Ke konci rád bych ještě poukázal na to, že se ministr zdravotnictví ve svém projevu dotkl velice důležitého bodu, úmrtnosti dětí. Myslím, že by bylo lépe, kdybychom tuto věc, jak se nás dnes dotýká, vyňali ze sporu o školství. Po mnoho let bylo lze pozorovati klesání počtu obyvatelstva a dnes nevíme, jak se tento počet obyvatelstva v nejbližších letech rozvine. Očekáváme sice zlepšení, ale víme, že proti tomu pracují velmi veliké síly, částečně také síly nečisté. Víme dnes velice dobře - bylo zde žertem o tom mluveno - že jde o věci, o nichž naprosto nelze mluviti žertem, a jichž se zde ministr zdravotnictví jen letmo dotkl. Že obyvatelstvo nevidí rádo čápa - tak to pojmenoval kolega dr. Spina - jest tak strašným zjevem pro celé obyvatelstvo, že musíme vážně hledati prostředky, abychom osvítili obyvatelstvo mravně a sociálně. Není to snadné, tendence jsou příliš veliké, pohnutky jsou tak hluboké, že nemůžeme předpisovati určitých cest ani tak zvanému bohatému ani chudému obyvatelstvu. Mnoho neštěstí povstává tím, že dnes není dozoru nad vyháněním plodů. Budiž to řečeno zcela upřímně; vyhánění plodů se stalo živností a tato živnost musí býti kontrolována. Myslím, že jest velice zapotřebí, aby se pan ministr zdravotnictví zabýval touto otázkou, i když jej příliš nezajímá.
Mravních následků války nebude také lze tak rychle přemoci. Právě proto by měl ministr zdravotnictví říci ministrovi školství: Dbej o svou školu, neboť já potřebuji nejlepšího školního vzdělání, musím dnes rozhodně pečovati, aby obyvatelstvo získalo nejvyšší stupeň vzdělání, poněvadž velice těžce bude moci obstáti v konkurenčním boji. Školní vzdělání jest rozhodně nutné. (Posl. Stenzl [německy]: Němci mají právě zhloupnouti!) Jest zde ta soustava, jak ji označil výkřik.
Chce se soustavně postupovati, aby vzdělání těchto okresů bylo sníženo; ostatní učiní ještě poškozování zdraví, obyvatelstva ubude a zůstane proletariát nevzdělaných a nevyškolených lidí, kteří se ve všeobecném konkurenčním boji neosvědčí. Vidíme také dnes, a to jsem již řekl předsedovi vlády při naší návštěvě, že mezi nezaměstnanými jest velice často většina nekvalifikovaných dělníků. Potřebují se velice často kvalifikovaní dělníci, ale odborná škola vyžaduje měšťanské školy a jednotlivec nemůže již docházeti do měšťanské školy. Dostane se mezi nekvalifikované dělníky a ovšem že ztrácí zaměstnání. To jsou hrubé chyby celého našeho sociálního života a o nich musí uvažovati právě ministr zdravotnictví spolu s ministrem školství.
Pravím také, že stát nepodporuje dostatečně penězi oněch institucí, které máme dnes jako Němci; chci zde ukončiti potěšujícím obrazem. Máme instituce, které se o tuto věc starají. Vizte zde obrázek z "Dětského domova" v Liberci. Tam se přijímají nemocné děti z celých severních Čech a po 4 měsících tyto nemocné děti vypadají takto (ukazuje dva obrazy). Ale tento ústav nemá dnes žádné státní podpory nebo skorem žádné. Neboť může postaviti jen 16 lůžek a nemůže dělati nic, aby se dále rozšířil. Pohlédněte na tyto obrázky, které zde ukazuji, ale s 20.000 korunami nelze ovšem nic dělati. Těchto 20.000 Kč má býti k tomu, aby se zaopatřily všechny německé děti ze severních Čech. V severních Čechách nemáme jiného ústavu, jenž by působil podobně jako tento "Dětský domov" v Liberci. Úmrtnost přijatých dětí byla snížena na 3%, kdežto jinak by pravděpodobně všech 100 dětí bylo bývalo odsouzeno k smrti. Jest velice pravděpodobné, že 60 až 70 lze trvale zachrániti. Nemělo by skutečně zachráněné dítě míti cenu 1000 Kč? Chci dále poukázati na úřady pro péči o mládež, na spolek pro ochranu matek, chci upozorniti na celou další činnost v tomto směru u Němců a rád bych požádal pana ministra školství a pana ministra zdravotnictví, aby hlavní svůj zřetel obrátili k udržení drobných dětí; nikoliv aby rdousili školy, nýbrž aby uzdravovali drobné děti. Pak budeme dělati něco lepšího v tomto státě, pak se obě části dostanou k spokojené práci. (Souhlas a potlesk na levici.)
Místopředseda dr. inž. Botto (zvoní): Ďalej má slovo pán posl. Jaša.
Posl. Jaša: Slavná sněmovno! Kdykoliv jedná tato sněmovna o některé záležitosti školské nebo kulturní, je možno pozorovati vždy zvýšeny zájem této sněmovny, který se projevuje zejména ve velkém počtu přihlášených řečníků. Je viděti, že v dnešní době škola je stále ještě "politikum". Uprostřed celkové kulturní a školské stagnace byla naše veřejnost překvapena restrikcí našeho školství. Restrikce tato, zdá se, bude míti účinky dlouholeté, ne-li trvalé, vezmeme-li v úvahu nepřetržitý pokles počtu školní mládeže, a jak se praví, pokles populace vůbec. A bylo by opravdu velmi žádoucí, aby zodpovědní činitelé nezabývali se pouze důsledky poklesu populace, nýbrž také přemýšleli o příčinách. Při našich poměrech národnostních již naprosto nic nepřekvapuje, že naši němečtí politikové vidí v restrikci školské, která jistě nikoho netěší, útok na školství německé. Svými žalobami snaží se zmásti hlavně zahraniční veřejnost a probuditi u ní soucit nad sebou a ošklivost nad naším státem. My odmítáme tvrzení, že by správní úřady školské při restrikci byly vedeny motivy národnostními, a víme, že tu rozhodovaly jen důvody věcné, byť vedly někdy k důsledkům velmi nepříjemným. Restrikce postihla všechno školství obecné bez ohledu na národnost. Nejen německá, nýbrž také československá veřejnost byla restrikcí znepokojena. Tuto otázku nutno zkoumati objektivně. Pánové, i my považujeme za účelné, aby takovéto diagramy, které přinesli pánové z německých řad, byly přiloženy ke sněmovnímu protokolu, poněvadž ony budou i pro český lid velice poučnými. Ony na jedné straně ukazují pokles počtu dětí zapsaných do německých škol, ale také ukazují, kolik českých dětí bylo dříve v německých školách zapsáno, jak veliké procento českých dětí bylo v tak zvaných "přelejvárnách". Vezmeme-li v úvahu, že podle rakouské statistiky r. 1918 bylo v německých školách v Brně zapsáno 15 tisíc dětí, ve skutečnosti však daleko více, pak jistě nepřekvapí, že restrikce, eventuelně pokles nebo úbytek počtu tříd na německých školách jeví se poněkud větším než na školách českých.
Pánové, bylo zde dokazováno, na jabloneckém okrese specielně, kde jsou opravdu zvláštní hospodářské a také politické poměry, že tam sekyra tak zvané restrikce nejhlouběji byla zaťata. Byl zde dokonce předložen diagram, který má znázorniti ničení německých škol v tomto okrese. Diagram zamlčuje však okolnost pro posouzení nezbytnou, neuvádí totiž vůbec počtu žáků, což je velmi důležité a právě z tohoto poklesu žáků nutno dedukovati. Žáků ubylo na tomto okrese na obecných školách od r. 1918 celkem 5.393, t. j. 57·13%. Při tomto úbytku žáků činí úbytek tříd 48·92%. Celková úroveň po dle průměrného počtu žáků, připadajících na jednu třídu, zlepšuje se od r. 1918 o více než 6 žáků; činila r. 1918 40·86% žáků, nyní činí 34.21% žáků.
Pro úbytek žactva je tento okres opravdu charakteristickým. R. 1918 měla škola v Desné 210 žáků; nyní má všech, t. j. i nezapočitatelných žáků 87 ve 3 třídách, r. 1918 měla škola v Zel. Dole 124 žáků, dnes má všech žáků 51 ve 2 třídách; I. obecná chlapecká škola v Jablonci měla 251 žáků, dnes 117 žáků ve 3 třídách; II. obecná chlapecká škola v Jablonci měla 258 žáků, nyní 107 ve 3 třídách, I. obecná dívčí škola v Jablonci měla 249, nyní 97 ve 3 třídách, obecná smíšená škola v Jablonci měla 324 žáky, nyní má 126 žáků ve 3 třídách, obecná smíšená škola v Jiřetíně měla 100 žáků, nyní má 44 žáky v jedné třídě, obecná smíšená škola v Josefodole měla 237 žáků, nyní má 77 žáků ve 2 třídách, obecná smíšená škola v Kořenově měla 130 žáků, nyní má 31 žáků v jedné třídě, obecná škola smíšená v Polubným Dol. měla 240 žáků, nyní má 93 žáky ve 3 třídách, obecná smíšená škola v Polubným Horním měla 149 žáků, nyní má 49 žáků ve 2 třídách, obecná smíšená škola v Proseči n. N. měla 257 žáků, nyní má 106 žáků ve 3 třídách, obecná smíšená škola v Říčce Černé měla 52 žáků, nyní má 18 v jedné třídě, obecná smíšená škola v Šumburku nad Des. měla 346 žáků, nyní má 94 ve 3 třídách, obecná smíšená škola v Tanvaldu Dol. měla 229 žáků, nyní má 58 ve 2 třídách, obecná smíšená škola v Tanvaldu Horním měla 277 žáků, nyní má 81 ve 3 třídách.
Při této příležitosti jest třeba podotknouti, že péči o stálé povznášení kultury lidu nelze měřiti pouze podle školství jedné národnosti, nýbrž všech národností. A tu budiž konstatováno, že r. 1918 bylo na školách s vyučovacím jazykem německým v tomto okrese 1144 žáků českých, kteří museli choditi do německých škol, protože českých neměli. Počet těchto žáků na tomto okrese tvořil podle úředních výkazů rakouských v některých školách s vyučovacím jazykem německým značný zlomek. Na př. v německé škole v Zeleném Dole bylo mezi 124 žáky 55 žáků českých, v německé škole v Jiřetíně bylo mezi 100 žáky 35 žáků českých. Do školy s vyučovacím jazykem německým ve Smržovce muselo docházeti 85 žáků českých, v Tanvaldu Dolním 132, v Tanvaldu Horním 100, v Albrechticích 16, Dalešicích 18, v Maršovicích 20, v Kořenově 19, Dolním Maxově 22, Horním Maxově 40, v Příchovicích 16, v Smržovce Střední 22, v Šumburku n. Des. 73, v Šumburku-Jistebnici 16, Vrkoslavicích 36, Žďáru 28, Jablonci n. N. do škol obecných 204 atd. Tak vypadal ve skutečnosti obraz školství na jabloneckém okresu. Dnes ovšem pro tyto české žáky zřízeny samostatné školy s vyučovacím jazykem českým, mající dohromady 61 tříd; činí tedy úbytek tříd ve školním okrese Jablonec n. N. vlastně pouze 55 tříd. Že mají české děti nyní příležitost choditi do českých škol, nebude, doufám, nikým vytýkáno.
Němci žalují zejména v této debatě, že vznikají jim ve městech nízko organisované obecné školy. Zamlčují však důležité okolnosti, totiž že místní školní rady mohou vhodnou úpravou obvodů školních způsobiti opětně vznik výše organisovaných škol. Bylo na to poukázáno také ministrem školství.
Pan posl. Hillebrand se domnívá, že ministr školství odkázal obce, aby výše organisované školy samy vydržovaly. O tom, pokud vím, ministr školství nemluvil, mluvil jen o úpravě obvodů školních. Není také vůbec takového vydržování třeba, protože nápravu možno zjednati jednoduchou organisační úpravou. K tomu jest ovšem zapotřebí dobré vůle. Ovšem té ne vždy dosti nacházíme.
Dokazoval jsem už číslicemi ve školské debatě v r. 1924, že německé stížnosti o počešťovacích tendencích ve školství nezakládají se na pravdě. Přes to, s vytrvalostí lepší věci hodnou, německé strany a také německá sociální demokracie obracejí se na mezinárodní činitele a v černých barvách líčí stav svého školství v republice, jakoby zejména na poli školském prováděla se vládou proti nim neustálá persekuce. Ve své předválečné psychologii, které nedovedli se dosud zbavit, vidí v restrikci poškozování a umenšování svých posic, jakkoliv restrikční opatření byla percentuelně proti školám jejich zcela spravedlivá.
Argumenty, jimiž se snaží němečtí politikové před neinformovanou cizinou a dokonce i u nás opírati svoje neodůvodněné žaloby, jsou ovšem v jejich ústech velmi mladého data, data poválečného. Jinak velmi rádi před válkou a zejména za války doporučovali nám, zejména v našich menšinách, teorii asimilační. Teprve když porážka ve veliké válce přesvědčila je, že dosavadní metody jejich násilné germanisace náležejí neodvratně minulosti, vynalezli si nové zbraně pro svůj nacionální boj. A dalo nám po válce velmi mnoho práce, aby podařilo se aspoň poněkud křivdy, páchané na našem školství za umělé německé nadvlády před válkou a za války, napraviti. A o nic jiného než o prosté odčinění křivd nejde.
Je potřebí ovšem podívati se trochu do předválečné minulosti. Kdyby byly sebrány všechny neuvěřitelné přímo případy nacionálního násilí, jež dělo se hlavně na českém dělnictvu v menšinách, uložené dosud jen z části jednak v tehdejším denním tisku, jednak v několika publikacích, byl by to dokument, jenž by byl Evropě nejlepším dokladem toho, proč se Rakousko musilo rozpadnouti. Rakousko musilo propadnouti tomuto trestu, poněvadž šlapalo všechna základní lidská práva a vysmívalo se cynicky všem právním i morálním důvodům s české strany. My ovšem nechceme, aby v republice naší používalo se proti jiným národnostem metod rakouských. Varujeme dokonce před oněmi metodami, které zapříčinily smrt nespravedlivé monarchie rakouské. Nejsme přáteli nacionálních štvanic, pouličních kravalů, jimiž odvádí se pozornost pracujících vrstev od řešení problémů hospodářských a sociálních. Přejeme si klidného soužití mezi národy obývajícími tuto republiku, mírného a demokratického zápolení na poli hospodářském, sociálním a kulturním jako rovní proti rovným. Neoddáváme se ovšem ilusím v tomto směru. Bude potřebí patrně ještě určitého času a zkušeností, než pochopí naši němečtí politikové, že principy a metody nadvlády a panovačnosti byly definitivně odstraněny vítězstvím demokracie.
Postavení Němců v bývalém Rakousku dobře vystihl vysoký úředník v rakouském ministerstvu financí Friedrich Kleinwächter ve své knize "Der Untergang der österreichisch-ungarischen Monarchie", vyšlé roku 1920. V ní praví mezi jiným: "Rakouští Němci byli vždy politicky neschopni. Vývoj dal jim v rakouských zemích výjimečné postavení; byli pány, majíce v rukou celou správu říše. Toto jejich postavení ukládalo jim však i veliký kulturní úkol, na nějž ovšem nikterak nestačili. Sloužíce oddaně dynastii, dělali jen dynastickou politiku, jež nejlépe prospívala jejich nacionálním zájmům. Největší jejich politickou chybou však bylo, že nedovedli ve své nacionální zaslepenosti včas poznati sílu probuzeného českého národního ducha a s ním se vyrovnati."
Líčiti podrobně protičeskou činnost našich Němců v otázce českého národního školství, znamenalo by psáti politické dějiny celého devatenáctého století.
Kdyby opravdu u německých politiků našich převládal onen předstíraný smysl pro demokracii, postavily by už dávno na jejich podnět německé obce samy svým nákladem české školy pro české děti. Náš lid je většinou toho názoru, že republika měla přímo zákonem uložiti německým obcím, aby vystavěly české školy všude tam, kde je českých dětí větší počet. Německé obce měly by býti vlastně státu vděčny, že tuto jejich povinnost převzal na sebe, ačkoliv je přetížen poválečnými úkoly. Naše nové stavby státních škol v německých obcích jsou vlastně velikými dary německým obcím, které nevykonaly svoji lidskou, demokratickou a školskou povinnost. Smysl pro demokracii u německých stěžovatelů ukázal by se nejlépe, kdyby prokázali číselně, kolik vlastně škol pro českou mládež vybudovaly německé obce od roku 1918.
Také my mohli bychom zde přednésti řadu stížností na školskou správu. Zejména stav školních budov a jejich umístění naprosto neodpovídá dodnes primitivním požadavkům školské hygieny. V tomto směru měli bychom daleko více příčin ke stížnostem než Němci, kteří před válkou jistě měli možnost a také jí využili a vypravili si své školství velmi dokonale.
Interpelace koaličních stran podtrhuje zvláště důrazně apel na vládu, aby všímala si velmi neblahého stavu populace, pokud se týče poklesu počtu porodů i úmrtnosti dětí. Mám dojem, že tímto populačním problémem budeme se zabývati velmi často. Pan ministr zdravotnictví ve své odpovědi na interpelaci uvádí jako příčiny depopulace, že opouštějí se mírné životní nároky, prosté mravy, omezené požitky a silné náboženské cítění. Jako jedna z nejzávažnějších příčin depopulace je mu také teorie o významu hospodářských poměrů. Myslím, že kdyby pan ministr zdravotnictví důkladněji zabýval se dnešními hospodářskými a sociálními poměry, zejména ve vrstvách dělnických, jistě by poopravil své názory. O životních nárocích v řadách dělnických je dnes velmi těžko mluviti, zejména když životní míra nejen dělníků, ale i středních vrstev klesla na minimum. Nebéřeme-li v úvahu ony zámožné vrstvy, kde omezování porodů děje se z důvodů pohodlnosti a blahobytu, a přihlížíme-li jen k vrstvám lidovým, zjistíme, že tento problém, jak se projevuje v plném nebezpečí, prýští hlavně z hospodářských poměrů. Svědčí také o tom, že poválečná krise hospodářská nebyla dosud překonána. Jsme tedy v tomto směru opačného názoru než pan ministr zdravotnictví. Právě zlepšováním hospodářských a sociálních poměrů možno tu dosáhnouti jedině zlepšení. Jiné cesty tu není. Zákazy různého druhu nesvede se tu ničeho.
Ne ponejprve vytýkalo se politiky měšťanského směru s tohoto místa, že dělnictvo je příliš materialistické. Není tomu tak. Není více idealismu než právě ve třídě dělnické. Ale prostý ideál sám, byť sebe mocnější, dosud nikdy nepostačil k životu národů ani rodiny, ani jednotlivce, není-li dostatečně postaráno aspoň o primitivní potřeby hmotné.
Myslím, že stal se tu omyl, byla-li naléhavá interpelace koaličních stran adresována pouze na pány ministry zdravotnictví a školství. Prostředky těchto dvou ministerstev nejsou takové, aby podle přání interpelantů učinily neblahému stavu populace přítrž. Tento problém je daleko složitější. Tu musí se projeviti součinnost nejen ministerstva školství a zdravotnictví, ale také ministerstva soc. péče, veř. prací, železnic, obchodu a zejména ministerstva financí.
Klesl nejen počet dětí zapsaných do škol, nýbrž klesá také počet porodů a také úmrtnost dětí přes moderní hygienu a lékařskou zdatnost je velmi značná. Regulace populační však není možno dosáhnouti cestou zákonnou nebo vládními nařízeními. Dlužno učiniti dalekosáhlá opatření preventivní, a to v první řadě: zvýšiti životní míru širokých vrstev lidových, regulovati trh práce, zvýšiti ochranu dělníka, upraviti hmotné poměry veřejných a státních zaměstnanců, zvýšiti péči o dítě a matku a zejména nutno konečně také řešiti stále velmi ostrý problém péče bytové.
Dnešní stav poklesu populačního nepřekvapí nikoho, kdo je zasvěcen do současných životních poměrů a kdo si uvědomí, jak hluboce poklesla po válce životní úroveň lidu. O zvýšeném požitkářství u lidu, jehož dotýká se pan ministr zdravotnictví, nelze mluviti ve skutečnosti dnes vůbec. Pravý opak je pravdou.
Průměrná týdenní mzda dělníkova na Českomoravské vysočině pohybuje se kolem 100 Kč. Poněvadž částka tato nedostačuje k výživě rodiny, vrhá se také dělnice-matka na výdělečnou práci, jíž zničí si nebo podryje během několika let svoje zdraví. Nehygienické zařízení továren, překročování 8hodinové doby pracovní u dělnic, u žen-matek odezve se velmi záhy na jejich zdraví. Konečně drahota životních potřeb, zejména obuvi, poživatin, školních pomůcek pro školní mládež vede a nutí rodinu dělníkovu k tomu, že s největšími obavami hledí vstříc každému přírůstku v rodině. Celý den a celý týden často dlouho do noci jsou nuceni otec i matka sháněti chléb pro sebe a pro děti, na ošacení a školní pomůcky mnohdy ani haléře nezbývá.
To je jedna z příčin, proč dělnice-matka proti své vůli je nucena brániti se mateřství. Odsouditi ji může za to třebas kněz, soudící podle nezměnitelných církevních dogmat, ale lékař a soudce, soudící nejen podle ustanovení zákona, nýbrž i podle hlasu lidskosti a svého svědomí, budou tu nejednou v těžkých rozpacích.
Ne nejmenší příčinou úbytků porodů jsou těžké hospodářské, politické a zejména bytové poměry, které znemožňují mladým lidem uzavírati manželství. Založiti rodinu dnes je jim velmi těžko, a i když jsou tu předpoklady existenční, brání tomu těžká krise bytová. Interpelaci na ministry školství a zdravotnictví podepsaly také strany občanské. Nechť dovolí mi tyto strany tuto otázku: Co hodlají v zájmu populace učiniti tyto strany pro odstranění krise bytové? Je nutno, aby právě v této těžké chvíli projevily svůj zájem o stát také činem. Otázka podpory stavebního ruchu jistě není žádným požadavkem úzce stranickým, je to potřeba národa a státu. Vidíme, že při pronajímání bytů dávají majitelé bytů vesměs přednost rodinám bezdětným. Tisíce mladých rodin tísní se v podnájmu v malých kabinetech. Tyto těsné místnosti pronajímají se obyčejně po dobu, pokud není v rodinách dětí. Pravidelně jakmile narodí se mladé matce dítě, bývají mladí tito lidé z bytu vypovídáni. Není divu, že rozmnožení takovéto rodiny o nového člena je očekáváno s úzkostí a s největšími obavami. Tedy nikoliv pokles dobrých mravů a náboženského cítění, ale prostá a strašná bída a zoufalství nutí matku dělnickou uniknouti mateřství.
Vůdčí politik jedné měšťanské strany vyzvedl ve svém projevu, tuším v Berouně, morální význam průvodů sokolských a zájezdů do menšin. Jistě takovéto průvody se velmi líbí a mohou býti povzbuzením chvilkovým pro lid žijící v menšinách. Ale dovolte mi jako člověku žijícímu řadu let v menšinách říci, že opatření bytu pro drobný český lid v menšinách má jistě stejně veliký, ano podle mého názoru daleko větší mravní a hmotný význam.
Nelze mluviti o lásce k národu a k hraničářům, jestliže náš pracující člověk v menšinách vydán je na milost a nemilost nejen svému německému zaměstnavateli, nýbrž i vlastníku domu. Od jara letošního roku zavládla po celé republice i také v místech menšinových naprostá stagnace stavební. Četná družstva v předpokladu, že zákon bude parlamentem schválen, opatřila si úvěr a zahájila stavby. Dnes tyto stavby jsou opuštěny, dělnictvo chodí kolem nich bez práce a tisíce lidí marně hledá vhodného bytu. Počítám, že pouze ve Znojmě mohli jsme míti od jara do této doby nejméně o 150 bytů více, to znamená také více o 150 šťastných rodin, a to z lidí nejpotřebnějších. Což nebouří se ve vás, pánové, také národní hrdost, když vidíte onu ostudu republiky, ty vagonové lágry kolem našeho hlavního města Prahy?
Což jsou pro vás důležitější privilegie několika tisíc starousedlých sedláků, jichž existence je zabezpečena, než rozvoj našich menšin a vyřešení těžké krise bytové? Podivné, a nám nepochopitelné vlastenectví! Nedivte se, že z takových poměrů roste a poroste i dále nutně depopulace, úbytek porodů, umělé potraty, úmrtnost dětí a zavírání škol.
Nejinak vede se drobnému člověku, zejména bezzemkovi, na venkově. Prakse pozemkové reformy doplňuje dnes malé polní hospodářství na soběstačné, ale bezzemkové dělnictvo zemědělské a průmyslové, namnoze legionáři a invalidé, vycházejí z ní na prázdno. Před 14 dny měli jsme na 10.000 horníků bez zaměstnání. Tyto dny v rosickém uhelném revíru vypovídají těžaři veškeré dělnictvo i úřednictvo. To znamená, že armáda nezaměstnaných horníků se rozmnožila o několik tisíc, že v celých krajích zavládne nedostatek a hlad, nebude-li zjednána náprava. Staly se případy, že nezaměstnaní horníci, vlastnící svoje domky, žádali o příděl půdy, ale byli odmítnuti jako nekvalifikovaní uchazeči. Co dají tito lidé svým dětem na stůl? Co řeknete, pánové, těmto lidem o potřebě zvýšení populace? V první řadě bude nutno zabezpečiti je existenčně, zejména jim musí býti přidělena půda při provádění pozemkové reformy. Jinak bude velmi těžko dovolávati se idealismu u dělníků a dělnic-matek tam, kde celé dny od rána do noci naplněn je život starostí o skývu chleba, kde nezbývá času ani peněz na požitky kulturní, ba ani k výživě a výchově dětí.
A státní správa až dosud velmi málo projevila péče a zájmu o populaci zejména u svých státních zaměstnanců. Proti tak zvaným přídavkům populačním sváděn byl prudký boj se stran občanských a v důsledku tohoto náporu drahotní přídavek u platu státních zaměstnanců stal se přídavkem odbouratelným, přídavky na ženu a děti od 1. ledna 1923 byly odbourány vůbec. Odnětí těchto sociálních přídavků cítilo se velmi těžce a není pochyby, že projeví se také v úbytku počtu porodů v rodinách státních zaměstnanců. Pokud stát nebude honorovati svého zaměstnance tak, aby mohl z platu uživiti rodinu, jsou sociální přídavky nutny.
Zdá se mi, že v tomto směru se nedočkáme zlepšení, neboť i podle nového požitkového systému vláda vlastně sankcionuje opět pro své zaměstnance systém dvou dětí a není divno, že v kruzích státně-zaměstnaneckých nazývá se tento systém dvou dětí systémem "úředním".
Kulturní a školské práce v tomto parlamentě v posledním roce téměř odpočívaly, ačkoliv na projednávání čeká celá řada školských aktualit. Je nutné projednání osnovy o obvodových školách měšťanských, je žádoucí reforma školství pokračovacího a pomocného, unifikace obecného školství v celé republice a postátnění učitelů na Slovensku, provedení školského zřízení župního a úprava právních a hmotných poměrů učitelských. Všem těmto potřebám musí býti v příštím parlamentě uvolněna cesta, aby nebyl zastaven školský vývoj a pokrok vůbec.
Dnes mluvíme tu jenom o restrikci školství obecného, ale mám jednu obavu, kterou váhám vysloviti, že jednoho dne padne tu slovo neméně vážné, a to o restrikci školy střední. Vzhledem k tomu, že u nás věci školské se řeší namnoze mechanicky a jenom na základě čísel a nepřihlíží se velmi často k potřebám života, mám obavu, že vzhledem k velikému počtu nezaměstnaných absolventů středních škol, jež nebude možno umístiti a s nimiž si nebudeme věděti rady, vzhledem k odporu některých měšťanských stran proti reformě střední školy, vysloveno bude jednou toto slovo.
Bylo by to škoda. U nás není stále ještě nadbytek škol a vzdělání, ale hlavní potíž spočívá v tom, že škola příliš pomalu se přizpůsobuje potřebám praktického života. Proto říkáme už dnes: Neřešte otázku střední školy za žádnou cenu restrikcí, nýbrž její řádnou reformou! K této úvaze vede mne otázka učitelských ústavů, jich ponechání či zrušení. Nikdy nebylo vhodnější doby k řešení vysokoškolského vzdělání učitelstva než nyní. Ale místo toho omezuje se jen mechanicky počet kandidátů učitelských. Více ducha a bedlivého zkoumání potřebujeme při řešení otázek školských, aby ono všestranně vyhovovalo potřebám hospodářského a sociálního pokroku. Věříme, že veškerá pokroková veřejnost podepře tyto nové kulturní snahy a poskytne ochotně dosti mravní i hmotné podpory k jejich realisaci. (Potlesk.)
Místopředseda dr. inž. Botto (zvoní): Ďalej má slovo pán posl. Sladký.
Posl. Sladký: Slavná sněmovno! Předmět, který projednáváme v dnešní debatě, není v této síni předmětem novým. Vždy při projednávání rozpočtu ministerstva školství a nár. osvěty vystoupili kolegové z německého tábora a přednášeli stížnosti na "rdoušení" - jak to nazývají - německého školství. Vedle toho věnována byla otázce rdoušení německého školství docela i pilná interpelace a velká debata v červnu r. 1923. Dnes projednáváme otázku tuto znovu, abychom znovu odmítli útoky a invektivy německých kolegů na správu školskou v republice, jakoby snad z důvodů nacionální zaujatosti a ze šovinistické předpojatosti svévolně rdousila německé školství a tím se dopouštěla, abych mluvil slovy předešlého pana řečníka kol. Simma, přímo zločinu na kultuře a rozvoji německého národa u nás. Já vím, proč tyto debaty a proč jsou tyto nářky v parlamentě! Staří Římané říkávali: "Semper aliquid haeret - vždycky něco utkví", to znamená, budou-li naši Němci stále a stále vykřikovati do světa o rdoušení německého školství, o kulturních a školských útiscích německého lidu v republice, tedy přece jen ponenáhlu, ne my, ale cizina tomu uvěří, vzbudí se tím v cizině sympatie i soucit s utiskovanými a tím způsobem snad cizina se nachýlí přáním německého lidu po větší samostatnosti v rámci Československého státu. To je jedna příčina, proč jsou stále opětovány tyto stížnosti. (Předsednictví převzal místopředseda Buříval.)
Druhá příčina je, že obávají se kolegové z německého tábora, aby restrikce nešla dále, protože vědí, že není dosud odstraněno všechno to, co jim neprávem náleží. Proto přišli se svým diagramem a naříkají a snaží se tak zabrániti dalšímu odbourávání německého školství v našem československém státě. Pánové, poučeni blamáží z minulé velké debaty r. 1923, přišli dnes nejen se slovy, nýbrž i s diagramem. Ale ovšem tento diagram má některé nevýhody. Jsem loyální a předpokládám, že tento diagram jest sdělán na podkladě přesných statistických dat - ačkoli prý právě statistika, jak praví definice, jest správným součtem nesprávných čísel - a pánové z německého tábora, pokud se týká statistické činnosti, měli velmi dobrou učitelku ve staré rakouské vládě, o které platilo známé okřídlené slovo o trojí lži, podle něhož jest trojí druh lži na světě: je obyčejná lež, sprostá lež a na konec největší lež - rakouská statistika! Ale já předpokládám, že tento diagram vypracován byl správně na základě správných čísel. Ale, bohužel, není úplný, jest diagramem pouze o školství v Čechách, ale bylo zapomenuto na Moravu a Slezsko a bylo zapomenuto zejména také na Slovensko, protože, kdyby pánové vytvořili diagram, jak vypadalo německé školství na Slovensku r. 1918, když jsme Slovensko přejímali, a jak vypadá německé školství na Slovensku dnes, tedy by musili znázorniti, že tam není žádných "Schuldrosselungů", nýbrž že vláda Československé republiky neočekávaně rozmnožila počet škol německých, a to nejen škol obecných, nýbrž i středních (v Kežmarku), o které marně za starého režimu Němci na půdě maďarské se ucházeli. Tedy již případ Slovenska nejlépe ukazuje, že nejedná se u nás o nacionální rdoušení německého školství, nýbrž že byly příčiny úpadku něm. školství jiné.
Jestliže pánové dělají diagramy, pak prosil bych, aby byly úplné, aby to byly diagramy z celé Československé republiky, aby zároveň v každém okresu bylo znázorněno, kolik škol českých v jednotlivých smíšených okresích bylo při převratu v říjnu 1918, kolik českých škol dodnes tam přibylo, poněvadž rozvoj školství českého jest hlavní příčina, proč německé školství na celé čáře upadá. (Předsednictví se ujal předseda Tomášek.)
Dále bych rád viděl, kolik přibylo nejen obecných a občanských škol, ale i středních, kolik přibylo občanských škol, a pak nejen kolik tříd bylo restringováno, nýbrž i kolik dětí připadá na každou školu a na každou třídu. To by potom byl diagram úplný, se kterým by se mohlo jíti na veřejnost, ale tento diagram považuji, odpusťte mně to, za čistě zkreslený, jak byli zvyklí podle své manýry za starého režimu rakouského.