Po uvážení všech těchto okolností a důvodů uvedených v míře nejnutnější měly by zmizeti všechny obavy a pochybnosti zákona a opatření tohoto se týkající. Ba ani důvod, že snad při nynějších těžkých finančních nesnázích a břemenech by placení pojistného příliš zatěžovalo, bylo-li by vůbec možné, není takovým, aby odklad účinnosti tohoto zákona byl příliš daleký. Tím spíše však toho není třeba, když je úmysl zavésti jeho účinnost po provedení reformy daňové, která má přinésti úlevy.
Byť i skutečnosti byly všude tak obtížné, nelze přehlížeti, že bude platiti každý sám pro sebe, svoji rodinu a zabezpečovati se tak proti nehodám života i stáří. A to je jistě moment, na který zapomínati nebo jej přehlížeti není radno.
Zákonná osnova sama vykazuje mnoho velmi prospěšných změn osnovy původní a lze je jen vítati. Tak zvláště invalidita je přístupněji fixována, renta starobní bezpodmínečná a za dvou modalit i v 60 letec¨ dosažitelná, nárok vdovský přijatelněji upraven a odbytné zvýšeno. Při tom nutno zdůrazniti, že osnova tato vybudována jest na mathematicko-pojišťovací konstrukci, kterou nelze tak snadno měniti, aby základ sám, zaručené plnění převzatých nároků a povinností, nebyl ohrožen. Základ tento je učiněnými změnami neporušen a proto s důvěrou a bez obav je možno věc v život uvésti.
Finanční povinnosti a závazky státu, které vyplývají z §u 2 osnovy (placení pojistného za osoby k presenční vojenské službě povolané) a zvláště z § 67 (poskytování příspěvků ke každé rentě z pojištění tohoto nabyté), jsou a budou velmi značné. Rozpočtový výbor pojednav o těchto nákladech navrhuje jich schválení. Z §u 2 počítá se pojistné asi za 7486 osob ve výši 1,976.000 Kč ročně. Příplatek k rentám podle § 67 bude v počáteční době stoupající. Po účinnosti zákona ve 4. roce budou činiti asi 4,740.000 Kč, v 10. roce asi 62 miliony, ve 20. roce asi 165 milionů atd.
Vedle toho budou i náklady nepřímé, jako zřizování a udržování soudu, osvobození od poštovného a úlevy finanční podle §u 133, jež ciferně stanoviti nelze, ale kterých je třeba ke snadnějšímu plnění uložených povinností.
Výbor rozpočtový jsa si vědom, že k řešení tohoto základního a dalekosáhlého problému je třeba podpory a příspěvku státu, neváhal s rozhodnutím, aby umožnil toto veliké sociální dílo, dílo, které může míti za následek nejen zabezpečení samostatně hospodařících, nýbrž které může vyvolati odstraněním obav před následky invalidity a ztráty schopnosti k výdělku větší chuť k práci a podnikání, větší radost ze života, které může život učiniti snesitelnějším a v stáří zabezpečiti klid a zasloužený odpočinek.
Jménem rozpočtového výboru navrhuji slavné sněmovně, aby osnově tohoto zákona udělila ústavní schválení. (Výborně! Potlesk.)
Předseda (zvoní): Slovo si vyžádal pan ministr soc. péče dr. Winter. Dávám mu je.
Ministr soc. péče dr. Winter: Slavná sněmovno! V debatě o osnově zákona o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří byl hlavním předmětem kritiky zástupců dělnických stran §u 287, odst. 2, podle kterého zákon ten směl býti uveden v činnost vládním nařízením současně se zákonem o invalidním a starobním pojištění osob samostatných.
Ve schůzi poslanecké sněmovny ze dne 16. září 1924 prohlásil na př. p. posl. Schäfer: "Nemáme ještě sociálního pojištění, i když tuto předlohu ve sněmovně přijmeme a když se na ní usnese senát. Jest souvislost tohoto zákona s pojištěním osob samostatných . . . bojíme se, že sociální pojištění osob samostatných dá na sebe čekati ještě velmi dlouhý čas. Se spojitostí pojištění osob samostatných může to dopadnouti tak, že zákon o sociálním pojištění dělnickém bude sice možno čísti ve Sbírce zákonů a nařízení, že však dělník nebude míti ani starobního, ani invalidního pojištění. Uplatní se nové odpory při poradách o pojištění osob samostatných a veliké dílo, které zde ve sněmovně a senátě má býti skončeno, bude sice jako zákon hotovo, ale nebude ještě dlouho působiti."
Vzhledem k tomu pak soudil jmenovaný pan poslanec, že není třeba mluviti o "vítězství optimismu", jak jsem já učinil.
Na to jsem zdůraznil v závěrečném slově, že přes tuto námitku můžeme právem mluviti o vítězství optimismu.
Slavná sněmovno! Žádné velké dílo nedá se provésti bez značné dávky optimismu. Je třeba pustiti se do práce s nadějí, že se zdaří překonati obtíže a překážky, které se každému velkému dílu postaví v cestu. Kdybychom nechali vždy převládnouti hlasy pochybovačné, připustili bychom, aby všechna naše energie byla zlomena v zárodcích.
Ale v daném případě nebyl to pouze optimism povahy, jenž mi diktoval onen projev. Byl jsem pevně přesvědčen, že spojení obou zákonů citovaným ustanovením neznemožní, ba ani neoddálí účinnosti zákona o pojištění dělnickém.
Tato moje víra nebyla však slepá, nýbrž opírala se o tři pevné pilíře.
Jednak byl jsem oprávněn počítati s naléhavostí reální potřeby pojištění osob samostatných. Jistě jest mezi osobami, na které podle předložené osnovy pojištění se má vztahovati, řada jich, které aspoň podle svého nynějšího hospodářského stavu pojištění nepotřebují, pro které pojištění nebude míti pravděpodobně významu a které proto nejenom nenaléhaly na jeho uzákonění, nýbrž snažily se po případě je oddáliti. Ale veliké vrstvy osob samostatných, jak živnostníků, tak i malorolníků, pojištění potřebují. Z četných projevů zájmových korporací i schůzí je patrno, že tyto vrstvy na uzákonění pojištění osob samostatných naléhají. Bylo proto možno již na podzim loňského roku počítati s tím, že tyto vrstvy v době poměrně krátké vynutí pojištění i pro sebe, a vynutí tak brzkou účinnost i pojištění dělnického, na jehož oddalování nemají zájmu.
Další pevnou oporou pro mou víru bylo přesvědčení, že sociální pojištění není pouze naléhavou potřebou vrstev, které do něho mají býti pojaty, nýbrž že je také naléhavou potřebou pro stát, jak jsem podrobněji vyložil, odůvodňuje jako zpravodaj sociálně-politického výboru zákon o pojištění dělnickém.
Ideovým pilířem mé argumentace jsou však důsledky sociální i politické struktury našeho státu.
Československo je přímo rozenou republikou. Nemajíc panovnické rodiny, nemá pretendentů trůnu a nemusí proto vážně pomýšleti na možnost monarchistické formy vlády.
Československo nemá však ani aristokracie, takže ani s vlivem této vrstvy, jinde tak mocné, na svou vládní formu nemusí počítati.
Sociální síly obyvatelstva Československé republiky jsou tak rovnoměrně rozloženy, že ani vláda diktatury není zde možnou.
Pro Československou republiku nezbývá nežli vláda demokracie. To jest vždy nejobtížnější forma vlády; její obtíže vynikají tím více po politické revoluci, kdy dosavadní negativní energie národa má býti použito ke práci tvůrčí. Tím těžší jest pak tato forma vlády, čím komplikovanější je politická i sociální struktura státu.
Je-li však pro naše poměry demokracie jedině možnou vládní formou, jest nutno vytvořiti předpoklady, aby její obtíže byly co možná nejrychleji trvale překonány a aby její fungování způsobovalo co nejméně poruch. Má-li se toho dosáhnouti, jest nezbytno, aby vláda v demokracii mohla se opírati o vrstvy co možná nejširší. Ty jsou však pevnou oporou vlády svých exponentů pouze tenkráte, když rozumějí jejich činnosti. Nerozuměly by jí, kdyby nebylo shody mezi tím, co jejich exponenti říkají a co konají, nerozuměly by jí, kdyby tito exponenti se nesnažili s největším úsilím opravdu provésti, co prohlásili za možné, dosažitelné a proveditelné.
Proto vládní program v demokracii nemůže býti pouze snůškou lesklých a líbivých slibů, na jejichž splnění nikdo nemyslí, nýbrž jest to závazek, že vládní činitelé ze všech sil se budou snažiti, aby jeho obsah uskutečnili.
Jistě se může státi průběhem doby, že se objeví, že některá podrobnost není uskutečnitelná, nebo že není správná a že nutno ji opustiti, ale o tak dalekosáhlé věci, jako je slib o pojištění pro případ invalidity a stáří, který se vztahuje ve skupině zaměstnanců na více nežli 2 a půl milionu lidí a ve skupině osob samostatných skoro na pět čtvrtin milionu lidí, tedy na soubor osob, které se svými rodinami zahrnují skoro veškeré obyvatelstvo republiky - o tak vážné a dalekosáhlé věci nedá se mluviti jako o podružném detailu. Když vláda prohlásila ve svém programovém projevu, že předloží zákonodárným sborům osnovy zákonů o pojištění obou uvedených skupin pro případ invalidity a stáří, musila věděti, jaký závazek přejímá, a jaké plynou z toho důsledky. Věděla to vláda a věděli jsme to my všichni. Proto jsem právem mohl říci o zákoně o pojištění zaměstnaneckém, že vláda s ním stojí a padá.
A poněvadž jsem byl přesvědčen, že vládnoucí činitelé jsou si vědomi významu uskutečnění slibu o pojištění pro případ invalidity a stáří pro demokratickou formu vládní a že mají zájem na tom, aby přirozené potíže této formy nebyly zvětšovány, proto jsem mohl - opíraje se o tyto reální skutečnosti - psáti a mluviti o vítězství optimismu.
Neuplynuly ani tři čtvrtě roku a vláda splnila svůj slib úplně, takže jsou rozptýleny obavy, o kterých jsem se s počátku zmínil.
Toto časové rozpětí zdálo se dokonce mnohým příliš krátkým. Zdálo se jim, že vláda předkládá osnovu zákona o pojištění osob samostatných příliš brzy. A opět slyšeli jsme hlasy o překotné práci. Jako tato výtka byla nesprávná, když byla pronášena proti osnově zákona o pojištění zaměstnanců, tak jest nesprávná i dnes. Výbor soc.-politický nezabýval se touto osnovou ovšem tak dlouho, jako se zabýval zákonem o pojištění zaměstnaneckém. Jeho práce při dnešní osnově mohla však býti zrychlena právě proto, že na pojištění zaměstnaneckém bylo pracováno velmi dlouho a velmi podrobně. Tehdejší pilná, důkladná a namáhavá práce soc. politického užšího výboru přináší nyní ovoce, neboť největší část ustanovení, jež tenkráte byla tak důkladně projednána, mohla býti doslovně, anebo skoro doslovně převzata do nynějšího zákona, takže výbor měl práci značně usnadněnou.
To pak, slavná sněmovno, čím zákon o pojištění osob samostatných liší se od pojištění zaměstnaneckého, totiž odchylné zásady tohoto pojištění byly veřejnosti oznámeny již hodně dávno, a nebylo na ně ve veřejnosti reagováno.
Z toho jest možna dvojí konkluse: buď veřejnost schvaluje zásady, na nichž spočívá tento zákon, anebo nenašla lepší cesty k řešení problému pojištění osob samostatných.
Pravděpodobnější jest konkluse druhá. To jest zcela pochopitelno, proto že jde - jak páni zpravodajové se již vyjádřili - o nový předmět, o němž jest třeba nabýti zkušeností teprve z praktického provádění zákona. To platí zvláště o otázce, kdy je možno prohlásiti za invalidní podle tohoto zákona osobu samostatně hospodařící.
Snad by proto bylo možno říci, že máme počkati až podobný zákon bude zaveden jinde, až budeme moci opírati se o cizí zkušenosti, jako jsme mohli se na štěstí dovolati zkušeností nabytých v cizině, zejména v Německu, prováděním zákona o invalidním a starobním pojištění zaměstnanců. Pohříchu však není zřejmo, že by někde v cizině děly se vážnější náběhy k povinnému pojištění osob samostatně hospodařících. Pravděpodobně stav malých zemědělců a drobných živnostníků jinde není takového hospodářského a politického složení, jako u nás. Buď je lépe situován, takže pojištění nepotřebuje anebo má tak malý politický význam ve svém státě, že si pojištění nevymůže.
Proto je pochybno, že bychom se v krátké době dočkali zkušeností z ciziny.
Ale i kdyby někde jinde v brzké době bylo zavedeno pojištění osob samostatných - na zkušenosti, jichž bude s ním získáno, nemůžeme čekati. O zkušenostech bude lze mluviti teprve, když pojišťovací zákon bude v činnosti aspoň nějakých 10, 15 let. Jest na bíledni, že tak dlouho čekati nemůžeme a kratší čekání nemá věcného významu.
S druhé strany bylo vytýkáno, že počátek působnosti tohoto zákona není v osnově jasně vytčen, nýbrž že jest ponecháno vládě, aby nařízením ustanovila den, kdy zákon nabude účinnosti.
Mezi pojištěním zaměstnanců a pojištěním osob samostatných jest však opravdu veliký rozdíl, pokud jde o pohotovost. V debatách ve výboru bylo několikráte zdůrazněno, že pojištění zaměstnanecké bylo propagováno skoro půl století, kdežto o pojištění osob samostatných že se soustavněji začalo mluviti teprve bezprostředně před válkou. Tento moment nesmí býti podceňován, ale ještě důležitější jest, že pojištění dělnické má vybudovaný organisační podklad se zkušeným a zapracovaným aparátem v nemocenských pokladnách, čehož u osob samostatných zatím není.
Proto výbor soc.-politický se usnesl, že v zákoně nemá býti stanovena přesná lhůta pro počátek jeho účinnosti. Vláda pak, uznávajíc správnost těchto důvodů, projevila s tímto usnesením souhlas. Bude-li zákon schválen, budou ihned zahájeny přípravné práce, zejména bude zřízen přípravný výbor podle §u 145.
O materielní části osnovy mluvili podrobně páni zpravodajové, takže by bylo zbytečno ještě něco připojovati.
Ke splnění vládního programu na poli péče o osoby neschopné výdělku bude pak ještě třeba uzákoniti zaopatření osob, které překročily 65. rok, ale pojištěny nebyly, protože počátek účinnosti zákona zastihl je ve věku příliš pokročilém. Na této osnově, která jest celou veřejností dychtivě očekávána a která jistě bude sympaticky přijata, ministerstvo soc. péče pracuje.
Jakmile bude zavedeno i zaopatření osob tak zv. přestárlých, bude úplně vyplněno, co program vládní sliboval v oboru sociálního pojištění a sociální politiky vůbec. Široké vrstvy lidové budou míti příležitost seznati, že jest pro ně užitečnější, když jest jim slíbeno pouze tolik, kolik za daného seskupení mocenských sil dá se dosíci a když slib jest také splněn, nežli, kdyby jim byly slibovány sebe krásnější věci, k jejichž splnění není však ani sil ani podmínek.
Vláda však zamýšlí na poli sociálního pojištění jíti ještě dále, nežli slíbila ve svém programovém prohlášení.
Když jsem svého času jménem soc.-politického výboru podával s tohoto místa zprávu o pojištění dělnickém, vyložil jsem, jak bylo umožněno, že dávky zákonem poskytované jsou v poměru k pojistnému značně vysoké. Soustavy pojistně-matematické, které bylo k tomuto příznivému výsledku použito, použil pan profesor Schőnbaum také v zákoně o pojištění osob samostatných. Soustavy té není však dosud použito v pojištění pensijním soukromých úředníků, které neodvážilo se přenésti na budoucí pokolení část pojišťovacího zatížení, způsobeného pokolením žijícím a které proto jest poměrně drahé. Jest pochopitelno, že jak zaměstnavatelé, tak zaměstnanci naléhají nyní na to, aby pojistně-matematické podklady pensijního pojištění soukromých zaměstnanců byly změněny, aby byly uvedeny v soulad s podklady pojištění dělnického a nyní také pojištění osob samostatných, a aby tak dávky, plynoucí z pensijního pojištění, mohly býti zvýšeny. Tomuto zcela správnému požadavku má vyhověti nová osnova, k jejíž vypracování byla mým předchůdcem v úřadě zřízena zvláštní komise, složená z odborníků a ze zástupců zájemníků. Doufám, že bude možno předložiti elaborát této komise zákonodárnému sboru ještě v dnešním jeho složení.
Žádaje nyní slavný sněm, aby osnova zákona o pojištění osob samostatně hospodařících byla schválena ve znění navrženém soc.-politickým a rozpočtovým výborem, dovoluji si ku konci opakovati slova, jichž jsem použil na počátku debaty o této osnově v sociálně-politickém výboru: "Toto parlamentní období bude moci po ukončení těchto prací pochlubiti se zákonnou úpravou sociálního pojištění na nejširším podkladě. Vytvoříme úplnou pojišťovací soustavu. Věcí doby nejblíže následující bude, uvésti ji v život, odstraniti závady, které se v praxi vyskytnou a vyvolati soulad v činnosti jednotlivých její článků. To bude práce, za niž nám budou vděčny příští generace, které budou sklízeti její ovoce, aniž poznaly obtíže, jež nám bylo překonávati, a aniž okusily trpkosti, které nám byly při tom tak často údělem." (Výborně! Potlesk.)
Předseda (zvoní): Sděluji, že za ministerstvo soc. péče dostavil se ku projednávání této osnovy také pan prof. Lenz.
Zahajuji rozpravu.
Ke slovu jsou přihlášeni na straně "proti" pp. posl. Mondok, Schubert, Bubník, Leibl, Haken, Teska; na straně "pro" pp. posl. Adámek, Mlčoch, Petrovický, Sedláček.
Než udělím slovo prvnímu řečníku na straně "proti", navrhuji podle usnesení presidia řečnickou lhůtu 40ti minutovou.
Je snad proti tomu námitka? (Nebyla.)
Není tomu tak, návrh můj je přijat.
Dávám slovo prvnímu řečníku, jímž je p. posl. Mondok. (Předsednictví převzal místopředseda Buříval.)
Posl. Mondok (malorusky): Vážená sněmovno! První moje slovo mělo by se týkati té ženy, kterou pochovali včera v Berehově na Podkarpatské Rusi, neboť zemřela výstřely vládních policistů československé, tak zvané demokratické republiky. Není to první případ, kdy se v tomto parlamentě mluví o strašném prolévání krve na Podkarpatské Rusi, ani jeden dělník a ani chudý rolník nezapomněl, že na Podkarpatské Rusi jest již mnoho rozličných obcí, kde se prolévala krev pracujícího lidu a to vždy rukama a zbraněmi těch, kterým rozkazují ministrové z agrární, sociálně-demokratické, národně-socialistické a klerikální strany. Na Ardanovo, na Hruševo, Tereblju, Dulovo, Gorondu, Poljanu, Verecky a naposled na Svaljavu vždy bude pamatovati pracující lid Podkatské Rusi a celé Československé republiky. Tato krev, která byla prolita naposledy za tak strašných okolností ve Svaljavě a která si vyžádala tří obětí, ještě nepostačovala. Jak zřejmo, koaliční režim vládnoucí dnes na Podkarpatské Rusi chce ještě dále píti krev pracujícího lidu.
Tento koaliční režim, jenž tam vládne, a jejž zde podporují všechny vládní strany na Podkarpatské Rusi, nemůže již vládnouti leda se zbraní v ruce, s dělníkem a zemědělcem Podkarpatské Rusi se již dnes nemluví jinak než se zbraní v rukou.
Vážená sněmovno! Musím říci, že všichni tito pánové, všichni ti úředníci vyšší a nižší, všichni ti policisté a četníci nás, pracující lid na Podkarpatské Rusi, nepokládají za lidi, pokládají nás za dobytek a jednají a nakládají s námi právě tak, jak se jedná a nakládá s dobytkem.
Dne 31. května znovu tekla krev, a to v Berehově byla zabita žena, 36letá dělnice Ferencová Kapostošová, matka šesti dětí, z nichž nejmenší je tříleté. Těžce raněni byli dělníci Dérik, Čezmerik a Kapinskij. Čtyřiceti, padesáti výstřely policistů bylo lehce raněno 20 dělníků a dělnic.
Kdo způsobil toto zabití? Toto zabití způsobil jistý policejní velitel Reichsteter, jenž nedovede mluviti s lidem, jenž je starým úředníkem bývalé rakouské monarchie a snad tím způsobem chce dosáhnouti zásluh v demokratické Československé republice, že všemi silami brání ty, kdož mají vládu v republice, t. j. kapitalisty, - a aby se u nich stal příjemným, jest ochoten každou minutu stříleti do dělníků. Tento pán na několik kroků vystřelil přímo do prsou, do prsou matky, dělnice, která mu nic nedělala, která se tam úplně klidně chovala.
Je zajímavé, že i zde ve sněmovně častokráte již jste slyšeli jméno dr. Stebelského, okresního náčelníka, ukrajinského žida, kontrarevolucionáře. Při svaljavských událostech tento hanebník, tento zloděj, tento krvežíznivec a vrah lidu již dokázal, jak dovede postupovati proti lidu. Tehdy jsme říkali, ba dokonce prosili jsme vládu, aby odstranila takové úplně se nehodící úředníky, kteří v lidu Podkarpatské Rusi nevidí nic jiného než dobytek. A tehdy vláda ze Svaljavy, z verchovinské vesnice přeložila tohoto Stebelského do města, do Berehova - a neuplynulo ještě ani půl roku, a dr. Stebelskij ukázal opět svou ruku, znovu tekla dělnická krev v okrese, nalézajícím se pod jeho vládou. Ze Svaljavy byl přeložen do Berehova a z Berehova za tento svůj čin bude pravděpodobně jmenován županem, a to buď do Mukačeva nebo do Užhorodu, neboť koaliční vláda skutečně vždy platí svým sluhům, kteří zabíjejí pracující lid, kteří prolévají krev, kteří tak strašně mučí ubohé dělníky a zemědělce.
Proč stříleli do nás ve všech vesnicích, které jsem již uvedl? Proto snad, že se lid Podkarpatské Rusi vzbouřil proti Československé republice, proti zákonu, proti vládě? Nikoliv, ani v jednom případě netekla pro to krev na Podkarpatské Rusi, neboť lid se bouří vždy pro chléb, tekla krev pro tento vezdejší chléb, po němž hladoví každý chudák na Podkarpatské Rusi, pro zemi, pro les, pro pastviska, pro mzdu, pro práci. Pro takové věci tekla krev pracujícího lidu Podkarpatské Rusi, - a že tekla krev pro takové věci, to jest důkazem toho, že vláda, která zavinila toto krveprolití, vždy a za každou cenu zastupuje zájmy kapitalistů, zájmy statkářů, zájmy židovských vyděračů, totiž zájmy všech těch, kteří stahují poslední kůži s lidu Podkarpatské Rusi. Místo země, místo práce, místo výdělku dostává vždy lid Podkarpatské Rusi četnické a policejní bodáky, dostává vězení a úžasné tresty.
Dobře víme a každý ví, že se maďarský režim se svou oligarchií, králem, magnáty naprosto nehodil pro karpatoruský národ, ale během několika staletí vlády této maďarské oligarchie neteklo tolik krve na Podkarpatské Rusi, jako za časů vlády sedmileté české demokracie.
A zde je tedy věc, za kterou měl by se styděti každý, kdo má slovo v této vládě, zde, v Československé republice. Je zde tedy věc, proti které, kdyby tito pánové, kteří sedí na vládních lavicích, měli čest, kdyby měli svědomí, kdyby měli aspoň trochu lásky k pracujícímu národu Podkarpatské Rusi, musili by vystoupiti a musili by co nejenergičtěji jednou pro vždy učiniti konec tomuto prokletému režimu, tomu strašnému krveprolévání, jež mučí lid Podkarpatské Rusi.
Také v Berehově se tito dělníci nebouřili, nevystupovali proti zákonu, nevystupovali proti republice a vládě. V Berehově začali stávku cihlářští dělníci pro to, poněvadž se tam nedodržuje zákon o osmihodinné době pracovní. Tam pracují dělníci 9-12 hodin denně a za tyto hodiny, za tuto těžkou práci dostávají 8-14 Kč. Každý pochopí, že za to při takové těžké práci dělník nemůže býti živ, nemůže nakrmiti svou rodinu. Musí bojovati, musí zahájiti boj proti těm, kdož ho tak necitelně a nemilosrdně stahují s kůže. Jedinou zbraní v rukou dělníků je stávka. Dělníci ohlásili stávku a když to učinili, téhož dne celý státní aparát zřejmě a otevřeně se postavil na stranu nikoliv dělníků, nikoliv tisíce dělníků a dělnic, kteří se tam mučí, strádají, hladovějí, ale postavil se na stranu těch třech kapitalistů, maďarských židů, kteří tak nemilosrdně dřou nešťastné dělníky. Policejní důstojníci, četničtí důstojníci, policisté a četníci, hledající stávkokaze nejen v Berehově, ale na celé Podkarpatské Rusi, vystoupili tak přísně proti stávkujícím dělníkům, že si to jinak již ani není možno představiti.
Tito pánové, policie a četnictvo, za peníze továrníků Varia, Konta a Vinklera pili, jedli a snad ještě dnes pijí a jedí - v továrnách jest plno všelijakých dobrých věcí - platí se jim denně 40 a více korun, vozí je v automobilech. Toho si musejí zasloužiti, a oni si zasluhují toho jídla a toho nápoje a všeho dobrého i platu tím, že na první nápad, na první přání kapitalistů střílejí do lidu, probodávají lid a zatýkají celé zástupy úplně nevinných dělníků.
Zajímavé je, že je zákon proti teroru, zajímavé je, že dělníci vědí, že takový zákon existuje. Tento zákon byl usnesen koaličními stranami. Tento zákon, poněvadž existuje buržoasní vláda, buržoasní řád, musí se dodržovati. Nikdo z dělníků nepřestoupil tohoto zákona, a to proto, aby takovým přestoupením zákona nekazil stávky, aby se vyhnul každé srážce s úřady. Zákon proti teroru byl úplně dodržen, dělníci nechtěli nic, jen promluviti, úplně mírně a klidně promluviti s těmi, které továrna, majitelé, policisté, četníci, notáři, okresní náčelníci s bubny naverbovali ke stávkokazectví a podvedli všemi způsoby, chtěli jim jen prostými slovy vysvětliti, aby jejich bratří nekazili stávky, neboť stávkokazectví je bratrovraždou, tichými slovy jim to chtěli vysvětliti a nikdo se nechtěl bíti. Dva týdny trval tento boj, dva týdny takto jednali dělníci s naverbovanými stávkokazi a během těchto dvou týdnů se vždy stávkujícím dělníkům podařilo říci podvedeným stávkokazům, aby zanechali práce, aby neprováděli stávkokazectví.
Když viděla policie, když viděli buržoové-kapitalisté, že tímto způsobem nebude možno překaziti tuto stávku, prostě začali akci a to úplně protizákonně, neboť nepřestoupili toho zákona dělníci, nýbrž překročili jej ti, kdož nedovolili stávkujícím dělníkům, aby mohli promluviti s dělníky naverbovanými ke stávkokazectví. I tak myslili kapitalisté a jejich pomocníci, policisté a četníci, že jen střílením do lidu, jen probodením těl dělníků a dělnic překazí stávku.
Kdo jest odpovědný za toto krveprolévání? Zajisté, že vláda, veškerý koaliční tisk a všichni lháři budou říkati, že jsou vinni komunisté, že komunisté bouří tento chudý lid, že komunisté chtějí ve svůj prospěch, z agitačních otázek prolévati krev atd., že komunisté na rozkaz Moskvy dělají takovou politiku, neboť musejí jim dokázati, že jsou revoluční atd. My jsme takovým řečem již dávno zvyklí a víme, že se nenajde nejen mezi dělníky a zemědělci v celé Československé republice člověk, který by věřil takovým lžím koaličního tisku, ale že nenaleznou se ani v tak zvané střední vrstvě čestní lidé, kteří by věřili těmto lžím. Není to přece rozumné, dělat krveprolití pro takové věci. S naší strany se neprovokuje krveprolití, nýbrž toto krveprolití provádějí kapitalisté a ti, kteří slepě slouží kapitalistům, t. j. všichni úředníci, všichni policisté, všichni četníci, všichni finančníci, jedním slovem exponenti československé vlády. (Výkřiky posl. Tausika.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Prosím o klid.
Posl. Mondok (pokračuje): Jak nesprávně a pohrdlivě jedná tato celá vláda s Podkarpatskou Rusí, v té věci by stačilo říci několik slov o naší autonomii. O autonomii Podkarpatské Rusi se již mluvilo tak mnoho, že každý občan Československé republiky ví, že autonomie Podkarpatské Rusi je zajištěna ústavním zákonem Československé republiky.
To znamená, že vláda za každou cenu měla by neprodleně provésti a uskutečniti ústavní zákon republiky. Ale co vidíme? Je tomu již sedm let, co Podkarpatská Rus byla připojena k české republice, sedm let, co byl podepsán ústavní zákon presidentem Masarykem a jinými ještě dnes vládnoucími ministry. Tento zákon se neprovádí, nýbrž naopak vláda je tak smělá, že žádá od lidu Podkarpatské Rusi, aby plnil všechny zákony vydané vládou, aby žil podle vládních nařízení, aby byl poslušný psů této vlády a aby neměl svého mínění.
S tohoto místa prohlašuji, že musíme na Podkarpatské Rusi zahájiti boj proti takové nezákonité vládě ještě v buržoasním smyslu. Jsme nuceni ukazovati vždy na to, že když vláda není povinna plniti zákonů, není povinen ani jeden občan Podkarpatské Rusi podrobiti se zákonům a nařízením české vlády, poněvadž tato vláda musí sama dodržovati zákony a svým příkladem ukázati občanům, jak se musejí dodržovati zákony.
My na Podkarpatské Rusi budeme bojovati za svá práva a za autonomii až jí dosáhneme, ačkoliv tato autonomie není věcí, které potřebujeme. Toto nedodržování zákona, toto jednání vlády jasně dokazuje, že národ Československé republiky a zvláště Podkarpatské Rusi naprosto ničeho nemůže očekávati od tak zvané demokracie. Demokracie existuje již sedm let a na Podkarpatské Rusi jest ve skutečnosti koloniální režim, takový režim, který do poslední kapky krve vyssává lid Podkarpatské Rusi, který lid Podkarpatské Rusi nepokládá za lidi, který s něho stahuje poslední kůži, který po stránce hospodářské a kulturní ještě hůře jej utiskuje, než jej utiskovala reakční maďarská vláda.
Lid Podkarpatské Rusi dostal od demokracie jen krveprolití, jen dření rozličnými ještě nebývalými daněmi. Daně se vydírají od národa tak, že se lidé, dělníci a zemědělci musí rozloučiti se svou poslední poduškou, aby vyhověli požadavkům daňovým.
Lid Podkarpatské Rusi a v celé republice vždy ve větších a větších masách cítí, že od demokracie nemůže naprosto ničeho očekávati, že může očekávati zlepšení své existence jen od svých sil, že musí jednati zcela jinak, než jednal dosud, že se musí zbaviti i těchto posledních ilusí stran demokracie, že musí tak tvrdě, ba ještě tvrději postupovati proti buržoasii, proti kapitalistům, proti vládě, která je podporuje, jako oni postupují proti lidu. Tento lid musí pochopiti, že opíraje se o své vlastní síly, svrhne se sebe jařmo lživé a falešné demokracie, která neustále prolévá krev dělníků a zemědělců, stahuje s nich kůži a že svrhnutím tohoto jařma musí si založiti takovou vládu, která bude hájiti nikoliv zájmů nepřátelů pracujícího lidu, kapitalistů a vůbec buržoasie, nýbrž bude zastupovati zájmy skutečně pracujících.
My, dělníci, zemědělci na Podkarpatské Rusi to již víme, a zde prohlašujeme jménem nejen jednoho stotisíce osob, které při posledních volbách hlasovaly pro komunistickou stranu, jako pro nositelku nové myšlénky vlády pracujícího lidu, ale i jménem veliké většiny pracujícího lidu Podkarpatské Rusi, zklamaného lživou demokracií, podvedeného těmi, kteří rozličnými demokratickými frázemi mohli ještě při posledních volbách vyslati sem svého představitele, a jménem těch prohlašuji, že všichni staneme v jednom šiku a budeme bojovati až zvítězíme, abychom vybojovali to, co nám patří, abychom vybojovali svoje právo na své sebeurčení, tím spíše, že víme a vidíme, jak na východě náš nejbližší bratrský národ velkoruský a ukrajinský uskutečnil tuto demokracii, které si vysoce cení každý dělník a zemědělec, t. j. demokracii pracujícího lidu. (Souhlas a potlesk komunistických poslanců.)