Tímto posledním slovem dotkl jsem se nejbolavější stránky našeho veřejného života. Otázka pensistů a státních rentistů nesnese již delšího průtahu, a proto apeluji co nejvřeleji, ale i nejdůrazněji, na vládu, aby konečně přistoupila k řešení tohoto problému, nejen práva, ale i lidskosti a morálky. Ostatně jsou otevřeny ještě i mnohé jiné vážné otázky, jež naléhají na vyřízení. Jest to ženská otázka, nemocenské pojištění státního úřednictva, vybavení z dluhů a konečně jsou to úřednické komory, v něž věřím, že by dovedly mnoho napraviti a mnoho převzíti z těch úkolů, jež státní správu zatěžují, a které stát při nejlepší vůli spravedlivě řešiti nedovede.
Shrnu-li vše, co jsem stručně
řekl, myslím, že je dokázáno, že je nespokojenost státního úřednictva
odůvodněna. Nesrovnalosti vzniklé různými úpravami trvají, veliké
sociální problémy státních zaměstnanců, byť i nebyly spojeny pro
stát s výdaji, se ignorují, a naopak, nová břemena se chystají.
Apeluji proto na novou vládu, aby pečlivěji a spravedlivěji řešila
úřednické a zřízenecké otázky státní a veřejné, než se dosud dělo,
aby nedbala jen a jen fiskálního stanoviska, ale i psychologického
momentu, neboť bude-li se pokračovati na dnešních neschůdných
cestách ochuzování tohoto stavu, bagatelisování jeho práce, významu
i zásluh, zneuznáváním jeho kulturních a společenských nároků,
pak dojde naše administrativa, dosud byť již ne v celé stavbě,
tak přece aspoň v základech pevná, i morální zkázy, jak toho mnohý
ze sousedů příkladem. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní):
Dalším řečníkem je pan posl. Heeger. Uděluji mu slovo.
Posl. Heeger (německy): Slavná sněmovno! Rozpočtovou kapitolu, kterou nyní projednáváme, nemůžeme posuzovati jinak, než jako všecky ostatní kapitoly celého rozpočtu. Abych se vyhnul jakémukoli nedorozumění, chci předeslati, že naše kritika, již tu musíme pronésti, není namířena proti osobě pana presidenta, nýbrž především proti soustavě, kterou zde můžeme pozorovati a která se tu hrozí zahnízditi a snad se proti vůli pana presidenta provádí. To nás také nutí, abychom učinili některá srovnání poměrů dřívějších a nynějších.
Pánové, vy každý den zdůrazňujete, že jste si vytvořili demokratickou republiku. A nejvyšší úředník tohoto státu, president tohoto státu, je volen zákonodárnými sbory. Při zařízeních, která tu byla vytvořena, bylo by přece nutno pozorovati proti dřívějšku jistý rozdíl. My však vidíme, že v okolí presidentově je patrně dosti četných a rozhodujících českých republikánů, kteří dnes ještě představují otroky dřívějšího dvorního rázu, z nichž snad mnozí, někteří aktivně, jiní jako stafáž, se účastnili ve starém Rakousku tak mnohé komedie @a la Serenissimus, kteří bývali dříve osobně a dnes snad jsou ještě v duchu při pochodu hradní hudby, a kteří by chtěli rádi také do tohoto státu přesaditi zařízení, jež se jim stala tak milými. Pozorujeme-li všechno, co se tu děje, můžeme říci, že tu je snaha, zavésti zde totéž, že vykonává již svůj úřad tak zvaný ceremoniář, spravuje úřad, který vykazuje zatracenou podobnost s takovým úřadem ve starém císařském domě. Úkolem tohoto úřadu v dřívějších dobách bylo, když mocnář cestoval, bdíti nad tím, aby byl vyloučen jakýkoli styk s obyčejným lidem, aby byla učiněna nutná bezpečnostní opatření, aby tratě, cesty a veřejná místa byla náležitě obsazena, aby dále byly postaveny Potěmkinovy vesnice, aby těšily oko vládcovo, jak to bylo děláno v Rusku za slavných časů carismu. Zdá se, že ten zdejší ceremoniář tak také rozumí své povinnosti a činnosti. Ve starém Rakousku jsme měli ještě druhé zařízení, zcela zvláštní specialitu, to byla nejvyšší kabinetní kancelář. Té dosud v tomto státě nemáme, máme jen kabinetní kancelář, která se však, jak patrno, pomalu vyvinuje se všemi nemravy na nejvyšší. Úkolem této kabinetní kanceláře a oné dřívější ve starém Rakousku bylo, aby chytře bylo dozíráno na to, co se smí na cestách mocnářových mluviti a psáti, kdo se přijme v audienci, zkrátka, aby všechno, co by snad mohlo vzbuditi nějaký nesoulad, bylo oddáleno. To bývalo dříve. Dnes by to mělo býti opravdu trochu jinak. Vydá-li se president tohoto státu na cestu, má přece taková cesta jen ten účel, aby jednou sám vyslechl a vlastním přímým pozorováním seznal přání lidu, aby se informoval, aby poznal mínění a přání lidu. Avšak i u nás praktikují se přijímání a audience téměř stejně, jako tehdy ve starém státě císařském. Zavádí se předběžná censura, kterou musejí projíti všechna oslovení a tato oslovení smějí opět obsahovati jen projevy loyality. Od přání a stížností, jež by někdo chtěl přednésti, nutno upustiti. Při celém tom potěšení se nezbaví člověk dojmu, že také zde jsou určité kruhy, které zamýšlejí také v demokratickém státě zříditi starý dvůr, jako býval dříve. V oněch kruzích českých republikánů se také již množí hlasy, které si tak toužebně přejí i u nás hradní hudby, takže pak bychom už měli vše, co je podobno dřívějšímu dvoru. Neboť kromě hradní hudby, které nyní ještě nemáme, v průvodu presidentově máme také vlastní vojenské oddělení. To tvoří generál, plukovník, podplukovník, major a stojí ročně 438.317 K, vojenské oddělení ještě k tomu ve středisku vojenského velitelství. Toto vydání mohlo by býti jistě ušetřeno, neboť nikdo neví dodnes, jaké funkce má tato vojenská kancelář vykonávati, jaké má úkoly, k čemu zde vlastně jest, není-li to snad jakási vedlejší vláda.
V této kapitole rozpočtové shledáváme však nejen tuto položku, kterou nutno kriticky osvětliti, také oddělení stavební a hospodářské poskytuje podnět ku kritice. Celkové náklady činí 14,147.631 K. V minulém roce byla tato vysoká položka odůvodňována tím, že bylo nutno provésti opravu hradu, která vyžaduje tak velkých výdajů. Ačkoli parlament tehdy povolil tuto vysokou sumu, nebyl dodnes předložen žádný stavební program. Jak se zdá, také se ani nepociťuje povinnost to učiniti, přesný program, jak má býti této vysoké částky použito, se oné zákonodárné korporaci nepředkládá. Ba, jak se doslýcháme, mají některá ministerstva, jež jsou usídlena na hradě, přes nesmírnou bytovou nouzi své místnosti vykliditi, a tyto místnosti, jež budou adaptovány, mají sloužiti k tomu, aby se z nich upravily komnaty pro cizí hosty, kteří nyní nezřídka jsou v Praze, aby mohli býti podle svého stavu přiměřeně ubytováni. Takové změně v době nejtísnivější bytové nouze nikdo nebude a nemůže ovšem rozuměti. Proto podáme řadu návrhů na škrtnutí jednotlivých těchto položek.
Současně se tu musíme také postaviti proti jedné položce, a to položce jednoho milionu korun, která má býti dána k disposici panu presidentu pro veřejné dobročinné účely podle volného uvážení. Při veškeré úctě, kterou máme k osobě pana presidenta, přece jsme toho názoru, že takové zařízení nevyhovuje demokratickým zásadám a že musí přestati.
Další položkou, ač byla ustanovena úsporná komise, jest částka půl milionu korun na automobily a částka na koně a povozy 200.000 korun. Dále je nápadnou položka na osvětlení hradu, které stálo minulého roku 321.000 korun, kterážto částka však nyní, kdy žijeme v dobách snižování cen uhlí, se zvyšuje na 345.000 korun. (Posl. R. Fischer [německy]: Měli jsme mnoho pošmourných dnů!) To je také to jediné, co se udrží jako důvod.
Přímo pobuřující položkou v rozpočtu jest, že má se stravné a cestovné průvodců pana presidenta zvýšiti ze 60.000 na 120.000, a to v době snižování cen. Vláda vydává provolání, pan ministr financí prohlašuje, že nutno šetřiti, úředníkům a zaměstnancům se platy snižují, dělníkům zkracují mzdy, poslancům se ohlašuje zkrácení diet, ač v Praze drahota neklesla, také zřízencům státních drah mají býti odňaty jisté výhody, které tvoří část jejich příjmu, a to všechno proto, že ceny silně klesly. A v této době, kdy se mluví o snižování cen, zvyšuje se stravné ze 60.000 na 120.000 korun. Je tu jistě dovolena otázka: Kde tu je úsporná komise, jaký účel vůbec má, když přechází takové položky, když jich nevidí? Nebo jsou to jiné důvody, které určují chování úsporné komise na tomto poli? Toto málo k číslicím rozpočtu.
Považuji za zbytečno zabývati se dále číslicemi a chci říci nyní něco také ku kapitole "Národní shromáždění". Ani mně nenapadá, pánové, abych si zde zvláště stěžoval do toho, že se tu stěžuje práce oposičních poslanců, nenapadá mne žalovati, že těm, kteří mají vážnou vůli spolupracovati, je v této spolupráci překáženo praktikováním jednacího řádu a mnoha jinými věcmi, jichž strany většiny užívají, nic by mně nepomohlo, abych na to poukazoval, neboť na všechny tyto žaloby, které pronáší oposice, strany většiny nedbají. Způsobem parlamentních prací zde a způsobem, jak jednáte s oposicí a jak nebéřete vážně poslance oposiční, vlastně připravujete o dobrou pověst celý parlamentarismus a s parlamentarismem poslance celého národa. V našem parlamentě se nejedná tak, jako ve všech jiných parlamentech. Chci tu poukázati na jedno. Ve starém Rakousku musil na příklad ministr ve 24 hodinách onemocněti a zmizeti, a to jen proto, poněvadž se odvážil nesprávně informovati oposičního poslance. To ukazuje, že rakouský parlament zcela jinak smýšlel a dbal důstojnosti poslanecké, než tomu je zde. U nás, myslím, nedalo by se to očekávati. Vzpomeňme si jen, a dovolíte-li tuto ironickou poznámku, uvedu něco: V Rakousku musil ministr zmizeti, poněvadž nesprávně informoval oposičního poslance, u nás mohou ministři a ministerští kandidáti za jistých okolností rozdávati facky, jiní mohou opět veřejně ukazovati svůj pěkně utvářený jazyk, jiní mohou opět klidně prohlásiti, že s oposičními poslanci vůbec nemluví, a strany parlamentní většiny se nehnou, neřeknou k tomu ani slova a nevidí v tom porušení vážnosti poslanecké, že jsou takové věci možné.
Avšak, pánové, nemyslili jste tak a nejednali jste tak vždy. Jako oposiční poslanec mohl by si člověk uspořiti řeči a potřeboval by jen předčítati vaše řeči ve starém parlamentě, a tu by se nalezlo, jak jste tehdy mluvili a jak jednáte dnes. Chci se tomu úkolu věnovati a připomínkou seznámiti sněmovnu a strany většiny s několika takovými výroky jednotlivých směrodatných českých poslanců v tomto státě. O parlamentu samém mluvil v roce 1911 vynikající poslanec, který hraje dnes v tomto státě vynikající roli, a to o čistotě parlamentní, toto: "Pánové, chceme-li přijíti dále, musí býti v této sněmovně aspoň jistý druh parlamentní čistoty. Když se již vždy mluví o upřímnosti, čestnosti atd., nechceme začínati s neupřímností." Myslím, že tato slova vystihují také případně naše poměry. Avšak nejen to, také v jiných otázkách se mluvilo jinak, než se dnes jedná. Před nedávnem jsme provedli velkou debatu o hospodářské krisi v tomto státě. Průmysl je úplně ochromen, 600.000 dělníků je bez práce a nevědí, co mají dělati, z čeho mají žíti a se šatiti. Ve starém Rakousku byla v roce 1911 drahota, jež byla tehdy jistě trapná, avšak v poměru k dnešní daleko ne tak katastrofální, jaká je dnes. Avšak tehdy jednal rakouský parlament o této otázce jinak. Tu vystoupil český poslanec a prohlásil doslova: "Pan ministr mluvil také o drahotě. Drahotou je řečeno málo, jde o hlad, velké zástupy lidu nemají dost chleba, nemají dost jísti. Drahota je akutní zostřený projev našich bídných hospodářských poměrů. Přemýšlela vláda o tomto problému, vymyslila nějaký plán?" Řeč tehdejšího poslance se stane ještě zajímavější, když se dovíme, že poslanec, který pronesl tato slova, jest dnešní president Československé republiky. Bylo by tudíž dobře, kdyby i president řekl totéž svým ministrům, neboť, jak se zdá, ani zde nemá vláda plánů, nic, jak se zdá, nevymyslila, ani zde není slyšeti, jak chce zažehnati hospodářskou krisi v tomto státě. Je to vysvětlitelné: Vláda a všenárodní koalice stanovily si jiné úkoly, než aby se vážně chopily takové vedlejší věci. Vidíme to ve všech vládních projevech, jež jsou dosti bezobsažné.
Také o tom mluvil jmenovaný český poslanec v parlamentě, ve staré sněmovně těmito slovy, jimiž charakterisoval jednotlivé programy různých vlád, jež se často měnily, stejně jako u nás, a jimiž chtěl objasniti, jak všecky tyto programy postrádají obsahu: "Jeden jde na levo, druhý jde na pravo, jeden jde ku předu, jeden jde zpět a na konec jde všechno zpět." Prosím, pánové, kde je cíl, kde je důslednost? Ministerský předseda mohl si dlouhou programovou řeč ušetřiti, měl prostě říci: "Pánové, nic určitého nevíme." Nanejvýš měl, aby se dále nenamáhal, dáti ve sněmovně nalepiti lístek: "Politicky mysliti je v tomto domě zakázáno!" Hleďte, pánové, nehodí se to také na naše poměry? A tato slova řekl president dr. Masaryk jako poslanec v rakouském parlamentě. Jestliže si, pánové z většiny, prohlédnete vládní programy různých našich vlád od vzniku tohoto státu, uvidíte, že tato slova se hodí úplně také na nás. Vezměte první vládu Kramářovu: Plnou parou na pravo; druhá vláda Tusarova: Ostýchavě a váhavě trochu na levo, třetí vláda Černého: vzduch, vůbec nic; čtvrtá kývadlová vláda Benešova: trochu na levo a trochu na pravo; a dnešní vláda pana Švehly? O té nedovolím si nijakého mínění, nýbrž budu opakovati jen slova tehdejšího poslance: Nic určitého se neví. Vidíte, že tehdejší slova vystihují i poměry naše.
Tímto poslancem, jenž tak mluvil, jest dnešní president tohoto státu dr. Masaryk. Avšak i jinak označoval činnost jednotlivých ministerstev, a je zajímavo, vyhrabati to a opakovati: Prohlásil: "Veškeré ministerstvo není jen sečtením jednotlivých ministrů, nýbrž má právě representovati rakouskou myšlenku a rakouské svědomí. Avšak tato ministerstva, pánové, jsou jako dřevěné loutky, které se dávají dětem. Můžete vyjmouti oko a loutka zůstává. Můžete jí vzíti nohu a loutka stojí na noze druhé. Můžete odejmouti hlavu a i všechno, můžete to zase složiti a můžete si s ní hráti dále. To je to, co se tu s námi dělá." Myslím, že je to zatraceně podobné našim zdejším poměrům. Místo slova "Rakousko" potřebujete jen dáti "Československo", "česká myšlenka" a "české svědomí" a budete míti pravdivý obrázek poměrů v tomto státě. (Předsednictví převzal místopředseda inž. Botto.)
Při této příležitosti řeknu také několik slov o tom, jak se projednávala národnostní otázka dříve a jak se projednává dnes. Nepotřebuji teprve zdůrazňovati, že nemáme nic společného s politikou, jakou provádí část německo-občanské frakce a parlamentního svazu, že my nemáme nic společného s politikou pánů Lodgmana a Junga, nepotřebuji teprve zdůrazňovati, že jsme odedávna nejvýš ostře potírali národnostní šovinismus, nepotřebuji teprve zdůrazňovati, že stojíme na půdě zdravé, rozumné reální politiky a nikoli politiky kravalů. Avšak přes to nutno říci, že pánové z většiny ani v nejmenším nepřispěli k tomu, aby znemožnili takovou politiku, jaká se tu nyní provádí, a že ani v nejmenším nepřispěli k tomu, aby se našla nějaká cesta vyrovnání nebo dorozumění, nýbrž že všechno hladce odmítají a tím připravují půdu národnostně šovinistickým štvanicím. Avšak takového názoru jste vždy nebyli, a také o tom mám několik výroků. Pan president Masaryk navštívil Brno. Když přijel do Brna, byl pozdraven kolegou prof. Englišem a ten ho takto oslovil: "Vy znáte chyby českého národa, českého života, vy jste ukázal lidem a národu cestu, vy jste naše svědomí!" Bylo by tedy dobře, kdyby si pánové z české většiny toto svědomí vzali za příklad i pro jinaké jednání. Jestliže již presidenta označujete za svědomí, pak máte tak jednati i v otázce národnostní, jak to president svého času zastával a jak to možno snad ještě dnes pozorovat i, a co soudí president o národnostní otázce nebo co o ní soudil? Cituji opět jeho vlastní slova, která pronesl v roce 1911 při rozpočtové debatě ve starém Rakousku, když pravil: "Jazyková otázka, která nás tolik zaměstnává, není jen jazykovou otázkou rasy, nýbrž je ve vysoké míře také otázkou hospodářsko-politickou. To nesmíte zapomínati, a proto by měla vláda postupovati zcela jinak, než jak činí zde a v Praze. Čistě formálním vyrovnáním nemůžete vnutiti silně bijící hospodářský a kulturní život národů do paragrafů a úředních oddělení; živoucím subjektem jsou národové, konečně celé to Rakousko, celý ten centralismus není nic jiného, než že fiskus se svými kleštěmi, kde může, ze živého organismu odštípne kus bez plánu a bez soustavy a ránu pak natře černožlutou tinkturou." Co děláte, pánové, ze stran většiny? Totéž, jen béřete jinou tinkturu, místo černožluté bíločervenou, a pak jste vytvořili týž stav, který byl dříve všemi co nejostřeji potírán! Avšak vy nechcete ani vyrovnání čistě formálního. To ukázalo vaše zahanbující chování při návrhu dr. Czecha.
Avšak nejen president, nýbrž i jiné důležité směrodatné osoby tohoto státu mluvily o národnostní otázce zcela jinak. Budu citovati ještě jednoho, a to dr. Baxu, který řekl v roce 1918 v rakouském parlamentu toto, což zaslouží, aby bylo zachováno: "Řekli jsme ve své deklaraci ze dne 6. ledna výslovně, že ve svém demokratickém státě, vybudovaném sociálně spravedlivě na rovnosti všech obyvatel, přiznáváme národnostním menšinám plné, stejné právo národnostní. Jazyková a občanská práva Němců spojíme nejen s určitými místními hranicemi, jak to Němci chtějí, nýbrž každému občanu, ať je to Čech nebo Němec, náleží neobmezené plné právo, aby se uplatnil a vyvíjel volně v celém státě, jak v životě, tak i v úřadě, ve škole a ve veškerém veřejném životě." (Německé výkřiky: Slyšte! Slyšte!). To byla vaše slova, a jak to vypadá u nás? Udělali jste jazykový zákon, který je opakem toho, co jste říkali. Tímto zákonem nutíte jiné národy, které české řeči nerozumějí, aby před soudem jednaly v jazyku, jemuž nerozumějí. Německé dělníky a zaměstnance vyhazujete z úřadů a míst, bráníte v postupu německým železničářům, kteří ve svém povolání vůbec nemají co činiti s českou řečí, ježto se nemohou ve 3 měsících naučiti české řeči úřední. Pravíte: Svobodný vývoj školy! A obratem ruky zavíráte více než 1800 německých tříd na obecných školách a 535 německých obecních škol. Ba, jsou orgány, které nutí německé děti, aby se účastnily vyučování ve školách českých. (Posl. Hillebrand [německy]: Ta čísla jsou ještě větší!) Snad jest to číslo ještě větší, avšak již tato čísla by postačila k důkazu, že je velký rozdíl mezi tehdejšími slovy a dnešními skutky.
Poukáži ještě k jedné věci: Posl. Staněk, také bývalý ministr zdejší, mluvil v pozdější době, v červenci 1918, o národnostní otázce a prohlásil tehdy doslova: "Žádný národ a žádná vrstva obyvatelstva nestrpí, dejte si to říci, po této válce, poroby. Elementárním výbuchem budou všecky síly, dosud zadržené, zápasiti o uplatnění a uznání. Ať postavíte proti tomuto neodolatelnému nárazu cokoli, bude to hedvábným papírem proti horské strži." Nemyslíte, že se to hodí také na vaše poměry? Nepociťujete mocně také, jestliže byla slova, jež jste mluvili v roce 1918, míněna vážně a poctivě, že musíte v tomto státě vytvořiti totéž, co jste ve starém Rakousku předpovídali? Tak mluvili čeští nacionalisté, nikoli socialisté. Touto kapitolou otázky nechci se ani zabývati. Poukáži jen na to, že i čeští sociální demokraté opětovně tak prohlašovali, že v národnostní otázce zaujímali jiné stanovisko, než dnes. Chci poukázati jen k jediné věci, a to proto, poněvadž jste se k návrhu Czechovu postavili tak, že tomu žádný člověk nebude rozuměti a toho nepochopí. V říjnu 1918 vydali čeští sociální demokraté provolání, v němž možno čísti... (Posl. Jokl německy]: Německým dělníkům v Československu!) Dostanu se k tomu. V provolání stálo: "Žádajíce pro sebe národní právo sebeurčení až do nejkrajnějších důsledků samostatného Československého státu, uznáváme toto právo sebeurčení také pro vás a domníváme se, že v této dějinné době jsou zástupci českého a německého národa jedině povoláni k tomu, aby smlouvou rozhodovali pro budoucnost o vzájemném poměru obou národů." Ovšem, to bylo v roce 1918. Dnes, v roce 1922, tedy po čtyřech letech, hlasují titíž čeští sociální demokraté proti návrhu, který neříká nic jiného, než aby byl zřízen výbor, který by se zabýval národnostní otázkou. Dnes hlasují proti němu s odůvodněním, že čas k tomu ještě nepřišel. V roce 1918 byla k tomu doba, aby bylo takové provolání posláno německým dělníkům! V roce 1922 uhlasujete návrh, který neříká nic jiného, než že se mají konati o národnostních otázkách porady. (Posl. Hillebrand [německy]: Také národní socialisté byli podepsáni!) Ano, také národní socialisté byli na onom provolání podepsáni.
Ze všech těchto důvodů a na základě
číslic, jež jsem tu uvedl, na základě všech těch námitek, které
jsme musili přednésti proti této kapitole rozpočtu, nemůžeme hlasovati
ani pro tento díl, ani pro celkový rozpočet. Chci ještě jen poukázati
k tomu, že by snad bylo praktické, kdyby strany většiny přemýšlely
o tom, aby slova presidentova učinily skutkem. Spolupráce oposice
se v této sněmovně tak jako tak neoceňuje, k spolupráci a opravdové
vůli se nepřihlíží. Snad byste učinili dobře - a tím bych končil
- kdybyste, jak ve starém, rakouském parlamentě řekl president
Masaryk - jen s malou změnou - dali v této sněmovně nalepiti
lístek se slovy: Spolupracovati, politicky mysliti, není zde sice
zakázáno, avšak je to zbytečné! (Souhlas a potlesk na levici.)
Místopředseda inž. Botto (zvoní):
Slovo má ďalej pán posl. dr. Patejdl.
Posl. dr. Patejdl: Slavná sněmovno! Poválečné rozpočty většiny sousedních států vykazují značné schodky. Můžeme tedy konstatovati s uspokojením, že rozpočet našeho státu je skoro v rovnováze, neboť schodek půl miliardy jest spíše schodkem fiktivním, nežli skutečným, a zmizí pravděpodobně v důsledku postupujícího klesání cen. Řádné příjmy převyšují řádné výdaje o více než 4 miliardy. Příčinou toho, že náš rozpočet není aktivním, jsou výdaje mimořádné, mezi nimi investiční výdaje v okrouhlé sumě 3 miliard. Je viděti, že náš stát vychází bez větších pohrom z hospodářské krise poválečné.
Jednou z příčin našeho postupného hospodářského stabilisování dlužno hledati v mírumilovné politice našeho státu. Je třeba, aby tato mírumilovná politika mohla býti zachována i do budoucnosti. Tu ovšem bude potřebí, aby naše vláda věnovala bedlivou pozornost všem těm zjevům, které jsou schopny ohrožovati náš mírumilovný rozvoj. Jsou to zejména poměry v Německu, zvláště v Bavořích a v Německém Rakousku, kde se soustřeďují akce monarchistů německých, maďarských a jiných. Změněná situace v Italii vedla k několika poradám mezi zástupci Orgeschů, německých národních socialistů, uherských a chorvatských legitimistů, v Insbrucku a Mnichově. V Insbrucku na př. byla důležitá porada 25. října t. r., v Mnichově 31. října. Při posledních dvou byl přítomen Kahr, Ludendorf a Erhardt a bývalý uherský ministr zemědělství Mayer. V Insbrucku za Chorváty byl přítomen Ivo Frank. V Mnichově byla přijata resoluce o započetí vojenské akce v Německu, k níž se má přidružiti akce v Uhrách, Chorvatsku, Albanii a Černé Hoře. Ve Vídni rozdávají se po ulicích fotografie syna Karlova Otty s podpisem Otto I., císař rakouský, král český a apoštolský král uherský. V Maďarsku tvoří se tajné vojenské formace proti Slovensku, v nichž je zúčastněn Windischgrätz a nedávno tam byli povoláni záložní důstojníci do zbraně. V Německu šíří se akce organisace tak zvaného hákovitého kříže, antisemitského zabarvení, jejímiž členy a propagátory jsou i někteří poslanci z řad německých národních socialistů a jichž výstřelky jsme viděli na německé universitě v Praze. V srpnu konal se sjezd této organisace v Celovci, jehož se zúčastnili i páni poslanci inž. Jung, dr. Schollich a Simm. Je nutno, aby naše vláda věnovala těmto zjevům bedlivou pozornost. Je dále třeba, aby důsledná politika míru našeho zahraničního ministerstva byla podporována všemi politickými stranami, kterým leží na srdci blaho tohoto státu.
A nyní několik poznámek k naší státní správě: Vláda vzala si za úkol reorganisaci správy. Je to úkol naléhavý a třeba si přáti, aby byl proveden. Naše správa stůně na nadbytek formalit, zejména t. zv. dělání čísel a hromadění aktů. Jsou věci nepatrné, které zmobilisují celou řadu úřadů.
Malý příklad: Chudá žena pase na silničním příkopu dobytek. Dopouští se tím přestupku proti silničnímu řádu. Kolem jdoucí četník učiní na ni udání. Udání musí sepsati a poslati na okresní správu politickou. Tam projde podatelnou a přidělí se referentu. Ten vyřídí akt tím, že vyzve obecního starostu, aby vyslechl udanou o obsahu udání. Udaná obyčejně popře tvrzení četnického oznámení a tak jde z obecního úřadu na okresní správu politickou nový spis, který prostřednictvím podatelny doručí se referentu. Referent vyzve znovu četnickou stanici, aby se vyjádřila. Četnická stanice se znovu vyjádří a spis jde zase zpět. Konečně referent uloží písemnou pokutu, proti které přísluší právo stížnosti, po případě podá strana žádost za prominutí. Takových a podobných udání dochází na okresní správy politické tisíce. Při tom uvažme, že obnos pokuty pohybuje se kolem 10 Kč. A přece by se daly podobné maličkosti vyříditi tím, že by četník, podobně jako v Praze policie, dal provinilci útržkový blok pokutový. Co by se ušetřilo práce a peněz!
Jiná vada záleží v tom, že u našich správních úřadů spis musí projíti celou řadu představených. Typický příklad takového úřadování vidíme u zemské správy politické. Jde-li o věc jen trochu závažnou - ovšem podle názoru této správy - musí prodělati tuto cestu: Když akt vyřídí referent, musí býti předložen šéfovi oddělení, který jej aprobuje, na to t. zv. revidentu, který jej reviduje, pak prvnímu vicepresidentu, pak druhému vicepresidentu a konečně presidentu zemské správy politické. Kdybychom dali zemské správě politické otázku, proč jsou 2 vicepresidenti, myslím, že by se ocitla v rozpacích.
A srovnejte s tím vyřizování právních záležitostí u našich soudů. Tam rozhoduje o věcech oceněných na tisícové obnosy jeden samosoudce a rozsudek nebo usnesení vydává se jako rozhodnutí soudu. A jde to také.
Stejným způsobem mohli bychom se dotknouti vyřizování aktů v našich ministerstvech. Nechť se stanoví zásada odpovědnosti referenta za vyřizovaný akt a ten se expeduje jako rozhodnutí úřadu. Ve většině případů je to možné a mnoho se tím ušetří.
Reforma správy musí směřovati k technickému zjednodušení úřadování.
Ona ale musí se dotknouti celého ducha naší správy. Stará převzatá byrokracie je toho názoru, že je to ona, která udržuje státní správu. Připouštím, že je platným činitelem, ale duch, který ve správě uplatňuje, setkává se snad se souhlasem některých konservativních skupin, nikoliv však se souhlasem širokých vrstev lidových. Stát náš potřebuje byrokracie, která je schopna udržovati stát nejen za poměrů normálních, nýbrž i v době, kdyby se ocitl v nebezpečí podobném, jako tomu bylo loni při návratu Karla Habsburka.
O tom, jak se ten starý duch správy uplatňuje proti legionářům, daly by se vypravovati celé kapitoly. Omezím se na několik markantních případů. Americký Čech, legionář, který od samého začátku války byl horlivým stoupencem osvobozovací akce, a který v boji na francouzské frontě stal se invalidou, oženil se zde s vdovou s dvěma dětmi. Měla trafiku, která vynášela kolem 5000 K ročně. Hned po svatbě odňaly mu státní úřady rentu z toho důvodu, že manželka má příjem přes 5000 K. Za nedlouho na to odňaly finanční úřady jeho manželce trafiku, která prý jí byla dána jako vdově po padlém vojínu a byla jí vzata proto, poněvadž se vdala. Rodina zasloužilého legionáře, 4členná, byla tímto správním opatřením vydána v šanc hladu.
Případ druhý: Legionář invalida, s poškozeným sluchem, narozený roku 1879, se státní zkouškou z oboru přírodních věd na filosofické fakultě v Praze, který od roku 1909 působil na střední hospodářské škole v Roudnici, vydal několik odborných vědeckých děl, ucházel se o místo ředitele hospodářské školy v Roudnici. Byl odmítnut zemskou správní komisí s tím odůvodněním, že mu vadí oslabený sluch, a místo bylo zadáno nelegionáři, který jest o 2 roky mladší a který absolvoval trojtřídní měšťanskou školu a střední školu hospodářskou v Roudnici, hospodářskou akademii v Táboře a 2 roky studoval na zemědělském oddělení lipské university a který vykonal zkoušky v roce 1911-1912, tedy v době, kdy legionář prof. Drahný byl již dávno definitivním. A nejzajímavější při tom je, že potom byl ustanoven prof. Drahný ředitelem hospodářské školy v Opavě. Tam mu tedy oslabení sluchu nevadilo.