Úpadek německého školství v republice není důsledkem nějaké nevůle československé vlády, nýbrž jest výsledkem spravedlnosti, protože pravda vítězí pomalu, ale jistě. Německé školství v "sudetských zemích", jak Němci říkají, nevyrostlo přirozenou cestou, nýbrž právě proto, že Němci byli "beati possidentes", držiteli moci, využitkovali své moci, aby přecpali německé kraje svými vlastními školami bez ohledu, kolik jich potřebovali, využitkovali své moci, aby pokud možno naplnili své školy dětmi českých rodičů a českého původu, protože celá jejich tendence školská nebyla tendencí Komenského "Dílny lidskosti", nýbrž směřovala k výbojnému nacionalismu, který byl typický pro Němce v Rakousku a kterému tato moc právě jako zbraň výbojné germanisace měla sloužiti i ve školství.
Pánové dosud mluvili jen o poměrech českých. Jest zajímavo, jak každý z německých řečníků se vystříhal poměrů moravských a zejména našich otázek slezských. Já jako člověk slezský vím, proč páni o tom neradi mluví! V Čechách, na Moravě přece jenom i podle úřední pověstné statistiky rakouské i podle pověstného monstra "obcovacího" jazyka měli jsme 2/3 nebo 3/4 většinu a bylo nutno přece jenom míti určité ohledy, aspoň zdánlivé, na tuto přirozenou většinu.
Ale ve Slezsku byli jsme v celé zemi menšinou, tam nás rakouská statistika napočetla ne celých 25%, pouze čtvrtinu, a proto páni považovali Slezsko za svůj "Besitzstand" a tam cynicky ukazovali svou pravou tvářnost, tam se neostýchali. Tam na zemském sněmu slezském padla památná slova, když stěžovali si naši čeští poslanci - a měli jsme tam jen tři z 31 - na ten pověstný dvojí loket, na útisk českého lidu slezského, tam nebyla stížnost vyvrácena, nýbrž bylo otevřeně řečeno "quod licet Jovi, non licet bovi", čili "co jest dovoleno bohovi, není dovoleno volovi", abych po česku to řekl. Otevřeně řekli: nestydíme se za útisk, ve Slezsku pracujeme, abychom vás ve svém Slezsku (ausrotten) vyhladili s povrchu zemského, zgermanisujeme vás cílevědomě. Na říšské radě vídeňské padla památná slova říšského poslance slezského Hoffmanna: "Pánové, dělejte si, co chcete, germanisaci ve Slezsku se neubráníte!" A právě Slezsko to bylo, kde nejvíce hřešeno bylo na rozvoj českého školství. Tam stály násilné germanisaci k rukám úřady. U nás ve Slezsku nezřizovaly se totiž státní úřady pro skutečnou potřebu, že by byly vynucovány potřebami obyvatelstva, nýbrž jako prostředky germanisační. Když bylo zřízeno v Opavě poštovní ředitelství pro potřebu malé zemičky slezské, nebylo zřízeno proto, že by byla toho potřeba, nýbrž právě proto, aby poštovní ředitelství posílilo německé obyvatelstvo v Opavě. Nebyl tam připuštěn český úředník, a pomocí poštovního ředitelství opavského germanisovaly se soustavně poštovní úřady v celém Slezsku, což ovšem, když dříve Slezsko podléhalo brněnskému poštovnímu ředitelství, nebylo možno prováděti tak důsledně. Proto bylo opavské ředitelství zřízeno, a pánové zneužívali, majíce v rukou úřady zemské a státní, velké své moci jednak k tomu, aby vytvořili zde umělé většiny v obcích na základě pověstného kuriosního a kuriového volebního řádu, který byl unikem snad v celé Evropě. Jako doklad je zde bratr posl. David, rodák z blízké obce opavské Kylešovic. V Kylešovicích bylo napočteno 2700 obyvatelů, a z toho jen 151 Němců, ale při volbách Kylešovice byly národnostně ohroženy, protože volily v prvém sboru německý velkostatek, německá severní dráha a několik bohatých německých mlynářů. V prvním sboru bylo několik voličů a tak Kylešovice byly vydány všanc Němcům. Ani u jedné naší obce nebylo nemožno říci, že ta obec je pevně naše. Kateřinky, největší obec u Opavy, kde je 7000 Čechů a 1000 Němců, do převratu měly německou radnici a německého purkmistra, ulici sice českou, ale radnici německou, a tak ti, kteří vládli radnicí, rdousili naše české školy.
Druhou zbraní germanisace ve Slezsku byla naše rakouská statistika, o které jsem se již zmínil. Již tenkráte v té velké debatě v červnu r. 1923 dovolil jsem si ukázati podrobně, jak vypadaly statistické poměry u nás ve Slezsku. K potvrzení svých údajů uvedu jen některou maličkost. Držkovice u Opavy v roce 1880 měly napočteno 128 Čechů a žádného Němce. Za 40 let, roku 1910, 79 Čechů a 76 Němců. Počet obyvatelstva, jak vidíte, se nezměnil, je to malá obce, ale polovička přešla do tábora německého. V Holasovicích, v rodišti známého hudebního skladatele Křížkovského, při jednom sčítání napočteno 562 Čechů, 131 Němců, při druhém sčítání 220 Čechů, 480 Němců. Nebo v Lipině: při jednom sčítání 107 Čechů, 82 Němců, při druhém sčítání ani jeden Čech a 174 Němci. Mohl bych uvésti ještě velmi mnoho dokladů! Volební řád to byl a umělá, zfalšovaná statistika, která vydala řadu slovanských obcí do rukou Němců, německých zástupců a německých úřadů, a pak se školskou germanisací postupovalo proti českému dítěti. To jsou věci, kde skutečně zůstává rozum stát! Zeynkovo nařízení z roku 1873 výslovně nařizovalo, že veškeré slovanské školy ve Slezsku proměňují se na školy utrakvistické, čili na školy dvojjazyčné. V prvých dvou třídách mělo se vyučovati jazykem domácím, mateřským, v třetí třídě se měl přibírat jazyk německý nejen jako vyučovací předmět, ale jako jazyk některých předmětů, až konečně v páté třídě, v posledních rocích, 5., 6., 7., 8. rok, mělo se výhradně učiti jazyku německému, tak aby děti ze slovanské školy ovládaly úplně jazyk německý ve slově a písmě. Tím stalo se, že byly germanisovány veškeré naše školy! A my vůbec jsme se nemohli domoci ani jediné měšťanské školy. Když Slezská Ostrava roku 1901 žádala o zřízení české měšťanské školy, bylo jí prostě zemským výborem slezským odpověděno, že takové školy Slezská Ostrava nepotřebuje, protože podle Zeynkových nařízení děti z 5. třídy slovanské školy mají znáti tolik německy, že mohou klidně přejíti do německé občanské školy. Teprve rozhodnutím Říšského soudu ve Vídni bylo dovoleno Slezské Ostravě zříditi první českou občanskou školu ve Slezsku vůbec. Roku 1916 měli jsme těchto škol pouze 8 proti 28 školám německého jazyka. Když byla zřizována první česká střední škola ve Slezsku v Opavě, byla to Ústřední Matice Školská, která ze svých peněz chtěla tuto střední školu pro Slezsko zříditi. Ministerstvo kultu a vyučování ve Vídni odmítlo zřízení této školy s klasickým vyjádřením: "Není potřeba takovéto střední české školy ve Slezsku, protože český lid ve Slezsku jsou samí sedláci, nádeníci a řemeslníci a jejich děti takové střední školy nepotřebují . . ." Teprve u Říšského soudu bylo vybojováno právo Ústřední Matice Školské, aby si takovou školu zřídila. Když byl zřízen ve Slezsku ve Slezské Ostravě učitelský ústav po velkých a velkých zápasech, protože před tím musili čeští učitelé choditi do německých učitelských ústavů, byl zřízen s odiosní podmínkou, že dějepisu bude se vyučovati jazykem německým. To znamená, čeští kandidáti na českém ústavě musili se učiti dějepisu jazykem německým na podkladě pověstných učebnic Tuptzových, kde se vychvalovali Babenbergové a Německo, ale kde o českých dějinách učitel nedověděl se ničeho, aby si nepřinesl do svého učitelského úřadu národní uvědomění a vlastenecké cítění. Tak vypadalo naše školství ve Slezsku! Neměli jsme ani jediného českého inspektora u zemské školní rady, u celé zemské školní rady nebylo jediného českého úředníka, ba na okrese bílovickém měli jsme okresního školního inspektora Wolfa pro české školy, který neuměl ani jediného českého slovíčka a který posuzoval činnost učitele jedině podle úspěchu, který vykazovali žáci v němčině, aby tím donutil učitele všemožně se věnovati jazyku německému a zanedbávati jazyk mateřský, a tím získati si pochvalné uznání od p. inspicírujícího okresního inspektora.
Padlo zde slovo o Hlučínsku! A nejen padlo, byla také podána interpelace jednak německými sociálními demokraty, jednak kolegy z občanského tábora o školských poměrech na Hlučínsku. Dovolte, vážená sněmovno, abych jako řečník representující zde Slezsko a žijící ve Slezsku, mohl také několik slov o Hlučínsku pověděti. Pánové vycházejí z chybného předpokladu, že Hlučínsko bylo nebo je německé. Není tomu tak! I sama pruská statistika, která zajisté nijak nenadržovala živlu slovanskému, napočetla v roce 1905 62.203 Moravců, výslovně Moravců. Jestliže někdo řekne, že je to bývalá větev česká, připomínám, že německý učenec dr. Josef Partsch ve svém díle "Schlesien" výslovně nazývá Moravce "die Tschechen". Je to tedy česká větev, a poněvadž kdysi patřila k Moravě, přejala název Moravci. Do r. 1872, než vyhlásil Bismarck pověstný "Kulturkampf", nebylo na celém Hlučínsku, vyjímaje obce Sudice a Třeboň, jediné německé školy. Veškeré školy na Hlučínsku byly moravské, a ještě dnes najdete u starých lidí na půdách a v knihovnách slabikář P. Cypriána Lelka, velikého buditele našeho moravského lidu na Hlučínsku. Podobně moravské byly kostely. Poněvadž je to diecése olomoucká, přicházeli kněží na seminární gymnasium v Kroměříži, studovali v Olomouci, odkudž přinášeli si národní uvědomění. Tradice lidu byla úplně moravská. Důkazem, že jde o moravský lid, je, že od r. 1894 až do dnešní doby vycházejí t. zv. "Katolické noviny", zprvu psané švabachem, později latinkou. To je důkazem, že nejde tu o německý lid, že naši bratři na Hlučínsku jsou lidem moravským svým původem, jazykem, cítěním atd. Teprve, když začal Bismarckův "Kulturkampf", potom došlo k násilnému germanisování tamějšího školství. Přes noc, naráz nařízením vlády v Opolí veškeré české školství přeměněno bylo na německé. Vysíláni tam němečtí učitelé, a aby byla podnícena jejich chuť ku germanisační práci, dostávali zvláštní "Ostmarkzulage" 2000 až 3000 marek ročně, jestliže se vykázali pěknými výsledky poněmčovacími. Do každé obce dostávala se Volksbücherei, německá knihovna, a Jugendbundy snažily se odnárodňovati mládež. V kostele zakázáno bylo mluviti jazykem moravským, bylo zakázáno kněžím, aby studovali v Olomouci, musili studovati v semináři Vratislavském, a tak pochopitelně neovládali moravskou řeč. Já sám jsem slyšel kázání několika velebných pánů, kteří byli nuceni mluviti moravsky, jak strašným způsobem lámali na kazatelnách to slovo boží, protože byli Němci, a jen stěží se moravštině přiučili. Touto cestou snažila se pruská vláda ponenáhlu odnárodňovati naše Hlučínsko, a proto poněmčovali nejen školy, kostely, ale také názvy obcí: Petřkovice nazvali Petrzkowitz a pak to přeložili na Petershofen, z Píště udělali Pyschz a z toho Sandau, z Vrbkova udělali Vrbkau a pak Weidenthal atd. Bylo zakázáno užívati slovanských názvů obcí a používalo se jen těchto otrocky přeložených názvů německých. Pověstný dubnový spolkový zákon z r. 1908 nařizoval, že jen v těch okresích, které mají více než 60% neněmeckého obyvatelstva, možno při spolkových schůzích používati moravského jazyka, ale pouze v období 20 let, pak i v těch obcích, kde bylo více než 60% obyvatelstva moravského jazyka, měla býti spolkovou řečí výhradně němčina. Vždyť samotné katolické centrum v pruské sněmovně nazvalo tento zákon "skvrnou na pruské spravedlnosti".
Tuto germanisační činnost na Hlučínsku podporovala rozsáhlá dominia, patřící Lichnovskému, Rotschildovi, Gelhornovi atd. Jaký duch ještě dnes vládne na těchto velkostatcích, dovolím si ukázati na jednom případě. Středem opavského dominia je Chuchelná. Centrální ředitel velkostatku odchází do pense a na jeho místo je jmenován známý dr. Freisler, který byl svého času landeshauptmannem Sudetenlandu. To je doklad, jakým duchem ještě dnes jsou tito velkostatkáři němečtí na Hlučínsku prosáknuti.
Vážení pánové, Hlučínsko odumíralo a to bylo příkladem našim slezským Němcům, jak i u nás germanisovati, a Slezsko zase mělo býti příkladem, jak zgermanisovati po vítězné válce 1914-18 zemi českou a moravskou. Doporučuji pánům kolegům z německého tábora, aby si velmi důkladně pročetli ony známé "Forderungen der Deutschen Oesterreichs zur Neuordnung nach dem Kriege", co připravovali v otázkách školských pro naše území! Tedy zde jsou velmi podrobné doklady, jaký osud by nás byl stihl, kdyby válka byla skončila vítězstvím Německa. Ovšem, spravedlnost vládne a ten světový zápas z let 1914 až 1918 zkřížil důkladně plány Vilémovy o tom, že "Deutschland, Deutschland bude über alles", že oni budou tím Herrenvolkem. Zvítězila spravedlnost a toto vítězství spravedlnosti znamenalo přesun národnostních poměrů v jednotlivých obcích. Ty obce, které kdysi pod tlakem poměrů hlásily se k národnosti německé, přešly do českého tábora, a jestliže srovnáme sčítání lidu v roce 1910 s rokem 1921, máme nejkrásnější doklad, jak násilně bylo u nás germanisováno a jaký pokrok v otázkách národních vidíme dnes. Je pochopitelno, že v obcích, které přešly do českých rukou, české zastupitelstvo redukuje německé školy tím spíše, že jako celá řada lidí přecházela do českého tábora, tak také řada českých dětí vracela se do českých škol a naplňují ponenáhlu naše české školy. Nebudu vás, vážená sněmovno, dlouho unavovati, - ale jsou o tom opravdu vzácné doklady u nás z Čech, Moravy a ze Slezska, kde na příklad před převratem bylo ve Velkém Brně 10 měšťanských škol českých, 21 obecných škol, kdežto dnes je 35 měšťanských škol, 64 občanských škol a celkem 15.778 žáků. Naproti tomu z 13 měšťanských škol německých klesli brněnští Němci na 10, z 36 obecných na 20 a navštěvuje je pouze 3.944 žáků, tedy pouze jedna čtvrtina a i ta jedna čtvrtina je dokladem, že v Brně je daleko více německých škol, než na počet žáků tamějším Němcům připadá a že tedy restrikce jistě prováděna bude i dále.
Vzpomeňte na Břeclavu, na Hodonín, na Znojmo! Já bych vám mohl, kdyby bylo více času - bohužel doba půl hodiny je příliš krátká - číselně ukázati ten ohromný přesun. Ve Slezsku máme na př. Kateřinky. Jsou zde pánové ze Slezska, vědí, jak vypadalo školství kateřinské před převratem, jak bylo přeplněno úplně českými dětmi a jak ponenáhlu poklesá toto německé školství v Kateřinkách, až konečně jednoho krásného dne silně se zredukuje samo! Ne násilnou vládou, ale přirozeným vývojem! To je přirozený vývoj. Na jedné straně pokles porodů, na druhé straně zejména vzrůst národního cítění, národního uvědomění, což znamená vytvoření celé řady českých nových škol, ať veřejných, nebo tak zvaných státních menšinových, hraničářských škol. To všechno jsou hřebíky do rakve toho příliš uměle vypěstovaného předválečného německého školství.
Já bych vůbec k pánům z německého tábora měl jedno takové upřímné slovo! Snad je to posledně, kdy zde o těch věcech mluvíme před rozpuštěním sněmovny. Ta světová válka, pánové, to nebyl jen boj mezi dvěma skupinami států, to nebyl jen politický zápas, to byl velkolepý myšlenkový souboj dvou velikých světů. Představitelem toho jednoho světa je ten Vilém Hohenzollernský, a představitelem toho druhého světa je veliký myslitel, veliký filosof, náš prvý president Masaryk. (Výborně!) V těch dvou osobách vidíte ten nebetyčný a nepřekonatelný rozdíl obou těch světů. Tam středověk, tam založeno vše na zásadě "Kraft ist Recht", moc je právo a právem mocného je utiskovati, znásilňovati. To je ten Kaiserismus, to je to junkérství, to je ta víra ve vítězství hrubé, brutální síly. Naproti tomu zde vyrůstá nový svět, svět rovnosti, spravedlnosti, pokroku, vyrůstá svět, který ducha staví nad sílu, který právo staví nad pouhou moc. A tu právě vy, pánové, nedovedete ani svůj lid, ani sami sebe přeorientovati. Pro vás přece především platí slova presidenta Masaryka, že je nutno se převychovati! Odpusťte, já vás znám velmi dobře, poněvadž s vámi žiji a denně se s vámi stýkám, neidealisuji si vás tak, jak snad někdo v těch českých územích, nedívám se na vás, jací byste měli býti, nebo jací snad budete, nebo jací snad budou jednou vaši potomci. Znám vás velmi dobře z denního života a vím, že budete stále zajatci předválečné vilémovské ideologie, že proto nedovedete zaujmouti jiného stanoviska vůči našemu státu. Pro vás náš stát je "nur ein Provisorium", pro vás je stále naše republika jenom "Ihre Republik" a nikdy ne "naše republika". Nedovedete zaujmouti správného stanoviska také ke svému nacionalismu. Zapomínáte na známé heslo Herdenovo, že každý národ má právo na život, jestliže se vyvíjí za účely humanitními. Proto vaším ideálem byl Vilém a Bismarck, proto jste stavěli pomníky Bismarckovi a císaři Josefovi pro jeho germanisační snahy, ale nenajdete mně města, kde stojí pomník Herdenův, Goethův, protože ti lidé hlásali humanitu, a vás nacionalismus byl prázden humanity. (Potlesk.) Nedovedete zaujmouti správného stanoviska k té veliké myšlenkové revoluci, která vyrostla z nekonečného utrpení světové války. My žijeme v ohromné době, o níž platí slova básníkova, že rok platí za století, protože jeden rok přináší větší odbourání křivd, násilí, utrpení a více změn, než přinášela dříve celá století. A vy, pánové, nemáte správné orientace a v důsledku toho stále hledáte ve všem možnosti udržeti staré svoje výsady, stará svoje nadpráví a stará privilegia, a zapomínáte, že myšlenka demokracie znamená odstranění všech výsad, že ve státě demokratickém právo je výsledkem a ovocem povinností poctivě a loyálně občanem ke státu splněných. (Výborně! Potlesk.)
Vy si, páni, stěžujete v celé debatě, že německé školství je rdoušeno. Kdyby sem přišel cizinec a poslouchal vás, bude viděti opravdu v našem ministrovi školství největšího potlačovatele vašeho školství a bude se domnívati, že pouze vaše školství je restringováno, že se české školství ušetřilo, že na ně nikdo nesahá, ale zatím toto české školství trpí právě tak restrikcí jako německé školství. Máme stížnosti na p. ministra školství právě tak jako druzí, protože nešetří se ani toho našeho českého školství, ani těch našich dílen lidskosti. I u nás hodně trpíme, hodně kulturně ztrácíme, ztrácíme snad více, než bude zdrávo kulturnímu vývoji našeho národa. Nevíme, zdali to kulturní naše svědomí příliš nespalo a zdali operační nůž z důvodů úsporných - za to nemůže pan ministr školství, to jest výsledek úsporného systému - nezajel příliš daleko do života našeho školství.
Já chápal jsem, proč republikánské soudy dostaly určitou výjimku v restrikci. Je to pochopitelné! Ten soudce nemůže pracovati šablonovitě. On ví, že má v rukou čest, jmění a svobodu obžalovaného, musí pracovati individuelně. A já se nedivím výroku jednoho soudce: Raději propustím 99 vinníků, než bych odsoudil jednoho nevinného. Proto soudců je nutno ušetřiti, aby mohli souditi individuelně.
Ale odpusťte, i ta škola není úřadem, nýbrž je živým organismem, a proto učitel nemůže pracovati podle šablony. Každé dítě pochází z jiných rodičů, z jiných sociálních poměrů, má jiné vlohy a schopnosti, jest svéráznou individualitou a proto učitel musí pracovati individuelně a restringovati znamená, že třídě přibývá více dětí a že učitel nemůže při tom větším počtu dětí obsáhnouti duši dítěte tak, jak by bylo potřebí.
Tedy stížnosti, pokud se týkají restrikce školství, neubližují jenom vašemu školství. Můžeme mluviti o restrikci vůbec! Proto nedělejte z toho nacionální otázku a neříkejte, že vláda užívá restrikčního zákona jenom ke rdoušení německého školství.
Mám zde "Arbeiter Zeitung" ze dne 24. září 1925. Prosím, ve Vídni přibylo 5.020 dětí, a přes to bylo zrušeno 150 tříd v Ottakringu, ve Favoriten, Meidlingu atd. Tedy, ačkoliv přibylo na vídeňských školách 5.020 dětí, přece na druhé straně 150 tříd bylo rakouskou školskou správou zrušeno, kterou nemůžete viniti ze šovinismu a nacionalismu.
Tedy, pánové, i my máme také své určité bolesti a stížnosti, pokud se týče restrikce, neboť chceme, aby učitel ve škole měl malý počet dětí a mohl individuelně pracovati.
Palacký vytkl směrnice našeho dějinného poslání, že "kdykoliv jsme zvítězili, dálo se to převahou ducha a ne mocí fysickou!" Proto při soumraku bělohorském Amos Komenský viděl vzkříšení národa a že "vláda věci jeho vrátí se do jeho rukou tehdy, jestliže si bude národ lépe všímati mládeže". Proto doporučil lepší, pilnější mládeže cvičení, a protože chtěl vrátiti lidstvu mír, dílnami lidskosti snažil se zajistiti zmučenému lidstvu věčný mír, pokoj a království božího na zemi. Jsme národem Komenského a chápeme, že máme svou existenční základnu především v otázce školské kultury a že národ bude jen tehdy silným, jestliže bude se skládati ze silných, charakterních, poctivých jedinců. Máme zájem o to, aby naše školy se rozvíjely a vzkvétaly v Československé republice, protože demokracie pravá a zdravá znamená vzdělání obyvatelstva, bez něhož jakákoliv demokracie nic neznamená. Dnes však nerestringují se jen veřejné školy, vždyť ministerstvo školství a nár. osvěty restringuje i naše menšinové školy, státní obecné i občanské školy. Jen v mé župě, abych nešel daleko, zrušeny byly v Novém Jičíně dvě třídy obecné školy státní a jedna třída měšťanské školy státní, ve Vítkově zrušena byla jedna třída, v Horní Vsi u Chomutova byla docela zrušena celá státní obecná česká škola a připojena byla ke dvoutřídní obecné škole v Chomutově. Na menšinových našich školách vidíme nejlépe, že nejedná se o nějaký útok ministerstva školství na vaše německé školy, nýbrž jde zde o neblahý systém úsporný, který jde i na naše menšinové školy, ačkoliv právě na naše školy menšinové, hraničářské, by přece mělo býti bráno určité měřítko blahovolnější. Neboť naši menšináři nechtějí výsad, jako měli Chodové, ale žádají určité ochrany proto, že stojí jako první a hlavní spolehlivá stráž na hranici našeho československého státu.
Pan ministr zdravotnictví ve své řeči narážel na úpadek mravnosti v československém lidu. To snad platí o třídě zámožné, ale pro chudáky zase platí "primum vivere, deinde philosophari" - nejprve žíti a potom filosofovati. Přál bych si, aby pan ministr zdravotnictví i páni z ministerstva zdravotnictví zajeli si raději do nějakého průmyslového kraje, na příklad do Ostravska, aby viděli tu ohromnou bídu a nedostatek, který v rodinách dělnických čím dále tím více se rozmáhá, aby viděli ne sta, ale bohužel tisíce nenajedených, nenasycených dětí hornických, které chodí do škol otrhané, protože nemají šatů, které chodí bosy. V těchto vrstvách lidí se velmi těžce rozmnožuje národ. Obyčejný člověk nemůže při těch bídných poměrech uživiti ani to, co v rodině má, tím méně se může starati o přírůstek. Chceme-li povznášeti populaci, pak není možno pracovati ex katedra, nýbrž nutno jíti mezi lid, zvýšiti jeho hospodářskou úroveň, dáti mu slušný byt, umožniti mu nasycení. To je ta nejlepší populační politika, to je politika křesťanská, lidská a nejnárodnější. Vlastenecká práce, to není jen jazykové vlastenectví, protože národ, to není jen společenství jazyka, národ pro nás je také společenství chleba. (Výborně!) Pracuji 20 let v menšinách a jistě nacionálně cítím. Ale ten národ a ty menšiny naše nezachráníme nějakým "Kde domov můj", ani jazykovým vlastenectvím, ale zachráníme ho tehdy, jestliže tomu člověku zejména v menšinách umožníme, aby měl kde bydleti slušně, aby měl práci, aby mohl slušně uživiti svoji ženu a děti, aby mohl dáti svým dětem vzdělání, které podle schopností zasluhují. To bude ta nejnárodnější, nejstátotvornější práce, protože česká otázka je otázkou sociální. Jestliže chceme povznésti naše školství a nahraditi úbytek dětí přírůstkem dětí, pak nepomohou žádné akademické řeči o úpadku mravnosti, nýbrž dejte pracujícímu člověku slušný byt, chleba a práci a buďte ujištěni, že národ je pro budoucnost zachován a tím také naše školství bude posíleno a rozmnoženo.
Tím jsem jaksi chtěl odpověděti, pokud mně stručný čas stačil, na veškeré výtky, které tu byly předneseny. Do tábora německého pravím, že pánové ani touto interpelací ani touto debatou nezabrání přirozenému úpadku svého školství, zejména obecného. Vzrůstající nacionalismus našeho národa, jeho hospodářské a sociální uvolnění znamená počátek konců té vaší umělé germanisace, která zejména na půdě slezské v kraji Bezručově umožnila vám hráti úlohu všemohoucího diktujícího pána! (Výborně! Potlesk.)
Předseda (zvoní): Slovo dále má pan posl. Sivák.
Posl. Sivák: Slávné Národné shromaždenie! Pán minister dr. Markovič, správca ministerstva školstva a nár. osvety, vo svojej odpovedi, povedanej práve dnes týždeň s tohoto miesta, podal štatistické dáta o stave školstva v Čechách, na Morave a v Sliezsku. Veľmi ľutujem, že pán minister Markovič nevenoval viac pozornosti školstvu slovenskému. Avšak omluviť možno azda pána ministra tým, že školský referát v Bratislave neposlal ministerstvu školstva dáta zovrubnejšie. Ak majú Nemci príčinu ponosovať sa na utláčanie svojho školstva, my máme týchto príčin tiež, lenže my Slováci ponôs všelijakého druhu máme už toľko, že sa ani žalovať nestačíme.
My nezabúdame, pánovia, čo bolo so slovenskými školami za bývalého Uhorska, hovorím nezabúdame, ale nemôžeme zapomenúť ani na stav školstva dnešný.
Veľactení pánovia! Po prevrate najväčšia naša radosť bola azda nad tým, že Slovensko dostalo svoje školy. Sám náš vzácny priateľ Scotus Viator vo svojej úvahe "Nové Slovensko" hovorí: "Pri uvažovaní o slovenských problémoch školstvo musí zaujímať predné miesto, lebo znamená budúcnosť, ba existenciu národa." Tragédia slovenského školstva, trvajúca asi 50 rokov, štátnym prevratom prestala odrazu. Avšak radosť naša netrvala dlho. Kto by sa bol nazdal, že školy slovenské budú mohutným výrazom slovenského národného ducha, že budú kriesiteľom, pestovateľom a rozširovateľom rýdzej národnej kultúry slovenskej, sklamal sa. Miesto slovenského dostali sme totiž školstvo československé. Tuším už i s tohoto miesta bolo povedané, že jediná stredná škola je nie na Slovensku, ale v Juhoslávii v Petrovci. My Slováci ohľadom škôl sme na tom skoro horšie ako naše menšiny, Nemci alebo Maďari. Veď dľa prejavu pána ministra nemáme už ani slovenského ľudového školstva, lebo i naše ľudové školy nazval pán minister československými.
Slávny snem! Dnes po sedmoročnej zkúsenosti na poli slovenského školstva, rešp. československého školstva, môžeme právom tvrdiť, že školstvu tomuto sa nevenuje toľko pozornosti, koľko by si zasluhovalo; nevenuje sa mu dostatočnej pečlivosti po stránke vecnej, ale ešte menej po stránke ideovej. Sám spomenutý už Scotus Viator u nás na Slovensku, teda na tvárnosti miesta, zbadal mnohé nedostatky školstva, a preto i napísal: "Sú ešte rozličné problémy, cez ktoré sa bude treba prebiť a ktoré bude možno riešiť len podľa praktickej zkúsenosti mnohých ďalších rokov, ale už i teraz je dostatočne zjavné, že prílišne meravý centralizmus tu naskrze nemôže odstrániť biedy." Scotus Viator povedal toto pred troma rokmi, ale jeho pokynutia nevšimly si školské správy vôbec.
Veľactení pánovia! Najnovšia pohroma, ktorá hrozí slovenskému školstvu, je prehnané prevádzanie zákona o úsporných opatreniach vo verejnej správe, čiže exekvovanie zákona čís. 286 zo dna 22. decembra 1924. § 1 zákona tohoto znie: "Úkoly štátu nech sú zásadne obmedzené na mieru, ktorú nezbytne vyžaduje životný záujem štátu a obyvateľstva."
Slávné Národné shromaždenie! Ďaleká je odo mňa myšlienka popierať, že by zákon tento nebol potrebný. Úkoly štátu v mnohých veciach obmedziť treba, ale nemožno nijako schváliť, aby sa § 1 reštrikčného zákona aplikoval s bezohľadnou prísnosťou i na obmedzenie povinnej výchovy občianstva republiky. A jednako čo badáme? Reštringuje sa nemilosrdne i slovenské školstvo, to školstvo, ktoré sotva že sa prebudilo k novému životu, začalo sa rozvetvievať a rásť, a to i naproti tomu, že necítilo na sebe takej teplej starostlivej ruky, akej by si bolo zaslúžilo. Školy slovenské začaly sa reštringovať tak nemilosrdne, že budilo úžas, vyvolalo pohoršenie u slovenského obecenstva.
Pri reštringovaní jednotlivých tried, poťažne škôl, nevzaly sa do ohľadu nepriaznivé miestné pomery, ani záujem pedagogický, ani záujem rodičov a žiakov, ale hľadelo sa jednoducho cez okuliare zkostnatelej byrokracie na mrtvý paragraf zákona, a - aby som sa vulgárne vyslovil - začalo sa reštringovať od buka k buku, ale i bez uváženia, či sa reštringovanie koná skutočne v intenciách zákona o úsporných opatreniach, pri čom, žiaľno, hrala nemalú úlohu i akási nevraživosť a neodôvodnená predpojatosť školských úradov proti školám konfesionálnym. Odvolaním sa na konkrétné prípady môžeme smele povedať, že obeťou reštrikčného zákona staly sa zväčša školy katolícke, pokiaľ školy iných konfesií boly dľa možnosti chránené.
V Ružomberku postavila sa na príklad nová štyrtriedna štátna ľudová škola, a aby školu mohli zaplniť žiakmi, reštringovali jednu triedu tamojšej rímsko-katolíckej školy. Ale to nestačilo. Riaditeľ školy terorom išiel na rodičov štátnych zamestnancov, aby deti svoje dali zapísať do školy štátnej a nie cirkevnej. Pri tomto podotknúť musím i to, že stanice učiteľské na štátnej škole obsadené boly bez súťaže, čo sa prieči platným nariadeniam. V Martinčeku zrušená bola rímskokatolícka škola tiež, ačkoľvek žiakov každodenných a opakujúcich mala 53. Žiaci zrušenej školy boli pridelení do štátnej školy v Likávke, ktorá leží od Martinčeka deťom skoro na hodinu chôdze. Zrušená bola rímsko-katolícka škola v Lipt. Sv. Mikuláši a žiaci pridelení do tamojšej štátnej, reštringovali rímsko-katolícku školu vo Východnej, vo Vážci, kde rímsko-katolícka škola bola frekventovanejšia ako triedy tamojšej štyrtriednej školy evanjelickej. V obci Stažkov zrušili jednu triedu a na kopanici u Rovnian zvanej jednu triedu tiež. Po tomto horlivom reštringovaní návštevu školskú mienili zaistiť tak, že z obce Stažkov bola by chodila časť detí do školy jednej kopanice na hodinu chôdze a z kopanice u Rovnian na druhú kopanicu tiež asi na hodinu ležiacu. A takých prípadov je na Slovensku toľko, že by sne ich ani vypočítať nevedeli.
Pán minister Markovič uviedol, že v Čechách, na Morave a v Sliezsku reštringované bolo 2226 tried. Naproti tomu udáva, že na Slovensku je 312 učiteľov postrádateľných. Mne sa však pozdáva, že i tento počet je vysoký. Avšak pošetilej reštrikcii neušly by boly ani školy stredné. Plánovalo sa zrušenie učiteľského ústavu v Banskej Bystrici, vo Štub. Tepliciach, kde sa už prvý ročník ani nezačal, ako i niektorých gymnázií, na príklad v Dolnom Kubíne. A, veľactení pánovia, okolnosť, že sa toto projektované ničenie škôl národných a stredných nepreviedlo, pripísať možno len neobyčajnému odporu slovenskej verejnosti. Nám je nepochopiteľné, ako mohol školský referát v Bratislave tak nerozvážene pokračovať v tejto veci. Týmto činom dokázal, že málo má porozumenia voči slovenským školám; vina padá tu predovšetkým na bývalého šéfa referátu Maška, ktorý na svojom mieste bol úplne neschopným, prečo ho i reštrikcia zo Slovenska odniesla.