Dovolím si podati panu kolegovi dr. Winterovi a jeho soudruhům návrh, který se nikterak nedotýká těchto Protokolů, a doufám, že s ním bude souhlasiti, aby aspoň před veřejností dal najevo, že se sice s těžkým srdcem uchýlil od přísně demokratického směru, že však je ochoten uznati veřejně demokracii tam, kde skutečně jest, a to je ve Švýcarsku. Dovolím si jménem kolegů své strany podati slavné sněmovně rozhodnutí, jež zní: "Poslanecká sněmovna vyslovuje švýcarskému Příseženstvu svůj podiv nad způsobem, jakým se účastní na podpoře o opětném vybudování Rakouska." (Potlesk na levici.) Jsem přesvědčen, že nebude v této sněmovně demokrata, který by s nadšením nehlasoval pro tento návrh. Neboť tím nebudou Protokoly hmotně nijak dotčeny a záruková akce pro Rakousko bude moci pokračovati bez újmy svou cestou.
Pan kolega dr. Winter projevil zde konečně obavu, že při této sanaci Rakouska mohlo by dojíti podle okolností k akci proti rakouské dělnické třídě, a jménem svým a jménem své strany ujišťoval, že budou ve vládě působiti v opačném smyslu a že se vláda Československého státu se své strany vynasnaží, zastaviti a zabrániti každému přehmatu proti dělnické třídě. Pan kolega dr. Winter příliš mnoho na sebe spoléhá. Mínil sice, že sociální demokratická strana francouzská je prý, bohužel, příliš slabá v poměru k vlastnímu jejímu významu, myslím, že se tak vyjádřil. V parlamentě a tudíž i ve vládě má prý příliš nepatrnou úlohu, je příliš malá nebo aspoň má velmi málo moci. V Anglii, pokud vím není to o mnoho lepší; tam je nyní u vesla strana konservativní. Samo sebou se rozumí, že anglické parlamentní poměry jsou podstatně jiné než na pevnině a oposice vykonává tam za jistých okolností větší vliv než u nás a jinde. Ale rozhodně se dr. Winter nemůže přímo zaručovati za konservativní vládu Bonar Lawa; o Italii ani nemluvím, myslím, že není ani úmyslem pana dr. Wintera vzíti také Italii do tohoto koncernu ochránců práv dělnictva a sociálně demokratických zásad. V podstatě zbývá přece jen více nebo méně československá sociální demokracie, která musí svou vahou pracovati k tomu, aby dělnická třída rakouská byla ochráněna před touto akcí finančního kapitálu, - myslím, že dr. Winter v hloubi duše asi přiznává, že zde jde o velkolepou akci finančního kapitálu. Všechna čest, chápu takovéto snahy a plně věřím, že i zástupce československé sociální demokracie míní tato slova vážně. Avšak, dámy a pánové, jedna pozoruhodnost se v tom přece jen jeví. Nejprve je stát vydán v moc mezinárodního kapitálu a jeho pomocníků a pak se pánové snaží odstraňovati a vyrovnávati škody, jež by z této okolnosti mohly vzejíti dělnické třídě. Nemyslíte, že bude málo těch, kdož mohou věřiti, že bude tento úmysl vážně proveden? Nemyslíte, že bude mnoho demokratů, kteří řeknou: Kontrolních opatření, o něž musíte usilovati, abyste zajistilo zlato vámi zaručené, těchto opatření byli byste mohli rovněž dosáhnouti jiným způsobem, aniž jste porušili suverenitu Rakouska a aniž jste vydali osud nejen dělnické třídy, nýbrž všech výrobních stavů rakouských v ruce vlád skutečně neodpovědných, jichž složení dnes ani neznáme. Neboť to, co je obsaženo v zákoně o znovuvybudování Rakouska, kabinetní rada jež tam byla utvořena, to je přece jen fíkový list, který má býti nyní pláštíkem a má zakrývati diktaturu, která byla v Rakousku ústavně nastolena.
Musíme se věru tázati, proč pak Rakousko nemohlo vlastními silami provésti opatření, jež jsou nutná k jeho obnově. Také pan kolega dr. Winter o tom mluvil. Na to můžeme dáti dvojí odpověď: Buď by demokraticky spravované Rakousko vskutku nebylo s to - a na tomto stanovisku stojí pan kolega dr. Winter - aby svým parlamentem a svou vládou provedlo tato opatření. Pak je, dámy a pánové, na celé čáre jasně prokázáno zhroucení demokracie a pak byla demokratická vlajka, s níž t. zv. vítězná či západní mocnosti táhly do války, určena jen k tomu, aby klamala lid. Neboť v Rakousku je zavedeno jistě veskrze demokratické volební právo, veskrze demokratická vláda, která je dokonce volena. Jestliže tedy tato demokracie, která veskrze jasně vládne není v Rakousku s to, aby učinila hospodářsky, ekonomicky a politicky nebo sociálně nezbytná opatření, pak, dámy a pánové, demokracie se musí poděkovati. Anebo rakouská demokracie by byla s to, aby provedla takováto opatření, a pak je jasně prokázáno, že mocnostem naprosto nešlo o to, aby Rakousku pomohly, nýbrž aby Rakousku odňaly možnost vybudovati se vlastní silou, aby mohly spravovati tento stát podle své vlastní vůle, podle své libovůle. V jednom jako ve druhém případě je nepochybně prohřešení proti demokratické zásadě, k němuž již nejméně můžeme dáti své svolení. Podle mého názoru a podle názoru členů mě strany tak dlouho nemůže býti a nebude pravé demokracie, nebude li jí dbáno už při zakládání států. Neboť, je-li lid, jak praví naše ústava, jediným zdrojem státní moci, musí především on nejdříve rozhodnouti o utvoření státu a musí míti tudíž zásadně volnost, toho či onoho státu se vzdáti nebo jej opustiti, aby utvořil nový, nebo aby se připojil k státu jinému. Není-li tato základní podmínka splněna, pak je demokracie prázdným heslem. Pochybuje-li kdo o tom, že při ženevských protokolech jde o veliké loupežně tažení proti sužovanému lidstvu, může se o tom snadno přesvědčiti z Protokolu II. Přes všechnu blahovůli a přes všechno porozumění, jehož je ve slovech Protokolu všude plno, má kapitál velmi pilno, aby si úvěrem zajistil přednostní příjem. Za tím účelem ustanovuje článek 1, že státní obligace, jež mají býti vydány, budou osvobozeny ode všech daní, dávek, nebo povinností ve prospěch rakouského státu. Právem poukazuje "Neue Freie Presse" ze dne 11. října na to, že tyto obligace budou osvobozeny také od daně z majetku, a jest věru záviděti těm, jimž se tímto způsobem umožňuje, aby si zajistili úplně daně prostý příjem; to však budou samozřejmě mezinárodní banky a ti, kdož stojí za nimi. Naproti tomu v Rakousku nebude napříště možno snížiti ostatní daně, pokud jsou v Protokole III označeny jako zástavy za půjčku, k takovým zástavám však lze použíti nejen příjmů celních a tabáčních, nýbrž také všech ostatních zdrojů daní. Také zavedení nebo změna monopolů, jakož i propůjčovaní nebo pronajímání takových koncessí bude se díti na příště bez svolení rakouského parlamentu, rozhodně však podle diktátu nezištných ručitelů a bankovního kapitálu. Všechna ustanovení, rovněž ustanovení bodu 7 Protokolu III. znamenají úplné vyřazení rakouského Národního shromáždění z oboru daňového zákonodárství, cedulově bance na vládě nezávislé se však svěřuje úkol státního pokladníka, Rakousko je tedy vlastně propachtováno mezinárodnímu bankovnímu kapitálu.
Po stránce politické sluší poznamenati, že se vítězným státům nyní podařilo, že přiměly všechny směrodatně strany rakouské k přísaze na čl. 88 mírové smlouvy st. germainské tím, že jej podepsali jedni dříve, druzí později. Mezinárodní peněžní svět obratně využil strachu vítězů a nástupnických států z připojení Rakouska k Německu, aby postavil tyto státy do služeb zápůjčky. Že se to stalo a že došlo nejprve k pokořujícím, v nejbližší době však rakouské obyvatelstvo těžce postihujícím opatřením, na tom mají podstatný podíl všechny směrodatné strany rakouské nejen proto, že i dřívější rakouské vlády projevily ochotu, vyšší či nižší měrou zadati výsostná práva rakouská cizím státům, nýbrž také proto, že bylo v moci oposice ve Vídni, aby znemožnila uskutečnění oněch zákonů, kdyby byla ve spolkové radě návrhy porazila; to však by byla mohla učiniti, kdyby byla odmítla účastniti se hlasování, načež by byly vládní strany opustily schůzi. Pak by nebylo došlo k usnesení spolkové rady, konečné rozhodnutí bylo by podle ústavy o několik týdnů odloženo a tím zmařeno, poněvadž by nebylo možno zachovati stanovenou lhůtu. Sociálně - demokratičtí členové spolkové rady spokojili se tím, že návrhy zamítli, čímž bylo teprve vládním stranám umožněno, aby svá usnesení v Národním shromáždění opakovaly a tím je konečně uplatnily. (Posl. Čermak [německy]: Nemohl byste vypravovati také něco o Velkoněmcích?) To jsem již řekl. (Výkřiky.) Z tohoto počínání smíme usuzovati, že oposici v Rakousku naprosto neběželo o to, aby zmařila uzákonění vládních návrhů, nýbrž že se chtěla spokojiti jen tím, že bude potírati návrhy Seipelovy jen mezi obyvatelstvem, a nemůže se tudíž vyhnouti odpovědnosti za všechno to, co je v souvislosti se zákonem o obnově a s ostatními zákony.
Naše oposice proti návrhu je zásadnější povahy; zavrhujeme jej z národních a demokratických důvodů, odmítáme účast na díle, jež je zotročením a propachtováním německého státního území mezinárodnímu bankovnímu světu a vládám, jež stojí před ním; uznáváme hospodářskou solidaritu evropských národů, jež vyplývá ze spleti světového hospodářství, a souhlasili bychom tudíž úplně se vzájemnou pomocí těchto národů, kdyby se dála v oněch formách a s takovým uznáním státní a lidové výsosti, jehož žárný příklad nám dalo švýcarské Příseženstvo, když jednalo o pomoci Rakousku. Toto své stanovisko vyjadřujeme v usnesení, jež jsme podali, a důsledně budeme hlasovati jak proti schválení Protokolů I a II, tak i proti vládnímu návrhu o převzetí ručení a nevezmeme a vědomí ani Protokol III. (Souhlas a potlesk na levici.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. Kreibich. Uděluji mu slovo.
Posl. Kreibich (německy): Dámy a pánové! Předloha, kterou se dnes máme zabývati, pluje pod nepravou vlajkou. Zdánlivě má účelem záchranu Rakouska, ozdravění financí Rakouské republiky. Obyvatelstvo rakouské a zvláště obyvatelstvo pracující mohlo by mnoho vyprávěti o takových sanačních a zachraňovacích pokusech. Rakousko bylo tak dlouho sanováno a zachraňováno, až se ocitlo před shroucením. Nyní se tážeme, abychom náležitě charakterisovali tuto sanaci a záchranu, jež se má podniknouti: Mnoho-li peněz je třeba, aby bylo Rakousko sanováno, aby bylo Rakousko zachráněno před hrozícím shroucením? Podle ženevských protokolů a podle předlohy, kterou máme před sebou, je to v celku 650 milionů zlatých korun, které mají přivésti rakouský rozpočet do pořádku. Těchto 650 milionů zlatých korun má býti zaručeno čtyřmi garančními mocnostmi, Anglií, Francií, Italií a Československem, aby mohla býti v této výši učiněna půjčka. Tu vzniká otázka: Je vůbec Rakousko na tuto pomoc odkázáno, nemohlo by Rakousko, nebo nemohli by kapitalisté rakouští sami sehnati tuto částku? Tu se odvolávám na výrok rakouského měšťáckého národohospodáře, který má v tomto oboru jméno, na dra Gustava Stolpera, který psal v časopise "Österreichischer Volkswirt" v souvislosti se ženevskými protokoly a s celou sanační akcí o schodku rakouského státního hospodářství: "Byli bychom ochotni jmenovati v 10 minutách sto občanů tohoto státu, kteří by sami ony částky mohli sehnati, aniž by druhého dne pociťovali ve své finanční síle omezení." Podobný výroku činil dr. Bauer na sjezdu rakouské sociální demokracie, když mínil, že by deset nejbohatších rodin rakouských mohlo zcela dobře opatřiti částku potřebnou na sanaci Rakouska. Je to tedy zatraceně podezřelá ochota čtyř garančních mocností Svazu Národů, že spěchají ku pomoci státu, který by si vlastně podle těchto výroků mohl zcela dobře pomoci sám.
Nuže, nyní chceme nejprve zkoumati, jak tato pomoc vůbec vypadá. Čtyři garanční mocnosti nedávají Rakousku ani haléře, ony jen přejímají záruku za těchto 650 milionů zlatých korun, které mají býti opatřeny ve formě mezinárodní půjčky, které si tedy Rakousko má opatřiti na mezinárodním peněžním trhu. Tato záruka však je hrazena, jak bylo zdůrazněno výslovně referentem, výnosem cel a rakouského tabákového monopolu, jež prý vynášejí ročně 80 milionů zlatých korun. Umořovací splátky celé půjčky vyžadují 70 milionů zlatých korun, to značí tedy, že celá pomoc je dobře založena, že je velmi dobře zajištěno úrokování a amortisace půjčky mezinárodnímu finančnímu kapitálu. Nejde tedy o akt humanity, o žádnou záchrannou akci, nýbrž o dobrý obchod mezinárodního kapitálu i se stanoviska čistě finančního. Za to však obdrží tyto čtyři garanční mocnosti zpět, co Rakousku půjčily; Francie dostane 7 1/2 milionů franků, Anglie dostane 2 1/4 milionů liber šterlinků, Italie 70 milionů lir, Československo 419 milionů českých korun, které dalo Rakousku zálohou a které mají dnes více ceny než tehdy, kdy Československo tuto zálohu Rakousku dávalo, takže Československo udělá při této příležitosti dobrý obchod. Vidíme, že tato humanita, tato záchranná akce, není vlastně ničím jiným než obchodem.
Avšak nyní přichází otázka: Jaké závazky musí Rakousko převzíti za tuto půjčku, v jaké závazky musí Rakousko vejíti, aby bylo účastno této humanity? Jsou uvedeny v protokole II. - chci je vypočísti jen zcela krátce. Rakousko se zavazuje používati výnosů půjčky jen za dozoru generálního komisare. Rakousko tedy přejímá jako stát půjčku, avšak samo nedisponuje penězi, které převzalo a jež musí zúrokovati a umořovati. Pro každý haléř, jehož potřebuje z půjčky, musí dříve podati žádost generálnímu komisaři a opatřiti si nejprve jeho povolení, aby smělo těch pár korun z půjčky použíti. Bude-li on chtíti, budou vyplaceny. Kromě toho bude kontrolnímu komisaři dána k ruce jakási dozorčí rada ze zástupců garančních mocí a od souhlasu této kontrolní komise závisí tyto věci: Za prvé, celé podmínky půjčky, emisní kurs, úroková míra, podmínky umořování, určení nákladů půjčky; to všechno podléhá schválení kontrolní komise. Za druhé nesmí Rakousko učiniti žádné jiné půjčky bez souhlasu kontrolní komise. Podmínky záloh, které Rakousko na půjčku dostane, ustanovuje kontrolní komise. Jakákoli konverse půjčky, která by v pozdější době mohla věc vytvořiti příznivěji pro Rakousko, podléhá schválení kontrolní komise. Avšak ještě více: Rakousko musí provésti konversi, pakli kontrolní komise takovou konversi předepíše. Jakákoli změna v sazbách oněch státních příjmů, které půjčku zajišťují, tedy prozatím monopolu tabákového a cel, podléhá schválení kontrolní komise, rovněž určování cen výrobků tabákové režie a určování cel. Dále podléhá rovněž schválení kontrolní komise propachtování nebo odstoupení těchto příjmů. Již tyto podmínky nám ukazují, že tato půjčka, tento obchod, který uzavírá mezinárodní finanční kapitál, obsahuje úplné vydání rakouského výsostného práva finančního mezinárodní kontrolní komisi a tím mezinárodnímu kapitálu.
Avšak abych nebyl snad obviňován, že zlomyslně něco vynechávám, nemohu pominouti, že jeden z Protokolů nese také číslici I. Tento Protokol I. jest jen s jednoho stanoviska zajímavý. Je to projev oné odporné prolhanosti, která byla do mezinárodní politiky zanesena zvláště od začátku světové války, a která přesahuje všecko, co jsme v tomto oboru před světovou válkou zažili. To počalo, jak víme, ujišťováním středních velmocí, že válka jest bojem proti carismu, za osvobození Ruska, Polska atd., a to počalo ujišťováním západních mocností roku 1914, že vedou válku proti imperialismu a proti militarismu, ovšem proti pruskému a německému. Tato prolhanost dosáhla nejvyššího stupně v proslulých nebo spíše pověstných čtrnácti bodech presidenta Wilsona. A Protokol I. je pracován tímto šlehem. Neboť v úvodu se praví, že garanční mocnosti a Svaz Národů jednají jen v zájmu Rakouska a v zájmu všeobecného míru. Pak se tam mluví něco o respektování politické neodvislosti a politické suverenity rakouské; můžeme tam také čísti ujištění, že se Rakousko, přijímajíc ženevské protokoly a všechny podmínky, naprosto nevzdává své samostatnosti, že má podržeti svoji svobodu, a podobné.
Potřebujeme jen čísti všechny ty podmínky, jež jsem před tím uvedl, a ty dostačí, aby ukázaly onu prolhanost. Ještě hůře vypadá tato prolhanost, projdeme-li Protokol III. Podle něho bylo Rakousku předepsáno, aby do měsíce vypracovalo reformní program, který přivodí zvýšení příjmů a snížení výdajů státních. Rakouská vláda takový program již stanovila a parlament jej již schválil. Bude-li se však tento program zdáti garančním mocnostem nedostatečným, musí Rakousko vypracovati po poradě s generálním komisarem program lepší, to značí, že rakouské zákonodárství na poli rozpočtovém podléhá sankci generálního komisare. Na místo Františka Josefa nebo Karla nastoupil pan Zimmermann, který má rakouské zákony sankcionovati.
Pak bylo Rakousku uloženo, aby se usneslo o zákoně - a to je bod nejzajímavější, zákon byl již také přijat - který po dobu dvou let dává jakékoli vládě, která bude u vesla, plnou moc, aby v hranicích tohoto programu učinila všecka opatření, jež budou podle jejího názoru nutná, aby, než uplyne tato doba, byla zjednána a zajištěna rovnováha v rozpočtu, aniž vláda k tomu potřebuje budoucně nového schválení parlamentu. To tedy značí: po dvě léta nemá rakouský parlament co mluviti do celého finančního hospodářství, do nejdůležitější části státní správy. Dvě léta má každá vláda v Rakousku, která se dostane k veslu, volnou ruku, je zbavena parlamentu a může v tomto oboru dělati, co chce; totiž to, co chce generální komisoř a kontrolní komise. Dvě léta může vláda činiti, co chce, v nejdůležitějších otázkách na příklad, ve věci zvýšení cel, zvýšení daní, snižování platů atd., aniž by se tázala parlamentu. To možno nazvati koncem demokracie v Rakousku.
Pak je v tomto Protokole III ustanoven již zmíněný generální komisar, budoucí vládce Rakouska. Tento generální komisar má tyto plně moci: Jeho dovolení potřebuje rakouská vláda k vybírání částek z půjčky. On může v zájmu úhrady anuit a úroků z půjčky zabaviti další prameny příjmů rakouského státu. To jest, nestačí-li celní a tabákový monopol, může zabrati jakékoli jiné státní příjmy na úhradu úroků a anuit mezinárodní půjčky. (Posl. Koutný: Tedy to bude exekutor!) Exekutor, tak jest. Souhlas k redukci příjmů má generální komisar rovněž v ruce, bez něho nesmí vláda tyto příjmy snížiti. Vláda nesmí bez dotazu u generálního komisare provésti žádnou změnu tarifů. Generální komisar disponuje sám a úplně svobodně všemi příjmy ze státních důchodů. To značí, že příjmy prozatím jen monopol celní a tabákový - jsou dány generálnímu komisaři k disposici, který jimi může volně nakládati. Komisar může žádati změnu všech sazeb - prozatím jen u monopolu celního a tabákového -- to jest, on může všecky státní příjmy, na příklad všecka cla a celý tabákový monopol, buď dáti do zvláštní správy nebo propachtovati. Může na příklad celou režii rakouského státu prostě začachrovati nějakému kapitalistovi nebo bance. (Předsednictví převzal místopředseda dr. Hruban.)
K tomu přistupuje ještě toto: Rakousko ztrácí právo vydávati papírové peníze nebo přijímati půjčky, jak již jsem řekl, zkrátka a dobře, ztrácí úplně právo, aby si opatřilo peníze kromě těch, jež mu dá k disposici generální komisař nebo kontrolní komise. Zřídí se cedulová banka, která však je podle ustanovení ženevských protokolů od státu úplně neodvislá. Při tom jsou v této bance soustředěny v souhlase s generálním komisařem všechny pokladní funkce státu, příjem důchodů, registrace vydání. Ona je generálním pokladníkem státu, ona má výlučné právo emise papírových peněz a je od státu úplně neodvislá. To jest: Rakousko jako stát ztrácí na základě ženevských protokolů úplně své výsostní finanční právo, a poněvadž to je ovšem základem existence státu a vlády, ztrácí tím Rakousko svoji tak zvanou suverenitu úplně. Mezinárodní bankovní kapitál stává se kurátorem, velitelem Rakouska, mezinárodní bankovní kapitál stojí úplně nad rakouskou vládou, jest pánem Rakouska. V Protokolech je Rakousko úplně vydáno bankovnímu kapitálu.
Kromě toho Protokol III. obsahuje: "Pokud provedení tohoto programu vyžaduje změny v zákonodárství, musí Rakousko takové změny provésti." To značí, že mezinárodní kapitál nebo jeho zástupce budou Rakousku předepisovati změny v jeho zákonodárství.
Pak je tu famosní bod 7, který ovšem tvoří důležitý základ pro provedení celého programu. Zní: "Rakouská vláda učiní všecka opatření, jež jsou nutna k udržení veřejného pořádku." To jest, rakouská vláda se zavázala, ubíti každý odpor rakouského dělnictva proti úplnému prodeji Rakouska finančnímu kapitálu.
Dále bylo Rakousku předepsáno, že má hned provésti zvýšení tarifů železničních, poštovních a telegrafních, jakož i všech výrobků monopolních, a že všechny zbytečné státní podniky musejí býti ihned zavřeny. Všecko, co znamená socialisaci, ničí se tímto ustanovením Protokolu, jejž sociální demokrat dr. Winter tak vášnivě hájil. Personál železniční, jako vůbec veškerý personál úřednický nutno redukovati. Výdaje na úřednictvo musí býti sníženy aspoň o třetinu. To jsou závazky těchto ženevských protokolů pro Rakousko.
Co bylo z těchto závazků splněno? Přijetí programu rakouským sborem zákonodárným ukazuje, že nynější rakouská vláda a nynější vládní většina jsou ochotny tento program provésti do posledního písmene. Má býti propuštěno aspoň 50.000 úředníků - mluví se také o stotisících. Tím má býti patrně postavena hráz nezaměstnanosti, která beztak v Rakousku roste - právě, poněvadž se počalo sanovati. Je to totéž jako u nás v Československu. Nejbližším následkem Rašínova sanačního programu byl vzrůst nezaměstnanosti. Daň z obratu zboží byla zvýšena na 80 milionů zlatých korun, příjmy celní ze 40 na 100 milionů a také všechny daně nepřímé byly zvýšeny. Daně ze spotřeby se zvýší podle údajů článku v "Zahraniční politice" z 1,600.000 na 31,600.000 zlatých korun. Příjmy z monopolu tabákového a solného mají býti zvýšeny ze 49 4 na 126·4 milionů zlatých korun. Vidíme: Dan z obratu nesmírně zvýšena, cla více než dvojnásobně, zvýšení příjmů z monopolu tabákového a solného, tedy vesměs daně ze spotřeby, a vedle toho zvýšení přímých daní jen o celé 2·6 milionů zlatých korun. Z celé řady státních příjmů, jež mají stoupnouti z 214 na 423 milionů zlatých korun, mají tedy nésti zvýšení z největší části široké masy pracujícího obyvatelstva. Celkově zvýšení břemen, jež má nésti rakouské obyvatelstvo, především obyvatelstvo pracující, činí v rakouské měně 8 bilionů korun. Na každého dělníka připadají průměrně dva miliony rakouských korun. V době, kdy se rakouský parlament o programu usnášel, bylo to asi šest týdenních mezd ročně. Co z toho vyplývá? Celá sanace, jek je obsažena v těchto Protokolech, znamená nesmírný obchod mezinárodního finančního kapitálu, a to na útraty rakouského proletariátu, který má ročně obětovati za to osm týdenních mezd mezinárodnímu kapitálu. To je předloha, kterou zde dva sociální demokraté tak vřele hájili.
Kromě toho se zavazuje rakouská vláda - a to je také zajímavé - v bodě 7 Protokolu III, že udrží klid a pořádek. Branná moc má býti snížena. Proč? Poněvadž je známo, že členové rakouské branné moci jsou téměř výhradně dělníky, kteří náležejí takřka výlučně nebo převelikou většinou k sociálním demokratům a částečně i ke straně komunistické. Tato branná moc, která není považována za dost spolehlivou k provedení ženevských protokolů, má býti zmenšena; za to bylo navrženo rozmnožiti četnictvo.
Celá sanace jde tedy na útraty rakouských dělníků. Reální mzda rakouského dělníka činí dnes třetinu mzdy z roku 1914. Těmto dělníkům tedy, kterým bylo existenční minimum stlačeno na třetinu minima předválečného, má býti na základě ženevských protokolů, jak si to oba páni sociální demokraté ve své řeči přáli, sníženo tímto zákonodárstvím ještě více. Již dnes vidíme v Rakousku nesmírnou nezaměstnanost. Celé Rakousko staví se pod diktaturu nejen vlastní, nýbrž i mezinárodní buržoasie, mezinárodního finančního kapitálu. Je to logický vývoj, který vidíme všude a který všude vede k témuž cíli - u rakouského proletariátu se to ukazuje nyní jasně, na proletariát v druhých státech dojde později, proletariát v Německu a také proletariát československý bude na té cestě následovati rakouský - buď diktatura buržoasie nebo diktatura proletariátu. Je-li proletariát příliš slabý nebo nerozhodný, aby zřídil svoji diktaturu, přichází diktatura buržoasie. To se ukazuje na osudu rakouského proletariátu zcela jasně. Výsledkem všech ženevských protokolů a této sanační akce jest konec Rakouska jako samostatného státu, přeměna Rakouska v kolonii mezinárodního kapitalismu. To, co se s Rakouskem zamýšlí, co s Rakouskem dělá, je neslýcháno v celých dějinách kapitalismu, který je jistě bohat utlačováním, podrobováním cizích států a cizích národů. Ba jde se dokonce ještě dále přes to, co mezinárodní kapitalismus zamýšlel s Tureckem a s Čínou. Rakousko se vydává úplně v ruce Dohody. To je koncem demokracie v Rakousku.
V těchto protokolech vidíme nesmírné zostření mírové smlouvy st. germainské. Avšak zajímavě je při tom toto: Vůči Uhrám, těm Uhrám, v nichž řádí bílý teror, které se nacházejí v rukou monarchistů a v rukou nejhorších reakcionářů, vůči těmto Uhrám, které jsou dnes největším nebezpečím pro demokracii ve střední Evropě, které dnes representují všechno soustředěné nebezpečí monarchistické, vůči těmto Uhrám demokratické mocnosti Francie, Anglie atd. zmírnily mírovou smlouvu trianonskou. Poukazuji jen na otázku západouherskou, burgenlandskou. Proti demokratickému Rakousku se mír st. germainský ještě zostřuje. Nemáme co dělati s ničím jiným než s nekrvavou tichou válkou, kterou Dohoda vede proti Rakousku. Tato tichá válka za účelem kolonisace Rakouska jest přípravou úplného rozdělení Rakouska mezi mocnosti. Proti tomu musíme co nejostřeji protestovati, nikoli k vůli rakouskému státu, také nikoli jako zástupci demokracie. Je samozřejmou povinností všech dělníků, aby hájili vymoženosti demokracie proti každé reakci. Avšak co je důležitější, jest zotročení rakouského proletariátu. To je mezinárodní politický význam, jaký má tato politika vůči Rakousku.
A tu přicházíme k jádru věci. Rakousko, jako každý kapitalistický stát, stálo po světově válce před nutností sanace, před nutností, aby krisi bezpodmínečně překonalo. Jako všude, rozhodla se i rakouská buržoasie překonati tuto krisi na útraty proletariátu, zrovna tak jako u nás v Československu platí proletariát útraty sanace státu a národního hospodářství, jak je zamýšleno kapitalismem. Má se provésti na základě snížení mezd, snížení životní úrovně širokých vrstev a na základě stupňovaného vykořisťování kapitalismem. Rakouská buržoasie však byla proti rakouskému proletariátu příliš slabá, aby sama takovou sanaci provedla, a proto potřebovala pomoci dohodového kapitálu. Rakouská buržoasie, jak víme z jednání v rakouském parlamentu, souhlasila bez výjimky s tímto sanačním programem, ne snad jako někdo, kdo povoluje pod tlakem vydírání, strašné nutnosti, rozkazu jemu danému, nýbrž křesťanští sociálové a Všeněmci přijali v rakouském parlamentě nadšeně sanační program předepsaný Dohodou. Proč? Poněvadž stáli před nutností: buď se provede sanace na útraty buržoasie - to by byla cesta naznačená v projevech Stolperových a dr. Bauera, že by 100 nejbohatších lidí v Rakousku mohlo k tomu zcela dobře poskytnouti příslušné peníze - nebo bude Rakousko sanováno na útraty proletariátu. Rakouská buržoasie, aby zachránila své jmění, začachrovala mezinárodnímu finančnímu kapitálu samostatnost, demokracii Rakouska. To jest politika rakouské buržoasie, obětí je rakouský proletariát. Již ze solidarity s rakouským proletariátem musíme co nejenergičtěji protestovati proti takovému způsobu sanace Rakouska, proti zotročení rakouského proletariátu. A my nechápeme, jak může existovati dělnická strana, která nejen souhlasí s touto politikou, s tímto plánem, nýbrž která k tomu ještě může zde s tohoto místa hájiti tento neslýchaný plán finančního kapitálu, tento obrovský obchod, jaký tu dělá finanční kapitál na útraty rakouského dělnictva, toto neslýchaně loupežně tažení finančního kapitálu dohodového proti rakouským dělníkům. Ve článku v berlínském listu "Vorwärts" obrací se jeden z vůdců rakouské sociální demokracie, dr. Austerlitz, k bratrským stranám a líčí tam neslýchané požadavky, jaké ženevské protokoly činí proti Rakousku. Píše: "Proto bude ve státech, které mají dáti tuto záruku, úkolem sociálních demokratů důrazně a vášnivě protestovati proti znásilňování právě tak mrzkému jako nerozumnému, které se páše na ubohém a bezbranném Rakousku. Nejsilnější odpor sociálních demokratů nemá ovšem směrovati proti zárukám, zajisté však proti hanebnému využívání záruk garančními mocnostmi. Mezinárodní dělnictvo může vykonati mnoho, aby záruky byly Rakousku poskytnuty, avšak aby bylo ušetřeno této kontroly tak utvářené, nicotné a ponižující, která postihuje především proletariát rakouský." Tomuto vášnivě výmluvnému vyzvání vůdce rakouské sociální demokracie k druhým stranám socialistickým vyhověla česká sociální demokracie tím, že zde vyslala dva své zástupce, aby hájili tento hanebný kousek proti rakouskému proletariátu. Je zajímavo, že se právě kromě zpravodaje rozpočtového výboru pana Špačka nenašel nikdo z občanských stran českých, kdo by tu hájil tyto ženevské protokoly; nikoli, musili se najíti řečníci strany, která by byla měla podle Austerlitze povinnost odvrátiti tento hanebný útok proti rakouskému proletariátu, aby ještě hájili tuto úmluvu, toto zotročení rakouského proletariátu. A mezi těmi dvěma je pan dr. Winter, který, nemýlím-li se, právě se vrátil z Haagu, kde demonstroval na mezinárodním socialistickém kongresu pro světový mír, pro mezinárodní solidaritu a jiné krásné věci; sotva vyslechl reci, jež tam byly mluveny, sotva z Haagu odešel, je prvním jeho činem v otčině podpora a obhajoba nejhanebnějšího útoku, obhajoba plánu mezinárodního finančního kapitálu proti rakouskému proletariátu. Nejde tu o otázku nějaké citově romantické solidarity s rakouským proletariátem, podle níž by každá strana dělnická musila odmítati tyto ženevské protokoly, jde o vlastní zájem proletariátu všech zemí. Porážka proletariátu rakouského znamená seslabení proletariátu v celé Evropě, především v celé střední Evropě. Musíme se tázati: Proč pak Dohoda, proč pak mezinárodní finanční kapitál souhlasil ochotně s voláním rakouské buržoasie o záchranu, proč byla Dohoda k pomoci tak ochotna? Snad z nezištné solidarity s rakouskou buržoasií? Nikoli, z důvodu zcela jiného. Rakousko je státem velmi malým. Avšak třeba je tak neveliké, území, na němž se nalézá, je svou zeměpisnou polohou strategicky velice důležité. Rakousko a zvláště Vídeň je jedním z nejdůležitějších strategických bodů ve střední Evropě jak v případě války, tak i v případě revolučního povstání, a aby tento bod dostal pevně do ruky, to jest cílem imperialismu dohodového. Vybudovati tam svoji moc, v případě revolučního povstání hned ji tam potříti, zabezpečiti si tam pro válku a pro revoluci území k nástupu, to je cíl, který sleduje dohodový imperialismus celým tím plánem, ženevskými protokoly, zákonodárstvím, jež bylo Rakousku podle ženevských protokolů vnuceno. Přeměniti Rakousko v území k nástupu protirevoluce, v území k nástupu dohodového imperialismu, to je účelem všech ženevských protokolů a všeho toho, co s tím souvisí. Záchrana a sanace Rakouska atd., o čem se tu v důvodech povídá, je jen planým mluvením, všechno jest jen tím odporným pokrytectvím, které od světové války slaví v mezinárodní kapitalistické politice orgie. Za nástroj tohoto plánu propůjčil se famosní Svaz Národů, který při této příležitosti opět ukázal, že není ničím jiným než pouhým nástrojem v ruce dohodového kapitalismu. Svaz Národů se také v této věci ukázal opět jako pomocník Dohody.