To, co my jsme stále hlásali, že musíme býti státotvornými, že musíme státi za tímto státem, že musíme chrániti jeho samostatnost a jeho integritu, poněvadž jest to v zájmu dělnické třídy a poněvadž si to také české dělnictvo přeje, je, proč jsme byli označováni za sociální patrioty, to bylo dnes komunistickými vůdci také uznáno. I to komunistické dělnictvo jest "sociálně-patriotické" a na tomto faktu nezmění dnes nic nikdo, ani českoslovenští vůdcové komunističtí, ani Moskva. A před tímto faktem a touto železnou skutečností kapitulovali i českoslovenští komunističtí vůdcové, ustoupila před ním - alespoň pro tentokráte - Moskva a spokojila se se shnilým kompromisem.
Na Šmeralovu kladenskou řeč reagoval nejprve Manuilský, jeden z těch, jichž hlas na V. sjezdu Internacionály při stylisaci národnostního programu silně padal na váhu. Ten uvedl: "Nechceme zničení mladého československého státu podle národnostního rozvrstvení. Nikdo nebude vytýkati, budou-li - t. j. komunisté v Československu - heslo sebeurčení až do oddělení vykládati tak, že není synonymem oddělení. Boj za sebeurčení až do oddělení znamená boj proti nacionálnímu útlaku a vytvoření takových podmínek pro nacionální existenci národnostních menšin, které by samy činily rozvod bezpředmětným. Nezamýšlíme nikoho oddělovati od československého státu."
Také III. Internacionála ve svém projevu, obsahujícím autentický výklad resoluce přijaté na V. sjezdu Internacionály uvádí, že její resoluci sluší rozuměti tak, že "komunistická strana v Československu musí podporovati boj národnostních menšin proti útlaku se strany panující české buržoasie, uznávajíc sebeurčovací právo národů až do práva oddělení se od státu a potírajíc všecky pokusy udržeti národnostní menšiny v rámci současného státního svazku násilím a že jest potřebno všemi prostředky podporovati požadavky kladené národnostními menšinami proti národnostnímu útlaku".
To je couvnutí, nesporné couvnutí Moskvy ne tak před komunistickou pravicí v Československu jako před tím, co v českém dělnictvu dnes ještě je, to jest jeho příchylnost k Československé republice a jeho interes na tom, aby Československá republika byla zachována a její integrita nedotčena. Tedy i ta bezohledná Moskva musila alespoň pro tento čas, alespoň pro okamžik spokojiti se tu s méně, než chtěla r. 1921 a letos na jaře, musela vzíti zadost pouhým kompromisem.
Když jsem byl konstatoval fakta, budiž mi dovoleno nyní, abych z toho vyvodil důsledky. V r. 1918 a 1919 mohly býti různé názory o tom, jak má území Československé republiky vypadati. Byly zde názory protichůdné, jeden, že území má býti ještě větší i na nebezpečí, že by bylo přibráno více příslušníků cizích národností, a názory opačné - které se střetly při jednání o mírových smlouvách a také v Národním shromáždění, když bylo pracována na odpovědi na první poselství presidentu republiky - že bude zdravější pro Československou republiku, když do svého území pojme co možno nejméně příslušníků jiných národností. Ale tento spor mohl trvati jen tak dlouho, než o hranicích bylo rozhodnuto. V tom okamžiku, kdy mírovými smlouvami bylo rozhodnuto, že hranice jsou taženy určitým způsobem a že toto určení hranic má třeba za následek i přibrání značného počtu příslušníků cizích národností, v tom okamžiku musejí býti územní hranice Československé republiky i u těch, kteří byli r. 1918 a 1919 jiného názoru, netykavkou "noli me tangere", a to ne snad jen proto, že by to s hlediska státu bylo odsouzení hodno, nýbrž dle mého názoru i s hlediska zájmu dělnické třídy.
Docela správně praví posl. Kreibich: "Slovenská iredenta jest právě tak reakční, jako maďarská a pracuje buď ve službách polských nebo maďarských. Každé přibližování se této iredentě bylo by šílenstvím". To neříká žádný sociální patriot, to říká posl. Kreibich ve svém článku, který byl censurou ne státní, nýbrž komunistickou zabaven. (Veselost.) Ač podle názoru posl. Kreibicha tato iredenta i její aktivní podpora je šílenstvím, přes to Moskva od zdejších komunistů toto šílenství chce. Když však aktivní iredenta slovenská, maďarská, polská a jistě i německá je šílenstvím, pak dle mého názoru je nejen aktivní podpora této iredenty, ale i jen projev budící naděje, že by alespoň v budoucnosti k takové podpoře mohlo dojíti, rovněž šílenstvím. Je-li to, co chtěla Moskva, šílenstvím, pak je také šílenstvím to, co bylo usneseno na posledním sjezdu komunistickém v Československu. (Tak jest!) Nechť si někdo přečte, co napsal bývalý tajemník posledního císaře rakouského Karla Habsburského Werkmann, jak o posledním puči Karlově Karel a kruhy kolem něho stojící počítali na zdejší iredentu - bohužel, jmenuje tam také Slováky a komunisty. Ačkoliv Werkmannovi bylo prokázáno mnoho nepravd, a nechci ho proto bráti jako pramen úplně čistý a autentický, je nesporno, že se v cizině na každé takové hnutí velmi citlivě reaguje. Také v resoluci Hamburského sjezdu socialistického bylo poukazováno na to, že reakční státy, jakým je Maďarsko, počítají s každým hnutím, vedoucím buď přímo k iredentě nebo ji alespoň podporujícím. Dle mého názoru nejen že aktivní podpora iredenty maďarské, slovenské a polské byla by šílenstvím, nýbrž i prostá platonická podpora, i usnesení komunistického sjezdu v Československu je prací pro maďarskou reakci. (Výborně!) Jestli Horthy ví, že v Československu je strana česká, mající za sebou dosti dělníků, která může býti komandována k tomu, aby jednoho krásného dne aktivní iredentu podporovala, pak dle mého názoru vzroste sebevědomí Horthyho a celé reakce maďarské, pak vzroste chuť všech těch našich tak zv. přátel okolo nás, jednou vystoupiti aktivně proti Československé republice. Nedívám se tudíž na věc s hlediska trestního práva, nýbrž s hlediska zájmu československého dělnictva, a pravím: Není to jen - jak Kreibich myslí - šílenstvím, nýbrž je to i zločinem na dělnické třídě, čeho se dopouští Moskva. (Tak jest! Potlesk.)
Tím není řečeno, že vyslovujeme-li se pro samostatnost státu a pro jeho integritu, že bychom se tím úplně stotožňovali s panujícími názory o uspořádání národnostních poměrů v této republice. To jest kapitola jiná. Tu jistě jinaký bude názor těch stran, které stojí na krajním křídle národním a jinaký názor u strany naší, která vždy hlásala národnostní smír. To však nemůže býti směšováno s požadavky iredenty a aktivní její podpory.
Sjezd komunist. strany spokojil se s úspěchem, že bylo odvráceno to, čeho se rozumnější ve straně nejvíce báli, t. j. požadavek po okamžité aktivní podpoře iredenty jinonárodní. Byl dán tomu výraz hned v úvodu národnostní resoluce. Tato resoluce je na jednom místě velmi levičácká, ale v úvodě čouhá - odpusťte mi to ošklivé slovo, když mluvím o komunistech - pravičácké kopyto. Tam se praví, že "skutečnost, že český národ má teprve několik málo let své státní samostatnosti ještě a jsou také v proletariátu silné nacionalistické nálady, vyžaduje v národnostní otázce obezřetné politiky". Referent posl. Burian utěšoval sjezd - myslím, že velká část účastníků komunistického sjezdu s touto resolucí vnitřně spokojena nebyla, vyjádřiti to však nesměla - poukazem na výrok Leninův, že pravo na rozvod ještě neznamená provedení rozvodu.
Když již jsem u tohoto podobenství leninského, dovolte mi, abych se při něm zdržel. Jsou-li v některém manželství takové poměry, ze jeden z manželů vyhrožuje druhému stále rozvodem, že druhému manželi otravuje nejen život, ale třeba v malých dávkách i to, co do úst dává, a navádí-li k těmto stálým rozporům, k otravování společného života a k stálé vyhrůžce rozvodem někdo cizí stojící mimo toto manželství, třeba tchýně zlá, a utěšuje-li tato tchýně manželku, že to s tím rozvodem nemusí býti tak zlé, že vyhrůžka rozvodem ještě neznamená rozvod, co udělá moudrý a rozvážný manžel, kterému takto je otravován život zvenčí? Ten se nejdříve chytí té tchýně a nejprve se s ní vypořádá (Veselost.) - tou tchýní je zde Moskva - té nejprve zakáže, aby mu mluvila do vnitřních jeho poměrů manželských, aby nenaváděla manželku, aby se každodenně s manželem svářila, aby ji nenaváděla k rozvodu. Ten prostě nejprve si zakáže, aby vnější činitel mluvil do jeho manželství. Bylo by však omylem domnívati se, že je správné utěšení, že vyhrůžka rozvodem není ještě rozvod. Nemusí vésti k rozvodu, ale každým způsobem přivodí otrávený, podlomený život, který škodí nejen manželi, jemuž se vyhrožuje rozvodem, nýbrž také té druhé straně, a proto utěšení z úst referenta Buriana, myslím, málo uspokojují komunistické dělnictvo. Než spor o národnostní otázku je mnohem vážnější než ve skutečnosti se mnohým komunistickým dělníkům ještě zdá. These Leninské jsou jasné a zní na iredentu a aktivní její podporu. Některá sekce komunistická může po nějakou dobu provedení těchto thesí se brániti, ale přijde doba, kdy Moskva bude neúprosně žádati, aby these její byly provedeny do všech důsledků. Mohl bych mluviti s jistým škodolibým nádechem, mohl bych snad mluviti o Nemesis v historii, když se dívám na projevy v diskusi předsjezdové a výsledky sjezdu, a když vidím, jak všechno to zlo, které bylo vrháno na naše hlavy a na nás chystáno, nyní obrací se na hlavy těch, kteří vše - před čtyřmi lety připravovali na nás, ale řeknu otevřeně: jsem toho dalek, vím, ze do komunistické strany přešlo velmi mnoho dobrých a poctivých lidí, mnoho dobrých a poctivých dělníků-sociálních demokratů, kteří tehdy byli svedeni přesvědčením, že vstup do III. Internacionály k ničemu vážnému nezavazuje, kteří se domnívali, že budou moci zůstati sociálními demokraty jen s radikálnějším nádechem, že Moskva neprovede svých 21 thesí, nýbrž vytvoření masové strany bude Moskvě imponovati. Názor, že stačí vyčkati až v Moskvě přijde zase pravice k veslu, jest velmi klamný. S Moskvou nejsou a nebudou ani v budoucnosti žádné žerty. Druhá a jedenáctá podmínka ze 21 podmínek z roku 1921 jsou příliš jasny. Moskva nesnese žádných centralistických a oportunistických živlů, Moskva ve druhé a jedenácté podmínce výslovně nařizuje, že tyto živly musí býti ze všech význačných míst i poslaneckých vyhozeny a nahrazeny živly čistě komunistickými. Není žádného kompromisu v této věci. To by se všichni mýlili, kdož čekají jiný vývoj. Moskva bude důsledně prováděti nejen svůj nacionální program, nýbrž také druhou a jedenáctou podmínku a prostě osud, který byl v roce 1921 chystán nám, neúprosně stihne velmi mnoho těch, kteří v r. 1920 pracovali k roztržce a na založení komunistické strany mají největší zásluhy.
Jest opravdu třeba přímo s žalem konstatovati, když vidíme, jak několik mladých lidí nezralých, nezkušených, bez nějakých politických vědomostí a práce může jen proto, že jsou mluvčími a slepými vykonavateli Moskvy, ze sedla sesaditi staré osvědčené pracovníky, kteří v dělnickém hnutí pracovali mnohá desetiletí a tam ztratili své zdraví a podkopali si svůj život. A jestli to tak půjde dále, a jestli dnes vyhrála mládež třída I., totiž od 20 do 30 let, za rok už nebude předsedou nynější předseda, nýbrž vyhraje mládež mezi 16 a 20 lety, za další dvě léta přijdou ještě mladší, a kdybychom zmínili pasivní volební právo do Národního shromáždění, jsme přesvědčeni, že za několik málo let pošle Moskva do Národního shromáždění svou nejmladší výbojnou gardu.
To neleží v povaze českého dělníka. To Moskva nepřekoná, to Moskva nezmění. České dělnictvo od let, i když bylo v Internacionále, dovedlo si zachovati svoji samostatnost. (Tak jest!) Dělnictvo české bylo vždycky věrné národu. (Výborně!) Bylo při tom internacionální, ale svoji internacionálnost nikdy nevykládalo tak, že by mělo zraditi svůj národ. (Výborně!) České dělnictvo vedlo v každé Internacionále boj o svoji samostatnost. A to, co se opakovalo v Kodani, to se dneska opakuje v Moskvě a v Praze. A jestli tajemník komunistické strany a někteří mluvčí už na sjezdu mluvili o suverenitě sjezdu, pak to byla proti Moskvě revolta, která bude postupovati. Je nemyslitelno - to pravím znaje povahu českého dělníka - aby český dělník dal se zotročiti kýmkoliv, tedy také ne Moskvou. (Tak jest!) A jestli posl. Burian s tohoto místa už předem varoval před tím, aby státní správa neodvažovala se sahati na komunistickou stranu a ji rozpouštět, pak, kdyby šlo po mém, dal bych mu ujištění, že státní správa komunistickou stranu nerozpustí. Není toho potřebí . . . Ona bude rozpuštěna, ale nerozpustí ji československá správa státní, nýbrž buď československá komunistická strana setrvá na svém stanovisku v otázce národnostní proti Moskvě, proti podpoře aktivní iredenty - a pak tuto stranu rozpustí Moskva, anebo se Moskvě podrobí a bude podporovati aktivně iredentu ostatních národností - a pak ji rozpustí československé komunistické dělnictvo (Potlesk.), poněvadž československé komunistické dělnictvo v této straně nesetrvá.
Bohužel, než jsme přišli k tomuto poznání, musila dělnická třída prodělati těžkou dobu, přinésti velké oběti, byla oslabena, její akční síla zmenšena a výsledky toho vidíme. Kde bychom byli, kdyby mezi námi nebyl rok 1920? Snad je to v jednom směru dobré, tak jako imunisace proti určité infekční nemoci nastává jen po jednom onemocnění, snad je to dobré, že dělnická třída i tuto infekční chorobu moskevskou prodělala. Bude proti ní v budoucnosti na dlouhá desetiletí imunní. Ale škody tím nastalé nebudou moci tak brzy býti odčiněny. A důsledek toho vidíme v celém politickém životě: roztříštění dělnické třídy vzbuzuje naděje reakce. Dnes zvedá se i u nás politická, hospodářská a sociální reakce. A my musíme zkoumati objektivně podmínky, zdali přišel její čas a zdali nastolení takovéto reakce bylo by prospěchem republiky. My vidíme vývoj různých reakčních stran za hranicemi. Jeví se tam v různých formách, někde ve formě demokratické tím, že rozhodne voličstvo, jinde ve formě nedemokratické tím, že vůle voličstva je korigována volebním řádem, nebo ze je nahrazena diktaturou. Avšak my vidíme také, kam všechny tyto pokusy dospěly. Nejsou tomu ještě plná dvě léta, kdy vítězně vtáhl do Říma v čele 200.000 členů fašistické milice Mussolini. Tehdy Mussolini měl za sebou nejen fašistickou milici, ale mohl také spoléhati na to, že za ním stojí velmi vlivní činitelové, vojsko - tedy téměř celá ozbrojená moc - úřednictvo, byl podporován průmyslníky a bankami a ne na posledním místě veliký kádr jeho přívrženců tvořili i dělníci, v prvé řadě dělníci zemědělští a železničáři. Tehdy se zdálo, že Mussolini representuje vůli velké části národa, že jedná v zájmu celého národa, když provádí svoji diktaturu. A jak věc vypadá dnes? Dnes stojí v rozporu s fašismem Mussoliniho nejen vlivná strana Popolari, ale také dříve silně ho podporovavší váleční invalidé. Dělnictvo napořád od Mussoliniho se odvrací a zohavená mrtvola Matteotiho jako mučedníka provádí přes všechno potlačování tisku velikou agitaci proti fašismu. Nedávno i svaz průmyslníků usnesl se, domáhati se zase plné svobody tisku a plné svobody koaliční pro dělníky. Různé strany podporovavší Mussoliniho odpadají. Z liberálů zbyli na straně Mussoliniho toliko staří liberálové rázu Salandrova, kdežto druhá část odepřela mu další podporu. Přes obranu fašistické milice, přes násilnosti a přes famosní volební řád Mussolini při posledním projevu důvěry již nedosáhl ani všech hlasů, které má ve své většině, již dostal pouhých 315 hlasů, něco málo přes obyčejnou většinu, už nemá ani kvalifikované dvoutřetinové většiny, kterou mu zaručuje volební řád. Jestli někdo u nás chce následovati tento pokus, prosím, cesta jest mu volná. Jestli je to státnické po zkušenostech v Italii a ve Španělsku, to ponechávám k posouzení rozumem a velkým rozhledem oplývajícím státníkům. S osobami s malým politickým rozhledem se o to příti nebudu.
V Anglii nedávno provedeny byly volby. Tam zvítězili konservativci a dosáhli dvoutřetinové většiny všech mandátů, ač representují jen minoritu voličů. Zvláštní volební řád, opírající se někde ještě o privilegované volební právo, na př. inteligence, doktorů, o plurální volební právo, ale hlavně opřený o t. zv. právo relativní, umožnil, že menšina je parlamentárně většinou. Znamená to něco pro posouzení vůle a smýšlení anglického voličstva? Nikoliv, Labour Party, která ke konci r. 1910 měla okrouhle 370 tisíc hlasů, a v r. 1918 již 2,245.000 hlasů, tentokráte soustředila na své kandidáty okrouhle 5 1/2 milionů hlasů. Kdežto účast voličů vzrostla toliko o 13%, počet hlasů soustředěných na kandidáty Labour Party vzrostl o 27% hlasů, Tu nelze mluviti o tom, že by v Anglii byl ve voličstvu odklon napravo. Naopak, tam je odklon nalevo, jenže tento odklon nalevo se projevuje zvláštním způsobem. Projevuje se na těle strany liberální. A je zajímavé, že všude za hranicemi jsou to v prvé řadě t. zv. strany liberální, které stále volají "napravo", a že to jsou ony, které potom nesou důsledky tohoto volání. Děje se jim, jako muži, který kráčí vedle vozu, volá na kočího, aby nenechával tak mnoho táhnouti levému koni nalevo, aby obrátil vůz poněkud napravo, a zapomíná, že u pravého kola je on, který jakmile vůz zahne napravo, sám přináší první oběť tím, že koly vozu je rozdrcen.
Tak se děje každé liberální straně, která volá "více napravo". Pro liberální strany znamená to sebevraždu. Volání napravo neznamená ztrátu pro socialistické strany, nýbrž pro strany liberální. A jestliže se do voličstva vnáší heslo "napravo", pak si voličové řeknou: Když máme jíti napravo, nepotřebujeme liberální strany, pak půjdeme skutečně do nějaké strany konservativní. To je zkušenost anglických voleb. Liberální strana je tam dnes rozdrcena, voličstvo houfně ji opouštělo. Liberální strana dnes nebude již znamenati "oposici jeho veličenstva", nebude onou první stranou, která při přesunech a výkyvech, které v Anglii jsou tak časté, se objevuje jako strana, která by mohla převzíti vládu do svých rukou.
Jsem toho názoru, že také veškeré pokusy o zhoršení volebních řádů, které byly učiněny za hranicemi, nijakým způsobem nemohou trvale podporovati reakci. Mohou to býti pokusy toliko dočasné, nemohoucí zadržeti socialismus, a nemohoucí zadržeti požadavky dělnické třídy.
Jestli se u nás mluví o následování této taktiky, pak mohu toto následování provázeti pouhým trpkým úsměvem. U nás nedávno byl pronesen výrok, že je potřeba "obratu od jistého suchého a skrytého bolševismu". Naproti tomu jsme četli včera v orgánu německé sociální demokracie, že "tento stát stal se nástrojem kapitalistické třídy." Je vidět, jak oba extrémy přehánějí. Jest naprosto nemožno, aby tento stát byl nástrojem kapitalistické třídy a zároveň provozoval skrytý a suchý bolševismus. Bolševismus provozující neokapitalismus je možný, vidíme ho v Rusku, ale že by vyslovený kapitalismus provozoval suchý a skrytý bolševismus, toho ještě nebyli jsme svědky a nemáme pro to příkladu. Tedy tato kritika má odůvodnění hesla "napravo", že je úplně neopodstatněná a neodůvodněná.
Nechť každý, kdo si s tímto heslem zahrává, uváží toto: Je pro Československou republiku kapitálem, který by v jiných zemích hledali, že se k této republice, její existenci a její rozkvětu také hlásí dělnictvo, a to dělnictvo ve své většině. Bylo třeba velké práce pro myšlenkové přeorientování sociálně demokratického dělnictva, které bylo po desetiletí vychováváno v Rakousku protistátně, když dneska má mysliti a jednati státně! My jsme toho docílili a to jest z hlediska státního veliké plus. Když může stát uvnitř i navenek opírati se nejen o vrstvy občanské, nýbrž také o dělnictvo, pak myslím, že je to více, než co může kterýkoliv diktátorský stát učiniti.
Jestli se dnes u nás mluví o škodlivosti osmihodinné doby pracovní, jestli se u nás myslí na atentát proti této nebo jiné vymoženosti sociální nebo demokratické, pak klidně řeknu: nechť kdokoliv učiní podobný pokus, nechť kdokoliv pokusí se o to, tyto myšlenky uvésti ve skutek, nechť kdokoliv učiní pokus o to, připraviti dělnictvo o vymoženosti demokratické a sociální prvních šesti let této republiky! Kdo by se o to pokusil, není státníkem" není přítelem této republiky, nýbrž stejně tak nebezpečným nepřítelem jako Moskva, která nařizuje podporovati iredentu aktivně (Potlesk.), neboť onen kapitál, ona láska dělnictva, zejména sociálně demokratického, nesmí býti lehkomyslným způsobem utrácena. Podle mého názoru úkol státníků v Československé republice je ten, udržeti si dělnictvo pro Československou republiku a pro její podporu.
Jestli jeden z řečníků naší strany ve svém projevu prohlásil, že strana naše jako strana státotvorná dá státu, co jeho jest, pak myslím, že mohu k tomu připojiti, že jsem pevně přesvědčen, že dělnická třída má právo žádati, aby také stát československý dal jí, co její jest. (Výborně! Potlesk.)
Předseda (zvoní): Listina řečníků k povšechné rozpravě je vyčerpána. Další řečník k rozpravě té již přihlášen není. Je tedy povšechná rozprava skončena.
Pan zpravodaj navrhl ke konci svého referátu, jímž zahájil povšechnou rozpravu, aby sněmovna se usnesla vejíti o státním rozpočtu v rozpravu podrobnou.
Budeme tedy hlasovati o jeho návrhu.
Sněmovna je způsobilá se usnášeti.
Kdo souhlasí s tím, aby osnova finančního zákona a státní rozpočet vzaty byly za základ rozpravy podrobné, nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To je většina. Tím přecházíme k rozpravě podrobné.
Než však k ní přikročíme, nebude-li proti tomu námitek, vyřídili bychom ještě druhý odstavec pořadu dnešní schůze, jímž je: