Je ovšem velice těžko vyhovět, jestliže za těchto okolností volá nás pan dr. Simons, abychom vycházeli vstříc. My vidíme, že mezi nazíráním naším a německým na celý světový vývoj je ohromný rozdíl, že Němci naši troufají si udržovati principy, které my považujeme za neudržitelné, ne snad že se týkají nás, nýbrž že jsou to principy, které se odstraní, ať někdo chce nebo nechce, při vývoji světových dějin vůbec. Pro nás jíti vstříc tomuto duchu by znamenalo ne snad přinésti nějakou nápravu, nýbrž, jestliže nás dělí právě propast myšlení, skočiti střemhlav do této propasti a zlomiti si vaz. Nechť promine pan dr. Simons, že my nemáme chuti podniknouti tento povážlivý experiment.
Ale mluvil jsem o publikaci, se kterou se obrací na nás také naši krajané, občané této Československé republiky. A hned úvodní článek, který je v této knize, nese titul, který jest velmi charakteristický zase pro způsob smýšlení německého. Pan posl. Křepek volá: Napravte! Po všech těch věcech, které se udály roku 1914 až dotud, po těch všech ohromných světových kalamitách jsme to patrně my, nebozí Češi, kteří jsme způsobili všecky tyto strašné hrůzy, na nás jest, abychom způsobili nápravu zel, které nebylo ani ve fysické možnosti naší působiti. My jsme patrně ti velicí hříšníci světové války. Pan posl. Křepek šel tak daleko, že nás obvinil ve svém článku, že česká politika způsobila veškerá ta zla. Byli jsme dnes vylíčeni, jako bychom nebyli nic jiného, nežli to, co byli Němci ve skutečnosti - národ barbarsky a práv druhého nešetřící.
Ale my konstatujeme: Jestliže kreslili Němci v dnešní debatě takový obraz znásilňování a krutosti, že vlastně to kreslili svůj vlastní portrét. Takoví byli oni, tak neostýchaví vůči právu byli oni a ne my.
Budiž mně dovoleno vysloviti zde politování. My bychom nechtěli býti vinni vším tím, z čeho nás viní, ale litujeme, že aspoň v něčem ty viny, ze kterých nás viní, nejsou pravdivé. My litujeme, že jsme nedovedli na svém právu státi tak pevně, jak bylo naší povinností, litujeme, že jsme jednali polovičatě tam, kde jsme měli vystoupiti jako celí mužové.
Ve výzvě "napravte" jest jinak něco tklivě naivního. Když se vmyslím do její psychologie, vidím v ní jakousi naprostou bezradnost člověka, který po dlouholeté parlamentární zkušenosti vidí, že nemůže volati do vlastních řad, aby něco napravoval, poněvadž ví, že by volal marně. Je to tklivá důvěra, se kterou on přesunuje ten úkol nápravy na nás. S politováním však musím konstatovati, že lze napravovati v životě mnoho, ale nelze napravovati toho, kdo se nechce napraviti sám a kdo jest vůbec nenapravitelný. (Výborně!) A jestliže největší pedagog života, dějiny, nedovedly Němce napraviti, jak to chtějí páni Němci od národa, národa, jak nás líčí, stále malého, bezvýznamného, k brzkému zániku určeného, jen co přibude ještě pár Baeranů. Myslím, vážené shromáždění, že není vina na nás, že nechybí na naší straně vůle po nápravě, a já, kdybych ve zmíněné knize opravdu byl našel nějaký rozumný článek, ze kterého bych viděl, že je zde možnost dohody, nežádal bych a nežádal by nikdo z českého národa od Němců trochu lásky, ale byli jsme takovými optimisty, že jsme žádali trochu rozumu. My jsme se mýlili, doznejme vinu, ale za tuto vinu nebuďmež kamenováni.
Budiž mi dovoleno konkretně naznačiti, jaký je to asi způsob nápravy, který se od nás žádá. Budu zde citovati politika z jiného německého tábora, mrtvého Seligera, který jako podmínku toho, aby s námi bylo možno jednati, formuloval v tento požadavek: "Požadujeme především odstranění aliance s dohodovým imperialismem zrušením všech svazků a vojenských úmluv, řízení přátelských styků ke všem státům, tedy i k sovětskému Rusku, Německu a Rakousku, jakož i odstranění militarismu a nahrazení domácí milicí."
Já naprosto bych neměl ničeho proti tomu, aby se hledaly přátelské vztahy s kýmkoliv, kdo je těch vztahů hoden. Ale nejde mi na rozum, proč právě od národa, který je podle své geografické polohy tak znamenitě ohrožen, od národa, který, jak nám němečtí řečníci líčí, je tak slabý, tak ohrožený, tak visí na nitce, že nejslabší katastrofa ho zdrtí, proč právě od tohoto národa se žádá, aby dával signál k tomu velikému a radostnému převratu, k tomu odstranění militarismu a všech věcí, kterých bychom nehájili, kdyby se nemusely dělati. Ale my, jakožto národ ohrožený, aspoň máme tolik práv, abychom žádají, aby jiný větší, bezpečnější a mohutnější národ německý, který se stále honosí svojí mohutností, a ono sovětové Rusko, se kterým máme navázati styky, také militaristický systém odstranil. Já pravím se stanoviska našeho, jakožto příslušníka státu, jak páni Němci nám říkají, nikoliv velikého, že máme právo my žádati, aby počátek učinili ti větší, ti nebezpečnější, a já jsem přesvědčen, že po těch větších, nebezpečnějších, i ti menší, tak ohrožení, jak nás líčí Němci, jistě se k tomu všeobecnému světovému hnutí připojí. Ale, abychom začali my, neprávem žádá od nás historie opětovně. My jsme dali počátek velikému hnutí náboženskému, pro které jsme trpěli ve svých dějinách velmi mnoho. Byli jiní národové, kteří těžili z našich obětí, ale snad je možno, aby tato role se také jednou vystřídala, a když už jsme se my jednou národně exponovali pro kulturní vývoj lidstva, aby nám jiní národové připravili onu situaci, že bychom mohli čerpati a učiti se z pokusů cizích a ne tragicky odpykávati vlastní iniciativu.
Ale ne pouze to žádá se od nás: rozejíti se se všemi těmi, kteří byli našimi přáteli, a podání ruky všem těm, kteří byli našimi nepřáteli. Od nás se žádá ještě něco docela jiného.
Na stránce 47 zmíněné knihy p.
dr. Kafka žádá neutralisování Československého státu za
garancie Ligy národů. (Hluk.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní):
Prosím o klid.
Posl. Dyk (pokračuje): A já upřímně dojat touto srdečnou výzvou pana dr. Bruno Kafky jsem litoval, že nemohu ještě více býti pohnut, poněvadž se mně vnucuje neblahá historická vzpomínka na jeden národ, který mezinárodními smlouvami byl prohlášen za neutrální, za národ, jehož hranice v roce 1914 přes to byly porušeny, národ, který prožil úžasné tragedie, které nebyly a dosud také nejsou potrestány tak, jak by měly býti, a obávám se, nikdy snad již ani potrestány nebudou. A tu jsem si řekl: "Velice krásně a srdečně znějí slova p. dr. Bruno Kafky, jemného ironika mezi poslanci německými, ale byla by ještě účinnější a větší by byla jich nosnost, kdyby nebylo nedávné historie, na níž jsme všichni nezapomněli. Jestliže neutralita Belgie skončila tak, jako skončila r. 1914, tedy musím znovu opětovati výzvu: "Ať se neutralisují také státy jiné, větší a nebezpečnější, ať odstraní se možnost světových válečných konflagrací, a jistě se k nim přidáme."
Ale ovšem z formulovaných již výroků, jak sem naznačil, neběží pouze o neutralisování ve smyslu internacionálním, my se máme neutralisovat také v tom směru, že se zřekněme ideje státu národního a uděláme z něho jakýsi stát mezinárodní, bez barvy, který by ne pouze vojensky byl neutralisován, nýbrž též svým duchem, cítěním a smýšlením. Žádá se od nás prostě, aby většina československá jaksi přizpůsobila se menšině německé, abychom se my podřídili 3 milionům Němců, a poněvadž jest tu též určitá menšina jinonárodní, abychom se vzdali idee státu národního. A zde, vážená sněmovno, docházíme k tomuto závěru: Pan dr. Bruno Kafka srovnává oběti, které budou v tomto případě přineseny se strany německé a české, ale ta oběť nebude nikdy na obou stranách stejná, poněvadž Němci, jestliže se smiřují s tímto neutralisovaným Československým státem, mají za svými zády stát Německý, stát nacionální, ale my zase, smíříme-li se s touto neutralisací ne pouze v tom smyslu mezistátním, nýbrž i neutralisací ve smyslu beznárodnosti Československého státu, prostě abdikujeme na stát národní a vzdáváme se veškerého práva národně žíti a stáváme se něčím, čeho dosud příkladu ve světových dějinách není, poněvadž příklad švýcarský směšně pokulhává, poněvadž všechny národy, tam bydlící, a to národ německý, francouzský, italský mají své národní státy. Ale aby kterýkoliv jiný národ se vzdal konečného svého cíle, míti svůj národní stát, toho případu nebylo ještě v historii.
Ta oběť, kterou od nás žádají Němci, není tedy malá. Zase musím konstatovati, že mám velkou pochybnost: Když toto všecko provedeme, němečtí politikové řeknou českému lidu: "Až se to všechno stane, nebude vyloučena možnost, že i ostatní národové zúčastní se práce". Až se to stane, nebude vyloučena možnost. To jest slovo velice, krásné a opatrné, které zase nepodává žádné garancie, a já se obávám, že až bychom všechny tyto krásné oběti přinesli, že bychom je na konec přinesli nadarmo.
Že neběží zde o nějaký princip možné dohody, že neběží zde o to, co pan dr. Bruno Kafka s velkým pathosem naznačuje výrokem "v dobách argumentů rozhoduje právní a mravní materiál důvodový, o který se může stát ve svých nárocích opříti!" O tom svědčí jiný výrok dr. Lodgmana, který si dovolím citovati, a tento výrok je daleko správnějším vystižením německého smýšlení, než věta dr. Kafky. Dr. Lodgman suše praví: "Otázka, uplatní-li se Němci, jest přirozeně otázkou moci. Filosofické a ethické úvahy tyto poměry nezmění". Je-li to upřímné mínění Němců, svádí nás to k důvodné skepíci, že filosofické a ethické úvahy dr. Kafky buď nejsou tak míněny doopravdy, jak by se zdálo, nebo že tento myslitel v táboře politiků německých jest příliš svérázný a ojedinělý, než aby nám jeho způsob myšlení pomáhal ku skonsolidování věcí politických.
Němci zde opětně nepoučeni válkou věří jen a jen v moc a dnes za dnešní schůze nám to opětně opakovali. Opět nám hrozili, co se s námi stane, až Německo zesílí nejen ve směru hospodářském, nýbrž i v jiných směrech, a radili nám, abychom předešli onen osudný okamžik a, vidouce svůj neodvratný zánik v době pozdější, vzali raději sami provaz na krk a pověsili se sami. Národ, který poněkud prokázal životní způsobilost, nebude takovým pesimistou, aby v hrůze před perspektivami, které líčí politikové němečtí, sáhl k prostředku, který konec konců nemůže na věci nic spraviti, poněvadž, pověsí-li se člověk sám, nebo pověsí-li ho někdo jiný, znamená to vždycky konec. My tomuto konci nechceme a doufáme, že veškeré hrozby a více méně duchaplné vtipy německé, jichž jsme byli dnes posluchači ne vždy nadšenými, poněvadž zbývá v nás ještě nějaký estetický vkus, že se ty hrozby a posměšky minou se svým cílem.
Ale docházím k jiné věci. Pan posl. Křepek uvádí zde citát německého básníka "Nichtswürdig ist die Nation, die nicht alles setzt an ihre Ehre". V jistém slova smyslu opravdu jest tento citát krásný a já nejsem z těch nacionálů, kteří by se váhali pokloniti něčemu krásnému u protivníka, a bylo by mi opravdu potěšením, kdybych mohl častěji zde formulovati radost, že i u národů jiných nacházím něco krásného. Nezpůsob německých nacionalistů v tom směru nemám. Ale jestliže se formuluje výrok tak, musím říci, že autor, třeba z mody vyšlý, ale autor, který měl trochu pravdy v tehdejším kuse "Die Ehre" - Sudermann vylíčil, že čest se chápe velmi subjektivně, že za požadavek cti se považuje v Evropě něco, co v Africe již se jeví skutečnou urážkou, a naopak něco, co zde v Evropě jeví se smrtelnou potupou, se považuje v jiných částech světa za požadavek prosté zdvořilosti. Tedy jisto je, že pojem cti lidské i národní se dá roztáhnouti. Pojem cti u národa ve smyslu positivním značí povznésti svůj národ vlastně všemi ušlechtilými prostředky. Pojem cti ve smyslu zhoršeném a zrůdném, ale, bohužel, často obvyklém, znamená ponížiti ostatní národy. Pro některý národ znamenala čest nésti pochodeň osvěty ku předu. Pro národ německý znamená čest národní zapalovat knihovny universitní za války. A jestliže národ německý půjde za bludičkou "baeranovské" cti, bude po všech obětech, které přinese, těchto obětí trpce želeti.
Končím. Vážené shromáždění! Řekl
jsem, že mezi názory německých politiků, kterým my prý máme podati
ruku, kterým máme vyjíti vstříc, a mezi námi je propast. Přes
každou politickou propast je možno stavěti zlaté mosty, ale tento
most byl by nejdražším ze všech zlatých mostů, poněvadž bychom
obětovali všecko a nezískali ničeho. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Listina řečníků jest vyčerpána a rozpravu o naléhavé interpelaci posl. dr. Hajna, dr. Lukavského a soudr. dlužno ve smyslu § 65 jedn. ř. ukončiti hlasováním, zda-li sněmovna odpověď pana ministra zahraničních věcí schvaluje čili nic. Ovšem podle tohoto paragrafu, může také sněmovna se usnésti, že hlasování odkládá. V tom směru mně žádný návrh podán nebyl. Budeme tedy hlasovati o tom, zda-li sněmovna prohlášení pana ministra zahraničních věci schvaluje.
Prosím, aby se páni poslanci a paní poslankyně posadili. (Děje se.)
Kdo schvaluje prohlášení neboli odpověď pana ministra zahraničních věcí, ať povstane. (Děje se.)
To jest většina. Prohlášení pana ministra jest schváleno a tím jest rozprava o naléhavé interpelaci pánů posl. dr. Hajna a dr. Lukavského skončena.
Přikročíme podle usnesení a dohody
konference klubovních předsedů k projednávání