Slávné Národné shromaždenie! Kým však na jednej strane školy slovenské sa ničia a zatvárajú, je mnoho, veľmi mnoho obcí na Slovensku, kde niet škôl vôbec. Je známo, že na Slovensku ostáva ročne nezaškolených detí do 10.000! Štatistika vykazuje síce len asi 7000, lenže štatistika je statistika a skutočnosť je skutočnosť, veriť musíme tejto poslednej. Riadnych škôl ľudových už roky a roky nemajú najmä odľahlé končiny župy trenčianskej, oravskej, nitrianskej a kraje východného Slovenska. Ak Maďarom nezáležalo, aby na týchto miestach školy stavali, to by sme vedeli pochopiť, ale že sa naše školské správy nepostarajú o sriadenie škôl v týchto zapadlých krajoch, považujeme to za ničím neodôvodnenú indolenciu. Obce totiž pre svoju absolútnu chudobu samy školu postaviť nie sú v stave a u štátu ani najmenej nevidíme prejavovať náklonnosť, aby obciam poskytnutím štátnej podpory pomohol z nesnádze. V štátnom rozpočte na r. 1925 preliminované bolo na investície národného školstva na Slovensku len 7 mil., suma priamo smiešna. Na tento cieľ v rozpočte na r. 1926 preliminované je 8,450.000 Kč, avšak i toto je suma malá.
S tohoto miesta upozorňujem, ak štát výdatnou svojou hmotnou podporou nebude pomáhať obciam školy stavať, slovenské školstvo sa nezveľadí nikdy a procento negramotnosti ľudu slovenského neklesne, tak dožijeme sa, že za republiky Československej bude na Slovensku negramotných viac, ako bolo za bývalého Uhorska.
Veľactení pánovia! Pri tejto príležitosti musím spomenúť zaujímavý prípad školy v Devínskej Novej Vsi. V obci tejto je krásna štyrtriedna škola rímsko-katolícka, akej na okolí ani niet. Žiakov má 246, na jednu triedu pripadne tedy priemerne 61 žiakov. A jednako školský referát z akýchsi záhadných príčin poslal prípis na obecné predstavenstvo, v ktorom sa predstavenstvu ukladá stavať školu novú, lebo vraj tamojšia škola nevyhovuje pre veľký počet žiakov. Ad informandum podotýkam, že posavádny udržovateľ školy ochotný je školu rozšíriť sám, ale to referátu nestačí, chce mať školu novú a obťažiť obec novými bremenami. Či je tu nie tendencia školského referátu jasná? V každom ohľade vyhovujúcu rímsko-katolícku školu chce zničiť. Ale niet ani príčina na rozširovanie tejto školy, keďže malý školský zákon povoľuje ešte vždy 80 žiakov pre jednu triedu. Zdá sa teda, že referát ani malý školský zákon dobre nezná.
Na Slovensku však je nedostatok nielen škôl ľudových, ale i meštianskych a odborných. Pokiaľ v zemiach historických je meštianok vyše 900, na Slovensku ich niet ani 120. O odborných školách ani nehovorím. Škôl stredných máme počet zodpovedný. Mnohé z nich však sú v takom dezolátnom stave, že potrebujú novú budovu. Staré gymnázium v Prievidzi je na príklad ostudou republiky. V budove, ako ju postavili roku 1666, učí sa i dnes. Škola táto je najstaršia zo stredných škôl slovenských, zaslúžila by tedy, aby v novej modernej budove pokračovala vo svojom poslaní. A to tým viac, keďže je v menšinovom okrese. Stavba novej budovy je prisľúbená, mesto je ochotné i na najväčšie obeti hmotné, ale ministerstvo s roka na rok otáľa s realizovaním sľubov svojich. Gymnázium má 14 tried, zpomedzi ktorých 2 triedy umiestené sú v súkromnom dome, a to v tom istom dvore, kde je i krčma. Žiaci týchto tried majú teda peknú príležitosť vyšľapať si chodníky k pozdejšiemu navštevovaniu krčiem. Upozorňujem na toto ministerstvo školstva a financií a žiadam, aby najneskoršie na budúce jaro sa so stavbou gymnázia započalo.
Verím, že gymnázia, ako je prievidzské, niet v celej republike.
Slávny sneme! Pálčivou ranou slovenského školstva ľudového je, že mnohé školy sú neobsadené už roky. Českému učiteľstvu, ktoré udajne s ideálnosťou a ambíciou prišlo na Slovensko, ponúkala by sa príležitosť dokázať ideálnosť svoju i skutkom, tým, že dá sa exponovať na tieto uprázdnené školy. Na Slovensku je do 400-500 exponovaných učiteľov, ktorí sú však zväčša po mestách. Ale keď som už spomenul české učiteľstvo, pripomeniem i českých profesorov a k tomu všetkému pridám, že bolo nám sľúbené, že českí profesori a učitelia budú na Slovensku len do toho času, kým nebudeme mať dostatočný počet učiteľov a profesorov Slovákov. Pánovia, tento čas pomaly prichodí. Dnes my Slováci máme už toľko učiteľov a profesorov z krve svojej, že títo synovia naši a dcéry ostávajú bez zamestnania, bez chleba. Chudobný rodič slovenský, ktorý vyštudovať dal svoje deti za učiteľov a profesorov, dnes deti tieto ostaly mu na starosti a musí ich chovať ďalej, lebo na Slovensku chleba pre nich niet. Na dôkaz svojho tvrdenia dovolím si prečítať list, ktorý nám poslali traja profesori Slováci sine katedra. List medzi iným znie:
"Sme vlani skončivší profesori, ale profesori sine katedra. Čakali sme na ustanovenie už vlani, nedostali sme ho. No však sme mlčali, mysliac si, že nie zlomyseľnosť, ale akési administratívné ťažkosti sú príčinou toho, že miesta dostať nemôžeme. A tak sme čakali do nového školského roku; ten sa započal, nás ale ministerstvo zase neustanovilo. Kľučkovali sme poznove v Bratislave na referáte, kľučkovali sme v Prahe na ministerstve, ale všetko je daromné, miesta sme nedostali. Zpomedzi nás bol ustanovený len jeden historik do Levíc, a viac ani duše. To je už zrejmá zlomyseľnosť.
Ministerstvo ale veľmi zvláštne odpomáha nedostatku profesorov chemikov, posiela sem ľudí z Čiech, ale robí ešte inšie; menuje na gymnáziá inženierov židov (Mikuláš, Levoča, Lučenec a hádam každé tretie gymnázium má takýchto profesorov) a nás obchodí. Sme úplne roztrpčení, keď vidíme, že stavovsky nás vlastné ministerstvo ubíja. My chodíme v roztrhaných nohaviciach, ba čoskoro už bez topánok a budeme štátu len vtedy dobrí, keď nám inženier žid urobí miesto. Máme 100 žalôb na jazyku a 100 rán nás páli. Obviňujeme ministerstvo ešte aj tým, že keď nás neustanovuje a znemožňuje nám, aby sme vykonali poslednú zkúšku, lebo nikto z nás si nemôže dovoliť strčiť tri stovky do vrecka a utekať do Prahy na zkúšku. Dnes-zajtra budeme nútení rozutekať sa hnaní žitia nevoľou, veď úžasne ťažko príde, že by voľakto musel prijať od staručkého otca skyvu chleba. My sme boli už veľmi dlho trpeliví, ďalej už nemožno. Nech nás ministerstvo ihneď ustanoví, aby sme už v októbri mohli učiť. Ono nás pripravilo už o veľmi moc a preto nech krivdu aspoň máličko napraví tým, že nám ihneď dá, čo nám patrí." Atď., atď.
Veľactení pánovia! Je to hrozná obžaloba na dnešné pomery slovenské. Na Slovensku pre Slovákov miesta niet. Už i profesor Slovák utekať musí zo Slovenska, by nezahynul hladom. Na smutný prípad tento vyzývam pozornosť pána ministra Markoviča a prosím ho snažne, aby sa ujal slovenských profesorov bez chleba, profesorov v otrhaných nohaviciach a bosých, aby ich ustanovil, kým ľudia títo nešťastní neprídu do zúfalstva. Akým spôsobom ustanoví pán minister nešťastných profesorov a učiteľov bez miesta, je vec pána ministra. Odporúčal by som však, aby učiteľov a profesorov exponovaných okamžite odvolané bolo toľko, koľko sa hlási do služieb učiteľov a profesorov Slovákov, menovite ale nech sú odvolaní učitelia a profesori tí, ktorí ešte ani po siedmych rokoch nenaučili sa slovensky. Pán minister Markovič je náhodou Slovák, máme nádeju, že sa prebudí v ňom svedomie Slováka a čo žiadame, aj urobí. Nech sa to však stane aj u iných oboroch štátnej správy, lebo pokiaľ vyštudovaná mládež slovenská potĺka sa bez zamestnania, a pokiaľ úradníci Slováci boli neodôvodnene reštringovaní a tak vystavení biede, slovenské úrady plné sú úradníkmi českými.
Slovenský učiteľ, profesor, úradník musí dostať zamestnanie doma, preto je proti prirodzeným právam národa slovenského, keď sa Slováci vysielajú do Čiech, ako sa to najnovšie stalo s profesorom Rudom Krušinským, ktorý bol ustanovený kamsi do Poličky, a ako chcú poslať tiež do Čiech profesora Pružinského. Proti tomuto protestujeme čo najrozhodnejšie. Slovensko Slovákom, slovenská katedra profesorovi Slovákovi, slovenský úrad úradníkovi Slovákovi! Tak to musí byť, a ak nebude, postaráme sa, aby bolo.
Slávny sneme! Pri tejto príležitosti poukázať musím na bolestný fakt, že na Slovensku reštringujú sa už i žiaci stredných škôl. Odtajiť sa nedá: zo slovenských žiakov nepomerne veľké procento prepadúva. Prepadúva pri prijímacích zkúškach, na konci školského roku a pri zkúškách opravných.
Pán posl. dr. Buday už v rozpočtovom výbore uviedol štatistiku niekoľko škôl ohľadom prepadania žiakov, lenže p. kol. dr. Buday nevzal do ohľadu žiakov tých, ktorí boli odkázaní na opravné zkúšky, a tak keď vezmeme do ohľadu žiakov prepadnutých na opakovanie a odkázaných na opravnú zkúšku, dľa štatistiky, ktorú mám pri ruke, žiaci na Slovensku prepadali nasledovne. Pánovia, to je veľmi zaujímavé, ráčte počuť: Koncom minulého školského roku prepadlo: na štátnom reálnom gymnáziu v Košiciach 31·5%, v Michalovciach 36·5%, v Lipt. Sv. Mikuláši 32·5%, v Prešove 36·9%, v Nových Zámkoch 50·6%, v Rožňave 33·1%, v Uhor. Skalici 31·3%, v Spišskej Novej Vsi 35·5%, v Žiline 31·9% a v Prievidzi 56·17%. Prievidza dosiahla teda rekord za riaditeľstva tamojšieho Paulusa. Na českých školách procento prepadnutých žiakov činí asi 15%, najviacej 20%, ale na maďarských len 8% až 12%. Maďari sú teda na tom najlepšie.
Pán minister dr. Markovič povedal v rozpočtovom výbore na výtky pána dr. Budayho, že vraj príčinou prepadávania žiakov sú elementárné školy. Túto výpoveď musím opraviť, nakoľko žiaci, keby neboli pripravení na ľudových školách, prepadli by už pri prijímacej zkúške. Táto výtka tedy neobstojí. Pánovia, fakt, že na Slovensku toľko žiakov prepadáva, trpko žaluje na profesorský sbor a ukazuje okate i na tendenciu: odchovávať čím menej slovenskej inteligencie. Pri tomto zjave prichádzajú mi na myseľ slová prezidenta Masaryka, ktorý uvažujúc o probléme politického vzdelania občianstva, o inteligencii a o polointeligencii, na stránke 546. svojho diela "Světová revoluce" hovorí: "Proto otázka celého školství, vzdělání lidu, vzdělání a reformy publicistiky, vzdělání byrokracie a last not least politických vůdců je tak naléhavým problémem demokracie. Otázka aristokratismu a demokratismu jeví se již dlouhou dobu ve střední škole jako spor o klasicismus a vědu. Proti klasicismu se požaduje více praktická, pracovní, hospodářsky užitečná. Přepíná se při tom praktičnost pro mládež, školy nemají podávat jen vzdělání věcné a co nejvíce vědeckého materiálu, leč musí i učiti myslet, musí navykati metodě a duchu vědeckému."
Žiaci dnešných stredných škôl sa skutočne preťažujú všelijakým povrchným vzdelaním vecným, že nezbýva potom času ani na to, aby profesor ukázal žiakom na metodu, ako sa majú vlastne pripravovať, ale nezbýva času ani na to, aby si profesor všímal lepšie pedagogických zásad, aby sa viac staral o výchovu mládeže, ktorá sa dnes celkom zanedbáva. Však už na stredných školách ujíma sa akýsi odpudzujúci byrokratizmus, čo ide, pravda, len na vrub žiakov. Ale príčina neúspechu mládeže v štúdiách je i tá, že v slovenských školách prednáša sa len česky, z českých učebníc. Žiak nerozumie prednáške, nerozumie, čo sa učí, ba nerozumie ani otázke profesora. Na koľko sa užíva českých učebníc v slovenských školách, nech ukáže tento príklad: Štátna obchodná akademia v Bratislave má v 4 ročníkoch 115 učebníc, z toho je 14 slovenských, 4 nemecké, 2 francúzske, 1 československá a 94 české. Pomer tento najdeme skoro na každej slovenskej strednej škole. České učebnice užívajú sa i vtedy, keď patričný predmet má učebnicu slovenskú. Pánu ministrovi sú tieto anomálie známe a tážem sa, aké opatrenie hodlá proti nim urobiť?.
Keď je už však reč o úspechu vyučovacom, treba nám vzpomenúť, že vyučovanie slovenčiny na stredných školách je ubohé; abiturienti nepoznajú slovenský pravopis. Príčina je, že slovenčinu vyučujú Česi a dľa osnovy učebnej fedrujú češtinu na úkor slovenčiny. Proti tomuto protestujeme a žiadame, aby sa čeština v slovenských školách vyučovala len v takom rozmere, v akom sa vyučuje slovenčina na školách českých; vyučovanie češtiny nech sa začína len na vyšších triedach a len na toľko, aby žiaci českému textu rozumeli. Dozorom na vyučovanie slovenčiny na stredných školách slovenských nech je poverený Slovák, ako krajinský inšpektor, a nie Čech Ladislav Seitl, ktorý je nie ani filologom, ani jazykozpytcom, má odbor D, Z, totiž dejepis a zemepis, slovensky nevie, ani nehovorí. Tento pán krajinský inšpektor dáva i také pokynutia gramatické, že sa profesori Slováci za brucho chytajú.
Slávny sneme! Nemôžem však pominúť ešte jednu krivdu, ktorá sa deje slovenským vysokoškolákom. Je v záujme zaiste len širšej a vyššej vedeckej vzdelanosti vysokoškolskej mládeže, keď vo svojej vedychtivosti vyhľadáva i cudzozemské univerzity, aby tam pokračovala v štúdiach. Ale čo badáme pri takýchto prípadoch?
Semestre skončivšie na cudzozemských univerzitách sa poslucháčom u nás neuznávaj. Príklad: Mikuláš Staňo, absolvent filozofie, skončil 3 semestre na univerzite v Krakove a semestre tieto u nás sa mu uznať nechcú. Vec je tým povážlivejšia, že ide o slovanskú univerzitu v Krakove.
Pán minister dr. Markovič už vlani pri debate v rozpočtovom výbore sa vyjadril, že slovenské učebnice píšu z väčšej časti českí učitelia a profesori a keby vraj nebolo Čechov, nebolo by slovenských učebníc. Výpoveď p. ministra treba nám upraviť v tom smysle, že je nesprávna a nezodpovedá skutočnosti. Fakt je ten, že len asi polovičku učebníc napísali českí učitelia a profesori, ostatné Slováci. Nech mi je nie zazlievané a mýlne vysvetľované, ale musím vzpomenúť tu, že i ja sám dal som 14 učebníc národným školám slovenským. Avšak s tvrdením, akoby len Česi písali slovenské učebnice, stretáme sa často. I v nedávnom čísle "Práva Lidu" píše o tom p. kol. dr. Dérer. Nech mi je tedy dovolené vysvetliť, prečo sa mnohí schopní slovenskí pedagogovia odťahujú od písania učebníc. Príčina je tá, že učebnice napísané Slovákmi sa zpravidla len veľmi ťažko schvaľujú, ale sa neschvaľujú vôbec. Učebnica taká i 2 roky leží na recenzii, až ju autor konečne dostane zpät s poznámkou, že nevyhovuje. Na pr. profesor Kalčok napísal dve učebnice pre vyššie stredné školy, ktoré ešte roku 1919 poslal ministerstvu ku schváleniu. Učebnice posiaľ nedostal zpät. Profesor Kalčok pôjde do penzie, možno, už je i v penzii, možno, že i zomre, kým jeho dve učebnice budú schválené.
Ale v takomto schvaľovaní učebníc je i kus čertovho kopyta. Totiž Slovák napíše len učebnicu slovenskú, kdežto učiteľ alebo profesor Čech učebnicu československú, lebo slovenská učebnica je dnes akousi popolúškou, nevítanou na Slovensku. Učebnice slovenské recenzujú obyčajne českí učitelia, českí profesori a často takí, ktorí sa do slovenčiny ani nerozumejú. Je to jednoduché bagatelizovanie vzdelanostnej úrovne učiteľov a profesorov Slovákov!
Ale ohľadom učebníc musím poznamenať ešte nasledovné: Česi píšu učebnice akýmsi zvláštnym novým pravopisom slovenským, akého sa na Slovensku neužíva vôbec - a ministerstvo školstva učebnice tieto schvaľuje. Profesori Slováci hlásili sa mnohí k prekladaniu učebníc českých, ale s prekladmi neboli poverení. Dľa môjho vedomia ministerstvo nalieha veľmi, aby sa vydávali učebnice pre maďarské stredné školy a na tento cieľ do štátneho rozpočtu na r. 1925 vzaté bolo 120 tisíc alebo 1550 tisíc Kč ako subvencia pre nakladateľov. Na r. 1926 na vydávanie učebníc maďarských zaiste vzaté je 200 tisíc. Nezávidím Maďarom uznávam, že pre maďarské stredné školy treba i maďarských učebníc, ale som zvedavý, prečo na podporu slovenských učebníc v štátnom rozpočte ani terajšom niet ani haliera? Ak by vláda alebo ministerstvo namietaly, že vydávanie maďarských učebníc sa nevypláca a nemôžu najsť pre ne ani vydávateľov, prečo nevydáva maďarské učebnice štátné nakladateľstvo? Ale hádam je to dobré, že ich nevydáva, lebo ako je známo, štátné nakladateľstvo je obyčajný výdelečný podnik, ktorý zodiera žiakov a rodičov. Žiadam, aby vydávanie slovenských učebníc subvencované bolo tiež.
Slávné Národné shromaždenie! Školstvo slovenské má ešte toľko nedostatkov, že ich tu ani uviesť nemôžeme. Slovenské školstvo najviac ubíja pražský centralizmus. Máme na Slovensku školský referát, ale tento školstvo naše zveľadiť nemôže; nemá ani toľko právomoci, ako v historických zemiach zemské školské rady.
V jednotlivých jeho rezortoch j e málo schopných odborníkov, a je menovite málo Slovákov, lebo vedúce miesta zapĺňajú sa Čechmi, slovenských pomerov neznalými. Je hodno vzpomenúť, že na Slovensku je už tretí rok zavedený 7. školský ročník a ročník tento podnes nemá ani učebnej osnovy ani učebníc. Stále zmeny osobné v slovenskom referáte v mnohom škodia dobrej veci. V záujme národného školstva by bolo, aby Slovensko malo aspoň dvoch krajinských inšpektorov národného školstva, a to pre oblasť západnú a pre oblasť východnú.
Organizácia škôl trpí i tým, že okresní slovenskí školskí inšpektori nie sú definitívnymi úradníkmi, ale len poverení s funkciou okr. škol. inšpektora. Vláda toto labilné postavenie inšpektorov využíva dnes tak, že tieto dozorčie orgány upotrebuje za politických agitátorov, ktorí potom terorizujú učiteľstvo.
Koncom minulého roku už tak bolo, že školský referát v Bratislave má dni svoje spočítané. Uplatňovaly sa tu totiž silné nábehy za zrušenie tohoto referátu. Oproti takýmto strešteným centralistickým snahám sa ohradzujeme čo najdôraznejšie. Školský referát ostať musí, musí sa rozšíriť jeho právomoc, musí sa pretvoriť na akúsi krajinskú školskú radu, do kompetencie ktorej patriť budú všetky veci pedagogického a administratívneho rázu. Budúci školský referát v Bratislave musí byť akýmsi malým ministerstvom školstva a nár. osvety pre Slovensko. Dozvedáme sa však, že sa na reštringovanie referátu pomýšľa ešte stále, vo veci vyjednával už i pán minister dr. Markovič. Upozorňujeme vážne pána ministra, že národ slovenský toto svoje školské fórum zhabať si na nijaký pád nedovolí. My máme Pittsbourgskú Dohodu, ktorá zaručuje nám úplnú autonomiu krajinskú, v rámci ktorej zahrnutá je i autonomia školská, keďže v spomenutej dohode je výslovne povedané, že Slovensko bude mať svoje vlastné slovenské školy.
Ako ráčite vedieť, národu slovenskému je Dohoda Pittsbourgská programom, ktorého programu pridržiava sa vo všetkom. Preto žiadame i rýdze slovenské školstvo na Slovensku, školstvo, ktoré riadiť si budú Slováci sami. Právo toto žiadame zabezpečiť pre nás spôsobom ústavným; ak by sa to nestalo, národ slovenský nájde spôsob, ktorým si práva svoje prirodzené bude vedieť vydobyť a zabezpečiť. (Výborně! Potlesk poslanců slovenské ľudové strany.)
Předseda (zvoní): Slovo má dále pan posl. Borovszký. (Hlasy: Není přítomen!)
Pan posl. Borovszký není přítomen, ztrácí slovo.
Dále má slovo pan posl. Pik.
Posl. Pik: Slavná sněmovno! Pan posl. prof. Spina ve své kritice a stížnosti, že německé školství je nepřiměřeně redukováno, dotkl se též školských poměrů v Plzni, jako by i v tomto městě byla páchána nějaká nespravedlnost ve věcech školských proti tamní německé menšině.
Pokud tkne se školství středního a odborného v Plzni, konstatuji, že stejně jako redukce postihla školy německé, dotkla se i škol českých. Je to česká obchodní akademie, jež má zrušenu jednu pobočku, a obchodní škola při téže akademii dvě pobočky. Při českém učitelském ústavě byla zrušena pátá třída cvičné školy a na české škole průmyslové byla zrušena tesařská škola a tři oddělení dělnické školy. Zákroky obce plzeňské proti redukci českého školství středního a odborného byly stejně bezvýsledné jako intervence německých stran proti redukci škol německých. Nemůže tedy býti vytýkáno, že vládne nějaký dvojí loket, neboť redukce postihla školy obou národností. Při tom ovšem nutno konstatovati, že zatím co stoupá lidnatost českého obyvatelstva, klesá v Plzni počet obyvatelstva národnosti německé.
Ve věci německého školství obecného a občanského mohu konstatovati, že v Plzni nestalo se nic proti právu a zákonu. Prostý fakt, že z německých škol po převratu vystoupil značný počet dříve tam docházejících českých dětí a že nastal rapidní odliv německého obyvatelstva z Plzně, stačí vysvětliti, proč německé školství obecné a občanské automaticky bylo redukováno.
Roku 1919 byly v Plzni 3 občanské a 4 obecné německé školy. Zemská školní rada podle předpisů zákonných zmenšila počet tříd a některé třídy zcela podle zákona sloučila. Tuto redukci způsobil radikální úbytek žactva z německých škol plzeňských po převratu. Tento úbytek vyjadřují číslice. Ve školním roce 1918/19 bylo zapsáno na německých školách: v obecných chlapeckých 564 žáků, v obecných dívčích 578 žákyň; v občanské škole chlapecké 296 žáků, v obou občanských dívčích 370 žákyň, tedy dohromady 1808 dítek.
Leč po převratu ve školním roce 1919 až 1920 bylo v německých školách dítek: v obecných chlapeckých 325 (- 239), v obecných dívčích 286 (- 292), v občanské chlapecké bylo 241 (- 55), v obou občanských dívčích 220 (- 150), tedy dohromady bylo všech německých žáků a žákyň 1072, to jest o 736 méně, než ve školním roce předpřevratovém. Po tomto odlivu německých dítek z německých škol nastala přirozená, automatická redukce obecného a občanského školství v Plzni.
Nyní jsou v Plzni tyto německé školy: pětitřídní obecná a trojtřídní občanská škola chlapecká se čtvrtým ročníkem smíšeným (specielní učební kurs) pod společnou správou a pětitřídní obecná a trojtřídní občanská škola dívčí, taktéž pod společnou správou. Občanské školy německé byly roku 1921 postátněny jako školy menšinové. Pozdější zápisy do německých škol v Plzni zaznamenaly další rapidní úbytek žactva. Po sloučení tříd bylo ve školním roce 1921/22: na obecné a občanské chlapecké škole německé 321 žáků, na obecné a občanské škole dívčí 310 žákyň, tedy celkem 631 německých dítek. R. 1922/23 bylo dohromady 779 německých dítek, r. 1923/24 celkem 682 německých dítek a r. 1924/25 již pouze dohromady 626 dítek. Bylo-li v předpřevratovém roce na německých školách 1808 dítek, znamená to proti dnešnímu stavu úbytek 1182 dítek a proti prvému roku popřevratovém úbytek 446 německých dítek. Značný další pokles zaznamenává zápis v obecných školách pro škol. rok 1925/26. Do německé obecné chlapecké bylo zapsáno 146 dítek a do obecné školy dívčí 127 dítek. Proti loňskému zápisu je úbytek u chlapecké školy obecné 14 a u dívčí 16 dítek. Při tom však bylo povoleno navštěvovati německé školy obecné dítkám z okolních míst, a to na chlapecké 8 a na dívčí 6 dítkám.
Tato fakta potvrzují, že míra plzeňského školství německého obecného a občanského je přiměřena počtu německých dítek a že se tomuto školství nestala žádná křivda.
Bylo-li v souvislosti s poklesem německého školství v Plzni tvrzeno, že v západních Čechách rozmohl se valnou měrou počet českých škol menšinových, pak srovnání takové není správné. Před převratem nebylo v západních Čechách postaráno o dostatek veřejného školství menšinového pro české dítky. Ty byly nuceny navštěvovati školy německé. Po převratu a po zřízení menšinových škol soukromých a veřejných nastal samozřejmě automatický odliv českých dětí ze škol německých. Ukázalo se, jak dřívější stav byl umělý a nespravedlivý. České dítě se vrátilo do své školy, které dříve nemělo, stejně jako četné obce, dříve německou minoritou ovládané, přešly z důvodů nových demokratických řádů volebních do správy rukou českých. Není to žádná umělá expanse: Je to logicky důsledek nových poměrů, výraz skutečnosti podle počtu českého obyvatelstva a českých dítek. Staly-li se některé německé školy v západních Čechách zbytečnými, nebo byly-li redukovány, plyne prostě z té skutečnosti, že z nich odešly české děti do svých českých škol aneb že vůbec neměly dostatek dítek německých.
Nejsou tedy výtky v tom směru oprávněny. Stala se spravedlnost, která odčinila nepřirozenost a křivdy doby předpřevratové.
Je-li na čí straně právo žádati, je to právo českých rodičů některých míst západních Čech, aby všude, kde je toho potřeba a kde jsou zákonné podmínky, byly zřízeny další české školy a již stávající rozšířeny podle vzestupu českého žactva. Jde hlavně o oblasti, kde žije český lid pracující, jehož dítky mají plné právo na školní výchovu.
Nechceme potlačení a poškození dětí druhého národa: všem budiž měřeno stejně podle zákona a podle potřeby. Odmítáme však, když naše právo je zváno umělou expansí. Umělá expanse byla dříve a děla se potlačováním práva na české školy v menšinových místech v západních Čechách. Je-li právem německého národa, aby zajistil výchovu svých dětí ve školách svého mateřského jazyka, je právem českých rodičů, aby pro své dítky v menšinových místech měli dostatek českých škol. Postihla-li německé školství redukce pro úbytek žactva, není to nespravedlnost. Je však spravedlivé, když těm českým dětem, které dříve byly nuceny navštěvovati německé školy, zřízeny byly školy české.
Na jednu důležitou otázku je nutno zvláště v jednání o české školství a o menšinových poměrech poukázati. Pravil-li zde pan ministr Šrámek, že v posledních letech poklesla lidnatost následkem zmenšené porodnosti, nutno zdůrazniti, že v té věci velmi citelně působí panující nouze a špatná kultura bytová. Vzestup populace může býti docílen jen zvýšenou péčí o kulturu bytovou tím, když bude stavební ruch ve všech obvodech naší republiky a zejména také v postižených obvodech co nejvíce podporován. Je proto nutno, aby co nejrychleji byl obnoven zákon o stavebním ruchu, aby nouze bytová byla zmírněna. Je také nutno zlepšiti sociální poměry pracující třídy, která špatnými poměry sociálními trpí, čímž pochopitelně v této třídě se objevuje pokles porodnosti. Je také třeba, aby místa, která byla postižena snížením produkce, zastavením výroby různých podniků, omezením dolování byla doplněna nějakými novými podniky, náhradním průmyslem, který by uschopnil jednak dělnickou třídu pro vývoj její a pro její život, ale který by také byl podmínkou pro udržení menšinového školství českého. Poukazuji zde zejména na obvod stříbrský v západních Čechách a na obvod merklínský, kde hornictvo bylo postiženo velikým poklesem produkce uhelné. Jedna třetina horníků ze 6000 v západních Čechách zaměstnaného hornictva byla propuštěna, to znamená přímo katastrofu z ohledu sociálního a nebezpečí také pro tamní školství. (Předsednictví převzal místopředseda Buříval.) Hornictvo v západních Čechách je základem našeho školství menšinového. Má-li býti udržen a uschopněn tento základ, musí býti dělnictvo sociálně podepřeno. Menšinový problém je problémem sociálním. Kdo chce řešiti bolesti menšin, musí řešiti jejich bolesti hospodářské a sociální.
My také žádáme, aby zákon o stavebním ruchu byl co nejrychleji obnoven, aby byla zmírněna bytová nouze. Rozmachem péče bytové bude podepřen i rozvoj školství, neboť získáním bytů odstraní se jedna z příčin poklesu populace. Bytový problém je velmi vážný, neboť od jeho řešení závisí zdraví rodin, populační vzestup, zmírnění nezaměstnanosti stavebních živností a desetitisíců dělnictva a samozřejmě i klid v naší republice. Kdo znemožňuje zákon o podpoře stavebního ruchu, ohrožuje síly a základy našeho veřejného života. (Potlesk.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Slovo má dále pan posl. Kurťak.
Posl. Kurťak (malorusky): Vážené dámy a pánové! Pan ministr nár. osvěty dr. Markovič na interpelaci německých poslanců o stavu škol učinil v minulé schůzi projev, v němž odpovídal nejen Němcům, nýbrž všem představitelům menšin v hranicích Československé republiky. Ve své řeči dal odpověď jen velice krátkou a všeobecnou, pokud jde o Podkarpatskou Rus, o stavu jejích škol, srovnávaje ji se Slovenskem za maďarské vlády.
Užívám příležitosti, abych vylíčil smutný stav škol na Podkarpatské Rusi při tak velkém zmatku bod za bodem. Pan ministr ve svém exposé čerpá prameny z minulosti a porovnává minulost s přítomností. Prohlašuje, že menšiny v Československé republice stojí na daleko vyšším stupni rozvoje než dříve, tak ve stavu školství, jak v kulturním stavu vůbec.
V tomto tvrzení pan ministr se velice mýlí, neboť na Podkarpatské Rusi pod maďarskou vládou ani jedna škola nebyla prázdná a nyní kolébky naší ruskosti, veliká památka naší tradice, naše ruské školy jsou zavřené a děti odsouzené k negramotnosti jsou určeny státi se mladými analfabety. Učitelé na Podkarpatské Rusi jsou rozděleni na dvě třídy: na učitele státní a církevní. Církevní učitel, jenž více pracuje ve škole, neboť má šestitřídní nerozdělenou školu, - dopoledne i odpoledne a méně dostává tak zvané podpory než učitel, který vyučuje v rozdělené třídě jedné a dopoledne nebo odpoledne má úlohy ve své škole. Nevím, proč tohoto smutného stavu nezlepší náš pan ministr osvěty, jenž na Podkarpatské Rusi seznal tento smutný stav a slíbil našim starým církevním učitelům, že až se vrátí do Prahy, hned jim pomůže a oni dostanou takový plat jako učitelé státní. Avšak vidíme, že slovo zůstalo slovem nesplněným, a učitelé se svými rodinami hladovějí na Podkarpatské Rusi; titíž učitelé, kterým maďarská vláda spílala za to, že si dovolovali v ruské škole v církevní škole vyučovati našemu ruskému jazyku a nedodržovali vysokých zákonů, které vydala maďarská vláda. Tak obdarovává slovanská vláda tyto učitele za jejich dávnou práci a nutí je nyní, aby se mučili bez kusu chleba a aby jejich děti zůstaly bez školy.
Ještě ve smutnějším stavu jsou učitelé, dávní církevní pensisté, kteří dostávají měsíčně od 6 do 120 a 200 Kč. Jest sice pravda, že tato sněmovna zvýšila měsíční platy našim církevním učitelům, avšak tento dárek jest tak malý, že žebrák chodící od domu k domu má mnohem větší příjmy. Správa školských věcí na Podkarpatské Rusi patřila by do rukou sněmu. Na základě našeho práva na samosprávu očekáváme, že dostaneme tato práva do svých rukou, ale denně vidíme, že se nám nedostává našich práv, nýbrž jsme nuceni pouštěti je z rukou, neboť vláda nemilosrdně dosud jmenovala 292 učitelů a ostatní učitelé čekají na svou budoucnost a spravedlivou dohodou nemohou ničeho dostati, právě jak svobodná Podkarpatská Rus nemůže dostati svého sněmu. Co bude s těmi ostatními učiteli, vidíme: oni jsou velice dobrým politickým prostředkem v rukou nynější vlády, neboť když se nepodrobí školnímu referátu - školní referát informuje vládu, to jest svou vrchnosť, neboť se skládá ze samých Čechů - jmenování toho našeho dřívějšího učitele, který se zastává své ruské národnosti a nedovoluje počešťovati naše ruské děti, je ztraceno. Mohl bych uvésti nesčíslné příklady na důkaz křivdy páchané na těch učitelích, ale uvedu jen jeden fakt: Ivan Brody, jenž jako válečný zajatec konal v Rusku vojenskou službu jako legionář s českými bratry legionáři, dovolil si prohlásiti na učitelské schůzi, že v naší ruské zemi začali počešťovati naše školy, že nevstoupí do služby Čechů, že bude působiti proti počešťování Podkarpatské Rusi. Za tento projev propustili ho jako učitele po 17leté službě, jako sluhu bez náhrady. Učitelé iršavského a dolžanského okresu podali memorandum jménem učitelského spolku, že jsou proti počešťování a jsou solidární s Ivanem Brodym. Všichni tito učitelé byli pronásledováni četníky, spisovaly se s nimi protokoly, za to, že se odvážili projeviti své ruské vlastenectví otevřeně a směle vůči naší československé vládě a očekávali spravedlivého soudu. Spravedlivým soudem bylo, že z tohoto okresu jmenovali definitivně několik učitelů na velice špatná místa. Ale ruský národ již nabyl sebevědomí v tomto boji za svůj jazyk, za svou ruskost. Jest zde druhé memorandum z obce Brodu, kde notář oklamal židy, prohlašuje, že ve škole bude zavedeno jen vyučování češtině a jiným předmětům se bude vyučovati rusky. Za několik dnů jmenovali českého učitele do této obce a nutili židy, aby dali děti učiti česky. Mám na to listinu.