Zde se bude ještě poukazovati na to, že vláda prý chce a bude pracovati k tomu, aby ceny šly dolů, aby se zlevnilo. Řeknu jednu věc, že u nás příliš rychle se zapomnělo, jak jsme žili za války. Když jsem svého času ve výboru poukazoval na to, že u nás se nejedí přední druhy masa, tehdy "České Slovo" se na mě vrhlo, a včera, prosím, pan ministr zásobování sám musil přiznati, že naše obyvatelstvo nechce konsumovati černou mouku, že jsme nuceni černou mouku vyvážeti. A je to zvláštní, že my dnes vyvážíme do Uher černou mouku a na pešťské burse v Uhrách černou mouku prodáváme a z Uher dovážíme k nám mouku bílou.
Pan ministr zásobování nám poukazuje na to, že prý se zavedly konsumentské rady. A jako je všecko v naší republice třídní, jako máme třídní zdaňování, jako bylo obyvatelstvo rozděleno na různé třídy při zásobování, tak, prosím, máme i při těch konsumentských radách. Což pak takový rolník nekonsumuje? Což není konsumentem? Rolník je konsumentem jako dělník. Což pak není konsumentem živnostník? Což pak on nejí, nekonsumuje? Ano, živnostník a obchodník je právě takovým konsumentem, jako dělník a přece rolnictvo a živnostnictvo má býti z konsumentských řad vyloučeno, nemá míti práva v těchto konsumentských radách rozhodovati. A divím se, že silná strana koaliční, strana agrární, si takové vyloučení pro několik milionů svých příslušníků dala líbiti. My ovšem, nejsouce v koalici a nemohouce o této věci mluviti, nemohli jsme tomu zabrániti, ale pánům se strany agrární se divím velice, že si něco podobného dali líbiti. Poukazuje-li se na to, že prý obchodník nebo rolník nejenom konsumuje, ale i prodává, že má vliv na stanovení cen, pak řeknu, že dělník také vyrábí a prodává, prodává svou mzdu, která také často je rozhodujícím činitelem ve stanovení cen. Pan ministr zásobování nám řekl, že prý budou odborníci kalkulovati. Známe však jejich kalkulační schopnost a také víme, jak ty kalkulace podle toho dopadnou.
Za naši stranu mohu říci: Nikdy se nestavíme proti oprávněným požadavkům dělnictva, my chceme vždycky v každém případě toto dělnictvo v určitých jeho požadavcích, pokud jsou spravedlivý, podporovati, ale přál bych si také, aby bylo více porozumění pro stav živnostenský obchodnický. (Výborně! Potlesk.)
Předseda (zvoní): Slovo dále má pan posl. Votruba.
Posl. Votruba: Slavná sněmovno! Jsme uprostřed debaty o naléhavých interpelacích, týkajících se hospodářské krise a nezaměstnanosti. Nemůžeme zapírati, že krise hospodářská zde jest, že je tu také nezaměstnanost a že dostavila se po letech dobré válečné a poválečné konjunktury. Je to krise v průmyslu a z ní plynoucí nezaměstnanost, je to krise v obchodu a v živnostech, která přirozeně se vyvinula právě z nezaměstnanosti. V živnostech tato krise je tím citelnější - uvádím zde jenom na příklad odbor obuvnický - že průmysl sám nemá odbytiště ve vývozu za hranicemi a tudíž hledá své odbytiště doma, čímž připravuje domácí malé obuvníky o práci a výdělek. Tím trpí ovšem státní finance, a to dvojím způsobem: Nákladem na zmírnění krise - to jsou podpory v nezaměstnanosti - dále zmenšeným příjmem na daních, na clech a na ostatních zdrojích příjmů, k čemuž přistupuje také ještě to, co stát dobrovolně slevuje v dobré snaze a předpokladu, že tím přivodí zlevnění cen.
Máme-li se na krisi řádně podívati, je třeba, abychom si položili otázky tyto: Které jsou příčiny krise? Jak lze této krisi čeliti? Co je v moci státu a co je v tom směru povinností našeho průmyslu, co je povinností ostatních činitelů, kteří jsou složkami v tomto celém výrobním procesu? A tu musíme doznati, že příčiny krise jsou světové, že jsou to následky války, (Souhlas.) ukládání vysokých břemen, zavádění zvýšených daní. Víme na příklad, že každý stát po válce, když se jeho finance zhoršily, když dostaly, jak my říkáme, úbytě, snažil se nahraditi ušlý příjem novým zdrojem příjmů a sahal zejména velmi rád k daním nepřímým, nejenom proto, že poplatník je platí, aniž je si toho vědom, že konsument je platí při konsumu, nýbrž také proto, že mnoho vynášejí. Proto také byla u nás zavedena daň z obratu, která jistě je velikým břemenem a která z valné části zaviňuje drahotu nejdůležitějších našich životních potřeb. (Souhlas.) Další příčinou jest zmenšená koupěchtivost sousedních států s rozvrácenou valutou. Přirozeně sousední státy měly a mají potřebu mnohé od nás objednávati, ale poněvadž jejich valuta proti naší je nízká, nemohou si toho dovoliti a objednávají následkem toho jenom nejnutnější z toho, co potřebují.
A nyní je otázka: Je také republika naše sama vinna na této krisi? To je těžko říci, ale dalo by se to vyšetřiti, kdybychom porovnali poměr nezaměstnanosti v naší republice a ve všech ostatních státech a snad z této diference by se mohlo říci, zda je něco, co bylo zaviněno přímo hospodářskou politikou naší republiky samotné. (Tak jest!) Jsou tedy příčiny světové, my však máme také ještě příčiny vlastní, a to je v první řadě kolísavý kurs naší koruny. Tento kolísavý kurs zaviňuje, že nemůže zde ani podnikatel na delší dobu nic podniknouti, ani obchodník nemůže koupiti, poněvadž neví, jak se mezitím kurs utváří, zda neztratí celé své jmění v tom, a ani dovozce a vývozce nemůže nic podnikati a takže kolísavost měny naší zaviňuje stagnaci v obchodu a průmyslu.
Dále mezi příčiny naše spadá také to, že nynějšímu kursu naší koruny nepřizpůsobily se posud průmysl, stát a peněžní ústavy. Průmysl ne výrobou, ani cenami, stát neúplně tarify, daněmi a celními koeficienty a peněžní ústavy také ne tím rozpětím, které je mezi úrokem, který platí ze vkladů a úrokem, který vybírají z úvěru. Když se podíváme na to, co peněžní ústavy naše provozují, vidíme, že to rozpět u veliké a tíživé pro každého samostatného podnikatele, a jestliže mluvíme o tom, že bychom měli naše občanstvo nabádat ke spořivosti, tož je v prvé řadě potřebí, abychom třeba zákonitým způsobem maximovali to rozpětí mezi úrokem, který se platí ze vkladů, a úrokem, který se platí a půjček, abychom na jedné straně podnítili vkládavost našeho občanstva, chuť k ukládání a spořivost, a na druhé straně, abychom povzbudili podnikavost každého podnikatele, který jest poukázán na cizí úvěr a jeho režii snížili. (Výborně!)
Stát může se dnes těžko náhle přizpůsobiti kursu koruny. Tíživost přizpůsobení toho vzniklá vzestupem koruny jest posud citelná a je jisto, že nelze těch 20 miliard kterých my potřebujeme na rozpočet a na potřeby naše, vybrati při kursu vyšším tak snadno, jako by bylo možno při kursu nižším. Ale není to nic platno, musíme s tím kursem tak, jak je, počítati.
Nyní přicházíme k poměru státu k této krisi a k nezaměstnanosti. Krise tato působí na náš stát, jak jsem řekl, že 1. mu ukládá zvýšené úkoly - jsou to podpory v nezaměstnanosti, investiční stavby, na které potřebujeme peněz - posud jich nemáme a doufáme, že otázka anglické půjčky bude zdárně vyřešena; 2. zmenšuje jeho příjmy, jak jsem také předeslal. Je to daň výdělková, daň z příjmu, která klesá, je to daň z obratu, která také klesá, konec konců při zmenšeném dovozu a vývozu klesají u nás také. 3. Stát může se přizpůsobiti nynějšímu kursu koruny jenom postupně. Okamžité přizpůsobení se tomuto kursu by zvětšilo jen finanční jeho potíže, které se zapírati nesmí. Co by bylo tedy třeba? Bylo by třeba opatřiti státu v prvé řadě úvěry, hledati nové příjmy a radikálně šetřiti. (Tak jest!) O úvěru jsem se již zmínil.
Nyní jest otázka, jakým způsobem může stát hledati nové zdroje příjmů. Novými daněmi je to naprosto nemožno. Jsme jistě všichni přesvědčeni, že nemůžeme zaváděti ani nové daně a nemůžeme ani stávající daně zvyšovati, naopak že budeme musiti přikročiti ke snižování, pokud toho státní finance dovolí, jistých určitých druhů daní a k radikální, ale také cílevědomé reformě daňové. (Výborně!) Kde tedy můžeme tyto příjmy státu zjednati? Je to známo. Na příklad poukazuji zde na cukr. Stoupnutí cen cukru na světovém trhu vyvolá jisté zvětšení příjmů pro státní pokladnu. Dále budu míti ještě příležitost poukázati, kde stát může získati.
Kde může stát získati? Získati může tam, kde může svoje výdaje zmenšit. (Tak jest!) Nemůže-li tedy příjem zvýšiti, je jeho povinností zmenšiti výdaje a je nutno potom, abychom řešili otázky, o kterých promluvím, jak odstraniti krisi v průmyslu a jak čeliti drahotě. Odstranění krise průmyslové vyžaduje zmenšení výrobních nákladů se strany průmyslu, t. j. přizpůsobení se nynější situaci racionelním zjednodušením výrobního procesu a tím, že i naši výrobci v průmyslu se spokojí s menšími zisky, než na jaké byli zvyklí v předválečné a válečné dobré konjunktuře. Typisace našeho průmyslu, zmenšení výrobních nákladů, kde přicházejí v úvahu v prvé řadě suroviny, pak otázka mezd. Pokud se týče surovin, je potřebí, aby průmysl dovedl si je opatřiti vhodnou organisací svého nákupu, aby dovedl šetřiti, šetřiti při konstruktivním a technologicky promyšleném propracování výrobků. Pokud se týká otázky mezd, myslím, že ji možno pokládati za vyřešenu, poněvadž mzdy klesly, dělnictvo vyšlo vstříc a slevilo. Dělnictvo se přizpůsobilo a stát má povinnost k odstranění průmyslové krise prováděti investice, a bude to zajisté lepší cesta k odstranění této krise, než udíleti podpory v nezaměstnanosti, ze kterých náš dělník nemůže beztoho býti živ. Jsem přesvědčen, že řádný dělník dá vždy přednost práci a výdělku z této práce než podpoře v nezaměstnanosti. A když podíváme se, co to vyžaduje v číslicích, je to slušná suma. Od 1. dubna 1919 do konce minulého roku bylo u nás vyplaceno, jak včera p. ministr Habrman zde prohlásil, přes 655 milionů na podporách v nezaměstnanosti. Pomysleme si, co by se za to dalo udělati. (Výkřik posl. Prokeše.) Není toho potřebí, je potřebí dáti jenom dělnictvu práci a v tom myslím, pane kolego Prokeši, se mnou souhlasíš. - Stavba státních budov pro státní zaměstnance. Máme mnoho státních zaměstnanců u nás i na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, že nemají kde bydleti a nemají pořádného přístřeší. Stavba železnic, stavba menšinových škol, aby tyto školy nemusely býti umístěny v pastouškách, ve stodolách a v bývalých chlévech (Tak jest!), jako se již stalo. Stavby řádných ubikací pro naše vojsko na Slovensku a v Podkarpatské Rusi a řada potřeb, které dnes na stát naléhají a tlačí. (Předsednictví převzal místopředseda Hruban.)
K otázce odstranění drahoty musí říci, že to není také v moci státu, jako se stále volá, že povinnost státu je to a to, ten má odstraňovati drahotu. Já tvrdím, že stát nemá té moci, aby drahotu odstranil, aby zasahoval nějakým exekutivním způsobem do hospodářského vývoje, který tu je a půjde svojí vlastní cestou, jako šel po celá staletí. Ale stát může přispěti k odstranění drahoty tím, že sníží poplatky telegrafní a telefonní, že sníží tarify na drahách a udělá snesitelnou úpravu daní. (Tak jest!) Jinak nemůže stát v této věci dělati nic. Zejména varuji před pokračováním v myšlence vázaného státního hospodářství, které u nás zklamalo a které zklamalo ve všech státech, kde bylo zavedeno, a ve které nemáme naprosto žádné důvěry. My si nepřejeme vázaného státního hospodářství, my si nepřejeme vůbec zasahování státní správy do soukromého podnikání, poněvadž toto soukromé podnikání jest zdroje příjmů našeho státu. A tento zdroj našeho státu, našich financí, se nesmí podvazovati ve své podnikavosti. (Výborně!)
Proto mohu říci také, že od příští činnosti našeho ministerstva zásobování mnoho si neslibujeme, a připomínám hned, že stát cestu, o které mluvím, jisté zlevnění a jisté slevy, již nastoupil. Ale s jakým výsledkem? Na tarifech a uhlí slevil stát přes půl miliardy, ale náš konsum toho nepocítil, v cenách konsumu nebyla tato sleva nikde vyjádřena. Zato když šla koruna dolů, ceny šly statečně nahoru. Na sirkách slevilo ministerstvo financí 6 hal. na balíčku, ale konsum toho zase nepocítil.
Na volání majitelů uhelných dolů zavedl stát výhodné vývozní tarify do Německa. A jaký byl toho následek? Že porcelán v Bavorsku a Sasku vyrábí se dnes za pomocí našeho uhlí laciněji než u nás. Byla tedy vyvolána konkurence našemu domácímu průmyslu. Tak si my věc nepředstavujeme. Volání, aby stát vyšel vstříc naší výrobě, aby odstranil drahotu a nezaměstnanost, jest správné, ale když stát tuto oběť přinese, chceme, aby to konsum ucítil, poněvadž to dáváme také konsumu a nikoli jen výrobě samé.
Stát má hledati příjmy a šetřiti. Již dříve jsem řekl, že je těžko nalézti nové zdroje příjmů. Ale je možno šetřiti. Je možno zmenšiti výdaje státních podniků, kde máme výdaje velké, které nám naprosto ničeho nenesou. Jak ty jsou vedeny, vymyká se naprosto každé kritice.
Vezmu prozatím jen státní lesy a statky, báňské a hutní závody. Na cifrách dokáži toto naše hospodářství. Náklad na státní lesy a statky činil roku 1919 16 milionů korun, r. 1920 73 milionů korun, r. 1921 174 milionů korun, r. 1922 499 milionů korun, r. 1923 648 milionů korun. Dohromady tedy za ta léta 1.410,000.000 K. To jsou náklady, až na rok 1923, skutečné. Pokud se týče roku 1923, jsou to náklady tak, jak jsou preliminovány v rozpočtu na letošní rok.
A nyní příjmy. Podle rozpočtu za léta 1919-1923 byly tyto: roku 1919 10 milionů korun, r. 1920 71 milionů korun, r. 1921 110 milionů korun, r. 1922 149 milionů korun, r. 1923 preliminovaný příjem, o kterém nevíme, zda bude dodržen, 567 milionů korun, takže celkem činí příjem přijatý za léta 1919 až 1922 a preliminovaný na r. 1923, 907,000.000 Kč. Když porovnáme náklady s příjmy, přicházíme k výsledku, že na hospodářství státních lesů a statků jsme doplatili za trvání naší republiky 503 milionů korun čsl., čili přes 1/2 miliardy. Takový deficit vykazuje toto státní hospodářství statků a lesů.
U báňských a hutních závodů je, bohužel, výsledek tohoto hospodářství ještě horší. Náklady činily v roce 1919 81 milion, v roce 1920 290 milionů, v roce 1921 668 milionů, v roce 1922 přes 678 milionů a na rok 1923 je preliminováno 518 milionů, ale myslím si, že s tím nevystačíme. Tedy celkem 2.164,000.000. Naproti tomu příjem v roce 1919 81 milion, v roce 1920 164 mil., v roce 1921 16 milionů, v roce 1922 65 milionů, na rok 1923 466 milionů, tedy dohromady 802 miliony, takže vykazuje hospodářství báňských a hutních závodů deficit 1.362,000.000 Kč. (Slyšte!)
To jsou výsledky smutné, ty již nekřičí ty přímo řvou a volají po radikální nápravě, Takhle dále hospodařiti nesmíme. Tyto deficity nutno rozhodně sraziti. Bohužel jsme se naučili dívati se na ty veliké cifry velkýma očima, zvykli jsme si hospodařiti ve velikých číslech, u nás 10-20 milionů je nic, to se hodí jako nudle, ale my, chceme-li ušetřiti státu něco a chceme-li skutečně snížiti náklady, které stát má na správu státní a svých podniků, pak musíme počítati s každým milionkem úspor a každý milion úspor a co vytěžíme ze státních podniků, znamená do budoucnosti ulehčení poplatnictvu a znamená zmenšení té složky, jejíž výslednicí je cena, znamená to do budoucnosti zlevnění výrobků a přivedení láce, o které tu dnes mluvíme.
Ale máme-li šetřiti, je nutno vytknouti, že každé hospodářství mimo rozpočet mu přestati. To do budoucnosti nepůjde, aby si vzpomněl ten neb onen faktor v našem a uložil státu nové vydání, které v rozpočtu není.
Jestliže sněmovna rozpočet odhlasovala, je to pro nás zákon, který nás váže, že tento rozpočet nesmíme překročiti. Je naší povinností, abychom spíše ušetřili z toho rozpočtu, než abychom jej překročili. Hospodařiti se státními financemi do budoucnosti může a smí jen ministr financí. Není možno, aby zde byla jiná pokladna než jedině státní, aby státními příjmy disponoval někdo jiný než ministr financí. To prostě nepůjde do budoucnosti, aby některý z resortních ministrů řekl: "Já jsem s z toho svého prelimináře ušetřil tolik a tolik a za to dám tam to a to, s tím budu disponovati." Na to nemá nikdo práva, to je majetek státu. Každé ministerstvo si klade svůj požadavek do rozpočtu, rozpočet se schválí; jestliže se něco ušetří, musí to plynouti do státní pokladny a hospodařiti s tím má právo jedině ministr financí a ten může s tím operovati jen v rámci rozpočtu.
Ukázal jsem, že je u nás nutno hledati úspory. Ale tím narážíme na věc dosti těžkou. Otázka hledání úspor má u nás svoji historii. Měli jsme totiž úspornou komisi, a je to můj názor, že ta úsporná komise měla snad vadu v tom, že byla volena z parlamentu. Není pochyby na druhé straně, že jiná cesta tehdy nebylo možná, že volili jsme cestu nejschůdnější, ale ta velká vada nebyla v úsporné komisi samotné, jako v poměru, v jakém úsporná komise byla vůči ostatním činitelům a vůči státní administrativě. Návrhy úsporné komise se nerespektovaly. Navrhla na příklad, že se nemá dům na Košíku pro Pozemkový úřad kupovati, ale přes to byl koupen za drahé peníze. Když jsme počítali, co by to dnes dělalo, vidíme, že nějaké miliony jsme ztratili, a to zbytečně. Tím je řečeno, že dnes musíme s každým milionem počítati, chceme-li šetřiti.
Snad by bylo zapotřebí, aby při každém ministerstvu se zřídil úsporný komisař, který by neměl nic jiného na práci, než prohlížeti hospodářství ministerstva, nikoli však jen po stránce účetnické. Takové kontroly zavedené máme v jiných úřadech, tak na př. při poštovním ředitelství a při ostatních orgánech státní administrativy. Ale jaká je to kontrola? Prostě všechno se pročte a zavirguluje a řekne se: co je zaneseno, souhlasí s doklady, toto se koupilo za tolik a tolik, doklad jest k tomu. To je účetní kontrola, která naprosto nic nepovídá a není nic platná. Přál bych si věcnou kontrolu, zdali skutečně dobře bylo nakoupeno a zdali bylo potřeba to koupiti, zdali se nemohlo posečkati, zkrátka, zda určité výdaje byl nutno učiniti neb zda mohlo se něco ušetřiti. Takový úsporný komisař při každém ministerstvu by se jistě vyplatil; věřil bych nestrannému úředníku, že bude tyto věci dělati podle nejlepšího vědomí a svědomí. Neměl by potíže, které měla úsporná komise, která řadu dobrých věcí provedla a ušetřila, ačkoli do širší veřejnosti zprávy o tom nepřišly, ale pro poměr k určitým faktorům u nás musela se rozejíti, než aby si dovolila žíti dále a nemoci plniti úkol, ku kterému byla povolána.
Ale vzpomínám ještě na něco jiného. Máme Nejvyšší kontrolní úřad. Podle názoru nás všech myslím, že Nejvyšší kontrolní úřad jest povolán právě k této kontrole věcné, že má každé státní vydání dáti na lékárnické vážky. Představuji si Nejvyšší kontrolní úřad jako podporovatele ministra financí ve snaze po šetření a zmenšení výdajů státních. Má státi při ministru financí a podporovati jej, když ministr financí snaží se, aby určitá vydání nemusel učiniti, když je nepokládá za nutná a nevyhnutelná, když je nepokládá za účelná. Přál bych si, aby také o tom Nejvyšším úřadě bylo slyšeti, že skutečně kontroluje věcně a že tím přispívá k snížení rozpočtu našich potřeb a výdajů. Nesmíme v této snaze po šetření podceňovati sebe menší úsporu, které docilujeme. Opakuji, že každý milion je u nás dobrý.
Myslím, že není situace u nás, přes to, jsem zde přednesl, ta nejhorší. V poslední, době přece jen situace se lepší, nezaměstnanosti ubývá, naše závody dostávají práci. Bude-li pracovati dělník, povede se lépe živnostnictvu a ostatním vrstvám. Jako dobrý zjev a výborný zjev, kterým také jaksi dokládám to, že vázaného hospodářství u nás není třeba, že vázané hospodářství nepřivodí láci a převrat, vytýkám to, že krise, o které dnes mluvíme, vlastně již vrchol svůj překročila a že sestupuje dolů. Krise jest rozumnější než my. Nečekala na naše řeči a docela klidně si prodělala svůj hospodářský postup a svůj hospodářský proces. A to také tvrdím, že hospodářský proces odehrává se zase dále bez jakékoliv asistence státní moci, státní administrativy a státní exekutivy a bez jakéhokoli vlivu našeho ministerstva zásobování. Můžeme jen do budoucnosti vysloviti naději, že situace je u nás čím dále tím lepší, a já bych si přál, abychom více o těchto palčivých otázkách u nás nemuseli mluviti. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. Teska. Dávám jemu slovo.
Posl. Teska: Ctěná sněmovno! Paní a pánové! Poslanec Kučera, člen našeho klubu, promluvil již k podané námi interpelaci o provádění zákona o podporách nezaměstnaných. Kol. Kučera promluvil s povšechného hlediska o průmyslové krisi a z ní vyplývající bídě a nouzi nezaměstnaných dělníků. Pro mne zbývá úkol, abych poukázal na některé křiklavé vady platného zákona a výnosů ministerstva sociální péče a na některé horentní případy prakse okresních politických správ při přiznávání nároku na podporu. Platný zákon o podporách v nezaměstnání je naprosto nedostatečný a ponechává otevřené dveře libovolnému výkladu úřední byrokracie v přiznávání nároku na podporu. Výnosy ministerstva soc. péče svou neurčitostí ještě chaos zvyšují a jsou všeobecným zhoršením již dosti špatného zákona v neprospěch nezaměstnaných. Proto poslanci komunistické strany již několikráte podali návrh a podávají nyní znovu návrh na novelisaci tohoto zákona, neboť jenom tenkráte mohou se nezaměstnaní dovolati svého oprávněného nároku na podporu, bude-li zákon úplně přepracován v duchu stejného práva pro všechny.
V předloze naším klubem podané žádáme především poměrné zvýšení podpor tak, aby nezaměstnaným zaručovaly nutnou minimální existenční potřebu. Dále žádáme odstranění odstavce 8 z §u 2 platného zákona, v němž se praví, že sezonní dělníci, mimo ty, kterým bude nárok na podporu nařízením podle §u 19 přiznán, nároku na podporu nemají. Tento odstavec je hroznou metlou na nezaměstnané dělníky. Politické úřady proto, že v zákoně není pojem, kdo je sezonní dělník, přesně vyjádřen, a v nesčetných případech proto, že chtějí zbaviti dělníka podpory, používají šablonovitých důvodů, že je dělníkem sezónním. Je mnoho případů, že v jednom okrese je přiznána podpora nezaměstnaným některého odboru, zatím co v druhém okresu dělníku téhož oboru je podpora odepřena proto, že prý je dělníkem sezónním. (Posl. Toužil: A teď je pravidlo nevypláceti podporu, není prý pro tento odbor poukázána!) K tomu ještě přijdu. To se stává pravidlem. Toto ustanovení zákona je nanejvýš nesprávné a neudržitelné, neboť v době všeobecné průmyslové krise, ano i krise stavební, nemůžeme mluviti o dělnících sezónních, nýbrž pouze o dělnících nezaměstnaných. Nezaměstnaní mají všichni stejné právo. Trpí všichni stejnou nouzi a bídu, mají všichni stejné žaludky a proto je nutno, aby zákon měřil všem stejně.
Tímto ustanovením trpí nespočetné tisíce dělníků ve venkovských okresech, městech, vesnicích. Jejich bída je neuvěřitelná a volá po rychlé a spravedlivé nápravě. Pan ministr soc. péče ve svém včerejším prohlášení předložil sněmovně velmi bohatou a podrobnou statistiku, mnoho-li se vyplácí v republice ročně na podpory, mnoho-li se vyplácí každý měsíc na podpory. Pan ministr nám dokázal statisticky, kolik dělníků máme v republice nyní nezaměstnaných, ale ani jedno číslo neuvedl, kde by byl poukázal, kolik že dělníků nezaměstnaných je vyloučeno z práva dobrodiní zákona o podpoře nezaměstnaných. (Zcela správně! Výborně!) Pan ministr nám také neřekl, v kolika okresech v republice je přiznána podpora všem nezaměstnaným dělníkům bez ohledu odborů. Pan ministr nám neřekl, v kolika okresech je podpora obmezena buď částečně, nebo v kolika okresech a u kterých odborů je úplně zastavena. My jsme přesvědčeni ze zkušeností, že ani 50% nezaměstnaných dělníků nemá možnost použíti výhod zákona o podporách nezaměstnaných. A jsme přesvědčeni o tom, že tito dělníci jsou macečsky republikou odstrkováni.
Kdyby tisíckrát dokazovali někteří pánové ze stran liberalistických, že republika je zatížena obrovskými výdaji na podpory nezaměstnaným lidem, že je to neaktivní položka v rozpočtu, kdyby tisíckrát dokazovali, že je nepřípustno, aby stát zvyšoval své berně, břemena na poplatníky, aby uvaloval větší daně na své poplatníky, aby snad se udržely tyto minimální podpory, kdyby tisíckráte dokazovali, že je to nespravedlivé, neudržitelné, nic se na tom nezmění, neboť, nemůže-li dáti společnost, která jest založena na soustavě soukromého podnikání, proletariátu práci, pak je povinna buď mu dáti legitimaci na žebrotu nebo mu dáti legitimaci, aby se mohl svobodně dáti zavříti do kriminálu, nebo je povinna mu dáti podporu, aby nezemřel hlady. (Výkřiky posl. Tausika, Pika a Buriana.)
Politické úřady, protože v zákoně je pojem, kdo je sezonní dělník, špatně vyjádřen a protože tuto otázku vyšetřují u nás výhradně četníci, kteří vyšetřují jen tak povahu zaměstnání nezaměstnaného, jednak jeho majetkové poměry a majetkové poměry jeho příbuzenstva, v jakém poměru majetkovém jeho příbuzenstvo si stojí, provádějí zde v celých tisících případů zřejmé nezákonnosti, které nejsou v žádném paragrafu zákona odůvodněny. Má-li dělník dostati podporu, závisí nejvíce na přízni buď místního starosty nebo dobrého zdání četníka. Je velmi mnoho případů, že dělníci jsou odmítáni proto, že jejich tchán má domek, že pracuje, třebaže to už byl starý člověk přes 60-70 let, třebaže je povinen starati se ještě o jiné členy rodiny. Poněvadž má jakž takž bídnou existenci, jeho syn nebo dcera je provdána, a pakliže jeho syn nebo zeť není v zaměstnání, úřady v takových případech nepřiznávají podporu, odvolávajíce se na to, že tchán nebo otec může jeho rodinu vydržovati.
Vážená sněmovno! Řeknu stručně, že se nemohou v krátké lhůtě zde v této sněmovně přednésti všechny ty hrozné bolesti a žaly, kterými nezaměstnaní dělníci právě praksí prováděnou politickými úřady dnes trpí. My žádáme, aby odstavec §u 2 byl ze zákona vypuštěn. Dále žádáme, aby § 18, který zplnomocňuje ministra sociální péče, byl ze zákona o podporách v nezaměstnanosti rovněž vypuštěn. Tímto paragrafem ministr sociální péče je splnomocněn, že může ve vhodné době podpory tímto zákonem stanovené, vyslechnuv dobré zdání zúčastněných odborových organisací, snížiti, po př. vyplácení zastaviti, a to buď vůbec, nebo pro jednotlivá odvětví výrobní, nebo pro jednotlivé obvody územní, když pracovní příležitost všeobecně, nebo v tom kterém odvětví nebo obvodě dostatečnou měrou vzrostla nebo cena životních potřeb značně poklesla. Právě tohoto paragrafu bylo použito ministerstvem sociální péče, že vydalo 8. ledna 1923 výnos pod čís. 38958/III-E/1922 všem okresním a politickým správám na Moravě, v Čechách a ve Slezsku, jímž se snižují podpory nezaměstnaným dělníkům v obcích do 7.000 obyvatelů z dosavadních 8 K denně na 5 K a v obcích nad tento počet z 10 K na 7 K. Ve výnosu ministerstva sociální péče se praví mimo jiné: "Při provádění zákona o podporách v nezaměstnanosti bylo v četných případech, hlavně pokud jde o dělnictvo domácké - tedy ne výhradně o dělnictvo domácké - zjištěno, že plný obnos zákonné podpory v nezaměstnanosti přesahoval by často výši denní mzdy posledního pravidelného zaměstnání dělníkova. Aby i v takovýchto případech bylo dosaženo účelu zákona a nebyla bezdůvodně odmítána pracovní příležitost méně placená, považuje se za vhodno upraviti vyplácení podpor za použití ustanovení §u 18 zákona ze dne 12. srpna 1921 atd., a to tím spíše, ježto podle statistických výkazů nastal poměrně značný pokles mezd a cenový index vykazuje značně snížení cen životních potřeb." (Posl. Bubník: To neodpovídá skutečnosti!) Výnos byl vydán 8. ledna. Ve výnosu se ministerstvo soc. péče odvolává na to, že je zjištěno podle indexu, že ceny životních potřeb klesají. Dovolává se zde tedy něčeho, co včera popíral ministr zásobování dr. Franke, který prohlásil ve včerejší řeči, že právě v posledních měsících v prosinci a lednu nastal vzestup životních potřeb, a ukazoval také, u kterých životních potřeb. Tedy buď mluvil nám pan ministr dr. Franke pravdu a nemluví pravdu výnos, anebo mluví pravdu výnos a ne pan ministr dr. Franke. Víme z praktické zkušenosti, že mluvil pravdu ministr dr. Franke, že index cen životních potřeb stoupá a že není pravda, co říká zde ministerstvo sociální péče ve svém výnosu, že ceny klesají. Podle mého plného přesvědčení tento výnos ministerstva sociální péče byl vydán proto, aby podporoval zájmy zaměstnavatelů a snižování úrovně dělnické (Výborně!), aby nutil dělníky, aby brali práci za každou cenu, neboť výslovně se zde praví", aby prý nebyla odmítána pracovní příležitost méně placená". Tedy to znamená, že ministerstvo soc. péče minulo se svým úkolem a že ono provádí akce, které mají podporovati zaměstnavatele v snižování mezd a najímání pracovní síly dělnické za nejnižší ceny i pod nejnižší úroveň existence člověka. My protestujeme proti tomuto výnosu a máme dojem, že ministerstvo sociální péče ani nesplnilo přesně ustanovení §u 18 platného zákona o podporách v nezaměstnanosti, neboť v něm se výslovně praví, pakliže by ministerstvo provádělo tento paragraf a snižovalo podpory nezaměstnaným v některém obvodě nebo území, nebo v některém odboru atd., že je povinno slyšeti dobré zdání zájmových odborových organisací. Ministerstvo sociální péče nám nijak nepraví ani ve výnosu, ani se o tom včera pan ministr sociální péče nezmínil, že byly slyšeny zájmové organisace, když se tento výnos vydával. (Posl. Bubník: A které to byly, když byly slyšeny?) Ano, nás velmi zajímá, abychom slyšeli nejen, byly-li slyšeny, ale také, které to byly, a daly-li souhlas k tomu, by výnos ohledně snižování podpor byl vydán. Já, vážení pánové, použiji ostrého výrazu - nemohu si pomoci - mám dojem, že ministerstvo sociální péče jest expositurou našich kapitalistických zaměstnavatelů, že nevyslechlo zástupce odborových organisací, neboť nevěřím, že by mohla některá dělnická odborová organisace v této tak těžké době dáti svůj souhlas, aby tento výnos na snížení podpor nezaměstnaných dělníků byl ministerstvem sociální péče vydán.