Právě tak obchod a průmysl. V Evropě lidé pojídali indické banány, egyptské ovoce, pili čínský čaj, brasilskou kávu, jídla kořenili rovníkovým pepřem a nejjemnější vanilkou. Zaplaveni byli hojností koloniálního zboží a nikoho ani nenapadlo, že by se jedenkráte na několik let zastaviti mohly dopravní parníky a ničeho nedovážeti na čilý kupecký trh. Průmysl vymanil se ze středověkých domácích živností, řemesel a usídlil se v ohromných továrnách, z nichž mnohé samy o sobě představovaly ohromná města s tisíci dělníky a úředníky. Dlouholetý odpor lidstva ke stroji byl dávno již před tím skončen, zvítězila pára, elektřina, benzin. Na každém čtverečním hektaru půdy stál aspoň jeden, ne-li více, ba často několik set strojů všeho druhu. I v hustých lesích poblíže řeky nebo potoka hřmotila parní pila a ničila pod ostřím ozubené ocele staleté velikány mechem a lišejníky orostlé. Tvrdohory alpské byly skrz na skrz tunely provrtány a ve skalních chodbách s úžasnou rychlostí proháněly se rychlíky. Rašeliniště a holandské bažiny dostaly hráze a časem byly vysušeny, takže se měnily v nádherné zahrady hyacintů a tulipánů.
Nejinak politika. Každý rok v každém parlamentě Evropy se schvalovaly rozpočty na vojsko, děla a válečné lodi, ale pokaždé od předsednického stolku ozývalo se ubezpečení, že státy jsou mírumilovné a nepomýšlejí na válku. Tou dobou vyčerpaný Balkán, země, která se ovšem nikdy nepovažovala za součást evropské kultury, byl dáván za příklad neštěstí a metly válečné. Jednotlivé státy docela přispěly na stavbu mírového paláce v Haagu a vyslaly k mírovým poradám své zástupce. Podepsány byly několikeré listiny o mezinárodním právu, svobodě moře, nedotknutelnosti neutrálních států a dány vzájemné záruky za držbu zámořských osad.
Evropa zaplavena slunnými paprsky se všech stran, osud dějin učinil ji pravým rájem lidstva, kde v omamující vůni všech možných květin trávil člověk blažený život radosti a spokojenosti. A náhle takový převrat!
Rozzuřila se válka. Nikdo proto nevěděl, co se vlastně stalo! Společnost lidská rozestoupila se záhy na několik táborů a každý podle svého vykládal účel a příčiny války. Jedni viděli v ní národní hrdost, posun společenského jmění, právo mocných, zájmy světovládné, odvahu genia, uskutečnění nadlidských tužeb a ti přímo tleskali, když hranice říší měniti se začaly v lesy bodáků. Druzí za škraboškou války zřeli kapsy vydřiduchů, hanebné prostředky, rotu apačů, peleš hanebnosti a švindlu, politický obchod, hnus, panamismus, nilskou povodeň, ďábelské plány a ti, aby se protivné straně nezdařilo vítězství takovými zavržitelnými prostředky, postavili se k službě lidu a národa. Třetí poznali ve válce útok na své pohodlí, bezpečnost a zvyky všedního, spokojeného života, útok na své statky a rodinné jmění, a aby co nejméně musili pro válku ze svého pohodlí a jmění obětovati, postavili se do řad všelijakých výpomocných výborů veřejné péče a za štíty vlivných samosprávných a státních úřadů zalézali, jako stonožka zalézá za vlhká místa, a tam za cenu své ochrany oddali se resignovaně svědomité činnosti pro reakční a monarchistické cíle válečné. Konečně lid, nežli mohl usouditi o příčinách a vzniku války, svolán byl vyhláškami přímo pod zbraně a brzo ho z kasáren odvážely nekonečné vlaky všemi tratěmi.
Síla hlavy nestačila na pojem, který se začal utvářeti jako něco nového v Evropě a povolal do součinnosti miliony jejích obyvatelů.
Začátky světové války byly však také začátkem světové revoluce. Tehdy zvláště v českém lidu objevily se první velezrádné myšlenky. Národ jako jeden celek postavil se proti dobývačným choutkám, proti autokracii, proti militarismu. Český lid uměl se světové válce podívati zpříma do očí! Český lid, jeho socialistické vrstvy v první řadě poznaly, že třeba organisovati velikou očistnou bouři, hotový uragán demokratických plánů a požadavků, nemá-li zvítěziti reakce. Tak se vzmáhala samoděk revoluční orientace v lidových vrstvách proti samovládě starého feudálního a monarchistického zřízení. Tato nová revoluční orientace způsobila také nesmiřitelnou nenávist proti militarismu, ovládla hlavy lidu. Od oné chvíle bylo jasno, že už lidová revoluce zvítězí, pod troskami převratu s přeráženými hnáty ležeti bude především miliony úst prokletý militarism. Bylo jasno, že nová porevoluční doba nestrpí jeho vlády a on ustoupí novému systému branné moci ozbrojeného národa.
Taková víra se uplatňovala. Žel, není možno prohlásiti, že tyto předpoklady se splnily do posledního písmene. Ani ve světové válce nebyly sporáženy všechny pilíře, na nichž spočívala hrdá budova militarismu. Naskýtá se proto především socialistům povinnost, aby revoluční odkaz nedávno teprve skončené evropské etapy stále lidstvu před oči kladli a pokoušeli se o naprosté odstranění militarismu a nahrazení jeho novou brannou soustavou.
Dle dosavadního stavu nejsou vedoucí státníci nakloněni soustavě miliční, naopak jednotlivé státy vydržují stálá vojska k obraně i k útoku připravená, a často se stává, že mnohá mezinárodní otázka politická, finanční i hospodářská neřeší se s hlediska všelidského obecně prospěšného, ale právě podle náhodné mocenské převahy militarismu toho či onoho státu, který je účasten na sporné otázce.
Jsou to zajisté zjevy nezdravé a dá mnoho námahy ušlechtilým silám lidského genia, aby zasahování násilí odstraněno bylo od vyjednávacích stolů mezinárodní politiky a diplomacie. Zvláště v nynější době pozorujeme, jak nedaří se dílo světové konsolidace, třebaže stále se konají konference a porady. Jak se má však dílo konsolidace zdařiti, když se nikde neuvolňuje systém militaristický, nebo jen s největšími překážkami? Lidstvo je stále ještě dravé a militarismus příliš úzce s ním srostl, nežli aby zvítěziti mohla myšlenka odzbrojení a věčného míru.
Třeba od základů přebudovati starý společenský řád, má-li býti úplně odstraněna nynější militaristická soustava. Odstraněním feudalismu a monarchismu lidstvo se přiblížilo velice době, kdy bude se prováděti likvidace militarismu ve velkém; je však pracovati ještě k překonání nacionálního šovinismu, který dodává hořlavé látky pro agitaci ve prospěch trvání militarismu. Dále třeba také postaviti na široký podklad trvale platných a nezrušitelných zásad mezinárodní smlouvy hospodářské, obchodní a koloniální, aby odstraněno bylo nemravné soupeřství a konkurence, kterou dušeny jsou zájmy států malých. Politika dobývání světových trhů musí se zmařiti a vystřídána musí býti politikou volného obchodu, volného dovozu a vývozu podle skutečné potřeby a poptávky; dokavad si budou Indoevropané vynucovati odbyt a odběr na světových trzích s nabitou puškou v ruce, do té chvíle je vyloučeno mluviti o možnosti definitivního odstranění militarismu. Převrátiti dosavadní národohospodářské návyky je však neobyčejně obtížným úkolem, ba dle některých politiků úkolem docela neproveditelným. Je to ovšem trapný omyl mezinárodní politiky, která, pracujíc s takovými zásadami, úzkostlivě drží se starých forem a nechce se zhostiti nedostatků ve prospěch všeho lidstva vzájemnými, demokratickými ústupky. Právě doba poválečná nejlépe ukazuje neudržitelný stav, který nabádá k vážnému přemýšlení.
Mýlil by se, kdo by prohlašoval, že světovou válkou doznal porážky militarismus. Ve světové válce zničena byla pouze jedna jeho forma, tak zvaný pruský militarismus, jeho protiváha však - militarismus dohodových států a sovětského Ruska - odstraněn nebyl, naopak ještě posílen, takže na sebe bere nyní novou podobu.
Světová válka je výstražným obdobím nadvlády militarismu nad lidstvem. Světová válka zůstává obdobím velice významným, možno říci ojedinělým. Nikdy před tím a dlouho po této době nestřetne se v neúprosném zápase tolik živelní síly. Nechme stranou otázku viny a příčin. Jen si vzpomínejme na účinky a výsledky strašného ničení, které provedl militarismus.
Od začátku války jsme pozorovali: Svět sklíčený a hořem naplněný. Všude trosky, rozvaliny, smrt, převratné násilnosti, hřbitovy, vypuzení svobod a zastavení práva. Jaká strašlivá utrpení snášely miliony vojínů celá léta v polích, kolik milionů z nich bylo zmrzačeno, kolik milionů usmrceno. Výkazy statistické jsou pokaždé agitační. Potřebí jich zajisté použíti zvláště pro vzbuzení živelného odporu proti militarismu zabíjejícímu. Mnohé státy dodnes jsou v nejsmutnějších poměrech, jež dovolují jen ponenáhlé zotavení, jiné státy musily až do posledního okamžiku vésti boj na svých hranicích, což vyžadovalo ztráty lidských životů. Dánský "Selskabst for Social Forsken of Krigens Folger" v Kodani převzal obtížný úkol, zpracovati výkazy pro závěrečnou bilanci války. Závěrečné výpočty jeho jsou: Ve válce padli: Celkové ztráty 9,829.000. Ztráty úbytkem porodů a zvýšenou úmrtností činí 25,551.000. Celkem 35,380.000, z toho Německo 6 mil., Rusko 13 mil.
Militarismus třeba odstraniti v zájmu lidskosti a civilisace. Opravdu také po celou dobu, co vedeny jsou války, objevují se lidé volající po míru, aby přestal boj jednotlivce proti jednotlivci a aby spory mezi lidmi vyřizovány byly cestou dohody.
Socialisté konferencí washingtonskou nemohli býti přílišně nadšeni, když ji posuzovali se stanoviska ideí věčného míru. Arciť, měla veliký význam mravní i společenský, že dala základ k odzbrojování. Neměla však možnosti státi se východiskem světového míru, o němž mnoho krásných vět se na ní přednášelo ústy generálů a admirálů.
Washingtonská konference v toku dějin a vývoje lidstva nevydobyla si tudíž nikterak závažného místa. Byla jednou z četných porad po zuby ozbrojených a vražedné choutky sledujících států. Ona byla pouze zadržením nebo odložením světové války. Na deset let bylo docíleno prozatím oddechu. Ale pak bude následovati patrně nové horečné zbrojení na zemi, vodě a vzduchu, jehož výsledkem nemůže býti jiná událost, nežli že se přižene válka.
Socialisté nepohlíželi nikdy povrchně na odzbrojení národů a světový mír. Dobře vědí, jaké nepřekonatelné překážky kladou se v cestu světovému míru; sdílejí poznatek, že lidstvo není dosud zralé pro takový způsob života na zeměkouli, při němž by nebylo válek, krvavých revolucí a vzpour. Lidská povaha je nakloněna daleko více k brutální vášni, násilí, nežli aby oplývala ctností altruismu a lásky k bližnímu. Právě tak, jako mezi lidmi, je to také mezi vrstvami společenskými, státy a národy. Idea věčného míru sice žije a jsou chvíle, kdy vystupuje ostře do popředí a nabývá mezinárodního významu. Stává se tak obyčejně po bezprostředním neštěstí války. Těžko je však vtěliti tuto ideu ve skutek a dosavadní námaha jevila se jako křehké lidské dílo, které se při nejbližším nárazu rozplynulo v niveč.
Socialisté, hlásíce se ke všem pokrokovým myšlenkám nové doby, přirozeně tvoří významné křídlo pacifistů, leč nikdy se neoddali slepé důvěře, že by velká touha lidstva po míru dala se skutečně vyříditi nějakou diplomatickou dohodou ozbrojených států u zeleného stolu. Je třeba počítati s danými poměry, které jsou docela jiné, nežli předpoklady pro absolutní a trvalý světový mír. A přece pěstní právo dávno už je vyřazeno jako prostředek při vyřizování sporů mezi jednotlivci. Jen násilníci a surovci dosud na základě tohoto práva své spory vyřizují. Přicházejí při tom v rozpor s platným právem, které určuje, že spory rozhodnuty býti mají právoplatnými soudy. Moderní doba přinesla v tom směru ještě veliký pokrok tím, že i mzdové i jiné spory mezi dělnictvem a kapitalismem řešeny jsou výroky paritních komisí a rozhodčích soudů.
Jen v mezinárodním právu apeluje se při každé příležitosti na sílu a moc vojenskou, jde-li o mezinárodní rozpory vážného i méně vážného druhu. Kdo s koho, to byla základní zásada mezinárodního pěstního práva. Na spravedlnost se při tom nebralo zřetele. Tento stav udržuje se až na dnešní doby, ale myšlenka, aby také mezinárodní spory vyřizovány byly bez použití pěstního práva a násilí, je na vítězném postupu.
První veliká revoluce ve světové válce odehrála se v březnu 1917 na Rusi. V čele tohoto hnuti stáli předáci sociálních revolucionářů, kterážto strana program svůj založena měla ode dávna na povstalecké činnosti proti carskému režimu. Protože carství vystupovalo proti sociálním revolucionářům velmi příkře, tito revolucionáři byli nuceni provésti zápas s carským systémem do důsledků. Podařilo se jim to právě v okamžiku, kdy car s carevnou jednali o separátní mír s Německem. Tento poznatek podráždil nemálo nacionalistické vědomí ruského lidu, takže ruská politická revoluce v první své fási se podařila. Sestavena byla demokratická vláda z hlavních lidových stran. Snahou nové revoluční vlády po stránce vojenské bylo udržení ruských pluků na světové frontě proti německému vojsku, aby toto nemohlo býti staženo z oblastí ruských bojišť a posláno k útoku proti Francii.
Známý sociální revolucionář Kerenský objížděl tehdy na rychlo ruské armády a nabádal je v setrvání na bojišti aspoň v defensivě.
Dne 16. dubna 1917 přijel do Petrohradu přes Německo vůdce bolševiků, neboli levého křídla radikálních sociálních demokratů Lenin. Mužíci ve vsích, vojáci v zákopech a kasárnách neměli potuchy o tom, co je bolševismus. Bolševici začali však neúnavnou propagandu a těžili Z nerozhodnosti Kerenského vlády. Strana sociálních revolucionářů vedle toho začala se rychle mísiti s cizorodými složkami nerevolucionářů, drobné buržoasie a sedláky. Tento chvost politických hospitantů se zvětšuje stále za každou stranou, která se propracovala k moci. Bývá však vždy na škodu straně a strhne ji často s výšin jejího úspěchu. Sociální revolucionáři proto těžko mohli čeliti bolševické propagandě, když chudý lid viděl, že nemohou splniti sliby, kterých použili k získání lidu na svou stranu pro úspěšný výsledek proticarské revoluce. Nemohli totiž dáti ruskému lidu míru, nemohli mu dáti půdy v obavě, že se vojenská fronta při vydání podobného zákona rozpadne na dobro a vojáci, odhodíce zbraně, odejdou do vnitrozemí, aby se zúčastnili dělení velkostatků a dvorců. Nemohli také tak rychle dáti mu "svobodu", která se v revolučních dobách chápe vždycky širokými davy spíše jako nevázanost a anarchistický chaos, při němž si každý dělá, na co právě v myšlence připadne. Samozřejmě, že vzbuzovalo to nedůvěru lidu vůči vládě, které používala hojně reakce a zahnané dřívější opory carské. Kerenskému bylo třeba bojovati s Kornilovem a v červenci dusiti vzpouru kronštadských námořníků, mezi nimiž agitoval Lenin. Kerenský dal stáhnouti do Petrohradu 42 pluky z fronty. Tyto pluky však záhy se staly nespolehlivými a přidávaly se k petrohradským povstalcům, ovládaným plně bolševickým duchem. Kerenský žádal od generálního štábu další posily z fronty, leč jeho rozkaz byl zadržen bolševiky a v několika dnech nato proletariát a petrohradská posádka užila práva revoluce.
Do města vyjely pancéřové automobily, bolševici nastavěli strojní pušky, takže Kerenský a jeho stoupenci opustili Petrohrad. Někteří ministři Kerenského byli zatčeni a vrženi bolševiky do zajišťovací vazby. Tato druhá revoluce stala se v listopadu 1917. Zbraněmi povstaleckých vojínů rozehnáno také bylo ruské Národní shromáždění, dne 7. a 8. listopadu v Petrohradě zasedl již sjezd rad dělníků, vojáků a sedláků. Sesadil vládu Kerenského a vyhlásil ruskou sovětovou republiku.
Stát stal se státem třídním. Vyloučil některé vrstvy ruského lidu z vlády a vydáním maximalistických předpisů vyhlásil tak zvanou "diktaturu proletariátu".
Diktatura však je pravým opakem demokracie a opírati se musí o násilí, nebo aspoň o hrozbu s násilím. Kolektivní násilí proti nespokojenému obyvatelstvu representovala ovšem vždy branná moc. Také v případě třídního státu nelze se vyhnouti sestavení třídní armády. Bolševici opravdu k upevnění své státní moci nejprve ovšem pod heslem, že činí tak k obraně revoluce, sestavili "rudou armádu". Rudá armáda je však paskvillem revolučního vojenského zřízení, nemá ničeho společného se všeobecným ozbrojení lidu nebo s lidovou milicí. Obou těchto systémů sovětová vláda a komunisté jsou odpůrci, neboť potřebují armády třídní, která se propůjčuje k udržování tyranie a vyniká hrubou, surovou silou, založenou na bezpodmínečném zotročení svobodné lidské vůle a důstojnosti. Rudá armáda má v sobě všelikou charakteristiku militarismu a její hlavní velitel Trocký to v mnohých svých projevech otevřeně přiznal.
Světová válka poučila, že nestačí, aby bojovalo ve válce jen vojsko, ale že je třeba, aby bojoval celý národ a sdružil pro boj veškerou energii. Nový pojem vojska zahrnuje tedy celý národ. Všichni příslušníci národa tvoří jednotný a nerozdílný svazek vojenský. Světová válka ukázala, že bojištěm není jen fronta, nýbrž i všecky cesty, dráhy a spojení. Moderní válčení žádá, aby fronta a týl byly v ustavičné a těsné souvislosti a aby mezi nimi byla naprostá jednota. Mobilisační a válečný plán nesmí se napříště týkati pouze nástupu a pohybu sborů, ale musí býti širší a musí pojmouti vše, z čeho prýští a v čem spočívá tělesná i mravní síla a odolnost národa. Celý soubor organických a technických opatření musí se zmocniti národního života a uschopniti ho ke splnění úkolů, které naň vznáší válka. Je-li celý národ vojskem a tvoří-li ve válce jedinou a jednotnou armádu, je nezbytno, aby se za míru stalo všeobecným a spontánním vědomí o povinnosti všech k obraně vlasti a aby veškerý národ byl k této obraně vojensko-technicky připraven. Světová válka vedla ke zkušenosti, že lidé i přes krátkou dobu, ztrávenou výcvikem v kasárnách, byli dobrými bojovníky.
Do jaké míry dalo by se užíti švýcarské miliční soustavy pro Československou republiku? Švýcarsko je země se 4 miliony obyvatelů, na ploše 41.300 km s hranicí vesměs přírodou chráněnou a s obrysem státu strategicky příznivým. Československá republika má 13 milionů obyvatelů na ploše 140.968 km, s hranicí přírodou částečně chráněnou, částečně nechráněnou a s obrysem státu strategicky nejvýše nevýhodným. Ve Švýcařích státní myšlenka staletími upevněna, stát má mezinárodně zaručenou neutralitu, je hospodářsky zajištěn, válkou zbohatlý. Naše republika má část obyvatelstva, které nelne dosud ke státu, stát sám patří volné mocenské skupině, vydaný stále možnosti útoku, válkou ochuzený, nalézající se na počátku hospodářské výstavby.
Švýcarský systém miliční může proto prokázat republice velmi užitečné služby tím, že umožní vyhledati podstatné znaky miliční myšlenky a tyto znaky hodnotiti na praktickém případě a že možno vyhnouti se při budoucím řešení nepříznivým stránkám soustavy a vybrati pouze znaky prospěšné.
Branná soustava budoucnosti bude nésti charakter země a jejího obyvatelstva, bude odpovídati dočasnému politickému postavení státu a současnému stavu vojenské doktriny a techniky. Nová doba vyžaduje nového systému, který by byl vlastně pokrokem proti milici. Tato nová myšlenka je myšlenka ozbrojeného národa. Je to myšlenka opravdovější a upřímnější. Ozbrojený národ užije při organisaci své armády většiny miličních principů, ale s nimi nevystačí a musí tvořiti zásady formy nové, solidnější.
Ozbrojený národ spočívá na idei společné, která zavazuje všechny. Aby mohli bezpečně a prospěšně vykonávati svou práci v míru, musí hájiti vlast před všelikým nebezpečenstvím, jež by ohrozilo její svobodu (Jaur@es), ozbrojený národ je otázkou mravní, podstatnou. Ukládá všem schopným občanům povinnou službu, vykonávanou rozličným způsobem od časného mládí až do zralé mužnosti.
Nejvíce myšlence ozbrojeného národa přiblížily se hlavně malé evropské státy jako Švýcarsko, Švédsko, Dánsko, Holandsko a ze zámořských Kanada, jižní Afrika a Australie. Po světové válce snad nyní také Německo chopí se účelně ke své záchraně tohoto systému. Tento systém nabízí se k použití z odporu proti válce a z hledání všeléku proti zlům, která způsobila.
Mluviti dříve o reformách nebo změnách branné moci bylo odměňováno z vedoucích vojenských kruhů přímými posměšky. Tak ještě v prosinci roku 1917 rakouský ministr vojenství Stöger-Steiner odmítl myšlenku odzbrojení, vojenských reforem a zavedení miličního systému. Učinil tak v dobách, kdy ve vrstvách lidových zvedal se mohutný odpor proti krvavé válce. Odmítl také myšlenku, aby národové podrobili se Mezinárodnímu rozhodčímu soudu, dobře věda, že takové podrobení se právní instituci mělo by za následek odstranění militarismu a hospodářského imperialismu, kteréžto nezdravé zjevy staly by se v lidské společnosti nadále zbytečnými.
A přece mluvil jmenovaný ministr vojenství nesprávně. Ukázalo se, že předním zájmem generace lidské jest odstranění militarismu a zavedení miličního systému. Každé rozpaky, překážky a nástrahy ustupují před konečným účelem této reformy, a především námitka pronášená proti milici, že jí se politicky zeslabuje moc státní. Pojem státní moci je po této stránce velmi relativní. Opravdu militaristický systém udržoval násilný stát, jakým bylo Prusko. Kdo však i chce tvrditi, že rozpadnutím pruského militarismu státní moc byla oslabena? Konce světové války vytvořily celou řadu nových států, ve kterých se tato moc ve prospěch místního lidu upevňuje. Militaristické Prusko během války zavdalo dále příčinu Americe a Anglii k opatření si mohutné branné moci, takže v nich podle mylné teorie této musila autorita moci státní neobyčejně vyrůsti vinou konkurence. Militarismus je tudíž zbraň dvousečná. Jakmile jeden stát začne pěstovati tento systém, druhým státům nezbývá nežli vrhnouti se taktéž na tu neblahou cestu.
Militarismus opírá se především o vojíny ze řemesla. Takových politováníhodných lidí dosud žije veliké množství, kteří z nedostatku jiného životního ideálu dávají se k vojsku. Jsou to důstojníci a poddůstojníci. Samozřejmo, že stav jejich jest veden tak, aby vítali nově vypovězenou válku. Je proto záhodno odstraňovati vojíny z povolání, počet jich, moc a práva zmenšovati.
Tyto nedostatky by se odstranily, kdyby byl zaveden miliční systém, který by se blížil všeobecnému ozbrojení lidu. Spočíval by na zásadách:
1. Radikální zkrácení vojenské služby při všeobecné branné povinnosti všech zbraněschopných občanů.
2. Každý občan má přístup do vojenské důstojnické školy.
3. Důstojníky volí si vojsko.
4. Nejvyšší velitelství - v době míru i války - pod kontrolou lidu.
5. O vypovězení války a uzavírání míru rozhoduje lid.
Základem milice nemůže býti vojín ve smyslu dosavadní militaristické představy, nýbrž ozbrojený občan, čímž by vznikla v zemi ohromná ozbrojená moc, proti které nikdo by se neodvážil s útočnými pokusy. Mělo by to za následek značné snížení doby vojenského výcviku, která by se omezila jen na určitý počet dnů. Že toto snížení vojenského výcviku je v praksi možné, svědčí nejlépe zkušenosti nabyté ve světové válce. Průměrný výcvik vojína na frontu vyslaného nebyl delší nežli tříměsíční, a dál se za všemožných obtíží, které s sebou přinášela válečná doba. Jak daleko systematičtěji a účinněji prováděn může býti v době míru? Je proto presenční vojenská služba v době míru tříletá nebo dvouletá nesmírným bezprávím na občanech a pouhou koncesí militarismu. Moderní miliční systém může se spokojiti čtyřměsíční službou a při zvláštních zbraních službou šestiměsíční. Takovým způsobem zachovány by byly miliony pracovních hodin a dnů pro aktivní položku národohospodářství, kterážto pracovní energie nyní se ztrácí zbytečným přešlapováním kasárenské dlažby, chodeb a dvora.
Militaristický systém během světové války dvakráte utrpěl bankrot. Jednak že všechna opatření, směřující k rychlému výcviku bojeschopného mužstva, vedla k improvisaci válečníků, jednak že se celý militaristický systém objevil zbytečným, a to ve svém nejideálnějším vzoru, v pruském systému. Vždyť dva veliké státy, Anglie a Amerika, byly schopny v krátké lhůtě postaviti výtečné a výborně vycvičené armády, které se staly nebezpečnými starobylé pruské moci, aniž by ovšem před tím bylo třeba na ně obětovati takové miliardy státního vydání. Zvláště Anglie po této stránce byla typická, která po celá staletí nepěstovala vojenské kultury, ale ve chvíli, kdy se jednalo o národní čest a bezprostřední nebezpečí, sehnala milionovou armádu.
Proti zkrácení doby vojenské obvykle se vyslovují vojenská velitelství. Upozorňují, že v mírových dobách je velmi nepatrná část občanstva ve zbrani a ta že má býti základem vojenské pohotovosti, kdyby došlo náhle k vypovězení války. Snížením vojenské služby tyto skrovné kádry ještě více by se zmenšily, takže by v případě všeobecné mobilisace neovládly vůbec slabé jejich síly situace. Tato obava je velmi neupřímná a nedemokratická. Vyslovena je tím nedůvěra občanstvu, které spěchalo by ke kádrům s puškami v rukou jistě u vědomí své miliční povinnosti. Hlasy tyto zaznívají z úst lidí, zaslepených dosavadním militarismem.
Systém militarismu opíral se především o stavovského a třídnického ducha, který vnášen byl do armády rozdělením jejím na obyčejné mužstvo a na důstojnictvo. Mezi mužstvem a důstojnictvem zela nepřeklenutelná propast. Důstojnický sbor byl prvním stavem ve státě a nadán neobyčejnými privilegiemi. Souvisely přímo s hodností důstojnickou. Vzpomeňme jen na právo souboje, na závazky věrnosti k nejvyššímu vojenskému pánovi, které důstojníku dávaly právo z volného usouzení stříleti vojíny v poli i v zázemí. Kolem důstojnického sboru obalovala se tajemná záře mysticismu, která pěstována byla tradičně dlouholetým vývojem militarismu. Přirozeně, že důstojnické sbory stávaly se hnízdy monarchistické ideologie, k čemuž přispívaly různé okolnosti: Jmenování a vyznamenávání prostřednictvím císaře, kdežto povyšování a vyznamenávání mužstva dělo se již pouze prostřednictvím vojenského velitele. Důstojníci dbali na dodržování vojenské discipliny, s kterýmžto dohledem spojeno bylo právo trestati mužstvo. Tato privilegia důstojníků přirozeně měla za následek, že se také od mužstva politickým smýšlením odlišovali a ponořeni byli duchem svým hluboko do feudálních mravů a zvyků.
Důstojnické privilegie ovšem rázem se odstraňují, zřizuje-li se ve státě milice. Každému vojínu občanu poskytuje se možnost, aby se stal důstojníkem a aby na základě složených zkoušek dosáhl třeba nejvyššího stupně důstojnické hodnosti ve velení. Jisto je, že to bude ovšem právo pouze ideálně myšlené a že zase dosáhnouti hodnosti u generálního štábu milice budou moci jen důstojníci, kteří navštěvovali vojenské školy a akademie. I kdyby to bylo pravdou, a je pozorovati případně ve švýcarské milici, přece se možnost povýšení obyčejného muže, třeba na generála, nevylučuje. Jaur@es přemýšlel o této věci, jak by se dala nejlépe upraviti, a navrhuje, aby se při universitách zřídily vojenské fakulty. Tak by se vojenské vysoké učení pozvolna sevšeobecnělo a stalo se přístupným daleko širším okruhu lidové inteligence, nežli když je obmezeno jako dosud pouze na vojenské ústavy a akademie. Milice samozřejmě odstraňuje jakákoli práva tak zvaných "jednoročních dobrovolníků". Tato výhoda pro buržoasní synky udržována mohla býti pouze za systému reakčního militarismu. U miličního vojska nesmí se jeviti třídnické rozdíly, třebaže přirozeně nebude lze zabrániti některým zřejmým rozdílům, jaké se na příklad vyskytovati budou mezi vojínem analfabetem a jeho vysoce kvalifikovaným miličním důstojníkem. Ale tyto rozdíly budou zcela jiné povahy, nežli ve vojsku militaristickém. Milice znemožní kastovnictví ve vojsku.
Miliční systém právem žádati bude uplatnění vlivu svého až na nejvyšší místa vojenské správy. Ve starých militaristických soustavách zahrnut byl pasus v ústavní základní listině tohoto znění: "Panovník má nejvyšší velení nad ozbrojenou mocí..." Panovníkům bylo tak zaručeno zvláštní korunní právo nad armádou a válečným loďstvem, nad vypovídáním války a uzavíráním míru. Panovník byl proto nejvyšším generálem v říši a při slavnostech vystupoval vždy ve vojenské uniformě. Kdykoli v parlamentech monarchií projednávají se věci vojenské, vždy se to děje s jistou odměřeností. Odpor proti plánu vojenskému vládou navrženému byl a dosud je v takových parlamentech nemyslitelný.