Předseda (zvoní):
Prosím o klid!
Posl. dr. Mazanec (pokračuje): Račte mi proto, vážené dámy a pánové, dovoliti, abych tu směl citovati alespoň něco také z těch kruhů, které obepínají a dirigují politiku světovou a o kterých jsme se v celém tom exposé a také v celé debatě o konferenci janovské nedověděli ničeho. (Výkřiky. - Hluk.)
Dovolím si citovati leták určený zástupcům jednotlivých výborů Mezinárodního svazu israelského, nalezený v noci na 9. prosinec 1920 při srážce vojenské na estonské hranici s bolševickými vojsky v kapse padlého velitele 11. střeleckého pluku Zunděra v hebrejském jazyku.
Leták ten zní: "Synové Israele! Hodina našeho konečného vítězství je blízka. (Slyšte!) Jsme v předvečer světového panství. To, o čem jsme dříve mohli sotva sníti, stává se nyní skutečností. Slabí a bezmocní pozdvihujeme nyní my s hrdostí hlavu dík všeobecnému světovému rozvratu. Autoritu i vyznání cizího nám náboženství šťastnou propagandou jsme podrobili nemilosrdné kritice a výsměchu. Rozvrátili jsme cizí svatyně a zviklali v národech i říších jejich kulturu a tradici." Našli ovšem při tom pomahačů dost a dost. "Dokonali jsme vše, čeho bylo třeba, abychom podrobili ruský národ židovské moci a donutili jej na konec, aby padl před námi na kolena. Rusko sraženo v prach, jest nyní pod naší vládou. Posvátná obava před naší bezstarostností nesmí v nás připustiti ani soustrast ani milosrdenství. Konečně jsme přece uviděli bídu i slzy ruského národa. Odňavše mu jeho jmění i zlato, převrátili jsme národ v žalostné raby. Ale buďte opatrní a mlčenliví. Nutno odstraniti lepší a vedoucí elementy, aby v pokořeném Rusku nebylo vůdců. Tím zničíme všelikou možnost protiviti se naší moci. Nutno vzbuditi třídní nenávist a rozvinouti vnitřní rozbroj mezi sedláky a dělníky. Válka i třídní zápas ničí kulturní poklady stvořené křesťanskými národy. Buďte však opatrní, synové Israele. Nedůvěřujte klamným, tajemným silám: Bronstein, Apfelbaum, Rosenfeld, Steinberg atd., tito všichni, jakož i mnozí jiní jsou věrní synové Israele." Je tedy viděti, že kletba, kterou proklel podle novinářských zpráv starý Bronstein svého syna v synagoze, byla odporná, židovská sehraná komedie. "Ve městech, komisariátech, vyživovacích komisích, v domovních komitétech atd. hrají představitelé našeho národa první roli, ale neopíjejte se vítězstvím. Buďte opatrni, poněvadž nikdo nás nemůže uhájiti než my sami. Pamatujte, že nelze spoléhati na rudou armádu, neboť ona může obrátiti zbraně proti nám. Synové Israele, semkněte těsně svoje řady a bijte se za naše věcné ideály."
Že tato radost Israele nad vítězstvím
v Rusku jest odůvodněna, dokazuje statistika uveřejněná v jedné
brožuře v New Yorku vydaná a otisknutá v knize "Krestnyj
puť", která vyšla nedávno v Mnichově a kde jest vylíčena
ta krvavá cesta ruského národa pod židovským carstvem. Dovídáme
se z ní, kdo vlastně je to sovětové Rusko. Alespoň víme, s kým
máme čest, když jednáme se zástupci Ruska. Podle této brožury
byli sovětskými funkcionáři loňského roku tito pánové a v takovémto
poměru: Sovět lidových komisarů s Leninem v čele čítá 22 členů.
Z toho jsou, prosím, 3 Rusové, 2 Armeni a 17 židů. (Slyšte!)
Vojenský komisariát, to jest tedy ministerstvo národní obrany,
s Bronsteinem v čele čítá 43 členů. (Výkřiky posl. Mikulíčka
a Myslivce.)
Předseda (zvoní):
Prosím o klid. Slovo
nemá ani p. posl. Mikulíček, ani p. posl. Myslivec,
nýbrž p. posl. dr. Mazanec.
Posl. dr. Mazanec (pokračuje):
Mezi nimi je jeden Němec, 8 Lotyšů, 34 židů a ani jeden Rus.
(Výkřiky posl. Warmbrunna a Myslivce.)
Předseda (zvoní):
Prosím o klid.
Posl. dr. Mazanec (pokračuje): Komisariát pro vnitřní záležitosti, t. j. ministerstvo vnitra v čele s Apfelbaumem-Zinověvem čítá 14 členů, samých židů. Komisariát zahraničí v čele s Čičerinem se skládá ze 17 členů, z nichž je 1 Rus, 1 Lotyš, 1 Armen, 1 Němec a 13 židů. Komisariát finančních záležitosti, to jest ministerstvo financí, čítá 30 členů, z toho jsou 2 Rusi, 1 Lotyš, 1 Polák a 26 židů. Ministerstvo spravedlnosti, čili komisariát justiční se Steinbergem v čele čítá 19 členů, mezi nimi 1 Armen a 18 židů. Komisariát pro lidovou osvětu v čele s Lunačarskim má 9 členů, mezi nimi 8 židů. Ze státních zástupců, kterých je 19, jest 1 Armen a 18 židů. Akademie nauk a zároveň literární bureau moskevského proletariátu čítá 53 členů, z toho jsou 2 Rusové, 1 Lotyš, 3 Finové, 1 Maďar, 2 Němci a 44 židů. V komisi, která byla pověřena vyšetřováním vraždy na carské rodině, kterou židé spáchali, sedí mezi 10 členy 7 židů. Takový jest tedy obrázek té sovětské vlády, se kterou měla konference janovská čest zasedat. Já nevím, jak dalece jsme se tam my zavázali, jak dalece bude pro náš stát a pro náš vývoj dobré navázati styky hospodářské. Já bych pro svou osobu nechtěl se stavěti proti tomu, bude-li z toho očividný prospěch našich hospodářských a sociálních poměrů, abychom nehleděli v té konkurenci ostatních států také hospodářské styky navázat v tom předpokladu, že to Rusko, tak jak dnes se representuje, ne může míti dlouhého trvání a že tam musí zvítěziti skutečná demokracie, o které se nemůže dnes ani mluviti. Dnes to není demokratický stát. Není horší tyranie, než je v rudém Rusku a není horšího militarismu, než je v rudé armádě. A prosím, ti pánové, kteří mají odvahu hájiti sovětové Rusko, ti jedním dechem mluví proti militarismu našeho státu a pro pacifismus. (Výkřiky.)
Chtěl jsem tím jenom říci, že bude nutno posuzovati správně situaci politickou a že máme-li ji posuzovati všestranně, nesmíme přehlížeti ani význam takových hnacích sil, o nichž jsem se zmínil o nichž se ovšem v dobré společnosti, v dobře pokrokově vychované společnosti u nás nemluví. A přece si musíme uvědomiti, že mezinárodní židovstvo má značný vliv i v našich vnitřních politických záležitostech. Nemám teď času a možnosti, abych o těch věcech mluvil podrobněji. Pan min. předseda jistě mi dá plně za pravdu, ukáží-li na to, že když jsme jednali v zahraničním výboru o mírových smlouvách, které zůstávají základem naší státní existence - neříkám jediným, ale zůstávají základem důležitým našeho státu, že v těchto mírových smlouvách máme zvláštní ustanovení o obraně menšin. A víte, jakým způsobem se tato ochrana menšin dostala do mírových smluv? Pánové by si to měli dobře pamatovati; to se stalo na silnou intervenci vlivných činitelů mezinárodního židovského svazu, ale poněvadž se to nemohlo říci tak zrovna otevřeně, že mírové smlouvy ohledně klausule menšin národních a náboženských byly sdělávány právě jen pro židy, poněvadž nebylo možno do mírových smluv dáti prostě jen ochranu menšin židovských, proto tam také z dopuštění židovstva přišla ochrana menšin národnostních a náboženských. (Výkřiky.) A tu bych zase prosil všecky ty, - to jsou, myslím všecky strany této sněmovny, - kterým záleží na tom, aby ochrana našich národních i náboženských menšin byla skutečně poctivě a důsledně vybudována, aby nesdíleli ten židovský výklad, který byl dáván těmto ustanovením zahraničním výborem minulého Národního shromáždění, kde se řeklo, že ochrana náboženských menšin se ovšem týká židovských menšin, ale že se nemůže týkati menšin katolických z toho důvodu, poněvadž prý příslušníci katolické církve nejsou menšinou, ale většinou. Tedy menšina židovská má nárok na plnou ochranu a podle výkladu zahraničního výboru většina katolická nemá tu ochrany ani takové, jakou má židovská menšina. Myslím, že když chceme konsolidovati naše poměry hospodářské a politické, musíme také konsolidovati poměry kulturní a bez pronikavé ochrany náboženských menšin nebo řekněme většin u nás, bez důsledného provedení zásad o volné náboženské státní škole, nebudou ani kulturní poměry u nás konsolidovány. (Výborně! Posl. Mikulíček: Vy jste to zkonsolidovali před 300 léty!) Ano, katoličtí naši předkové zkonsolidovali stát, a kdyby nebyli přišli jiní, kteří ty konsolidované poměry zase dovedli rozvrátiti, mohli jsme býti dnes jinde.
Pánové, po těch štvanicích, kterých jsme byli svědky při sčítání lidu, ukázalo se, že náš národ je katolický. Po těch velkých bojích se ukázalo, že 80% národa stojí věrně při katolické církvi. To ukazuje, prosím, statistika, přes ty největší štvanice. Myslím, že jest úkolem státotvorných stran, aby přemýšlely o tom, že jest u nás potřeba konsolidace ve všech těch směrech, jak jsem naznačil, že jest třeba konsolidace politické, hospodářské i kulturní.
A pan min. předseda dovolí, abych ještě s jedním dotazem ku konci své řeči na něho se obrátil. V září loňského roku byl v Karlových Varech sjezd sionistů. Podle úřední zprávy, která byla uveřejněna v novinách - tuším, že to byla zpráva Č. T. K. - vzpomenul předseda tohoto sjezdu Kauders, jak výslovně ve zprávě stojí, s povděkem dr. Beneše, který jako přítel sionistických snah jak za války, tak i při vypracování ústavy byl pamětliv závazků převzatých vůči židům. Nás by přece zajímalo, pane ministerský předsedo, jakým způsobem asi byly tyto závazky učiněny a jaký je jejich obsah. Když se to tak veřejně napíše, jistě to vzbudí všeobecnou zvědavost a každý se ptá, jaké to byly závazky, které pan min. předseda a pan president republiky za hranicemi, snad jménem státu, snad jménem národa převzali vůči národu židovskému.
Já nechci dále unavovati vážené Národní shromáždění, jen bych z toho, co jsem mohl jen tak letmo naznačiti, na co jsem mohl je tak mimochodem ukázati, řekl asi tolik: Naše politika střední cesty, střední linie, zdá se mi, že není již na dlouho udržitelná, a že budeme se muset rozhodnout pro cestu napravo nebo nalevo. Nevím, jak dalece se vyvinou a jak brzo uzrají poměry, které dosti nepříjemným způsobem se projevily v Janově, ale myslím, že je dnes úkolem právě našich státotvorných stran, aby v tom postupu, jaký stát náš zaujme v otázkách zahraničních, dobře uvážil, kterou cestou se dá.
Já jsem přesvědčen, když uvážíme všechno, co se stalo za války, co se stalo ve všech těch jednáních za hranicemi, když uvážíme, že to byla Francie, ve které byla naše samostatnost nejprve uznána - vedle ovšem carského Ruska, - že nebudeme na rozpacích, jakou cestou jíti.
Věrně s Francií, vždy a ve všem,
co nás čeká! (Výborně! - Potlesk. Hluk.)
Předseda (zvoní):
Prosím o klid. Slovo dále má pan posl. dr. Brunar.
Posl. dr. Brunar (německy): Pánové! President tohoto státu, pan Tomáš Masaryk, vyřkl kdysi lapidární slovo: "Demokracie jest diskuse." Předpokládáme-li správnost tohoto slova, vyřčeného z prvního místa státu - při známé úctě, kterou všichni při svého presidenta máte - nezbývá nic jiného - musíme ze způsobu diskuse v tomto státě usuzovati o způsobu demokracie. Podle formy jest pak demokracie v tomto státě velmi omezená, jako možnost mluviti v této sněmovně jest velmi omezena vaší demokratickou ústavou. Máme demokracii podle zdání, neboť víme, že řečnická cvičení zde v tomto domě udržují se jen pro zdání, kdežto usnesení se dějí za zavřenými dveřmi pětky, jakožto noli me tangere, květinky netýkavky, a pak se předloží plnému shromáždění, krčícímu se pod knutou neslýchaného jednacího řádu. Mešká-li ministerský předseda za hranicemi, nesmějí se volení zástupci lidu sejíti, i když důležité, neodložitelné pohledávky dne křičí po svolání sněmovny, požadavky, které pak v několika hodinách bez diskuse na základě proslulého nedemokratického zkráceného řízení se musejí vyříditi, nebo, správněji řečeno, musejí znešvařiti. Demokracie jest diskuse znamená omezení svobody slova zde ve sněmovně, nebo také mimo sněmovny, to je známkou neúplné a zdánlivé demokracie. Chci však jíti ještě dále a říci: Demokracie a diskuse se shodují nikoliv jen formou, nýbrž také obsahem. Předčítá-li zástupce vlády své v 5/4hodinové řeči tak zvané exposé, které má označiti postavení jeho a jeho státu k problémům, o nichž se jednalo v Janově, pak možno usuzovati z ducha těchto výkladů také na ducha demokracie, kterou zastupuje.
Dostatek označili řečníci přede mnou způsob ministerské řeči formou pro můj vkus příliš ohleduplnou. Kdo čte pozorně řeč pana ministerského předsedy a nechá ji jakožto celek na sebe působiti, nabude z ní úplně nepříjemného dojmu. Nemáme tu jasně omezené budovy s nepotiratelnými základy a na nich vybudovány těžce vyvratitelnými závěry, proti nimž se může vrhnouti kritik ozbrojený svým přesvědčením a zbraněmi přímého myšlení, nýbrž máme dojem, že stojíme proti rosolovité a hlenovité mase, která se uhýbá každému pevnému hmatu, proti proteovské stvůře, která stále mění svůj obličej a úzkostlivě zatajuje pravé jádro své bytosti, které má býti předmětem útoku.
V pyšném rouše vládního prohlášení, zdobeného mnohými za prvé, za druhé a za třetí a t. d., která mají vyvolati zdání exaktního myšlení, nafouklá samochválou a nepatřičnou povýšeností, kráčí tato řeč pana ministra, a jest, zbavíme-li ji těchto vnějších obalů, věcí bez formy a bez obsahu, pravý příznak podstaty české politiky, která má ve svém ministerském předsedovi neobyčejně důstojného zástupce plného dvojakosti, neupřímnosti a samochvály.
Demokratické omezení řečnické doby mi brání, abych již v této souvislosti vyjmul jednotlivá místa z vývodů pana ministerského předsedy, která by tuto moji kritiku potvrdila. Ve svých vývodech se však přece k nim vícekráte vrátím.
Přicházím-li po těchto původních slovech k vlastní kritice, v níž chci zaujmouti stanovisko své strany k řeči pana dr. Beneše, musím nejprve předeslati, že mně nejde o to, abych mluvil o konferenci janovské v jejích předpokladech, výsledcích příznivých a nepříznivých, o konferenci, která jest jen článkem řetězu nových konsilií, která mají za účel uzdraviti na smrt nemocnou Evropu, která však, jak to bylo často při konsiliích pozorováno - lidový vtip učinil si o tom rčení: "Věz, že konsilium zahubí i věčného žida" - která však pomáhají vždy více zhoršiti její stav. (Místopředseda inž. Botto převzal předsednictví.)
My, kteří zcela přesně víme, že se pan ministr zahraničních věcí čerta stará o to, jak si představujeme problém znovuvybudování Evropy, nemáme příčiny a následkem skoupě vyměřené řečnické lhůty ani času, abychom zaujímali k tomuto problému abstraktní stanovisko, neboť by se nám jinak nedostávalo času, abychom se důkladně zabývali tím, co se nám zdá býti nejdůležitějším, a to jest odpověď na otázku: "Jaké závěry můžeme činiti z chování pana ministerského předsedy před Janovem, v Janově a po něm vzhledem k cílům a cestám československé politiky, zvláště pokud jde o její směr k německé otázce v tomto státě a mimo něj?"
Chceme-li tuto otázku zodpověděti, pak musíme pevně sáhnouti do této rosolovité massy a vyjmouti několik pevných jader, která tu a tam lze nalézti, a shrnouti je v celek. V tomto směru je rozhodno stanovisko, které pan dr. Beneš zaujal nejenom ve své řeči, nýbrž ještě daleko více ve svém jednání, v otázce smlouvy německo-ruské, v otázce sankcí, v rozporu zájmů anglicko-francouzských o v otázce ochrany menšin.
Pokud jde nejprve o německo-ruskou smlouvu, o tak zvanou smlouvu rapallskou, nalézáme ve vývodech pana ministerského předsedy o ní jen jediné místo, totiž tam, kde uvádí výtky, které byly činěny proti konferenci janovské a praví v bodě 4.:
"Vytýká se zvláště nedůvěra, s jakou mnohé státy ku konferenci přišly. V tomto směru pokládala se smlouva německo-ruská za jednu z nejdůležitějších příčin, proč hned ze začátku zmizela vzájemná důvěra, proč vznikla velká nervosita a nejistota, a následkem toho nebylo lze očekávati velký úspěch."
Pan dr. Beneš prohlašuje sice, že nesouhlasí se vším, co uvádí v šesti bodech, avšak zamlčuje, s čím souhlasí, vyhýbáním, které je pro něho charakteristické. Poněvadž se však na druhé straně otevřeně postavil na stranu vítězných mocností, když ony jednaly urážlivě a diktátorským způsobem, který připomínal nejlepší dny versaillské, s Německem a Ruskem, poněvadž uzavřely tuto smlouvu, musíme se domnívati, že on, který se zúčastnil porad v otázce důsledků, byl také s těmito důsledky úplně srozuměn a prohlašuje s nimi svůj souhlas, že se podle toho stotožňuje v této otázce se stanoviskem dohody přímo Německu nepřátelským.
Možno se snad příti o tom, zda bylo od Německa politicky moudré, že právě tehdy byla smlouva německo-ruská uveřejněna, zda tím nebyla německá posice seslabena a ruská sesílena. Účinek byl uhodně účinkem bomby. Apponyi píše v "Pester Lloydu": "Doslova jsme si oddychli, že jsme konečně uviděli čin emancipace od nesnesitelného tlaku dohody, který tížil na poražených státech." Vidíme-li však v uzavření této smlouvy úplně oprávněnou obranu proti pokusu dohody, aby Německo při nové úpravě světového politického postavení Ruska bylo vyřazeno a poškozeno, názor, který sdílí také Keynes, který uvádí v "Neue Freie Presse":
"Bylo v plánu, aby se za kulisami dospělo k hotovému ujednání, a Němci a neutrálové byli by pak bývali vyzváni, aby s tím projevili souhlas," pak se musíme diviti domnělé svatosti Velké a Malé Dohody, která, zapírajíc zásady janovské konference, podle nichž Německo a Rusko, právě jako neutrálové, byli rovnoprávnými činiteli, chtěla bez nich uzavříti s Ruskem smlouvu, potom však spustila ukrutný nářek, když Německo, aby zkřižovalo tyto pletichy, předešlo je, uveřejnivši smlouvu dávno uzavřenou. Musíme se však též diviti tomu, že pan dr. Beneš vpadl do sboru rozhořčení a pomáhal jako věrný zbrojnoš znova Německo pokořiti, jestliže se z různých českých časopisů dovídáme, že o připravuje smlouva také mezi Československem a Ruskem. Říká-li pan dr. Beneš ve své řeči o Rusku, že není ono silným hospodářským činitelem a dlouho se jím ještě nestane, i když opět počne hospodářskou spolupráci s Evropou, a také zdůrazňuje, že jak Rusko, tak i Německo znamenají pro alianci nevhodného kontrahenta, připadá mi to tak, jako žaloba lišky, které jsou hrozny kyselé, nehledě k tomu, abych použil oblíbeného výrazu pana dr. Beneše, působí přímo "groteskně", jestliže stát velikosti Československa upírá stomilionové říši ruské hospodářského významu. Tento výrok, učiněný v době, kdy jsme uprostřed hospodářské krise, která je následkem zvrácené politiky české vlády, zasloužil zajisté, aby byl zvěčněn a sesměšněn náležitou karikaturou, aby se povýšenosti a mnohomluvnosti českých státníků nasadilo tlumidlo. Místo, aby foukal do trouby francouzské, měl se pan dr. Beneš přidati k poznání, které vyslovuje "New-York-Herald", když píše: "Poněvadž Rusko jest vystrčeno z kruhu národů a poněvadž Německo jest spoutáno ustanoveními versaillské smlouvy, poněvadž německé území je obsazeno hrozivými a dráždícími cizími vojsky a poněvadž Německo bylo nuceno špičkou bajonetů podepsati smlouvy, v nichž se zavazuje plniti nemožné reparace, bylo nevyhnutelno, že se Německo s Ruskem sdružilo."
Říká-li pan dr. Beneš, že se ve vyjednávání se sovětskou vládou pokračuje, že však samozřejmě žádným způsobem nemají býti porušeny zásady solidarity, které nás vedly v poměru k druhým evropským státům a zvláště k našim spojencům, tak je to zase jedna z těch proslulých vět, které nic nepraví a do nichž možno vložiti vše, co se chce, svědčí však také o tom, že pan dr. Beneš si není vědom, kam hospodářské nutnosti zatlačují stát jím řízený. Shledává groteskním, že Rusko bojuje proti kapitalismu, avšak žebrá u kapitalismu o kapitál. Vidím však přicházeti den, že Československá republika, nucena bídou skutečnosti, bude žebrati u svého velkého německého souseda, jejž nyní tak bagatelisuje, aby obdržela také podíl z ruského obchodu.
Mravní rozhořčení, které vzniká z postavení vítěze, našeho ministerského předsedy nad smlouvou rapallskou, je však tím méně pochopitelno, poněvadž tato smlouva žádným způsobem nezasahuje do poměru třetích států k Rusku, a jak německá delegace uvádí, je vedena v každém svém ustanovení myšlenkou, již uskutečniti označuje dohoda jakožto hlavní účel konference janovské, totiž duchem, který hledí na minulost jako definitivně odbytou a hledí utvořiti základ pro společnou mírovou obnovu.
Stanoviskem ke smlouvě rapallské, která podle slov Wirthových má býti světlým i znamením pro celou Evropu, poněvadž dva národy, které ještě krátce před tím stály proti sobě v krvavém zápolení, uzavřely první opravdovou mírovou smlouvu, ukázala česká delegace, že se v letech od konce války ničemu nenaučila, nýbrž že slepě a hluše jede dále ve vyježděných a do chaosu vedoucích kolejí tak zvaných mírových smluv.
V otázce rapallské smlouvy bylo české delegaci snadno se rozhodnouti. Neboť podle dr. Beneše musí každý malý stát přihlížeti k tomu, jaké stanovisko zaujímají státy velké, a podle toho se do jisté míry říditi. Poněvadž všecky velké vítězné státy, zvláště Anglie a Francie, posuzujíce tuto smlouvu, se shodovaly a jen v tonu se lišily, mohl zaujmouti stanovisko jasné a při tom uskutečniti své politické moudrosti nejbližší důsledek, který jest vyjádřen slovy: "Avšak společenství s velkým státem jest omezeno zájmy státu vlastního" tím, aby on, který rád má více želízek v ohni, skryl smýšlení nepřátelské Německu a Rusku za důležitou tvářností sprostředkovatele.
Ve zřejmé roztržce mezi Francií a Anglií bylo jako úhoř hladkému a obratnému Proteusovi Benešovi ovšem již trochu dusněji; neboť zde musel zřejmě zaujmouti stanovisko, nechtěl-li se vydati nebezpečí, že si to pokazí s oběma stranami a že pak bude seděti mezi dvěma židlemi na zemi. I když ve vývodech pana ministerského předsedy schází upřímné, přímé a poctivé stanovisko a my právě v tomto směru narážíme na dvojakosti a řeč, jejíž účelem jest, aby zakryla pravé myšlenky, přece možno dokonce z těchto slovních obratů více než opatrných a zvláště z činnosti české delegace před Janovem a v něm zjistiti skutečnost, že politika, kterou provozuje pan dr. Beneš veskrze pluje ve francouzských vodách a liší se od nich jen tím, že Francouzové ze své nenávisti proti Německu nedělají tajností. Pan dr. Beneš však se vyhýbá upřímným slovům, avšak tím pilněji a přičinlivěji pracuje pro Francii.
Poukazuji na to, že pan dr. Beneš již před konferencí v Janově pracoval k tomu, že otázka mírových smluv a reparací nižádným způsobem nesmí býti projednávána, že byl r s Francií stejného mínění při posuzování ceny konference, vůči níž k opaku k Lloydu Georgovi stál s největší skepsí, že tehdy, když Francie a Belgie odpíraly své podpisy na memorandum Rusku, dal ohlásiti odvolání podpisu Malé dohody, poukazuji na to, že při své sprostředkovatelské činnosti vždycky uplatňoval svůj vliv ve prospěch stanoviska francouzského, a upozorňuji vás na kritiku obou směrů jeho řeči, v níž jeden směr nazýval francouzským, druhý anglicko-italským. První jasně osvětluje, jmenuje jej evolučním, způsobilým k tomu, aby ponenáhlu získal bývalé nepřátele, kdežto druhému směru vytýká revoluční smýšlení, které chce násilně a rychle s tradicí války skončiti. Že francouzský směr chce vytrvati při mírových smlouvách a při aliancích vzešlých z války, což samozřejmě znamená vyloučení Německa z jakékoli alianční politiky, a uplatniti smlouvy mírové; že anglický směr jest, pokud jde o smlouvy a reparace, ochoten vyjíti vstříc - a to jest ovšem pro nefalšovaného Čecha velkým zločinem - nečiní rozdílu mezi bývalými spojenci a bývalými nepřáteli, jest vysloveně mírumilovný a důsledkem toho příznivý k odzbrojení a vyznačuje se jistou nedůvěrou - připojil bych, nedůvěrou oprávněnou a samozřejmou - vůči malým státům. Z tohoto způsobu srovnání obou směrů může každý, kdo zná diplomatický způsob řeči pana dr. Beneše, seznati, že zplna a cele stojí na půdě míru francouzského. Poukazem na nedůvěru vůči malým státům, která ovládá anglicko-italský směr vedle starosti o národnostní menšiny v těchto státech, chce zřejmě umlčeti ve vlastním českém táboře ty, kteří nejsou srozuměni, správně poznávajíce nezbytnosti své republiky, s jednostranným francouzským kursem svého ministerského předsedy.
Toto označení obou směrů v evropské politice je falešné a právě snaha nenazývati věcí pravým jménem, ukazuje jasně, jak silně je česká politika závislá na francouzské. Skutečný boj, který se již po měsíce vede mezi Lloyd Georgem a Poincarém s prudkostí v dějinách diplomacie zajisté nebývalou, jest mnohem jednodušší a ke své charakteristice nepotřebuje tolika slov. Francie chce rozhodné provedení mírových smluv do důsledku se všemi ostrostmi proti Německu, nikoliv přes to, nýbrž poněvadž ví, že Německo ke splnění nemá síly, poněvadž ví, že Německo musí pod břemenem těchto podmínek se shroutiti, poněvadž doufá, že následkem toho bude moci podržeti území nejenom již obsazená, nýbrž také ještě další, jež obsadí, že dále také na východě Německa budou při shroucení Německa ztracena další území ve prospěch Polska a Čechů a že tak Francie bude osvobozena na věčné časy z nebezpečí, které jí pochopitelně hrozí od znovu sesíleného Německa. Anglie se však naučila uznávati ve 3 letech od platnosti mírových smluv, že jsou neproveditelné, že Evropa následkem mírových smluv se nemůže uklidniti a ozdravěti, ona potřebuje však Německo rovněž jako pokojná a zdravá Evropa jakožto první podmínku k znovuvybudování Ruska, poněvadž jinak nemůže odbýti svých nesmírných zásob zboží, a poněvadž potřebuje pokoje na staré pevnině, aby uvedla do pořádku své mimoevropské zájmy. Rozpor mezi oběma směry jest podle mého mínění nepřekonatelný, zvláště nepřekonatelný tak zvanými formulemi, jež pracemi dlouhých dnů byly sestaveny. Poincaré ve své proslulé řeči v Bar-le-Duc uvedl: "Bude-li se Německo zpěčovati a jestliže v ustanovené hodině reparační komise zjistí zaviněné pochybení Německa, že mají spojenci právo a proto i povinnost, aby na ochranu svých zájmů se chopili opatření, o nichž by si nepochybně bylo přáti, aby byly přijaty, a aby jich bylo použito po společné úmluvě mezi nimi, jež však podle znění smlouvy v případě potřeby může učiniti také každá z interesovaných mocí sama, a Německo - k tomu se zavázalo smlouvou versaillskou - nesmí na to hleděti jako na akt nepřátelský. Přeji si snažně, pokračoval Poincaré, aby při této příležitosti byla zachována součinnost všech spojenců. Avšak bude-li třeba, budeme francouzskou věc hájiti v úplné neodvislosti a nenecháme ani jedině zbraně nepoužité, kterou nám smlouva dává do ruky."
Lloyd George prohlásil: "Jen slepý může se domnívati, že nějakou kombinací možno utlačovati dva veliké národy, které representují dvě třetiny Evropy. Národy evropské musejí býti k sobě navzájem v dobrých stycích. Jestliže vítězství vybočí do porobení, podle lidského citu zneužijeme vítězství, jež nám Bůh dal, a trest bude následovati nevyhnutelně. Musíme býti spravedliví a fair. Musíme se omeziti v hodině triumfu, jinak bude Evropa chaosem, a to ještě za života lidí, kteří jako já mají šediny."
Jestliže Lloyd George kromě toho prý řekl - čemuž věřím - i když se dementuje, jež toto tak dobře přiléhá k situaci a ke slohu tohoto muže: "Kdyby měl v Evropě trvati stav neustálých bojů, přimělo by veřejné mínění Velké Britanie znepokojené tak mnohými událostmi v poslední době, svoji vládu, aby podrobila přesnému zkoumání své chování vůči svým spojencům. Anglie jest pro smíření se všemi, avšak s nikým pro nové války" - pak musíme dojíti k přesvědčení, že vývoj věcí v Evropě povede k odluce mezi Anglií a Francií, třeba uplynula ještě měsíce nebo léta. Nesmíme býti netrpělivými, neuplynuly ještě ani 4 roky od konce světové války, zajisté velmi krátká doba v dějinách světa a již ukazuje se veliké množství zejících trhlin v budově, kterou spojené a sdružené vlády vybudovaly. Pan dr. Beneš praví, že nelze mluviti o isolaci Francie. V jistém směru má ovšem pravdu. Neboť Malá Dohoda za jeho vedení se připojila k zemi, která trvá na nejstriktnějším plnění mírových smluv, pochopitelně, poněvadž tato Malá Dohoda není přece nic jiného, než vzájemná pojišťovací smlouva, která má jednotlivým členům zajistiti loupež cizího majetku. Pro ni právě jako pro Francii jest živelnou pohnutkou veliká úzkost, jejíž matkou jest špatné svědomí. Jinak však Francie nenachází v Evropě se svojí politikou příliš mnoho lásky vzájemné. V Belgii píše "Peuple", orgán socialistické strany, o zamýšlených sankcích Francie, jež ohlásil Poincaré: "Kdo se domnívá, že by se naše země mohla přidati k isolované akci? Kdo necítí, že máme dost té politiky, která není ani válkou ani mírem, a která po 3 léta ukazuje jen negativní výsledky, za to však jisté zlo?"