Předseda (zvoní):
Další slovo má pan posl. Kopřiva.
Posl. Kopřiva: Slavná sněmovno! Debata rozpočtová jest vlastně nejdůležitější debatou, která v parlamentě se vede. Jest to kritika celé činnosti státní správy z minulosti a současně se v ní přednášejí směrnice pro další postup státní správy.
Chci se v této debatě zmíniti o poměrech zemědělců vůbec a o poměrech našeho slováckého a valašského rolnictva zvláště. Tu musím říci, že náš drobný zemědělec jest opravdu ve velmi zlém postavení a tísni. Tíseň tato vrhá voje velmi tmavé stíny na celý náš hospodářský život. Jestliže kdy mělo platnost pořekadlo: "Má-li sedlák, mají všichni", pak platnost jeho je právě v dnešních dnech patrna. Náš zemědělec, zejména střední a malý, ocitl se v nebezpečné krisi. Co se říká o zemědělcích, že za války zbohatli, není pravda. Nepravím tím, že by snad žádný rolník za války se neobohatil, ale je jisto, že se obohatil prováděním různých obchodů. Naše rolnictvo zůstalo nemajetným. Nejlépe o tom mluví statistika. Je zjištěno, že dluhy hypotekární se za války nezmenšily, snad pouze dluhy osobní byly za doby znehodnocených peněz zaplaceny, ale na druhé straně vlastně už ztravoval se majetek rolníkův. Z chlévů bral se mu dobytek, koně, platilo se mu znehodnocenými penězi, za které mu však nebylo možno nakoupiti náhradu. Stroje, jeho zemědělské nářadí kazilo se, nebylo možno dáti je spraviti. Veliká řada usedlostí zůstala bez hospodářů a tam, kde bylo potřebí silných rukou hospodářových, tuto práci musily konati slabé ruce ženy. A, pánové, ani půda se nedá oklamati a ošiditi, dá výnos jenom po boji, a v tom boji jest také velmi rozhodujícím činitelem - práce. A tak pole zůstala nedobře obdělána a teprve po úsilovné práci vrátivšího se hospodáře znenáhla tyto nedostatky se odstraňují.
Bylo potřebí velmi úsilovné práce, aby půda zase dávala řádnou úrodu. Pro zemědělce a celou rodinu jeho neplatí a nemůže platiti zákon o 8hodinné pracovní době. Musí pracovati bez omezení zákonného, poněvadž jinak by vůbec nemohl žíti. Jest život zemědělcův takový, že zákony přírodní jsou mnohdy silnější a přísnější nežli předpisy jiné! A proto ten, kdo chce se udržeti na půdě, musí také zákonům jejím vyhověti a tyto zákony jsou železné, nezměnitelné.
Že právě jest značná krise v zemědělství, to jest nikoliv v poslední řadě zaviněno tím, že mnohdy jsou vydávány předpisy snad dobře míněné, ale které ve skutečnosti zemědělce hubí, místo co by mu měly pomáhati a býti ku prospěchu.
Ač je jisto, že zemědělec je nejpokojnějším člověkem, přece není snad žádný stav ve své svobodě tak omezován jako on. Vezměte jenom na př., že snad jemu jedinému sahá se na jeho svobodu. Vzpomeňme na rekvisice. Tažme se, kterému průmyslovému podniku byly násilím jeho výrobky odnímány? Žádnému! Kterému podniku průmyslovému byly jednoduše ceny nadiktovány? Žádnému! A když ceny nějakého předmětu přece jen měly býti stanoveny, co tu bylo předem porad, kolik lidí studovalo kalkulace, a na konec přece cena dotyčného předmětu stanovena ve shodě s výrobcem. A jak tomu bylo u rolnictva? Cena jeho výrobku stanovena velmi rychle. Nikdo se neptal na jeho výrobní náklady, nikdo se ho neptal na jeho pracovní čas. Podle určitých úředních tabulek, které snad v některých krajích a snad u velkostatků měly svou platnost, ale pro malého rolníka se nedaly vůbec užíti, jednoduše rolníkovi cena jeho výrobků nadiktována. Formálně snad tato doba již přestala, ale fakticky poměry zůstaly. Cen dnes nediktuje státní úřad, diktují je poměry volného obchodu zemědělskými výrobky, ale diktátu toho účastní se vláda tím, že trpí, aby rolník zůstal bez ochrany před vlivem poměrů v jiných zemích, ať jsou to poměry výrobní, hospodářské či valutové, které jsou přece jiné než u nás. Zatím co před průmysl staví ochrannou zeď celních předpisů, co bedlivě věnuje pozornost všem poměrům v průmyslu, chrání ho - vydává rolníka na pospas cizí konkurenci. Zdá se, že by to byla velmi krátkozraká politika tak nadále se stavem zemědělským hazardovat. Vždyť, pánové, toho si musíme býti všichni dobře vědomi, že, byť i náš stát byl průmyslovým, tož přece jeho existence zůstane kotviti ve stavu zemědělském. Dejte a nechejte zničiti naše zemědělství a našeho zemědělce - a zničíte svůj stát. (Předsednictví převzal místopředseda inž. Botto.)
A dnes už je nejvyšší čas, aby pro našeho zemědělce, na jeho záchranu se něco učinilo. Podívejte se, pánové, na život na venkově, ne tak, jak se vám líčí snad v různých časopisech, podívejte se na ten život, jaký náš zemědělec skutečně žije, s jakými ohromnými obtížemi a jakými starostmi jest přímo zavalen.
Tvrdím, že život zemědělcův je daleko horším nežli před válkou. Jenom, prosím, račte srovnati tato čísla: Daně, které zemědělci jsou předpisovány, jsou 12krát až 15krát vyšší nežli daně předválečné. Jeho tržba za obilí je pouze 6-8krát větší než před válkou, tržba za brambory pouze dvakrát tak veliká jako před válkou. Za dobytek hovězí trží 6krát až 8krát tolik jako před válkou, za koně 5-6krát tolik, za vepřový dobytek 8krát tolik. To je jeho tržba, ale jak je s jeho vydáním?
Za prádlo platí 12krát, za lepší látky 15krát, za obuv 10krát, za železné výrobky 15krát, za postroje 12krát, za vozy 12krát, za stroje 15-20krát tolik, než platil před válkou. Srovnejte, pánové, předválečné příjmy našeho rolníka s jeho předválečnými vydáními a srovnejte jeho dnešní příjmy s dnešními vydáními a uvidíte jasně, že situace našeho zemědělce je opravdu neudržitelná, že náš zemědělec se ocitá ve velice kritickém stavu a že opravdu nemůže unésti těch břemen, která se mu ukládají na bedra.
Jest jisto, že zemědělci poměrně nejméně daní zůstávají dlužni a pakli zůstávají dlužni, že nečiní takový dluh lehkomyslně, nýbrž jenom z toho důvodu, že vůbec platiti nemohou. Čas ten nyní nastává. Ano, pánové, náš zemědělec již za dnešních poměrů nemůže platiti, a to jest velmi jasným napomenutím, aby konečně nejenom ministerstvo financí, ale také Národní shromáždění upravilo povinnosti daňové našemu zemědělství a všem středním stavům tak, aby břemeno toto mohly snésti.
Je absolutně nutno daně snížiti, jest absolutně nutno našemu zemědělci uvolniti tak, aby mohl žíti, a, pánové, nestane-li se tak, pak bude zemědělec živořiti a hynouti, ale s ním bude živořiti a hynouti také republika a k tomu nesmíme nechati dojíti. (Tak jest!) Jsem si toho vědom, že i když snížíme daně a břemena a tím zmenšíme státní příjmy, že musí se také zmenšiti státní vydání. Ano, pánové, to je naším cílem. Mnoho z našeho celého života jsme postátnili, co postátněno býti nemusilo. Mnoho v naší republice jsme poúředničili, co se státi nemělo. Můžeme velmi mnoho ušetřiti, když se bude řádně hospodařiti, nebojím se toho slova, když řeknu, že se musí přestati plýtvati státními penězi. Mnoho, to budiž ke cti nynějšího ministerstva řečeno, zbytečných vydání bylo již škrtnuto, mnoho nápravy již také učinila naše parlamentární úsporná komise, ale mnoho nás ještě čeká, co musíme vykonati. Bude to práce tuhá, ale nutná. Musíme předejíti příkladem a šetřiti také na sobě.
Schvaluji úplně vývody pana ministra financí, když v jednom svém projevu řekl, že i státní podniky musí býti aktivními a že není nikde psáno, že by dráhy, když by se na ně doplácelo, musely být ve správě státní. Ovšem my zde musíme rozeznávati mezi podniky státními a ne výdělečnými. Podniky výdělečné nesmí státu přinášeti škody, nýbrž čistý zisk. Je to jako v životě soukromém. Podnik, který je schopen života, ten musí býti aktivní. Když takový podnik však je pasivní, musí míti své chyby. Buď je chyba ve vedení, a tu pak musí nastati změna v osobách, které ho řídí, nebo jest chyba v tom, že se v takovém podniku nepoměrně více vydává, nežli je nutno, a tu pak je nutno výdaj omeziti. Souhlasím tudíž plně s novým způsobem, aby byly odděleně účtovány náklady věcné a osobní. Pak budeme moci zkoumati, v čem to vězí, že když stát něco podniká, doplácí vždy i tam, kde soukromník vydělává veliké peníze. Ovšem deficity státních podniků platí státní pokladna, ale do pokladny státní platí občan, a ten dnes je tak zatížen, že přímo pod tíží daňovou klesá.
Pánové, nenanáším černých barev, mluvím tak, jak je život skutečný. Jsem zástupcem chudých krajů moravského Slovácka a Valašska, župa uhersko-hradišťské. To je kraj malozemědělců, kteří nemohou z výnosu svých polností žíti, nýbrž musí hledati doplněk svého živobytí ještě z práce jiné. (Posl. Adamovský: Musí vyráběti slivovici!) V kraji tom dnes je zle, velmi zle. Před válkou chodil lid z toho kraje na práci do Vídně, do Rakous. Dnes tomu hospodářské poměry této země nedovolí a lid nás nemá býti z čeho živ. Jako majitelé malého hospodářství nemají nároku na podpory v nezaměstnanosti, povinnosti platební mají peněz však nemají, a tu ten způsob jejich života je takový, že žádný z vás by jim ho nezáviděl. Divíte se proto, že se pak ozývá slovo "Amerika" jako kouzelný proutek k odpomoci a vyváznutí z těch trudných poměrů? Ti lidé však k republice lnou tělem duší, ti lidé milují vlast a národ a dobře vědí, že všechny ty bídy a bědy donesla jim likvidace války. Ti lidé nechtí opustiti svou vlast dobrovolně a čekají, že také pro ně bude něco uděláno, že také pro ně bude porozumění. (Výborně!) Těmto lidem, drobným zemědělcům musí se umožniti žíti, musí se jim uleviti na břemenech a musí se jim poskytnouti možnost žíti ve vlasti, ve svých krajích. A možnost k tomu je. Kraj tento byl v ohledu hospodářském velmi zanedbáván za starého Rakouska. Naše státní správa má nyní možnost všechny dřívější křivdy kraji tomu odčiniti. Již několik desítek let má se prováděti regulace řek, zejména Moravy, mají se stavěti dráhy, dráha Veselí Nové Město, Vsetín-Valašské Klobúky atd. To jsou již staré projekty, tu musí stát peníze dáti, poněvadž šetřiti zde znamená vlastně nechati celý kraj hynouti a s krajem nechati hynouti i občanstvo, poplatnictvo.
Stát náš musí míti porozumění pro zvláštní hospodářské požadavky a postavení jednotlivých krajů. Tu už musím zdůrazniti, že pro celý kraj můj, který zastupuji, nikdy toho porozumění není.
Dělá se všechno podle jednoho vzoru, a to dobře není. Zmiňuji se na příklad o palčivé u nás otázce, o "výrobě slivovice". (Slyšte!) Náš chudý a ve vysokých polohách bydlící Slovák a Valach jest odkázán se svým příjmem zejména na chov hovězího dobytka a ovoce. Letos byla úroda ovoce a švestek veliká. Lid se těšil, že když sklizeň pícnin byla slabá a chov dobytka je omezen, bude se přece moci hojiti na sklizni ovoce, zejména švestek. Sušení švestek vyžaduje velmi značného nákladu a zdlouhavého času. Vaření švestek na povidla jest spojeno s velikými obtížemi. Švestky totiž nejlépe se uvaří v kotlech měděných. Ty kotle však byly za války zrekvirovány a pro velikou jejich drahotu si jich náš lid znovu dosud nakoupiti nemohl a proto velká většina švestkové sklizně byla určena na pálení slivovice. Tu však přišlo ministerstvo financí se svým fiskálním nápadem, zvýšiti poplatky na pálení slivovice. Zvýšilo je tak důkladně, že činí poplatky pro stát z jednoho litru 40-50%ní slivovice 10 K. Za 1 litr slivovice trží však náš rolník 10-12-15 K, nejvýše 20 K. (Slyšte! Posl. Myslivec: Tak to vlastně všecko praskne na daně!) To znamená, že rolník nedostane za ovoce nic a za práci nic, leda že dostane něco na otápění kotle při pálení slivovice.
Tak se, pánové, našemu lidu nepomáhá! A co říci pak tomu, když přijde deputace tohoto lidu k ministerstvu financí a žádá za odpomoc a když takový pan ministerský rada řekne deputaci: Tak to nechte shnít a dejte to dobytku. (Slyšte!) To není, pánové, práce pro lid, to není práce pro republiku. To je práce proti ní. Doufám, že pan ministr financí si těchto slov všimne a poučí důkladně své úředníky, že tímto způsobem se s občany republiky, kteří přicházejí vysvětlovati a žádati o odůvodněnou pomoc, nemluví a mluviti nesmí. (Výborně!) Vždyť dnes v našem kraji se veřejně o tom mluví... (Posl. Myslivec: To byl asi ten, co hledal ten lihovar!) na to také přijdu - že takovými vysokými poplatky na pálení slivovice uvalenými, chtějí někteří pánové z ministerstva financí pomoci si od lihu, kterého mají na 350.000 hl ze starých zásob a který chtějí prodati za 34 K za 1 litr. A důsledek toho jest, že část lidu zařídila se podle slov příslušného ministerského rady a velké množství kvasu octlo se jednak na hnojištích, jednak skutečně v korytech vepřového dobytka. Státu se nepomohlo - lidu se uškodilo. To se již opakovati, přátelé, nesmí a znovu zdůrazňuji, že musí na zvláštní hospodářské zájmy jednotlivých krajů býti brán zvláštní zřetel.
Především musí býti brán zřetel na sílu a zdatnost poplatnictva. Tu bude zejména třeba, aby opravdu novelisován byl zákon o přírůstku z majetku.
Vítám vřele prohlášení p. ministra o této věci pronesené deputaci zemědělské komory olomoucké, že chystá se již takový návrh a žádám, aby skutečně co nejdříve se ocitnul ve sněmovně a byl projednáván, neboť nevím, zda by v dnešních dobách udržel se náš střední a malý zemědělec.
Slavná sněmovno! Mám ještě jednu stížnost ze svého kraje. V r. 1919, brzy po nabytí naší samostatnosti, byl náš kraj slovácký a valašský postižen krutou povodní. Jak to pořekadlo říká: "na toho chudáka toho přijde vždy více" - tato povodeň byla katastrofální, neboť jen v jedné obci v Šumcích bylo zničeno 170 domků. Když tito naši krajané, chudí lidé, vesměs malí zemědělci, řemeslníci, stáli u svých zbořenišť, ze kterých odplaveny veškeré životní potřeby a nářadí a všechno, co sloužilo k jejich živobytí, když stáli u toho celí zdrcení a zoufalí, přišla pomoc (Hlas: Sliby!), slibovaná od státu. Státní povodňová stavební správa se těchto lidí ujala a toho času pořádal jistý p. kolega, tehdejší poslanec, tábor lidu v Kunovicích, (výkřiky.) na kterém mluvil: Nestarejte se, jen stavte, stát se o vás postará, i nábytek do nových domků dostanete, je pro vás připraveno 40 mil. korun. To byla, přátelé - odpusťte mně to tvrdé slovo - demagogie, poněvadž tento pán jako poslanec věděl, že ze státních prostředků jsou povoleny pouze 2 miliony korun. (Výkřiky.) A tomu lidu bylo tenkráte řečeno: dostanete 40, 60 až 80% státní subvence na vybudování vašich domků. Ale nebylo ani tolik upřímnosti v těch státních úřednících, aby tomu lidu byli otevřeně řekli: Dostanete subvenci, ale na tu utrpěnou škodu, která se vám zde odhadla. Počítalo se jim 40 až 80% subvence dle majetkových poměrů, jen s tím rozdílem, že se jim to počítalo na tu utrpěnou škodu. Takový domek, který byl odhadnut na 10.000 korun, dostal subvence 6000 K, povodňová správa postavila poškozenému nový domek, ten domek stojí 40-50.000 K a ten člověk musí dopláceti 34, 44, 80 až 90.000 K na takovou stavbu. Vážení přátelé, tak se starala jen jedenkráte naše vláda a stát o naše kraje. Dnes tito lidé jsou ožebračeni, zadluženi do třetího pokolení. A k tomu ještě se jim předpisuje dávka z majetku a daně platiti musejí jako všichni ostatní. Dovolil bych si, slavná sněmovno, přečísti jenom jeden dopis - mám jich zde více - kde se dokazuje, jak jsou tito lidé od státních úředníků zklamáni. Jest to dopis prostého venkovského člověka, ve kterém posuzuje tu jejich pomoc, vlastně pomoc, kterou nabídl a poskytl stát. (Čte):
"Dotyčným slavným úřadům: Nížepsaní v roce 1919 velkou povodní na mizinu přivedení občané vesměs nemajetní, žádají tímto přípisem co nejuctivěji dotyčné slavné úřady, by co možného jest, pro ně učinily. Postavení jejich je neudržitelné.
Nutnou tuto žádost podáváme z těchto důvodů: Po zboření našich domků a po odplavení veškeré naší domácnosti velkou povodní v roce 1919 ujala se nás státní stavební správa. Státní stavební správa vystavěla pro nás domky na místě jiném, avšak podnik tento skončil tak žalostně, že nejsme nikdy schopni státi se vlastníky těchto domků a ztrácíme tudíž všechno, i tu subvenci státem udělenou. Dnes nalézáme se v tisíckráte horším postavení, než jsme byli po povodni. Dnes jsme dlužníky, neschopnými zaplacení rozdílu mezi udělenou subvencí a skutečným nákladem stavby. Dnes po půl třetím roce abnormálního života, prožitého v nadbytku práce a při mizerné stravě, stojíme zde vysíleni beznadějně. Pracovní schopnost naše značně klesla, jsme tudíž ožebračeni hanebně.
V naději, že nebudeme ponecháni osudu, který jsme sami nezavinili a v naději, že stát zakončí s námi čestně, znamenáme se...." Následují podpisy.
Slavná sněmovno! Přimlouvám se plným srdcem a vroucně prosím ministerstvo financí, aby těmto chudákům bylo, pokud jest možno, v jejich postavení uleveno. Není mi, přátelé, možno přednésti všechny stížnosti a stesky z našeho kraje - bylo by jich velmi mnoho - chtěl jsem uvésti jen ty nejhlavnější. Máme dnes ještě hlasování a byl jsem vyzván panem předsedou, abych se omezoval.
Ku konci své řeči doufám, že při
dobré vůli a v pravém porozumění pro potřeby a přání našeho zemědělce
slavná sněmovna a vláda bude míti uši otevřené a že se k němu
bude chovati rovnoprávně jako ke stavům druhým. Mám důvěru, že
tato vláda splní, co ve svém prohlášení slíbila a co také při
předložení rozpočtu začala plniti a proto naše strana bude hlasovati
pro rozpočet. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda inž. Botto (zvoní):
Slovo ďalej má pán posl. Vávra.
Posl. Vávra: Slavná sněmovno! Rozpočet našeho státu pro rok 1923 je velkým zklamáním veškerého poplatnictva. Rozpočet tento neodpovídá dnešní hodnotě koruny, neboť veškeré ceny o 40-70% poklesly a podle toho měli by býti tento rozpočet pro věcná vydání, počítáme-li skromně 40%ní snížení, nejméně o 4 miliardy menší. A vezmeme-li celý rozpočet v té ohromné sumě přes 19 miliard, a ono snížení všech životních potřeb v průměru 40%, musil by týž býti okrouhle o 7 miliard menší.
Jest nám opravdu záhadou, kam ty peníze přijdou. Po celou dobu tohoto roku bylo stále hlásáno šetřiti, bylo mluveno, že veškerá břemena, zvláště daňová, jsou nesnesitelná (Tak jest!) že jsou zaviněna nepřirozeným vydáním, nač mnohokráte bylo poukazováno, ale marně bylo voláno po nápravě. Jdeme naopak čím dále tím hlouběji a rozpočty naše každoročně stoupají. Velmi rád bych poukázal obšírněji na příčiny stoupajícího vydání, ale jsem nucen pro vyměřených mi 12 minut co nejvíce se obmeziti.
Dnes kde kdo mluví o hospodářské krisi.
Nejvíce stesky tyto slyšíme z řad socialistických, ač právě tito odpovědní činitelé měli by dáti ruku na srdce a jíti o 4 leta zpět a uvažovati, jaká břemena byla jimi zaviněna, lépe řečeno, jaká uložili tomuto mladému státu, který nyní pod jejich tíží klesá. Ano, pánové, jsme tam, kde rozumní lidé býti nechtějí a dnes zdá se mi, že i socialistické strany, ovšem jen někteří členové z nich, vidí, že za každou cenu bude nutno změniti cestu, aby nenastala ještě větší katastrofa.
Byly a jsou dosud kladeny nové a nové zatěžující požadavky, ač vidíme, že jenom jejich vinou podnikavosti ubývá, konkurence stává se nemožnou a vzhledem ke stálému šikanování a stálému zvyšování režie nastává lhostejnost a nechuť ke všemu podnikání. A proto je svrchovaný čas šetřiti, ale šetřiti všude, jeden jako druhý, pomáhati odstraniti strašné chyby, jež ze sobeckosti, ukvapenosti a politického velikášství byly natropeny.
My můžeme a my půjdeme s duchem času vpřed, ale pozvolna, s největším uvážením, aby doba pozdější tomu dovolila a nenastaly nepříjemné hospodářské otřesy. Bylo by třeba, aby v našem parlamentě nastoupila politická poctivost, aby hlavně vedoucí činitelé byli si vědomi veliké své odpovědnosti. Členové vlády, kteří zde nejsou, nesmějí býti exponenty svých politických stran, nýbrž povinností jejich jest starati se o rozkvět státu, t. j. o blaho veškerého občanstva bez jakéhokoliv stranického rozdílu. To musí nastati, poněvadž vinou zpolitisování celé administrativy náš státní aparát pokulhává, schází mu potřebná disciplina a nedostává se mu sil, které by s láskou a oddaností pracovaly pro dobro našeho státu.
Zástupci naší strany živnostenské jsou vystaveni různým útokům, poněvadž zcela poctivě a otevřeně poukazují na nedostatky, kterými trpí státu tak eminentně důležitý stav živnostenský a nejenom ten, nýbrž i veškeré pracující vrstvy. Vytýká se nám, že jsme se vyjádřili proti rozpočtu. Ano, máme k tomu vážné důvody a činíme tak z opravdové lásky ke svobodě a k tomuto státu, pro který jsme přinášeli ty největší oběti. Nemůžeme hlasovati pro tento rozpočet, jelikož státní dluhy rostou a břemena, ničící existence všech poctivě pracujících tříd, nemohou nám býti lhostejna.
Slavná sněmovno! Debata o kapitole hospodářské měla by trvati celý týden, aby bylo možno dobře poukazovat na slabiny toho nebo onoho ministerstva. Ministerstvo obchodu má svůj rozpočet o 5 1/2 mil. Kč menší než v r. 1922. Toto ministerstvo bylo vždy popelkou oproti jiným. Vina je ta, že mimo těžký průmysl, živnosti řemeslné a obchodní nemají dostatečného vlivu a tím potřeby kulturní, hospodářské i sociální jsou stále ubohé. Jsme si toho plně vědomi, že až bude míti živnostnictvo a obchodnictvo odpovídající moc politickou, poněvadž od dnešní demokracie nelze nic očekávat, budou požadavky snáze splnitelny, ač tyto přinesou daleko větší užitek státu než samotnému živnostnictvu.
Žádáme však přece, aby ministerstvo obchodu přihlíželo k živnostenským požadavkům, nač máme plné právo jako stavy jiné. Chceme svědomitou prací přispívati tak k rozkvětu našeho státu.
Ministerstvo železnic, pošt a telegrafů, dva veliké hospodářské podniky státu, nevykazují však bohužel těch výsledků, jakých by stát potřeboval. Sociální požadavky na tato ministerstva kladené jsou za nynějších poměrů přímo nemožné. Ale chci předem prohlásiti, že každý řádný, poctivý, svědomitý a kvalifikovaný úředník nebo zřízenec musí býti za svoji práci honorován tak, aby se svojí rodinou žil jako člověk, povolání svému přiměřeně. Máme však mnoho těch, kteří jsou přítěží státu a i ostudou řádného zaměstnanectva. Proto je třeba je vyčistiti, odstraniti korupci, zavésti pořádek, kázeň, úctu a vážnost a pak jistě nastanou spořádanější poměry a obyvatelstvo učiní si o našich drahách a poštách jiný úsudek a nebude žehrati na nesnesitelné poplatky a tarify. Veškeré dráhy, pošty atd. musí býti vedeny v duchu soukromého podnikání. Hleďme též veškeré lokální dráhy sestátniti.
Nutno též upozorniti na to, že jak úředníci, tak zřízenci pošt, dráhy atd. provádějí na účet státu různá vedlejší zaměstnání v družstvech konsumních, což je nespravedlností vůči ostatním vrstvám.
Ministerstvo soc. péče žádáme, aby starobní a invalidní pojištění a pojištění osob do tohoto pojištění již nespadajících bylo současně uzákoněno pro dělnictvo, živnostnictvo a malozemědělce a prohlašujeme, že nedopustíme, aby na živnostnictvo byly kladeny zvláštní zatěžující příspěvky. Budou-li učiněny výhody jiným vrstvám, potom tytéž reklamujeme pro sebe.
V otázce bytové nouze prohlašujeme, že zákon o stavebním ruchu, bude-li se prováděti tak těžkopádně, jak se provádí, nouzi bytovou neodstraní ani za 10 let.
Nezaměstnanost, která se ukazuje, musí donutiti státní správu k tomu, aby za každou cenu našla práce, ať již jakékoliv, a miliony na ně určené aby použity byly pro dobro všech, hlavně pracujícího lidu. A proto podporujme odstraniti nezaměstnanost! Nerozšiřujme řady nezaměstnaných! (Posl. Čuřík: Ale dejte dělníkům nejdříve práci!) To je povinností vaší, v prvé řadě je to povinnost koalice.
Ministerstvo soc. péče a veř. prací upozorňujeme na tento přípis z Českých Velenic, kde nám píší (čte):
"Začátkem dubna r. 1922 byla zadána stavba 2 jednopatrových domů pro finanční zřízence v Cmuntu v Čechách zemskou politickou správou firmě Jan Soukup, stavitel a architekt v Praze-Karlín, za cenu 854.863 Kč, ale s tou hlavní podmínkou, že stavba bude koncem září 1922 ukončena a svému účelu předána za pevné ceny nabídkové. Následkem některých nepředvídaných překážek celé léto na stavbě se nic nepracovalo, začalo se až po 1. říjnu t. r. a dnes nejsou ani vykopány sklepy.
Proto my všichni protestujeme nejrozhodněji proti tomu, neb všichni oferenti, kterých bylo tehdy 19 počtem, kalkulovali s cenami dnem podání oferty a ne až s jarními cenami r. 1923. Ceny stavebních hmot, jako cihel, železa a jiných klesly o 20 až 40%. Na základě toho žádáme, aby stavba tato byla vypsána na jaro 1923 ve veřejné soutěži znovu. Když všude se rozhlašuje heslo šetřiti a sleviti, proč by neměly šetřiti i státní úřady, když se dá jednou ranou ušetřiti aspoň 200 tisíc Kč? Cihly loco staveniště stály na jaře 600 Kč, dnes 370 Kč a železo kleslo o 35%! Protestujeme jako občané a poplatníci československého státu, aby na státní stavby se použilo stavebních hmot dovážených z republiky Rakouské a i povozníky rakouskými, kteří u nás daní neplatí, ani daň z výdělku, ani daň z obratu, zatím co náš stát platí miliony podpor v nezaměstnanosti a v místě je dosti povozníků, kteří platí daně a nemají výdělku. Pan stavitel a architekt Soukup na tytéž stavby finančních domů předal dodávku lomového kamene asi 600 krychl. metrů i s dovozem panu kamenickému mistru Neuwirthovi z rakouského Cmuntu, a my se ptáme, kdo dal dovolení k dovozu kamene toho, když u nás ve vůkolí jest kamene dosti?
Oč se ochuzuje pracovní lid, živnostnictvo i stát finančně? Proto prosíme, by naše stesky byly na kompetentních místech předneseny a zjednána náprava, abychom nebyli na posměch rakouským sousedům." Podepsány jsou místní živnostenská organisace a společenstvo živností smíšených. - To jsou věci velice zajímavé a bylo by potřebí, aby ministerstvo sociální péče a ministerstvo spravedlnosti v této věci učinilo nápravu.
Ministerstvo zásobování, ač má pro nás velmi neblahou minulost s těmi hroznými miliony ztrát, které politování hodné poplatnictvo musí zaplatiti, stále se chce udržeti na svých vratkých nohou. Ministerstvo zásobování nepřineslo nic pracujícím třídám, naopak jim uškodilo, poněvadž s potravinami nedovedlo hospodařiti tak, jak by bývalo třeba. Dnes máme pouze dluhy a vzpomínky na moučnou dávku s největším šikanováním živnostnictva. Proto se stavíme proti prodlužování existence tohoto ministerstva, jakož i proti konsumentským radám, poněvadž jimi bychom lezli z bláta do louže. Nemůžeme také souhlasiti, aby zvláštní výhody rázu jakéhokoli družstvům konsumním byly poskytovány z peněz poplatnictva. Požadavek 100 milionů na sanování konsumních družstev, neplacení daní, zlevnění dovozného a bůhví co ještě, jest neomalené vyžírání republiky. (Tak jest!) Veďte svá konsumní družstva tak, jak se má, poctivě (Posl. Pastyřík: Anebo toho nechte!) a svědomitě, a nebudete musiti uvalovati břemena na stát, jehož břemena jsou i tak již nesnesitelná.
Jde-li o hospodářskou krisi a
máte-li na mysli šetření, pak nelze si hráti na velký stát. Upravme
šetrněji naši administraci, odstraňme dosazování nedočkavých politických
exponentů v různá ministerstva, zrušme některá zbytečná a zatěžující
ministerstva, slučme ministerstva pošt a železnic v ministerstvo
dopravní, ministerstva zdravotnictví a soc. péče v ministerstvo
sociální péče, ministerstva spravedlnosti a unifikace v ministerstvo
spravedlnosti, ministerstva zemědělství a veřejných prací v jedno
ministerstvo, zrušte v nynější době již zcela zbytečné ministerstvo
zásobování, šetřte při podávání sobeckých návrhů, měřte všem třídám
stejně a pak budeme hlasovati pro rozpočet! (Pochvala a potlesk
u stoupenců řečníkových.)