Předseda (zvoní):
Slovo dále má pan posl. dr. Spina.
Posl. dr. Spina (německy): Slavná sněmovno! Od janovské konference očekávalo se více, očekávalo se něco jiného a většího. Měla sloužiti hospodářské obnově Evropy, ale po této stránce neučinila reálného kroku ku předu, poněvadž poznání škodlivosti vládnoucí soustavy, zvláště hlavního zla, jednostranné poskytnutí největších výhod podle versailleské smlouvy zůstalo na konferenci pouze teoretické a jest toho litovati. Konference, původně myšlená jako hospodářská, stala se politickou. Avšak ani zde nepřinesla touženého výsledku přes to, že se jí zúčastnili zástupci 34 států, přes to, že nebylo vítězů ani přemožených a přes to, že čistě lidským sblížením a osobní rozmluvou byla zde zmírněna mnohá stará zášť a mnohý starý předsudek. Přes tyto příznivé psychologické předpoklady nedošlo však ke konkrétní dohodě; ke zklamání Evropy, toužící po míru, nebyla zavedena pravá politika míru a my na této trnité cestě ke konečnému novému obrození našeho dílu světa budeme, podle slov Lloyda Georga, musiti vydati ještě mnoho velmi dlouhodobých šeků na naši trpělivost.
Nemohlo však přijíti skoro nic jiného. A jestliže pan ministr zahraniční dr. Beneš dne 4. dubna nabádal nás stran janovské konference k trpělivosti, pak znal už své Pappenheimské v Janově. Těžká můra konference byla neporušitelná svátost Versaillií, vynucená diktátem Francie. Problém, jím nejen Německo žije nebo umírá, nesměl býti dotčen: otázka, co Německo zaplatiti má a co Německo zaplatiti může, otázka reparací; a tak se na této konferenci nemohla najíti cesta k mezinárodnímu rozumu.
Pan dr. Beneš se ve svém exposé přes tyto věci, poměry v dohodě a otázku vlastní politické závislosti, přesmykl s jemu vlastní schopností velmi opatrnými alternativami, jejichž odchyl napravo a nalevo jest stejný. Avšak právě jeho přespříliš opatrným formulováním některé janovské skutečnosti, jejichž existenci se pokoušeli dosud zastříti, vstoupily do tím jasnějšího světla. Po janovské události jest dnes celému světu jasno, že dohoda stran onoho ducha, který vládne v době poválečné, jest rozdělena, že stojí zde proti sobě dvě stanoviska a tím dva velké programy budoucnosti, že na jedné straně Francie, na druhé straně Anglie a Italie nemohou býti již přivedeny na stanovisko, jehož si přeje Francie. Myslím, že pan dr. Beneš byl by tuto část svého projevu pravděpodobně jinak stylisoval, kdyby byl měl své exposé o tři dny později, neboť mezi tím byla provedena rozprava ve francouzské sněmovně a tam k něčemu došlo, co nám přece zcela zřetelně ukazuje, že se i ve Francii na trvalo ukázalo reálně politické vystřízlivění stran dosavadní francouzské politiky a mírových smluv. Jak známo, poslanec Daudet bojoval i proti německo-ruské smlouvě takovým způsobem, který by mu mohl přivoditi závist ultraradikálních kruhů v této sněmovně. Ohlas toho byl velmi podivuhodný. Sněmovna na vyzvání k rozhodným činům po 31. květnu mlčela úplně, a bývaly státní tajemník Clemenceauův Favre, který přečetl americký dopis o předpojatosti Francie v předválečné ideologii, prohlásil dále, že se Francie octne dne 31. května v ovzduší nabitém nepřátelstvím osamocena, že žádný nástupce Lloyda Georga nebude moci dělati jiné politiky než Lloyd George sám, a že jest nesmyslné, aby Německo neslo 44 let reparační břemeno 132 miliard. Vzhledem k této skutečnosti se táži: Jest víra v osamocení Francie skutečně ještě "neporozuměním situace v Evropě"? Po této stránce znamená tedy janovská konference počátek a konec jednoho z nejtěžších a nejtíživějších lidských omylů.
Po této stránce jest tedy Janov skutečně mezníkem, který zřetelně ukazuje cestu k revisi mírových smluv. Janov jest tedy caesurou v evropských dějinách. Bez škodolibé radosti, avšak se z dostiučiněním konstatujeme vnitřní obrat v dohodě, na nějž jsme trpělivě musili leta čekati a právě tak klidně budeme čekati na další vystřízlivění, které logicky musí tento obrat přivoditi.
Tento rozpor mezi Francií a Anglií, jehož nelze již překlenouti, objevil se v pronikavém světle, když sjel janovský blesk - německo-ruská úmluva - úmluva oněch dvou evropských národů, které podle krásných slov Lloyda Georga hladoví více po lidskosti než po chlebě. Problém Ruska přes všechny námahy Francie nemohl býti z konference vymýcen a on vtiskl konferenci svoji pečeť. Byl to zajisté akt dramatického stoupání, když zástupci Ruska, tuto násilnou vůli Francie přejíti mlčením ruskou otázku, odrazili oznámením zvláštní smlouvy rapallské a tím vrhli do konference onen kvas, který její vnitřní kvašení urychlil. Tak Rusko nejen že opět vstoupilo do evropské politiky, nýbrž ono vstoupilo ihned jako činitel mocenský, třebas i na venek bylo jako mocný v rouše žebrákově.
Německo-ruská smlouva byla událostí kat' exochen, která postavila Dohodu a Evropu před nové skutečnosti a která zvláště uvedla světu na oči všechny skutečnosti evropské situace. Proti této skutečnosti nebylo více hry na schovávanou. Následkem tohoto žíravého kvasu musilo na denní světlo, co se politická oportunita a politická zášť dosud snažily zakrýti. Věci musily pod účinkem tohoto kvasu ukázati svou pravou tvář a lidé k těmto věcem své pravé stanovisko. A jestliže Lloyd George na konci konference označil ji slavnostně za nejpamětihodnější světovou událost, pak byla zajisté při tomto oceňování směrodatná ruská událost se svými těžkými následky, která našla ohlas v celém světě. Nekloníme se k tomu mínění, že se reální dojednání německo-ruské smlouvy uskuteční rychle a bez překážek, neboť i tento problém půjde svou trnitou cestou. Teprve před několika dny byl namalován Rathenau v berlínském humoristickém listě s ruským ovocným košem, s jednou nohou v pasti, nejsa s to, aby druhou nohou překročil před ním se rozvírající propast, tedy nejsa s to, aby požil něco z krásných plodů tohoto ruského ovocného koše. My však a svět nesmí nadále zavírati oči před reálnými skutečnostmi této historické události, v níž v pravém slova smyslu slepý vzal na ramena kulhavého, aby se oba doplňovali a mohli ku předu. Lloyd George nechal zazníti slova Kasandřina: "Co se stane, povstane-li německou organisací hladové Rusko proti západu?" Ve své slavné noční řeči k žurnalistům a v dolní sněmovně nevyhnul se veliké vážnosti této události. Velectění pánové, my nemyslíme jako Lloyd George na budoucí zbrojení jako účel tohoto svazku, myslíme pouze na zoufalou bídu, která srazila obě smluvní strany. Jest to spojení dvou sousedních národů, které mnohou tradicí minulosti jsou spolu spojeny; národ největší organisace práce, nejdokonalejší techniky a průmyslu, národ nejkvalifikovanějších dělníků, inženýrů a učenců, národ, který čestně chce plniti náhrady až k hranícím možnosti, se spojuje, aby zachránil svoji budoucnost s ruským národem, nejbohatším na všechny přirozené pomocné prameny, suroviny a nevyužitou pracovní sílu, který se vlastní silou nemůže povznésti ze strašlivé nouze a který jest ochoten podstatnými modifikacemi své vnitřní hospodářské soustavy učiniti koncese západoevropské hospodářské soustavě. Přehlédneme-li to vše, vidíme, že pro Rusko byl vstup do světové války vlastně nejstrašlivějším neštěstím, neboť válkou a bolševismem bylo pohřbeno vše, več se před válkou v Rusko doufalo. A tyto naděje nebyly nepatrné. Rusko mělo tehdy kvetoucí zemědělství, takže velkým reformním agrárním dílem, jehož se po revoluci opět mocně chopil Stolypin, zajisté by se bylo na tomto poli, vyloučíme-li Sibiř, mohlo státi zásobovatelem celé Evropy, jenž by neměl soutěže; jeho průmysl se tehdy vypínal, jeho dělnictvo se probouzelo politicky, ve městech se rozvíjelo zámožné měšťáctví, které již pomalu mělo své tradice, věda a umění nutící k úctě a zcela svérázná literatura; jest se diviti, že se mohly tyto poměry pod tlakem carismu a pověstné ruské správy vůbec rozvinouti k této příznivé úrovni. To vše dnes jest ztraceno, avšak obnovovací proces již opět začal. Ať se sovětské zásady posuzují s kterékoliv stránky, ve státě, v němž jest 75% rolníků, kteří slouží hrudě, tedy živel silně konservativního rázu, v takovém státě jest udržení komunistické myšlenky v původním stavu a sovětské organisace jako jediné určující moci na trvalo nemožností. Dnes již vůdci komunismu v Rusku si stěžují, že rolníci vnikají do jejich organisací a rozrušují je zvláště oklikou přes armádu. Je-li Evropa chytrá pomůže Rusku bez zřetele na sověty nebo nesověty, nýbrž ve svém vlastním zájmu, pomůže Rusku, aby opět navázalo svůj politický a hospodářský rozvoj na minulý stav a bude nakládati s Ruskem tak, jak si toho tato země zaslouží podle své hospodářské a politické minulosti; Rusko, tento obr, tato sfinx, jest země netušených možností, země rozhodně veliké budoucnosti.
Pracovitý a pedantsko-organisátorský německý pan Müller a snivě anarchistický pan Oblomov ruského básníka Gončarova jsou, jak známo, dva vzájemně se doplňující typy a již dnes můžeme konstatovati, že Rusko nejhorší svou oblomovštinu již překonalo. Se sověty anebo proti nim musí Evropa ke svému vlastnímu prospěchu podporovati úmysly Ruska k jeho znovuzrození. To se ovšem nemůže státi ani ozbrojenou intervencí a la Kramář, ani zatížením budoucích generací požadavky náhrady všech válečných útrap a dluhů @a la Francie, nýbrž jedině povznesením Ruska, prací a otevřením volné dráhy pro produkci a obchod, cestou, kterou chce jíti Německo.
Německo-ruská smlouva způsobila, že si dva nejlidnatější národy Evropy podaly ruce. Také to padá na váhu v naší kruté době a člověk by skoro mohl říci, bohužel, že materielní moc má ještě takovou moc nad ideami. A nepostrádá jisté komiky, že po velikonocích bylo viděti poděšené české listy, jak úzkostlivě vyrovnávají množství lidí v obou táborech, počítaje v to Italii a nepočítaje v to Italii.
Jsou to konečně, pánové, Germáni a Slované, kteří o velikonoční neděli uzavřeli v Rapallu spolek, obnovujíce tradici, která již jednou na vrcholu německých dějin tvořila páteř německé politiky. Člověka láká, aby filosofoval o tom, co si mohou poskytnouti Němci a Slované vzájemně mezi sebou ke svému doplnění a jak smýšlel Bismarck, který měl, jak známo, silné sklony ke Slovanům, o tomto doplňování se německé a slovanské bytosti. Chceme pouze podškrtnouti, že se německo-ruskou smlouvou vytvořila v Evropě společná německo-slovanská zájmová sféra. Jest nyní naší věcí, abychom reálně uvažovali, ke které této zájmové sféře nebo hospodářské sféře nebo osvětové nebo i jen zeměpisné sféře náleží vnitrozemský český stát a jak se má politika tohoto státu utvářiti, aby mu přinesla prospěch. Musíme poukázati na to, že germánská část tohoto německo-ruského bloku má stejný význam jako nejmocnější hospodářský činitel střední Evropy se svým nejpracovitějším, nejvynalézavějším a nejhouževnatějším národem, se svou jedinečnou organisační silou, který osudem národů se třech stran byl určen za souseda českého národa a mladého státu tohoto národa, který, jak uznalí Čechové si již dávno nezastírají, nerozlučně a strašlivě společně cítí následky německého hospodářství a valuty, hroutící se pod francouzskými reparacemi.
Na schopnosti Německa k obnově Ruska a Německa sami věříme jako na axiom exaktních věd. Mohou ještě více pokořovati Německo, mohou na ně uvalovati šílená čísla miliard, mohou je uvésti v sadistickém šílenství k vykrvácení do poslední kapky krve, jednoho v tomto podivuhodném národě nezabijí: jeho vůle k životu, jeho vůle ku práci a tím jeho vůle k lepší budoucnosti!
Nezastíráme si nesmírných potíží, provedení této německo-ruské smlouvy v praxi. Avšak k tomuto uskutečnění dojde, doj musí, poněvadž nouze oba národy tak tísní, jako příznivé přírodní podmínky tohoto bloku, jako sousedství a doplnění hospodářských poměrů, a poněvadž většina evropského lidstva uznává, že na otázkách Německa a Ruska závisí osud tohoto dílu světa, dílu světa, který raději chce nechati Francie zchudnouti, než aby připustila vybudování nové střední Evropy, jestliže toto nové vybudování jest spojeno s vybudováním Německa. Německo-ruská kooperace stane se činem. Mohou ji protahovati, ale nemohou jí zabrániti.
Otázka Ruska jest lučavkou, která počala v Janově rozlučovati názory a bude také napříště rozlučovati mínění evropských státníků a naléhavě vynucovati, aby se k němu jasně postavili. Pan dr. Beneš má to šťastné postavení, že k ruské otázce má jakési morální plus, že totiž proti politickým protivníkům ve vlastním táboře odrazil ideu ozbrojené intervence v Rusku. Tato idea byla přec šílená. Bylo by došlo ke shroucení, které by bylo nejpravděpodobněji útočníky strhlo s sebou do propasti. Pan dr. Beneš však odražením této idey učinil bohužel pouze polovici. Druhé polovice, k níž ho měla politická logika nutiti, totiž pozdvižení Ruska prací, tvořící hodnoty, neučinil a nemohl jí činiti se zřetelem na svou vázanost k francouzské politice, a to jest moment, který není prost jisté tragické viny. Bude na panu dr. Benešovi, aby nahlédl, zda bude trvale možno také v této otázce opatrně kolísati vzhledem k právě se jasnící evropské politice.
Co se týká Ruska, platí mutandis také o Německu. Česká politika má zde přímo přirozený úkol, poněvadž v nejvlastnějším zájmu republiky přes všechny protilehlé citové momenty hospodářské životní zájmy tohoto státu vyžadují vyjasnění německo-francouzského poměru a poněvadž prospěch Německa podivuhodným způsobem jest také prospěchem pro Československo. Není to nikterak špatný vtip světových dějin. Německo bylo přední hospodářskou mocností střední Evropy a opět jí bude a menší státy kolem Německa jsou bez urážky - právě hospodářskými přípojkami k Německu. Obě strany, Německo a Československo, ať chtějí či nikoliv, tvoří společenstvo, při němž, stane-li se nějaká nehoda, silnější část pravděpodobně bude přibrána s omezeným ručením a slabší s ručením neobmezeným.
Jest tedy v nejvlastnějším zájmu Československé republiky a jejího hospodářství, aby v Paříži působila ke zmírnění německo-francouzského poměru, ke zmírnění třecích ploch. Československo daleko ještě není v onom šťastném postavení jihovýchodních evropských agrárních států, jejichž soběstačnost nemohla býti porušena roztrháním evropské hospodářské souvislosti. Pro vysoce vyvinutý průmyslový stát jako je Československo, pro silnou potřebu dovozu a vývozu v tomto státě, jest nerušené německé hospodářství a asi skoro stejná a ustálená valuta přímo životní otázkou. Politika a hospodářství nemohou se právě na trvalo rozcházeti. Jak známo, byli to již také sami čeští ministři obchodu, kteří tuto zásadu dlouhou dobu uznávali. Myslíme, jestliže pan Tusar, tento přesný znalec Čech a Německa a pan kolega dr. Hodža cestují do Paříže, jestliže rozumně pracují pro odstranění zášti proti Německu, jestliže tedy v Paříži do jisté míry pracují pour le roi de atd., učiní pro opětné vybudování Čech sami více, než mohly zmoci nejkrásnější řeči v Janově. Jak známo, mezi Francií a Šumavou leží Německo. Čechy leží zeměpisně nikoliv mezi Německem a Francií, nýbrž daleko od Francie mezi Německem a jinými státy. Svými hospodářskými a životními zájmy leží však mezi dvěma velkými mlýnskými kameny, mezi Francií a Německem uprostřed.
Československo má politiku ve velkém a politiku v malém. Stát, jako český, tak bohatý na problémy, stát úplně zvláštní politické a hospodářské situace, učiní rozhodně moudřeji, nezúčastní-li se raději konfliktu velmocí činně, dokonce již ne jako sekundant - jest to již i v soukromém životě nevděčná úloha, býti sekundantem (Veselost na levici.) - nýbrž dá-li přednost tomu, aby, moudře se omezuje na menší kosmos, snad v obvodu zemí bývalého rakousko-uherského mocnářství, požehnaně byl činným jako hospodářsky silnější. Již starý César věděl, proč chtěl býti raději na vsi prvním, než v Římě druhým. Neutralita jest politika, již dlužno co nejvíce doporučiti českému státu ve velkých otázkách.
Jak známo, úprava budoucích poměrů byla z Janova přesunuta do Haagu. Podle výroku Asquithova bude tam předložen k práci nepopsaný list. Vidí-li politické vedení tohoto státu daleko ku předu, vyvodí si pro vnitřní politiku tohoto státu důsledky a neprodleně zde prostře svůj haagsky stůl doma pro konferenci, za nímž budou seděti jako účastníci národové tohoto státu a snad i sousedé tohoto státu. Bude míti na očích, že bylo by, velmi zapotřebí sjednati nejprve konečnou smlouvu s Maďarskem. I k Maďarsku může býti napříště směrodatným pouze praktický rozum a hospodářský prospěch. Neboť po smrti Karlově jest dosavadní nervy rozrušující poměr prostě anachronismem, který dlužno likvidovati, poněvadž nám ukládá nejtěžší vojenská zbrojení více proti Maďarsku než z lásky k Francii. Při posuzování poměru k Maďarsku nesmí se zapomenouti, že milion maďarských státních občanů tohoto státu byl teprve před 3 1/2 rokem donucen k bližšímu poměru k Čechům, nikoliv jako oněch 3 1/2 milionů Němců, kteří, pokud sahají dějiny, musí s Čechy sdíleti bydliště. Musíme poctivě uznati, že tento psychologický moment byl těžkou zatěžkací zkouškou pro vysoký maďarský smysl pro svobodu a pro vysoký maďarský národní cit.
My Němci díváme se na přicházející vývoj světa s napětím, avšak klidně, s klidným vědomím národa, pro který pracuje doba a logika přírodou daných skutečností. Nám reálným pozorovatelům poměrů zdá se to jako právě z přírodní skutečnosti nuceně vyplývající nutnost, že ve chvíli, kdy násilný režim Francie v mezinárodním světě bude seslaben nebo zatlačen, německá otázka v tomto státě bude musiti vystoupiti do popředí a býti rozřešena, a toto rozřešení smí býti jedině vskutku smířlivé, bude-li chtíti tento stát existovati.
Moudrá státní politika se přizpůsobí tomuto hledisku a připraví řešení německo-české otázky v jiném tempu, než tomu bylo dosud. Uznáváme, že pan dr. Beneš po této stránce jakousi vůli má a my neotálíme se zřetelem k tomu (Posl. Patzel [německy]: Jakou vůli?), prosím, řekl jsem pouze "jakousi" vůli, a my neotálíme se zřetelem k tomu, že pan dr. Beneš v protivě ke svým politickým antagonistům prohlásil německou otázku v tomto státě za takovou, již teprve nutno řešiti a máme také jakousi důvěru v trvání této vůle. Myslím, politická konsekvence nebývá sice vždy hlavní ozdobou státníků, s nimiž se tu stýkáme, pan dr. Beneš Němce rád nemá, to jest přirozené. Musíme mu to přičísti za jakousi zásluhu, že se z reálných úvah přiznává k politice, k níž se také musí nutiti. Avšak i v ozdravování vnitřních poměrů tohoto státu byl pan dr. Beneš jako homeopatický lékař, který se domníval, že působí nejrozředěnějšími roztoky a co největšími lhůtami při podávání léků. Mám poukázati co utrpěla takovýmto jednáním otázka válečných půjček, která jest pro nás pouze symbolem pro mnoho podobných skutečností? A přece v tomto státě se zachází s miliony a velkými zlomky miliard způsobem, který nutno označiti za lehkovážný. Či máme se tázati, jak se v Janově mluvilo o uznání válečných dluhů se zástupci sovětového Ruska a smíme se zvědavě tázati, zda nepadlo o otázce válečných půjček v českém státě v Janově vůbec ani slova?
Pan dr. Beneš a každý uznalý státník zde jistě uzná, že v tomto státě, který, jak jsem již řekl, jest tak bohatý na problémy, a zvláště vzhledem k obrovské krisi tohoto státu musí zahraniční politika a politika vnitřní ukázati se v jakémsi souběžném souladu. Nikde se nevykonává tolik vlivu na zahraniční politiku a vnitřní politiku jako u nás a snad bude pan dr. Beneš míti největší úspěch jako ministr věcí zahraničních, bude-li míti největší úspěch jako ministr pro věci vnitřní. Dosavadní zahraniční politika a zvláště nenávist některých přehnaně národních vrstev byla diktována strachem před budoucím konsolidovaným Německem. Tento strach jest zesilován naší silnou německou menšinou, od níž tyto vrstvy v dané chvíli očekávají nepřátelské chování ke státu. Než zeměpis podle výroku Napoleona I. není jen, jak známo, osudem národů, nýbrž také skutečností, proti níž nepomáhají nejlepší dohody a aliance. Jest tedy na bíledni, že správná česká politika musí se orientovati vhodně u vědomí poměrně malé rozlohy tohoto státu, z jeho sevřené polohy a utváření jeho národních poměrů, své nutné hospodářské konsolidace, svého sousedstva a také vhodně té okolnosti, že nezachrání státu oř a jezdci a také ne francouzští generálové, kdyby se skutečně octl v nouzi, nýbrž jedině uspokojení národové uvnitř jeho hranic a dobře naklonění přátelé za hranicemi, - že česká politika ve správném poznání bude patřiti právě na 3 1/2 milionů Němců jako na přírodou daný pacifický most mezi Německem a Československem a užije těchto milionů jako zprostředkujícího živlu, že těmto Němcům dá, čeho potřebují jako národ vědomý své síly a důstojnosti a že jim to dá dobrovolně. To jest positivní politika a taková politika vytvořila by německý živel, s nímž se dobře nakládá, který by se nemusil obávati přirozeně o svou národní, osvětovou a hospodářskou posici, a který by potom mohl býti příznivým spojovacím článkem s Německem.
Budoucnost jest jasna, Německo
sesílí, sudetští Němci přes to přese vše, co se jim v tomto 3
1/2 roce stalo, nezmizí. Více jak kdy jindy jest nyní, kdy po
janovské konferenci počalo třídění evropských duchů, pro tento
stát dána potře a, aby přezkoušel základy, na nichž byl zřízen
a aby se pro budoucnost zajistil. My Němci nemůžeme činiti nic
jiného, než v tomto vážném okamžiku evropských dějin poukázati
vážně na tento úkol, avšak po trpkých 3 1/2letých zkušenostech
zvolati na ty, kdo mají moc v tomto státě: Caveant consules! (Souhlas
a potlesk na levici.)
Předseda (zvoní):
Slovo má dále pan kol.
d. Mazanec.
Posl. dr. Mazanec: Vážené národní shromáždění! Není opravdu snadno vysloviti definitivní úsudek o konferenci janovské na základě těch informací, kterých se nám dostalo od představitele naši zahraniční politiky. I když mám plné pochopení pro to, že není možno panu ministru zahraničních záležitostí pověděti všechno, přece se mi zdá, že by nebylo správné u nás hájiti systém, který se halí v mlčenlivost i před zahraničním výborem i před parlamentární organisací našich politických stran, který neuznává ani za vhodno, aby o tak vážných otázkách, jaké byly předmětem jednání v Janově, podal vyčerpávající informaci alespoň v některé z těch institucí, o kterých jsem se zmínil.
V tom ohledu zůstal si pan ministr zahraničních věcí důsledným od počátku, a já myslím, že již pan ministr zahraničí odnaučil také členy zahraničního výboru a parlamentární komise koncentrovaných stran nemístné zvědavosti a všetečnosti, zvláště když v naší republice nemáme, díky bohu, jak se nám ustavičně při každé příležitosti zdůrazňuje, tajné diplomacie.
Na celém exposé zahraničním je trochu také demonstrována pravda, kterou vyslovil již Tayllerand, že člověku je dán dar jazyka a slova proto, aby zakryl svoje myšlenky. Tedy definitivního úsudku o Janově na základě podaného výkladu nelze vysloviti, snad i proto, že také otázky nejvýznamnější, o nichž se jednalo, nedošly fakticky definitivního vyřízení. Kdo však chce čísti mezi řádky a má trochu nadání kombinačního, může vyčísti všelicos. Na př. optimista uvěří ujištění, že tak zv. koncepce anglická hájí stanovisko ne rozbití dřívějších dohod, nýbrž jisté větší uvolněnosti a větší svobody pohybu při řešení jednotlivých otázek mezinárodních, že neběží tedy naprosto - a račte prosím uvážiti každé slovo - o manifestační rozbití čtyřdohody, ani dosavadní válečné solidarity spojenecké, ani o nějaké odstranění dnešní užší spolupráce mezi Anglií a Francií.
Naproti tomu pesimista si všelicos pomyslí, až bude čísti další věty ministerského exposé, že "neběží o to, aby se na místo minulých dohod vytvořily okamžitě nové bloky spojenecké s přibráním bývalých mocností nepřátelských, na příklad Německa nebo snad nyní sovětského Ruska, protože je na to ještě příliš brzy, překážky k tomu jsou velké a rozhodující činitelé političtí jsou si toho dobře vědomi a vážně na to nikdo nepomýšlí." K tomu bych si dovolil dodat: Překvapení ovšem není vyloučeno.
Postavil jsem tyto dva náhodné výňatky z kapitoly, kterou nadepsal pan min. předseda: "Krise aliancí" a kterou považuji pro náš stát a naši budoucnost a existenci za nejdůležitější ze všech otázek, kterých se janovská konference dotkla. A k tomu jako pendant si přimyslete a přivoňte si ke kytičce, kterou s nadpisem "kritika konference" přináší pan ministr dr. Beneš Lloydu Georgovi, když obdivuje jeho vytrvalost, velkorysost a optimismus, s jakým se snažil odstraňovati ohromné překážky, ale hned v zápětí musíte si přečísti pochvalu Francie, když uznává - vlastně je to tak pověděno - že nikdo "nemůže neuznati, že skepse francouzské politiky o správnosti postupu nebyla bez důvodu, protože sice idea byla správná, ale podmínky výsledku a překážky správně určeny nebyly." Ale stejně v jiných otázkách projednávaných na konferenci dělá exposé dojem projevu příliš opatrného člověka, který, byv dotazován na své mínění v určité věci, odpovídá: Neříkám tak, ani tak (Výborně!), ale budete viděti, že na má slova dojde! (Veselost. - Potlesk.) V mluvě naší zahraniční politiky se tomu dnes říká střední cesta: "Hájili jsme v Janově politiku střední cesty."
Tak zní to vyjádřeno v exposé. Nemohu míti nic proti politice střední cesty, kterou už básník "Moudrosti otcovské" velebí veršem:
"K pravému jen ten si blahu
v životě svém cestu klestí
kdo si zvolil za svou dráhu
ve všem zlaté středocestí."
Nechci také ani v nejmenším vytýkati tuto směrnici politiky zahraničí, nejsa dostatečně - jak se upřímně přiznávám - informován, ale mám přes to obavu a dojem, že s touto politikou můžeme dostačiti jen docela na krátko a že možná dříve než se nadějeme tato cesta pro nás stát nebude schůdnou a že se budeme musiti říditi jiným směrem - a když už jsem citoval jednoho básníka, tedy chci to vyslovit zase veršem, a to francouzského básníka, který napsal:
"Čas bývá, kdy v tom boji
krýt své barvy čestno není,
kdy nutno vetknout ve svůj štít
znak svého přesvědčení."
(Tak jest!)
Ale i se stanoviska politiky střední cesty bych mohl vytknouti některé věci, o kterých se na konferenci nemluvilo, které jsou však záležitostí celého vzdělaného světa. S usurpátory ruskými se jednalo, s těmi, proti kterým zástupci ruského národa jménem práva, spravedlnosti a lidskosti protestovali, s těmi, kteří zúmyslně v zájmu nepřátelského státu na ruském státu, na ruském národě a na ruském lidu spáchali nejhnusnější zradu, zatím co zástupci ruského národa nebyli připuštěni na konferenci, zůstali přede dveřmi a nebyli připuštěni ani přes hranice Italie. Já nevím ani jak dalece také v této věci bylo na konferenci janovské jednáno, ale dovolil bych si upozorniti pana ministra zahraničních záležitostí, že v otázce emigrace ruské je povinností našeho státu, našeho národa (Výborně!), aby tito lidé, kteří plni řeknu naděje, kteří plni útěchy unikli ze sovětského pekla a obrátili se pod naše ochranná křídla, nebyli zklamáni ve svých nadějích, že nesmí býti zrazeni a vydáni na pospas rudým katům v Rusku. (Tak jest! - Výborně!)
Nechci se pouštěti do rozboru otázky, o které byla zde také již řeč, zdali roku 1 917 byla situace našeho státu taková, že by nám bylo prospělo, kdybychom nebyli dělali po říjnovém převratu v Rusku politiku neintervence, nevměšování se do záležitostí ruských.
Otázka ta měla podle mého úsudku býti našimi tehdejšími činiteli již dávno objasněna všestranně a dokumentárně. V zájmu dějinné pravdy jest nutno, aby bylo jasno celému národu, proč jsme odmítli tenkráte zachrániti velký slovanský národ ruský, který byl za světové války naší nejsilnější nadějí a pomocí a proč jsme 31. října 1917 v Kyjevě tvrdě odmítli úpěnlivou prosbu gen. Kwiečinského, aby naše legie neopouštěly Rusko v nejtěžší chvíli, když se na ně vrhala židovská saň v podobě rudé armády, a když tehdy podle slov starého poctivého generála Alexeje byla by stačila jediná česká brigáda na záchranu Ruska.
Já o těchto věcech nebudu obšírně mluviti. Pan min. předseda slíbil, že o celé té otázce, o kterou se zajímá neobyčejně celá naše veřejnost, bude vydána zvláštní publikace, t. zv. Červená kniha, ale na jednu věc, myslím, při tom nesmíme zapomínati. Říká se, že se nesmíme vměšovat do vnitřních záležitostí ruského státu. Ano, pravda. Ale račte, prosím, uvážit situaci, která tenkráte byla. Německo, tedy nepřátelský stát v době války, uprostřed boje svými penězi a intrikami v zaplombovaných vozech dalo dovézti bolševické Židy do Ruska, aby rozvrátili ruskou armádu. Tu je přece jasno, že bylo povinností Dohody podniknout všechno, aby tento plán nepřátelského státu ve válce byl zmařen. To nebyla žádná vnitřní záležitost Ruska. A já bych prosil pana min. předsedu, aby nám v tomto směru podal vysvětlení o tom, jaké bylo stanovisko Dohody v záležitosti intervence a jakým způsobem zúčastnila se i naše vláda tehdejší za hranicemi příslušného jednání. Já vím, že těmito věcmi se budeme musit zabývat ještě často a mnoho.
Kdo sledoval pozorně výklady kol. dr. Šmerala, mohl se mnoho poučit. Mohl poznat, jak zásadně různé je nazírání komunistické internacionály na všechny politické, hospodářské, sociální i kulturní otázky nejen v našem státě, ale v celém světě. Kol. dr. Šmeral s neobyčejnou otevřeností mluvil v tomto slavném shromáždění o tom, že smysl světové války a ruské revoluce a ovšem i z toho plynoucí smysl praktické politiky mezinárodní je docela jiný, než jak byl u nás tradován. Místo všech hesel o demokracii, humanitě, věčném míru, národním sebeurčení, lize národů a místo všech ostatních ethicko-filosofických pokryteckých frází platí prý to, co napsal žid Chaim Braunstein-Trocký, že jádrem nynější války světové není než vzpoura výrobních sil, jež kapitalismus budovaly, proti národně státní formě jejich vykořisťování.
Tedy to všecko, co dosud v lidstvu platilo za vznešené, krásné, za ideální: humanita, pacifismus, národnost, právo, spravedlnost, morálka, náboženství, čest atd., to vše hází dnes marxistická komunistická mentalita do haraburdí. Proto také to nebyl omyl, který se dr. Šmeralovi přihodil a ze kterého by se měl omlouvat, když byl před převratem přesvědčen, že československý stát jako stát "nárazníkový", nemá důvodu existence. To byl prostě důsledek celého zásadního názoru komunistického na stát a na lidskou společnost. (Tak jest!)
A nyní, dovolte, dámy a pánové, abych směl citovati ještě jiný doklad o tom, jak komunisté nazírají na náš stát. Přečtu tři věty ze článku posl. Kreibicha, které byly uveřejněny ve spisu loni vyšlém pod názvem: "Němečtí politikové českému lidu." Dovolím si z toho jenom tři věty citovati (čte):
"Jako komunisté nesmíme nikdy připustiti politickou konsolidaci a hospodářské znovuvybudování kapitalistické společnosti (Výkřiky.), naopak musíme ji vždy a všude podkopávati, musíme býti kvasidlem, které udržuje společnost v neustálém kvasu."
A druhá věta (čte):
"Protože však proletářská revoluce může zvítěziti jedině jako revoluce světová, jako mezinárodní akce, musí komunistická strana každé země, každého národa postaviti společnou věc mezinárodní revoluce nad požadavky vlastního státu, vlastního národa."
A třetí věta (čte):
"V komunistické společnosti bude přirozeně rozvoj národnostních poměrů postupovati k jedinému vytčenému cíli: jediný národ všeho lidstva. (Posl. Myslivec: A to budou židé!) Které národy v tomto vývoji zaniknou, který jazyk se nejdéle udrží, jest pro mne jako komunistu otázkou bezvýznamnou. Nezajímá mne, bude-li pak svět germánským, slovanským nebo románským, bude-li světem kavkazským nebo mongolským, nýbrž aby se stal světem komunistickým, to je můj cíl." (Různé výkřiky poslanců stran lidové a komunistických.)
Vážené Národní shromáždění! Když si to přečtete, prosím vás, nenapadne vám, který to asi národ je, který z toho komunistického kolotoče vyjde vítězně? (Posl. Čuřík: Kol. Myslivec už to řekl!) To je také jedna z velmi skutečných politických realit, ale o ní se podivným způsobem u nás nemluví. Pan ministr dr. Beneš o tom nemluvil, politické strany také ne, ani pan kol. dr. Hajn, ač zatracoval bolševický systém, neměl odvahy, aby řekl otevřeně, jaký je to systém a kdo za ním stojí. (Posl. Warmbrunn [německy]: To zůstalo vyhrazeno vám!) Ano, nepatří to jaksi k politickému bontonu mluviti o tom určitém národě, ale já si to považuji za čest, že jsem první a snad jediný řečník, který o těch věcech veřejně si troufá mluviti. Mluviti o katolickém náboženství, o katolické církvi a kněžích jako o nejtemnějším temnu, to je, vážené shromáždění, u nás znamením dobrého pokrokového vychování (Různé výkřiky.) a otvírá to člověku bránu do úřadů, ale mluviti o židech, je znakem největšího zpátečnictví. (Výkřiky posl. Myslivce.) A přece myslím, ať už mě budou u nás míti za zpátečníka nebo ne, že mluviti o janovské konferenci a nevysloviti slova "žid", mluvit a jednat se sovětským Ruskem (Hlas: Jako Vatikán vyjednává s Ruskem!) a nemíti na očích alespoň v duchu jejich representanty, syny vyvoleného národa, je důkazem neobyčejného sebezapření a dlouholeté žurnalistické dresury naší.
Vážení pánové a dámy, padlo zde
slovo Vatikán. A tu myslím, že by i pan min. předseda nás mohl
snad informovati, jak dalece se jednání s Vatikánem konalo, bylo
to sice vyvráceno (Hluk. - Předseda zvoní.), ale
pokrokové noviny a noviny všech stran nemají tolik odvahy, aby,
když přinesou nějakou lež, ji potom také vyvrátily. (Výkřiky
posl. Myslivce.)