Místopředseda Buříval (zvoní):
Slovo má dále p. posl. dr. Šmeral.
Posl. dr. Šmeral: Paní a pánové! Na včerejší schůzi předsedů klubů přišel náš klub s požadavkem, aby ještě před odjezdem ministerského předsedy do Janova konala se v plenu sněmovny samostatná debata zahraniční a debata o hospodářské krisi a nezaměstnanosti.
V obojím ohledu nevyšly strany, které zde ve sněmovně mají většinu, našim požadavkům vstříc. O zahraniční debatě prohlásil sám ministerský předseda a ministr věcí zahraničních výslovně jako stanovisko vlády, že nechce, aby plenum sněmovny provedlo zahraniční debatu před jeho cestou do Janova, nýbrž až po jeho návratu z konference.
Pánové, mám uloženo klubem, abych proti tomuto rozhodnutí vznesl co nejdůtklivější a nejrozhodnější protest.
Janovská konference jest světovým pokusem krajní nouze. Od jejího zdaru neb nezdaru závisí mnohem více, než dosud tuší veřejnost. V Janově nebude se rozhodovati jenom o zájmech sovětového Ruska. Mnohem více závisí od průběhu janovské konference zájmy a snad přímo osud Evropy. S jejím průběhem a výsledkem jsou spojeny také zájmy naše. Konstatuji před celou veřejností domácí i zahraniční, že československý ministr zahraničních věcí, který tolik sebevědomě a iniciativně vystupoval na své cestě do Paříže a Londýna, doma sám posuzuje své politické postavení tak, že cítil nutnost postaviti se přímo proti tomu, aby před jeho odjezdem konala se ve sněmovně zahraniční debata. Podle této skutečnosti bude také v Janově posuzováno, do jaké míry možno s míněním lidu stotožňovati stanovisko, které bude na konferenci hájiti dr. Beneš.
Od poslední cesty dr. Beneše do Paříže a Londýna není nikomu možné, aby měl ještě jakékoliv pochyby. Je konec dvojí hře. Nynější zahraniční politika československé vlády, prováděná s obejitím zákonodárného sboru, je politikou úplně jednostranné francouzské orientace, úplně zavázaným, nesvobodným nástrojem vojenské koncepce těch, kdož dnes přechodně jsou držiteli vládní moci ve Francii. Proto je to politika cílevědomého nepřátelství proti sovětovému Rusku. Tuto linii po našem přesvědčení jest ministr zahraničních věcí dr. Beneš od posledních svých rozhovorů s Poincaréem odhodlán zastávati také v Janově. Kdyby ve sněmovně ještě před odjezdem do Janova byla provedena zahraniční debata, ukázalo by se po našem přesvědčení, že tato politická orientace neodpovídá ani citům a vůli obyvatelstva, ani věcným zájmům země. Sněmovna promluvila by o Rusku a Janově jinak, než jak připravuje se pod tlakem direktiv pana Poincaréeho v Janově mluviti a jednati, když nebude míti pan dr. Beneš od sněmovny direktivy. To byl důvod, proč ve včerejší poradě předsedů proti našemu požadavku zaujal stanovisko, že sněmovna může o zahraničních věcech jednati teprve potom, až budou vytvořena hotová fakta a až on se z Janova vrátí.
Já konstatuji tuto skutečnost a protestuji. Bylo by něco podobného možné v Římě, Paříži, Londýně? Byl by tam ministerský předseda tak neprozíravý, aby ve světě vzbudil dojem, jejž o jeho vlastním politickém postavení musí buditi obava před zahraniční debatou? Dala by si jiná sněmovna něco podobného líbiti? Cesta do Paříže a Londýna, porady bukureštské, schůzka s Ninčičem v Bratislavě, Masarykův interview o Rusku v "Jövö", konference bělehradská - o těchto skutečnostech bezprostřední minulosti nebyla podána u nás žádná zpráva (Výkřiky posl. Myslivce.) a nemá o nich sněmovna před odjezdem dr. Beneše do Janova vůbec mluviti. Stejně ne jako o dalším postupu v Janově. Dr. Beneš má strach před Janovem (Hluk. Místopředseda Buříval zvoní.), poněvadž on, jenž jest o směr zahraniční politiky od počátku odpovědným, nebuduje soustavy zahraniční politiky ani na vůli lidu, ani na objektivních podmínkách Evropy, nýbrž jedině a výhradně na radách skupiny, která dnes přechodně vládne v Paříži.
Maje na minuty omezený čas, nemohu se pouštěti do polemiky s pány, kteří méně svými výkřiky upozorňují na své stanovisko, nebudu mluviti obšírněji o tom, že linie zahraniční politiky p. dr. Beneše neodpovídá citům a vůli pracujícího lidu.
Pracující lid všech národů této země, a to nejen organisovaný ve straně komunistické, nýbrž i masy, jež politicky stojí mimo naše řady, zprostily se už ilusí, které uměle zde byly vyvolávány od dnešních kapitalistických vládců Francie. Pracující lid Československa chová instinktivní, živelné city lásky a zanícené důvěry v sovětové Rusko. (Výborně!) I když část dělnictva nebyla dosud schopna osobně přinésti tak hrdinné oběti, jaké sociální revoluci přinesli proletáři ruští, jest si přece každý dělník v Československé republice vědom, co pro něj existence proletářské vlády v sovětovém Rusku znamená. V každé dílně jest cítit hned změnu vzduchu, kdykoliv nastane dojem, že posice vlády dělníků a sedláků v Rusku mohla by se státi slabší. Protiruský, protisovětový, protirevoluční kurs zahraniční politiky p. dr. Beneše jest urážkou nejsvětějších citů statisíců, milionů proletářů Československa. To má zůstat světu utajeno a proto zde nebudeme míti zahraniční debaty před Janovem.
Než chci mluviti také k těm z vás, kteří jste našimi třídními odpůrci a zamítáte naše idee. I vy zamyslete se nad tím, kam hrozí vás a stát, jenž jest dnes vaším státem, v konečných důsledcích zavést zahraniční politika dr. Beneše k sovětovému Rusku nenávistně nepřátelská. Tato politika jest v úplném rozporu i s dnešními hospodářskými zájmy Československa. Dnes jednáme o anglickém úvěru. Tento úvěr jest v souvislosti s průmyslovou a výrobní krisí státu. Tato jest přirozeným důsledkem dosavadní linie zahraniční politiky vlády. Jest hrozno pomysliti, kam jsme se za tři léta na této linii zahraniční politiky hospodářsky dostali. A jenom se sebepřemáháním a váháním možno domýšleti přímočarou logiku vývoje do konce, přemýšleti o tom, kam nutně hospodářsky a na konec v důsledcích toho též i politicky dojdeme, když v poslední chvíli, ani teď před Janovem, neučiníme v zahraniční politice podstatného obratu. Jenom velmi zdrželivou narážkou naznačuji, že toto do důsledku promýšlené usuzování nutně dotkne se nejenom prospěchu, nýbrž přímo samostatnosti a osudu československého státu.
Československý stát při svém dnešním stupni průmyslového vývoje bude jako samostatný existovati jedině v nejužším spojení s Ruskem. Naděje ve Francii jsou chimerou. S těmi je nutno definitivně se rozloučiti. Osvobození národové nemohou žíti jen vděčností. Na konec musí dbáti svých vlastních životních zájmů. V Československu jest soustředěno nejméně 70% průmyslu bývalého Rakousko-Uherska. Je to průmyslový aparát, který předpokládá odbytovou základnu aspoň 65 mil. obyvatelstva. Můžete dnes najíti tuto základnu v exportu, můžete na světovém trhu konkurovati s politickou i technickou převahou Anglie a Ameriky, můžete konkurovati s technickou a organisační převahou Německa i s pokleslou markou? Přeindustrialisace Československa nemá jiného východiště na světě než Ruska. A není jiného Ruska, s nímž můžeme pro zdejší výrobky počítati než Rusko sovětové. Připusťme, že by vláda sovětů padla. Dobře! Ale tím padá organisace, již si Rusko za 4 léta z chaosu s největší námahou vytvořilo. Nastane nové období zmatků, rozvratů, bojů, anarchie, konsumpční neschopnosti. Může přeprůmyslněné Československo zase další léta čekati, než v Rusku pak bude tak zvaná nová úprava poměrů?
Ideologická a osobní zaujatost pana dr. Beneše proti sovětům snad by čekati mohla, ale rozhodně tíže budou čekati nejen dělníci, ale i průmyslové závody a průmyslníci Československa.
Tolik zájmů tlačí k úplné změně dosavadní směrnice naší zahraniční politiky vůči Rusku, že jsem přesvědčen, že tato změna na konec bude prosazena i proti vůli i proti závazkům pana ministra zahraničních věcí. Ve spolku s Ruskem mohli bychom pracovati mnohem úspěšněji na zdolání svých obtíží, než se tak děje nyní na př. anglickou výpůjčkou. Rusko ve svém zájmu by pak podporovalo rozšíření našeho exportu a naší výroby. Mělo by na tom stejný zájem, jako je rozumně uváženým zájmem Československa jako státu i při dnešní jeho formě, aby v Rusku nedošlo k novému několikaletému období anarchie a nové občanské války, to jest, aby těžce se prosadivší organisace sovětů zůstala a byla upevněna.
I část průmyslnických kruhů Československa vyciťuje nebezpečí, které může dr. Beneš hospodářským zájmům způsobiti svým protiruským angažováním se před Janovem a v Janově. Velice dobře jsou si vědomi souvislosti mezi Benešovou linií a tím, že dosud nemáme podepsanou obchodní smlouvu s Ruskem. Část z nich už zcela konkrétně pomýšlí na to, aby pokusila se navázati obchodní jednání se sovětovým Ruskem s obejitím vlády přímo, jiná pomýšlí přimknouti se při něm k průmyslové skupině říšskoněmecké. Velmi vážná část průmyslníků ráda by docílila aspoň toho, aby dr. Beneš, o svobodě se od jednostranného objetí Poincarého, orientoval se více ve směru anglické politiky zahraniční, poněvadž Československo jakožto země přeprůmyslněná má vůči Rusku mnohem více shodné zájmy s přeprůmyslněnou Anglií než s Francií, která se svými koloniemi jest celkem pořád více ještě zemí agrární. Ale i tomuto tlaku klade dr. Beneš cílevědomý odpor. Když jel do Paříže, dal 10. února do úvodníku "Času" proti těmto tendencím napsati tuto polemiku: "A ještě jedna věc nás znepokojuje. Zdá se nám, že Anglie příliš přehlíží nebezpečí, které může býti vyvoláno její politikou vůči Německu a Rusku. Její lhostejnost k německým snahám o hospodářskou okupaci Ruska může se zle vymstíti na ní samé. Pochybujeme, že by bylo v zájmu Anglie touto cestou připravovati ruskoněmecký spolek a překlenouti nový německý most k anglickým koloniím v Asii. K ruskoněmeckému spolku mohl by býti dán také podnět konferencí janovskou."
Tak dělal hned v den svého odjezdu do Paříže dr. Beneš údery na vlastenecké nacionální struny náladu jak proti anglické orientaci, tak proti Janovu. Anglický návrh v Cannes na konání janovské konference označoval za ukvapený, poštíval, že Rusko "nepodalo ještě důkazů, že se cítí vázaným mezinárodními závazky a zákony", že "hlásá světovou revoluci" a znovu zatlačoval volání po anglické aspoň orientaci československé zahraniční politiky těmito argumenty: "V Anglii se vynořil plán ulehčiti Německu v povinnostech reparačních. Tam je také hlásána theorie o nutnosti slabého Ruska, jež vede k myšlence udržení bolševického Ruska."
Tím je z projevu vládního prokázáno, že dr. Beneš konal poslední svou cestu na západ s pevným cílem dělati ve službách Poincaréových diplomatickou práci proti Rusku. Že o tento úkol usiloval také v Londýně a jak tam pochodil, na doklad toho cituji, co v den odjezdu Benešova z Londýna napsal mu "Daily Chronicle", osobní orgán Lloyda George. "Daily "Chronicle" toho dne přinesl zřejmě inspirovaný článek svého diplomatického spolupracovníka, v něm na rozloučenou dr. Benešovi psali:
"Jak jihostřední, tak i jihovýchodní Evropa nesou trvalé známky jeho osobnosti. Dr. Beneš byl tak prozíravý, že napřed v Portorose a poté v jednání s Rakouskem pochopil, že je nutno obnoviti hospodářskou jednotu, podlomenou válkou a rozpadnutím habsburské monarchie. Projevil se velkodušným svou podporou rakouské půjčky a střízlivým podporovatelem hospodářských skutečností, odstraniti pohraniční obtíže mezi Československem a Rakouskem. Nyní se osobní list Lloyda Georgea táže: "Bude nyní p. dr. Beneš dostatečně moudrý, aby pochopil, že to, co bylo učiněno pro skupinu států, vítězů i poražených, vzešlých z rozvalin Rakousko-Uherska, mělo by nyní býti učiněno pro celou rozvrácenou Evropu, jejížto organickou částí jsou nástupnické státy?"
Jestli tedy tato politika hospodářského sblížení vzájemných ústupků, nevyužití plné moci vítězů, měla by býti prováděna nejen vůči těm, kteří jsou považováni za poražený v rámci bývalého Rakousko-Uherska, nýbrž v celé Evropě, to znamená také hospodářské sblížení, nevyužití moci vítězů, přímá podpora Němců a Rusů. (Předsednictví se ujal předseda Tomášek.)
A dále pokračuje orgán Lloyda Georgea: "Od Portorose do Janova je pouhý krok, stejně blahodárný a právě tak nevyhnutelný. V jednom jako v druhém případě smluvní práva, na nichž stát československý je založen, nejsou ohrožena, nýbrž naopak mohla by býti značně upevněna. Úloha Československa v budoucí Evropě není úlohou nesmělého vasala některé zvláštní velmoci, nýbrž úlohou organického člena, díky jeho průmyslu, národní povaze a zeměpisnému postavení, člena důležitého a vedoucího oné obnovené a znovu zbudované Evropy," - a nyní závěr "kromě níž není žádné jiné alternativy, leč všeobecná zkáza, hrozící celému velikému poloostrovu od Uralu až po Biskajský záliv, zkáza, jež by zvláště těžce dolehla na průmyslovou zemi jakou jest Československo."
Ponechávám, aby si každý dobře promyslil to, co se říká, i jen naznačuje v tom napomenutí, které nechal dát Lloyd George na rozloučenou p. dr. Benešovi. Nic nemůže lépe osvětliti propasti, po jejichž okraji nás jednostranná francouzská orientace nynější vládní zahraniční politiky vodí.
Pan ministr zahraničních věcí dr. Beneš je papežštější než papež, francouzštější než Francouz. Ani ve Francii nejsou všichni politikové, ani nejsou tam všichni členové vládního národního bloku tak protisovětsky orientováni jako on. Dne 24. března ve schůzi francouzské sněmovny člen národního bloku, velkoprůmyslník ze severní Francie Delasalle, reklamoval okamžité obnovení obchodních styků se sovětským Ruskem. Prohlásil, že mluví jménem konsorcia průmyslníků a finančníků a mluvil takto: "Naše obchodní loďstvo zmírá v přístavech francouzských. Budeme si stále zakrývati tvář před rudou Rusií a prováděti politiku zkázy?" Tento řečník odvolával se na to, že většina francouzských obchodních komor sdílí jeho názor, a obchodní komora angerská že dokonce přijala projev, v němž se volá: "Nám není třeba mísiti se do vnitřních záležitostí Ruska." Čím se vysvětlí, že naproti tomu zrovna Československo má se nechat strkati do úlohy, jako bychom byli zde původci "zkušební přechodné doby", celého programu "záruk?" Na konferenci znalců v Janově slyšel svět z úst italských expertů: "Národy nemohou si osobovati práva, diktovati si navzájem zásady, jimiž má býti spravována soustava vlastnictví, vnitřního hospodářství a vlády." Angličtí experti prohlásili o poincaréovském programu francouzsko-belgickém, že "odporuje zásadě volného jednání národů, které pan Lloyd Georgei musí respektovati". Jak to, že není možno od jednostranné poincaréovské orientace se odpoutati p. ministru Benešovi, jak té, že tolik příznaků svědčí, že pan dr. Beneš je ochoten jíti s Poincarém všady, třeba i až do skvělého osamocení?
Neštěstím státu je Živnostenská banka a francouzský velkokapitál, který stojí za ní. V paláci na Příkopech je soustředěno rozhodování o naší zahraniční politice, o níž zde před Janovem nesmíme mluviti. Pan dr. Preis má na směr zahraniční politiky vlády větší vliv, než všichni předsedové klubů dohromady. V Živnostenské bance jsou zdroje nenávisti a korupce, které ovládají naši politiku. Protidělnický vládní kurs doma, protiruský kurs v zahraniční politice, toť podle jména politika p. dr. Beneše, ale ve skutečnosti politika mocnějších pánů, Živnostenské banky, dr. Preise a za těmito stojících velkokapitalistů a velkobankéřů francouzských. K vůli této politice bank musíme zde za 24 hodiny promrskati zákon o anglické půjčce! K vůli ní nesmíme míti zahraniční debaty! Exponentem této politiky, vyhnuvším se vědomě direktivám parlamentu, má býti také pan ministr zahraničních věcí v Janově.
Této politiky nemůže na trvalo lid tohoto státu dělati s sebou, nemají-li hospodářské, výrobní, národní i třídní rozpory býti vyvrcholeny tak, že, kdyby uvolnění a záchranu neměl přinésti sociální převrat v celé Evropě, nutně by byly myšlenky lidí svědomitých a poctivých sváděny k Lipanům a k melancholickému přemýšlení o tom, zda už nikdy nebude nutno znovu psáti knihu "Konec samostatnosti české". Československý stát je státem dělnictva a drobného majetku. Nynější politika vládní, vnitřní i zahraniční je politikou velkokapitálu. Francouzský velkokapitál zapředl dr. Beneše tak do zajetí protiruských tendencí, že už se z nich nemůže vymaniti. Každým dnem nerozřešitelnými se stávají rozpory, do nichž nás nynější vládní kurs žene.
Anglická půjčka je jen jedním
z příznaků, kterého stupně jsme už ve svém hospodářském klesání
dosáhli. Zastavujeme cla a tabák, jsme co do politické samostatnosti
tam, kde bylo Turecko. Budeme samozřejmě hlasovati proti vládní
předloze. Užíváme však této příležitosti k protestu proti celé
soustavě zahraniční politiky Československa a Francie. Kdyby byl
v Janově vedle hlasu dr. Beneše slyšen také hlas československého
lidu, pak by tam došly posílení směry, které už i dnes na kapitalistickém
západě začínají vyciťovati, že dosavadní systém celoevropské zahraniční
politiky musí býti změněn. Musí dojíti k revisi smlouvy versailleské.
Nemůže býti celá Evropa stále v napětí k vůli nárokům Francie
na německé reparace, určené ve výši fakticky nemožné a proto nesplnitelné.
Nemůže býti pokračováno v politice násilí a barbarskosti vůči
sovětovému Rusku. Vůlí pracujícího lidu tohoto státu jest, aby
zahraniční politika československá osvobodila se z jednostranné
závislosti na Francii, aby za cíl položila si nejen přátelské
hospodářské a diplomatické styky, nýbrž přímo spolek se sovětovým
Ruskem a aby už v Janově položeny byly pro dosažení tohoto cíle
podstatné základy. (Výborně! Potlesk komunistických poslanců.)