Jediná uzávěrka, která je předložena, je za dva měsíce z roku 1918, a to je jen uzávěrka pokladní. Letos v červenci měli jsme dostati státní uzávěrku z hospodaření v roce 1919, která by nám otevřeně pověděla, jak naše rozpočty se shodovaly se skutečností, či zda byly jí předstiženy. Této uzávěrky se nám dosud nedostalo, ačkoliv zatím uplynulo 18 měsíců a pomalu bude zpoždění dvouroční. Kde je vina? Musím konstatovati, že skutečně není vinen nejvyšší kontrolní účetní úřad. Bylo nám sděleno panem předsedou, že neméně než 350 etátních a kontokorentních uzávěrek z roku 1919 schází a v čele těchto restantů že jde zemská správa politická v Praze. To je, pánové, smutná bilance pro práci úřednictva, i když připustíme nedostatek dobře školených sil. Ostatně postižené správy mohly viděti, kam to povede, propustí-li schopné úřednictvo z úřadů centrálních, Je-li možno, aby v Anglii byla uzávěrka předkládána po půl roce, můžeme vším právem žádati, aby také u nás byla uzávěrka státní předložena v termínu trojnásobně dlouhém, 18měsíčním. To je zřejmý požadavek, nemáme-li zde hráti úlohu figurantů. To je také nesporno, i když rozpočet náš je sděláván podle zkušeností předchozích, že zde chybí pevná cifra, jasna bilance. My to vidíme při dávkách z uhlí, obratu a cukru, a my to neseme tím tíže, poněvadž jsme státem novým bez zkušeností, a můžeme zde nadělati chyb, které by nás v budoucnosti mohly velice mrzeti. K tomu mlčeti nemůžeme a odpovědnost za takové hospodářství přejímati nemůžeme. Minulého roku byl nám dán určitý slib, že bude předložen budgetární zákon. My dnes splnění tohoto slibu znova se dovoláváme a těšíme se, poněvadž nejvyšší účetní kontrolní úřad na osnově zákona pracuje, že brzy ten budgetární zákon se stane skutkem a že bude zde přesné vodítko nejen pro státní správu, ale i pro nás.
Nechceme věřiti, ale jsme ujišťováni, že věc, na kterou jsme upozorňovali před rokem - velké nedoměrky daní se všemi důsledky pro státní pokladnu a samosprávné svazky, jsou také ještě dnes. Tyto důsledky jsou velmi citelny a vedou pravidelně k tomu, že musí samosprávné svazky dělati dluhy a za dnešních poměrů dluží se to nejen těžce, nýbrž i draze. Nejsou to však jen nedoměrky, ale jsou to také přímo nedoplatky daní, a zejména se poukazuje na Slovensko. Uvádí se cifra kolem 1 miliardy. Prosím, co by to znamenalo pro naši státní správu, kdyby dnes disponovala tak značnou částkou, co by to znamenalo na úsporách a úrocích! Ale především, co to znamená na osamostatnění naší správy. Bohužel, skutečný stav je nám uzavřen na sedm zámků. Jedině pořádek ve státní správě může zavésti jasno. Doufejme, že úsporná a kontrolní komise v tomto směru vyvine příslušnou činnost.
Musím však poznamenati, že tak jako v tomto hospodářství, nejsme o mnoho šťastnější ani v hospodářství jiném. Neznáme dnes ještě výše našich závazků a náš státní dluh pohybuje se pořáde jen v dohadech a marně čekáme konečné zjištění našich povinností. Žádáme, a to myslím docela oprávněně, aby reparační komise ve Vídni, vojenské poselství v Paříži a kontrolní komise pro zahraniční dluh při ministerstvu národní obrany práci svoji nejdéle do příštího rozpočtu skončily.
Vedle pořádku a jasnosti ve státní správě je nutna šetrnost, a poněvadž toto oblíbené heslo stává se všeobecným majetkem, dodávám: Účelná šetrnost. To je především zjednodušení naší správy. Pověstná dvojí kolej, po které se jezdilo ještě ve starém Rakousku, jeví se dnes zbytečnou. Není zajisté třeba, aby pro tytéž úkoly byly úřady dvojí. Stačí dnes, aby podle druhu práce úkoly tyto vykonával buď úřad autonomní anebo státní.
Zvětšené náklady, zejména osobní jsou důsledkem všeobecné drahoty. Stát je stejně bit jako jednotlivci a poněvadž náklady platíme my všichni, musíme na tuto drahotu také všichni dopláceti.
A když hovoříme o drahotě správy, příčinou její mohou býti různé věci. Především skutečně velké platy. Před touto příčinou jsme naprosto chráněni. V této době drahoty platy státního zřízenectva zůstávají daleko za skutečnými drahotními poměry.
Další příčinou může býti nadbytečný počet zřízenectva, ale tato příčina nemusí býti zaviněna těmi, kteří zřízenectvo ustanovují. Přílišný počet zřízenectva může býti zaviněn chybnými pracovními methodami, neúčelností zařízení, a teprve v poslední řadě může to býti neschopností nebo menší výkonností úřednictva. Je vyloženo, že při shledání nadbytku úřednictva bude možno postupovati jen velmi opatrně tak, jak bude možno toto úřednictvo umístiti v odborech jiných. Neschopnosti a méně výkonnosti mnoho jsme zdědili. To jest systém, který jsme převzali za Rakouska a kotví cele ve služební pragmatice. Služební pragmatika státní zřízence vtiskla v několik příhrad podle předepsaného vzdělání. Ale to jest chybné stanovisko. Vedle předepsaného vzdělání musí zde býti rovnoměrným měřítkem a také rozhodujícím vykonaná práce. Dnes jest státní zřízenectvo církev, kde jedni jsou předurčení k věčnému zatracení a druzí ku spasení. Dokud tento systém, který jsme přejali za Rakouska nebude prolomen a dokud určité vzdělání nebude pouze opravňovati k určitému a řekl bych mnohdy k mechanickému postupu, dotud my se nemůžeme ve státní správě nadíti nějaké větší výkonnosti. Máme už dnes některé zkušenosti. Můžeme konstatovati, že finanční správa tak, jak bylo její povinností, šla zde příkladem. Bohužel, byla příliš svedena věcmi, které přejímala ze starého Rakouska. Tam se jednalo o zjednodušení správy zrušením některých úřadů na př. berních. Tam jistě pro to bylo místo, aby, kde roční příjem úřadu obnášel 24.000 Kč, nebylo 10 úředníků. Ten úřad byl zbytečným. U nás se také začalo s rušením těchto úřadů, ale brzy se přišlo k tomu, že to mechanicky nejde provozovati. I zde musí býti výjimky. Bohužel, nevidíme totéž šetření při úřednících kategorie vyšší, zejména konceptních. Vidíme, že ze starého Rakouska se nepřejímalo rušení okresních finančních ředitelství a indirektní daně nebyly připojovány vyměřovacím správám berním, že nebyly zřízeny poplatkové úřady pro vyměření poplatků ve větších městech. Dnes právě nabyli jsme zkušenosti, že ve státní správě finanční jest celá řada úředníků, která nepotřebuje tak veliké kvalifikace, jako se dnes vyžaduje. Vidíme, že dobré 2/3 práce na př. při poměřovacích úřadech mohou vykonávati úředníci berní a kdyby se jim dostalo příslušného vzdělání na př. kursy, dovedli by jistě nahraditi právníky. My máme pro to dnes skutečné doklady. Dnes již zase berní úředníci stávají se skutečně přednosty oddělení, přednosty berních správ. Vím, že jest to dnes z nedostatku právníků, ale také proto, že mnohým z nich by se nechtělo na takové třeba zastrčené místo. Zatím státní správa hledá další dorost právnický v potu tváři tím, že vypisuje 4tisícová stipendia těm, kteří se zaváží, že určitou dobu budou působiti při státní správě.
Pánové, nemluvím zde proti vyššímu vzdělání, a zejména nemluvím proti vzdělání právnickému, ale byl bych rád, aby skutečně těchto výše kvalifikovaných úředníků bylo jen potud užíváno, pokud je skutečně také třeba. Naopak v nejvyšší míře musím konstatovati obtížnou práci a také musíme ji doceňovat.
V debatě o prohlášení vládním jeden z pánů kolegů útočil na berní správy ve věci vyměřování daní a charakterisoval nepřiměřené jednání takové "daňovým bolševismem". Nechci žádným způsobem bráti v ochranu tyto úřady, a přehmaty zajisté mohou býti odčiněny řádným instančním řízením. Ale chci upozorniti, že daňový bolševismus má rub v bolševismu poplatnickém. Byl by to poučný materiál, který by mohli snésti úředníci od poměřovacích úřadů, jakých fines a praktik se dnes užívá, aby poplatnictvo vyhnulo se placení daní. Dnes již také ani odborníci na to nestačí, ani advokáti, kteří se specialisovali na tyto věci, nýbrž jsou celé společnosti, které obstarávají sdělávání fasí. Těžko jest dnes zjistiti, nebo zde aspoň zjistit, mnoho-li zde tkví té vlastnosti, že poplatníci, kteří byli dříve ve starém Rakousku, bránili se z důvodů vlasteneckých platiti daně, nebo mnoho-li tkví v opravdové hamižnosti. Já bych proti bolševismu, který zde byl konstatován právě zmíněným panem kolegou, našel daleko pádnější podklad pro bolševismus poplatnický. Je to tragická vražda finančního rady Štěpána v Nové Pace. Ta je skutečným dokladem, že se opouští opravdu cesta zákona a práva a nastupuje se cesta násilí a teroru. Ani jeden ani druhý systém nemůže býti zdravým.
Pro úspory nemůže býti bez významu, jakým způsobem státní úředníci odcházejí do pense. Máme stanovenou službu 35 let. Po 35 letech služby je možno odejíti do pense, když jest dosaženo určitého stáří 60 let. Ale fakticky vidíme docela jiné zjevy. Jde se nejenom v 35 letech do pense, ale daleko dříve, v době plné síly a ovšem zbývající síly nevyužívá se ve prospěch státu, nýbrž zkušeností nabytých ve státní službě užívá se na úkor státu, předává se soukromým zaměstnavatelům. Ale to není vše. Zde je nutno docela rázně jednati ve věci zrušení "dovolených". To jsou velmi zajímavé zjevy. Na př. aktivní úředníci dostávají dovolenou ze svého úřadu, aby na jiném místě vydělávali si daleko více. Škoda je tu veliká. Jest tu ztráta schopných sil, vyplácí se zvýšený náklad pensijní a pak velká a nezjistitelná ztráta v tom, že se skutečně pracuje ne na prospěch státu, nýbrž proti státu. Státní služba nesmí býti vedlejší sinekurou. Úsporná komise bude zde zajisté míti úkol vděčný a záslužný. Rozpočtová vydání mají býti věrným obrazem nejenom hospodářského složení státu a jeho potřeb, ale ona jsou také svědectvím úsilí jeho hospodářské politiky budoucnosti. Bohužel v této věci zdá se mi, že jsme více, než jsme si vědomi, ve šlépějích bývalého Rakouska s tím rozdílem, že tato politika na svůj čas ve starém Rakousku měla určité oprávnění, kdežto u nás toho oprávnění není, anebo v nynější míře není. My jsme státem jednak zemědělským, jednak také průmyslovým. A již ve starém Rakousku průmysl a obchod byl činitelem vzrůstajícím a převažujícím. Mohu se odvolati na cifry statistické z roku 1900, ale jsou to číslice výmluvné. Čechy měly v průmyslu a obchodu zaměstnáno 52·65% všeho obyvatelstva, Morava 42·44%, Slezsko 53·63%. Tyto cifry jistě za 20 let doznaly náležité korektury a jistě korektury ve prospěch průmyslu. To jest přítomnost. A o budoucnosti nikdo z nás nepochybuje, že bude ve znamení udržení schopnosti našeho průmyslu a obchodu. Kolikráte již bylo řečeno, že jsme ve hranicích toho státu uzavřeli 70% průmyslové výroby, ale zachovali pouze 30% konsumentů. Tento strašný nepoměr může býti vyrovnán jen tím, když skutečně bude možný export, a tím se také lid náš zaměstná. Jak na tyto úkoly jsme připraveni, poví nám velmi výmluvné cifry hospodářství zemského a říšského. V zemském rozpočtu na rok 1921 z celkového vydání řádného pro Čechy 395,827.189 Kč na zemědělství jest věnováno 29,854.538, to je 7·5%, na živnosti, průmysl a obchod 4,654.302, to je 1·1%, na Moravě z úhrnné částky 218,201.800 Kč, na zemědělství 23,839.800, to je 10·9% z celého rozpočtu, na živnosti, obchod a průmysl 3,234.100, to je pouze 1·4%. Ve Slezsku z celkového rozpočtu 69,152.369 Kč, na zemědělství je věnováno 1,549.542 Kč, to je 2·2%. Na živnosti a průmysl 549.054 Kč, to je 0·7%. A shrneme-li v těchto bývalých historických zemích z celkového nákladu ročních 683,181.358 Kč, na zemědělství je věnováno 55,243.880 Kč, to je 8·08%. Na živnosti, průmysl a obchod pouze 8,437.459 Kč, to je 1·02%. A nyní v našem rozpočtu říšském z celkového vydání 19.671,970.479 Kč, min. zemědělství participuje částkou 590,769.349 Kč, tedy t. j. více nežli 3% z celého rozpočtu. Ministerstvo obchodu, průmyslu a živností participuje v tomto obnosu 21,941.191 Kč, ministerstvo pro zahraniční obchod 39,019.235 Kč, celkem 60,960.426 Kč, t. j. na celkovém rozpočtu 0·3%. A porovnáme-li rozpočet z r. 1921, přicházíme ještě ku poznání neutěšenějšímu. Ministerstvo zemědělství participovalo z celkové částky 14.104.374.650 Kč částkou 286,631.131 Kč, tedy více jak 2%. Ministerstvo obchodu 21,288.380 Kč, ministerstvo pro zahraniční obchod 101,650.000 Kč, celkem 122,938.380 Kč, t. j. 0·8%. To znamená, že náklad na ministerstvo zemědělství stoupl absolutně z 286,631.131 Kč o 304,138.218 Kč, ale také relativně ze dvou na tři procenta. Naproti tomu náklad na ministerstvo obchodu klesl absolutně ze 122,938.380 Kč na 60,960.426 Kč, ale také relativně z 0·8% na 0·3%.
Může se mně namítnouti, že tyto nepříznivé cifry zavinilo zrušení ministerstva zahraničního obchodu a tím plynoucího nákladu. Budiž! Ale to je jenom částečná pravda, nikdo mi skutečně nevyvrátí, že za doby skvělého rozmachu a blahobytu zemědělství náklad na ministerstvo zemědělství absolutně i relativně stoupá, na obchod, průmysl a živnosti v této době, kdy průmysl, živnosti a obchod potřebují největší podpory, tento náklad soustavně klesá.
Nechci tím docilovati toho, aby náklady na zemědělství byly sníženy. Jsem si toho plně vědom, že čím více a čím lepších výtěžků z půdy bude docíleno, tím více přispějeme ke zvýšení blahobytu tohoto státu a jeho lidu a jeho samostatnosti. Mým úmyslem je varovati, aby nebylo v extrému nyní zahájeném pokračováno. A bohužel nezdá se, že tomuto směru je konec.
V navrhovaném celním tarifu má býti zemědělství, za této doby bezkonkurenční, zvláště ještě chráněno. Zde myslím, že již nepůjde o zájmy jednotlivých vrstev, ale neobávám se tvrditi, že zde jde o hospodářskou existenci vůbec tohoto státu. To neznamená jenom, že se zdraží všemu obyvatelstvu chléb, ale znamená to daleko víc, že tomuto obyvatelstvu a především průmyslovému dělnictvu se vezme práce. Aby bylo jasno: Kam se obrátíme s obrovským přebytkem svých průmyslových tovarů? Tam, kde se nevyrábí, a to je jistě tam, kde jsou státy zemědělské. A přirozeně tyto státy zemědělské nepochopí, jak jejich ochota kupovat naše průmyslové výrobky bude u nás kvitována tím, že na jejich výrobky zemědělské budeme uvalovat clo a tím dovozu těchto výrobků brániti. Zde potřebujeme určité a jasné stanovisko: Poctivou vůlí pomoci státu. Dosavadní způsob spíše upomíná na Hohenblumovo stanovisko ve starém Rakousku, stranící velkému pozemkovému majetku, než na demokratické a z převážné většiny průmyslové Československo. Doufejme, že východisko zde nalezneme a to tím spíše, čím více i kruhy zemědělské konkurencí budou doháněny k tomu, aby průmyslovým zpracováním zemědělských plodin staly se spoluzájemníkem na vývozní politice.
Jako je naší povinností, abychom upozornili na stinné stránky našeho rozpočtu a z toho plynoucí důsledky v našem hospodářství, tak nesmíme si také zatajovati, že stojíme před faktem, že rozpočet při nejmenším není zhoršeným proti rozpočtu roku minulého a že za určitých záruk můžeme skutečně docíliti zdárných výsledků, že krisi poválečnou, v níž zmítají se zejména okolní státy, můžeme přežíti ve zdraví. Takovou záruku bych především viděl v tom, že bude stálý mír u nás uvnitř a že zejména bude také práce pro mír kolem nás. To znamená dvojí: hospodářský nerušený vývoj a tím poskytnutí nejspolehlivějšího základu pro naši rovnováhu finanční nejen ciferně, ale rovnováhu, která by odpovídala základům našeho národního hospodářství a populaci tohoto státu a dále to znamená omezení v nákladu na naše zbrojení a tím uvolnění nákladu, jehož můžeme užíti ve prospěch a blahobyt našeho lidu. To není snem, to je skutečností a tím směrem se opravdu všechno vyvíjí. Co dnes došlo z Washingtonu, prohlášení Briandovo, že Francie hodlá snížiti presenční dobu vojenskou ze 3 roků na. 18 měsíců, to znamená vlastně snížení počtu vojska na polovinu. My jistě v této věci nezůstaneme pozadu, zejména proto že u nás jsou věci daleko vyloženější a jak soudr. Hummelhans již naznačil, můžeme docela směle náš presenční stav snížiti na 80 tisíc mužů. - Téměř 19 miliard státního příjmu v našem rozpočtu je skvělým důkazem práce tohoto státu a je jen přirozeným nutným důsledkem, aby tato práce byla náležitým způsobem hájena a ceněna. Doufám, že slavné Národní shromáždění skutečně již brzy učiní zadost své povinnosti a až se bude jednat o starobní a invalidní pojištění, a tím co možná nejdříve a nejdokonaleji vyjde vstříc pracujícímu lidu a ocení jeho práci.
Jeden z radikálních oposičníků
této sněmovny ukončil svou řeč emfatickým gestem v tom smyslu,
že československý revoluční proletariát přes tento rozpočet potáhne
tlustou čáru. Budiž, mají-li básníci svoje licence, mějtež je
také quasi revolucionáři, kteří lkají nad ztrátou papírových resolucí.
My nejsme v tak šťastné posici, abychom proletariát mohli živiti
radikálními frazemi. My nemůžeme táhnouti tlusté čáry přes tento
rozpočet, poněvadž bychom ji táhli také přes zájmy proletariátu.
Jsme si plně vědomi, že budeme dědici tohoto státu, že vystřídáme
řády kapitalistické řády socialistickými, ale nechceme přijmouti
tohoto státu jako ruiny, chceme ho přivésti k rozkvětu, poněvadž
v něm chceme hospodařiti sami. Kdo si této věci neuvědomuje a
pracuje frazí místo činy, odvádí proletariát na pole, nejen pochybené
taktiky, ale on jej činí také neschopným budoucích velikých úkolů.
My, jsouce si vědomi odpovědnosti, již nám veliká doba ukládá,
budeme hlasovati pro rozpočet vedeni těmi zákony, jež jsme si
dali sami, vedeni železnou vůlí prosaditi na místě tohoto rozpočtu
buržoasního postupem doby rozpočet čistě socialistický. (Výborně!
Potlesk.)
Místopředseda inž. Botto (zvoní):
Slovo má ďalej pán posl. Skalák.
Posl. Skalák: Slavná sněmovno! Jsem si plně vědom toho, že rozpočtové předlohy ani z daleka nejsou správným a spolehlivým výrazem státního hospodářství. Na příkladech z minulých let jsme viděli, jak zastará rozpočet často dříve, nežli se mu dostane schválení. My všichni víme také, že sdělávání rozpočtu je vlastně politikum, které má činiti určitý dojem doma a určitý dojem v cizině. S těmito výhradami chci poukázat na finanční stránku projednávaného rozpočtu s hlediska sociálního.
Vznikají tu dvě otázky: předně, jak rozděleny jsou důchody a užitky státního hospodářství a kdo má na nich podíl; za druhé, jak rozdělena jsou břemena a výlohy rozpočtu a kdo je jimi zatížen.
Vyloučíme-li ze státního rozpočtu předem všecky úhrady daněmi a veřejnými dávkami, lze veškery jeho položky s hlediska sociální účelnosti rozvrhnouti na tři kategorie: Předně položky správní a hospodářské, za druhé položky neproduktivní a antisociální, za třetí položky sloužící účelům sociálním.
Učiníme-li si takovýto přehled, pak se objeví tento obraz: V prvé kategorii objeví se vedle representativních, vládních a čistě správních nákladů též veškerá státem spravovaná odvětví, jako pošta, dráhy, dále pak ona odvětví výroby, kterých stát sice dosud neovládá, ale do nichž zatím jenom zasahuje, jako jsou veřejné práce, zemědělství, zahraniční obchod. V druhé kategorii objeví se nám břemeno vojenské a břemeno státního dluhu. V třetí pak ostatní zbývající položky sociálního a kulturního rozpočtu, položky zdánlivě neproduktivní, de facto však vyjadřující způsobilost státu sloužiti účelům společensky prospěšným.
V číslicích objeví se nám tento obraz v milionech korun: Kategorie správních odvětví jeví potřebu 11.386·8, úhrada 7.580, deficit 3.806·8; kategorie neproduktivní: potřeba 5.199·4, úhrada 170, deficit 5.029·4; kategorie sociální: potřeba 3.084·4, úhrada 622, deficit 2.462·4. Úhrn činí: Potřeba 19.670·6, úhrada 8.372, deficit 11.298·6. Tento deficit uhrazuje se v rozpočtu daněmi a dávkami sumou položky ve výši 10.511·4, takže zbývá rozpočtový deficit okrouhle 787·2.
Nuže, co jest patrno hned z prvého přehledu rozpočtových skupin? Že skupina úplně neproduktivní zaujímá přední místo v nárocích a činí 44% všech nákladů, které mají být hrazeny veřejnými dávkami. Po ní přichází skupina správně-hospodářská s požadavkem 34% veřejného břemene a posléze skupina sociální se svými 22%.
Co nám praví mluva těchto cifer? 44%, čili skorem polovina peněžitých prostředků, sehnaných veřejnými dávkami, má sloužiti nejnerozumnějším, protože naprosto pasivním účelům, pasivním po stránce společenské, aktivním jen pro skupinu jednotlivců, kteří mají v tomto odvětví své zaopatření až do nejbližší mezinárodní řeže, která uvrhne státy a národy do nového rozvratu a dalšího postupného rozkladu.
Druhá skupina praví toto: Co se až dosud nazývá státní správou a veřejným hospodářstvím, je v primitivních počátcích. Stát jako takový, totiž dnes stát měšťácký, jest ústrojím, které se spokojuje s úkolem střežiti individuelní "svobodu" hospodářskou, lépe řečeno náhodu a zvůli, která je vyjádřena liberalistickým heslem: "laissez faire laissez passer". Stát nedostane ani úhrady správních výloh od těch, jejichž obchody obstarává, jejichž zájmů jako četník s nasazeným bajonetem střeží, a jeho deficit na tomto poli musí krýt veřejnými dávkami.
Třetí kategorie státních nákladů vyjadřuje jako předešlé všechnu jeho nemohoucnost: Cifrou 22 procent označuje svoji sociální povinnost, když byl právě 44 procenty vyjádřil všechnu svoji vůli pokračovati v nesmyslné politice státní z doby předválečné. Nebudu podrobně rozvádět, že těmito 22 procenty mají býti hrazeny nejen veškeré běžné, ale také některé zbytečné potřeby kultury a kultu, a že rozdělení kultury jest diferencováno silně podle sociálního rozvrstvení na prospěch třídy majetných. Nebudu rozvádět, že odtud má býti uhražena celá sociální povinnost vůči obětem války, vůči vysloužilcům práce, dále povinnost vůči lidem, jichž důchod nestačí dnes ani na nákup chleba, jakož i povinnosti veřejné hygieny. Pouhé množství těchto úkolů mluví samo. (Předsednictví převzal místopředseda Buříval.)
Celkově lze říci o rozdělení užitků v dnešním státě tolik: Veřejné hospodářství států evropských, i těch, které "jsou dobře na tom", nezměnilo svou podstatu po válce světové ani v nejmenším. Také nově založené státy vstoupily v koleje států starých. V novém státě Československém připadá pouze na militarism - zatímně bez výloh mobilisačních a bez dodatečných požadavků, které ještě přijdou - plných 30%, totiž 3118 milionů z 10.464 milionů berních, celních a poplatkových břemen. Tyto číslice mluví tak zřetelně o "nové, mírové a poválečné demokracii" jakožto o přebarvené firmě monarchicko-imperialistické na buržoasně-imperialistickou, že dalších poznámek zajisté netřeba.
A nyní k druhé kapitole, ke kapitole úhrady nákladů.
Především podotýkám, že tato záležitost byla již předmětem jednání parlamentu v předešlém období, kdy vládní strany, dříve nežli se odvážily převzíti odpovědnost za vládu veřejně, ještě za vlády úřednické postaraly se o to, aby provádění přítomného rozpočtu bylo zabezpečeno. Tehdy dostalo se vládě úřednické, ale vlastně nově připravované koaliční, nových velikých daní, především daně z obratu. Agrárníci obdrželi tak zv. vyživovací plán, který jim vynesl nejméně 5 miliard za obilí více proti loňskému roku; pravičáci dostali káznicový zákon proti komunistům, klerikálové oddálení odluky církve od státu a slib "vyrovnání"; dělníci bídný surogát závodních rad a všichni konsumenti bez rozdílu nové spotřební daně a drahou mouku a chléb.
Také historie, jak přišly na svět obrovsky zvýšené celní sazby, je velice poučná jak s hlediska všeobecného, tak i s hlediska ústavního. Ministerská rada pouhým nařízením ze dne 13. května 1921 zavedla dnem 1. června t. r. na základě zmocňovacího zákona zvýšení cel až do 16teronásobku tarifů mírových. Pokládám toto opatření za zneužití zmocňovacího zákona, který se takto stal horší metlou, nežli pověstný § 14 rakouské ústavy. Použitím zmocňovacího zákona k zvyšování cel, čili k zvyšování nepřímých daní, bez vědomí sněmovny dopustila se vláda nejhrubšího porušení pojmů ústavních. A právě v tomto okamžiku nová vláda připravuje nové nařízení, stejně zneužívající zmocňovacího zákona, jímž mají býti tarify červnové opět zvýšeny. Ohrazujeme se důrazně proti tomuto protilidovému systému vládnímu a voláme celou veřejnost proti tomu, aby se za zády všeho obyvatelstva uvalovala na ně nová ohromná břemena ve formě zvýšení cel.
Celní tarif a návrhy na jeho zvyšování jsou vždy projednávány ve vybraných konventiklech podnikatelské třídy, kterým jsou kanceláře ministerstva obchodu vždy dokořán otevřeny, kdežto zástupci spotřebitelů, proti nimž celá tendence tarifů směřuje, nejsou po mínění vůbec dotazováni. A tomu se říká parlamentní vláda a vláda demokracie!
Nyní k otázce, jak rozdělena jsou břemena daňová, se kterými počítá rozpočet na příští rok. Přímé daně a poplatky činí 1956.8 milionů korun, nepřímé spotřební daně s monopolem a cly 6517·3 milionů korun, úhrnem daně, cla a poplatky a výtěžek z monopolu 8.474·1 milionů korun. Poměr mezi daněmi přímými a spotřebními zhoršuje se na úkor spotřebitelů. Roku 1904 bylo v Rakousko-Uhersku 26% daní přímých, 74% nepřímých; u nás je 23% přímých, 77% nepřímých, i když setrvám na onom rozdělení, jaké je uvedeno v rozpočtu, ačkoliv nevyjadřuje správný poměr.
Leč rozdělení daní na kategorii přímých a nepřímých již dávno nestačí k naznačení fakta, že nejtěžší část břemen berních nesou na bedrech miliony chudého pracujícího lidu, zatím co vrstva boháčů přispívá k nim podílem přímo nicotným. Před světovou válkou byl veden boj proti nepřímým daním v tom předpokladu, že nepřímé daně lze přesunouti na spotřebitele, přímé však nikoli. Avšak již před válkou na př. daň činžovní nemohla býti pokládána za daň přímou, poněvadž byla přesunována na nájemce. Tím méně dnes, kdy je nájemci přímo stanovena povinnost, aby nesl každé její zvýšení. Ale také mnoho jiných daní, které mají postihnouti jmění, válečné zisky, nebo důchody kapitalistů, přesouvají se automaticky na široké vrstvy oněch spotřebitelů, kteří jsou odkázáni na svoji pracovní sílu a její využitkování za mzdu nebo za pevný plat. Kdokoliv jaké zboží vyrábí, nebo s ním obchoduje, vyhýbá se každému zdanění tím, že si je prostě zvýšením ceny zboží a dalším obchodováním za zvýšenou cenu hledí vynahradit. A tak právě producenti výrobků průmyslových i zemědělských, podnikatelé, kapitalisté, velkotovárníci a obchodní zprostředkovatelé to jsou, kteří zbavují se bezmála veškerých berních břemen přesouváním na spotřebitele, odkázané na pouhou mzdu. Rozháranost světového trhu, nemožnost světové soutěže zbavuje je všech nesnází při stanovení cen. Oni to jsou, kdo ovládají situaci, kdo vymýkají se všem berním břemenům, kdo vyhánějí ceny do závratné výše, kdo systematicky pracují k dalšímu znehodnocení valuty a při tom si troufají donucovati dělníky libovolnou sabotáží výroby a zavíráním továren k tomu, aby při vzrůstajících břemenech drahoty slevovali se svých mezd. Tato ukázka z vnitřní dynamiky dnešní berní soustavy svědčí nejen o tom, že zde nemůže býti řeči o zdravé soustavě národohospodářské, ale i o tom, že soustava kapitalistická nyní po válce nabyla absolutně nebezpečného, pro třídy pracujícího lidu přímo zhoubného výrazu.
Před válkou usilovala strana sociálně-demokratická, tehdejší mluvkyně proletariátu, aby těžiště berní soustavy bylo přesunuto z daní nepřímých na jednotnou silně vzestupnou daň z příjmu. Při tom měly býti vrstvy maloživnostenské, středostavovské a dělnické chráněny stanovením existenčního minima daně prostého. V jedné z příruček tehdejší doby z roku 1911 čteme, že čeští soc. demokraté navrhli, aby nezdaněné existenční minimum zvýšeno bylo z 1200 K na 1600 K a že návrh tento byl měšťáckými stranami různých národů zamítnut. Víte-li však, pánové, jak vysoké mělo by býti dnes ono minimum, aby odpovídalo současným poměrům? Roku 1904 připadalo v Rakousko-Uhersku na jednoho obyvatele 47 K daní ročně, u nás příštím rokem okrouhle 665 korun, tedy 13kráte více. Toto číslo blíží se indexu dnešních cen proti cenám mírovým. Podle něho mělo by dnešní minimum daně prosté obnášeti okrouhle 15.000 K, a podle představ sociální demokracie před válkou mělo by být zvýšeno na 20.000 K. Ve skutečnosti jsou důchody mzdové a platové prosty daně pouze do výše 6000 K a když jsme žádali o její zvýšení do 12.000 K, byli jsme přehlasováni svorně sociální demokracií spojenou s měšťáky. A tak činí sociální demokracie i při všech předlohách nepřímých daní vůbec.
Při této příležitosti jest mojí povinností ukázati, jak úžasně změnilo se stanovisko této strany proti době dřívější. Její mluvčí tvrdí, že je třeba rozlišovati ve stanovisku ke státu. Dnes běží prý o náš stát, tehdy to byl stát cizí, ovládaný dynastií a měšťáky cizí národnosti. Rozpočet a náklady nepovolují se prý vládě, nýbrž státu. Poněvadž však tato fraseologie ozývá se nejen z úst sociální demokracie u nás, nýbrž ve všech zemích, kde už dříve měli sociální demokraté "svůj stát", dokazuje tento zjev pouze tolik, že tato strana úžasně se odklonila od politiky proletářské k naprostému oportunismu vůči kapitalismu a měšťáctvu. Základní stanovisko revisionismu, že blahobyt proletariátu je připoután na akkumulaci kapitálu, na rozšíření a zpevnění kapitalistické výroby, úplně v ní převládlo. Jenom s tohoto vůči kapitalismu otrockého stanoviska mohl zde prohlásiti v minulém období sněmovny soc. dem. poslanec Chalupa, že je proti konfiskaci příjmů státem nad roční důchod 100.000 K, poněvadž prý "by se ochromila podnikavost". Stejnou fraseologii osvojila si dnes sociální demokracie všech zemí. Němečtí Scheidemanovci na př., kteří jsou nejdůslednějšími hlasateli politiky, jež počítá se stálostí a neochvějností kapitalistické soustavy, neváhali prohlásiti na sjezdu ve Zhořelci zcela otevřeně, že spotřební daně, totiž zatížení důchodu mzdového k úhradě státních výdajů je nezbytno a že na dělnictvu jest, aby je přijalo. Tak skončil v soc. demokracii rozpor mezi revolučním marxismem a revisionismem - rozhodnutím se pro kapitalismus.