rukou elementů nám cizích a protivných - aby průmysl byl nerozlučně cestou družstevní spoután s půdou, jejíž výrobky zpracovává.
Tvořivou prací musíme především zlepšiti situaci naši vnitřní a tím zlepšíme jistě trvale aspoň základy situace zahraniční. Při všech schopnostech našeho zahraničního úřadu - a my jsme měli příležitost se jim obdivovati, já jistě nepatřím k lichotníkům, ale musím říci, že jsme měli příležitost obdivovati se schopnosti našeho zahraničního úřadu a našeho zahraničního ministra - nebyla by možná silná, zdravá a úspěšná politika zahraniční bez pevné, cílevědomé a zdravé politiky vnitřní. (Místopředseda inž. Botto převzal předsednictví.)
Jsme ve světové výhni. Svět nezůstane nikde státi a nejméně ovšem v takovém centrálním položení, jaké máme my. Neopatříme-li stát svojí vlastní prací náležitou hutností v době nejkratší, roznesou nás síly centrifugální na všechny strany. My musíme při nejmenším pracovati tolik, jako všichni naši protivníci, kteří nás kol do kola - myslím, hlavně hospodářské protivníky - obklopují. Naše položení je tak exponované, že nesnese žádného polovičatého řešení. Z nás bude buď veliký, silný činitel v hospodářském světě, anebo podlehneme, nebudeme nic. A proto se obracím k těm pánům, kteří tady - aniž si snad dobře uvědomují, co pod tím myslí - den ode dne pořád vedou boj proti kapitálu.
Co je to kapitál? To je staré,
v každé učebnici národohospodářství to nacházíme, to je nahromaděná
práce. Proti kapitálu, proti práci se dá pracovati zase jenom
kapitálem a prací. Nic jiného neznám. Velkokapitál ohrožuje,
je nezdravý, podvazuje činnost malých atd., to je všechno pěkné,
ale pracovati proti němu se nedá jen povídáním, agitací a prostředky,
které nemají nic společného s prací, nýbrž zase jen prací. A proto,
pánové, jestliže chcete zvítěziti proti velkokapitálu a škodlivému
kapitálu, musíte proti němu pracovati, spojiti se s námi, a budeme
pracovati rukou společnou a nerozdílnou bez ohledu na politickou
příslušnost nacionální, a tím způsobem prospějeme všichni
sami sobě, všem svým stranám i celé republice nejlépe. (Výborně!
Potlesk.)
Místopředseda inž. Botto
(zvoní): Slovo udeľujem ďalšiemu rečníkovi pánu posl. dr.
V. Feierfeilovi.
Posl. dr. V. Feierfeil (německy): Velevážené dámy a pánové! V průběhu všeobecné rozpravy o státním rozpočtu - a možno pozorovati, také v průběhu rozpravy zvláštní - hrálo město, jemuž mám čest přináležeti, naše staré léčebné a lázeňské město Teplice, zcela zvláštní úlohu. Zajisté uznáte, velevážení pánové, že není to místním vlastenectvím, pravím-li, že naše město, naše léčebné a lázeňské město Teplice jest daleko široko známé, věhlasné, ba že požívá pověsti světové. Za tuto světovou pověst vděčí naše město především a obzvláště nedocenitelnému daru přírodnímu, horkým pramenům, jež nesčetným tisícům již přinesly uzdravení a úlevu. Mají zaslouženou světovou pověst. Nyní bych řekl, že v průběhu rozpravy zde dostalo se městu Teplicím značné pověsti světové v jiném směru. Téměř všichni řečníci se jím zabývali, všechny noviny tu - i cizozemské o něm psaly, o teplických událostech atd. Já však jako Tepličan bych řekl, že je tu nebezpečí, že naše město zde ve světě, v široké veřejnosti, nebylo objektivně posuzováno.
Hleďte, vážení přítomní, vždy se říkalo, že teplické události byly původem komedie, které prožíváme a jí jsme prožili. Kdyby nebylo oněch teplických událostí, provedených zlomyslnými Němci, nebylo by bylo došlo k ostatnímu. Tu bych se přece jen rád zeptal: Co pak vlastně ti tepličtí Němci spáchali? Odpověď na to je krátce tato: Větší neb menší zástup lidu odstranil bednění s pomníku císaře Josefa, díla umělce Metznera, kterýžto pomník byl zakryt prkny. To je vše. Každý může o tom souditi, co chce. Viděti v tom však původ nebo snad dokonce vysvětlení pro tyto všechny události, jež se pak přihodily, to mi připadá přece jen trochu příliš mnoho. Chceme-li všechny tyto události, jichž byli jsme očitými svědky, správně posouditi, musíme počíti prvním aktem této tragikomedie a ten, přisámbohu, nesehráli tepličtí Němci. To, co souvisí s odstraněním bednění, přišlo, mírně řečeno, teprve na druhém nebo snad dokonce na třetím místě. Abychom tomu dokonaleji rozuměli, musíme při této tragikomedii začíti s prvým dějstvím či, ježto každá hra má také jakousi předehru, řekl bych, s předehrou celé této události, a tato předehra leží ovšem mnohem dále zpět. Nechci se příliš daleko pouštěti, neboť musel bych vzpomínati událostí za války. Musilo by se obzvláště přihlédnouti k tomu, že jsme zcela určitě bez své vůle, a musím říci, i proti své vůli byli k tomuto státu přivtěleni, a tu museli bychom hleděti na vše to, co proti nám během těch dvou let, co tento stát trvá, bylo spácháno. Nechám toho však býti. Pravím, že první dějství tohoto dramatu bylo hráno docela jinými lidmi, jen ne teplickými Němci. Byl to 28. říjen, slavnost dvouletého výročí založení tohoto státu. Je přirozeno, že vám nikterak nezávidíme, že slavíte svým způsobem tento den. Také tepličtí Němci se tím nikterak neznepokojovali, avšak dne 28. října se stalo, že mnoho a mnoho set Čechů vtrhlo do Teplic, avšak již s prazvláštním předsevzetím; a tu musím konečně zdůrazniti to, co podle mého míněni ještě nebylo pověděno: účinek tohoto vpádu byl ihned něčím rušivým. Německé pouliční tabule byly bez příčiny strhávány, úctyhodná historická domovní znamení byla ničena. Dav vnikl do městského úřadu, zpustošil místnosti, zničil spisy a ohrožoval, ba dokonce ztýral starostu a zatím co na náměstí nespočetný zástup těchto vetřelců stál, byly spáchány násilnosti i na pokojně se tam ubírajících občanech. Jeden z nich, vzor klidu - já jej znám - byl do krve zbit a krváceje klesl; musil býti z náměstí odnesen - a to bez jakékoliv příčiny. A dav vnikl i do radnice, poněvadž se říkalo, že odtamtud byly dělány fotografické snímky těchto událostí. Bylo by to však zcela pochopitelné. I tam bylo řáděno stejným způsobem. Z jiného domu prý si tropili posměch, také tam dav vnikl a dopustil se násilností vůči ctihodné dámě, jež seděla u lože své nemocné 84leté matky.
To vše proniklo do veřejnosti. A pak konána byla schůze, proti úřednímu zákazu, a bylo hrozeno, že přijdou zase příští neděli a budou řáditi ještě hůře. To byl první akt, nikoli však celý. Konec tohoto prvního dějství zahrála vláda musím ještě toto dodati: mluvčí vetřelců docela rozkazujícím způsobem vyžadovali, že musí býti pomník císaře Josefa odstraněn, a ježto to nebylo v jejich smyslu ihned možno - pomník jest příliš veliká věc - zabalili jej na posměch německého lidu do hadrů, toto umělecké dílo Metznerovo, jež - ať o tom soudí kdo chce, jak chce - zobrazuje přítele lidí na trůně. Vláda prohlásila již v jedné odpovědi na interpelaci, že nestává zákonného ustanovení ani pro zakrytí, ani pro odstranění pomníku císaře Josefa. Nyní mohl by si někdo mysliti, že na tyto vetřelce zavolala nějaké "Quos ego!" a že je poukázala do patřičných mezí - to by bylo něčím obvyklým ve státě právním. Co se však stalo? Vláda ustoupila a vydala rozkaz, aby pomník byl zakryt prkny. Zabednění bylo na rozkaz vlády provedeno. A nyní přichází konec dějství prvého. Okresní hejtman Kladrubsky jako zástupce vlády v Teplicích prohlásil, že tímto zabedněním zaveden bude v Teplicích pokoj. Není možno mysliti si většího omylu. Domnívám se, že znám dobře poměry v Teplicích a musím říci, že nebylo v Teplicích většího pobouření než tenkráte, když tento pomník byl na rozkaz vlády úplně nezákonně zakryt.
Nyní přichází vlastně teprve druhé dějství. Hleďte, pánové, vláda vyslovila, do jisté míry jako prohlášeni, že nutno těmto požadavkům Čechů rozuměti psychologicky. Tu však bych přece řekl, že konečně nemá duše a psychologie pouze český lid, také my máme duši a psychologii. Mohu říci, že naše staré Teplice byly pohostinným městem a jsou ještě stále podle svého dějinného podání. To může spočívati v tom, že právě jsou světovým lázeňským městem, a tu je to něčím samozřejmým. O této pohostinnosti se přesvědčily české menšiny, které se během posledních desetiletí v Teplicích usadily, a také - nehledě k malým tak zvaným třenicím - bylo toto spolužití vždy ucházející. Dlužno však míti na zřeteli také psychologii německého lidu, teplických Němců. Co se stalo? Právě tento ústupek vlády, toto protizákonné a dodatečné ustoupení v tom smyslu, že pomník byl zakryt, to vyvolalo v tomto starém, pokojném městě pobouření, jakého tu ještě nikdy nebylo.
Výrazem toho - nyní počíná druhé dějství - bylo protestní shromáždění, jakési shromáždění lidu, na kterém jsem i já mluvil. Nebéřu ničeho zpět z toho, co jsem zde řekl, ani ničeho z toho, co učinili moji stranníci v Teplicích. Nevezmu zpět ani slova z toho, co jsem řekl, i když musím říci, že jsem určitě nepronesl oněch žalostných obvinění, jež mi byla vložena do úst. Co jsem však řekl, z toho nebude ani slovo vzato zpět a dnes bych mluvil právě tak, jako jsem mluvil tenkráte. Obzvláště mi na tom záleží, abych to řekl.
Nuže, pánové! Když nyní po zabednění došlo k odstranění těchto prken, když se říká, že toto shromáždění bylo příčinou tohoto odkrytí, je to opět jeden závěr, který se nedá nikterak udržeti. Pravím jen tolik: rozhořčení v Teplicích bylo tak veliké, že by bylo došlo k tomuto odstranění bednění, ať bychom byli schůzi konali nebo ne. Bylo by k tomu došlo snad během téže noci, snad také příštího dne, ten stav byl však neudržitelný. A nyní, vážení pánové, chce-li kdo tímto odkrytím vysvětliti všechny následky, je to vždy stejný omyl. Musím volati vládu k zodpovědnosti za následující události, musím vládu v tom ohledu obžalovati. (Předseda Tomášek ujal se opět předsednictví.) Člověk si jen musí jednou představiti, jaké stanovisko zaujala v této celé věci vláda. Nejprve prohlásila, že není žádného zákonného ustanovení o tom, aby pomník byl odstraněn nebo jen byl zakryt. Přes to však pak nařídila, že bude zakryt prkny, což je zřejmě, alespoň podle mého laického mínění právnického, požadavek nezákonný. Pak došlo k odstranění bednění. Podle mého náhledu bylo by bývalo správným, aby byl vydán nový rozkaz, aby byl pomník opět zabedněn. Zabednění by bylo bývalo také provedeno. Snad by býval nastal pak klid do té doby, kdy by byla věc zákonem upravena. Místo toho přišel vládní rozkaz, že pomník musí býti odstraněn. Dověděl jsem se o tom, když jsem jel vlakem do Prahy. Tenkráte jsem řekl: "To je něco úžasného a nepochopitelného, tu nelze dohlédnouti, co se z toho vyvine, bude-li pomník odstraněn." Tento rozkaz působil mezi našimi poslanci zde v Praze strašně a pod působením toho, což pan ministerský předseda jistě zpozoroval, pokoušel se najednou obraceti. Nyní nadešla vyjednávání směřující k tomu, že se snad s odstraněním pomníku počká, že se učiní pokus dáti celé té věci zákonitý nátěr a že pak snad až do vyřízení bude pomník znovu zakryt prkny. V tomto smyslu vydala vláda také znovu v Teplicích nařízení a k čemu došlo? Ti, kdo byli prováděči prvého rozkazu, nechtěli již uznati nyní nového rozkazu vládního, že je nutno pomalu započíti s přípravnými pracemi k snesení pomníku. Pak přišel přímý rozkaz, že pomník vůbec nemá býti odstraněn, a pak, však vy víte, zástupce vlády otevřeně přiznal, že nemá moci tomu zabrániti, že jeho orgány říkají, že to děláme na vlastní zodpovědnost. Myslím, že vůbec ještě tu nebylo takového rozporu v nařízeních vlády během 24 hodin, takové bezmocnosti vlády. Nenacházím toho druhého příkladu. Musím upřímně říci, na mne udělala celá tato věc a celé chování pana ministerského předsedy dojem - zajisté nechci urážeti - ale myslil jsem na známé říkání, jehož mnohdy v žertu užíváme: "Na střeše sedí stařec, jenž si neví jak pomoci", (Veselost na levici.) ale důsledky událostí byly pak právě takové, jako přišly. Chci jen prohlásiti, že na těchto důsledcích neměli jsme již podílu. Byly to události ašské, chebské a pražské; my víme, co prodělala německá část obyvatelstva. Mně se však zdálo, že hlavní věcí při těchto následných událostech byly důvody ležící hlouběji. Neboť nikoliv již my, nýbrž toto bylo otázkou: kdo vládne vlastně v tomto státě? Vládne vláda, jež má to jméno, či vládnou síly jiné? A tak změnila se tato tragikomedie také v otázku, jež však je vážná, jmenovitě je vážnou pro trvání tohoto státu také před cizinou, v otázku: Kdo jsou vlastně ti, kdo v tomto státě vládnou?
Vidíte, stát má obzvláštní zájem na tom, aby se jevil před cizinou v dobrém světle. To je pochopitelno. Již jednotlivec myslí na svou pověst vnější, stát jako takový přirozeně také. A tento stát počítá se mezi státy vítězné. V přítomné době poprvé zasedá, jak známo, Svaz národů v Ženevě a tento stát má to štěstí, že zasedá spolu u stolu při tomto jednání Svazu národů a ohřívá se v záři tohoto zasedání Svazu národů. Řekl bych však, že by neměl pro tento lesk, který namnoze jest leskem falešným, zapomínati tak příliš opravdové skutečnosti. Vidíte, je tomu tak stále i v naší době, jak to bývalo vždy. Přitažlivá hesla najdou vždy následovníky a tak je tomu i v době, ve které žijeme. Najednou se to slovo vynořilo u Svazu národů a mnoho lidí dobře smýšlejících se toho slova chopí, a vůbec nevědí, o co při tom jde. Velmi příznačným - nemohu se pro nedostatek času o tom rozhovořiti, abych došel k posudku o tomto Svazu národů - je článek 10 této smlouvy o Svazu národů; tam se praví výslovně: Členové Svazu národů se zavazují chrániti území hranice a politickou nedotknutelnost oněch krajů, jak nyní byly utvořeny smlouvou versaillesskou. To je něco neobyčejně zřetelného a kdyby to nebylo již jasně obsaženo ve čl. 10 smlouvy o spolku národů, tu řekli to ještě výslovně také velcí činitelé. Bývalý francouzsky ministr Pichon prohlásil výslovně, že Svaz národů nemá býti ničím jiným, než nástrojem k provedení mírových ustanovení versaillesských. A Poincaré řekl výslovně, že je dozorčím výborem pro tato mírová ustanovení. Nuže, my neuznáme nikdy tato mírová ustanovení za spravedlivá a vzhledem k tomu, co jinak řečeno je v těchto ustanoveních o Svazu národů, o humanitě a podobně, chci poukázati pouze na dvě okolnosti. Kdyby vám opravdu tak na tom záleželo, aby ve světě skutečně byla humanita zaváděna, musili byste se starati o zoufalé poměry na příklad v Rusku. Jistý sociálně-demokratický řečník řekl nyní podle novinových zpráv: Tam zemřelo, hladem zahynulo a povražděno bylo 40% ruského obyvatelstva v době války a v době poválečné. A co dělá Svaz národů, aby vlastně jenom poněkud uskutečnil své ideje o humanitě? A v Irsku je něco podobného. Je to do nebe volající, co se páše se strany Anglie proti Irsku. V tom ohledu poukázal bych pouze na pastýřský list, který vydali irští biskupové jako druhý Pavel a Ambrož. Jest velmi poučno čísti tento pastýřský list a člověk udělá si úsudek o strašných věcech, jež se páchají na Irech. Vidíte, je to věc prazvláštní, když se tu mluví o humanitě. Řekl bych tedy, že by stát neměl pro lesk, že má účast na zasedání Svazu národů, zapomínati na pravdivou skutečnost a tato pravdivá skutečnost jest, jak již obšírně řekl můj předřečník, můj jmenovec Feyerfeil, následující: Vidíte, já nepravím, že tento stát leží, jak by se téměř mohlo říci, uprostřed německého národa, jest však kolem dokola obklopen německým národem, na severu mnoha miliony Němců, na západě a na jihu právě tak. Jest již jednou tomu tak, vaše poloha zeměpisná a kulturní vás nutí, chcete-li dáti státu trvalý základ, obrátiti se k Německu.
Vždyť nemusíte tím znepřáteliti se se svými dosavadními ochránci. Ničeho však nezměníte na zeměpisné poloze. Vltava teče jednou již k severu do Labe a Labe valí se jako veletok německými kraji do německého moře. Takové události, jako jsme zažili v posledních týdnech a jak snad vzaly svůj původ v Teplicích, brání, aby nastoupila upřímná orientace k Německu. Vidíte, naši řečníci hovořili při všeobecné rozpravě rozpočtové jistě velmi mírně, jak také s české strany několikráte bylo uznáno, řekl bych, aniž chci snad dovolovati si pronášeti o někom posudek, že mluvili: Suaviter in modo, fortiter in re; konečně řekli vše, co říci chtěli, avšak jemným způsobem. Mně na tom nezáleží, řekl bych však: budeme čekati, jakou odpověď dostaneme. Rozhodně je to nesmysl, jestliže se z těchto řečí snad dovozuje, že německé strany, že německý parlamentní svaz chce vstoupiti do vlády. To je něco takového, že o tom není již třeba mluviti. Rád bych však řekl, pánové, pokud na př. zde v této sněmovně potrvá tento jednací řád, pokud bude takto zachováváno jazykové nařízení v této sněmovně a ve výborech jako dosud, pokud bude možno vydávati takové zákony jako na př. zákon o válečných půjčkách, pokud ty věci, jako rdoušení německých škol potrvají, potud nenastane přirozeně orientace k Německu, nýbrž i kdybyste chtěli, nepřestanete-li s těmito věcmi, byla by také nemožnou.
Chci skončiti, abych nepřekročil
krátkou dobu vyměřenou na řeč. Pouze tolik chci říci: Nemůžeme
míti k vládě důvěry, proto nebudeme hlasovati pro rozpočet.
Nicméně však přes to chci vytknouti jedno slovo ministerského
předsedy z jeho prohlášení; řekl, že vláda stojí na stanovisku,
že použije zákonných ustanovení proti komukoliv a že požene
k zodpovídání každého, kdo nese vinu na těchto událostech.
To bylo slovo, ale snad to byl také jen prázdný zvuk. Ano, my
žádáme, aby tato zákonná ustanovení v tomto státě musila platiti
pro každého, a každý musil pro přestoupení jich býti pohnán
k zodpovídání. Pak nastane chvíle, že nebudeme stále jen
trpiteli. Konečně máme také práva a ta musí dojíti platnosti.
(Souhlas něm. poslanců.)