Posuzujíce tato slova, musíme uvážiti, že socialisté se svými 66 členy jsou ve sněmovně po katolících s 82 členy nejsilnější stranou a že u katolíků nejsou Vlámové bez vlivu. Poukazuji na to, že Sölle v "Oeuvre" píše: "Poincaré může Francouze přesvědčiti, že malé policejní opatření v rurské pánvi nebo jinde by bylo bez nebezpečí, ježto by Německo nemělo práva, považovati je za jednání nepřátelské. Kdyby však Němci viděli přicházeti několik praporů senegalských Négrů, potřebovali by jistě mnoho dobré vůle, aby věc považovali za akt přátelský." Sölle nazývá § 17 přílohy 2 k oddílu 8 mírové smlouvy jedním z nejkrásnějších oslovství jeho slavných původců. Z toho je viděti, že ani ve Francii nestojí všechno za tygřím mládětem Poincarém. Že Italie a Anglie s touto politikou nesouhlasí, vysvítá z toho, že také náš ministerský předseda vědomě postavil anglicko-italský směr naproti francouzskému. Lloyd George prý řekl, že nálada v Anglii mu vždy více ztěžuje, aby svoji politiku uvedl v souhlas s politikou Poincaréovou a že je mu jasnější, že obnovy Evropy se nedá dosíci kompromisy mezi těmi, kdož ji chtějí a těmi, kdož jí nechtějí. Tak zůstává na jedné straně jen Francie s Malou Dohodou vedle Polska, podporovaná Japonskem na dálném východě, na druhé straně druhá část velmocí vedena Anglií a Amerikou.
Jeden blok Francie-Malá Dohoda-Polsko chce násilím vynutiti věc nemožnou a ve svém útočném imperialismu, pokud možná dělati ještě nové výboje. Proto je nepřístupný pro odzbrojení na souši, proto udržuje stálá vojska ve výši, jak jsme to nikdy před válkou neviděli; pohromadě jsa držen společnou úzkostí před těžce postiženým Německem, které ve čtyřletém zápolení ukázalo celému světu, čeho je německý národ schopen, opírá se o bajonety svých armád, jichž vydržování a vyzbrojení ukládá obyvatelstvu nesmírná břemena.
Druhá skupina, nikoliv z lásky k Německu, nýbrž poznávajíc hrozné následky shroucení střední Evropy, přichází vždy více k poznání, že mírové smlouvy znamenají neštěstí světa a že musí býti nahrazeny smlouvami skutečnými.
Tento stát, který není ničím jiným, než dítětem těchto mírových smluv, připojil se k válečnému směru a v tom dávám panu ministerskému předsedovi za pravdu, že neprovozuje politiku anglickou ani francouzskou a ani germanofilskou, nýbrž - a tu musím učiniti malé omezení - českou. Slováci s touto politikou nemají co činiti. Čechové však jednou vsadili všechno na jednu kartu mírových smluv a s nimi stojí a padají. Jestliže jsme se dostali k tomuto poznání, pak rozumíme nejenom české politice, pak se ani nedivíme jejím domnělým mozkovým trhlinám, nýbrž víme, že chcete-li si svůj stát udržeti v hranicích, jak vám byl dán, jakožto národní stát český, můžete provozovati jen politiku Francii přátelskou a Německu nepřátelskou, která se na venek ukazuje v podpoře Francie při všech jejích opatřeních na oslabení a porobení Německa, uvnitř však jako kategorický imperativ, postavila si počeštiti německá jazyková území, porobení a olupování německého národa.
K těmto opatřením na venek náleží nepochybně také účast tohoto státu na sankcích proti Německu, dá-li k tomu Francie rozkaz. V této otázce pan dr. Beneš také nehraje hru otevřenou. Víme, že jedna snaha Lloyd Georgea směřovala k tomu, aby byla zřízena mírová smlouva, podle níž se jednotlivé státy nemají napadnouti. Ovšem Francie nechtěla o tom nic věděti a ovšem pan dr. Beneš jménem Malé Dohody učinil návrhy, podle nichž úmluva o hradním míru potvrzuje existující smlouvy se všemi sankcemi v nich zamýšlenými. Zpravodaj "Daily News" tehdy hlásil, že toto amendement přednesené v Janově dr. Benešem posuzují liberální živly v Janově s velikými obavami. Ve své řeči použil dr. Beneš formule skoro nic neříkající, že prý jest nutno, aby bylo v úmluvě uvedeno, že jest předpokladem všech takových mezinárodních závazků, aby každý respektoval a chránil hlavní zásady mezinárodního práva, to jest jeho závazky. Přes otázku sankcí samých přešel obvyklým způsobem. Německá veřejnost v tomto státě a také české obyvatelstvo mají hluboký zájem, aby věděli
1. zda pan ministerský předseda považuje vojenské obsazení německého území na základě ustanovení smlouvy versaillské za ospravedlněné,
2. zda Československá republika jest vázána nějakou smlouvou, aby se na případných opatřeních Francie účastnila,
3. zda Československá vláda v případě, že není vázána nějakou tajnou úmluvou, zamýšlí se účastniti snad k pozvání obsazující hlavní moci Francie takových nucených opatření tím, že by se obsadila územní části německé říše.
Jsem přesvědčen, že mně pan dr. Beneš na tyto otázky, které jsem mu z toho místa dal, neodpoví vůbec anebo odpoví vyhýbavě, způsobem, který nic neříká a z něhož si může každý čísti co se mu líbí. Avšak vím také, že mlčení na moje otázky anebo ne docela jasná odpověď znamená tolik, že známé a uveřejněné českopolské tajné ujednání existuje skutečně a že stát řízený panem dr. Benešem přes ujišťování přátelství Německu aspoň nedovede odmítnouti účast na vojenských opatřeních.
Pan dr. Beneš objasnil své stanovisko k mírové smlouvě slovy trochu nejasnými, že předpokladem takového mírového paktu jest, aby každý takový pakt měl hlavní zásadu mezinárodního práva, to jest šetřiti a chrániti svůj závazek. V tomto místě vnucuje se mi paralela v řeči Lloyd Georgea, kterou měl v závěrečném sezení konference a v níž praví, že my v západní Evropě máme různé předsudky: "Prvním jest, že my v západní Evropě očekáváme za dodané zboží zaplacení, druhým jest, že očekáváme, že půjčené peníze budou vráceny, třetím jest, že se ptáme toho, komu jsme již půjčili peníze a jenž prosí o peníze další, zda chce své dluhy zaplatiti. Odpoví-li: "Nikoli, mou zásadou jest nic neplatit," pak se nesrovnává se západním způsobem myšlení, abychom tomuto někomu nové peníze půjčovali. Evropa chce pomoci, avšak Rusko musí při jednání uznati čestný kodex, který je stoletým dědictvím pracovitých a čestných lidí a jejž nemůže vytrhnouti z kořenů ani ruská smršť."
Tu bych se ptal, zda zástupce státu, který jedná proti tomuto západoevropskému čestnému kodexu, když neplatí stále ještě válečných půjček, když ještě pořád nehonoruje kuponů rent a pohledávek průmyslu proti eráru za vojenské dodávky z doby válečné posud ještě nezaplatil, ačkoliv velkolepým pohybem ruky zastrčil aktiva Rakouska, tu bych se ptal, zda má zástupce takového státu mravní právo posaditi se vůči jiným státům a jmenovitě Německu, jež se snažilo ze všech sil převzaté závazky takto splniti, na soudnou stolici a žádati od něho, aby splnilo své závazky mezinárodní, jinak že bude z mírového paktu vyloučeno.
Souhrnem opisuje pan min. předseda budoucí zahraniční politiku tím, že praví, že nemá co by v poměru k Francii, Anglii nebo Italii, Německu nebo Rusku měnila. Bude pokračovati v dosavadní linii ke všem státům, avšak bude v každém směru připravena na všechny možné události. Tato jistě hodně temná slova byla podtržena většinou sněmovny voláním výborně. To místo možno si vyložiti, ježto Francie a Anglie sice již tak spolu nejdou a je nebezpečí zvláštní akce Francie v otázce donucovacích opatření proti Německu, jen tak, že česká politika i nadále spatřuje svou hlavní úlohu v součinnosti s Francií a jest připravena na všecko, po případě také na společný postup s Francií proti zpěčujícímu se Německu, které se tím, že neplní svých mezinárodních závazků, staví mimo mírový pakt.
Podobně jako v politice nynější má býti také uvnitř plně zachován dosavadní kurs. Říká-li pan dr. Beneš: "Tradicí našeho národa byl vždy demokratismus, politický a sociální pokrok. My tuto tradici zachováme," dále "Ve svém postupu zůstaneme věrni linii naší dosavadní politiky, neuhneme z ní ani v nejmenším a zdůrazňuji opět, že naše taktika zůstane stejnou i v budoucnosti," jestliže na druhé straně uvádí: "Rovněž jest naším zájmem, aby národnostní menšiny v jednotlivých státech dosáhly té míry svobody, kterou lze spojiti se zájmy státu," jestliže však v téže řeči doslova jedním dechem se brání proti tomu, že hesel v pokrokovosti a demokracii nesmí býti zneužíváno k osnování nových konfliktů v Evropě a k rozbourání základu tohoto státu, jestliže vytýká skupině Anglie-Italie, že se stará o práva a ochranu menšin a tím ukazuje nikoliv přátelské chování vůči těmto malým státům, pak můžeme ze všech těchto slov vyvozovati jedině ten správný závěr, že v tomto státě zůstane to tak, jak to bylo dosud. Vývěsný štít "demokracie a pokrok" bude se jako dříve i potom stkvíti na nádherné fasádě domu, který si Čechové zřídili, nedbajíce práva sebeurčení jiných národů. Uvnitř však jde bezohledný brutální boj proti Německu v tomto státě dále. I dále se budou krásti naše školy, které jsme si ze svých peněz vystavěli, potrvá zničující válka proti německému hospodářství, proti německému obchodu, živnostem a průmyslu, všemi prostředky, jež má státní správa po ruce, naši němečtí úředníci mají býti ponenáhlu ze svých míst zahnáni, naši němečtí důstojníci a poddůstojníci, kteří byli bez udání důvodů vytrženi ze svého životního povolání a vyhozeni na ulici s hanebnou pensí, která je k životu málo, k smrti mnoho, ani v budoucnosti nenajdou svého dobrého práva, nýbrž budou hladověti dále a hromaditi další trpkost proti státu ve svém srdci, německá půda bude vyvlastňována a přidělována českým legionářům a nádherné německé pohraniční lesy zabere stát pro sebe za směšný peníz, aby lesní podniky počeštil a všechen průmysl související s podniky lesními a dělníky, přivedl do své odvislosti; jak o koruna všeho bude i dále také tato sněmovna pracovati jako povolný zákonodárný stroj pod tlakem jednacího řádu, který je výsměchem hesel "demokracie a pokrok", jichž máte často plná ústa.
My však, kteří pohlížíme dále, než k červeno-bílým pohraničním sloupům, můžeme přece, i když nás nesmírně bolestně tlačí každá jednotlivá ztráta, s klidem hleděti vstříc budoucnosti našeho národa. 3 1/2 milionu Němců nejsou odkázáni na sebe samy, jejich osud jest nerozlučně spojen s osudem - nikoli tohoto státu - nýbrž s osudem 80milionového národa, který ve střední Evropě má souvislá území. Chováme pevné a svaté přesvědčení, že německý národ jako takový na vzdor Francii a Malé Dohodě nezahyne, nýbrž se zase dožije svého vzestupu. Pak přijde naše osudová hodina a také hodina našeho státu. Dopadne tak, jak se on k německé otázce postaví.
I když tak málo rozhodovati bude celá vaše velká a malá politika o příštím utváření německého národa, pociťujeme přece nouzi dne celým srdcem, které každé bezpráví, jež je nám v tomto státě učiněno, cítí a zapisuje do paměti. Varuji vás ve vašem zájmu, abyste pokračovali na cestě, kterou jste šli dosud. Chtěl bych navázati na místo v knize Dostojevského "Zápisky z mrtvého domu", kde píše, že v sibiřských vězeních mnohdy trestanci, kteří se po léta chovali vzorně, náhle jakoby do nich vjel čert, úplně jsou celí zlostí bez sebe a dopouští se nejhroznějších hloupostí a bláznovství a dokonce i mnohdy hrdelních zločinů. Podle Dostojevského nejde při tom o nic jiného než o manifestaci osobnosti, vznikající z nejhlubšího žalu, instinktivní touhu po sobě samém, a pojednou vzrůstající tlak, aby potlačené Já přišlo k slovu. Tak snad, míní Dostojevský, může za živa pohřbený, který se probudí ve své rakvi, bušiti na víko rakve a pokoušeti se, aby je rozbil, ačkoliv střízlivá úvaha mu musí říci, že všecky jeho námahy jsou zbytečné.
Také my zde jsme ve vězení, také
náš národ chová se po léta vzorně, platí daně, nastupuje k vojsku,
zkrátka plní své státoobčanské povinnosti, naproti nimž nestojí
žádná práva. Snad přece nevyčká, jestliže budete pokračovati v
dosavadním kursu, jak váš pan ministerský předseda ve své janovské
řeči uvedl, toho dne, kdy mu dějinný vývoj přinese svobodu, nýbrž
zmůže se z touhy, aby své utlačené Já nechal přijíti k slovu,
k takovému zoufalému výbuchu a bude bušiti na víko rakve takovou
silou, že je rozbije. (Souhlas a potlesk na levici.)
Místopředseda inž. Botto (zvoní):
Slovo má ďalej pán posl. dr. Hnídek.
Posl. dr. Hnídek: Slavná sněmovno! Debata o janovské konferenci dala podnět k veliké politické debatě o zahraniční politice, která má právě v přítomné době velkou důležitost, a to důležitost i pro vnitřní politiku, poněvadž zahraniční politika vždycky souvisí do jisté míry s politikou vnitřní a vrhá tudíž vždycky reflex na politiku vnitřní a vice versa. Z nynější debaty o janovské konferenci jistě také vyjde mnoho dobrého a také mnoho poučného i pro politiku vnitřní. Bohužel, že tato debata byla věnována více kritice než snad praktickým pokynům, jak opravdu pracovati na obnově Evropy a obnově Ruska zvláště.
Hlavním cílem janovské konference byla hospodářská obnova Evropy vůbec a rozřešení ruského problému zvláště. Slyšeli jsme v debatě velmi často, že Evropa je před bankrotem, že se musí shroutiti, že musí přijíti něco nového, co by nynější kapitalistický systém nahradilo. Co by ovšem na místo nynější kapitalistické Evropy přišlo nebo přijíti mělo, vidíme v Rusku. Stále a stále slyšíme, že jediná spása Evropy je cesta, po které se bralo Rusko. Tento ideál může býti ideálem jen těm, kdo z vlastní zkušenosti Rusko neznají a kdo slastí Ruska nezakusili. Poněvadž však dnes Evropa už ví, jak to v Rusku vypadá, tedy hledá cesty jiné, než jsou cesty ruské, aby hospodářské poměry evropské napravila. A to mělo býti cílem janovské konference.
O tom, zdali se zdařila a jak se zdařila, nebo proč zůstala bez výsledku, budu mluviti později. Nejdříve si musíme uvědomiti poměr jednotlivých států na konferenci vůbec, jinými slovy, co ten který stát od konference janovské očekával a co od ní chtěl. S tohoto hlediska můžeme rozděliti státy na tři skupiny.
Skupina první čekala z Janova pomoc. To bylo Německo, Rakousko, Maďarsko a Rusko. Druhá skupina hledala vedle cílů všeobecných pomoci a obnovy Evropy také svůj vlastní prospěch. A tu musíme říci, že mezi ně patřila také Anglie a Italie. A konečně byla třetí skupina, která od Janova nečekala buď vůbec ničeho anebo chtěla přispěti svými vlastními silami a prostředky opravdu a nezištně k míru a hospodářské obnově Evropy. K těm patřila ovšem skupina seskupená kolem Francie.
Německo, ačkoli janovské konferenci předcházelo Cannes, přece jen chovalo tajné i zjevné přání po změně mírových smluv a hlavně po změně v otázkách reparace. Francie ovšem zcela právem odmítla tuto snahu. Tato otázka reparací táhne se jako červená nit vším mezistátním jednáním, ve všech konferencích se s ní setkáváme. Němci vynakládají všechno, jen aby přesvědčili kde koho, že svým závazkům dostáti nemohou, a musíme opravdu přiznati, že tato propaganda se jim výtečně a znamenitě daří. Vždyť na příklad přesvědčili i některé, jak jsme v sobotu slyšeli, české politiky o tom, že platiti nemohou. Daří se jim však nejen propaganda, ale daří se jim také důkaz uvnitř Německa samého. Svým hospodářstvím, vlastně svým nehospodářstvím, dostali se tak daleko, že německá marka klesá den ode dne. Německo provádělo v tomto směru velice chytrou politiku: Německo si utvořilo chudý stát, ale bohaté státní občany. Tímto způsobem chtělo se vyhnouti svým povinnostem, aby nahradilo, co svým způsobem vedení války zničilo ve Francii a v Belgii. Ale necháme-li už všechno nepovšimnuto, přece cit spravedlnosti žádá trest za to, aby Německo nahradilo, co zničilo a způsobilo světu světovou válkou.
A nyní je jiná důležitá otázka: Může Německo platiti anebo nemůže? Je pravda, že Německo je hospodářsky na kraji propasti a že řítí se do ní hloub a hloub. Inflace pokračuje stále, ale daně, mezitím co u nás dostoupily horentní výše, v Německu do nedávna ještě zůstaly staré. To znamená, že stát chudl, mezitím co jednotliví občané bohatli. A tu jsme u kořene věci: Německo může platiti, jestliže změní svůj finanční systém. Aby pak bylo donuceno platiti a tento systém změniti, na tom musí jistě dohodě v prvé řadě záležeti. Ne tedy "Gewaltfriede", jak stále pláče p. prof. dr. Kafka, ale špatná finanční politika německá je vinna velikou jeho kalamitou. I kdyby Německo nemělo platiti žádných reparací, nebylo by na tom lépe, kdyby provádělo dosavadní svou politiku dále.
Pan kol. dr. Kafka je sofista. On říká, že k rekonstrukci Evropy nelze dojíti na základě násilného míru, že Evropě může býti pomoženo jen tehdy, jestliže mír bude revidován, jinými slovy, když porážka Německa bude změněna ve vítězství, Myslí si však při tom chytře toto: Bude-li mír revidován, bude Německo na koni a my s ním a s ním i Němci u nás. To jest nesporná věc. Ale pak by bylo rekonstruováno Německo, avšak ostatní Evropa octla by se na místě Německa samého. Tedy cesta k rekonstrukci Evropy cestou revise míru je naprosto nemožná; právě naopak musíme státi nezvratně na tom, že mír musí býti do poslední písmeny splněn, a teprve, bude-li do poslední písmeny splněn, tehdy bude Evropa obnovena.
Já vidím největší překážku k obnovení Evropy v tom, že mír není se strany Německa splněn. Uvedu jen jeden příklad. Mír ukládá Německu a Maďarsku odzbrojení. Bude-li toto odzbrojení provedeno - ale také doopravdy - v tom okamžiku učiní Evropa v otázce obnovy veliký krok ku předu. Učiní to proto, poněvadž následkem odzbrojení Německa nemusí ti, kteří jsou Německem ohroženi, udržovati velikých armád, a následkem toho ohromné náklady, které jsou vynakládány na armády, mohou se věnovati produktivním účelům. Ale do dnes Německo ani Maďarsko neodzbrojilo. Německo zbrojí dále, a je to zvláštní, že Německo zbrojí nepřímo na příklad v Rusku. Mezitím, co nemá kapitálu na reparace, má peníze na továrny a mnohdy na muniční továrny v Rusku. O tom přece, že Německo pro všechny případy udržuje silnou armádu a na všechno připravenou a třeba pod nevinnými rozličnými jmény, není sporu. A nálezy zbraní na rozličných místech to dokazují: nedávno jsme mohli čísti, že našly se zbraně, kde bychom jich nejméně hledali. (Posl. dr. Kafka [německy]: Našlo se 17 pušek!) Totiž náhodou se jich tolik našlo, ale kdo ví, nebylo-li jich jinde více. To nesvědčí o mírumilovnosti Německa. A při tom stále Německo poukazuje na 800.000 francouzských vojáků, kteří prý mají býti demobilisováni, čímž prý Francie ušetří a nepotřebuje potom reparací. To jest smýšlení Německa. Je to zcela nevinně řečeno, ale co se pod touto nevinností skrývá? Již z této ukázky je viděti, že pod žádnou podmínkou mírové smlouvy nesmí býti změněny, právě naopak že musí býti do poslední písmeny splněny. Dokud nebudou splněny, nebude klidu, nebude míru a také Evropa nebude obnovena. V tomto ohledu stojíme zcela za stanoviskem našeho ministerského předsedy, které zaujímal před janovskou konferencí i během janovské konference.
Týž poměr, který je mezi Německem a Francií, je také mezi námi a Maďarskem. Také Maďaři snažili se vnésti na janovskou konferenci rušivý ton, přišedše s návrhem na jednání o minoritách. O této otázce minorit bylo zde již mnoho mluveno a všeobecně se zadostiučiněním bylo přijato stanovisko našeho ministerského předsedy a Malé Dohody, stanovisko rozhodného odporu proti těmto maďarským snahám. Menšiny jiných národností nemají nejmenší příčiny stěžovati si snad do nás v této věci. My jim dáváme daleko více, nežli jim podle mírových smluv patří. Kdyby bylo jen trochu dobré vůle u nich, musily by uznati, že naše stanovisko k nim je více než benevolentní. Té dobré vůle ovšem není, a s tím musíme počítati. A nehrozím, řeknu-li, že také každá trpělivost má své meze a že i ten pověstný, dobrácký český lev se může konečně předrážditi. Než všechny tyto zjevy jak od Němců tak od Maďarů nás nebolí, ty nás nepřekvapují, poněvadž pocházejí od našich nepřátel. Ale můžeme a musíme býti nanejvýše roztrpčeni nad tím, co musíme říci o svých vlastních bratrech slovenských, kteří chtěli ruku v ruce s našimi nepřáteli, Maďary, s těmi, kteří ještě před 4 lety je vláčeli v maďarských žalářích, na janovské konferenci přijíti se stížnostmi proti svým vlastním bratrům, kteří nasazovali své životy, aby je osvobodili od staletého útisku maďarského. Kdybych řekl, že nemám slov pro odsouzení jejich, málo bych řekl. O těchto snahách musíme se vysloviti s největším opovržením. V dějinách našeho státu bude tento čin zapsán písmem nejčernějším. Dějiny samy odsoudí tento herostratovský čin, třeba nebyl proveden, třeba zůstalo jen při vůli jej provésti. Kdyby nebylo bývalo takových důkladných upozornění a útoků, kdo ví co by se nebylo stalo. Z vašich vlastních řad musili rozhodující činitelé je upozorniti, aby tak nejednali. Zde snad přece jen přílišná benevolence k takovým zjevům a k takovým živlům není na místě. Nevolám nikterak po násilí, toho jsem dalek, ale přece jen je třeba míti dobrý pozor na živly, které se neštítí spojovati se proti státu s někdejšími svými nepřáteli. Maďarské časopisy to neobyčejně hbitě pochopily a pochvalují si vystupování těchto živlů na Slovensku. Hlinka, který byl ještě včera vláčen maďarskými žaláři, bude pomalu maďarským svatým.
Při této příležitosti nemohu nepoukázati na to, že otázka rozdělení diecésí v Uhrách není dosud rozřešena. Nedávno prošla novinami zpráva o počínání si maďaronského duchovenstva v diecesi ostřihomské, která dosud sahá na území naší republiky a ve které dosud vládne slovenský renegát Czernoch ke škodě naší republiky. Přirozeně, že kardinál Czernoch má ještě veliký vliv na své duchovenstvo a toto duchovenstvo, přirozeně maďaronské, má zase vliv bezesporně veliký na obyvatelstvo této diecese. Dokud bude míti na duchovenstvo vliv Czernoch, dotud nebude klidu v těchto diecesích a dotud bude živena stále a stále maďarská irredenta.
Tato prví skupina mocností, Německo a Maďarsko, upírala své zraky k Janovu s nadějí, že to bude krok k revisi mírových smluv. K této skupině patří také Rusko. Také Rusko spěchalo obnoviti Evropu, ovšem obnoviti Evropu dle svého vlastního střihu. Toho svědectvím jest to, že ani v Janově nezanechali propagandy a že i tam snažili se vnutiti Evropě svůj způsob obnovy lidské společnosti a šli tak daleko, že vzbudili nevoli samého Lloyda George a ten je přece zvyklý zavírat obě oči vůči Rusku.
Co chtělo Rusko? Chtělo býti uznáno de jure a chtělo kredity. Ovšem hlavní váhu kladlo ani ne na uznání de jure, jako spíše na kredity. Co se týče uznání dnešní vlády ruské, o tom zde bylo hodně mluveno. Je nesporno, že bolševická vláda v Janově byla de facto uznána: byla oficielně pozvána, bylo s ní oficielně jednáno, přijela oficielně, při jednání vystupovala a bylo s ní jednáno jako rovný s rovným. Jinak ovšem se to má s uznáním de jure. Uznati bolševickou vládu de jure znamenalo by zároveň uznati celý bolševický režim za oprávněný a také za správný, znamenalo by uznati za skutky záslužné všechny hříchy, kterých se vláda bolševická na Rusku dopustila, znamenalo by očistiti zkrvavené ruce, které se brodily v potocích lidské krve, a před tím se Evropa, která jest po válce velice otrlá, přece jen zastavila. Evropa jest si toho vědoma, že dnešní vláda ruská jest jen dočasná, že v Rusku musí dojíti ke změně, nemá-li Rusko vykrváceti docela. Jest tedy nemožné, aby bolševická vláda de jure byla uznána. Amerika to řekla jasně, že dnešní ruské vlády de jure neuznává. Rovněž Francie. Náš ministerský předseda řekl to již při jiné příležitosti dříve. Jediné Německo uznalo de jure bolševickou vládu. Ovšem zde se nemůžeme diviti, vždyť Německo musí býti do jisté míry bolševikům vděčno. Bolševici pomohli Německu zničiti Rusko a cesta Trockého ze Švýcarska do Německa vedla přímo do Brestu Litevského. A co je nejdůležitější, dnešní vláda ruská má rozleptati Evropu a tím pomoci Němcům po druhé.
Mnoho a mnoho se nadělalo hluku po světě pro uzavření smlouvy rapallské mezi Německem a Ruskem, ale hluk ten byl dle mého názoru zbytečný. Vždyť smlouvou rapallskou pouze bylo kodifikováno to, co Německo a Rusko v praxi provádělo. Vždyť Němci uznávali již dávno de jure bolševickou vládu. Co se týče dluhů, Němci docela snadno mohli resignovati na placení těchto dluhů a mohli resignovati na placení tím spíše, poněvadž vynahradí si stonásobně ztrátu, kterou snad utrpí. Nesmíme zapomenouti, že dnes Němci pokládají Rusko za exploitační své území, že pokládají Rusko za kolonii, která má jim přinésti ovšem více užitku než jejich kolonie, ztracené světovou válkou. Exploitované Rusko má jim v budoucnosti nejen zaplatiti dluhy, které dnes tak velkomyslně Rusku odpouštějí, ale musí zaplatiti k tomu ještě mnohonásobné úroky.
Dnes přece není nikoho tajno, že německý kapitál dnes proniká úplně Rusko, že německý kapitalismus metodou docela kapitalistickou bolševické Rusko exploituje, a to se svolením protikapitalistické, komunistické, bolševické vlády ruské. Oba tito partneři si velmi dobře rozumějí. Němci vědí, že mohou již dnes docela dobře potřebovati bolševickou vládu a bolševická vláda ruská zase neví, kdy bude moci potřebovati vlády německé. Tedy opravdové znalce poměrů smlouva rapallská jistě nemohla překvapiti a já jsem přesvědčen, že nikoho nepřekvapila, že překvapení bylo spíše strojené než opravdové.
Řekl jsem již, že daleko důležitější než uznání de jure - bolševici konečně si z toho málo dělají, jsou-li uznání de jure nebo ne jest otázka kreditů. Otázka kreditů jest existenční otázkou bolševické vlády. Buď dostanou kredity a vláda jejich se prodlouží, nebo kreditů nedostanou a pak vláda jejich skončí dříve. Čím se drží bolševici? To sami přiznávají, to není nikoho tajno, to říkají také ti, kteří přišli z Ruska, i naši komunisté to říkají a vědí to, že jedině je to rudá armáda, která je drží při životě, a mimo to ještě chaotické poměry, které dnes v Rusku vládnou, a hlad Ruska. O nějaké idei komunistické, která by je držela, vůbec nemůže býti řeči. Bylo zde již dost a dost řečeno, že komunismu v Rusku není, že komunisté sami poznali, že komunismus jest sice krásnou ideou, že jest krásnou utopií, ale nic více. Jejich ideou je udržující jest dokonalá, disciplinovaná armáda. Je to ironií opravdu osudu, že největší antimilitaristé a antiimperialisté mají nejlepší armádu na světě. Ironií osudu je, že největší pacifisté vyhrožují kol do kola každému stále válkou. A tento veliký aparát ovšem potřebuje přirozeně peněz a dosavadní prameny už hodně vyschly. Bez kreditů není vláda bolševická na dlouho možná, a proto také byli ochotni ke všem ústupkům a slibům, jen aby kredity dostali, a jestliže jevila se jistá zdrželivost, bylo to jen následkem oposice v lůně jejich strany samé v Rusku, která žije stále v čistě bolševické ideologii.
Ovšem nyní je jiná otázka, mohou-li státy Rusku kredity povoliti. Samo sebou se rozumí, že kredity může povoliti předně ten, kdo peníze má, a kdo jich doma nemůže upotřebiti. A to jest dnes pouze Amerika a Anglie. Amerika odmítla a Anglie se rozmýšlí. Angličan jest reelní obchodník a nepůjčí jen tak bez záruk a ty záruky dostati musí, jinak kreditu neposkytne. O zárukách bylo mnoho a mnoho diskutováno a bylo kategoricky na Rusku žádáno, že musí zabezpečiti soukromý majetek, osobní bezpečnost a zaplatiti předválečné dluhy. Dají-li bolševici tyto záruky, pak popřou ovšem veškerý svůj raison d'@etre.
Ale pak je ještě jedna důležitá otázka. Bude ochotna vláda, která přijde po bolševicích, platiti dluhy, které udělali bolševici? Jako dnes nechtějí platiti bolševici dluhy carské, kdo ručí za to, že nová vláda bude ochotna platiti dluhy bolševické? Tedy tato otázka kreditů setkává se s velikými a velikými obtížemi, kterých ani nová konference v Haagu, která se sejde příští měsíc, neodstraní, poněvadž jsou to překážky nepřekonatelné. Tedy tak se na Janov dívala první skupina států zúčastněných.
Druhá skupina, k níž patří Anglie a Italie, nešla do Janova také jen z pouhého idealismu obnoviti Evropu. Ti také chtěli z Janova něco míti, hlavně Anglie. Tam je nezaměstnanost, která hrozí přímo katastrofou, a proto Anglie chce své průmyslové výrobky vyvážeti. Největší hlad po průmyslových výrobcích je v Rusku, tedy je to nejpřirozenější odbytiště. Anglie má dosti kapitálu, může dávati na úvěr, proto tedy Lloyd George byl tak shovívavým k Rusku a proto docházelo k ostrým konfliktům mezi Francií, která na Rusko se dívá trochu jinak nežli Anglie. Rozhodujícím pro Anglii ovšem jsou záruky, kterých bolševici v Janově poskytnouti nechtěli a nemohli, a také dle mého názoru ztěžka poskytnou.