Já velice lituji, že tyto návrhy našich německých kolegů byly podány. Nelituji toho proto, že budeme nuceni proti nim hlasovati a že následkem toho opět jednou budeme proti sobě hlasovati. Tomu jsme pohříchu při zvláštní konstelaci našeho parlamentu zvyklí, to nebylo po prvé a pohříchu to nebude naposledy. (Posl. Knirsch [německy]: Jsme tom již od vás zvyklí!) To je vzájemné, pane kolego, vy hlasujete proti nám, zrovna jako my proti vám. Já lituji těchto návrhů proto, že jejich podání dokazuje, že naši němečtí kolegové také nechtějí vykonávati vlivu na vnitřní politiku tohoto státu a že podávají návrhy pouze z důvodů demonstrativních. (Posl. dr. Lodgman [německy]: Podám vám návrh, doufám, že s ním budete souhlasiti, jsem zvědav, ten vás nebude nic státi!) My nepůjčíme do Rakouska peněz bez kontroly, poněvadž nevěříme, že by Rakousko dovedlo si doma udělati pořádek, (Posl. dr. Lodgman [německy]: Přes to, že jest v Rakousku demokracie?) ačkoli jest v Rakousku demokracie. (Posl. dr. Lodgman [německy]: Zdá se, že je v Čechách více demokracie!) To se tak všeobecně říci nedá. Prosím, abychom mluvili zatím napřed o rakouské demokracii. My jsme půjčili do Rakouska 419 milionů Kč. Půjčila tam peníze Anglie, Francie, Italie a v hospodářství rakouském není viděti, že by se Rakousku těchto peněz bylo dostalo. Rakouské strany politické nedovedly hospodařiti, nedovedly hospodářsky jednati.
Pánové pochopí, že zejména my, sociální demokraté, nevěříme nynějšímu seskupení vládnímu v Rakousku. Naše posice oproti této konstelaci je naprosto jasná. Pánové, kteří jsou dnes v Rakousku u vesla, jsou ti, kteří nejvíce hlásali do světa, že Dohoda Rakousko utvořila a že Dohoda musí Rakousko živiti, a že tedy ti pánové nebudou se starati o to, aby hospodářství rakouské se dostalo do pořádku, když nebudou k tomu z venku nuceni, o tom pro nás není nejmenší pochybnosti. Já se však přiznám na poznámku p. kol. dr. Lodgmana, že nevěřím ani, že by rakouští sociální demokraté mohli dnes zjednati v Rakousku hospodářský pořádek, jakkoli věřím absolutně v jejich nejlepší vůli. My jsme za posledního sjezdu rakouské sociální demokracie slyšeli projekt, který aspoň zastával dr. Bauer, podle kterého by bylo bývalo prý možno zbaviti se těchto tíživých podmínek, spojených s cizí půjčkou, nereflektovati, odepírati cizí půjčku a opatřiti potřebné obnosy ve vlastní zemi. Já nedovedu posouditi, zdali tento projekt byl proveditelný, zejména zdali je proveditelný v této době. Ale je-li proveditelný, tedy bylo by s podivem, proč dr. Bauer tento projekt nepředložil v době, kdy v rukou rakouských sociálních demokratů bylo ministerské presidium, ministerstvo zahraničí, ministerstvo vnitra a ministerstvo obchodu, tedy nejdůležitější resorty politické a hospodářské. Já si dovedu představiti, proč jej nepředložili. Pravděpodobně proto, že byli přesvědčeni, že kdyby jej předložili, nemělo by rakouské dělnictvo síly, aby proti rakouské buržoasii tento projekt uskutečnilo. Následkem toho při nejlepší vůli rakouských sociálních demokratů nebyla strana schopna v době, kdy byla u moci, ovládnouti hospodářský život rakouský, a není dnes rovněž schopna, aby Rakousko sanovala. I u nich se nedostává oné silně vůle pro stát, kterou československá sociální demokracie pro Československou republiku projevila. Cesty totiž, které zvolila rakouská sociální demokracie, značně se v tomto směru odlišily od cest, po kterých jsme kráčeli my. Oni dělali politiku strany, my jsme dělali politiku republiky; oni zachránili svou stranu intaktní, my - myslíme - zachránili jsme republiku. Jejich politika neprospěla tolik státu, naše politika neprospěla naší straně.
Dnes byla také učiněna zmínka o našem socialismu. Pánové, my, čeští soc. demokraté, nejsme tak učení, abychom každý svůj počin dokládali citáty z některého ze starých autorů socialistických; za to, řekl bych náš Marx nedostává se tak často do povážlivé blízkosti ani Mazziniho, ani Radeckého; ale mám za to, že jsme přece jen dělali politiku v Československé republice s vyššího hlediska, ne s hlediska zájmů strany, nýbrž s hlediska zájmů dělnické třídy. Podle našeho názoru bylo v eminentním zájmu dělnické třídy, v eminentním zájmu socialismu, udržeti středoevropské republiky, postaviti je na pevný základ a zabezpečiti jejich budoucnost. My jsme v Československé republice vykonali, co bylo v našich silách, na dočasné útraty naší vlastní strany; ale že jsme jednali v zájmu dělnické třídy, toho důkazem jest srovnání mezi postavením dělnictva u nás a mezi postavením dělnictva v Rakousku. Dnes jest jasno, že ochromení republiky jest v rozporu se zájmy dělnické třídy. Dosavadní politika všech stran v Rakousku nedává nám záruky, že by tam strany byly schopny zavésti hospodářský pořádek samy, a nedávají nám záruky, že by půjček, které jim mají býti z celé Evropy poskytnuty, bylo opravdu použito k sanaci Rakouska, nemáme záruky, že by výsledky úspor našeho lidu byly nám také vráceny, a proto vyžadujeme kontroly.
Mám za to, že socialistickým stranám nemělo by se tak jednati o to, bude-li vykonávána nad hospodářstvím Rakouska kontrola čili nic, nýbrž že by se mělo jednati o to, aby této kontroly nebylo zneužito proti dělnictvu, proti sociální demokracií v Rakousku. To by měla býti politika sociální demokracie, to jest politika, kterou sledujeme my a kterou také zachovávala anglická Labour Party. Se strany kol. dr. Holitschera projeveny byly obavy, kterými také rakouská sociální demokracie se netajila, a to před následky kontroly nad vnitrními poměry Rakouska; já úplně chápu tyto obavy, úplně je sdílím a jsem srozuměn s tím, že všemi silami musí býti pracováno proti tomu, aby kontroly tímto způsobem nebylo zneužíváno. Úplně chápu, že rakouská soc. demokracie a naši kolegové, němečtí sociální demokraté, obávají se toho, že křesťanští sociálové a Všeněmci vídeňští chtěli by a byli by schopni zneužíti kontroly proti dělnictvu a proti sociální demokracii. My jich neznáme sice tak dobře, jako je znají naši němečtí soudruzi, ale úplně věříme našim soudruhům německým, že tyto strany, tyto skupiny byly by s to, kdyby měly volnou ruku, opravdu kontroly mezinárodní proti dělnictvu a proti rakouské sociální demokracii zneužíti. My jsme sdíleli také tyto obavy dříve ještě, než od našich německých kolegů v této sněmovně byly proneseny, a mohu prozraditi, že řeč pana ministra zahraničních věcí v naší sněmovně ze dne 24. října t. r. byla pronesena na základě obav, které mu s naší strany byly předloženy. Pan ministr zahraničních věcí jménem vlády republiky Československé docela jasně prohlásil, že vláda republiky Československé vyžaduje, aby kontroly mezinárodní nebylo tímto směrem zneužíváno. Prohlásil velmi jasně, že předpokládá, že kontrolní komise a generální komisar nebude o prostředcích, jak má býti Rakousko sanováno, jednati pouze se stranami vládními, nýbrž že bude jednati také s ostatními stranami, zejména se zástupkyní rakouského dělnictva, sociální demokracií, poněvadž již v zájmu kontroly a v zájmu celé sanační akce je, aby proti sobě neměla tak obrovskou a tak agilní a tak ozbrojenou složku, jako jest rakouské dělnictvo, rakouská sociální demokracie. Pokud pak my budeme míti vliv na vládu republiky Československé a pokud vláda republiky Československé bude míti vliv na provádění Ženevské konvence, potud jsme jisti, že kontrola nad prováděním Ženevské konvence v Rakousku bude se snažiti a také toho docílí, aby břímě, které Rakousku nesporně je touto konvencí ukládáno, bylo stejnoměrně rozděleno na všechny vrstvy obyvatelstva, a aby to nebylo pouze dělnictvo, které by sanaci Rakouska mělo na svých bedrech ve prospěch finančního kapitálu prováděti.
Co je na naší vládě - aspoň pokud my se jí zúčastníme - jsme jisti, že tato vláda nestrpí, aby pod pláštíkem mezinárodní kontroly nastal nějaký nepříznivý přesun v rovnováze sil v Rakousku, ačkoli je samozřejmo, že naše vláda do vnitrních poměrů rakouských přímo nemůže se míchati a také se nebude míchati.
Když odevzdáváme svoje hlasy pro tuto předlohu, přejeme si, aby půjčka přinesla Rakousku dobro, které od ní očekáváme my a které od ní očekávají také jiní. My si přejeme, aby přispěla k uzdravení našeho chorého souseda, my si přejeme, aby přispěla k upevnění míru a konsolidace ve střední Evropě a k zlepšení postavení dělnické třídy v obou našich státech. (Výborně! Potlesk.)
Předseda (zvoní): Slovo dále má p. posl. dr. Luschka.
Posl. dr. Luschka (německy): Velectěné dámy a pánové! Projednávanými ženevskými protokoly postoupil problém dnešního Rakouska, vzniklý z mírového diktátu st.-germainského, po prvé z oblasti papírové sympatie a fráze do stadia pomocného činu. Klub německé křesťansko-sociální strany lidové v tomto státě, posuzuje ženevské protokoly, klade na tuto skutečnost, jíž neopomíjíme, hlavní váhu.
Po nevýslovném utrpení rakouského obyvatelstva, které bylo bohužel příliš dlouho posuzováno podle smějící se Vídně s jejími keťasy a spekulanty valutou všech národů a ras, otřásla konečně postupující finanční a hospodářská desorganisace tohoto státu se svým sociálním nebezpečím svědomím vzdělaného světa a ponenáhlu přinutila vítěze ze světové války a ty, jež se za vítěze vydávali, přes všechen odpor k poznání, že zkáza Rakouska by nebyla triumfem jejich vítězství, nýbrž jen důkazem, že tak zvané mírové smlouvy nejsou schopny života. Po léta bylo nové Rakousko vydáno nezdařeným prosebným poutím k vítězným státům a každý pokus, aby aspoň napolo udrželo svůj život hospodářský a překonalo dobu poválečnou, musil ztroskotati o nedostatek zájmu velmocí, zvláště mocností západních, poněvadž ty ve svém vítězném opojení nechtěly ničeho věděti o tom, aby upustily od vyhladovovací teorie válečné a přistoupily k záchraně kulturního státu v srdci Evropy. Konečně - byl nejvyšší čas - vzchopil se Svaz Národů na podzim tohoto roku k tomu, aby svému členu Rakousku umožnil samozřejmou účast na všeobecné obnově a aby dokázal své domnělé sympatie záchrannou činností. Tato událost má všeobecný význam, a to proto, že Svaz Národů těmito náběhy začíná se odvraceti od charakteru výkonného orgánu ničivé vůle našich nepřátelů a začíná konati konečně positivní práci ke klidnému vývoji v zájmu všech národů a tak i národa německého.
Jako zástupci německého národa stavíme se vůči těmto počátkům ovšem velmi skepticky, a to nejen pro vývoj Svazu Národů, pro jeho vznik, nýbrž i na základě smutných zkušeností, které jsme tohoto roku se Svazem Národů udělali, když šlo o to, aby byla zaručena ochrana menšinových práv německého národa v tomto státě. Smlouvy o menšinách byly uzavřeny, avšak nedodrženy. Svaz Národů dosud nevyslyšel různých reklamací o menšinová práva. Má-li však Svaz Národů, jakým je dnes, vůbec ještě dosíci důvěry německého národa, pak je to možno jen tou cestou, že přejde přes egoistické, panovačné choutky jednotlivých národů, že nebude již znáti vítězů a poražených a že bude sloužiti jen rovným právům všech národů.
V prvním ženevském protokole slibují čtyři garanční mocnosti Rakousku slavnostně, že budou dbáti politické neodvislosti, nezcizitelné celistvosti a suverenity Rakouska. V tom je nejdůležitější moment a zkušební kámen pro opravdové úmysly Svazu Národů, avšak také zkušební kámen pro to, zda Svaz Národů bude míti moc, aby takový slib zaručil a na dané sliby co nejpřísněji dozíral, zvláště když Rakousko po nekonečné době utrpení, jež prodělalo, si získalo tím větší nárok na to, aby konečně bylo svým pánem a aby také hospodářsky žilo svobodně.
Se stanoviska své strany provázíme Rakousko na této cestě upřímnými sympatiemi a nikdy jsme si neskrývali, že právě jako Němci považujeme za svou povinnost poskytnouti svoji podporu každé akci, jež směruje k tomu, aby přinesla pomoc našim německým bratrům v Rakousku. Podřizujíce se tomuto nejvyššímu hledisku, upouštíme také dnes od toho, abychom se blíže zabývali druhým ženevským protokolem a rozvinovali obavy, jež by nás mohly naplňovati v případě neloyálních podmínek pro garantovanou rakouskou půjčku a se stanoviska národnostního. Dnes se spokojíme s prohlášením, že bychom spolu s německým lidem v Rakousku pociťovali jako potupu, kdyby pěsť vítězů podřídila bezbranně Rakousko při provádění ženevských protokolů nesnesitelnému poručnictví.
Z toho důvodu žádáme také co nejrozhodněji od vlády Československé republiky, aby, zvláště využívajíc své finanční převahy, co nejpřísněji se zdržela jakéhokoli vměšování se do vnitrních záležitostí Rakouska a aby nerozšiřovala neslýchaného tlaku, jímž v tomto státě trpíme my Němci, na Němce rakouské! (Předsednictví převzal místopředseda Buříval.)
Pokud jde o třetí Protokol, věříme v obdivuhodnou činnost spolkového kancléře dr. Seipela a doufáme, že se mu podaří spolu se zástupcem spřáteleného holandského národa, ustanoveným generálním komisarem Svazu národů, provésti dílo na záchranu Rakouska a přinésti tomuto státu skutečně úplnou svobodu a neodvislost, což by se v St. Germainu nikdy nepodařilo. Nemohu zde sdíleti pesimismu ctěného pana řečníka přede mnou, prof. dr. Kafky, a jestliže právě jeden z pánů zpravodajů při odůvodňování svých výkladů projevoval neobyčejnou ostrost, je nám to důkazem, že z této akce kyne pro Rakousko a pro tamější německý lid naděje, neboť by jinak českému šovinismu nenapadlo, aby se přes všechno zpravodajství stavěl tak energicky proti této předloze.
Své stanovisko k ženevským protokolům a k připojené předloze, jíž se finanční ministr zmocňuje, aby záruku za případné platy, bude-li na záruku činěn nárok, za-jistil ve státním hospodářství, a jíž se zmocňuje, aby záruku převzal, jsme zaujali nezávisle na svém jinakém postavení k vládě. Zahraniční politika tohoto státu jistě nejde tím směrem, který by nás mohl nějakým způsobem uspokojiti, třeba i sebe měně. Víme zcela dobře, že se zahraniční politika tohoto státu nyní jako před tím podřizuje francouzským plánům o světovém panství a že je jim vždycky povolná. Víme zcela dobře, že systém celé vlády směřuje ve státě proti zájmům německého národa a jeho požadavkům.
Nicméně usnesli jsme se se stanoviska národnostní odpovědnosti před celým německým národem a abychom projevili city svého vřelého přátelství pro stát Rakouský a jeho vedoucí bratrskou stranu, že budeme hlasovati pro návrh zahraničního výboru k ženevským protokolům a že dáme souhlas také k němu připojené úvěrní předloze ministra financí, nezávisle a rozhodně vylučujíce jakékoli rozšiřování toho na poli politickém pro stanovisko své strany k tomuto státu. (Souhlas a potlesk na levici.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Slovo má dále pan posl. dr. Lodgman.
Posl. dr. Lodgman (německy): Dámy a pánové! Bude-li někdy v pozdější době dramatik psáti o událostech, jimiž se dnes zabýváme, učiní to v podobě tragikomedie, buď pod názvem "Úpadek parlamentní demokracie" nebo spíše "Předposlední jednání truchlohry" podle toho, bude-li hru s Rakouskem a o Rakousko líčiti se stanoviska našeho demokratického věku nebo se stanoviska našeho hospodářského vývoje. Neboť ještě málokdy byly navrhovány zákony, jež by tak jasně a zřetelně jako ženevské protokoly představovaly odstranění demokratických zásad ve prospěch mezinárodního vykořisťování finančním kapitálem a jež jsou předposledním jednáním truchlohry, poněvadž po Rakousku přijde na radu Německo a pak snad celá Evropa, poněvadž se tomuto bankovnímu kapitálu tak znamenitě podařilo, vnutiti tentokrát Rakousku své panství a své vykořisťování
Pan kol. dr. Winter, jenž mluvil přede mnou, měl úplně pravdu, když řekl, že problém rakouský je zásadně tentýž problém jako problém německý, a také já jsem přesvědčen, že i prostředky k rozřešení obou těchto problémů budou stejné nebo aspoň velmi podobné. Při tom nelze upříti, že mezinárodní herci za kulisami dovedli to s mistrnou obratností zaříditi, že získali několik států a vlád za pomocníky tím, že čistě hospodářsko-ekonomické otázky trvání a ozdravění Rakouska uvedli v těsnou souvislost s politickými snahami těchto států tak, že přinutili Rakousko, že samo utáhlo kol svého krku smyčku, jíž bylo sníženo na kolonii finančního kapitálu.
Při této hře bylo upuštěno od krutých opatření vojenského obsazení a přímého zasahování do výsostných práv. Spokojují se tím, že předhazují Rakousku hedvábnou šňůru a že si kupují za hotové zlato jeho zdánlivě tak úzkostlivě střeženou neodvislost, při čemž dovedou využíti pracovní síly ubohých rakouských Němců k zúročení a splacení vynaloženého kapitálu. Kdybychom podle jiných známek nevěděli, že se nad demokratickým vývojem snesl jakýsi soumrak bohů, mohli bychom to zcela neomylně vyčísti z návrhů, jež nám dnes vláda předložila k projednání.
Po stránce formální a věcně se v nich zračí úpadek parlamentarismu, který se v boji s mezinárodním bankovním kapitálem dosud vždycky projevil jako slabší část, a budiž tedy dovoleno, abychom upozornili nejprve po stránce formální na několik zvláštností, jež tyto návrhy obsahují.
Především poznámka v Protokolu I, že obnova děje se v zájmu Rakouska a všeobecného míru. Na rtech zasvěcence vyvolá to zajisté jen úsměv. Také bod 7 Protokolu III, podle něhož rakouská vláda je povinna udržovati klid a pořádek, svědčí o zcela zvláštním pojímání demokracie. Klid a pořádek v Rakousku má býti zaručen zřejmě proto, aby bylo možno tím bezpečněji vykořisťovati tuto nebohou zemi.
Vysoce zajímavý je článek 14 Protokolu II. Praví, že kontrolní výbor a ručící státy mohly by podati rozklad ke Svazu Národů jenž bez prodlení učiní rozhodnutí, a právě tak se ukládá v článku 15 sekretariátu Svazu Národů, aby protokoly registroval. Je to zajisté novum v mezinárodním a státním právu, jestliže smluvní strany ukládají jakési povinnosti někomu třetímu, totiž Svazu Národů, jenž neměl se smlouvou naprosto nic společného. Strany ujednávající smlouvu, zřejmě si osobují moc nutiti Svaz Národů, aby vykonával jejich ujednání. Rozhodně však vrhají tato ustanovení podivné světlo na to, jaká je vážnost ke Svazu Národů a jak se naň pohlíží, když se z něho činí nyní výkonný orgán vítězných mocností při státoprávním úkonu.
V Protokolu I opakuje se zákaz připojení, známý z čl. 88 smlouvy st.-germainské. Nechci se dále šířiti o tom, že tyto protokoly zcela jasně dokazují, že státům smlouvu ujednávajícím naprosto neběží o zachování neodvislosti Rakouska, nýbrž spíše o to, aby udržely Rakousko v jeho odvislosti. Nechci také ztráceti slov o tom, že vnucená neodvislost není samozřejmě neodvislostí. Spokojuji se poukazem na to, že toto ustanovení, jakož i všechna ostatní ustanovení protokolů přímo a nepřímo vyplývají z mírových smluv, a padá tudíž část odpovědnosti za tyto protokoly na všechny ty, kdož dali souhlas k oněm mírovým smlouvám, poněvadž se báli následků, kdyby nepodepsali. Vývoj ukázal, že tyto následky přes podepsání míru až dodnes trvají v podobě vyhrůžek a že krok, který byl jednou učiněn, má v zápětí stále nová pokořování, aniž se poražení národové mohou vyhnouti ohrožování. Musím však prohlásiti, že ona věta v Protokolu I zákaz připojení podstatně zostřuje. Neboť, kdežto podle mírové smlouvy bylo dovoleno připojení se svolením Svazu Národů, Protokol I zavazuje vládu rakouskou, aby se zdržela každého vyjednávání nebo závazku, jenž by mohl přímo nebo nepřímo býti na újmu neodvislosti. Má-li tudíž rakouská vláda úmysl zachovávati loyálně převzatý závazek, bude nucena v budoucnosti zanechati také všeho, co by mohlo připraviti nebo způsobiti připojení Rakouska k Německu i se svolením Svazu Národů. Za toto zostření zákazu připojení jsou odpovědni především ti, kteří přistoupili na tyto závazky a nedovedou pochopiti, jak mohlo býti na sjezdu velkoněmecké strany lidové ve Vídni 11. října tvrzeno, že ženevské protokoly se stanoviska připojení neznamenají zhoršení našeho postavení, ač ovšem vím zcela dobře, že toto ustanovení je vysvětliti protichůdnými zájmy jednak Italie a jednak Československa a že se mu tudíž dostalo, jak se zdá, jiného významu. Tento můj názor byl potvrzen prohlášením zástupce ministra věcí zahraničních dr. Krčmáře ve čtvrteční schůzi zahraničního výboru, že ustanovení Protokolu I je skutečně změnou oproti mírové smlouvě.
A konečně ještě jednu poznámku, týkající se formální stránky, která by vlast neměla mnohem více zajímati strany vládní než oposici. Vláda a zpravodaj předložili ženevské Protokoly I a II s návrhem na schválení, Protokol III na vědomí. Podle§ 64 ústavní listiny president republiky ujednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy. Jen obchodní smlouvy a takové smlouvy, z nichž vyplývají pro stát nebo občany nějaká majetková nebo osobní břemena, vyžadují schválení Národního shromáždění. Nuže, Protokoly I a II neobsahují takových zatěžujících ustanovení, leda že by snad někdo chtěl spatřovati takové zatížení ve slavnostním prohlášení, že bude dbáno rakouské neodvislosti a integrity. Protokol II obsahuje vůbec jen jeden závazek československé vlády, totiž ten, že požádá svůj parlament za zmocnění pro zaručeně úvěry Rakousku. A že je to samozřejmou povinností vůči parlamentu, to je přece zcela jasné. Ženevské protokoly naprosto neobsahují vlastního zatížení státu a jeho občanů, nýbrž zvláště podaný zákon, jímž se přejímá ručení za rakouský úvěr.
Svého času, když se projednávala t. zv. lánská smlouva, žádal jsem, aby byla předložena politická část ujednání, a poukazoval jsem na to, že tam bylo ustanoveno zachování neutrality v jistých případech a že hospodářská ujednání souvisí s politickými. Vláda je tenkrát odmítla předložiti odůvodňujíc to tím, že smlouva nikterak nezatěžuje státu ani státních občanů a že ji má tudíž ratifikovati pouze president republiky. Naproti tomu dnes se nám předkládá k ratifikaci Protokol I a II, ačkoli obsahují ještě mnohem méně závazků pro stát nebo státní občany, nýbrž jedině práva státu, a dovolil bych si tudíž jak k panu zpravodaji, tak k panu ministru věcí zahraničních prostou otázku, ve kterých ustanoveních Protokolu I a II spatřují zatížení, o němž se zmiňuje § 64 ústavní listiny. Nemohou-li mi to vysvětliti, prohlašuji, že předložení Protokolů I a II ke schválení parlamentem je zasahováním do práv presidentových a že naprosto nelze odůvodňovati tento postup tím, že sice nebylo nutno předkládati je Národnímu shromáždění, že však se to i přes to, jaksi na víc, děje. Neboť ústavní listina je zde proto, aby jí dbala a ji prováděla především vláda a parlament, a vláda ji nesmí vykládati libovolně jednou tak a po druhé jinak. Buď byl postup v případě lánském protiústavní, nebo je protiústavní postup nynější.
Co se týče Protokolu II, předkládá se na vědomí. Státoprávně se jeví jako jakýsi druh důvodové zprávy k návrhu zákona o úvěrech, o převzetí ručení, a stejným způsobem bylo by se mělo podle mého názoru nakládati i s Protokolem I a II, totiž jako s důvodovými zprávami. Mezinárodní smlouvy, kterou parlament vezme nebo ne vezme na vědomí, podle naší ústavy vůbec není. Parlament má smlouvu buď schváliti nebo ji může zamítnouti. Návrh zpravodajův přesahuje tudíž rámec ústavy a musil by býti poslaneckou sněmovnou zamítnut. Obsah Protokolu III je samozřejmě takový, že na něm závisí převzetí nebo nepřevzetí ručení, avšak ústavně a státoprávně je to unikum, že stát nakládá státoprávně se smlouvou, jíž vůbec neujednal, neboť Protokol je podepsán pouze Rakouskem, spolkovým kancléřem Seipelem, a bylo by tudíž úplně stačilo, připojiti Protokol III jako důvodovou zprávu k finančnímu návrhu.
Již na počátku svých vývodů jsem se zmínil, že neběží o nic jiného, než o široce založené loupežně tažení mezinárodního finančního kapitálu na kasy bezbranných lidí a všechna ustanovení Protokolů jsou přizpůsobena k tomuto účelu. Aby bylo možno konati nerušeně všechny práce k tomu potřebné, nejprve se na dobu dvou let prostě úplně odstaví rakouský parlament a všechna zákonodárná i správní moc se svěří dočasné vládě. Čtyři roky vedly t. zv. vítězné státy nejkrvavější válku o zajištění demokracie. Trůny byly káceny, císařově a králové sesazování, aby bylo zajištěno vítězné nastolení demokratických zásad, vladařství z boží milosti bylo odstraněno, aby ustoupilo svrchovanosti lidu, jenž jest jediným pramenem státní moci. A nyní prožíváme odporné divadlo, že právě tytéž mocnosti pod záminkou finanční pomoci odstraňují demokracii, kterou velebily, s odůvodněním, že právě tato demokracie je prý neschopná provésti opatření nezbytná v zájmu hospodářském a finančním. Není-li to úplné shroucení demokracie, pak nevím, co je pravá demokracie, a nemohu označiti vylíčený postup jinak, než tím, že západní demokracie prchá nyní sama před sebou, aby se vrhla v náruč diktatury. Za tím však stojí mezinárodní bankovní kapitál, jemuž naprosto nejde o demokracii nebo diktaturu, nýbrž jedině a pouze o to, aby postavil pracovní sílu lidstva do služeb svých pokladen, naplněných zlatem, a který proto velebí v jednom případě zavedení demokratického zřízení, v druhém případě diktaturu, podle toho, zda ten či onen prostředek vede k cíli. Na těchto snahách ztroskotala dosud každá mezinárodní solidarita. A tak je tomu i v tomto případě, v němž vidíme hlasatele této solidarity kráčeti ruku v ruce se zástupci bankovního kapitálu, jako všude, tak i v této sněmovně.
Při této příležitosti rád bych se vrátil k něčemu, co zde přednesl pan kolega dr. Winter, neboť se mi zdá, že je to v této souvislosti důležité a že to sem patří. Především s díkem a zájmem beru na vědomí prohlášení sociálního demokrata dr. Wintera, že již kdysi v r. 1918 na schůzi ve Vídni prohlásil, že bude úkolem - tehdy pravděpodobně příštího - českého státu, aby se staral o český národ v Rakousku, o českou menšinu. To je dnes vlastně samozřejmým požadavkem a povinností českého lidu v československém státě a nebude to ani nadále vzbuzovati žádný podiv a žádný úžas. Ale je v tom obsažena zásada, že je povinností národních států, starati se o menšiny v jiných státech. (Posl. dr. Winter: Já neřekl státu, nýbrž národů!) Tedy národů. Národové, pokud jsou organisováni v národních státech, jsou zastupováni svými dočasnými vládami. Toto přiznání je z těchto úst velmi důležité. Dále pravil pan kolega dr. Winter, a to plným právem, že bídu Rakouska je z velké části přičísti tomu, že se zde utvořil stát v rozsahu asi 50 milionů lidí, - neboť Uhry se počítaly hospodářsky k tomu - uprostřed v tomto státě světové město, které čerpalo sílu z různých provincií, také ze sudetských zemí, aby jí používalo v t. zv. zemích pasivních. Nelze popříti, že je na tom velmi mnoho pravdy a že v Rakousku skutečně byly t. zv. pasivní země vydržovány na účet t. zv. aktivních zemí. Ale nevím, jaké důsledky lze odvozovati z této čistě nutné, dějinné a zeměpisné skutečnosti. Ani na Vídni nebyla ta věc nápadná. Neboť prožíváme - si parva licet componere magnis - podobné divadlo i zde. I zde si stěžují jednotlivé části tohoto státu, že je Praha a některá jiná území neprávem zatlačují do pozadí. Nechci zkoumati, zda právem, či neprávem. Je to pochopitelný zjev správního centralismu a jsem šťasten, že i v této otázce se shoduji s panem kolegou dr. Winterem, neboť jsem byl z nejostřejších odpůrců rakouského centralismu, vždycky jsem byl pro to, aby bylo Rakousko decentralisováno podle zásady a podle území jednotlivých národů, a on mi jistě tuto skutečnost potvrdí. Hledě k tomuto dějinnému vývoji dal Rakousku poučení a pravil, že prý by bylo bývalo první jeho povinností, aby se pokud možno rychle přizpůsobilo novým poměrům. To podpisuji. Ale o tom nás, dámy a pánové, kolega dr. Winter vůbec nepoučil, jak se mělo Rakousko, jak se mělo to dvoumilionové město Vídeň se statisíci, chcete-li, neproduktivně pracujících lidí, kteří se nashromáždili v nynějším malém Rakousku, jakožto rakouští státní občané, nejen proto, že se Rakousko rozpadlo, nýbrž kteří byli Rakousku ze sousedních nástupnických států z části prostě přiděleni, jak se mělo zbaviti těchto lidí. Pan kolega dr. Winter a všichni ostatní pánové mi přiznají, že není snadno zbaviti se takových lidí, tím méně to mohlo rychle provésti Rakousko a nad to ještě způsobem, jak žádá pan kolega dr. Winter. Myslím, že o tuto okolnost bylo by se to rozbilo, kdyby se bylo Rakousko okamžitě přizpůsobilo daným poměrům. Dále praví, že odstranění mírových smluv by nemohlo pomoci a nepomohlo, nýbrž jedině a pouze skutečnost, že se Rakousko postaví na danou půdu a odtamtud se vynasnaží změniti poměry. S tímto postupem jeho myšlenek ovšem nemohu souhlasiti. Neboť jako demokrat a zvláště jako sociální demokrat musí zajisté připustiti aspoň tuto jednu věc: že každý může smýšleti o mírových smlouvách, jak chce, ať jsou hospodářsky dobré nebo špatné - já mám pro svou osobu za to, že byly tím nejhorším, co se od staletí, snad co svět světem stojí, stalo ve směru hospodářském - ale demokratické nejsou ani dost málo. Vycházíme-li tudíž ze zásad demokracie, musíme se přece jen zase vrátiti k těmto mírovým smlouvám, jsme-li demokraty, musíme býti proti mírovým smlouvám, neboť demokrat nemůže uznati žádné mírové smlouvy, která je vynucena, oktrojována jiným státem.
Pan dr. Winter vytýká Rakušanům, ze sabotují svoji vlastní republiku, poněvadž prý si jí nepřejí. Mně pan kolega dr. Winter vytýká, že prý jsem se proti svým rakouským časům velmi změnil ve svůj neprospěch. Podívá-li se do zrcadla, pozná také dosti četně změny na své politické tváři. Neboť to by byl sociální demokrat dr. Winter a žádný z jeho starých kolegů ve starém Rakousku nepřednesl, aby chtěl vnucovati některému státu bytí, jehož si sami obyvatelé toho státu nepřejí a jež potírají. Snad je to politicky chytré, snad je to, chcete li, diktováno proletářským nebo kapitalistickým zájmem, ale není to demokratické. Je to tedy jen poloviční cesta k ozdravění, podal-li pan dr. Winter několik námětů ve svém smyslu. Ano, kde zůstane na konec sebeurčení, když se nejen tvoří státy, aniž je tázáno obyvatelstvo, nýbrž když se takové státy dokonce nuceně udržují, i když vůbec nechtějí býti? Ano, kde pak se mají vzíti psychologické předpoklady pro nadšení pro tento vlastní stát? A konečně psychologický předpoklad bývá u lidí nesmírně důležitý. To by měl znáti především zástupce českého národa. Pan dr. Winter bude tudíž se svými klubovními soudruhy hlasovati proti návrhům, jež zde byly předneseny, myslím návrhy strany sociálně demokratické - proti našim bude hlasovati tak jako tak - a v této věci cítí se za jedno se svým soudruhem Buxtonem v Anglii který, jak udává, se svou stranou také schválil ženevské protokoly, ačkoli zcela připouští, že jsou svrchovaně nedemokratické a že by je měl tudíž zamítnouti.