Rozpočtovým lesem číslic prochází vůbec zvláštní šumot. Tento les číslic nezdá se totiž pouze nám Němcům, nýbrž každému rozvážnému rozpočtovému kritikovi temným, zarostlým, sotva proniknutelným pralesem. Kontrolní úřad přezkoušel teprve 2 z 39 měsíců. Nejhorší překážkou pro kritické proniknutí tohoto houští, v jehož temnotě již "reflektor" jednoho dřívějšího řečníka, jistého pana kolegy, objevuje nejen komáry a Potemkinské vesnice, nýbrž i slony a propasti ve formě zakrytých miliard, jest zajisté opožděné vypočítávání daňové povinnosti jednotlivých výdělkových stavů způsobené přetížením berních úředníků. Poplatníci nevědí, kolik mají platit nejen za letošek nebo za rok 1922, nýbrž i za rok 1919 a 1920, tedy ani, kolik jsou ještě dlužni, nebo kolik dostanou náhrady za přeplatky s 10%, pravím deseti procenty. Skoro se mi zdá, nemyslí-li někdy lichevní soudy na těchto deset procent, místo na nějakého prostého kramáře nebo na nějakou hokyni. Avšak to mimochodem. Proto se obracím na pana ministra financí a na celou ministerskou radu v zájmu všech poplatníků, všech občanů a obcí každého jazyka s vlastní připomínkou nedávno různými kolegy podané interpelace, aby bylo znovu zavedeno vybírání obecních daní obcemi. Nařízený způsob zasílati všechny daně pro stát, zemi, okres i obce složenkou berním úřadům, olupuje berní úřady o čas, pročež jsou po léta pozadu s vypočítáváním daní, neušetří městským a obecním úřadům ani jednoho zřízence, avšak způsobuje obcím, německým i českým a jiným, velké rozpaky a mnoho škody, Neboť teď, jak známo, strhne prostě zemské finanční ředitelství z došlé sumy daní vždy plnou dvanáctinu měsíčně pro stát a teprve zbytek se milostivě přikáže samosprávným sborům a tím se stává, že mnohý měsíc obecní úřady, jakkoli velice prosí a naléhají, přece mají tak prázdné pokladny, že sotva mohou uspokojiti školníka nebo místního strážníka, ačkoliv poplatníci mají právem za to, že učinili zadost své obecní politické povinnosti. Při této příležitosti chtěl bych připojiti, že odstranění starých berních knížek, z nichž se snadno vyčetl předpis, zaplacení i zbytek, bylo velmi nevýhodné, že však teď berní úřady mohou přece opět vydávati knížky, ovšem s českým textem, žádají-li se; ještě praktičtější než tyto, řekněme polooficielní berní knížky, jsou jistým soukromým spolkem vydané německé berní knížky, a bylo by tu české vydání těchto knížek snad i českým poplatníkům vítáno. Tyto knížky lze zajisté obdržeti v každém knihkupectví a mělo by se jich užívati. Kdyby obce mohly samy opět vybírati své přirážky atd., ulehčilo by se značně státním berním úřadům, které musí při různě vysokých přirážkách každé obce svého okresu dělati teprve složité zvláštní vyúčtování a mohlo by se konečně odstraniti veliké opozdění v ukládání daní. Tak by se dostala i jednotlivá oddělení min. financí ze zmatků. Těchto zmatků lituje i sama správa ministerstva, poněvadž teď právě nezná určité výše předpisů a nedoplatků pro sestavení rozpočtu a často musí počítati s nejistými, kolísajícími číslicemi. Pro obce má tento špatný postup ještě další špatný průvodní zjev, že si musí pomáhati, je-li pokladna dočasně prázdná, krátkodobými, vysoko zúročitelnými půjčkami u bank, které, jestliže zemské finanční ředitelství i příští měsíc musí samosprávnými příděly váhati a skrbliti, potřebují složitého, nákladného obnovování. Tím se obce zadlužují, avšak jejich za všech politických změn u všech národů vysoce hodnocená samospráva se vysiluje a chřadne. To mluví přece pro samostatné vybírání obecních daní obcemi, které musí se svými přirážkami příkře a náhle převýšiti dokonce mnohé nové státní daně. Toto opětné poskytnutí mělo by tedy finanční ministerstvo provésti co nejrychleji.
Pan ministr financí zaznamenává ve svém oboru také celní úřady. Tu bych upozornil na něco velmi vnějšího. Přichází-li se z Bavor, Saska, Slezska, Dolních Rakous nebo Horních Rakous na československé území, lze pozorovati výhradně jednojazyčné české nadpisy celních úřadů, ačkoliv se ještě míle do země prostírá území německého jazyka. Dokonce i v době rakouské byly dvojjazyčné. Tato nynější jednojazyčnost panu ministru financí a snad i jeho předchůdci ušla. Pokládám to za opak ohledu a doufám, že bude odstraněna.
Ve finančním rozpočtu jsou stanoveny i úroky válečných půjček. Byly ovšem skutečně zaplaceny v nejmenší míře. Tato položka měla by se zvýšiti o 25%. Tím by se rozptýlily i obavy nového pana ministra financí, o kterých se nám nedávno zmínil ve své panenské řeči, že totiž při novelisaci zákona o válečných půjčkách noví jejich držitelé nemohou býti na tom lépe než ti, kteří mohli užíti IV. státní půjčky. Pravím: mohli. Neboť většina držitelů takových státních papírů s "pupilární a sirotčí jistotou" to nemohla. Přirazí-li se však 25 k 75 se zpětnou platností, byly by všechny jmenované obavy rozptýleny. Problém válečných půjček je teď konečně, jak naznačuje bratislavská řeč pana presidenta republiky a jednomyslné usnesení senátu, zbaven i v československé veřejnosti přibásněného politického rázu a hodnocen jako všeobecně národohospodářský problém. Takovým měl býti již od začátku. Dovoluji si zde krátce připomenouti mé výklady v první rozpravě o válečné půjčce. Panu ministrovi financí by měla býti zcela známa myšlenka, že v otázce úplného výkupu nebude zapisovati pouze na pasivním účtu, nýbrž velmi mnoho i na aktivním účtu státního hospodářství. Neboť na pasivním účtu by zapisoval při zúročení stanoveném prospektem pupilárně zajištěných titrů válečné půjčky po mnoho let pouze ročních 430 milionů kuponové služby, při odpočítání IV. půjčky ani celých 400. Co to je při rozpočtu 27 miliard? - téměř quantité negligeable. Avšak naproti tomu může pak na aktivní straně zapsati mohutnou položku dávky z majetku válečných půjček, dále přímé i nepřímé daně zakládající se na uznání a ekonomickém produktivním oběhu oněch hodnot a kuponové služby, povznesení národního hospodářství ve všech jeho odvětvích, úspory v oboru nezaměstnanosti, především však lacinější vnitřní i vnější státní úvěr. Úvěr přichází jen jednou a s tím přece musí počítati každý ministr financí a nutno třikráte říci, že kredit pochází od credere, důvěřovati, věřiti. A co ne já jako oposičník, ale co by při tom měla co nejvíce vyzvednouti, zdůrazniti a zvláště vysoko ceniti právě vláda a její členové většiny, to jest stoupnutí prestiže státu, důvěry ve stát. To přece není žádné neviditelné imponderabile, nýbrž pádné ponderabile, jež zle cítil dosud každý ministr financí při vnitřních i zahraničních půjčkách a při tísnivě vysokých bankovních úrocích. I v této otázce měly by proto co nejdříve zvítěziti finanční prozíravost a spravedlnost.
Velectěné dámy a pánové! Budiž mi dovoleno pro nedostatek příležitosti mluviti k jiným rozpočtovým kapitolám, dotknouti se ještě velmi krátce několika otázek. Ve zprávě a v rozpočtové důvodové zprávě se mluví mnoho o úsporách a ve sněmovně také o úsporné komisi. Dovolte mně zde uvésti jen dva malé příklady, bohužel však typické příklady. V oddíle "Pražská zemská porodnice a nalezinec" nacházíme záznam o 20 účetních úřednících při obratu pouze 12 milionů, tedy jednoho pro denních 1400 K. A v zemském ústavu pro choromyslné přijde již na 37 nemocných jeden účetní úředník, celkem 19. Myslíte, že by neudělal každý továrník a každý peněžní ústav bankrot, kdyby to mělo takto jít?
S finančním rozpočtem souvisí také velice otázka nákladů mobilisace, považované mou stranou i všemi stranami německého parlamentního svazu za nikoli nutnou. Jsem toho náhledu, že by to bylo vnitřní, vnější i obchodní politice užitečné, nemíchati se do čistě vnitřních záležitostí sousedních států. Československé republice by mělo býti tedy zcela vzdáleno, zařídí-li se bez tak velmi osekané Maďarsko republikánsky nebo oligarchicky nebo monarchicky, zvolí-li si demokraticky nějaké siamské dvojče nebo nějakého Bourbona nebo nějakého prince třebas z Honolulu. Polovičatým však se mi zdá stanovisko, jež sice chce zabrániti mobilisaci nebo ji odsunouti až k vyčerpání všech mírových prostředků, avšak v zásadě by považovala monarchickou reakci za případ války, za válečné ohrožení. Abych použil vulgárního porovnání, řekl bych, že se nesmí honiti, kdo považuje pouze domnělou ohnivou záři za skutečný požár a hned řídí ze svého prý ohroženého obydlí, roury a hadice své stříkačky na předmět požáru. Proto se odchýlilo naše stanovisko již v zahraničním výboru od tamních komunisticko-sociálnědemokratických názorů a to přece, myslím, že přese všechno hezky podstatně. Zdá se mi mimo to, že Malá Dohoda zakusila v maďarském problému od Velké Dohody něco podobného, co pociťoval často v této sněmovně menší pětisvaz, totiž německy parlamentní svaz od větší pětky. Dále mám za to, že při politických zápletkách neměly by se hned uzavírati dopravní prostředky a konfiskovati tisk. Ministři a poslanci v Praze netuší snad vůbec, oč příkřeji se postupovalo u nás v okrajovém území, než zde ve středu země. Podporu obchodu a exportu měl by právě pan ministr financí považovati za věc, která se ho velice dotýká, rovněž jako péči o průmysl, živnosti a zemědělství a povznesení důvěry k vnitřnímu pořádku a jistotě spravedlivého majetku a výdělku. Potřebujeme dále rychlejšího provozu zboží, a to přímou vagonovou dopravu až do ciziny, na př. na jihoslovanské odbytiště. K podpoře obchodu měly by se konečně urychliti meziměstské telefonní rozhovory. Teď je přece pravidelně nutno ohlašovati je jako drahé naléhavé meziměstské rozhovory. Finanční zákony a nařízení měly by současně vycházeti i v německé řeči, nevymáhatelné větší požadavky obilních kontigentů měly by přestati, zbytky státního hospodářství měly by se odstraniti co nejdříve a státní dodávky by se měly zadávati pouze za hotové zaplacení a při tom vzíti také spravedlivý ohled na německé výrobce. V rozpočtu není ovšem ještě obsaženo mnoho, co by měl už dávno vykazovati, na př. místo přílišných vojenských vydání, raději sbírky na konečné všeobecné starobní a invalidní pojištění. Dále viděl bych rád, aby byla zamezena předešlá likvidace stanovených sum - je to teď 750 milionů - pro úrokovou službu starorakouských státních papírů nebo společných papírů pro jiné účele než tyto; neboť stát musí přece podle mírové smlouvy budoucně tuto sumu doplatiti, tuto kuponovou službu za dřívější léta a kdyby se snad teď zase jako minule zapsalo prostě do dodatečného rozpočtu snad 750 milionů jako úspory, byl by to v rozpočtu klam. Neboť příštího roku musel by přece-stát těchto 750 milionů opět zadržeti pro staré státní papíry a k tomu ještě nadto kvotu pro nový rok kuponové služby. A tyto úrokové platy nebyly přece teď pouze splatnými, přes to by se mohlo mnohému takovému držiteli již něco vyplatiti zálohou, nebyly pouze proto splatnými, poněvadž reparační komise tyto podíly titrů státních dluhů, jež připadají na Československo, dosud nerozdělila podle klíče na Československo, Jugoslavii a ostatní nástupní státy. Měly býti stanoveny, jak jsem již řekl, také vhodné částky nebo lepší čísla ještě pro jiné účely, řekněme na př. pro nezaměstnanost, neboť této nezaměstnanosti není odpomoženo pouze půlročním podporováním a pak úplným zaražením u lidí, kterým jest 65 let. Obecní finance jsou tak zničeny, že obce, které by musely vydržovati všechny 65leté lidi, kteří již nejsou zaměstnáni a měli by najíti v nezaměstnanosti podpory, by udělaly úpadek, i kdyby jim přiznaly pouze měsíčních 50 korun.
Končím s výzvou na nové pány ministry,
o které zde jde, pana ministra financí a obchodu. Nevím, jsou-li
právě přítomni. Jest to ovšem pouze náhodná slovní hříčka, že
oba pánové se jmenují "Novák", tedy noví, novotáři.
Kéž by byli skutečně novotáři v dobrém smyslu a opustili dřívější
bludnou nit, která hrozila spustošiti nejen náš německý, nýbrž
veškerý státní finanční a hospodářský život. My Němci víme sice,
že jsme při všem optimismu a při všech slibech odříznuti od cesty
do zaslíbené země národně hospodářské budoucnosti, jmenovitě v
mnohých rozpočtových číslicích. Avšak my si přejeme a žádáme,
aby se vláda přece dala konečně na jiné nové lepší cesty. Kde
vůle, tam i cesta. (Souhlas a potlesk na levici.)
Místopředseda inž. Botto (zvoní):
Slovo má ďalej pán posl. R. Chalupa.
Posl. R. Chalupa: Slavná sněmovno! Nejsme dnes v té šťastné situaci, jako roku loňského, když jsem mohl konstatovati, že rozpočet je v rovnováze, třeba tato rovnováha byla pouze rovnováhou ciferní a nebyla to rovnováha, která by odpovídala skutečnému našemu stavu hospodářskému. Já jsem si již dovolil před rokem konstatovati, že tato rovnováha byla docílena dvojím způsobem. Jednak tím, že byl rozpočet zvláštním způsobem sestavován a jednak tím, že se pan ministr financí nepřiznal k určitým povinnostem. S tímto sestavením shledáváme se také letošního roku. Rozpočet jest rozdělen na řádný a na rozpočet investiční. Kromě toho shledáváme se s jednou novotou, totiž že drahotní příplatky, mimořádné výpomoci a srážky z požitků pro státní úředníky na daň z příjmu, pensijní přídavky a kolek kvitanční jsou vyloučeny z platů úřednických a započítány do kapitoly 24, opatření přechodná doby poválečné. Opatření toto nikterak nepřidalo jasnosti našemu rozpočtu. Myslím, že mnohé ministerstvo by se ukázalo opravdu pasivním, kdyby tyto vyloučené položky octly se na patřičném místě. Doufejme, že toto opatření stalo se jaksi naposled, poněvadž také existence kapitoly 24 dohasíná. Tímto opatřením dále srovnávati rozpočet na rok 1921 jest také velmi ztíženo. Pro nás by bylo žádoucí, aby nám byl podán jasný obraz o příjmech a vydáních nebo kde příjmů není, o vykonané práci a vydáních, abychom mohli usouditi, zda náklad námi schválený má vyvážené oprávnění v příjmech jednotlivých odborů a vykonané práci.
Já jsem již řekl, že ciferní rovnováhy v roce minulém bylo dosaženo tím způsobem, že určitým povinnostem na rok 1921 finanční správa se vyhnula, a to byly především povinnosti k našim zemím a samosprávným svazkům. Celá ta věc přímo dráždí porovnat rozpočet na rok 1921 s rozpočtem na rok 1922 a ujasniti si dnešní schodek, vyhledat jeho příčiny a porovnati, zda rozpočet na rok 1922 je horší rozpočtu loňského. Při tom naprosto nepočítáme s dodatky na r. 1921, které do jisté míry rovnováhu rozpočtu za rok 1921 zvrátily. Když se rozpočet na rok 1921 sestavoval, nebyly známy všechny tyto účinky, které schodek ten zavinily, ale také na druhé straně je nutno konstatovat, že z rozpočtu na rok 1921 zbyly veliké přebytky, že tedy rovnováha rozpočtu na rok 1921 byla velmi dokonale fundována.
Rozpočet na rok 1921 končil přebytkem zhruba 288 milionů, na rok 1922 končí schodkem z hruba 787 milionů, tedy celkem pasiva přes 1.075 milionů. Čím tento schodek byl zaviněn? Především tím, že byly vykonány příděly zemím a samosprávným svazkům. V roce 1921 byly učiněny příděly zemím, 180,220.000. V roce 1922 již 1.032,229.000 K, tedy větší vydání v rozpočtovém roce 1922 o 852,009.000 K. Dále státní dluh v rozpočtu 1921 činil 1.085,879.669 K, v roce 1922 státní dluh stoupl již na 2.080,669.448 K, tedy to znamená větší zatížení pro rok 1922 o 994,789.779 korun.
Při tom nutno zdůrazniti, že v tomto větším nákladu na zúrokování a umoření státního dluhu je velmi značná položka 770,890.350 K splátkou na učiněné dluhy a znamená to nejen zmenšení našich povinností, nýbrž i zmenšení úroků, které by se přirozeně v každém roce rozpočtovém musely objevovati.
Vedle tohoto většího zatížení má rozpočet na rok 1922 značné úbytky. Jsou to především přeplatky fondů komise cukerní 450,000.000 K, komise lihové 50,000.000 K, dále exportní zisky z vývozu dříví 40 milionů korun a bilanční přebytek tukové ústředny 150,000.000 K. Celkem 690 milionů korun. V roce 1922 stouply dále náklady osobní propočítáním služební doby státním zaměstnancům, což jest položka jistě mnohomilionová.
Někteří z pánů řečníků byli uvedeni v omyl, že dodatek k rozpočtu na rok 1921 s řádným rozpočtem činí více při jednotlivých ministerstvech, nežli je preliminováno na rok 1922. Jedna z příčin je ta, že v roce 1921 musela se propočítati léta a musel se hradit náklad nejen pro tento rok 1921, nýbrž i za léta předcházející. Novým výdajem dalším proti rozpočtu na rok 1921 jest náklad na zlevnění potravin částkou 123,000.000 K, která jest skutečně nedostatečná a musí býti zvýšena. Dosud vše šlo @a konto státního obilního ústavu, který tyto schodky měl hraditi. Sečteme-li tedy výdaje jen konstatované a ztráty příjmů, přicházíme k úctyhodné číslici 2.659,798.779 K. Tak se mě zdá, že je zplna kryt nejen vykázaný schodek 1075 milionů, ale také velmi značné reservy rozpočtu loňského, i kdybychom je odhadovali hodně přes 1 miliardu. Dovolím si tvrditi, že rozpočet na rok 1922 není horším rozpočtu na rok 1921, třeba zde nebylo ciferní rovnováhy. Třeba však dále zcela otevřeně vyznati, že tohoto příznivého výsledku bylo možno docíliti pouze krajním napjetím, zvýšením všech státních příjmů a že se pohybujeme již na hranicích možnosti. V roce 1921 byl preliminován příjem 14.107,979.550 korun. V roce 1922 již je 18.884,209.544 K. To tedy znamená, že v roce 1922 musí býti větší příjem o 4.776,229.994 korun, čili příjem v roce 1922 stoupl skoro o plnou třetinu, a jestliže počítáme zhruba u nás obyvatel 14 milionů, tedy připadá v roce 1921 na hlavu státního důchodu 1007 K, ale v roce 1922 již 1348 korun státního důchodu. Mohlo by nás těšit, že jsme státem poměrně tak bohatým, že sneseme takové zatížení, ale tato radost hořkne pomyšlením, že daňová výnosnost je opravdu vyšroubována na nejvyšší míru, takže skutečnost po roce mohla by nás nepříjemně opraviti a hlavně také způsob úhrady, daně spotřební, jsou zatížením sociálně nespravedlivým, někde přímo podlamujícím naši konkurenční schopnost, jako je daň z uhlí. Politika pak naše dopravní, tarifní, je přímo politikou vražednou. Při této politice tarifní není nám docela nic platno, že máme bohatství surovin na Slovensku, surovin odtamtud pro veliké tarify dovážet nemůžeme. V této politice tarifní dokonce se došlo tak daleko, že dnes na kratší vzdálenosti vyplatí se doprava po nápravě. Rozhodující činitelé jsou si těchto věcí vědomi. Můžeme pokládati za známku jakéhosi zaleknutí slib, že dalších daní dělati se nebude a že hospodářskou úsporností, to jest zjednodušením správy a zvýšením výkonnosti, naše vydání náležitě zhodnotíme a že nebude třeba nových příjmů rozmnožovat. My vítáme tento slib, ale dovolujeme si upozornit, že není možno, aby daně, aby ten systém daňový, který naprosto už zastaral a který našim hospodářským poměrům neodpovídá, ještě nadále nám zůstal. Nám bylo slíbeno, že bude provedena reforma daně výdělkové. My jsme sami resolucí upozornili na doplněk, k dani spotřební, na daň z vyšší spotřeby, aby aspoň částečně byla vyvážena nespravedlivost daní spotřebních, jež neseny jsou právě vrstvami sociálně nejslabšími. My však máme také již určité námitky proti praksi ukládání daní nejnovějších, především daně z obratu, která se vybírá paušalováním. Plně přiznáváme výhody paušalování: úbytek práce s evidencí, získává se určitá jistota. Stinnou stránkou je nepružnost. Paušál dnes smluvený, zítra už je třeba nepravdou. Může býti veliký anebo malý podle stoupnutí nebo klesnutí odbytu. Promiňte, prosím, že se domnívám, že paušál se často, ba ve většině případů, stává pro státní správu malý. Jako má určité výhody finanční správa z paušalování, tak má také podnikatel. Podnikatel drží karty v ruce. Paušaluje, když s naprostou jistotou vidí, že paušál se vyplatí. Paušaluje před zcela jistým rozvojem, jenž úřadu finančnímu znám není a také znám býti nemůže. Tu nezbývá, než aby paušalování čas od času se přezkoušelo a přikročilo se k paušalování novému, jež by více skutečnosti odpovídalo. Je to nová práce, přiznávám, ale nutná, běží o ztráty, které jsou velmi značné, ale také bolestné. Zde neběží o daň, kterou podnikatel ušetřil na vlastním předpisu, zde jde o daň, která je konsumentu velmi pečlivě započítána, ale daň, která nebyla odvedena, nýbrž byla zpronevěřena.
Při projednávání daně z obratu hleděli jsme věru na to, aby systém ukládání a vybírání daně z obratu byl takový, aby skutečně státní správa přišla ku svému.
Myslím, že toto upozornění postačí, aby státní správa ve věci paušalování daně z obratu tyto podmínky svědomitě dodržovala tak, aby se zabránilo defraudacím.
Pokles příjmů ve státní správě není však jen dílem nepoctivých poplatníků. My si musíme uvědomiti, že i tento pokles zavinily některé strany parlamentární. Některé strany tohoto shromáždění si prostě buď neuvědomily v jaké těžké finanční situaci stát vězí, anebo - co bych si ani tvrditi netroufal - vědomě ke krisi věci hnaly.
V prosinci roku minulého byl již zhruba znám finanční plán Englišův, z něhož měly býti sanovány obce, ale o tento plán sveden 7měsíční boj, takže když spatřil světlo světa, byly zde škody velmi citelné. Účinnost jeho v nejvýnosnější položce na př. daň z obratu byla omezena na čtvrt roku. Tato ztráta není daleka 1 miliardy. Ale nejen to, z finančního plánu Englišova vypadla daň z exportních zisků, jež měla uhraditi náklady na pensijní a zaopatřovací požitky, t. j. nová citelná ztráta - 200 mil. korun. Bohužel to není v tomto státě nic nového. To je nejdůslednější práce buržoasie vyhnouti se všemu, co by ji zatěžovalo, třeba to bylo pro stát, tolikráte, ovšem slovy, zbožňovaný.
My to vidíme také ve velkém při státních půjčkách. Prvotní nadšení velmi rychle vyprchalo, každá další vnitřní půjčka potkávala se s menším pochopením, takže dnes již půjček nevypisujeme a pokud se tak děje, hledíme úspěchu dosíci donucením jako při investiční půjčce dopravní. Nebo se musíme utíkati k lidským slabostem - jako je státní losová stavební výpůjčka, ovšem s výsledky nepatrnými. Jak možno pak očekávati, že cizina bude k nám míti více důvěry, nežli mají občané naši. My se dnes ucházíme o výpůjčku za hranicemi, ale vlastní občané své povinnosti k tomuto státu nekonají.
Řekl jsem již, že enormní naše příjmy pohybují se již po hranicích možnosti, já dovolím si ještě ukázati, že některé příjmy nemají vůbec rázu příjmů řádných. Především jsou příjmy v tit. 5. §u 10 refundace dávky z majetku za výplatu vkladních listů, jež byly vyplaceny z budgetních příjmů a měly býti uhrazeny dávkou z majetku 320 milionů korun. Je to zbytek té částky, jež byla loni preliminována 600 mil. korun. To také není žádný příjem, to je náhrada, to je průběžná položka. Také v §u 11: Příjem z pokladní hotovosti, jímž se přikáže výnos kreditních operací za účelem konverse přechodních státních dluhopisů 500 mil. korun není rovněž příjem, který by dávali poplatníci, nýbrž příjem, který si opatřujeme výpůjčkou.
Především však zatěžování občanů děje se nespravedlivě. Příjem v rozpočtu na rok 1922 je větší, zhruba o 4 miliardy 776 mil. korun. Lví podíl na tomto příjmu je důchod, který opatřuje ministerstvo financí zase zhruba jenom 3.410 milionů, to jest ministerstvo financí v tomto zvětšením příjmu opatřuje 71·4%. Je vyloženo, že toto stoupání příjmů bylo možno docíliti pouze zvednutím všech státních důchodů. Já jsem měl již příležitost v debatě rozpočtové ve výboru ukázati detailně, jak jednotlivé daně a dávky stouply v době od sdělání rozpočtu prvého na rok 1919. Omezím se zde proto na shrnutí jednotlivých výsledků.
Daně reální v roce 1919 měly celkem předpis 103,969.228 K. V roce 1922 mají 213,830.000 korun. To znamená vzestup asi o 206%.
Ale tento vzestup bych chápal a je do jisté míry odůvodněn i potud, že daň reální a zejména daň pozemková, domovní a třídní jsou naprosto zastaralé, snesou většího zatížení a zejména konjunktura, jaká je v zemědělství, většího zatížení snese.
Daně osobní v roce 1919 byly preliminovány obnosem 589,090.108, v r. 1922 však již 1.576,175.500 Kč. Zde jest vzestup o 267%. Já si dovolím zde upozorniti, že velmi nápadný vzestup jest u daně z příjmu: V roce 1919 činila 138,200.000 a v r. 1922 preliminována již 633,600.000 Kč, tedy je zde stoupnutí o 458%. Domnívám se, že tato položka hodně se pohybuje po krajích možnosti, poněvadž v rozpočtu na rok 1921 tato položka figuruje 270 miliony Kč a čekalo se, že reforma daně z příjmu měla by vynésti 30 milionů Kč.
Cla rovněž stoupla nesmírně z 53,576.796 Kč, v roce 1922 již činí 528,156.710. To je vzestup o více jak 987%.
Daň z kořalky s vedlejšími daněmi z droždí, dávka denaturační, licenční poplatek v roce 1919 ze 34,043.700 Kč, v roce 1922 stoupla na 498,830.000 Kč. Zde se dá konstatovati vzestup již o 1467%.
Prosím, já si dovoluji poznamenat, že je to jedna z nejstinnějších položek našeho rozpočtu, z lidské hlouposti, z podkopávání lidského zdraví a životní energie zde stát vybírá velmi hříšný poplatek, když si dále přimyslíme, jakým způsobem lidé, kteří se zabývají vyráběním těchto věcí a pálením kořalky, bohatnou, jak celá řada lidí ještě vedle toho se přiživuje, myslím, že je na místě, aby se velmi vážně uvažovalo o tom, aby se z tohoto podnikání stal monopol státní, aby tak byla učiněna přítrž dnešní korupci. (Výborně!) Jediný ovšem neustálý pokles vidíme při dani z cukru o 61%, kdežto ostatní všechny daně spotřební stouply. Při dani z piva, vína, vody atd. - nyní daň nápojová - je vzestup již o 508%, při dani z masa je vzestup o celých 1243%. Daně spotřební v roce 1919 byly vykázány částkou 361,472.200 Kč, v roce 1922 však již 2.519,855.000 Kč a k tomu dlužno ještě také připočísti dávku z obratu, která není ničím jiným nežli daní spotřební, v částce 2.200,000.000 Kč, takže celkem daň spotřební činila 4.719,815.000 Kč. Zde je vzestup úžasný, o 1304%. Je pravda, že také všechny ostatní důchody, tedy poplatky právní stouply, daň z jízdních lístků o 800%, daň z nákladu o 1305%, ale musíme si uvědomit, že zejména daně spotřební dosáhly takové výše, že dále již v tomto směru pokračovati nemůžeme. Také monopoly nesmírně mnoho vynášejí: Jestliže tabák v roce 1919 preliminován byl obnosem 467,427.700 Kč, v roce 1922 však již částkou 1.705,482.500 Kč, pak je zde dokonce vzestup oproti roku 1919 o 3648%.
Zde jest si potřeba uvědomiti, že daně spotřební nejen stlačují dělníkovu úroveň, že znehodnocují jeho mzdu, ale že přichází se k důsledkům, které jsou nemily i podnikatelům, že my se stáváme tak vlivem daní spotřebních naprosto neschopni konkurence.
Vliv daní spotřebních objeví se potom též ve zvýšených mzdách, což má vliv na zdražení výroby a přirozeně na konec se to zdražení objeví při výrobku, přirozeně znamená to zmenšení naší schopnosti konkurenční. To jsou jistě meze, za které nemůže jíti ani buržoasie, která velice ráda se uchylovala k daním spotřebním, nepřímým. Nepochopuji rozhořčení některých pánů s německé strany, kteří velmi energicky hovoří proti daním spotřebním, ale vlastní základ k daním potřebním ve starém Rakousku již dali.
My máme názorný příklad, co znamená daň spotřební, na dani z uhlí. Tam to postihuje průmysl přímo a vidíme, že dnes je zoufalé volání po spravedlivém odbourání této daně, poněvadž jinak nebyli bychom schopnými konkurence. Daně spotřební mohou býti bez účinku tam, kde je proletariát neschopen boje. Při bojeschopnosti proletariátu i daně spotřební do jisté míry se jeví v jiném světle. Postihují jen na tolik proletariát, na kolik není schopen odporu. Ale toto pravidelně jest vždy, poněvadž není možno vyrovnávati zvýšením mezd drahotu krok za krokem, nýbrž vždycky se zvýšením přicházíme pozdě, když skutečnosti tomuto zvýšení již zase neodpovídají. Došlo se již opravdu k hranicím možnosti, ale při tomto napjetí musíme si uvědomiti, že toho již dlouho nevydržíme, že musíme co možná nejdříve hledati cesty zpět.
Není také bez významu, jak se jeví podle toho poplatnost jednotlivých zemí. Já jsem to jen zběžně prohlédl, a viděl jsem, že Čechy proti ostatním zemím Československé republiky jeví se ve svém výnosu daňovém, a to vždycky, u všech daní, přes polovinu nad země ostatní, někdy se to blíží až ke 2/3. Příčiny mohou býti různé, jednak snad menší poplatnost, menší výnosnost zemí, ale myslím, že do jisté míry velikou vadu jest spatřovati v tom, že je u nás nedokonalá správa finanční, že u nás není finančního pořádku. Ale to je jiná kapitola. Nebudu daleko, když dnešní stav osvětlím porovnáním. Nám, kteří máme zkoumati tento rozpočet, se dnes daří zrovna tak, jako poctivým poplatníkům, kteří platili daně, ale nevědí, jestli skutečně mají zaplaceno, nebo nedoplaceno, nebo snad přeplaceno. Také my doposud zde hovořili jsme o příjmech a vydáních, ale schází nám jakýkoliv - ačkoliv jdeme do 4. roku své samostatnosti - jasný obraz o našem hospodářství.