Mám apel k parlamentu, a to ten, aby parlament, který si dal do jednacího řádu, že každý poslanec, který zde chce činiti návrh na jakékoliv vydání, má současně i učiniti návrh, odkud vzíti na úhradu peníze, držel se také sám tohoto ustanovení.
To však neděláme: usnášíme celou řadu vydání a teprve za půl roku anebo za rok se staráme o to, kde vezmeme úhradu. Tedy v tom směru je třeba nápravy. A já poukazuji jen na jeden nový případ v této věci. Nejsme ještě v rozpočtovém výboru a v parlamentě hotovi ani s jednou novou daní, která by hradila více vydání, které máme, a již vláda předložila návrh na zvýšení podpory v nezaměstnanosti. Nechci o tom mluviti, je-li toho třeba nebo ne. Konstatuji jen, že v roce 1919 vydali jsme na nezaměstnané 346 mil. korun, v roce 1920 udává vláda, že vydala 86 mil. korun, a na rok 1921 máme v rozpočtu na podporu nezaměstnaných 100 mil. korun. A nyní přichází předloha, která značně zvyšuje tato vydání na nezaměstnané. Já myslím, že mohla vláda snad vyčkati alespoň příhodnější doby k této předloze, až snad rozpočtový výbor alespoň nějakou novou daň usnese. Vždyť je to vydání, které bude dělati alespoň 50 milionů plus, a my projednáváme v rozpočtu daň z vodních sil, která vynese sotva 30 až 40 milionů a zvýšení daně z příjmů, které vynese sotva 30 mil. korun.
Ovšem musíme býti spravedliví a apelovati na ty občany, u nichž daňová morálka poklesla. Jest pravda, že válka daňovou morálku v žádném směru nepovznesla, a jestliže před válkou se obyvatelstvo vyhýbalo placení, je to dnes ještě horší. Poukazuji jen na tento názorný příklad. Udává se, že osobní příjmy všech občanů v republice činí 40 miliard ročně. Z toho asi 10 miliard jest vyjmuto ze zdanění. Kdyby tedy těch 30 zbývajících miliard se správně fatovalo, počítali-li bychom jen 5%ní zdanění, vynesla by daň z příjmů 1 1/2 miliardy. A zatím tato daň vynáší jen pětinu t. j. 300 mil. korun, a my budeme se namáhati, aby vynesla alespoň o 30 milionů více. Tedy jest třeba přitáhnouti berní šroub tam, kde se to snese, a ne nastupovati, kde se všechno zdaní do posledního haléře, kdežto velcí poplatníci utíkají. Francouzské přísloví praví: Pauvre paysan, pauvre royaume, pauvre royaume, pauvre roi. (Chudý sedlák, chudé království, chudé království, chudý král.)
V republice se zase může říci:
"Bude-li chudý zemědělec, bude chudá republika a bude chudá
pokladna ministra financí." Československý zemědělec rád
bude platiti daně pro svůj vytoužený stát a živnostník zajisté
také, žádá však spravedlivé předpisování bez různé praxe v různých
okresích, snesitelné zatížení daňové a možnost domoci se sluchu
v případech, kde předpisy jsou očividně nesprávné. Finanční správa
musí hleděti ne tak okamžitě vymoci co nejvíce daní, nýbrž udržeti
a posíliti poplatní sílu občanstva pro další léta. Přehnané a
nerovné zatížení daňové zemědělce a živnostníka vedlo by ne jen
ku katastrofě živnostnictva a zemědělství, ale také k neodvratné
katastrofě státu. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní):
Dávám slovo dalšímu přihlášenému řečníku "proti"
p. posl. Beutelovi.
Posl. Beutel [německy]: Dámy a pánové! Především chceme prohlásiti, že musíme pronésti několik slov proti způsobu, jak se zde v této sněmovně jedná se strany vlády s naléhavými interpelacemi. Nechceme zabrati mnoho času, avšak tak, jak takové naléhavé věci, jako na př. naléhavá interpelace o mrtvých obětech z Mostu z 12. prosince 1920, se projednávají, tak nesmí se dále pracovati. Tu se musí vládě zcela rozhodně říci: Vzhledem k tak smutným událostem je již na místě trochu více spěchu. Avšak nejen tato interpelace, i jiné zůstaly až do dnešního dne bez odpovědi.
Jak řečeno, chceme se vysloviti krátce. Netoliko v takových věcech, i v jiných, jako na př. při nyní projednávané naléhavé interpelaci o daňových záležitostech, pracuje se tempem, jež musí bezpodmínečně býti pokáráno, neboť nesluší se, aby takové věci, jmenovitě věci daňové, vyřizovaly se způsobem, jak si nyní vláda pohodlně zavedla svým posledním prohlášením o interpelaci kol. Mlčocha. Tento způsob znamená úplné ignorování sněmovny, znamená výslovný výsměch. Všímáme-li si způsobu, jakým jsou interpelace vyřizovány, zvláště je-li věc tak vážná, jako události v Mostě, poznáme určitý system v celé té věci a proti tomuto systemu musíme se rozhodne postaviti z toho prostého důvodu, protože musíme viděti, že v této tak naléhavé době, kdy leží tu před námi tak četné jiné interpelace, jednotlivé výroky německého říšského kancléře berou se za podklad k tomu, aby se zde vedly celé hodiny trvající řeči. Dokonce ministr zahraničí musí se obtěžovati a mluviti o takových malichernostech. Kdyby se užilo toho času na něco lepšího, na zodpovědění tak naléhavých a vážných otázek, jako je záležitost mostecká, bylo by to vhodnější.
Především nutno konstatovati, že jmenovitě v oboru daňovém není to, jak vláda se domnívá, vyslovená svévole, jež se projevuje, jsou to spíše oprávněné stížnosti na ohromné zatížení obyvatelstva, jež jsou přednášeny a dále se budou přednášeti. Vyměření daní, jež jmenovitě u drobných lidí, u drobných živnostníků bylo zavedeno, je přímo vypočteno k tomu, aby působilo dráždivě, a jestliže něco v tom směru musí lidi dělati tvrdošíjnými a nepřátelsky smýšlejícími proti státu, pak je to způsob, jak se nyní daně předpisují a jak musí býti odváděny. Především vládnou při vyměřování daní takové nešvary, že se musí říci, že rovnají se bezvládí. Výběrčí daní a berní správy prostě dělají, co chtějí. A oni lidé, kdož jsou k tomu povoláni, aby do toho také promluvili slovo, jsou skoro ignorováni. Také způsob vymáhání daní není bezvadný. Těžce je pociťováno a musí býti protestováno proti tomu, aby zaváděno bylo nestejnoměrné, doslovně libovolné vyměřování berní, že především daňové komise nejsou svolávány a nejsou tak slyšeny, jak je to předepsáno. Živnostníci mohou a musí si právem stěžovati na to, že trvají takové neudržitelné poměry. Jestliže však ty přečetné interpelace, v nichž se o tom mluví, jsou tak vyřizovány, jako to učinila vláda se zodpověděním této poslední projednávané interpelace, nesmí se nikdo diviti, roste-li v každém směru rozhořčení a v každém ohledu nenávist proti této vládě a státním zařízením a růsti musí. Vláda si to dělá velmi lehké, říká k těm nesčetným interpelacím o příliš velikém zatížení daňovém a k podáním předloženým od obchodníků a průmyslníků, že prý tyto stížnosti jsou neoprávněné. Člověk se musí takřka chytiti za hlavu, zná-li skutečně poměry a ví-li, jak se věci mají, s jakou bezohledností se daně vymáhají, jestliže ještě k tomu se strany vlády v její odpovědi se praví, že s výminkou ojedinělých případů, jež svědčí o přetížení, takové věci jinak se nevyskytují. Dále se praví, že finanční správa se snaží zmírniti to nesnesitelné. Jak se o to snaží, myslím, že v tom jsme všichni za jedno a nepotřebujeme o tom mnoho mluviti. Mluví se také o tom, že žaloby na břemena obcí jsou oprávněny, avšak především se praví, že zde v této naléhavé otázce nelze ničeho v Národním shromáždění ještě projednávati. Přirozeně, když se čas takovým způsobem promarní, jako se to se strany vlády stává, jež nyní přichází s takovými výmluvami a tak naléhavé záležitosti jako události v Mostě, kde šlo o lidský život, nechává po celé měsíce bez povšimnutí a bez odpovědi ležeti, jestliže v otázkách daňových tak postupuje, jak je v této interpelaci zdůrazněno, pak nemůže se nikdo ještě vymlouvati a stavěti se na stanovisko, že se nic nemohlo státi, ježto v Národním shromáždění prý nic nebylo předloženo. Bylo by bývalo úkolem vlády, aby zaujala k těmto nešvarům stanovisko a právě jako o jiných věcech podala předlohy, jež znamenají úlevu tísnících daňových břemen. Pro militarismus a jiné věci dovedla sněmovně podati předlohy, pro ulehčení krutě tísnících daní maloživnostníků učinilo se právě tolik, jako nic, a konečně se činí Národní shromáždění zodpovědným. Vzpomeneme-li si na to, že musíme pouze na odpověď na interpelace čekati celé měsíce, že je to skandál, že na takové věci, jako Most, do dneška nenalezlo se odpovědi, je to přímo posměch, když se řekne, že Národní shromáždění je tím vinno, že soustava daňová je taková, protože prý nic není předloženo. To je stav, proti kterému se právem musíme postaviti. Kdyby čas nenaléhal, mohli bychom uvésti velmi mnohé příklady pravé anarchie u berních úřadů. Tak se stává, že berní administrace předvolávají poplatníky a řeknou: "Chodíte jísti do hostince, kouříte lepší doutníky, držíte si služebníka."
Takové věci jsou směrodatny pro vyměření daní vůči lidem, kteří nemohou si založiti vlastní domácnost. A když o volbách do daňových komisí se praví, že se prý pozdržely a že všecko to se stane co nejdříve, tu víme již, jak sliby této vlády mohou býti ceněny. Bylo by škoda, kdyby se chtěl člověk o tom šířiti. Je především nutno říci, že slibuje-li vláda, že bude zavedeno zjednodušení celé soustavy vybírání a předpisování daní, jakmile to připustí podpora Národního shromáždění, a že doufá v tom směru v podporu Národního shromáždění, jsou to práve takové plané řeči jako byly dříve tak mnohé jiné řeči.
Nemáme proto především jiným ničeho
jiného co připojiti, než že nemůžeme míti důvěry k tomu, co vláda
v této otázce řekla, a to na základě jejího počínání v tom směru
při dřívějších příležitostech. Protestujeme především jiným proti
způsobu, jak se zde zachází s interpelacemi nebo vlastně takořka
špatně nakládá a jak jsou přezírány, a že pak není divu, jestliže,
jak řečeno, k tomu všemu, co vláda slibuje, nikdo již nemůže míti
důvěry. Z tohoto důvodu musíme se i my připojiti k protestu, jenž
je v těchto dotazech obsažen. (Potlesk na levici.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní):
Dávám slovo dalšímu řečníku, a to "pro" zapsanému,
p. posl. Votrubovi.
Posl. Votruba: Slavná sněmovno l V krátké řečnické lhůtě, která mně jest k této řeči vyměřena, nebudu moci ovšem probrati otázku daňovou tak, jak toho skutečně zasluhuje. Omezím se tedy jen na uvedení některých skutečností a případů a na precisování stanoviska strany, ke které náležím, k této otázce.
Nestavíme se proti daním jako daním. Víme, že každá korporace potřebuje peněz k svému udrženi a že jich potřebuje také stát. Jestliže jsme se připojili k hlasování o pilnosti návrhu kol. Mlčocha a soudr. a jestliže jsem se přihlásil o slovo, tož stalo se to z toho důvodu, že máme spíše stížnosti proti způsobu vyměřování daní, proti nestejnému zatěžování daněmi určitých vrstev poplatnictva a proti způsobu vymáhání těchto daní. (Předseda Tomášek ujal se předsednictví.)
Jedno musím konstatovati, že daně jsou vyměřeny příliš krutě. Je to zvláště výdělková daň a je pochopitelné, že kruhy živnostenské staví se silně proti této dani. Povážíme-li že výdělek u živnostníka a podnikatele je tolik, co příjem u každého jiného člověka, pak ovšem vidíme silný rozdíl. Osobní daň z příjmu platí se jen jako daň jediná u toho, kdo má určitý, fixní příjem, plat, kdežto živnostník musí platiti z toho, co je proň příjmem, to je výdělek, daň výdělkovou a osobní daň z příjmu. Výdělková daň je tím krutější, poněvadž se na ni přivěsí všechny ty autonomní přirážky a tím ji vystupňují do výše, která se stává našemu živnostníku a podnikateli nesnesitelnou. Snad několik případů osvětlí, do jaké výše, přímo nemožné, toto vyměřování daní jde. Mám zde školní příklad, jak se vyměřila daň výdělková jistému živnostníku v Kroměříži na Moravě.
V roce 1912 platil na dani výdělkové 41˙76 K, se všemi přirážkami 121˙52 K, v roce 1915 už 61˙44 K, s přirážkami 197˙22 K, v roce 1917 82 K na dani výdělkové, s přirážkami 326˙36 K. A nyní nastává silné stoupnutí. Rok na to v roce 1918 sazba daně výdělkové 800 K, s přirážkami dělá dohromady 3272 K, v roce 1920 základní sazba 2000 K, což dělá s přirážkami 14.180 K. Berní správa v Kroměříži, doručujíc tento platební rozkaz, poznamenává tam přímo, že jest nutno tuto předepsanou daň zaplatiti hned druhý den po doručení. A já se ovšem ptám, který poplatník má hned po ruce 14.000 K? V Holešově obchodníku, který má prodej plátna a kanafasu, byla vyměřena sazba 3400 K, což se všemi přirážkami dohromady činilo sumu 40.800 K, a berní správa žádala, aby druhy den po doručení platebního rozkazu tuto sumu zaplatil. To jsou věci, které se prostě takto dělati nedají.
Ze to nejde jen na ty, kteří jsou obchodníky s krámy, nýbrž i na malé lidi, ukazuje následující případ. Znám ovocnářku v Žabovřeskách u Brna, která má malý stánek s ovocem a zeleninou. Byla jí vyměřena základní daň 64 K a, poněvadž v obci té jest 935% přirážek, byla ji vyměřena celková daň 662˙40 K. Ta žena ještě nikdy tento obnos celkový neviděla pohromadě a nyní jej má zaplatit do 8 dnů.
Takhle se měří našim samostatným živnostníkům a obchodníkům. Že se měří třídně, je viděti z toho, že konsumy jsou šťastnější, když se jim vyměřují daně. Mám zde zase takový školní příklad. Ústřední dělnický konsumní spolek v Písku, který má 16 prodejen, vykázal podle své bilance za rok 1920 tržbu 5,195.084 K 58 h, hrubý zisk obnášel 479.095 K 27 h, čistý zisk obnášel 176.372 K 21 h a z toho všeho byla mu vyměřena základní výdělková daň 150 K. (Slyšte!) Porovnejte nyní tento konsum s jeho hrubou tržbou přes 5 mil. korun s tou malou ovocnářkou, která má nepatrný krámek v Žabovřeskách, a uvažte si, že této ženě bylo vyměřeno základní daně 64 K a tomu konsumnímu spolku jen 150 K, a máte dokonalý obrázek třídního zdaňovaní (Posl. Stivín; Však se zeptáme v Písku, jak to je s tím konsumem!) Můžete se zeptati.
Naproti tomu mám zde případ obchodníka z Králova Pole. Je to člověk, který obchodoval již léta, 62 letý, manželce jsou 52 léta, měli malý krámek, obstarávali si jej sami. Jemu bylo vyměřeno na daních za rok 1920 26.000 K. Tyto daně zaplatil v plném obnosu a dodatečně se mu vyměřila ještě daň 12.000 K. On mezitím ztratil mnoho při přelomu nynější hospodářské konjunktury a konečně přišel o celé jmění, nemohl daň zaplatiti a volil raději cestu sebevraždy a otrávil se.
Tedy co žádáme my naproti tomu? Žádáme vyměřování daně podle skutečného výdělku, který se dá odhadnouti podle rozsahu živnosti a obchodu. To není tak těžké, odhadnouti rozsah živnosti a obchodu a podle toho vyměřiti výdělkovou daň, ne podle tržby. Dnes, kdy je konjunktura klesající, kdy obchodník, co prodá, na všem prodělá a musí z toho ještě zaplatiti daň z obratu, kdyby podle tržby měla se mu vyměřovati daň výdělková určitým procentem, pak by ten člověk musil z toho, co prodělává, platiti ještě určité procento. To není žádná rovnost, to není spravedlnost!
Dále žádáme, aby byly včas vyřizovány rekursy. Chápu, že se to zdrželo, chápu také důvody při nedostatcích úřednictva a při užití úřednictva na jiné a jiné straně. To nešťastné třídní zásobování, které zde je, to státní obhospodařování zabralo nám tolik sil, které jsme mohli docela jinde upotřebiti, a proto dochází k tomu, že se rekursy nevyřizují po léta. Došly stížnosti, že také po několik let již nebyly vyřízeny rekursy jako na př. v Plzni. Když budou poplatníci míti platiti daně za několik let, budou stížnosti na to také hlasité.
Dále žádáme, aby do té doby, než rekursy budou vyřízeny, nevymáhaly se tyto daně a zvláště výdělková daň, s takovou bezohledností od určitých berních správ, jako se vymáhala dosud. Ve zprávě o dani z obratu ještě ve starém Národním shromáždění zpravodaj sám napsal slova, že tato daň ukládá živnostnictvu a obchodnictvu největší břemena, že tato břemena musí obchodnictvo a živnostnictvo na sebe vzíti, ale že té služby bude stát pamětliv. Ale myslím, že právě tyto případy dokazují, že stát těchto služeb pamětliv nebyl. Vidíme to na všem. Vidíme, že všechno, co jsme usnesli v tomto Národním shromáždění, bylo na účet našich středních vrstev a stavů, že se dělala třídní politika, že se stále uvalovala břemena na obchodníky a živnostníky, ale nepomýšlelo se na to, aby se pro tento stav udělalo také něco, co jest mu prospěšné. Stát neměl odvahy, aby nahradil škodu, kterou způsobil, když dovolil, aby se bezmezně štvalo proti obchodnictvu a živnostnictvu pod heslem, že ono je příčinou zdražování. Tyto škody pleněním způsobené jdou do 10 milionů a nebylo možno u nás udělati zákon, aby stát nahrazoval škody, které vznikly jeho zaviněním, a já tvrdím, že to bylo zavinění a opomenutí povinné péče, když mohlo dojíti k takovýmto politování hodným výtržnostem, krádežím a rabování. Mělo se přijíti s předlohou, kde by se státu přímo uložila povinnost nahraditi škody, jak již ve výboru právním bylo řečeno, že bylo by to správné se stanoviska ekvity a mravnosti. Ale v tom zákoně, který byl přijat, se jen praví, že stát může dáti náhradu, dokáže-li se, že existence poškozeného je úplně ohrožena. Pánové, promiňte, to nedokáže se u nikoho, leda u toho, komu by vzali všechen majetek. Náš obchodník a živnostník, třeba vyrabovaný, vidí ve svém obchodu a živnosti svoje povolání, poněvadž se mu vyučil, pracuje a prodává dále, třeba i za horších okolností, i kdyby si měl na to vydlužiti nové peníze. Ale finanční správa a ministerstvo vnitra jednoduše z toho usoudí, že on na své existenci ohrožen není a že se mu nemusí nic dáti.
Do jakých nemožností se pak přijde, ukazuje tento skoro humoristický případ: Pan Šetka, člen státní živnostenské rady z Jindřichova Hradce, podal v této radě návrh, aby novelisován byl zákon o náhradách škod při výtržnostech a drancování způsobených a dostal vyřízení.
"... Meziministerská porada zaujala k Vašemu návrhu stanovisko zamítavé, jednak z důvodu, že by se tím případně přespříliš zatížily státní finance, jednak proto, že výtržníci vědouce, že poškozený dostane od státu plnou náhradu škody, tím spíše by se výtržností a plenění dopouštěli." To jest prosím argumentace našeho ministerstva obchodu. Když by stát byl povinen dáti náhradu vydrancovanému a poškozenému, pak by výtržníci k vůli tomu, aby stát ji musil platiti, chodili tam a vytloukali krámy a plenili. To jest logika našeho ministerstva obchodu.
Ale zajímavou věc mám zde, která vypadá přímo tragikomicky. Berní správy nejen ze žádosti o náhradu vydrancováním způsobené škody odmítají drakonickým způsobem, nýbrž také toho využívají k vymáhání dodatečných daní. Mám zde případ: Pan Ludvík Krauskopf, obchodník se střižným zbožím v Klatovech, kterému při výtržnostech 8. ledna 1919 dav lidí za přímé pomoci vojenské asistence vydrancoval zboží - vinníci byli krajským soudem v Plzni odsouzeni - žádal od státu náhradu za vyloupený krám ve výši 300 tisíc korun. Podle svého udání měl na skladě v roce 1914 zboží v hodnotě 140.000 korun a berní správa předepsala mu dodatečně daň z obnosu 160.000 K. Tedy nejen že nedoporučila jeho žádost, nýbrž předepsala novou daň a odůvodnila to tím, že jest zde diference. Ovšem u té berní správy neměl patrně nikdo potuchy, co to znamená v roce 1914 zboží za 300 a dnes za 140 tisíc, že chce-li obchod udržeti, stále přikupuje a vyprodává a že rozdíl valuty zde je rozhodným. Rekurs proti tomu byl finančním řiditelstvím zamítnut a nyní najednou tu dodatečnou daň od roku 1914 finanční správa vymáhá. Zdali jest to v pořádku, prosím, ať pánové usoudí sami.,
Přicházím pomalu ke konci. Stále se mluví o našem berním systemu, ale myslím, že vlastně žádného nového berního systemu vůbec nemáme. Děláme daně, jak zrovna potřebujeme, podle výnosu, a to proto, poněvadž potřeby státu stále a stále stoupají. Ale ruku na srdce. Jest vinnen ten stát ve své struktuře nebo to naše Národní shromáždění, že musejí se stále nové a nové daně usnášeti? Není toho vinna ta nešťastná licitace politických stran, která chce všem stavům a třídám, na které se dívá z oken parlamentu jako na své voliče, dávati, co jen může, na útraty těch ostatních? Není na tom vinna snaha, že politické strany hledí na útraty státu zaopatřiti svoje neschopné lidi, takže nás to stojí tak ohromné peníze? Může se za to za všecko státní správa a ministerstvo financí činiti zodpovědnými, když dva parlamenty usnášejí se jen na vydáních, když však má přijíti k úhradě, aby se prosila každá strana, zdali pro tuto úhradu bude hlasovati? Usnesli jsme se na zlepšení požitků pensistům, paritě učitelů, na to je dnes třeba peněz, ale úhrada se stává zase předmětem politických čachrů a to jest chyba. (Posl. Ulrich: Řekněte to národně demokratickým učitelům!) Vy máte svoje učitele také, odpusťte, pro vaše učitele je to také. Nesmíme také zapomínati, že to, co činí přímé daně a zejména daň výdělkovou tak nesnesitelnou, jsou vlastně autonomní přirážky. A zde jsme zase u jednoho kořene zla. Tak se v obcích dále hospodařiti nesmí jako dosud. (Výborně!)
Jestliže je možný případ, že na př. prostá žena, která sedí u určitého místa s klíčem v ruce, může míti 12.000 korun ročně a je zařazena mezi zřízence obecní, pak jest to plýtvání obecním majetkem, a pak se nedivte, že přirážky rostou opět tak vysoko a následkem toho náš poplatník jest roztrpčován.
Vláda již odpověděla na dotaz
kol. Mlčocha a na konec praví, že bude i nadále sledovati
zjednodušení administrativy, a žádá podporu Národního shromáždění.
Já nepochybuji ani okamžik, že vláda tuto dobrou vůli má, já bych
si přál, abych nemusil pochybovati, že tuto dobrou vůli máme my
také. (Výborně! Potlesk. - Hluk.)