Předseda: Přikročíme k rozpravě všeobecné.
Ke slovu jsou přihlášeni na straně "proti" páni poslanci: dr. Spina, Patzel, dr. Kafka, Hillebrand, dr. Lodgman, Szentiványi, Wittich, Bobek, Kreibich, Taub, dr. Hanreich. Na straně "pro" pp. poslanci: dr. Hodža, Slavíček, Kříž Alois, Špaček, Dubický, Nejezchleb-Marcha.
Uděluji slovo prvému řečníku zapsanému
na straně "proti", p. posl. dr. Spinovi.
Posl. dr. Spina (německy): Slavná sněmovno! Státní rozpočet musí se letos projednávati pod vlivem velmi vážných vedlejších okolností. Stáli jsme těsně před válkou. To je strašná věc! Pres noc byl stát zapleten do situace, o které nikdo nemohl říci, jak dopadne. Nehledě však k politickým možnostem, právě teprve počínající obtížná hospodářská konsolidace po válce, jež následkem našeho byrokratismu, našeho málo systematického hospodaření, ukvapených, jednostranných socialistických pokusů se buduje s nesmírnými obtížemi, byla by, kdyby to dobrodružství déle potrvalo, nebo kdyby bylo dokonce došlo k válce, zasažena strašnou ranou, jejíž důsledky pro stát a pro jednotlivce byly by bývaly nedozírné. Kdo prožil ve válce nebo v zajetí nenahraditelná leta, kdo se teprve nyní musí s námahou opět probíjeti k existenci, od toho nemohlo se - buď si to Němec nebo Čech - čekati opravdu žádné nadšení pro válku; a skutečně nebylo ani stopy po nadšení pro válku pres náběhy k bojovné náladě, jež tentokráte vycházely ze skutečně zvláštní strany. Působila však vážnost situace, působila, abych citoval slova Bedřicha Naumanna, "magnetická a reální síla každého státu povstávajícího k boji", působila politická situace hrozící habsburské reakce, které jsme si ani my nepřáli, působil kategorický imperativ povinnosti, kterému se znamenitý německý lid právě nikdy nemůže nepodrobiti, a konečně působila - bylo by pošetilé, abychom to neřekli - také autorita státu. A tak mobilisace, jež má tu velikou zvláštnost do sebe, že příčina její byla vlastně již před jejím vstoupením v účinnost odstraněna, stačila, aby dobrodružství posledního Habsburka, jenž se tak nesmírně lehko dá svými dohodovými přáteli svésti, bylo definitivně vyřízeno, dík okolnosti, jež k tomu přistoupila, že se stanoviska Velké a Malé dohody přece jen na konec šťastně sblížila.
(Předsednictví převzal místopředseda dr. Hruban.)
Nuže, my Němci nemáme příčiny ke škodolibosti, avšak podle pravdy musíme přece doznati, že jsme viděli v medu roztékati se také horkou žluč, a že myslíme, že našim vedoucím státníkům z tohoto dobrodružství zbylo přece jen trochu horkosti v ústech. Řečník české sociální demokracie vyslovil na schůzi na Staroměstském náměstí také, co měl na srdci. Když mluvil o politice Dohody a o notách, jež pošle Paříž do Budapešti, citoval slova básníkova, jež zněla velmi pessimisticky: "Nevěřme v této chvíli nikomu na celém světě!"
Nuže, ať je to s tím pessimismem jak chce: Karel byl odbyt, Maďaři se podřídili a na nás nyní záleží, abychom si odvodili z událostí závěry a poučení.
U nás Němců nebylo nadšení pro válku, nemohlo ani býti vůči státnímu režimu, jenž od převratu působí proti našim nejdůležitějším životním zájmům; a přece splnila naše německá mládež těchto mobilisovaných ročníků svou povinnost ke státu alespoň ve stejné míre, jako mládež česká - o tom jsou po ruce úřední svědectví - a němečtí členové rozpočtového výboru souhlasili, aby branná moc tohoto státu byla přiměřeně dobře vyzbrojena k ochraně tohoto státu a demokratického rádu. Dlužno tedy dobrý díl politického výsledku mobilisace připsati na účet Němců. Porovnejme předcházející překážky, na nichž neneseme viny a jež přece byly překonány, porovnejme duševní stav našich narukujících mladých lidí, s trpkou zkušeností čtyř let války, s politování hodnými a zbytečnými útisky, jichž zakusili v československém vojsku vzhledem k jejich poměru k branné moci mladého státu, v mnohém směru ještě nevyjasněnému, uvažme, že tito mladí lidé přece konečně nenechali stát v rozhodné chvíli na holičkách, uvažme, že do doby nastoupení služby zazněla ozvěna výstřelů v Kraslicích a že tím opět vynořila se vzpomínka na 4. březen 1919, uvažme všechny tyto okolnosti, pak máme co činiti s uposlechnutím mobilisačního rozkazu se strany Němců, se skutečností veliké politické závažnosti.
Připadá nám za těžko v této chvíli, kdy takořka končíme mobilisaci, potlačiti pocit nesmírného utištění a horkosti, jež my Němci bez ohledu na stranickou příslušnosti od převratu snášíme.
V této chvíli uvědomujeme si povahu své oposice, jež nemíří proti bytí tohoto státu, nýbrž proti způsobu, jak se zde vládne a jak se správa vede.
Proti způsobu státního režimu musíme namítati vše, se stanoviska národnostního, politického, hospodářského, ba dokonce i se stanoviska svobody. To je výčitka, jež je dvojnásobně bolestná, činí-li se státu, jenž při každé příležitosti prohlašuje se za demokratický. Svobodě německého národa v tomto státě, té nedostává se ne mnoho, nýbrž vše. Pomysleme jen, jakým způsobem jste vy, jak státní režim chopil se jedné z nejdůležitějších a největších institucí poválečné doby a jak tuto nejdůležitější instituci vydal na pospas politickým českým stranám: pozemkový úřad. Dnes mohu jako zástupce zemědělců a jménem své strany říci: Pokud zde nedáte zavládnouti spravedlnosti, pokud odpíráte německému lidu i na tomto poli jeho právo a také právo na účast, možno těžko nalézti most k dorozumění.
Mysleme v této chvíli i na správu a soudnictví. Dnes je tomu rok, co rota demonstrantů zabavila německé zemské divadlo, a posud jsme ho nedostali zpět. To je smutné, ještě smutnější však je výrok soudcův, jenž byl vynesen, a nejsmutnější jest, že česká státovědecká společnost tento revoluční akt schválila. S takovými věcmi, myslím, nesmí se přijíti před obličej Evropy.
Mimovolně připadne tu člověku myšlenka, že ve správě a soudnictví, zvláště ve finančnictví, chybí prostě složka německé práce. Což je to přespříliš, řekne-li se, že by bylo pro finanční postavení tohoto státu s ohromným prospěchem, kdyby němečtí úředníci se svou v celém světě uznávanou a osvědčenou, abych mírně to řekl, svědomitostí a přesností spolupůsobili na všech oněch místech, kde dnes scházejí, a kde okolnost, že scházejí, označuje se i se strany českých odborníků jako doznávaná mezera?
Dnes chceme, ne k tendenčním účelům, nýbrž jako varovnou skutečnost prohlásiti, že poměry ve střední Evropě daleko ještě nejsou konsolidovány, ani skončením habsbursko-maďarského dobrodružství a ani polskou smlouvou, jež pres dnešní prohlášení pana ministerského předsedy stále ještě značně je zahalena rouškou tajemství. Myslím, že při této smlouvě mělo se přece uvážiti, zda přece jen bylo nezbytně nutno uvésti stát prohlášením, že nemá zájmu na východní Haliči, do příkrého poměru k národu ukrajinskému, tomuto těžce zkoušenému a tak sympatickému slovanskému národu, a zda je nutno vystavovati stát dvojnásobně konfliktu s Ruskem, jenž snad přece v budoucnosti nebude nemožný. Při této nekonsolidaci poměrů ve střední Evropě nejsou ještě mobilisace a dokonce i války pro vždy v budoucnosti vyloučeny, a tak mohou nastati kritické chvíle, kdy bude se musiti i tento stát dovolávati opět spolupráce všech svých národů.
Já však myslím: Pomlčme v této chvíli o svých stížnostech, pomlčme o možnostech, jež snad jednou bližší neb vzdálenější budoucnost přinese. Držme se přítomnosti a především skutečnosti!
Já tvrdím: Nepřinesla-li tato mobilisace pánům z protivné strany úplně ničeho, než ze jim spadly šupiny s očí a oni spatřili věci tak, jaké ve skutečnosti jsou, pak je to velmi mnoho. A umějí-li tito pánové z protistrany také těchto poznatků skutečnosti správné užíti a odvoditi z toho správné závěry, pak je to nesmírně mnoho, a pak tvrdím, že mobilisace alespoň v tom směru vykonala tak mnoho, jak v odstranění Habsburků.
Dovolte mi, abych zde poněkud rekapituloval a zdánlivě poněkud přerušil nit řeči. Pan poslanec Bechyně, hlavní řečník české strany sociálně-demokratické, zabýval se ve své reci k vládnímu prohlášení obšírně také německo-českým poměrem. Řekl, že všichni cítí, že naši Němci, bez rozdílu vyznání politického a příslušnosti třídní, cítí se býti v našem státě něčím, co s námi organicky nesplývá, co tvoří oddělený celek, co se více méně zřejmě pokládá za součást jiného světa: a tento jiný svět je veliký, šedesátimilionový německy národ, jenž však musil na sebe vzíti strašné dědictví prohrané války se všemi jejími důsledky. "Němci našeho státu" - řekl kolega Bechyně - "mohli by jako značná součást tohoto státu vésti politiku, již bych označil jako poslání; tohoto poslání však dosud nesplnili, neboť se nám stále ukazují takovými, jak německý duch, nebo vlastně duch německého národa, nevypadá. Ať Němci zanechají své dosavadní politiky, cesta je volna, na nich záleží, jak bude vyhlížeti budoucí uspořádání věcí v tomto státě."
Pánové! První část těchto vývodů je správná. Cítíme se skutečné příslušníky velikého šedesátimilionového německého národa, protože nás s tímto národem spojuje jedna řeč a jedna kultura, jež patří k nerozlučné a charakteristické součásti lidské vzdělanosti a kterou si vůbec nedovedeme představiti vymazánu z kultury lidstva. Každým úderem srdce svého také cítíme společně ty strašné útrapy, jež výstřední mírové smlouvy vtiskly širokým vrstvám německého lidu, jež nemají viny na tom, co německá knížata, státníci a generálové prý spáchali neb čím se provinili. Avšak vedle tohoto ideálu nerozborné pospolitosti, jež šíři se přes všechny mezníky, je u nás Němců v tomto státě také reální uznávání skutečností. Nezneuznáváme prapříčiny přírody, jez nám za bydliště vykázala českou kotlinu a sudetsky massiv. Uznáváme, že existují tu společné hospodářské, sociální, dopravné-zeměpisné vztahy, že je tu tisícileté spolužití obou národů, plné vzájemného dávání a braní. Víme, že se zde v nejbližším sousedství německého národa, této nejsilnější hospodářské a kulturní hybné síly ve střední Evropě, vytvořil pevný konglomerát hospodářských, kulturních a sociálních vztahů, jenž cestami hospodářskými je velmi úzce spojen s tímto hybným činitelem střední Evropy a se zemí podunajskou. Řekl bych, že se zde ve střední Evropě a zde v našich zemích utvořil pestrý, navzájem setkaný koberec, u kterého, rozstřihne-li se, zároveň se zničí i cenný vzorek. Tak smýšlíme, a přece pociťuje pan kolega Bechyně něco cizího u nás, co organicky nechce splynouti, a jistě nemyslí na rozdílný rasový zápach, který konečně přec vůbec neexistuje mezi prostředně vzdělaným českým člověkem a prostředně vzdělaným německým člověkem v našem podnebí.
Táži se nyní, co mínil kolega Bechyně slovem "poslání"? Osudem světové války stali jsme se bezmocnými, Vy, pánové, máte moc a většinu. Mluvil-li tedy pan kolega Bechyně o poslání, jež má naše německá politika v tomto státě vyplniti, ptám se: Komu pak vlastně patří vyplniti poslání v politice? Je to požadavek společenského života, že majetek a moc zavazuje; a je to požadavek politického života a dějinné pravdy, že politická moc a politická většina zavazují dvojnásobně. Jak jste se zachovali dosud k tomuto závazku? Jak jste jej pojímali? V této dnešní chvíli, kdy přicházíte k nám o povolení miliardového státního rozpočtu, je tato otázka dovolena. Co jste učinili dosud, abyste německému národu, jenž má nesporně smysl pro reální politiku a pro politiku činů, aby tomuto národu jemu patřící právo ve všech oborech v této prý tak demokratické republice byla zajištěno? Pustíme-li se s vámi nyní při této otázce v soud, pak obstojíte špatně před dějinnou pravdou. Toto tvrdé slovo musilo býti promluveno.
Pojímám-li poslání politiky tak, jak jsem řekl, pak doznávám, že těmto slovům u pana kolegy Bechyně rozumím jen tehdy, mám-li za to, že je vyslovil s jakousi tajnou výhradou, že mínil, že my Němci musili bychom svou politiku, své poslání zaříditi jen na území českého národnostního státu, a kdybychom tak neučinili, že by právě budoucí uspořádání věcí podle toho dopadlo. Je-li skutečně taková tajná výhrada, pak musím k svému nejhlubšímu politování doznati, že mne tento výrok z úst tohoto znamenitého vůdce strany velmi překvapuje, od kterého sice necekám přiznání k beznárodnosti nebo dokonce k mezinárodnosti, avšak od kterého všichni očekáváme, že právě on se svého stanoviska jako sociálně-demokratický předák nemůže býti nepřístupným pojmu spravedlnosti pravé demokracie.
Tímto vyjádřením mohu opět chopiti se přerušené niti reci. My Němci dali jsme státu v hodině nebezpečí totéž, jako jeho občané českého jazyka. Bude-li tato skutečnost po právu uznána a odvodí-li se z ní správné závěry, pak nepřinesla mobilisace pouze zlo. Ptám se: Co je podstatou tohoto státu? Jako pro nás Němce, jak jsem řekl, bez rozdílu naší politické příslušnosti je velké Německo srdce a vzdělanosti, tak pro vás, pánové z protistrany, existuje český národní stát podle toho, jak tento stát vznikl, jak jste jej chtěli a jak jste jej přivedli k uskutečnění.
Existuje český národní stát pro smýšlení české a slovenské části jeho občanů. Tento národní stát stává se však každým krokem, který dělá do praxe státního života, státem národnostním. Může začíti v důležitých vnějších a vnitrních otázkách, v otázkách, kde celá síla obyvatelstva tohoto státu přichází v úvahu, co chcete, budete, setrváte-li na státu národním, stále státi pouze na papíře svých smluv a svých nařízení, státem národnostním však postavíte se na pevný základ reální skutečnosti. Není naprosto žádného vyhnutí: Je-li společný stát ve třech zemích sudetských a na Slovensku, může to býti pod tlakem poměrů obyvatelstva pouze a jen stát česko-německo-slovenský. V tomto státě jsme zahrnuti svými těly, svým hospodářstvím, svou prací, v tomto státě jako v daném skutečném celku musíme bráti v úvahu nejen povinnosti, nýbrž i domáhati se práv, a my žádáme podle zásad demokracie pro každého jednotlivého Němce a pro svůj celý díl národa ono postavení, jehož je nám třeba k života schopnému udržení tohoto svého dílu národa. To, pánové, je smysl a to je výsledek naší německé mobilisace.
A přirovnáte-li tento výsledek k svému státnímu smyslu, pak povstane z toho zisk, jak jsem řekl, ne méně cenný než odstranění karlistického dobrodružství, neboť teprve tím staví se stát národní na půdu skutečností, stane se, má-li ve svých hranicích uspokojené národy, pevně založeným státem národnostním. Uspokojení národů však předpokládá odstranění největšího sporu v tomto státě, česko-německého. Bez tohoto odstranění je vnitrní konsolidace v tomto státě právě tak nemožna jako jeho mezinárodní uplatnění. Nepřijmou-li páni z protistrany toto poznání ani po zažité mobilisaci, pak jim nezbývá nic jiného než popírati dále naše nejzákladnější demokratické životní síly, nejprve hned již při hlasování o státním rozpočtu, ale pak musíte to dítko jmenovat pravým jménem: násilí a národní imperialismus! Ptám se, pánové, na jakou půdu - abych užil toho mnoho užívaného slova - máme se ještě postaviti po tomto výsledku? My nejsme vyrovnáni, pánové, my nejsme ani špatně odškodněni. Výrok: "My nepotřebujeme vyrovnání s Němci, s těmi jsme hotovi" - patří právě také do této kapitoly, kterou president před nějakým časem charakterisoval jisté politické násilné způsoby, to patří na vlas do této kapitoly o politickém anthropomorfismu.
Pánové! Stojíme před rozpočtem.
Pokud nám nedáte ta nejsamozřejmější a nejpřirozenější práva jako
národu a národnosti, nemůžeme pro tento státní rozpočet hlasovati.
(Souhlas a potlesk na levici.)
Místopředseda dr. Hruban
(zvoní): Dávám slovo prvému "pro" zapsanému řečníku
panu posl. dr. Hodžovi.
Posl. dr. Hodža: Slávna snemovňa! Po troch rokoch svojho jestvovania octnul sa náš štát v tom položení, že mal po prvý raz s plnou vážnosťou aktivne zasiahnuť do veľkého spletitého stroja evropskej politiky. Šlo o to, získať plnú platnosť medzinárodným úmluvám, mierovým smluvám, a šlo o tú otázku, čo bude v strednej Evrope a budúcom jejim vývoji vévodit: či výbojný monarchismus, či mier, demokrácia a práca.
Položenie, v akom sme sa octnuli, znamená pre nás zkúšku našej štátnosti. Myslím, že plne možno súhlasiť s p. ministerským predsedom, ktorý konštatoval, že v tejto zkúške nasej štátnosti sme obstáli dobre. Naša doprava bola v poriadku, naše vystrojenie a vyzbrojenie prevyšovalo našu potrebu a ešte i u tých menšinových národností, ktoré z počátku stavely sa proti štátu Československému s nedôverou, prevládlo lepšie presvedčenie a uznanie reálnej pôdy politickej, to lepšie presvedčenie, že Československá republika poskytuje so svojou pevnou struktúrou všechny existenčné záruky nie len národu československému, ale i menšinám.
Na vonok, veľactené Národné shromáždenie, znamená mobilizácia, ktorú sme museli previesť, veľký vzrast nášej štátnej prestyže. Nie je tajnosťou, že naša prestyž, získaná prácou naších legionárov a nasej emigrácie po čas vojny, po událosťách z r. 1919 značne utrpela a teprve dnes sme sa dostali zas k tomu bodu v našom vývoji, že cudzina bez rozdielu, zda hľadí na nás so sympatiou alebo nedôverou, musí uznať jedno: Československo vedomo kritického okamžiku dalo veľký dôkaz svojej životaschopnosti, svojej vitality, svojej konsolidovanosti tým, že previedlo mobilizáciu za 8 až 14 dní tak, že by ju lepšie nemohol previesť žiadny i najstarší štát. Mám taký pocit, že ocitli sme sa na vážkách dejín a že celé svetové verejné mienenie zistilo, že naša váha je skutočná, že naša váha je ťažká.
Ohľadom Slovenska vyslovil pred niekoľkými dny pri prejednávaní o detronisačnom zákone maďarský ministerský predseda zcela mimoriadny názor. On tvrdil, že ešte i po trojročnom trvaní nových vôkolnych štátov, Československa, Rumunska a Juhoslávie, bývalé Uhorsko so svojím budínskym královským hradom a so svojou veľkou tradíciou vykonáva velikánsku príťažlivú silu na tie národy, ktoré po toľkých století boly podčineným živlom v bývalom štáte uherskom.
Myslím, že na takýto názor jedného z maďarských štátnikov nie je treba odpovedať slovy, ale že jedine správnu, jedine pravdivú odpoveď na túto frázu maďarského ministerského predsedy dal slovenský ľud sám svojím skutkom, a sice skutkom tým, že do mnohých slovenských náhradných telies po čas mobilizácie proti Habsburgom a Budapešti narukovalo o 3, 4 až 5 tisíc ľudí viacej, než bolo povolané.
Túto odpoveď slovenského ľudu nech páni maďarskí štátnici vezmú jednou pre vždy na vedomie.
Neboli by sme vďační, neboli by sme spravodliví, keby sme dnes po mobilizácii neuznali, že na Slovensku všetci úradní činitelia plne vykonali svoju povinnosť. Nemáme ohľadom mobilizácie žiadnych stížností proti slovenskej politickej správe, s vďačnosťou kvitujeme, že všetcia jej činitelia, nevynímajúc ani tých vždy ešte nevymenovaných županov, nevynímajúc ani tých nevymenovaných služných, nevynímajúc ani dočasne prijatých smluvných politických úradníkov, nevyjímajúc nikoho, vykonali svoju povinnosť plne.
Keď toto vše našej slovenskej politickej správe kvitujeme, dovoľujeme si upozorniť na jej stav, na jej osobné nedostatky, celú našu vládu. Pri tejto príležitosti nemôžem inak, slávne Národné shromáždenie, než požiadať všetkých naších zodpovedné činitelov, aby nasej slovenskej správe, tým činiteľom, ktorí sa v kritickom okamžiku tak neobyčajne osvedčili, aby im šla po ruke, hlavne však vláda aby v ich úradnom poslaní, v úradnom svojom poslaní nesotkávali sa s tými nemožnými ťažkostmi, jejichž sanáciu reklamujeme už celý rok a ktoré dosiaľ trvajú.
Mobilizácia zažehnala Karlov návrat, ale je otázka, zda je zažehnané celé habsburgské nebezpečie, zda je zažehnané celé maďarské nebezpečie. Je velmi vzácne, že pán ministerský predseda dokumentárne zistil isté prejavy zodpovedných maďarských činiteľov, ktoré sú charakteristické na ich nazieranie o královskej otázke niekoľko hodín pred Karlovým návratom. Ministerský predseda Bethlen vyhlásil sa 21. októbra za legitimistu, ríšský správca Horthy pred návštevou vyslancov cudzích veľmocí 22. októbra vydal manifest, v ktorom vyhlasuje seba za prívrženca Karla Habsburgského a vyhradzuje si len právo, aby smel odovzdať moc kráľovskú a panovnickú ako a kedy on sám za dobré uzná. Zkrátka všetky prejavy, ktoré sme mali príležitosť sledovať až do našej mobilizácie, dokazujú, že ohľadom nebezpečia otázky kráľovskej a otázky Habsburkov je maďarský činiteľ celkom stejný, nech sa menuje Horthy alebo inak, a dokiaľ terajší režim maďarský trvá, je nebezpečie maďarské a habsburské stále akútne.
Detronisačný zákon, vynesený dňa 7. novembra v Maďarsku v parlamente, to si dovoľujem ihneď vopred konstatovať, nie je zákonom detronisačným. Tento zákon obsahuje niekoľko paragrafov veľmi povrchných, celkom 3 paragrafy, v ktorých sa ruší platnosť pragmatickej sankcie, ale chybou je v tomto detronisačnom zákone, že neobsahuje garancií, bez ktorých v Maďarsku svobodnou voľbou kráľa môže si sadnúť na trón maďarský kterýkoľvek člen rodu habsburgského. Je síce pravda, že nevoliteľnosť členov rodu habsburského zdá sa byť zabezpečená na základe tých prejavov, ktoré Veľká dohoda od maďarskej vlády prijíma ako právoplatné a na základe tých medzinárodných úmluv, ktoré majú aksi pod medzinárodnou ochranou zabezpečiť nevoliteľnosť Habsburkov v Maďarsku i do budúcnosti.
Je veľmi pikantné, že poloúradné komuniké o tomto riešení záležitosti končí vetou, že týmto incident je vybavený.
Vážené Národné shromáždenie! Naší povinnosťou dosiaľ bolo vždy upozorňovať Veľkú dohodu o maďarských veciach veľmi presnými informáciami na všetky maďarské otázky a myslím, že musíme Veľkú dohodu dnes zas upozorniť na to, že ten incident vzdor londýnskemu komuniké nie je ani z ďaleka vybavený. Nelzä súhlasiť ani s tým náhľadom londýnskeho komuniké, že medzinárodná úmluva, týkajúca sa Habsburkov, mala by vätšiu váhu ako maďarský zákon. Záruku v tomto smere neposkytuje ani zákon maďarský, ani medzinárodná úmluva. Jedinou zárukou, ovšom len formálnou, je zákon, obsahujúci i nevoliteľnosť Habsburkov a potem medzinárodná garancia za dodržaní takého úplného zákona. (Výkřiky.) To je len formálna garancia; o vecnej garancii budeme hovoriť ďalej.
Habsburská otázka týmito notami a protinotami nie je vyriadená; možno ju znova nastoliť kedykoľvek. Nové nastolenie Habsburkov závisí od dobrej alebo zlej vôle niekoľkých kabinetov v Evrope. Jakmile niektoré evropské kabinety vyslovia a maďarská vláda sama sa zaväzuje, že neprikročí k riešení habsburskej a vôbec královskej otázky bez súhlasu dohodových mocností, znamená to, že maďarská kráľovská otázka sa stane kompensačným objektom evropskej politiky.
My sme už počuli rôzne kombinácie o zaplnení maďarského trónu. Tak ďaleko sa však nás tieto veci ani netýkajú. Osoba budúceho kráľa v Maďarsku alebo snaď presidenta budúcej maďarskej republiky sa nás naprosto netýka, ale týka sa nás medzinárodná stránka otázky potiaľ, že nemôžeme pokladať tento incident podľa slov londýnského komuniké za riešený, jestliže maďarská kráľovská otázka smie pôsobiť medzinárodné komplikácie i v budúcnosti. Akmile maďarská kráľovská otázka má byť predmetem dohovorov medzi kabinety evropskými, samozrejmo bude komplikovať tiež evropskú situáciu. Londýnske komuniké praví, že týmto je maďarský incident, týkajúci sa kráľovskej otázky, vybavený, ale v tentýž deň ujal sa v anglickej snemovne lordov slova lord Newton a protestoval veľmi živo proti tomu, že Malá Dohoda a potom i Veľká Dohoda boly proti pánom z habsburského rodu tak nezdvorilé. On, lord Newton, vraj veľmi dobre a osobne zná mnoho členov habsburského rodu a môže dosvedčiť, že sú to pánovia priemernej inteligencie, nevýbojní, následkom toho vraj nepredstavujú naprosto nebezpečie pro evropský mier a preto tiež nemôže súhlasiť s týmto postupom proti nim, stejne akoby Angličania, kedy prehrali vojnu, nemohli by súhlasiť, aby niekto od nich žiadal, aby bola odstránená Windsorská dynastia.
To znamená tedy, že ten incident nie je vybavený. Jakmile kabinety pristúpily na to, že otázka zaplnenia maďarského trónu má byť predmetom medzinárodných dohovorov, tým okamžikom máme znova sa vzbudivšiu maďarskú krisu a myslím, že bude teraz veľmi dlhá. Mluvilo sa prezatým o kombinácii s Rumunskom, o rumunsko-maďarskej unii, počuli sme o nastolení italského princa na maďarský trón, kombinovalo sa s anglickým princom, o kterejžto kombinácii rád verím, že je bezpodstatná. Ale, vážení pánovia, pokiaľ nie je maďarská armáda odzbrojená, znamená neriešenie královskej maďarskej otázky stálou guerillu rôznych sľachtických klík v Maďarsku, pod ktorou bude zase trpeť maďarský sedliak, maďarský delník, tedy vrstvy spoločnosti, od ktorých jedine môžeme očakávať konsolidáciu maďarských politických pomerov.
Mluvil som o formálnej garancii a pravil som, že ako formálna garancia nestačí to, čo je v detronisačnom zákone obsažené. Nestačí to preto, že k detronisovániu maďarskej dynastie je potreba zákonodárnym aktom premeniť všetky formality, ktoré sú s nastolením maďarského kráľa spojené. Detronisovanie Habsburkov a pri tom platnosť starého inauguračného diplomu maďarského je práca polovičatá. Nezmenenie znenie maďarskej korunovačnej prísahy samo o sebe - riekol bych - z 50 % marí účinnosť akéhokoľvek detronisačného zákona.
Podľa inauguračného diplómu a maďarskej korunovačnej prísahy ktorýkoľvek kráľ položí si na hlavu korunu svatoštefanskú, prísahá a prijímá záväzok nielen bojovať za integritu územia bývalého historického Uhorska, ale i záväzok, že všetko to, čo snaď uhorská svatoštefanská koruna na územiach svých ztratila, získá nazpät.
Preto dovoľujem si konštatovať, že keď tento detronisačný zákon Veľká Dohoda prijala jako detranisačný zákon a keď teraz Veľká Dohoda si myslí, že tým je incident vybavený, je to buď dobrovoľný alebo nedobrovoľný omyl, ale omyl je to v každom prípade.
My máme od maďarskej vlády sľúbené, že bude vynesený zákon o znemožnení habsburskej propagandy. My sa pamätujeme, že sme mali od maďarskej vlády mnoho podobných sľubov, týkajúcich sa rôznej propagandy. Medzi iným na zakročenie nasej vlády boly rozpustené rôzne maďarské spolky, prevadzovavšie propagandu za maďarskú integritu. Je pravda, že vládnym nariadením tieto spolky boly jedného dna všetky rozpustené, ale bohužiaľ pravdou je i to, že na druhej strane bol utvorený spolok nový, ktorý ve svojom organisme zkoncentroval všetky rozpustené propagačné spolky bývalé.
Karlov incident osvetlil dosť jasne i tú dosť pochybenú otázku, ktorá bola i v našich radoch veľa zmätkov zpôsobila, totiž zdali maďarský národ vo svojom smýšlaní, vo svojej duši je národom monarchistickým či republikánskym.
O maďarskej šľachte nemožno pochybovať, že je monarchistická. Monarchismus, tá dobročinná tóň, vo ktorej možno by bolo viesť politiku šľachty proti ľudu, je maďarskej aristokrácii niečím tak nezbytným, že bez nej šľachta svoju politickú nadvládu udržať nemôže. Ale je zajímavé, že keď maďarská vláda bola nutená raz pre vždy aspoň formálne, aspoň pro foro externo vzdať sa Habsburkov, či domnele obľúbeného toho kráľa, tehdy na jeho obranu nezdvihla sa v celom Maďarsku ani jediná ruka.
A ja myslim, že nadišiel ten psychologický moment, že bez akéhokoľvek nedovoleného a neprípustného zasahovania do vnútorných vecí Maďarska nadišiel psychologický moment nielen pre nás, ale i celú evropskú demokraciu, aby poskytovala maďarskej demokracii všetku mravnú podporu a preukázala jej všetky sympatie, aby sa mohla emancipovať z tých pút, ktoré ju zaťažujú, lebo dokiaľ evropská demokracia nerozšíri svoju oblasť i na feudálne Maďarsko, do tých čias otázka mieru riešená nebude. Tieto dny má byť prevedený sopronský plebiscit.