Teprve světová válka zasadila smrtelnou ránu tomuto panovnickému privilegiu. Toto privilegium ukázalo se býti příčinou ohavných a barbarských zločinů, jakými honosí se celý průběh zmíněné války. Národové poznali, jakým nebezpečím pro ně je podobné právo v rukou monarchů, které jim skýtalo volnost absolutního rozhodování o míru a válce, o zabíjení a vraždění poddaných. Národové prohlašují, že toto právo patří do rukou lidu a tomu že také náleží bezpodmínečná kontrola nejvyššího vojenského velitelství. Jsou to důsledky demokracie, takže odpůrcové před nimi ustoupiti musí do pozadí.
V demokratickém státě je nemyslitelna jakákoli vojenská kamarila, ale o záležitostech armády, vrchního velitelství, o míru a válce rozhodovati musí odpovědní zástupcové lidu. Místa velitelská nesmí se soustřediti v rukou aristokratů, nesmí se státi sinekurami vojenských byrokratů.
Lidu třeba zaručiti vliv na rozhodování o vypovězení války a o sjednávání míru. V ústavní listině naší republiky v § 64 přísluší presidentovi mimo jiné prohlašovati válečný stav, vypovídati válku za souhlasu Národního shromáždění. Mírové smlouvy povinna je vláda předkládati ke schválení neboli ratifikaci téhož shromáždění. Je tudíž president naší republiky bezpodmínečně vázán souhlasem poslanců volených lidem. Obejíti tento zákon nijak nemůže. Arciť by se mohlo státi, že by nebezpečí války padlo do doby, kdy zasedá 24členný Stálý výbor. Ale v ústavní listině výslovně v § 54 upírá se tomuto výboru právo k vypovězení války a k rozšiřování branné povinnosti. President sám nemá také práva nařizovati předčasně a opětné odvody, nýbrž je vázán souhlasem Národního shromáždění. Je tudíž dle ústavní listiny naší republiky vyloučeno, aby mohla býti válka vypovězena pouhou jedinou osobou presidenta republiky, nýbrž státi se tak může pouze za souhlasu většiny poslanců Národního shromáždění.
President republiky stíhán může býti pro velezradu. V tom případě soudí senát na obžalobu poslanecké sněmovny. Vypovězení války proti vůli národa zajisté by bylo zločinem velezrady. Po této stránce ústavní listina naší republiky plně vyhovuje lidovému požadavku a je velikou předností před absolutistickými starými právy panovnickými.
V branném zákoně naší republiky vysloveno je, že hlavní úkol branné moci republiky je čistě obranný. Má 1. hájiti trvání, celistvost a svobodu republiky proti zevnějším nepřátelům; 2. spolupůsobiti při udržování pořádku a bezpečnosti uvnitř státu; 3. může jí býti použito k pomocným službám při pohromách, ohrožujících život a majetek. Branná soustava naší republiky bude vybudována na podkladě miličním, takže ustanovení shora vydaného zákona platí pouze pro přechodnou dobu.
Povinnost branná je všeobecná a stejná pro všechny a musí býti vykonána osobně. Osoby, vojenské služby nekonající, platí vojenskou daň. Nový zákon zrušil všechny výhody, zejména výhody jednoročních dobrovolníků, výhody pro duchovní a kandidáty stavu kněžského, výhody majitelů zděděných statků. Branná povinnost počíná se dokonaným rokem 20tým a přestává rokem, v němž končí 50. rok věku. Vojenské osoby z povolání slouží až do konce 60. roku věku svého.
Počátek budování naší armády ve vnitrozemí republiky dál se opravdu za velmi pohnutlivých okolností, kdy politika byla hlavním zdrojem našeho revolučního nadšení. Lid rozestoupen byl v pět křídel mocných politických stran, které slíbily si loyální souručenství za zdařilou věc revoluce, a vskutku také bezpodmínečně slibu dodržely. Z lidu pak se tvořila první dny zcela dobrovolně domácí armáda. Okresní národní výbory na mnohých místech prováděly odvody dobrovolců, neboť starý byrokratický aparát při okresních hejtmanstvích nefungoval. Za dobrovolce hlásili se pak většinou dělníci a příslušníci chudobných vrstev. Velké procento dobrovolníků poslaly Dělnické tělocvičné jednoty a jednoty Sokolské. Zájem na pořízení československé armády především měli republikánsky smýšlející občané. Možno směle říci, že základní kádr naší branné moci v listopadu a v prosinci 1918 byl převážně socialistický. Daň krve odhodláni byli platiti velikému dílu revoluce především českoslovenští proletáři. Počátkem roku 1919 počali se vraceti postupně legionáři a to nejprve z Italie, později z francouzské fronty. Na rozích objevili se také svolávací vyhlášky prvního ministra národní obrany Václava Klofáče. Armáda se začala konsolidovati. Prostoupena byla lidovým duchem. Vojenských rad a důvěrníků však si nevolila. Nebylo toho potřebí z toho důvodu, že bývalí rakousko-uherští důstojníci valnou částí od ní se rozprchli, a kteří zůstali, požívali všeobecné důvěry vojska. Podřídili se také lidovosti a zřekli se dobrovolně důstojnických výhod. Vedle toho revoluční Národní výbor, jakož i složení první revoluční vlády skýtalo záruky, že vojsko nestane se třídním a nebude využíváno stranicky na potlačování dělnictva.
Velmi cennou základní vymožeností revoluční doby ve prospěch našeho vojska bylo získání volebního práva pro vojíny i důstojníky, a to nejen při volbách do Národního shromáždění, ale také při volbách do obcí. Volební právo toto upraveno bylo zákony. V tehdejších dobách nemohlo se státi jinak. Světovou válkou otužilí vojínové zasloužili si toho, aby v nejkritičtější době budování republiky zúčastniti se mohli také hlasování a vysloviti se tak pro způsob vládního směru v republice. Bylo to samozřejmé právo občanské, pro které mnozí čtyři léta ocitali se tváří v tvář smrti, čtyři léta za nepopsatelných okolností bojovali za zdolání monarchistické hydry. Volební právo vojínů je ozdobou naší národní revoluce a svědčí o velikém porozumění pro všeobecné zájmy všeho našeho lidu. Volebním právem vojínů vytvořen byl mocný svazek, jenž pojí armádu s širokým proudem občanského, demokratického života. Volební právo vojínů zničilo tradici císařského absolutismu ve vojště a zplodilo stále živý podnět k novým drahám také v ozbrojené moci. Nechceme míti z armády číkoli bezvolný nástroj, aby její duch byl reflexem dočasných držitelů moci. Usilujeme, aby duch armády byl živou součástí ducha moderní demokracie. Volební právo vojínů je prostředkem k tomu.
Pováleční militaristé naříkají, že stálé vojsko považuje se nyní většinou občanstva za něco trpěného. Prohlašují, že prý optimismus popřevratový, který se oddával ilusím o nastávajícím věčném míru, působí v širokých vrstvách lidových, podporován stálými úvahami o odzbrojen, kterým se tak pilně zabývají představitelé států na různých konferencích. Volání po milici má v pozadí myšlenky mírové, poněvadž jsme si uvykli dívati se na milici jako na jakousi pořádkovou policii a nikoli jako na účinný způsob ozbrojení celého národa. Tyto názory a nálady vedou přirozeně k tomu, že se na vojsko a vojáky z povolání hledí jako na instituci nejvýš přechodnou, určenou na vyhynutí - a v takovém povolání nebude přece nikdo rozumný hledati existenční zabezpečení. A přece armádu vydržujeme, platíme na ni značné náklady a potřebujeme tudíž pro její vedení a cvičení zdatné odborníky. Každé experimentování mohlo by vésti k tomu, že by nás armáda stála ještě více než dosud. Nezbude, než abychom změnili ve smyslu svých zkušeností také svůj názor na armádu, abychom na ni hleděli v prvé řadě jako na školu národního zdraví a národní energie a hlavně jako na školu národního sebevědomí.
Je jistě proti veškeré tradici našeho vývoje, abychom učili své děti dobývačnosti a snaze po panování nad jinými, vidíme také velmi jasně, jak málo hlasů a rukou zvedne se v národě, když se jedná o boj za něco, co nám nepatří. Ale národ vychovaný ve vědomí, že se dovede ubrániti proti neoprávněným nárokům jiných, je jistě spíše ideálem nás všech, než národ povolný vůči každému bezpráví. A k tomuto školení národního zdraví mravního, národního sebevědomí je tu v prvé řadě armáda. Proto ať se nikdo nestydí býti na ni hrdý a starati se o ni, právě tak jako se nestydí městské a gubernské sověty v Rusku za své rudé regimenty a divise.
Protože pováleční militaristé pod rouškou "většiny občanstva" míří vždy proti socialistům, bude dobře jim opakovati znovu náš názor na stálé vojsko nynější, nežli přikročí se k provedení reformy miliční. Socialisté mají právo a zároveň povinnost mluviti o obraně svého státu. Prohlásili se pro zabezpečení jeho existence brannou vojenskou mocí. Pakli tak jednou učinili, znamená to, že se také logicky prohlásili pro rozpočtové náklady ve vojenství, pro výrobu střeliva, zbraní a všech vojenských potřeb, aby vojsko v dané chvíli bylo schopno obrany státu, socialisté prohlásili se pro disciplinu a řádné uspořádání branné moci.
Prohlašujíce se pro všechny tyto věci, nezapomněli však na základní antimilitaristické stanovisko, které znamená naprosté vymýcení militarismu a jeho znemožnění. Co je militarismus? Je to expansivní, násilná síla přichystaná k výbojům, k uchvacování cizích území a podmaňování svobodného obyvatelstva. Militarismus měl vždy své oddané souběžníky: Byl to nacionalismus, klerikalismus a kapitalismus. Nebylo proto divu, představoval-li dosavadní evropský militarismus do jisté míry ozbrojení buržoasie a pakli byl militarismus vždy odpůrcem socialismu. I poválečný militarismus má ještě staré známky své dřívější podstaty je stále třídnicky organisován. I ruská rudá armáda militaristicky seřízená jest armádou třídní, udržovanou pro zotročení obyvatelstva a k výbojům. Hrozby vpádem rudé armády z Ruska do okolních států tomu nejlépe nasvědčují.
Generálové militaristických států káží o nezbytnosti dlouhé služby vojenské. V ničem je nepoučila světová válka. Veškeru budoucnost lidstva opětně nejraději by stavěli na stále zvětšujícím se čísle divisí a armádních sborů. Nacionalisté odvolávají se na zalidnění své země a připomínají se zatajeným dechem, že obydlení jejich vlasti jest o dvě třetiny menší, nežli státu sousedního. To je důvod pro rozmnožení vojska a prodlužování doby služební. Klerikálové žehnají rádi armádě silné a militaristicky zřízené. Vždyť jim svěřen je neobmezený vliv na duše vojínů. Kapitalisté horují pro velmi četnou armádu z toho důvodu, že potřebují mnoho dodávek zboží a potravin, z čehož plynou hojné zisky. Z takových základů sílí militarismus, nalézající vždy působivé důvody, nad kterými rozplývají se srdce a city nacionalistů a válečných štváčů.
Zdali pak podobné akcenty mají mravní a humanitní odůvodnění, zdali shodují se s materialismem? Zdali přinášejí lidstvu výhodu? Zdali nejsou překážky světového míru a jednoty lidstva? Celá Evropa následkem dřívějšího militarismu byla ožebračena a strádá dodnes nedostatkem hodnot. Na militarismus pohlíží se jako na reakci. Válka měla lidstvo poučiti do té míry, že mnozí o ní tvrdí, že byla "přelomem věkovým". Nová doba po ní má býti i novou epochou lidských dějin. Může býti na základě obnovení militarismu? Representují tento přelom věkový, novou epochu generálové, nacionalisté, klerikálové, kteří podporují a přimlouvají se za obnovení a udržení militarismu? Nikdy ne! Novou dobu representují řečníci a státníci, z jejichž úst plynou návrhy na redukci a odstranění militarismu.
Československá republika má tudíž před sebou úkol, aby zbudovala řádnou lidovou milici k obraně a hájení své samostatnosti. Jako socialisté projevujeme od státního převratu horlivý zájem na této otázce a zúčastníme se zajisté vytrvalou propagandou miliční soustavy.
Já věřím tomu, že i národové ostatní, obývající naši republiku, přilnou časem k tomuto státu a že tak jako my i oni budou plniti své povinnosti k tomuto státu. Ovšem záleží na nás, abychom jim učinili cesty schůdnými, aby přišli blíže k nám. Záleží to také na výchově ve školách, aby škola naše upravena byla tak, aby v ní vychovávána byla mládež kterékoli národnosti ve smyslu příchylnosti ke státu. Jsem jist, že během 2-3 generací, zrovna tak jako ve Švýcarsku, budou všechny národnosti lnouti k tomuto státu. Poněvadž tento stát je budován na demokracii a sociální spravedlnosti, jistě poskytne všem příslušníkům těch svobod, kterých si všichni přejeme. A proto jest povinností naší, abychom tuto myšlenku, kterou hlásáme, stále hlásali dále, abychom ji uplatňovali ve všech -vrstvách lidových všech národností tohoto státu.
Nakloněni jsme jinak odedávna myšlence všeobecného odzbrojení a proto jsme příznivci každého podnětu, přicházejícího buď ze Svazu národů nebo od vynikajících evropských státníků v tomto směru. Nutno zdůrazniti, že akce pro milici u nás vyvolaná pochopitelně posiluje reakci a sestavuje do řad horlivé militaristy, kteří by nejraději z Československé republiky zřídili národní stát s pyšným militarismem. Poukazují hlavně na versailleskou smlouvu, dle níž sousední Německo může udržovati ve zbrani s 12letou dobou služební 100.000 vojáků a 4000 důstojníků. Němcům dána je prý tak možnost připraviti si nejlepší důstojníky a poddůstojníky, pomocí kterého jádra lehce lze pak v případě potřeby provésti všeobecné ozbrojení německého lidu. Tento názor není třeba podceňovati, ale nesmí býti rozhodujícím důvodem, aby u nás nezaváděl se miliční systém a trvale udržovala se snad miliardy pohlcující saň militaristická.
Sociální demokraté bdíti budou
nad provedením miliční soustavy branné v Československé republice
u vědomí, že tím slouží kultuře, lidskosti a civilisaci zároveň.
Se zavedením milice u nás vyhlásí se zároveň neutralita naší zahraniční
politiky sousedním státům, čímž v prvé řadě pracováno bude pro
myšlenku trvalého míru mezi státy a národy. A myšlenka tato s
řadou jiných důležitých myšlenek jest v programu socialistickém.
(Výborně! Potlesk.)