O reformě státní správy bylo velmi mnoho mluveno a já jenom krátkými slovy dovolím si o této otázce zmíniti, Domnívám se totiž, že základem republiky, základem každého státu je řádná administrativa, jak pravil náš p. president. A tato naše administrativa právě potřebuje nutně oprav. Proto byly také již zřízeny zvláštní komise a v jednotlivých resortech se na tomto úkolu pracuje.
Je nutno začíti od základu státu, a tímto základem státu jest politická obec. Zřízení našich obcí zakládá se na zákonu ze dne 16. dubna 1864, kterým bylo vydáno obecní zřízení a řád volební. Jest patrno, že dnes po 60 ti letech nemůže nám zákon tento naprosto vyhovovati a že se neshoduje s duchem našeho času ani po stránce demokratické, ani po stránce hospodářské.
Podle posavadního seřadění jednotlivých ustanovení dospíváme předem k následujícím požadavkům: Jest třeba stanoviti přesně hranice obcí, aby nedocházelo k zbytečným sporům a stejně pečlivě je nutno udržovati hranice obecní v evidenci, což je věcí úřadů politických. Posavadní přechodné předpisy zavedené §em 23 novely č. 76 r. 1919 o rozloučení obcí a jejich slučování a měnění jejich hranic nutno postaviti na pevný základ v tom směru, aby rozhodování o těchto aktech patřilo do kompetence projektovaných zastupitelstev župních.
S úpravou obvodů místní obce souvisí úprava práva domovského, které potud je upraveno zákonem daný ze 3. prosince 1863, č. 105, a ze dne 5. prosince 1896, č. 222 ř. z.
Nejnovější úprava práva domovského týká se pouze změn, které nastaly rozpadnutím bývalé říše rakouské, ale podstata práva domovského není změněna a po stránce sociální je nutno navrhnouti, aby bylo uvažováno o kratší lhůtě nabytí práva domovského vydržením, neboť podle § 2 zákona č. 222 z r. 1896 nabývá práva domovského výslovným přijetím ten, kdo se zdržoval po dosažené svéprávnosti po 10 let v obci, nežli žádost o domovské právo podal. Při nynějším ruchu obchodním, průmyslovém a zemědělském je tato lhůta příliš dlouhá, zejména ve velkých městech by bylo málo lidí, kteří se po tak dlouhou dobu na jednom místě zdržují, a to zejména dělníci průmysloví, kteří jsou tímto, nyní již zastaralým, ustanovením postiženi, poněvadž prožijí celý život ve velkých centrech průmyslových a vracejí se na stará kolena vyčerpáni a často churaví do svých domovských obcí.
Trpí-li dělníci průmysloví, přišedše do své obce domovské ve svém stáří, trpí začasté po celý život lidé neduživí, kterým není možno pro chorobu si potřebnou výživu opatřiti, trpí vdovy a sirotci, neboť i zámožné obce velice nerady příslušníkům svým potřebné výživy poskytují a proto je zapotřebí, aby jednak břímě chudinské vloženo bylo na vyšší svazky samosprávné, jako je okres nebo země, jednak aby bylo urychleno zřízení ve věcech chudinských, a také aby vyšší úřady dohlížely velice pečlivě na provádění zákona o opatřování chudých.
§ 20 novely č. 76 z r. 1919 slibuje, že vyšší sbory samosprávné nebo správa státní převezmou do roka správu chudinskou a ústavy dobročinné, ale od té doby uplynuly již 4 roky, jest zde pátý rok a není vyhlídek ani naděje, že by tato důležitá péče byla státem převzata.
Rychlé vyřizování věcí chudinských nařizuje již § 6 zákona chudinského ze dne 3. prosince 1868, č. 59 z. z., ale skutek, bohužel, jako při všech chudinských věcech, utek' neboť výkon zákona dán byl do rukou obcí samých a vyskytuje se tu zajímavý případ, že ten, kdo má platiti, rozhoduje sám o tom, má-li vůbec platiti a co má platiti a proto nemůže býti pochybnosti o tom, jak takové uvažování dopadne. Tu pravidelně se ozve sobeckost a rozhodnutí pravidelně dopadne tak, že chudý spláče, neboť nedostane nic, aby se nemusely zvýšiti přirážky a aby poplatníci nebyli zatěžováni. Z toho vznikají dlouhodobé spory a začasté trvá rok i déle, nežli zastupitelstvo o žádosti chudého za podporu rozhodne, neboť podá-li chudý žádost sám, obce zásadně na žádost neodpovídají a podá-li chudý žádost prostřednictvím dohlédacího úřadu, i tu je třeba několika upomínek, nežli obecní úřad vůbec odpoví, to jest, stížnost chudého zamítne, nebo jej vyzve, aby se přistěhoval do obce domovské s ujištěním, že se mu tam dostane řádného opatření.
Toto opatření záleží v tom, že se provede na chudého dražba a dostane jej na starost ten, kdo za jeho opatrování nejméně požádá. Také se dovolí chudému, aby chodil po střídě, čili jinými slovy, dá se mu koncese na žebrotu. Jsou ještě nešťastníci, kteří tohoto lákavého hlasu uposlechnou, ale i v širších kruzích je známo, že toto chození po střídě, vlastně tak zvaná koncesovaná žebrota, nebývá tak často už dnes využívána jmenovitě v zapadlých chudších horských vesnicích a proto žebráci koncentrují se do měst, kde mají naději na větší soucit a podporu nežli na venkově, poněvadž na venkově dopouští se velkého zločinu ten, kdo je chudým a nemůže se řádným způsobem živiti.
Ten je, bohužel, podle názoru veřejnosti považován za vyděděnce lidské společnosti, poněvadž chudoba je považována na venkově jako zločin. Nechce-li se chudý odebrati do obce domovské, musí si stěžovati k okresnímu a zemskému výboru a tak uplyne zase rok, nežli se poštěstí, a to toliko starým vytrvalcům, že se dočkají vyřízení své žádosti za podporu chudinskou, která u mnohých obcí 100 K nepřevyšuje. Je pravda, že mnoho chudých dříve zemře, nežli se jim chudinské podpory dostane a je potřebí proto, abychom se tímto problémem zabývali, nežli stát definitivně tuto otázku upraví.
Tím dostáváme se k bolavé stránce: úřadování našich obcí. Máme četné dobré zákony, ale obecní úřady jich neprovádějí jednak z neznalosti a jednak z nedbalosti. A je potřebí obému čeliti. Neznalosti zákona lze čeliti vydáváním praktických příruček. Musíme si říci, že velká část našeho prostého lidu na venkově v tom úředním slohu našich zákonů se nevyzná, neboť stylisace nebývá přesná, aby se mohl účel, smysl a duch zákonů vystihnouti a tu je potřeba příručkami věci tyto vysvětlovati. Ono se sice myslilo, že zákonem o knihovnách, které každá obec má míti, bude odčiněn tento nedostatek vědomostí, avšak zákon o knihovnách není dostatečně kontrolován a prováděn a tím se stává, že nemáme řádných knihoven na venkově, poněvadž není řádného dozoru nad těmito knihovnami. Rozumí se samo sebou, že by měla míti každá obec bezpodmínečně sbírku zákonů a nařízení, kterou doposud všechny obce závazně míti nemusí.
Mimo poučné příručky je třeba, aby obecní zastupitelstva byla poučována zvláštními kursy. Jestliže povolujeme v jednotlivých resortech v ministerstvu zemědělství a obchodu příspěvky a podporu na kursy ať k zvelebení živností a obchodu, ať k zvelebení zemědělství, pak je dvojnásobně třeba kursů na výchovu našich úřadů samosprávných, poněvadž i zde v našich poměrech se dá mnoho dělat.
Mimo to doporučovalo by se, aby i političtí úředníci snažili se býti více ve styku s naší samosprávou, a aby vhodným poučením a dojednáváním snažili se povznésti úroveň tohoto úřadu. Ovšem je třeba také, aby i úřadování našich obcí se přizpůsobilo úřadování našich politických úřadů. Naše obce na příklad - je to maličkost - nevedou podacích protokolů. Ony sice zapisují odeslaná čísla, ale nezapisují čísla, která dojdou a tím se často stává, že prostě starosta ohlásí: Já nic nedostal, a není naprosto žádného dovolání a ani odvolání, poněvadž obce doposud nemají závazku podacích protokolů vésti.
Po této stránce je potřebí - snad zdá se to býti maličkostí, ale ve skutečnosti je to velmi důležité, aby se zbytečně neplýtvalo papírem, dopisováním, urgencemi atd., poněvadž to všechno znamená vyhazování peněz - i finančnímu hospodářství obecnímu věnovati důkladnější pozornost a dáti ho na pevnou basi. - Pro finanční hospodářství obecní byl vydán zákon č. 329 z r. 1921, ale tento zákon je pouze provisorní a je tedy třeba úpravy poměrů, kterých se tento zákon týká, protože ten zákon byl sděláván na kvap a tím není dosti jasný. Dovoluji si upozorniti na maličkost, že ku příkladu tam je stanoveno, že přirážky nad 200% povoluje a schvaluje zemský výbor, ale stížnosti proti této přirážce rozhoduje a vyřizuje okresní správní komise nebo okresní výbor. Tedy zde již je určitá nesrovnalost, ze které mohou vznikati značné komplikace a tu je třeba, aby tyto věci byly odstraněny. Rovněž je potřebí zjednodušiti u politických úřadů správu k většímu prospěchu a pohodlí občanstva i pro úsporu finanční. Naše okresní politické správy jsou orgány příliš těžkopádnými. Již také způsob zapisování, vedení sumáře, expedování spisů, je tak zastaralý, že se jím zatěžuje zbytečně úřadování. Uvážíme-li, že ku příkl. politické správy mají asi 100 kmenových a pořadových čísel, při nichž spisy přímo jsou zakládány ad acta, zdá se mně to zbytečným zatěžováním a zbytečným vyhazováním peněz.
Je potřebí ovšem také, aby i pokud se týká t. zv. lhůtníků u politických úřadů nebylo byrokraticky zatěžováno vyřizování našich věcí. Je beztoho již zatěžováno t. zv. systémem aprobačním, který byl převzat z Rakouska beze změny, ač již v Rakousku na tento aprobační systém docházely stížnosti a často byl předmětem výsměchu a vtipů. Kdyby, jak je předepsáno, přednosta politického úřadu měl zkoumati vše, co podpisuje nebo aspoň věděti, co podpisuje, nestačily by mu na to úřední hodiny. Z toho plyne, že většina spisů zcela zbytečně putuje od referenta k přednostovi a od toho zase do výpravny a tím se prodlužuje celé řízení. Je pravda, že župní náš jednací řád tuto otázku aprobační upravil, ale až vejde v platnost jednací řád župní, může tato otázka už býti upravena dnes, abychom snadněji mohli přejíti bez podstatných a větších změn v systému úřadování do systému župního.
Je ještě potřebí, aby také upraveno bylo řízení odvolací. Máme velmi mnoho případů malých, nepatrných, ba směšných, u nichž jsou 2, 3 i 4 stolice odvolací. To pokládám za zbytečné zatěžování úřadů. Stačila by snad pro takové věci 1-2 instance, která by vyřídila příslušnou stížnost, aby nebylo zdržováno celkové zřízení. My ovšem také máme velkou stížnost na to, že při politických správách je velmi málo odborných referentů. Tato bolest již dávno dotýká se živnostníků a živnostenských společenstev, které nemají dostatečného množství odborných referentů u politických úřadů a okresních správ, ale dnes se to jasně ukazuje i při otázkách stavebního ruchu. Dnes na př. máme pro stavební ruch jednoho nanejvýš dva techniky, třeba pro 3-4 okresy, rovněž tak jednoho nebo dva lesní techniky pro několik okresů. Tím se vysvětluje, že tito lidé jsou zahrnuti příliš prací, že se ztěžuje celková agenda. Těžkopádné řízení jest pozorovati právě tak v otázkách stavebního ruchu a úlevy stavebního ruchu, jako v otázkách vyvlastňování pozemků k stavbám.
Značným ovšem zatížením politických správ jsou vojenské evidence, které jsou doposavad přiděleny politickým úřadům, ačkoliv je to agenda velmi rozsáhlá a naprosto samostatná. I zde by bylo velmi snadno a možno, aby tyto vojenské aparáty byly nadány větší samostatností.
Konečně je třeba, abych se zmínil o trestních opatřeních politických úřadů. Trestní opatření, trestní agenda a zvláště řízení mandátní musí býti reformováno již proto, aby takovými zdlouhavými průtahy nebyl vzbuzován dojem, že snad úřady nedosti ochotně trestají vinníky a tím také dojem jednostrannosti nebo stranickosti u jednotlivých státních úřadů.
Pokud se týče dnešních poměrů, je nanejvýš potřebí, aby byly vyjasněny definitivně ustanovením našich žup. O této zajímavé otázce se velmi často mluvívá, již mnoho pojednání o ní bylo napsáno, ale když již ministerstvo vnitra vložilo zvýšenou položku ve svém rozpočtu pro zřízení žup v Čechách a na Moravě, je třeba, aby se tak také skutečně stalo, a tím konečně decentralisována byla naše administrativa jmenovitě po stránce hospodářské, aby to odpovídalo skutečně našemu demokratickému duchu a duchu našich zákonů, které za tím účelem byly vydány. Ovšem přál bych si pro zjednodušení agendy, aby župní úřady byly zpravidla poslední řádnou stolicí, aby tedy rozhodnutím druhé stolice bylo konečné a aby další odvolání bylo možno jen žalobou k Nejvyššímu správnímu soudu.
Ještě bych se chtěl zmíniti o ministerstvech, která ve své příliš rychlé snaze co nejvíce administrativu podchytiti, stala se nebezpečnými centralistickými úřady. Jest potřebí, aby se naše ministerstva trochu decentralisovala, což se stane zavedením župního zřízení. Domnívám se, že v budoucnosti budou musiti tyto nejvyšší naše úřady býti vedeny nejen zásadami demokratickými, zásadami účelnosti a úspornosti. Musí se uvažovat, k čemu úřady zde jsou, že mají míti povahu zákonodárnou, že mají býti zákonotvornými institucemi našeho státu, že nemají býti v malicherných věcech úzkoprsé, že mají býti úřady, které tvoří zákony do nejmenších detailů propracované, poněvadž často vidíme, že některé zákony brzo po svém vyjití potřebují novelisace nebo musí býti napravovány prováděcím nařízením, což je jistě nezdravé a nemožné v demokratickém našem státě.
Řekl jsem již jedenkráte, že je potřebí, mají-li býti naše zákony správné a jasné, aby se v nich používalo kladných rčení a ne záporných, jak se ponejvíce děje. To jsou věci snad na první pohled malicherné, ale přece jen také je pokládám za dosti důležité, abych se o nich zmínil.
Mezi úlohami naší samosprávy má býti v první řadě otázka nejenom chudinství, ale i zdravotnictví a bezpečnosti. Otázka zdravotnictví je doposud velikým problémem našich obcí a tu je potřebí, abychom se i my, jmenovitě příslušníci socialistických řad, této věci věnovali s největší pozorností. Tu bych si přál, aby se vyjasnila otázka zdravotní a jmenovitě otázka kompetence při zřizování vodovodů, neboť dnes je tato otázka rozstřiknuta v několika ministerstvech. Zabývá se jí ministerstvo veř. prací, zemědělská rada a ministerstvo zdravotnictví. To je příliš těžkopádné. Po stránce technické by se to zjednodušilo, kdyby celá otázka byla soustředěna při ministerstvu veřejných prací, poněvadž ono je ve svých účincích zdravotní, ale povahou technické.
Jest také třeba, aby se věnovala pozornost otázce nemocniční. Stav různých dnešních nemocnic neodpovídá potřebám, jmenovitě v otázce čelení různým, řekl bych, sociálním chorobám, které dnes doléhají. Naše nemocnice nemohou býti vybaveny takovými prostředky proto, že ponejvíce to břemeno spočívá hlavně na zemích, které platí onu kvotu zemskému fondu po 28 dnech, když nemocenské pokladny nepodporují. Při ztenčeném přídělu zemím obávám se, že to půjde na útraty tohoto zdravotnictví. Bylo by třeba, aby slibovaný zákon o okrskových nemocnicích stal se skutkem, aby mohly býti vybudovány nemocnice okrskové, které by obstarávaly agendu pro několik okresů okolních a mohly se státi dobrodiním těch, kteří jich vyhledávají.
Ovšem řekl jsem, že také bylo po stránce bezpečnosti slibováno obcím, že se stane určitá náprava, že také stát převezme některá z břemen, která se dosud obcím ukládají. Ovšem nedoufám v růžovou budoucnost a nevěřím, že by se mohly brzy tyto věci změniti. Zmiňuji se o nich proto, abych poukázal, že po této stránce je také třeba účelnosti. Doposud takovými orgány bezpečnostními ponejvíce byly u nás četnické orgány, o nichž se můžeme vysloviti jen pochvalně, neboť jsou skutečně na výši doby, skutečně také velmi správně svou funkci vykonávají a tu by si bylo přáti, aby těmto četnickým orgánům nebyly činěny potíže jako se dnes děje, aby mohly pracovati ve svých organisacích. Dnes vidíme, že se jim to odpírá, ale určité části, totiž legionářům, jest to dopřáno. Bylo by žádoucí, aby i ostatním bylo dopřáno, aby mohli pracovati v organisacích na zlepšení nejen svého hospodářského, ale i kulturního postavení.
Zdálo by se, že o těchto věcech četnických zmiňuji se příliš paušálně a mám dokonce obavu, aby někdo neřekl, že strana, která byla za Rakouska krajně antimilitaristická, a která jistě nemůže býti viněna z toho, že by byla militaristickou, těmto věcem dnes věnuje velikou pozornost. Domnívám se, že právě sborům, které se mají starati o klid a pořádek a bezpečnost v našem státě, nejen v našem státě uvnitř, ale i na hranicích našeho státu ať je to pohraniční stráž nebo vojsko, musí býti bezpodmínečně věnována co největší pozornost. A tu také bezpodmínečně mohu říci, že naše strana v těchto věcech nebude nikdy snad státi na stanovisku, aby se poměry tyto neupravovaly tak, aby nám vzniknul kádr skutečně státu oddaných a státu bezpodmínečně věrně sloužících lidí, tak jako toho skutečně postavení a geografické položení našeho státu vyžaduje. Když již o tom mluvím, vyslovuji také přání, aby snad tohoto četnického sboru nebylo nepopulárně používáno, neboť často se stává, že těchto sborů jak četnictva, tak i vojska, někdy se používá ve věcech, při kterých by se jich používati nemělo. Viděli jsme to s velkou bolestí, když bylo používáno četnictva i vojska ve sporech náboženských, viděli jsme, že kde vznikly spory mezi československou církví a církví privilegovanou, řekl bych, vládnoucí, římsko-katolickou, že bylo používáno četnictva. Považoval bych to za ne dosti taktické, neboť tím vzniká v širokých vrstvách lidových dojem, že snad je to nástroj k upevnění určitých privilegií. Bylo by si přáti, aby tato privilegia jako příčina těch sporů jedenkráte zmizela. Domnívám se, že by to bylo i v zájmu římsko-katolické církve, záleží-li jí na tom, aby mravnost byla povznesena a tím sesílena vroucnost a náboženské přesvědčení. A myslím, že by to bylo i v zájmu této církve, kdyby ona nelpěla na těch privilegiích, která stejně jsou přežitkem ze starého Rakouska a kdyby nastalo určité vyrovnání a zrovnoprávnění všech náboženství ve státě, před úřady, právě tak jako jsem se domáhal toho, aby i v rozpočtu toto zrovnoprávnění bylo provedeno. Tím by byla odstraněna příčina zákroků v těchto věcech. Vyvolává to jistě divný dojem, když vidíme, že složky početně velmi silné a velmi státu oddané, které si přejí života v každém směru kulturního, jsou hnány do situace takové, že se zdá, jakoby bylo proti nim snad výjimečných opatření, ať ve formě zákroku četnictva nebo ve formě příkrých zákonů a výkladů zákonů proti nim. Je to velmi bolestné, když vidíme, že jsou zákony vykládány tak, jako kdyby snad měly tato privilegia chrániti. Dovolávám se pro příslušníky československé církve nejen rovnoprávnosti, ale žádám také, aby jejich skutková povaha nebyla posuzována jako zločinná, ale jako, řekl bych, přímo snaha po odstranění všech těch starých rakouských přežitků. Jestliže u nás zákonodárství má míti ducha, který má polepšovati a napravovati, a ne trestati, pak není správno, aby byli ti, kteří jsou naprosto zachovalí a kteří se nedopustili nikdy v životě skutku, který by se mohl kvalifikovati jako zločin nebo nízký zločin, byli bezpodmínečně odsouzeni a trestáni. Každému zločinci i přímo zloději je dávána možnost polepšení a dáván podmínečný rozsudek. Přál bych, aby v těchto věcech bylo rovným způsobem pokračováno.
My ovšem také musíme si přáti, aby i při otázce zastoupení v úřadech, ať je to v ministerstvu školství nebo v zemské školní radě, ona rovnoprávnost došla výrazu. A jestliže v zemské školní radě, v tomto přežitku, řekl bych torsu zemské školní rady, která vlastně by měla patřiti dávné minulosti, jsou zastoupena všecka náboženská vyznání, pak musíme si přáti, aby i zde tato rovnost byla. Tato nerovnost není jenom v zemské školní radě, ale i v naší zemědělské radě, kde třídy, které dosud rekrutují se z nejchudších, nemají toho zastoupení, jak by jejich zájem vyžadoval a jak by toho bylo potřebí.
Při této příležitosti musím poukázati, že právě při ministerstvu zemědělství jest si co přáti, aby bylo neseno duchem nejen spravedlivým po stránce zastoupení v zemědělské radě, ale i pokud se týče jednotlivých poplatníků, neboť není správné, aby byla položka na chov a pěstování koní 30 mil. Kč, ačkoliv pro chov hovězího dobytka je věnováno Kč 1,200.000. Uvážíme-li množství těch dotací, musíme si říci, že zde není ten duch pro ty chudé, kteří tvoří největší základ poplatnosti, jak by si bylo přáti. Ovšem v ministerstvu zemědělství bude se musiti také opatrněji hospodařiti se státními penězi, pokud jde o získávání tak zv. pokusnických statků. Jsem přesvědčen, že když se budou získávati pokusnické statky pro ministerstvo zemědělství pod zorným úhlem účelnosti a potřebnosti, a nikoliv pod zorným úhlem politickým, pak jsem přesvědčen, že by se získaly objekty, což bylo dosud vyloučeno, kterých by mohlo býti použito k těm účelům, kterým mají sloužiti. Je potřebí také, aby ministerstvo zemědělství již jednou řeklo, kdy bude předložena definitivní úprava zákona lesního hospodářství, která dnes je již zastaralá, ze starého Rakouska převzatá a neodpovídá dnešnímu lesnímu hospodářství.
Jestliže naše lesy jsou zlatem republiky, pak je potřeba, aby toto zlato republiky bylo chráněno před drancováním různých výdělečných korporací a společností, které tu jsou jen za tím účelem, aby náš stát vydrancovaly. Domnívám se, že s tímto zákonem bude otáleno tak dlouho, dokud u nás z lesů nezbudou pouze holé stráně a hlavně zpustlá půda, která bude státi miliony, než se bude moci věnovati účelům lesního hospodářství.
V tomto případě by to znamenalo značnou škodu, kdyby nastalo zpoždění tohoto zákona. Zmiňuji-li se o tom, tedy mne k tomu vede hlavně smysl nejen pro krásu naší republiky, nýbrž i smysl pro výnosnost a ekonomii po této stránce.
Máme více věcí, ze kterých dělá se vlastně politická otázka, ačkoliv jsou to věci čistě hospodářské. Jako bych nikdy neviděl v zákoně lesním zákon smyslu politického, tak také se mi zdá, že není naprosto správným domnívati se, že definitivní úprava Pozemkového úřadu jest věcí politickou. To je věc mající hluboce smysl hospodářský, a to potud, že právě musíme si přáti, aby odpolitisováním tohoto úřadu nastala spravedlnost v provádění spravedlivé pozemkové reformy, kterou reklamoval předešlý řečník p. kol. Dubický. Velmi rád to konstatuji, protože dosud se pozemková reforma prováděla nespravedlivě. Je nutno hodně hlasitě volati, aby se pozemková reforma prováděla spravedlivě. Proto velmi rád jsem slyšel kol. Dubického, že on se připojuje k našemu stanovisku spravedlivého provádění pozemkové reformy. (Posl. Dubický: V té věci mluví činy za naši stranu!) Ty činy byly doposud smutnou bilancí, pane kolego!
Nesmíme tedy všem požadavkům podkládati smysl politický, právě tak jako jest nespravedlivé, aby se dával politický smysl volání po zavedení starobního invalidního pojištěním že to bude dar socialistů. To je lidství, to jest povinnost k těm, kteří pro společnost pracují a kteří tuto společnost svou prací udržují. To není politika, to je prostě akt spravedlivého uznání dosavadní práce. Zdůrazňuji to proto, aby s těmito předlohami nebyl dělán politický obchod. Odkládání těchto předloh bychom nesnesli a nehodláme nějaké koncese nebo politické obchody v těchto věcech, pro dělnictvo tak důležitých, prováděti. To je prostě akt spravedlnosti, to je prvním základem státu.
Vůbec všechny zákony dělnictva se týkající považují se za věc politickou, jako kdyby to byl dar dělnictvu. Volá-li dělník po tom, aby mohl v klidu užívati své dovolené, považuje se to za politický dar. Voláme-li po vyřešení otázky zákonné dovolené pro dělníky a učně, to není politika, to je prostě otázka lidskosti. Domnívám se, že po této stránce je mezi námi jasno a proto, když jsem se zmínil o některých těchto věcech . . . (Posl. Dubický: Také my budeme chtíti dovolenou pro zemědělce!)
Místopředseda dr. inž. Botto (zvoní): Prosím o ticho.
Posl. Prášek (pokračuje): Budu pro ten zákon hlasovati. Zmínil jsem se o těch věcech proto, abych prostě ukázal, že nechceme dělati politickou licitaci, nýbrž abychom vypočítali, kde je třeba zvýšení. Jsem přesvědčen, že zvýšení by bylo třeba všude, ale musíme to dělati úměrně dnešnímu hospodářskému životu a dnešním potřebám, aby stát netrpěl ve svém vývoji.
Mluvím-li jménem našeho klubu, mohu kvitovati, že tendence dosavadní politiky nás uspokojila a proto nebudeme v žádném případě odpírati státu pomoci a budeme hlasovati pro předložený rozpočet. (Potlesk.)
Místopředseda dr. inž. Botto (zvoní): Slovo ďalej má pán posl. dr. Körmendy-Ékes.
Posl. dr. Körmendy-Ékes (maďarsky): Vážené dámy a pánovia! Podľa všeobecnej parlamentnej praxe poskytuje rozprava o štátnom rozpočte príležitosť, pri ktorej členovia parlamentu podrobujú kritike vládnu politiku v celom jej rozsahu.
Náš úzkoprsý jednací poriadok činí nám to nemožným a preto musíme sa uspokojiť tým, aby sme sa zaoberali len s tou časťou vládnej politiky, ktorá sa týka nás.
Nás tedy, jakožto maďarských poslancov, týka sa slovenská hospodárska, slovenská kultúrna, slovenská vnútorná politika, a konečne všeobecná zahraničná vládna politika, so zvláštnym zreteľom na jej vzťahy k Maďarsku, bo všeobecné položenie tunajších Maďarov, uplatňovanie, uctievanie alebo utláčanie ich menšinových práv závisí na tejto zahraničnej politike. Kultúrne a hospodárske záujmy Maďarov v republike sú s tisícerými nitkami sotkané s Maďarstvom za hraniciami. Ba čo viac, v týchto vzťahoch na poli hospodárskych záujmov sú záujmy celého obyvateľstva Slovenska a Podkarpatskej Rusi v nerozlučiteľnom organickom spojení s hospodárskym životom Maďarska.
Bo mierová smluva, tento mocenský mierový diktát, mohol násilnými prostriedky roztrhať všetky historické sväzky a odkopnúť každú geografickú jednotnosť, avšak hospodársku spojitosť území, ktoré následkom neodvolateľných zákonov prírody k sebe gravitujú, mohol násilným delimitovaním politických hraníc k veľkej škode obidvoch strán len prerušiť, avšak na fakte spojitosti ničoho zmeniť nemohol.
Z úst českých politikov, na zodpovedné miesta postavených, z úst aktívnych ministrov museli sme počuť také cynické výroky ktorými zjavne sa priznali k tomu, že je priamym hospodárskym programom vlády odbúranie priemyslu Slovenska a Podkarpatskej Rusi, bo tak tomu chcú imperialistické snahy českých šovinistov. (Výkřiky posl. Lelleye.) Prax, ktorú sledoval tento politický smer, zjavne priznaný, nenechal nás v žiadnej pochybnosti o tom, že tu ide o vládny program systematicky uskutočňovaný. Niet tedy divu, že priemysel na slovenských Horniakoch, ktorý sa tak krásne už začal vyvinovať a ktorý bol maďarskými vládami oživený obrovskými štátnymi podporami a udržovaný rôznými štátnými výhodami v záujme uživenia tamojšieho obyvateľstva, ktoré z poľného hospodárstva nebolo v stave sa vyživiť - a tedy vzkriesený bol z hospodárskej nutnosti - dnes v piatom roku republiky leží už v rumoch. (Výkřiky maďarských poslanců.) Krompach, ktorý pracoval so 4000 robotníkmi, dnes so svojimi vychladlými huťami a studenými komínami stojí tam pred ľudom Slovenska tak, ako nemá obžaloba, ktorá je hlasitejšia než všetko iné. Jestli pridáme k tomu, že najväčšia časť verejných zamestnancov rekrutovala sa zo živlov prekolonizovaných zo zemí historických, ba čo viac, že elementy tieto vytrhujú z rúk tamojšieho prvotného obyvateľstva ešte i zriedkavé zárobkové príležitosti na poli hospodárskom, tedy nedivme sa, že dnes už i ten "oslobodený" slovenský ľud vraví to, čo povedal Grün v Tisaroffu svojmu nájomnému spoločníkovi, keď pri vypršaní nájmu rozdelili si in natura inventár a keď Grün jediného somára, ktorý bol v inventári, ponechal svojmu spolunájomníkovi s podotknutím, že "so mnou už i tak ide jeden somár domov a to som ja sám, ktorý som svojho času tento spoločný nájom podujal a po dobu 15 rokov nechal som sa klamať." Jestli bude vláda vo svojej doterajšej hospodárskej politike na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi i naďalej takto pokračovať, a jestli bude tieto územia i naďalej od Maďarska - od ich prirodzeného trhovišťa - tak nepredyšne uzavierať, nielen že spácha chybu v bernej politike, ktorá sa nedá viac napraviť, poneváč podkopáva platebnú schopnosť poplatníkov - ale znepriatelí si tam každého, kto nežije zo žľabu štátu alebo nepožíva nejaký vykorisťujúci monopol, ako na príklad niektorí vlivní páni advokáti, ktorí ako vládne patentovaní "Čechoslováci" najdú všade otvorené dvere. (Výkřiky maďarských poslanců.)
O kolonizačnej politike vlády na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi hovorili sme my opoziční poslanci už toľko, že toto otrepané téma už i nám samým je nudné, avšak nútení sme držať ho stále na dennom poriadku, bo v pomeroch nielen že polepšenie nebadáme, ale čo viac, pomery tieto začínajú byť už katastrofálnymi. Vysťahovalectvo, nezamestnanosť, chudoba nabýva v týchto územiach ohromných rozmerov. So srútením priemyslu a starostiami zemedelcov, ktoré so dňa na den rastú, s nesnesiteľnými bernými ťarchami drží krok dekadencia tamojšieho obchodu. Ľudia akéhokoľvek hospodárského zamestnania vystavení sú stálym sekatúram rozličných berných revizorov a financov, ktorých v húfoch naštvali na tamojšie prvotné obyvateľstvo. Avšak to sme ešte nepočuli, že by títo prehorliví vyňuchávači boli niekoho dolapili tiež z kruhu tých prvotriednych štátnych občanov. (Výkřiky posl. Füssyho.) Zpomedzi tisíc hriechov kultúrnej politiky na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi, ktoré sú dosť známe, je najväčší ten, že tí väčšinou z renegátov rekrutovaní zbesnenci, ktorí miesto rozumnej školskej politiky a výchovy ľudu pokladajú za svoj úkol rozširovanie národnostnej nenávisti a svojimi stálymi násilnostiami a systematickým šliapaním menšinových práv chcú docieliť toho, aby ich minulosť bola zapomenutá, ešte vždy môžu na slobode šarapatiť. O uspokojení duší a o konsolidácii nemôže byť reči dotiaľ, kým títo zurivci, ktorí ani nie Prahou, ale bratislavským ministerstvom boli na nás poštvaní (Výkřiky.), nebudú zkrotení.
I na poli vnútornej politiky pácha tie najväčšie hriechy toto ministerstvo, medzi ktorého múrami nezrodila sa snáď ešte ani jedna zdravá myšlienka. Duch práva, zákona a spravedlnosti nemôže týmito múrami preniknúť a tam má miesto len myšlienka násilia, ako by to chcelo stále upomínať na to, že budova táto bola príbytkom armádneho veliteľstva, predstaviteľa surovej, vojenskej moci. (Výkřiky.) Na toto upomína tam medzi iným aj to, že maďarský jazyk - práve tak oka to činila aj vojenská vrchnosť - snaží sa do pozadia zatlačiť i vo veciach zovňajších, bo na orientačných tabulkách nasleduje po českej alebo slovenskej reči - povedzme po reči československej - na druhom mieste jazyk nemecký a len tretie miesto dostáva sa jazyku maďarskému; ačkoľvek od prvého, výslovne slovenského krajinského úradu mohli by sme azda očakávať, že keď na Slovensku býva päťkrát toľko Maďarov ako Nemcov, aby dal maďarskému jazyku miesto, ktoré mu náleží. (Souhlas maďarských poslanců.) Táto nepatrná zovňajšia vec však je charakteristickým symbol m toho ducha, ktorý všetko preniká, a tej vedúcej myšlienky, aby bol Maďar na posledné miesto zatlačený; to nie je myšlienka česká, o to menej slovenská, je to myšlienka typicky československá, totiž jediná taká zjavná forma, v ktorej sa táto umele vymyslená falošná ideologia predstavuje nám ako žijúca skutočnosť.