Cestu musíme hledati opět dorozuměním s národy jinými, abychom zvedli výrobu a obchod. Pokud nedovedeme našemu dělnictvu opatřiti zaměstnání, nezbývá nic jiného než dáti mu podporu. S tohoto stanoviska vycházíme my. Když naše veřejné korporace, když stát sám nedovede dělnictvu, které by pracovati chtělo, práci opatřiti, musíme mu dáti aspoň na nejnutnější výživu. Poněvadž někteří páni kolegové vždy rádi toho zneužívají, že ten, neb onen, který jest pro podporu v nezaměstnanosti, je pro podporování lenochů, poukazuji na to, že my nejsme pro podporu lenochů. Ale co činiti s člověkem, který pracovati by chtěl, ale práci najíti nemůže? Dokud nemůžeme učiniti pořádek, do té doby musíme dáti nezaměstnaným podporu. Tím není řečeno, že chceme podporovati lenochy.
Jest na obecních představenstvech a povolaných úřadech, aby se podívali, kdo je lenoch, aby lenochy nepodporovali.
Další naše návrhy a názory ponecháváme
si, až bude projednáván a opravován návrh zákona o podpoře v nezaměstnanosti.
Prozatím souhlasíme s tímto návrhem nouzovým a budeme hlasovati
pro něj. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda inž. Botto (zvoní):
Slovo má ďalej pán posl. Veverka.
Posl. Veverka: Slavná sněmovno! Jednáme o záležitosti, týkající se podpory v nezaměstnanosti. V proudu debaty o této záležitosti byla dotčena i ona věc, která se sběhla při táboru konaném na Havlíčkově náměstí, a kde policie, jak ústy řečníkovými bylo řečeno, brutálním způsobem zakročovala.
Promiňte mi laskavě, nerad se o této záležitosti zmiňuji, nicméně zdá se mi, že mně přísluší, abych se o ní zmínil již vzhledem k tomu, koho mám čest zastupovati. Prohlašuji kategorickým způsobem, že nikdo není mezi námi, kdo by schvaloval brutální způsob, který by čelil proti komukoliv, také proti našemu nezaměstnanému dělnictvu. Odsuzujeme veškeré násilí vůbec, způsob ozbrojený tím spíše. Avšak budiž mně dovoleno, abych směl připojiti toto. Jestliže byly při této příležitosti, jak listy denní psaly, pronášeny výkřiky: "Pojďme bílit", což znamená do češtiny přeloženo "pojďme rabovat", pak dovolte, abych směl říci, že proti takovému jednání je zde policie v prvé řadě, aby ona zakročila a zjednala pořádek nejenom vzhledem k úctě k zákonům, nýbrž také k hmotným poměrům našeho obchodnictva a živnostnictva. (Výborně!)
Slavná sněmovno, my máme trpké zkušenosti. My dobře ještě pamatujeme "černý pátek", co se v ten den dělo, a nepřáli bychom si, aby se podobné případy opakovaly. A kdo v této záležitosti měl co dělati, byla skutečně tehdy policie, která, mírně řečeno, svůj úkol v tomto případě opomenula. Opakuji ještě jednou, že neschvalujeme žádné brutality, ale žádáme, aby tam, kde je toho potřebí, bylo zjednáno právo zákona a byly chráněny potřeby obyvatel. (Posl. Pik: Ale i proti lichvářům!) Zajisté.
Jednáme, slavná sněmovno, o povolení 100 milionů Kč pro nezaměstnané. Já jsem vždycky upřímným a budu i tentokráte. Dovolte, abych směl říci, že to není pro budoucnost povolováno, nýbrž, že je to úvěr, na který bylo již dosti hluboko sáhnuto. Ale budiž! Jestliže dotyčný peníz má sloužiti k tomu účelu, aby bylo trpícím pomoženo, jistě jsme pro to s plnou vervou. Ale, má-li býti dbáno dostatečně nutných potřeb, pak bychom ovšem proti tomu protestovali, a to proto, jak zajisté ráčíte uznati, že tento peníz jest neproduktivním. Za tento peníz nemá nikdo vlastně nic, než ukojení hladového žaludku. Stát nemá z něho nic, poněvadž jej vydá způsobem neproduktivním, a ti, kteří jej obdrží, také z toho ničeho nezískají. (Tak jest!) Peníz má svou stinnou stránku. Poměry tímto způsobem zaviněné nebo, lépe řečeno, nastalé vrhají svou stinnou stránku také na naše nemocenské pokladny, které, jak ústy příslušných činitelů bylo vícekráte řečeno i mimo tuto sněmovnu, trpí většími výdaji. Jak, není třeba zvlášť vykládati. Myslím, že věc je jasná. Nedivte se, prosím, jestliže vzhledem k tomu, co jsem v krátkosti řekl, nejsme pro to nijak zvlášť nadšeni, ale jdeme s poměry, které diktují tuto povinnost. Daleko raději bychom viděli, kdyby tento peníz byl vydán tím způsobem, že bychom zaň něco pořídili. (Výborně!) A tu se mně zdá, že by se snad přece jenom rychlejším tempem mohly provésti některé záležitosti, které by poskytly možnost, aby se omezila potřeba poskytování podpor v nezaměstnanosti. Příčiny nezaměstnanosti jsou konečně známy. Je to přesycení našeho průmyslu. A k odůvodnění toho dovolte, abych směl říci, že znám jednotlivé obory, v nichž je až desateronásobný počet podniků k vývozu určených, než jaký byl r. 1914. (Slyšte!) Že budeme potřebovati toto přesycení poněkud odčiniti, je přirozeno, poněvadž toho republika se 14 miliony obyvatelstva nesnese; a ovšem pro export tu, bohužel, nejsme sami.
Náš vývoz ochabnul, přirozeně. Stýská se sice na naši valutu, že je vysoká, ale z úst našich národních hospodářů jsme slyšeli, že, i kdyby byla nízká, budeme v témže poměru. Příčiny jsou snad také ty, které vůbec drahotu způsobují, totiž drahý materiál, drahý úvěr, vysoké mzdy, vysoké služné, zkrátka platy. A když uvážíme všecky tyto okolnosti, pak snad nejsme dosti exportu schopni, ačkoliv na tuto nemoc - tuším - nestůně jen republika Československá, nýbrž i jiné státy.
Čím chceme čeliti nezaměstnanosti, která způsobuje, že musíme povolovati peníz, aby náš dělný lid měl co jísti? Rozmnožením zdrojů práce, to je odpověď. Kdyby zdroje práce byly četnější, nebylo by nezaměstnanosti, to je docela logické. Co tedy zbývá? Zbývá postarati se o to státu investicemi a ovšem apelovati i na činitele, kteří jsou hospodářsky silní, aby také oni přispěli. Není potřeba specifikovati v tomto případě. Máme snad mnohé morální osoby, které by v tomto ohledu mohly pomoci. Mám za to, že v této kritické době je povinností všech činitelů, aby se semkli a hleděli odpomoci. Bylo by snad zbytečné dokazovati, že tímto způsobem nemůžeme přece jíti do hluboké budoucnosti, poněvadž, kdybychom měli stále platiti nezaměstnanost, pak by to s našimi financemi prapodivně vypadalo.
Račte dovoliti, abych se směl zmíniti o některých okolnostech, které snad také přispívají k tomu, že nezaměstnanost je podstatnější co do počtu. Znám dobře poměry. Vím, že v našich průmyslových závodech je dělnictvo dvojího druhu, t. zv. kvalifikované a t. zv. nekvalifikované. Kvalifikovaného dělnictva je pravidelně používáno pro jemnější, dovednější druhy práce a víme, že při používání nezaměstnaných osob velmi často se poukazuje k tomu, že kvalifikovaný dělník těžko může vykonávati některé hrubší druhy práce, které činí ho pro budoucno méně schopným, aby opětně jemnější druhy práce vykonával. Snad by těchto méně kvalifikovaných mohlo býti používáno k různým druhům práce četněji, než jak se děje dosud, a tím by se zajisté nezaměstnanost poněkud omezila.
Že se průmyslu ani jinak dobře nedaří, k tomu podotýkám, že došlo nás mnoho stížností, které ovšem nejsou oprávněny vzhledem k jasnému znění zákona, že totiž továrníci se svými výrobky jezdí na výroční trhy, jako to dělají tak zvaní firanti. Není možno odříci jim toho práva, ale svědčí to o tom, kam se musí již drobný průmysl obrátiti, aby získal odbytu. Takové úkazy byly dříve nemyslitelné, neviděli jsme nikde na výročních trzích, aby vystavovali své práce na prodej majitelé průmyslových podniků. Žel, že se za doby války vyrojil tak značný počet - zejména v některém oboru - menších průmyslových závodů, které se domnívají, že tytéž poměry, jaké byly za války, budou trvati věčně, a nemohou se odpoutati od toho, aby nepracovaly pro vývoz. Průmysl tohoto druhu přirozeně oslábne a není mu žádné pomoci, Dovolte mně laskavě, abych se směl zmíniti o tom, že poměry, které byly vytčeny pp. kolegy s tohoto místa, směřují pravidelně v ten směr, že tu je dotčen průmysl. Vzácní pánové! Kdo vedle průmyslu si také všímá ostatního života výrobního, jmenovitě živnosti výrobní, ten bude zajisté se mnou za jedno, řeknu-li, že nejméně příznivé poměry panují také v drobných živnostech. Není žádnou novinou, když dovolím si sděliti, že drobný i střední průmysl silně tlačí na výrobu řemeslnou, hledaje v tom přirozeně svůj prospěch. Úvěr, který pomáhá značně průmyslu, je mu daleko přístupnější, než je drobnému živnostníku, jak ten svět tomu již chce, a je přirozeno, že také spíše dají se ohlašovati vyrovnávací řízení nebo dokonce konkursy. Naše řemeslné dílny a naše živnostenské závody jsou, vzácní pánové a dámy, prázdné a nedomnívejte se, jestliže tento lid mlčí, že nepotřebuje podpory. Ne jen četné schůze, ale kdo má v těchto kruzích širší známosti, dozná mně, že stojíme ve velmi nepříznivé situaci v tomto ohledu. Nejen že 50-60% živnostnictva nezaměstnává pomocných dělníků ani učně nevyjímaje, ale dotčení představitelé sami nemají co dělati.
Uvážíte-li, vzácní, že má takový výrobce, živnostník, značnější režii, nežli dělník, není jeho postavení jistě záviděníhodné. Časté schůze, kterých si, žel, mimo dotčených stavů nikdo nevšímá, svědčí o tom velmi makavým způsoben, pomoc zůstává však in suspenso. Snažili jsme se, abychom pro svoje živnostenské vrstevníky zjednali svépomoc. Radili jsme v tom směru, nabádali jsme, vysvětlovali jsme podstatu svépomoci. Tu a tam skutečně dobrá věc se ujala, avšak v přítomné době akce značně poklesla. Proč? Poněvadž svépomoc se děje někdy způsobem nesolidním.
Přirozeně, že zápoliti jest potřebí i s materielní stránkou. Dovolte mi, abych směl říci, že úvěry, které mohou býti získány pro tyto živnostenské účely, jsou velmi nepatrné a vysoko zdaněné. Soutěž není reelní. Žaluji, vzácní, že se tato soutěž děje způsobem ne dosti stejným, ne dosti spravedlivým. Náš obchod jest přirozeně odkázán sám na sebe. Jednotliví jeho představitelé snaží se konkurovati s mnohými konsumními spolky, které měly a mají posud jisté výhody, když ne jinak, alespoň v ohledu daňovém. Obchodnictvo nežádá, aby mu byly udělovány nějaké koncese, obchodnictvo jen žádá, aby nebyly udělovány zvláštní koncese těmto konsumním spolkům, a to proto, poněvadž s nimi musí soutěžiti. Ale jestliže se konsumním spolkům poskytuje úvěr ovšem prozatím v počtu desítek milionů bez úroků, úvěr, jehož bonita není nijakým způsobem pro budoucnost zaručena, pak prosím, nedivte se, jestliže obchodnictvo naříká na nestejné, nespravedlivé poměry, které jsou namířeny proti němu, poněvadž za takových nerovných poměrů jest soutěž nemyslitelna. Jen rovný zase s rovnými! V dohledné době budou řady samostatného živnostnictva nuceny, aby přišly do parlamentu se žádostí, aby také jim bylo pomoženo. Forma jest prozatím vedlejší věcí.
Přes to, že nám tato pomoc, jak
jsem si dovolil zcela upřímným způsobem říci, není zvláště sympatická,
budeme pro ni hlasovati, poněvadž máme také sociální cítění pro
potřeby našeho drobného lidu. Zároveň chceme tím ukázati a zavázati
si ostatní strany, aby, až přijde živnostnictvo se svými požadavky,
ani jemu nebyly otčímem. Mám za to, že otázka sociální není jen
otázkou dělnickou, nýbrž může se týkati i různých jiných stavů,
i také jednotlivců. Dívám-li se takto na otázku sociální, mám
za to, že samostatné živnostnictvo z veliké části - žel, že to
musím konstatovati - do této sociální péče náleží, a kdyby nebylo,
vzácní, té okolnosti, že zákon ve svém posavadním znění mluví
proti tomu, abychom se v tomto případě domáhali také podpory pro
tyto kruhy, podal bych v tomto směru příslušnou resoluci. Poněvadž
však vím, že by neměla svého místa, nečiním tak, ale učiním se
svými přáteli v blízké době pokus, abychom nabyli přesvědčení,
jak se slavná sněmovna dívá na tyto otázky, které nejsou specielně
otázkami dělnickými. (Výborně!)
Místopředseda inž. Botto (zvoní):
Slovo má ďalej pán posl. Klein.
Posl. Klein: Vážená sněmovno! Předloha, která dnes je projednávána, byla předmětem naší pozornosti již ve výboru sociálně-politickém. Je přirozeno, že souhlasně s předmětem jednání byla rozvedena otázka dnešní nezaměstnanosti a hospodářské krise. I zde v poslanecké sněmovně řečníci jednotlivých stran všímali si dnešní hospodářské situace, z níž vyvěrá nezaměstnanost, a jest i naší povinností, abychom k jednotlivým otázkám zaujali zásadní stanovisko.
My nemůžeme luštiti v parlamentě akademicky otázku, zdali je pro nás prospěšna t. zv. politika deflační, anebo inflační, my jsme jen konstatovali, že máme vážné obavy, že tato t. zv. valutová politika především bude vrhati neblahé reflexy na poměry dělnické a zaměstnanecké. Dnes můžeme konstatovati, že tato obava naše se splnila. Dnes tíha veškerých poměrů doléhá především na zaměstnance. Loyálně uznáváme, že průmysl trpí, že také živnostník a obchodník trpí, avšak nejvíce trpí jistě dělník a zaměstnanec vůbec, kterému se sahá na mzdy způsobem diktátorským. Zaměstnavatelé prostě prohlašují, že se zástupci odborových organisací nejednají, a poměry jsou takové, že se snižují mzdy o 30 až 40%, a dotyčný zaměstnavatel podle toho, jak je naložen, sahá na nynější požitky. Chtěl bych jenom konstatovati před tímto shromážděním, že není pravda, že by nynější mzdy dělníků a úředníků byly zvýšeny do té míry, aby odpovídaly poměru mezi drahotou ze srpna v roce 1914 a indexním číslem doby dnešní. A jestliže dnes zaměstnavatelské korporace odvolávají se na to, že indexní číslo klesá, a že podle toho se musejí upraviti mzdy, pak je to falešný počet, neboť nejdříve bychom museli vyrovnati mzdy, které by musely odpovídati číslici indexové v nejvyšší drahotě, a pak by se snad mohlo mluviti o tom, aby v okamžiku, kdy indexové číslo klesá, se přistoupilo k restrinkci mezd a platů. V takové situaci máme dojem, že valutová politika sledovaná naší vládou je neprospěšná především pro dělnictvo. Její důsledky jeví se v nezaměstnanosti a je přirozeno, že nám především jde o osud těch, kteří byli zbaveni práce a jsou odkázáni pouze na tak zvanou státní podporu v nezaměstnání.
Vážení pánové! Je všeobecně známo, že nynější výše státní podpory nezaměstnaným nedostačuje. Nedožadujeme se však podpor, říkáme všade, že chceme nezaměstnaným zaopatřiti práci. To je problém, o kterém mám za povinnost mluviti. Také v sociálně-politickém výboru jsme shodně konstatovali, že tento výbor je povolán k tomu, aby se zabýval vážně otázkou dnešní hospodářské situace a související s ní nezaměstnanosti, neboť zde je třeba postarati se o to, aby průmysl náš, který odůvodněně zastavil provoz, vešel opětně v činnost. Za tím účelem je třeba určité součinnosti s výborem rozpočtovým, který projednával v té době rozpočet pro rok 1923, v němž je také pamatováno na investice, práce nouzové a pod. V tom je ten problém a nám jde především o to, abychom v tomto smyslu řešili nezaměstnanost a ne abychom se dožadovali jenom podpor v nezaměstnání. Konečně poslyšme jen nezaměstnané dělnictvo, které samo říká: Nechte si tyto podpory a dejte nám práci. A to je pro nás také směrodatné.
Je zajímavo, že z té všeobecné krise jeví se i jiné důsledky, které můžeme nazvati zcela klidně reakcí v každém slova smyslu. U nás máme zákon o pracovní době, zákon, který se důsledně porušuje, a není v republice instituce, aby donutila úřady i zaměstnavatele, aby tento zákon byl dodržován. Uvádím konkretní případy z několika průmyslových středisek naší republiky, kde je zjevno, že prostě a dobře se nechce v té věci působiti. Byl jsem volán do Prostějova, který, jak je známo, se svojí konfekční industrií je odkázán na vývoz, který trpí nedostatkem odbytu následkem valutové politiky a bezmála po 1 1/2 roku buďto propouští své zaměstnance nebo restringuje pracovní dobu, anebo restringuje mzdy. A při tom je zajímavo, že celá řada velikých podniků v Prostějově pracuje přes čas, porušuje zákon a přes to, že odborové organisace a politické strany upozorňovaly politický úřad na přestupování zákona, nestala se náprava. Osobně jsem intervenoval u okresního hejtmana, bylo mně slíbeno, že v tom směru se postará o nápravu, ale uplynulo opětně 8 neděl a v Prostějově přes panující krisi v těch velkých podnicích pracuje se klidně bez úředního povolení, ale patrně s úředním souhlasem přes čas, kdežto v menších podnicích se dělníci propouštějí a nemají dost zaměstnání. V Čechách máme docela charakteristické poměry zase v Táboře, a není nikoho, není úřadu, není snad ministerstva v republice, které by mohlo donutiti okresního hejtmana v Táboře, aby působil na jednotlivé podniky, aby dodržovaly zákonitou pracovní dobu. Všechny intervence, ať se strany poslanců, ať senátorů, ať úředníků, končí bezvýsledně. I v Táboře se pracuje přes čas, avšak na druhé straně konstatujeme i v tomto místě značnou nezaměstnanost. Prosil bych tedy, když je zákon o pracovní době, aby byl dodržován, aby úřady nepovolovaly práci přes čas, poněvadž máme dostatek nezaměstnaného dělnictva a zaměstnanectva vůbec, které může býti zaměstnáno, a není příčiny, aby se zákon tímto způsobem obcházel.
Pokud jde o podpory, konstatoval jsem již ve výboru sociálně-politickém, že poměry, které donutily dělníky, aby odcházeli nuceně z továren, obchodů a kanceláří, nutí nás, abychom nezaměstnaným pokud možno vyměřili podpory takové, aby jejich výše odpovídala dnešním drahotním poměrům. Dnešní výše podpor v nezaměstnání neodpovídá těmto drahotním poměrům. Třebas obnos, o který se jedná, je značný - jednáme o 100 milionů čsl. korun, jakožto dodatek k výdajům pod tímto titulem na rok 1922, a jsem přesvědčen, že o podobné otázce budeme ještě velice často jednati roku 1923, jestliže se nezmění poměry - je přirozeno, že musíme zkoumati, do jaké míry pomáháme tím příspěvkem v rodinách nezaměstnaných, a zda-li postačuje. Upozorňuji, že vcházíme do zimního období, kdy nedostatek v rodinách bude větší než v létě, a jest třeba pracovati k tomu, aby novela k zákonu, avisovaná již ministerstvem sociální péče, pamatovala na tuto otázku. Za druhé musíme protestovati proti tak zvaným mimořádným nařízením, která vlastně znemožňují provádění zákona o státní podpoře v nezaměstnání. Je z prakse všeobecně známo, že syn, jehož otec je zaměstnán na příklad pouze 2 dny v týdnu, nemá nároku na podporu v nezaměstnání. Mám zprávy o tom, že pro určitá okresní hejtmanství byla podpora vůbec zastavena všeobecně, anebo pro určité obory. Zejména mám za povinnost ohraditi se proti tomu, aby podpory byly odpírány tak zvaným duševním pracovníkům, to jest soukromým úředníkům, anebo obchodním pomocníkům, neboť, jsou-li nezaměstnáni, mají míti stejný nárok na podporu. Systém podpor v nezaměstnání jest postaviti na půdu naprosté objektivnosti a demokracie. Kdo je nezaměstnán, má míti nárok na podporu v nezaměstnání. Ostatně jsme proto, aby se všem nezaměstnaným zaopatřila práce. Prakse, která se jeví v tom, že veřejné zprostředkovatelny poukazovaly duševní pracovníky na určitou práci, jest, myslím, v nesouhlasu s dotyčným nařízením, neboť, pošle-li se na příkl. soukromý úředník na stavbu, především zpravidla nevyhovuje fysicky, a kromě toho, jak jsem konstatoval ve výboru sociálně-politickém, zničí si šat a tím se mu znemožňuje návrat k jeho pravidelnému povolání. Nemůže býti přece úkolem nařízení nebo zákona, aby nezaměstnaný, ať ve kterémkoliv oboru, nemohl se více navrátiti k svému původnímu povolání.
V sociálně-politickém výboru byla svého času přijata resoluce, ve které se vyzývá ministerstvo sociální péče, aby pověřilo zprostředkovatelny odborových organisací vystavováním t. zv. průkazních listů, které opravňují k nároku na podporu v nezaměstnanosti. Ministerstvo soc. péče odvolává se na to, že nemůže, jsouc vázáno na obdobné předpisy, dáti právo zprostředkovatelnám odborových organisací, aby ony vystavovaly tyto průkazní listiny, neboť kontrola musí býti zůstavena zprostředkovatelnám veřejným, které mají podle stávajícího nařízení právo poskytovati práci, jak uznají za dobré. To se ovšem stane tak, že úředník ve svém posledním, lepším šatě má jíti na stavbu, zničiti tam šaty a na konec onemocněti, poněvadž práce fysické do té míry nesnese. Tím přirozeně není sjednán soulad s dotyčným nařízením.
Chápeme, že úřady musí zkoumati poměry, ale prosili bychom, aby řízení úřední nebylo tak byrokratické, aby šlo rychleji. Když někdo je nezaměstnán a dostane teprve po intervenci poslanců za půl roku podporu, která mu náleží, je to řízení těžkopádné a přirozeně nemůže vyhovovati intencím zákona. Prosím, aby řízení úřední, zejména pokud se týče podpory v nezaměstnanosti, bylo zjednodušeno, odbyrokratisováno a aby těm, kteří podpory zasluhují, byly poukazovány rychleji.
K otázce, co máme dělati, jak pomoci v dnešní krisi, jednotliví páni řečníci zaujali stanovisko. Ale myslím, že budeme ještě míti možnost, abychom ve výborech, kde konec konců se bude projednávati novela k zákonu o podporách v nezaměstnanosti a kde podle usnesení výboru má se provésti také rozprava o nynější situaci, k této věci zaujali stanovisko.
Jest pravda, kdybychom mohli těch milionů, které se vydávají na podporu v nezaměstnanosti, použíti produktivně, totiž zaopatřiti práci, opakuji ještě jednou, že bychom nic proti tomu neměli, ale pak by zde musila býti dobrá vůle, aby se průmyslu pomohlo. Když však odpovědní činitelé přicházejí k poznání, že musíme přeorientovati náš průmysl, ten průmysl, který byl převzat ze starého Rakouska, na který nedostačujeme s naším domácím trhem, pak je to již pozdě. Věděli jsme již r. 1918, že přebíráme ze starého Rakouska 80% textilnictví a obuvnictví, a již tehdy se mělo působiti k tomu, aby se tyto industrie přeorientovaly, a ne v době, kdy je krise, hlásati: "vy se musíte přeorientovat", a když tisíce textilních dělníků je po měsíce i léta nezaměstnáno, když dělníci obuvnických továren jsou několik měsíců bez zaměstnání, přicházeti teprve k potřebě se přeorientovat. To je velmi pozdě a důsledky odnáší stát, poněvadž musí nezbytně zvyšovati svůj rozpočet na podpory v nezaměstnanosti. O těch věcech je třeba promluviti a rychle jednati. My ovšem máme dojem, že otázky hospodářské nelze tak úplně vyřešiti na půdě parlamentní. Parlament sám o sobě jest více politicky exponován. Poměry nás k tomu přirozeně nutí. Na druhé straně myslíme, že by pro otázky rázu hospodářského a sociálního měla býti zřízena instituce, která by se zcela objektivně a nestranně starala o tyto otázky. My jsme měli v dřívějších dobách t. zv. poradní sbor pro otázky hospodářské. Tento sbor, nemožně složený v poměru 8 : 2 ze zaměstnavatelů a zaměstnanců, byl pak zrušen a nové nařízení nařizovalo, že měl býti složen paritétně. Bohužel, tento sbor, ačkoli doba je vážná a volá po takovém sboru, nebyl dosud svolán. Pan ministr obchodu odvolává se na to, že prý mu některé organisace nejmenovaly dosud delegáty. Bylo by potřebí zjistiti, které organisace to byly, jež nejmenovaly svých delegátů do tohoto sboru, abychom to mohli přezkoumati. Naším přáním je však, aby zde byla zvláštní hospodářská instituce vedle parlamentu politického, která by se specielně zabývala otázkami hospodářskými a sociálními.
Otázka poradního sboru byla také komplikována otázkou jinou, totiž komorami konsumentskými. Odborové ústředny na své konferenci, i jednotliví činitelé žádali na vládě, aby byla dosazena tak zvaná meziministerská hospodářská komise, která by v této mimořádné době řešila otázku, související s dnešní hospodářskou krisí. Program této komise byl také naznačen. Já chtěl bych se jen zmíniti o jednom: Bylo voláno po kontrole nad zadáváním státních dodávek. Otázka ta je velice důležita a souvisí právě s projednáváním rozpočtu pro r. 1923, kdy parlament schvaluje značné obnosy jednotlivých resortů a kdy je potřebí působiti k tomu, aby státní dodávky byly poukazovány nejen pro živnostnictvo určitých odborů, nýbrž aby také byly obráceny ve prospěch zaměstnanců a dělníků. Je povinností jednotlivých ministerstev, aby zkoumaly, jaké poměry nastávají v podnicích, jimž se státní dodávky zadávají, zdali se nesnižují mzdy, zdali se neporušuje zákon o pracovní době, a jiné momenty sociálně hospodářské. Z těchto důvodů je volání po kontrole jistě spravedlivé, aby dělníci, zaměstnanci a zástupci odborových organisací měli možnost kontrolovati, jakým způsobem se státní dodávky zadávají, a působiti tam, kde se ukazují určité nesrovnalosti. (Předsednictví převzal místopředseda dr. Hruban.)
Já jsem v poslední době konstatoval na př. v ministerstvu financí, kde, jak známo, nynější pan ministr je velice přísný ve svém resortu, že byla zadána dodávka firmě, která byla o 70.000 K dražší, ačkoli konkurující závod je stejně vyspělý. Snad má německé jméno a její šéf má trochu ohnutější nos než druhý, ale firma zaměstnává jenom české dělnictvo a byla lacinější o 70 tisíc. Přes to ministerstvo financí za režimu Rašínova zadalo dodávku jiné firmě a zaplatí tak o 70 tisíc korun více.
To je malá ukázka z poslední doby. Proto volání po kontrole nad zadáváním státních dodávek je spravedlivé a dělníci mají plné právo žádati, aby tuto kontrolu mohli také prováděti. Nemohu, poněvadž čas mně určený nedostačuje, vypočítati, co je úkolem a povinností takového sboru, o kterém mluvím, jen to chci konstatovati, že odborové ústředny a odborové organisace vládě předložily program takovéto komise a doufám, že buďto poradní sbor nebo jiná hospodářská komise dá nám možnost, abychom na neutrální půdě hospodářské požadavky odborových organisací mohli uplatniti.
V sociálně-politickém výboru bylo usneseno také, aby vláda předložila změnu zákona o podpoře v nezaměstnanosti do 17. t. m. Byla také vyslovena naděje a žádost, aby materiál, snesený v debatě ve výboru sociálně-politickém, byl podkladem k novele k tomuto zákonu. Přimlouvám se, aby přítomní zástupcové ministerstva soc. péče sledovali vývody jednotlivých referentů a pokud možno hleděli vyhověti vysloveným přáním, která vyvěrají z prakse a jistě jsou míněna ve prospěch těch, o kterých zákon jedná. V podstatě jsme vždy pro to, aby v první řadě byla opatřena práce pro nezaměstnané.
Poslanecká sněmovna bude míti
ještě příležitost jak při projednávání nového zákona o podpoře
v nezaměstnanosti, tak i při projednávání rozpočtu pro rok 1923,
aby věnovala této mimořádně důležité otázce svoji pozornost, (Potlesk),
aby také určila, jaké dodávky, které investice a nouzové stavby
mají se zadati, aby dnešní nezaměstnanosti bylo odpomoženo. To
je podle našeho názoru jediná správná cesta. Dokud nebudeme míti
možnost všem nezaměstnaným zaopatřiti práci, do té doby budeme
se starati o to, aby jejich rodiny netrpěly a budeme pečovati,
aby podpory byly v tom směru zvýšeny. (Potlesk.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní):
Dávám slovo dalšímu řečníku, panu posl. dr. Jurigovi.
Posl. dr. Juriga: Slávna snemovňa! Chceme prehovoriť o pravých príčinách nezamestnanosti v slovenskej krajine a nemáme mnoho nádeje, poznávajúc tvrdé hlavy centralistov a tejto národnej koncentrácie - zkusili sme za 4 roky, že ste ťažko napraviteľní po dobrote a argumentami. Ale predsa, aby ste neboli nevinní, aby ste nemali výmluvu, keď niekdy nastane medzi námi doba počítania a rátania za život náš a chlieb náš, že nebol nikto, kto vám to povedal, kto vás upozornil, preto povznesiem uprimné moje slovo. Rozumejte: Uznávajte, alebo neuznávajte, to je mi všetko jedno, ale mi ostane jedno povedomé: Dixi et salvavi animam meam. Hovoril som, poveďal som vám a zadosť som učinil povinnosti mojej.
Chceme-li označiť životnú, chlebovú, nezamestnanostnú otázku na Slovensku, s radosťou sa musíme utiekať k zlatým slovám jednoho dosial a snáď jediného, na základe starej slovanskej lásky zostalého Čecha, ryzého starého charakteru človeka, takého, akými sme si vás predstavovali, keď sme dobrovoľne sa s vami chceli spojiť, keď sme verili vo vašu bratskú lásku a bezpodmienečne sme sa, abych tak riekol, vrhli dobrovolne do vášho bratského náručia. Vám panovačnosť, imperializmus a všetky tie starorakúske, habsburské heslá zakrútily hlavou. Dostali ste sa na koňa, krúti sa vám hlava v panovačnosti vašej, ale tu je jedon človek starý, ryzého českého charakteru, ktorého sme ctili a vážili si před prevratom všetci, ktorý dnešnú situáciu a otázku nezamestnanosti v Československu výborne, znamenite tak uhádnul, že to môže len taký človek hovoriť, ktorý si nenechal porušiť svoju slovanskú lásku imperializmom a pažravosťou a vykorisťovaním. A ten hovorí o slovenských pomerech takto: Videl som kedysi vo zverinci krmenie hada hroznýša. Predložili mu živého králika a hroznýš chvíľu na neho sa díval a potom začal akoby zo samej lásky ho olizovať, tak ako kočka svoje kotiatko líza, a ubohý králik držal, ani sa nehýbal, patrne mu to lízanie ľahodilo. A potom had pomalunku začal králika vsunovať do tlamy, a síce zadečkom napred. Ó, tej chytrosti hadej! Keby bol králika hlavičkou napred hltal, bolo by to pre hada nepohodlné, králik by sa bránil, takto ale chudiak dal sa kľudne vsunúť v hrdlo hroznýšovo. Snáď to bolo ubohému zvieraťu dokonca aj milé, že hneď ho ukladá ako do mäkkého pelíšku. Už len hlavička mu kukala, tu had sklapol čeľusťou a králik bol za živa sožraný. Bolo to pre citlivého diváka trapné podívanie. Takhľa by to hroznýš - centralizmus pražský - rád prevádzal so Slovenskom. Centralizmus tiež ľahodí, liže sa, ako najuprimnejší priateľ Slovenska, ale jak ktorý prozreteľný Slovák nepodlieha, hneď mluví o renegátoch a Judášoch.