Konečně zde byla třetí skupina, Francie a Malá Dohoda. Politika Francie a Malé Dohody byla jasná a byla upřímná. Těmto státům šlo upřímně o to, by mír byl zachován a zaručen a aby Evropa konečně se dostala z poválečných chaotických poměrů, kterými dnes trpí kde kdo. Náš ministerský předseda otevřeně prohlásil, jakou politiku dělal v Janově, a my s ním v této věci plně musíme souhlasiti, není tedy potřebí o této věci více se šířiti a něco k tomu dodávati. Tato skupina stála pevně na stanovisku, že musí býti mírové smlouvy dodrženy, že mírové smlouvy musí býti splněny, a s tohoto stanoviska také neustoupila ani o krok.
A nyní je otázka. Mohla janovská konference za těchto poměrů, při takové různosti názorů, při takové různosti tužeb míti vůbec nějaký úspěch a nějaký positivní výsledek? Ještě před konferencí samotnou v zahraničním výboru měl jsem příležitost o této věci mluviti a řekl jsem, že od janovské konference nemůžeme se nadíti naprosto ničeho. Někteří hledají nezdar konference v její nepřipravenosti. To jest nesprávné. I kdyby byla bývala janovská konference sebe lépe připravena, nebyla by měla také výsledku, a ještě lépe řečeno, kdyby byla bývala dobře připravena, tedy by k ní vůbec nedošlo, protože by se bylo narazilo hned s počátku před janovskou konferencí na tyto překážky, které by přinesly nezdar hned v přípravném stadiu. Za okolností, o kterých jsem se byl zmínil, nemohlo býti pochyby o tom, že konference zabředne do politiky, a to znamená konec konference. Řešiti hospodářské otázky politikou nelze. To přece vidíme i u nás v každodenním životě. Jakmile se začnou hospodářské otázky řešiti politikou, vždy to dopadlo a dopadne špatně. A tak to dopadlo také v Janově. Hned v první schůzi ozval se rušivý tón politický a tím hned na počátku byla konference odsouzena.
Ovšem nezdar konference, konkretně řečeno, nezdar pokusu obnovy Evropy, každý si vykládá dle toho, jak se na ni dívá. Pan kolega Kafka přičítá nemožnost rekonstrukce Evropy násilnému míru. Evropa se nevzkřísí bez změny mírových smluv. Pan kolega Němec vidí spásu Evropy jedině v socialisaci a kol. Šmeral láme nad ní hůl, nepadne-li před Ruskem a nepřijme-li jedině spasitelné učení komunistické. Samozřejmo je, že spásu Evropě nepřinese ani to ani ono. K rekonstrukci Evropy se musí dojíti a dojde se i bez těchto spásonosných hesel. Uvedu jenom příklad: My jsme takovou malou Evropou, náš stát, naše republika. A náš stát prodělal a prodělává dosud těžké doby a přece jen se rekonstruuje. Proč? Protože nečeká na pomoc odněkud jinud, ale sám si pomáhá svojí rozumnou hospodářskou politikou. Kdyby byl náš stát šel cestou na př. Rakouska, byl by dnes tam, kde je dnes? Ne, byl by tam, kde je dnes Rakousko. Těžce, pracně a s mnohými obětmi dostala se naše republika z podobných poměrů, v jakých je na př. Rakousko a Německo, ale dostala se z nich proto, že stát náš chtěl, že pracoval a že šetřil. Není přirozeně žádné pomoci tomu, kdo nechce, aby mu bylo pomoženo. Naše republika ukázala Evropě cestu, po které musí jíti, chce-li se konsolidovati a zachrániti. Nesmí tedy žádný stát spoléhati výhradně na cizí pomoc. Mluví se o kreditech, hledá se v nich jediná spása, ale co by byly kredity platny, kdyby se zkonsumovaly a kdyby se jich nepoužilo nijak produktivně. Jsem přesvědčen, že ani nová konference v Haagu nebude naprosto míti žádoucího výsledku. (Předsednictví převzal místopředseda dr. Hruban.)
A nyní přicházím ke druhému bodu, o němž jednala janovská konference, totiž o pomoci Rusku. Problém Ruska není dnes, jak se všeobecně za to má, problémem bolševickým, je to problém chleba. Všechno závisí od otázky výživy Ruska a ta souvisí zase úzce s otázkou ruského zemědělce. Co je příčinou ruské bídy? Bolševici vykládají světu, že příčinou je blokáda Ruska. Dobrá, ale kdo pak kladl největší překážky světu, aby se nedostal do Ruska, a to jen ze strachu, aby nešířila se v Rusku protibolševická propaganda? Byli to sami bolševici. Ale podívejme se na věci ještě blíže. Rusko bylo vždy zemí, která zemědělské produkty exportovala. Tedy jestliže země obilí exportovala, může býti blokáda příčinou, aby zmírala hladem? Není zde spíše vina na těch, kteří svými metodami zničili zemědělskou produkci tak, že tato nemůže uživiti ani ruského mužíka? Bylo by možno, aby hlad zachvátil celé jižní a jihovýchodní Rusko, kdyby byli bolševici místo své propagandy se starali o své zemědělce? Tedy jediná vina ruského hladu padá na hlavu dnešní ruské vlády a nikoho jiného. Ona zničila v Rusku, kde co. Ona zničila nejen průmysl, ale podlomila úplně zemědělství, zrekvirovala mužíkovi obilí, dobytek, nedala mu stroje a následek je - hlad.
Nyní neběží o nic jiného, než jakým způsobem zahnati v Rusku hlad, a to je zase otázka, jak zrekonstruovati ruské zemědělství. Charitativní akce může zachrániti sice tisíce lidí, ale to je přece jen kapka do moře. To nestačí. Zde běží v prvé řadě o to, pomoci ruskému zemědělci. To je jediná cesta pomoci Rusku, a tu naše republika, jako ukázala cestu Evropě k obnově, může býti zase tou, která ukáže cestu Evropě, jak si má počínat vůči Rusku.
Rusko bylo a je stále složením svého obyvatelstva zemí specielně zemědělskou. Do války bylo 75" obyvatelstva zemědělci. Roku 1920 ze 130 milionů ruského národa celých 109 milionů, t. j. 84% je stavu zemědělského. Z toho je vidno, že válka i revoluce neseslabily, ale dokonce vyzdvihly a sesílily význam třídy zemědělské v Rusku.
V normálních letech dávalo zemědělství ruské okolo 50% celého národního důchodu ruského a okolo 75% exportu ruského skládalo se výhradně z produktů zemědělských.
Důsledek hrozné katastrofy, zvané ruskou revolucí, je ten, že význam zemědělství v Rusku silně vzrostl. Proto při posuzování otázky ruské je potřebí ukázati na tuto okolnost a také zvláště ji uvážiti. Důležito jest ukázati na politický a hospodářský poměr zemědělců k bolševickému režimu. Jaký je politický poměr? Sto milionů ruských mužíků odporuje stále a stále pokusům komunistických experimentátorů moskevských. Stav zemědělský, jediný ze všech tříd ruského lidu, zůstal pevný proti teroru bolševiků a nepřijal mezi sebe ani komunistických diktátorů, ani ideí. Naopak, on ve svém odporu vůči nim silou svých mas dosáhl toho, že seslabil komunistickou výbojnost a energii tak, že i sám Lenin uznal, že komunisté musí ustoupiti mužíkům. Tento boj mužíků proti bolševickému režimu je soustavný, trvá stále a projevuje se odbojem a krvavými povstáními, v nichž komunisté hromadně jsou odstraňováni.
Ruský mužík jako sociální skupina zůstal pevným proti komunistickému násilí, to jest, on zůstal jedinou sociální vrstvou, v níž tkví záchrana Ruska. Dnešní hospodářský život jeví se jen v zemědělských vrstvách. Všude jinde je chaos, všude jinde je hřbitovní ticho. Podle známého znalce a národohospodáře ruského Maslova dalo ruské zemědělství roku 1920 85% všeho národního důchodu ruského, což znamená, že mužíci ruští ve státním hospodářství jsou jedinými platebníky skutečných daní, to jest, že sovětská vláda závisí nyní hospodářsky výhradně na ruském zemědělství.
Dnes je zcela jasno, že žádná vláda budoucnosti v Rusku se neudrží, nebude-li podporována ruskými mužíky. Je jasno, že ozdravění hospodářského organismu Ruska možno provésti jenom tehdy, začne-li se v prvé řadě s vybudováním ruského zemědělství.
A nyní je otázka, jak se má ruské zemědělství znovu budovati. Nejprve musíme si uvědomiti, čeho potřebuje ruský zemědělec. Potřebuje v prvé řadě hospodářských nářadí a strojů a obzvláště pluhů a bran. (Posl. Dubický: Organisaci!) O organisaci budu mluviti později. V Rusku před válkou bylo 25 milionů hospodářství. Odpočítáme-li nově zorganisované státy a počítáme-li na území ruském také se změněnými poměry, tedy dnes je na území Ruska asi 20 milionů hospodářství, 20 milionů statků, a tu jenom pro polovičku jich je potřebí, vezmeme-li jenom po jednom pluhu, celkem 10 mil. pluhů, což jistě není příliš značné množství. Ovšem i stejný počet bran jako pluhů je nutný. Přijímajíce tyto číslice za základ, můžeme vypočítati celý inventář, a tu by se jevila potřeba asi 1 mil. secích strojů, asi 500 tisíc mlátiček, 500 tisíc čisticích mlýnků, 200 tisíc žacích strojů a asi 10 mil. kos.
Samozřejmě tato potřeba nemůže býti ukojena najednou. Mimo to je samozřejmo, že pro první čas může ruský mužík postrádat mlátičky, žacího stroje, není však možno hospodařiti bez pluhu, bran, hřebíků a pod.
Důležitější otázkou je nyní, jakým způsobem organisovati dovoz. A tu setkáváme se s největšími obtížemi. Tyto obtíže týkají se jednak stránky finanční, jednak technické organisace.
Co se týče technické organisace, musíme si nejprve zodpověděti otázku: 1. kudy a kam má se nejdříve dovážeti, a 2. na které síly možno při realisaci dovozu zboží počítati. Odpověď na otázku první jest samozřejmá, že totiž dovoz musí jíti přes přístavy, a to tím spíše, že rayony ruských přístavů jsou zrovna vysoce vyvinuty zemědělsky a dávaly vždy hlavní masu exportního zboží z Ruska. Z těch přístavů se stanoviska zemědělských zájmů v první řadě mělo by se počítati přirozeně s přístavy Černého moře. Je to Novorosijsk, Nikolajevsk, Oděsa, Rostov, Tagenrog, Maripol, Sevastopol, Theodosia. Všechny tyto přístavy slouží bohatým rayonům zemědělského exportu jihovýchodu. Druhými cestami může býti dovoz zboží do Ruska dopraven rayonem bessarabským, sousedícím s bohatým jihozápadním krajem při haličsko-bukovinské hranici a konečně baltické přístavy Libava, Riga a Reval. Doprava na sever do Sibiře jest možna jen přes Vladivostok a Archangelsk. A tu bohatý a veliký trh západní Sibiře může býti přístupným v první době jen cestou specielních expedicí přes Karské moře k ústí Obu a Jeniseje. Poslední možnost tohoto problému budí zvláštní a reální zájem, jelikož rayon západní Sibiře, jehož trh je jedním z největších a nejrozšířenějších s hospodářského stanoviska, nejméně také byl zničen bolševiky a může zaplatiti přímo dobrými a drahými surovinami na př. kožešinami, štětinami, máslem a koží. Mohutné vodní cesty Ob, Irtyš, Tobol a Jenisej hodí se výborně k repartici tohoto zboží uvnitř země.
Co se týče otázky, na jaké síly možno v Rusku počítati k uskutečnění dovozu, může býti jen jedna jediná odpověď: Možno počítati jedině na organisované zemědělské družstvo ve formě velkých jednot. Jiného východiska nemůže býti z té příčiny, poněvadž neštěstí, které stihlo Rusko, zničilo jak produktivní, tak také veškerý obchodní aparát. Nelze pochybovati o tom, že obchodní aparát se jistě po čase zase vzkřísí, ale pro první čas, kdy zemědělství bude potřebovati těch nejnutnějších věcí, jen zemědělské obyvatelstvo organisované v družstevní svazy může rozhodnouti velice komplikovanou a těžkou úlohu dovozu zboží zemědělskému Rusku.
Docela je jasno, že dovoz v první řadě bude se zakládati na kompensaci a úvěru. Suroviny určené pro vývoz z Ruska budou v začátcích jen v rukou zemědělců a úvěruschopnost v první čas bude větší u hospodářů sjednocených v družstevních svazích spíše než kde jinde. Těchto svazů je dnes v Rusku celá řada. Podle zpráv, které jsou nám k disposici, bolševici družstevního aparátu nezničili. Nepracuje sice, ale existuje. Zkouška občanské války ukázala, že družstevní organisace v Rusku se vzkřísí v obvyklých formách přímo druhý den, jakmile dotyčné místo se zbaví bolševické vlády.
To je v krátkosti naznačen způsob, jak možno Rusku pomoci. A tu jsme nyní u důležité otázky, totiž u navázání styků s Ruskem, a to s Ruskem sovětovým. Přiznám se upřímně, má-li se nastoupiti cesta pomoci Rusku způsobem naznačeným, že je nezbytno navázati s nynějšími představiteli Ruska styky. Je to sice bolestné, ale musíme chtěj - nechtěj počítati s tím, co je. Tím nikterak neříkám a to nikterak neznamená uznati nynější sovětovou vládu de jure. Musíme však počítati s danými poměry a faktum je, že dnes v Rusku vládnou bolševici. Jak vládnou, jak se k vládě dostali, jakým způsobem ji provádějí, co dělají atd., to ovšem je jiná otázka, ale vládnou - bohužel - a musíme s tím počítati. Chceme-li pomoci ruskému národu, ruskému zemědělci, musíme jednati s bolševiky, poněvadž bez nich, vlastně bez jejich svolení - aby mně bylo dobře rozuměno - nemohli bychom navázati styky s ruským zemědělcem. Chtěl jsem tedy, aby mně bylo dobře rozuměno. Když však zde na př. kol. Mazanec mluvil velice důrazně o tom a zazlíval naší delegaci, že jednala s ruskými delegáty v Janově, když se nad tím velice rozčiloval, musím poukázati na list lidové strany moravské, kde výslovně také se uznává navázání styků s bolševiky za nutné a kde se výslovně praví (čte): "Výsledky jednání konference janovské svědčí jasně o tom, že bolševismus v Rusku není systémem zkomírajícím, nýbrž systémem vlády schopným, který bez jakékoli pochyby má jistotu existence pro věky příští." (Posl. dr. Kramář: Na věky?) Ano, "pro příští věky." Je to "Právo", lidový list středomoravský. (Čte dále): "Proč by s ním vyjednávali a proč by mu ustupovali, kdyby byl jepicí jednodenní? Jsme tedy svědky rodícího se nového systému hospodářského, sociálního i politického a jest jisto, že tomuto systému bude patřiti budoucnost. Mluví-li se o tom, že minulost patřila Románům, přítomnost Germánům a budoucnost Slovanům, tu zdá se nám, že tato veliká slovanská budoucnost najde uskutečnění v rodícím se právě systému komunismu ruského. Je to fakt, před nímž nelze zavírati oči. Počítá-li s ním Anglie, Německo, ba i Amerika, tím spíše musíme počítati s ním i my. A je pozoruhodno, že Svatá Stolice jest mezi prvními, kteří chápou význam doby, a podává rodícímu se Rusku přátelskou ruku."
Já jsem to uvedl jen proto, aby mně nebylo špatně rozuměno; jestliže já snad zde uvádím nutnost, abychom my pomáhali Rusku, ruskému zemědělci, pak chtěj - nechtěj musíme, bohužel, s tím počítati, že tam ta vláda je, a že tedy s ní musíme mluviti, že s ní musíme navázati chtěj - nechtěj v tomto směru styky.
Ozývá se velice často mínění, že bolševická vláda se prodlouží, jestliže se bude zvenčí pomáhati ruskému lidu. Myslím právě naopak. Bolševická vláda je možná jen v chaosu, jenom v rozvratu, ale není možná za spořádaných poměrů. Je možné, aby ruský mužík ve zkonsolidovaných poměrech hospodářských, aby silný ruský mužík strpěl bolševickou vládu? To je nemožno. Také ji nestrpí. Nebojím se tedy toho, že by se pomocí ruskému mužíkovi prodlužovala vláda bolševismu, tu prodlužuje spíše ruský hlad. Nemusí se tedy pan dr. Šmeral obávati, že bychom zbytečně oddalovali navázání styků s bolševiky. My chceme pomoci Rusku, a když to nejde jinak než s pomocí bolševiků, tož budeme pomáhati pomocí nich. To neznamená pomáhati bolševismu, to jsou dva zcela různé pojmy. Bolševici nejsou a nebudou Rusko, Ruskem bude někdo jiný.
Zde třeba také vzíti v úvahu otázku ruské emigrace. Jsou to ti nejnešťastnější lidé, jsou to lidé zbavení svých rodin, zbavení vlasti, kteří ve vyhnanství musí očekávati chvíle, kdy jejich útrapy se skončí. U nás jest celá řada ruských emigrantů, a to emigrantů rozličných politických směrů a rozličného politického zabarvení. A naší svatou povinností jest, ulehčiti těmto slovanským bratrům krutý los vyhnanství a vynaložiti všechno, aby existenci svoji mohli zde uhájiti. My v každém emigrantu ruském musíme viděti jenom nešťastného svého bratra a ne stoupence politické strany, ať jest to strana kterákoli.
Ne bez úmyslu uvádím tato slova třeba na adresu vlády samé. Chci, aby vláda viděla v každém Rusovi Rusa a zase jenom Rusa a ne snad esera nebo Wranglovce nebo Petljurovce, čistě tedy jen Rusa. Na druhé straně ovšem musíme žádati, aby také Rusové byli u nás pouze Rusi a ne političtí exponenti.
A tu dovoluji si při této příležitosti upozorniti jak vládu tak i veřejnost, na jednu důležitou složku ruské emigrace u nás, totiž na ruské zemědělce. Tento živel zemědělský potřebuje největší pozornosti a podpory, a to proto, poněvadž tento živel, až se vrátí jednou do vlasti, bude důležitým pojítkem mezi námi a mezi budoucím Ruskem. Tato část ruské emigrace má však ještě jinou důležitost.
Ruský zemědělec mimo živý a mrtvý inventář potřebuje ještě vzdělaných instruktorů, kteří by jej naučili moderně hospodařiti, aby vytěžil z úrodné ruské půdy co nejvíce.
A tu upozorňuji veřejnost naši, že ruští zemědělci nepromarňují zbytečně času vyhnanství u nás ztráveného. Tito zemědělci připravují se velmi bedlivě na svůj budoucí úkol a proto potřebují všeobecné podpory. Těmto zemědělcům je politika daleka, o tu se nestarají, oni se připravují výhradně pro svůj veliký budoucí úkol.
Nehledě k tomu, že několik set ruských zemědělců pracuje u zemědělců českých, kde mají příležitost seznati moderní způsob hospodaření, tedy hospodářskou praksi, celá řada Rusů věnuje se teoretickému vzdělání. Několik set Rusů je zapsáno na vysoké zemědělské škole v Praze, studují dále na středních i nižších hospodářských školách; rovněž vysoká škola družstevní je jimi hojně navštěvována. Mají ještě zvláštní kursy kooperativní, zvláštní školu, na které působí zvlášť školení učitelé. Při vysokém učení technickém byl zřízen kurs ruského zemědělství pro české agronomy. Celá řada ruských středoškolských studentů - je jich kolem tisíce - hlásí se ke studiu zemědělství na nižších a středních školách. Je zamýšleno zříditi pro ně ruské pobočky při středních školách v Táboře, Písku, Kroměříži, Chrudimi, v Benešově a Roudnici. Rovněž také pomýšlí se na nižší kooperativní krátkodobý kurs pro absolventy těchto jednoročních poboček. Ruští zemědělci se hlásí k návštěvě státních kursů mlékařských, pomologických, drůbežnických, včelařských a zahradnických.
Těmto snahám vláda musí věnovati velkou pozornost, protože také peníz vynaložený na toto ruské studium nebude penízem vyhozeným, nýbrž bude to také investice, která se v budoucnosti k nám vrátí a přinese mnohý užitek.
Znovu připomínám a zdůrazňuji, že to nebudou žádní eséři atd., ale že to bude ruský zemědělec, jemuž bude patřiti Rusko (Výborně!) a že to bude vláda zemědělce, která vystřídá vládu bolševickou. (Výborně!) To, prosím, aby i rozhodující kruhy vládní vzaly na vědomí a dle toho se zařídily.
Připomínám výslovně, že pomoc, které chceme ruskému zemědělství poskytnouti, prýští jedině a pouze z těch nejušlechtilejších snah. Jsme dalecí toho, abychom chtěli Rusko exploitovati, jak to chtějí Němci a jiní, kteří se již třesou a nemohou se dočkati, aby nepřišli do Ruska pozdě.
To je naše stanovisko, které jsem
zde vylíčil, k této veliké ruské otázce. Prohlašuji na konec,
že schvalujeme prohlášení pana ministerského předsedy a že budeme
pro ně hlasovati. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní):
Dávám slovo dalšímu řečníku p. posl. dr. Charvátovi.
Posl. dr. Charvát: Pánové! Nepřetržitý řetěz mezinárodních konferencí, jejich počet a různorodost, jsou dokladem rozháranosti hospodářského života světového, neurovnalosti politických poměrů a vypjatých sociálních zápasů. Od uzavření versaillského míru putují dohodoví diplomaté z města do města, radí se, zkoumají položení, ale jejich práce nevykazuje výsledků úměrných požadavkům a potřebám přítomnosti ani nepodává velkorysého plánu nových cest do nejbližší budoucnosti. Příčiny této neplodnosti v mezinárodní konferenci netkví jenom v jejich jednostrannosti mocenského seskupení v jejich kapitalistické formě a obsahu, nýbrž hlavně v metodách konferenčních prací.
Na dosavadních mezinárodních konferencích bylo postupováno tak, že se vytkly veliké problémy a úkoly, týkající se všech civilisovaných národů a států, ale veliké úkoly měly býti řešeny bez účasti těchto národů a států, stejně jako problém výrobní světové krise má býti řešen bez přímé účasti dělnictva, tohoto tvůrce nových hodnot.
Tato metoda ovládala washingtonskou konferenci a byla také patrna v Janově. Úkoly obou těchto posledních konferencí byly mezinárodního a všelidského rázu, ale právě, že chtěly řešiti problémy bez přímé účasti interesovaných národů, výsledky jejich jsou nepatrné. Washington vyzvedl otázku námořního a pozemního odzbrojení, ale svěřil ji zástupcům pouze několika států, vyloučiv ostatní světovou veřejnost z porad tak důležitých pro pokrok lidstva. A tím již zavinil neúspěch celého podniku, poskytl Francii možnost veta. Poválečná psychosa, ovládající politiku francouzskou, proniknutou neustálým strachem před Německem, nedovolila nynějším ředitelům Francie ani ve Washingtoně, ani v Janově prozkoumati problém odzbrojení se stanoviska objektivního, reálného, se stanoviska hospodářských zájmů světových a s mravního hlediska všelidských potřeb.
Programem janovské konference byla hospodářská obnova Evropy a otázka ruská. Program široký a odpovědný. Měl býti řešen jménem všech a pro všechny, ale hlavní činitel hospodářského a finančního pohybu světového v poválečné době, Amerika, nevyslala svých zástupců do svatojirského paláce. Omezila se na úlohu pozorovatele. Washington byl bez Rusů, Janov bez Američanů. Dvě významné mezinárodní konference bez zástupců dvou uvedených státních celků. Isolace toho či onoho státu a národa v nynější mezinárodní situaci musila se odraziti na poradách jak ve Washingtoně, tak v Janově. Každý stát na těchto konferencích vykonává vliv na osud států jiných svou přítomností neb neúčastí, buď kladně nebo záporně. Tak nepřítomnost Ruska a ostatních interesovaných států měla záporný vliv na průběh prací washingtonské konference a stejný účinek způsoben byl v Janově dobrovolnou isolací Spojených států. Výmluvy Ameriky na nynější vládní režim v Rusku jsou pouze zastíráním kupecké a finanční politiky amerických miliardářů ve věcech evropských, kteří dosud neuznali za vhodno, vmísiti se do hospodářského života evropského přímo a otevřeně. Čekají na vhodný okamžik, kdy diktát amerického kapitálu bude účinnější, kdy plán středoevropského a hospodářského útvaru souvisejícího s hospodářskou obnovou Ruska přizpůsobí se jejich požadavkům.
Janov zmítal se mezi velikými úkoly, které mu dal do vínku Lloyd George. Chtěl mluviti hospodářským jazykem, ale zatím mluvil politicky. Chtěl upevnit mír a zatím se pojistil proti stálému nebezpečí válek pouze garančním paktem. Chtěl utužiti spojenecké přátelství, ale odhalil krisi v Ententě, chtěl kompaktně postupovati vůči Rusům a zatím dal popud k uzavření separátních smluv s Ruskem. Chtěl manifestovati pro mírové smlouvy, ale zatím ukázal cestu k jejich revisi. Logika reálné skutečnosti ukázala se silnější vůle.
Z tohoto chaosu různorodých zájmů, názorů a potřeb vzešla rapallská smlouva. Je důsledkem faktu, že kapitalistická Evropa vyhýbala se dosud luštění poválečných úkolů společným úsilím evropského celku. Pres všechnu odmítavou kritiku vyplývající z odporu vůči Německu a Rusku znamená rapallská smlouva pokrok v likvidaci války a východisko z poválečné psychologie. Skutečnost rapallské smlouvy nelze přejíti líčením a zdůrazňováním intrik německých a bolševických. Jest to dokument historické ceny, s nímž musí počítati všichni sousedé Ruska i spojenecké mocnosti. Jest výstrahou pro ty, kdož nechtějí viděti, že první podmínkou likvidace války jest dobrovolná likvidace starých závazků. Rapallská smlouva ukazuje, že obnova Ruska a Evropy nemůže se díti na předpokladech bezpodmínečného placení starých dluhů, že nutně vyžaduje finančních obětí, které, nebudou-li přineseny dnes, zítřek bude vymáhati ve větším měřítku a bude jich dobývati po případě silou.
Rapallská smlouva a janovská konference jsou poučením, že Evropa nevyhne se již revisi mírových smluv, ovšem nikoli ve smyslu přání německých a maďarských nacionalistů, ale především v otázkách reparačních a hospodářských. Janov ukázal nevhodnost metod versaillských. Pracovní pospolitost národů a států, vynucovaná janovskou konferencí, přítomností Rusů a Němců, znamená faktickou revisi mírových smluv přes všechny deklarace a protesty o jejich nedotknutelnosti. Od r. 1914 prožila Evropa celou řadu radikálních programových obratů a změn a nebude jich uchráněna ani v této oblasti, poněvadž dějinné období, do něhož vstoupila válkou a ruskou revolucí, vede nezadržitelně k přerodu hospodářskému, sociálnímu a mravnímu, vede k odstranění všech výtvorů kapitalistické světové války, které jsou podporou minulosti a nikoliv předpokladem nového uspořádání světa.
Základní podmínkou nového uspořádání světa jest zrušení soukromého vlastnictví výrobních prostředků. V tomto bodě srazil se nejprudčeji Janov s ruskou revolucí. Zprvu se pokusil odbýti tuto otázku všeobecnými floskulemi, ale na konec uznal za vhodné odložiti ji do Haagu. Princip-socialisační, jakožto protiklad posvátné buržoasní instituce soukromého vlastnictví, nerozluští kladně ani Haag, ale také jej nesmete se světa. Jest jedním ze základních principů nového dějinného období, charakterisovaného mohutným reformačním hnutím sociálním, které valí se světem, jež posiluje soudobá reakce hospodářská a politická a jež na konec vtělí tento princip v život.
Ve zmíněné zásadě tkví také těžiště ruské otázky, bez jejíhož spravedlivého vyřešení nelze pomýšleti na konsolidaci Evropy. Janovská konference uznala de facto Rusko, uznala ruskou revoluci jako takovou. Západní Evropa v tomto směru přešla od politiky fikcí k politice reálné skutečnosti. Hra na slepou bábu před dějinami, kterou po celá čtyři léta prováděla, jest snad již skončena. Před Janovem se zdálo, že uznání Ruska de jure bude tvrdým oříškem. Janovská konference rozptýlila tuto domněnku, odhalila pokrytectví mravně rozhořčené Evropy. "Vrahům, lupičům a banditům", jak nazývala dosud sovětskou vládu, byla pojednou ochotna odpustiti všechny hříchy, budou-li tito "lupiči a vrahové" ochotni koupiti si za peníze odpuštění hříchů. Spojila vypočítavě a chytrácky uznání Ruska se zlatem a výkupem, se zaplacením ruských dluhů. "Zaplatíš-li, budeš čestný a bez hříchu!" - volá dnes do Moskvy. Tato morálka jistě nejméně přispěje k obnově Evropy. Totéž pokrytectví, táž hra na slepou bábu, objevily se však také na rubu ruské otázky, v otázce ruského hladu. Janov neuznal ani za vhodné, promluviti o této veliké katastrofě, všimnouti si několika milionů hladovějících lidí na Rusi. A přece tato věc není lokálního významu. Na to upozornil již dříve Nansen a znovu hluboce zdůvodnil na schůzi Rady Společnosti národů dne 16. května, kdež vystoupil nikoliv jako komisař pomocné akce v Rusku, nýbrž jako delegát norvéžské vlády, jejíž jménem žádal, aby Rada Společnosti národů jmenovala vyšetřující komisi, která by zjistila rozsah hladové bídy ruské, její význam a hospodářské důsledky pro Rusko a Evropu a která by určila bojovné prostředky proti katastrofě. "Pomoc ruským běžencům a pomoc hladovějícím", prohlásil Nansen, "jsou dvě stránky jedné veliké otázky, obnovy Ruska. Veliký ruský národ nesehrál dosud svou úlohu v dějinách civilisace." Norvéžská vláda nesleduje svým návrhem politických cílů, dívá se na otázku s hospodářského hlediska v zájmu Evropy a Ruska. "Pomoc Rusku byla dosud roztříštěná, nevycházela z předpokladů, že otázka blaha Ruska je také otázkou blaha Evropy. Blaho zemí jest závislé na mezinárodním obchodu". A norvéžská vláda přichází se svým návrhem právě proto, že obnova mezinárodního obchodu jest závislá především na obrodě hospodářského života ruského. Hospodářská krise, kterou na př. prožívá Norvéžsko zastavením výroby, obrovským vzrůstem nezaměstnanosti - je podle mínění norvéžské vlády vyvolána okolností, že Rusko hospodářsky přestalo existovati. Všichni národohospodáři, s nimiž Nansen mluvil, souhlasí, že úpadek hospodářské úrovně evropské je proto tak hluboký, že Rusko je isolováno. Tato úroveň bude tak dlouho nízká, pokud Rusko se nevrátí k úloze velkého výrobce bohatství. Jest nutno, aby se Rusko vrátilo k hospodářskému životu a tehdy znovu potekou bohatství z ucpaných zřídel. Janovská konference ukázala, že evropští státníci chápou význam Ruska pro hospodářskou obnovu Evropy. Ale norvéžská vláda nevěří, že by janovská konference obnovila okamžitě obchodní styky s Ruskem, poněvadž některé otázky, týkající se položení v Rusku, nebyly přetřásány v Janově. Pět neděl janovská konference vedla spory o položení v Rusku, ale pokud nepřistoupí k základním obtížím, jichž řešení podminuje obrodu ruského hospodářského života, ničeho nemůže býti dosaženo. Tyto obtíže jsou epidemie a hlad. Jestliže země, zastoupené ve Společnosti národů, nekoordinují své snahy k vyšetření situace a k použití pomocných prostředků, nemohou splniti ani jediné vážné úlohy, které nyní vyvstávají před vládami. A tento neúspěch přijde velmi draho jejich národům a zemím.