3. Zpráva výboru rozpočtového k vládnímu návrhu zákona (tisk 4326) o dani z uhlí (tisk 4349).
Zpravodajem je pan posl. Prášek. Dávám mu slovo.
Zpravodaj posl. Prášek: Slavná sněmovno! Zákon, který právě má býti projednáván touto váženou sněmovnou, jest jedním z těch, o kterém nejvíce bylo psáno, který také nejvíce podléhal kritice, poněvadž nebylo nepopulárnějšího zákona, nežli je zákon o uhelné dávce.
Zákon, který má býti dnes projednáván, je ve skutečnosti úpravou zákona z dubna r. 1920, č. 260 Sb. z. a n., který upravuje uhelné hospodářství. Tedy naprosto není zákon předložený nějakým novým zvláštním zákonem, nýbrž upravuje a, řekl bych správněji, doplňuje a rozděluje zákon č. 260 z dubna 1920, který je stejně rozdělen na dvě části, a tyto dvě části - týkající se jednak uhelného hospodaření a jednak uhelné dávky - jsou předloženým zákonem rozděleny a řádně upraveny. Zákon není novým zatížením poplatníků, naopak znamená podstatné zlepšení dosavadních poměrů, a proto můžeme tento zákon s klidným svědomím doporučovati.
Zákon z 12. srpna 1921, č. 296 Sb. z. a n., upravil uhelnou dávku na 30% ceny uhlí. Řekl jsem již, že zákon o uhelné dani, č. 260 Sb. z. a n., upravil tuto uhelnou dávku ve skutečnosti na 43% prodejní ceny uhlí. Je to jistě velmi silné zatížení daňové, porovnáme-li, že uhlí je nejzákladnějším artiklem naší výroby, a proto 43% uhelné dávky bylo zatížení více než značné. Dnešní zákon uznával tuto situaci, a nejen dnešní zákon, již vláda uznávala nutnost, aby dávka uhelná byla upravena, a to se stalo snižováním uhelné dávky. Posledně se stalo tak cestou administrativní, a to největší snížení uhelné dávky bylo 10. října 1923, v době stávky uhelné, kdy vláda cestou administrativní snížila dávku uhelnou na 10 až 7%. Z toho je vidno, že předložený zákon ve skutečnosti přejímá dnešní stav, který skutečně nastal posledním snížením administrativním, totiž poslední úpravou zákonnou, a není podstatnější změny podle dnešního skutečného stavu. Zlepšení můžeme konstatovati v několikerém ohledu. Jak jsem již řekl, v prvé řadě jednodušším vybíráním této uhelné dávky nenastane velké zatížení.
Ovšem netajím se nikterak, že proti této uhelné dávce byly vznášeny velmi podstatné námitky. V prvé řadě se vznáší námitka proti dávce z uhlí, že prý dávka uhelná zatěžuje výrobnost naši a zvyšuje ceny našich produktů, že ohrožuje konkurenci se zahraničím, že stává se velkým břemenem našeho průmyslu a odsuzuje jej do jisté míry k nečinnosti.
Dovolil bych si několika ciframi poukázati, že tomu tak doslovně není, že uhelná dávka není příčinou, že by nemohl náš průmysl konkurovati, že uhelná dávka nebyla příčinou a důvodem k tomu, aby byly ceny uhlí zvýšeny, jak jsme toho byli svědky. Jen u některých odvětví bych si dovolil poukázati, že uhelná dávka je jednou z těch nejmenších, na kterých participuje náš průmysl, a jeho ceny také nemohou býti závislé na uhelné dávce.
Na př. průmysl železářský vyžaduje si na jeden metrický cent surového železa spotřebu uhlí průměrně asi 1·35 q koksu a 1·75 q uhlí hnědého. Tedy z tohoto množství jak koksu, tak uhlí vypadá uhelná dávka asi 4·04 setiny haléře. V továrně na hospodářské stroje na 1 q odlitků činí 1·1 q kamenného uhlí, dávka činí 1·98 Kč. Jinde zase, ku příkladu ve slévárnách a strojírnách, dokonce na 1 q obnáší uhelná dávka 86 haléřů - tedy jistě cifra, která nepadá při celkové ceně a celkovém obratu tolik na váhu, aby byla brána za záminku, že odsuzuje náš průmysl k nečinnosti. V mnohých jiných odvětvích ještě markantněji vystupuje nicotnost uhelné dávky, ku příkladu při sklárnách, kde dávka činí asi 2·20 Kč.
V továrně na láhve na 1000 lahví činí dávka asi 0·8 Kč. Tedy, vypočítáme-li to na jednu láhev, přijdeme k cifře, se kterou se snad nedá ani počítat. V elektrárnách, jednom v nejdůležitějších našich odvětví, přijdeme k tomu, že na kilowatovou hodinu při spotřebě asi 2 q kamenného uhlí připadá uhelná dávka 3-4 haléře. Tedy nemůžeme mluviti o tom, že zabraňovala by se výrobnost naše, uvážíme-li, že průměrně kilowatová hodina elektrické energie stojí nás 1·80-2 Kč, že tedy 3, nejvýše 4 haléře na tuto kilowatovou hodinu není takovým zatížením provozním, a že tedy nepodlamujeme schopnost a způsobilost konkurenční.
Neuspokojí-li výpočet těchto jednotlivých odborů, mohli bychom poukázati na příklad na cukrovary. Když se jednalo o zvýšení cen cukru, bylo poukazováno na uhelnou dávku a dokazováno, že cena cukru musí býti zvýšena vzhledem k stoupající tendenci uhelné dávky. Mohu říci, že průměrně na jeden metrický cent surového cukru vypadá dávka asi 90 hal. Tedy uvážíme-li dnešní cenu cukru, a počítáme-li, že uhelná dávka obnáší necelou korunu, tak vidíme, že by zde tato argumentace selhala v každém případě, kdyby bylo dokazováno, že snad cena cukru je závislá na ceně dodaného uhlí.
Hodně často bylo poukazováno na to, aby pokud možno pro vyvezené uhlí nebyla předpisována uhelná dávka. Tu museli bychom prohlédnouti cifry vyvezeného a dovezeného uhlí, abychom mohli zaujmouti správné stanovisko k uhelné dávce. Porovnáme-li, kolik uhlí bylo v roce 1922 dovezeno, přicházíme k tomu, že v roce 1922 dovezeno bylo 5 milionů metrických centů uhlí kamenného, 217 tisíc q uhlí hnědého, 863 tisíce q koksu a 9000 q briket. Naproti tomu vyvezeno bylo v roce 1922 10,259.000 q kamenného uhlí, 34,632.000 q hnědého uhlí, 3,538.000 q koksu a 1,427.000 q briket. Tedy bylo, jak vidět, vyvezeno více než dvojnásobné množství našeho národního majetku a našeho bohatství, a kdyby nemělo býti takové podstatné množství vyvezené zatíženo uhelnou dávkou, znamenalo by to podstatné seslabení našeho státního majetku, neboť tento majetek ubývá, nedoplňuje se, a nebýti zatížení uhelnou dávkou, unikal by úplně jakémukoliv zdanění, a tím bychom jen zvětšovali zisky podnikatelů, které v tomto ohledu jsou více než nepoměrné.
Při té příležitosti, když zmínil jsem se o oné dlouhé a pro náš průmysl a národní hospodářství tísnivé stávce uhlokopů, kdy bylo velmi často poukazováno na spojení zápasu uhlokopů s otázkou stanovení cen uhlí, přicházím k zajímavým cifrám, porovnáme-li způsob, jak slevovali zaměstnanci a těžaři a jak slevoval zase stát. Když se podíváme, že na příklad u dolu Kvido v Dolním Jiřetíně slevil stát 125 hal., podnikatel pouze 5 hal. a dělník 23 haléře na 1 q, vidíme veliký nepoměr, ježto stát musil sleviti více než 300% proti podnikateli a dělník slevil více než pětkrát tolik, co podnikatel.
To ovšem ještě stoupne, když na příklad vidíme, že na uhlí z dolu Kolumbus v Záluží zaměstnavatel vůbec neslevil, kdežto stát zase obětoval 125 hal. ze svého příjmu a dělník musil obětovati 28 hal. Mohl bych vypočítávati jednotlivé doly jeden za druhým a všude bychom viděli onu velikou nesrovnalost, že stát obětoval celá sta milionů, dělník desítky milionů, ale zaměstnavatel, resp. podnikatel a majitel dolu neobětoval ze svých zisků ničeho, nebo naopak přicházel stále a stále s dalšími požadavky. Vím, že nejlepším východiskem z této věci by bylo, kdyby mohlo býti jedenkráte sáhnuto k úplnému převzetí, resp. postátnění dolů, aby bylo tím již jednou upraveno definitivně uhelné hospodaření v našem státě. Znám však potíže, které doposud tento sestátňovací proces vyžaduje a jsem si také vědom toho, že také nedojde v brzké době k sestátnění tohoto našeho národního hospodářství a proto musím se tak vysloviti i v tom případě, že považuji za správné a spravedlivé, aby, dokud stát nepřevezme tyto doly, je aspoň zatížil daní, o které právě máme jednati a o níž podávám zprávu.
Mohl bych říci, že stát naopak stále a stále obětoval při uhelném hospodaření ze svých příjmů, mohl bych ukázati na statisíce, kolik od roku 1920 stát již na dávce uhelné slevil, mohl bych ukázati, že uhelná dávka od roku 1920 je na příklad u dolu Herkules v Záluží o 2·69 Kč na 1 q nižší, že u dolu Kvido je nižší o 2·38 a u dolu Julius o 2·39 Kč. Naproti tomu zisk majitelů dolů stoupl právě u zmíněných dolů: U dolu Herkules od roku 1920 u ořechového uhlí o 1 Kč 39 h, u dolu Kvido o 35 hal., u dolu Julius o 21 hal. A tak bych mohl do nekonečna počítati. Z toho je vidno, že stát soustavně snižoval uhelnou dávku, že slevoval ze svých příjmů ve prospěch snížení cen uhlí, ale v konsumu jsme toho nikterak nepozorovali, ba naopak vidíme, že všechno toto velmi podstatné snížení uhelné dávky plynulo výhradně do kapes majitelů dolů. Majitelé dolů - z valné části ani ne příslušníci našeho státu - zabírali tyto výhody, které stát dával.
Bylo poukazováno na to, že snad uhelná dávka je u nás jedinečnou, že jinde není zavedena a že snad my jsme pouze zatížili bohatství našeho národa. I v této věci bych chtěl poukázati na to, že jsme nebyli prvními, kteří přišli s uhelnou dávkou, že již v roce 1917 byla uhelná dávka zavedena v Německu a jistě s charakterem naprosté trvalosti; Německo chtělo vybírati uhelnou dávku trvale, a zrušilo ji ne proto, že by bylo tak tísněno, že by to bylo ohrozilo jeho výrobnost, nýbrž hlavně aby demonstrovalo, že nemůže platiti reparace, aby dokázalo neschopnost svého státu v otázce placení. Proto odvolalo tuto uhelnou dávku. Podobně je tomu do jisté míry také v Uhrách. I tam se setkáváme s touto uhelnou dávkou. V Polsku jedná se o zavedení uhelné dávky, a domnívám se, že současně s hlasováním o naší uhelné dávce bude tato v Polsku také zavedena. V jiných státech, jako v Anglii a ve Francii není snad zavedena uhelná dávka v pravém slova smyslu pod tímto titulem, ale i zde setkáváme se se zdaněním uhlí, třeba nebylo zavedeno pod zvláštním jménem daně uhelné, je však dvojnásobná až trojnásobná než uhelná dávka naše. Ani my nejsme tedy v tomto ohledu prvním a jediným státem, který uhlí zdaňuje.
Zdálo by se, že snad zdaněním uhlí tak, jak se to stalo, nikterak nebude odstraněno, aby majitelé uhelných dolů nestrkali velký zisk do kapsy. Tomu zabráněno jest známou vyhláškou ministerstva veřejných prací, která jest vydána v dohodě s ministerstvem financí a ministerstvem obchodu, kterými se nově upravují ceny uhlí a ona velká nerovnost v nynější úpravě, kde přinášely oběti jen stát a dělník. Nyní se to vyrovnává a přikazuje se určitá oběť také majitelům dolů, zaměstnavatelům, kteří po poslední uhelné stávce ničeho neslevili. Takto stanovenou cenou uhlí nebude přenášena znovu tato dávka na konsumenta a bude zabráněno majitelům dolů, aby shrabovali. Můžeme říci, že tato dávka vyrovnává ony nesrovnalosti, které se dosud jevily.
Ještě bych se chtěl k meritu věci zmíniti o některých věcech. Zákon sám jest zkonstruován jako samostatný zákon. Vlastně rozděluje zákon č. 260 z roku 1920 a upravuje definitivně úpravu našeho uhelného hospodaření. Tedy není zákonem novým, nýbrž definitivní úpravou. Také není nikterak zvláštním zatížením, poněvadž dosavadní uhelná dávka, která obnášela nejprve 43 %, později 30%, potom snížena byla na 18, 20, 24%, upravuje se nyní na 10%, v některých individuelních případech na 7%. Touto úpravou ponechává se ministerstvu financí v dohodě s ministerstvem veřejných prací a obchodu, aby napomáhaly oněm dolům, které mají špatné spojení, špatný odbyt, špatné těžení, snížením uhelné dávky na 7%, aby ony nesrovnalosti v těžení a režii mohly býti vyrovnávány.
Zákon také upravuje otázku užívání v tuzemsku elektrické energie, převáděné k nám ze zahraničí. Na tuto otázku nejednou poukázal svaz elektrotechniků, že do našich pohraničních okresů jest zaváděna elektrická energie, vyrobená v zahraničí, jež není nijak zdaněna. Tím ztížena byla soutěž našim elektrárenským svazům v domácím provozu. Nyní elektrická energie vedená z cizozemska má býti se zřetelem na daňové zatížení domácích elektrických podniků náležitě zatížena.
Úprava tato stane se vládním nařízením, které bude sděláváno po slyšení a jednání s příslušnými činiteli a interesenty. Já se domnívám, že jen tím může se vyhověti přáním, která byla od nás tlumočena naším svaz m elektrotechniků.
Zákon sám nechce sledovati a nesleduje, jak bylo často vytýkáno, tendenci a povahu protisocialistickou. Zákon sám přímo ve svém § 7 snaží se vyhověti tam, kde by to snad sociálně zatěžovalo ty, kteří by toho nezasloužili. Proto se osvobozuje od uhelné daně veškeré uhlí, které by bylo spotřebováno v humanitních institucích důlních, závodních nemocnicích a podobně. Tedy je vyhověno i potřebě a požadavkům, pokud byly vznášeny z řad těžařů a ovšem také z řad našich dělníků, aby tato dávka nebyla snad dávkou protisociální, aby tato daň nezatěžovala těch, kteří právě mají největší nárok, aby byli chráněni.
Z těchto důvodů rozpočtový výbor také přihlížel k návrhu, který byl podán v rozpočtovém výboru p. posl. Pohlem, aby § 7 byl upraven tím způsobem, aby doplnil a rozšířil se okruh, pro který má býti odstraněna a nemá býti předpisována dávka uhelná, aby se tedy vztahoval i na revírní rady vedle bratrských pokladen a jiných ústavů, které jsem dříve vyjmenoval.
Rozpočtový výbor tedy zkoumal veškeré tyto předložené náměty, velmi vážně se zabýval tímto zákonem a po jeho zevrubném projednání a vyzkoušení předkládá vážené sněmovně zprávu se žádostí, aby vládní návrh zákona o stanovení uhelné daně byl váženou sněmovnou nejen podroben rozpravě, ale i přijat v tom přesvědčení, že jde o dávku spravedlivou, která nebude zatěžovati žádným způsobem naši výrobnost a ztěžovati naši konkurenci zahraniční, poněvadž může ministr financí v dohodě s ministrem pro obchod, živnosti a průmysl snížiti, po případě i odpustiti uhelnou dávku na těch výrobcích, které by zatížením uhelnou dávkou nemohly konkurovati se zahraničím.
Z těchto důvodů považujeme tuto dávku v každém případě za spravedlivou, za dávku, která řádným způsobem bude zdaňovati naše národní bohatství a doporučuje proto rozpočtový výbor vážené sněmovně přijetí tohoto návrhu zákona. (Souhlas.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Zahajuji rozpravu o tomto předmětu a oznamuji slavné sněmovně, že jsou přihlášeni tito řečníci: "proti" pp. posl. Pohl a Bubník, "pro" posl. Pik.
Dříve než udělím slovo prvému řečníkovi, navrhuji řečnickou lhůtu 20 minut. (Námitky nebyly.)
Není námitek, řečnická lhůta trvá tedy 20 minut.
Dávám slovo prvému řečníkovi "proti" zapsanému, p. posl. Pohlovi. (Předsednictví převzal místopředseda dr. inž. Botto.)
Posl. Pohl (německy): Slavná sněmovno! Rozdíl ve zdanění uhlí, jak bylo dosud a jaké příště bude podle návrhu zákona nám předloženého, drasticky vystupuje v titulu. Kdežto dříve to byla dávka z uhlí, je to v nové osnově daň z uhlí. To není snad jen pouhá změna názvu, nýbrž má hluboký symbolický význam. Dávka z uhlí byla myšlena jako dávka prozatímní v době, kdy uhlí podle vašeho názoru sneslo zdanění, kdy dávka byla oprávněna. A tehdy jste prohlašovali, že tato dávka platí jen na dobu mimořádnou, a že tedy nemá platiti pro doby normální. Osnova, kterou dnes předkládáte, stanoví vybírání uhelné daně, tedy trvalé zatížení konsumu této důležité suroviny, bez zřetele k požadavkům hospodářským, bez zřetele k zaměstnanosti v jednotlivých odvětvích průmyslových. Je příznačno, že snaha státní finanční správy směřuje vždy více a více k tomu, aby si opatřovala státní příjmy ve formě daní spotřebních. Pro stát je to velmi pohodlné, vybírati daň z uhlí nebo z cukru; je to velmi prosté a primitivní; pro stát stačí půl tuctu úředníků, nehledě k několika případům, daň se téměř nezatajuje, téměř nezadržuje a nedochází k exekucím. Je to určitý, pevný příjem, a s fiskálního stanoviska pana ministra financí mohu zálibu pro tento druh daní zcela dobře pochopiti. Avšak je otázkou, zda to jde k duhu hospodářským zájmům, hospodářskému vývoji státu. otázkou je, zda se bez nebezpečí pro hospodářství může a má postupovati na této cestě, aby se spotřební daně rozšiřovaly a stabilisovaly. Rozdíl mezi provisorním a trvalým, jež dává novému zákonu svůj ráz, není ještě tak rozhodný. Rozhodným jest, že otázka daně uhelné byla od jejího zavedení a od jejího snižování správní cestou stále předmětem boje. Finanční správu nebylo nikdy možno dobrovolně přiměti k tomu, aby uznala, že je v zájmu národního hospodářství tuto daň snížiti nebo odstraniti, nýbrž to bylo nutno na ni vymoci těžkým bojem. Tak ani tato osnova neodpovídá iniciativě vlády a finančního ministerstva, nýbrž je zředěným a zhoršeným výsledkem hornické stávky, kterou jsme před několika týdny skončili. (Souhlas na levici.)
Nuže k budžetování: Ministerstvo nám v důvodové zprávě oznamuje, že v roce 1923 bylo v prvních sedmi měsících přijato na dani z uhlí 338 milionů; v rozpočtu jest jako příjem 1050 milionů. Dejme tomu, že by nebylo stávky, a dejme tomu, že by daň nebyla snížena, pak bychom za rok dosáhli nanejvýše 600 milionů, tedy něco více než polovici toho, co se očekává v rozpočtu. Ještě více: V rozpočtu na rok 1924 nachází se položka "daň z uhlí" se 600 miliony. Tento rozpočet předložila vláda po skončení hornické stávky a když věděla, že se daň sníží na 10% a 7%. Stanovila příjmovou položku na 600 milionů, ač si může každé dítě vypočísti, že na základě nových sazeb může dojíti nanejvýše 250 milionů a patrně ještě méně po obmezení výroby. Chci předeslati, že náš klub a naše strana již od samého počátku byly zásadními odpůrci této daně. A mohu vám sděliti, že hornické organisace bez rozdílu příslušnosti k jednotlivým svazům zásadně požadovaly zrušení a odstranění této daně, která také těžce poškozuje průmysl hornický, aniž jim bylo vyhověno. Kdyby bylo bývalo přáním a žádostem o ponenáhlé snižování vyhověno, byly by nám zůstaly ušetřeny v posledním 1 1/2 roce tři velké boje horníků. A to souhlasí i s vaším názorem, aby daň byla ponenáhlu snižována. Vyslovujete-li se tu a tam o tom, jaké škody hospodářské byly způsobeny těmi boji, měli byste hleděti k vinníkům, k oněm, kteří na této dani tak ztrnule lpějí. V odůvodnění návrhu jsme slyšeli od zpravodaje, je uhelná daň tak, jak je navržena, nezatěžuje života hospodářského, že nedělá příliš mnoho, že ji každý může snadno snésti; v důvodové zprávě se jmenuje také několik číslic. To nerozhoduje. Povaha a tendence této uhelné daně jakožto daně význačně spotřební, která se nedá vypočítati přece za jednotlivý výrobek, jest zcela jiná. Je mně tím pramálo poslouženo, že jeden metrický cent surového železa vyžaduje tolik a tolik uhelné daně, rozhodným jest, že obyčejný spotřebitel nekupuje železo surové; spotřebitel kupuje teprve zboží hotové, jež musí procházeti třikrát, čtyřikrát až pětkrát ohněm. A právě tolikrát lpí na něm daň, než spotřebitel dostane zboží.
Uhelná daň má tedy právě týž škodlivý účinek, jako daň z obratu a má také její povahu progressivního vzrůstu. Vy říkáte, že daň je hospodářským požadavkem a to především fiskální nutností. O tom se nemůžeme jakožto strana oposiční s vámi příti, to je vaše věc. Domníváme se, že je nejvyšší fiskální nutností, aby se pečovalo o hospodářské požadavky života státních občanů, aby dělníci byli zaměstnáni, aby podniky dostaly práci. O tom však nemůžeme, jak řečeno, pouštěti se do výkladů, také bychom patrně nedošli k žádnému výsledku. Vy však při odůvodnění jdete dále; říkáte: "Ano, daň z uhlí je proto nutna, poněvadž je rozdíl ve výrobních podmínkách jednotlivých jam. Kdybychom neměli daně z uhlí, kdybychom ji nemohli náležitě vyměřiti a odstupňovati, ani bychom jednotlivých jam neudrželi jakožto života schopných." Nižší výměrou daně je možno vyjíti vstříc zatíženým jamám. Když uvážíme všechny tyto okolnosti a postavíme se na vaše stanovisko, že nutno uhelnou daň z důvodů fiskálních stupňovitě snížiti, pak bych se mohl zmíniti o něčem z hospodářství světového. Pan zpravodaj o tom také mluvil, myslím však, že věci nejmenoval ve správné souvislosti anebo není v těchto otázkách na výši doby. Mluvil o tom, že také jiné státy zavedly daň z uhlí. Naproti tomu chtěl bych konstatovati, že jen jeden stát zavedl kromě našeho daň z uhlí, a to byl stát německý. Avšak německá vláda již před m síci daň z uhlí zrušila. Polsko rovněž zavedlo daň z uhlí. Avšak i Polsko tuto daň zredukovalo. A Polsko, prý zpátečnické, jde tak daleko, že zdaňuje vývozní uhlí o 5% níže. A naše vláda se odvažuje předložiti nám osnovu, podle níž se vývozní uhlí zdaňuje výše než uhlí pro spotřebu domácí.
A nyní rozdíl mezi návrhem a mezi dohodou s vládou: Dne 10. října bylo jako výsledek stávky sjednáno, aby výnosem ministerstva veřejných prací v dohodě s ministrem financí a ministerským předsedou - tito tři ministři také dohodu podepsali - bylo provedeno snížení daně z uhlí cestou administrativní na 10, 9 a 7%. To byl výsledek boje. Pan zpravodaj pravil, že návrh zákona nedělá nic jiného než aby to, co bylo sníženo cestou administrativní bylo zákonem upevněno a zajištěno. To je úplně mylné a chybné. V nařízení z 10. října jsou šachty a revíry, které mají platiti 10, 9 a 7%, vypočítány přesně a podle jmen. V dnešním návrhu zákona se praví, že daň vůbec činí 10%, že však pan ministr financí v dohodě s druhými ministry může snížiti daň na 7% pro podniky, jež jsou národohospodářsky důležitými. Proč ten rozdíl, proč tato dnešní osnova nepřebírá znění vládního nařízení z 10. října? Které důvody mluví proti tomu? V rozpočtovém výboru jsme podali dotaz, na který nebylo odpovědi - je to příznačno pro podivný způsob, jak se v této sněmovně dělají tak důležité zákony - a ani dnes se nám odpovědi nedostane. Podle mého přesvědčení musila by přece státní správa míti důvod, proč pozměňuje znění zákona, proč klade místo přesně precisovaného rozdělení libovůli správních úřadů. Máme-li proti této libovůli, proti tomuto volnému disposičnímu právu úřadů správních pochyby, pak nejsou tyto pochyby nijak bez podkladu. Zkušenost nás poučila, co toto volné uvážení znamená v případě uhelné daně. V tomto státě nerozhoduje u správních úřadů to, co se žádá, nýbrž rozhoduje, kdo to žádá. (Výkřiky na levici.) Pakli je to podnik blízko stojící Živnokoncernu, jsou mu všechny dveře otevřeny a všechny zákony a nařízení se ohnou.
Jestliže je to podnik jiný, pak se má věc obráceně a tak je tomu i v dosavadní praxi při vyměřování uhelné daně. Nikdo na světě nepochopí, proč až do začátku stávky vládly při vyměřování daně takové poměry, že nejcennější uhlí republiky, nejdražší, nejlepší, uhlí ostravské, bylo zatíženo 18%, a uhlí falknovské 21%. V nejlepším případě mělo by tomu býti přece obráceně, kdyby spolurozhodovaly důvody hospodářské. (Souhlas na levici.) A finanční správě, která podala takové důkazy, že tyto otázky neposuzuje podle hledisek hospodářských, dávají se dnes tak nesmírně rozsáhlá zmocnění, aby i tuto otázku rozhodovala libovolně podle svého volného uvážení.
Další otázka: Celý návrh zákona je pln zmocnění, každý paragraf. Podle zákona může ministerstvo financí, byť i v souhlase s ostatními ministerstvy - avšak my víme, jak málo souhlas druhých v této otázce rozhoduje, když pan finanční ministr něco chce, a celý návrh je pln zmocnění pro finanční správu - postupovati při výměře daně, a souhlas zůstává právě otázkou podřízenou. Avšak v jednom bodě zmocnění schází, v nejdůležitějším, totiž že se finanční správa zmocňuje snížiti daň pod 7%. To by bylo se stanoviska národohospodářského nejdůležitější. Avšak vím a mohu si to asi představiti, které důvody k tomu finanční správu přiměly. V krátké době s největší pravděpodobností nastanou a budou se množiti případy, že správy dolů přijdou a budou prohlašovati, že nejsou pod vlivem krise s to, aby při 7% dani našly odbyt, že žádají zmírnění státních opatření. To pánové z finanční správy vědí a mají o tom tříleté zkušenosti, že tomu tak jest. Tu je ovšem pro orgány finanční správy, jež jinak dělají rády, co chtějí, aniž se příliš starají o zákony, velmi pohodlné a velmi jednoduché, vymluviti se v tomto jednom případě na zákonodárství. Představte si jen: Přijde nějaký podnikatel a prokáže jasně a ciferně, že nemůže při 7% dani uhelné existovati. Je to všechno správné. Avšak referent může odpověděti, že to vůbec nepotřebuje zkoumati. Je-li v zákoně zmocnění obsaženo, má povinnost ho použíti. Avšak finanční správa zmocnění nechce, aby směla daň snížiti ještě pod 7%, nýbrž, jak jsme to prožívali po 3 léta, odkáže v tomto případě všechny spotřebitele a producenty na zákon a řekne: prosím, tu nemohu nic dělati, pod 7% jíti nemohu, a upadneš-li do zkázy, poděkuj se za to nikoli mně, nýbrž svým lidovým zástupcům, kteří se na tom usnesli.
V tom jediném bodě tedy zmocnění vlády schází právě tam, kde by bylo nutné. Vím, že v tom byla různá ministerstva jiného názoru než ministerstvo financí, avšak ministerstvo financí prosadilo svou také zde, a je nejtěžší vadou tohoto návrhu, že neobsahuje zmocnění, podle něhož může jíti finanční správa v souhlase s druhými ministerstvy při výměře i pod 7%.
§ 3. zákona obsahuje ustanovení, že při vývozu uhlí může býti zavedena jiná zásada pro výměru. Již jsem se o tom krátce zmínil. V zákoně je vyměřovací základnou cena fakturní, zásada, která se sama sebou uplatnila, kterou podnikatelé prosadili po dlouhých bojích s finanční správou a která byla pojata do zákona. Ovšem: v bodě 4. a 5. §u 3 je tato zásada zase úplně proražena. Zde má vláda opět velké zmocnění, může to učiniti, avšak nemusí, může z toho povoliti výjimku atd., avšak zase jen při jednom bodě je zmocnění pro vládu omezeno: při vývozu. Podnikatel platí daň z vývozního uhlí z průměrné fakturní ceny, jež se měsíčně pozadu zjistí. Podle jakých zásad se průměrná cena zjišťuje, jaké je při tom řízení, zda podnikatel vůbec může při těchto nejistých vyměřovacích základech uvésti cenu - definitivní cenu může uvésti teprve dva až tři měsíce později - to je jiná otázka. Nehledě k těmto technicko-správním obtížím a spletitostem: Pro zásadu, že zdanění vývozního uhlí má býti větší než uhlí pro tuzemsko, slyšeli jsme jako odůvodnění, že prý je nutno, aby národní uhelné bohatství země nebylo do ciziny darováno, nebo aspoň nebylo dodáváno za nízké ceny. Jistě mne nenapadá hájiti podnikatele. Avšak nepokládám kapitalistické pány podniků za tak hloupé, že by prodávali se škodou, aniž by tu byla nezbytná nutnost, nebo že by nějakému zákazníku něco darovali, ať doma nebo v cizině. Myslím, že všechny zkušenosti s majiteli dolů mluví proti tomuto názoru. Naopak, podnikatelé brali od svých zákazníků vždy tolik, co vůbec mohli nějakou mocí dosáhnouti a dobýti a ceny udržovali nebo zvyšovali. My prý rozhazujeme své národní bohatství do ciziny a musíme je tedy více zdaniti. Nuže, tento bod netýká se jen spotřebitele, nýbrž při tom spolurozhodují i skutečné hospodářské úvahy výrobců, nikoli majitelů dolů a nikoli koncernů, nýbrž horníků. Jaké jsou poměry v našem hornictví? Má-li existovati naše hornictví, jež je dnes nuzně jen z polovice zaměstnáno, musí býti více než třetina uhlí vyvezena do ciziny a rozhodnutí se točí okolo toho, aby bylo pro tuto třetinu nebo pro větší množství než jednu třetinu produkce nalezeno v cizině odbytiště, nebo aby byla práce na třetině jam zastavena, aby byla třetina horníků poslána domů a zbavena zaměstnání. A to je 35.000 horníků. Prosil bych vás, pánové ze státní správy, abyste aspoň jednou udělali jasný krok. Snad je to vaše přesvědčení, že se musíme uzavříti, snad myslíte, že je pro zemi škodlivo, když se uhlí vyváží. Zcela v opaku k Anglii, v opaku k Americe, k Německu, k Belgii, k Francii, k Polsku, v opaku ke všem státům světa, které rády uhlí vyvážejí a vývoz uhlí podporují, je tu ostrov blažených, kde se říká, že nutno uhlí uchrániti pro naše potomky. Nikdo nemůže vypočísti, zda to bude desátý, dvanáctý, nebo snad teprve dvacátý vnuk, který tu bude trpěti nedostatkem uhlí, avšak my na něm musíme seděti! Je to však stanovisko vůči horníkům, táži se? A tu bych chtěl jménem německých horníků přednésti zjištění: Jak vyvinuly se od roku 1920 a 1921 poměry. Ve falknovském revíru bylo již 48% původního osazenstva propuštěno, stav revíru klesl na 1000 dělníků pod stav mírový. V chomůtovském okresu revírního úřadu bylo propuštěno 40% osazenstva. V teplickém revíru 30% propuštěno, a to hlavně proto, poněvadž jsme ztratili zahraniční odbyt a nemůžeme ho opět získati bez velké námahy. A tu předkládá státní finanční správa návrh zákona, v němž žádá, že vývozní uhlí nutno výše zdaniti než uhlí pro tuzemsko!
V § 8 b) - a to je velmi příznačno - zmocněno je ministerstvo financí s druhými ministerstvy, aby ostatnímu vývoznímu průmyslu poskytlo osvobození od uhelné daně, pakli prokáže, že tohoto snažení nebo osvobození od daně potřebuje se zřetelem k výrobním a cenovým poměrům v cizině a že bez tohoto zmírnění daně vyvážeti nemůže. Poprvé rozumná a zdravá myšlenka. Jen bychom si přáli, aby toho bylo co možná nejvíce používáno a aby to neplatilo jen pro jistý průmysl, nýbrž aby všecka průmyslová odvětví mohla z toho míti nestranně prospěch. (Souhlas na levici.) Avšak odpusťte: stát se staví na jedné straně na stanovisko, že ostatní průmysl může býti od daně osvobozen stanovisko logicky zdravé. Při uhlí však, kde rovněž nutno buď třetinu vyvážeti nebo provoz zastaviti, praví stát na druhé straně: "Nikoli, zde se má věc jinak, zde musíš platiti více, zde nemohu poskytnouti osvobození od daně. To je stanovisko, které nikdo nepochopí, které nutno označiti v zákonodárství přímo za nerozumné a nedůsledné.
Přes všechny tyto těžké obavy skutečně zcela věcné povahy a vzhledem k výsledkům hornické stávky, obsahuje návrh zákona v první a druhé části § 2 také porušení výsledků stávky, jak byly sjednány s ministerstvem a jak byly potvrzeny podpisem ministerského předsedy. (Výkřiky na levici.) Avšak strany nejsou právě volné, věcné důvody nejsou hodnoceny v tomto parlamentě a v tomto státě. Zapomínáte, pánové z většiny, že ani vy sami nemáte vůle, vedle vás sedí byrokrat z ministerstva, který vám diktuje, smíte-li souhlasiti s pozměňovacím návrhem čili nic. To je smutný stav pro parlamentární korporaci, když v takových otázkách se snižuje tak daleko, že dokonce tam, kde i majorita je toho náhledu, že potřebí reformy, zlepšení, že je vázána a nemůže reformu a zlepšení provésti. Dnes mně řekl zástupce podnikatelů majitelů dolů - chci to uvésti na tomto místě, poněvadž je to příznačné: Kdybychom byli dříve zvěděli o tomto návrhu, bylo by bývalo mnohé změněno. Rozhodně učiníme pokusy, aby aspoň v senátě bylo něco změněno. Pánové z většiny! Nuže, je to demokracie? Je to vaše vůle, je to koaliční politika, co tu děláte? Jsem zvědav, zda vliv majitelů dolů něčeho dosáhne. Přál bych si, aby při národohospodářských nutných opatřeních, při předpisech, jež jsou v zájmu celého národního hospodářství a tudíž dělnictva pro mne přihlíželo se i k stanovisku podnikatelů. Avšak bojím se, že oni proniknou s úlevami jen tam, kde by jim mohla býti kontrola nového zákona příliš silnou, při vyměřování daně a při vývozu atd., tedy tam, kde toho naprosto nechceme. Neboť my chceme kontrolu, my jsme toho názoru, že daň, kterou vybírá podnikatel a kterou platí druhý, nutno úplně a do posledního haléře odvésti státní pokladně. Nechceme a nemůžeme souhlasiti s návrhem, který je způsobilý, aby ještě těžší měrou posílil beztak již latentní krisi v hornictví, která ještě dále bude poškozovati náš vývoz a která ostatně nevyhovuje hlavním spotřebitelům, celé pracující třídě a všem hospodářským vrstvám státu.