Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

K čís. 4186.

Důvodová zpráva.

ČÁST VŠEOBECNÁ.

ODDÍL PRVNÍ.

Podstata a vývoj sociálního pojištění.

Sociálním pojištěním rozumíme soubor veřejnoprávních hospodářských zařízení spočívajících na principu ekvivalence mezi příjmy a vydáními, a majících za účel zabezpečiti vrstvám hospodářsky slabým, případně všem občanům vůbec, zpravidla za přispění státu pro případ nemožnosti výdělku neb smrti živitele rodiny jisté, hlavně peněžité dávky, jimiž má býti zabráněno hrozící jinak hospodářské katastrofě pojištěnců a jejich rodin.

Sociální pojištění je produktem sociální politiky moderních států, jež vznikla v druhé polovici XIX. století jakožto reakce proti přehnanému liberalismu éry předcházející.

Liberalistu uskutečnil, zlomiv pouta feudalismu, zásadu rovnosti na poli práva, před zákonem, a domníval se, že to stačí, aby byl zabezpečen blahobyt všech. Vývoj hospodářských poměrů po revoluci francouzské ukázal však, jak mylná byla tato domněnka. Rychlým rozvojem průmyslu, k němuž byly položeny základy zrušením prohibičních cel a rozbitím cechů, byly čím dále tím větší kruhy drobných podnikatelů (řemeslníků, rolníků) připravovány o svou samostatnou existenci a donuceny ucházeti se o námezdnou práci u cizích osob, majetkově silnějších. Tyto vrstvy byly sice při uzavírání námezdné smlouvy formálně postaveny zaměstnavateli na roveň, ve skutečnosti však mu vydány na milost a nemilost. Musily nalézti zaměstnání, jež se stalo jediným pramenem jejich příjmů. Zaměstnavatel naopak nemusil se spokojiti s pracovními silami právě se nabízejícími; proces proletarisace vrstev dříve samostatných pokračoval příliš rychle, než aby zejména průmyslový podnikatel neměl téměř vždy nabídek přespočet. A tak musil, kdo se o práci ucházel, ji přijati zpravidla za podmínek, jež mu zaměstnavatel diktoval. Tím se stalo, že poměry pracujících vrstev, zejména dělníků, byly přes dosaženou svobodu a rovnost právní horší, než kdykoliv dříve. Feudální pán měl alespoň zájem o to, starati se o své poddané, aby si uchoval pracovní síly; ba měl k tomu jako vrchnost dokonce i jistou povinnost. Zaměstnavatel porevoluční tohoto zájmu a této povinnosti neměl. Neměl žádného závazku k dělníkovi, když tento nemohl pracovati; dělník nemocný, invalidní neb starý byl pro něho neužitečnou, drahou pracovní silou, které se bez skrupulí zbavil jako obtížného břemene, ježto místo něho dostal bez potíží dělníka nového, zdravého. Vedle těchto nových právních poměrů přispěla ke zhoršení situace námezdných dělníků také volná konkurence a s ní související boj všech proti všem o ovládnutí trhu, stále se rozšiřujícího. V tomto boji mohl zvítěziti pouze podnikatel nabízející své výrobky za ceny nejnižší. Za tím účelem musil snížiti co nejvíce své výrobní náklady, což bylo v důsledcích velké nabídky pracovních sil nejspíše možno na účet dělnictva. Důsledek toho byl: co nejdelší doba pracovní a nejmenší mzda, případně práce žen a dětí za odměnu, která se ani mzdou zváti nemohla. Při tom všem mizela dělníkovi čím dále tím více naděje, že by se mohl státi jednou samostatným. Vzrůst velikých závodů, malé rychle pohlcujících, mu tuto možnost stále více uzavíral. Stavěl ho před skutečnost, že bude stále jen pracovati ve prospěch cizího, že zůstane navždy závislým od svého zaměstnavatele, který ho platí podle své libostí může kdykoliv propustiti a propustí jistě, jakmile mu již nebude moci sloužiti.

Uvědomování tohoto stavu na jedné a rozpomínání se na princip rovnosti, revolucí francouzskou hlásaný, na druhé straně způsobilo spolu se stálým zvětšováním počtu dělnictva, jeho soustřeďováním zejména ve městech a jeho rostoucí inteligencí neobyčejné přiostření poměru dělníků k zaměstnavatelům. Dělnictvo počalo se organisovati odborově i politicky a zahájilo boj nejen za lepší bytí a proti vykořisťování se strany zaměstnavatelů, nýbrž i proti celému hospodářskému a společenskému řádu, který přivodil a trpěl bídné poměry, v nichž žilo. Boj tento nabyl rázu revolučního, zejména když byl vědecky podložen Karlem Marxem, a vedl a vede nutně k hlubokým poruchám v životě států i společnosti lidské vůbec. Je tudíž přirozeno, že čím více se přiostřovaly třídní protivy mezi dělnictvem a podnikateli, tím více pronikalo všeobecné mínění, že tyto protivy nutno mírniti a pokud možno překonati.

Poznání toto projevovalo se s počátku hlavně u teoretiků a utopistů, později však též u politiků praktických, kteří nehledě ani k stránce čistě citové, velící pomoci všem, kdož se nezaviněně nalézají v bídě, poukazovali na škody, jež plynou národnímu a státnímu celku z hluboké nespokojenosti pracujících jeho vrstev, z předčasné práce dětí, z těžké fysické práce žen a z vyčerpávající práce a podvýživy mužů. Zejména bylo také poukazováno na okolnost, že dělnictvo žijící v poměrech zbídačených dodává materiál nezpůsobilý pro vojenskou službu.

Tak vedly motivy částečně altruistní, částečně státně oportunní k prvním pokusům o řešení otázky dělnické. Tyto pokusy byly s počátku ovšem zcela nedostatečné. Stát upravoval svými správními orgány chudinství a péči o nemocné, počal pečovati o zdravější byty, dílny atd., aby tím situace pracujícího lidu byla jakž takž zlepšena. Než tato činnost přirozeně nestačila a stačiti nemohla. Poznalo se, že pouhými správními akty, záležejícími od libovůle úřadů, se věci nepomůže a že je nutno, nahradit činnost správní činností zákonodárnou a vytvořit k ochraně nemajetných tříd a zvláště dělnictva zákony, jež by úřady bezpodmínečně zavazovaly a poskytovaly tudíž dělnictvu možnost, si plnění jejich vynutiti. Poznalo se dále, že není možno se spokojovati s pouhým mírněním následků hospodářských poměrů, vykazujících tak ostré protivy mezi jednotlivými společenskými třídami, nýbrž že je nutno jim předcházeti. Tak vznikla sociální politika, jíž rozumíme veškerou činnost směřující k tomu, aby třídní protivy v dnešní společnosti existující byly zmírněny neb vůbec odstraněny. Výsledkem sociální politiky pak je sociálně politické zákonodárství.

Zákonodárství sociálně politické omezovala se s počátku na úpravu sociálních poměrů dělnických a zvalo se proto původně zákonodárstvím dělnickým. Hospodářské poměry vynutily si později rozšíření tohoto zákonodárství také na jiné vrstvy hospodářsky slabé, jako úřednictvo, maloživnostnictvo a malorolnictvo; tak stalo se ze zákonodárství dělnického zákonodárství sociální vůbec.

Zákonodárství toto vyvíjelo se dvěma směry, jak k tomu vývoj poměrů právě přispíval. Dělník potřeboval ochrany jednak po dobu pracovního poměru, zejména vůči zaměstnavateli, jednak po dobu, v níž z důvodů na něm nezávislých pracovati nemohly. Zákonodárství, jež má za účel chrániti dělníka resp. zaměstnance vůbec při práci a jejím výkonu jakož i vůči zaměstnavateli, jmenujeme zákonodárstvím ochranným, zákonodárství pak zabezpečující zaměstnance a ostatní pracující vrstvy v případech nezaviněné nemožnosti výdělku zákonodárstvím sociálně pojišťovacím. Předmětem zákonodárství sociálně pojišťovacího je sociální pojištění, k jehož vybudování nyní republika Československá: přistupuje.

Důvodem k zavedení sociálního pojištění bylo všeobecné přesvědčení, že mzda dělníka a úspory z ní nestačí, aby zabezpečily hospodářskou jeho existenci v době, kdy následkem neschopnosti k práci, nastalé z jakéhokoliv důvodu, neb nemožnosti najíti práci pracovního svého výdělku pozbývá. Tato nemožnost opatřiti si výdělek může býti přechodná neb trvalá a dále částečná či úplná. Přechodná nemožnost pracovati může býti způsobena: nemocí (těhotenstvím), úrazem neb poměry na trhu pracovním (nezaměstnaností na vůli dělníka nezávislou), trvalá pak invaliditou a stářím. Podle toho rozeznáváme sociální pojištění: nemocenské, úrazové, proti nezaměstnanosti, invalidní a starobní; k ním druží se pojištění pozůstalých (vdov, sirotků a jiných příbuzných).

Podstatnou známkou sociálního pojištění je jeho závaznost pro vrstvy, pro něž je určeno. Nezávazná sociální pojištění existovala sice ojediněle a existují dosud, neosvědčila se však proto, že výhod jejich nepoužily vrstvy právě hospodářsky nejslabší a sociálně nejméně uvědomělé, jež pomoci jejich potřebovaly nejvíce. Proto přikročily k zavedení povinného pojištění po počátečním váhání též klasické země liberalismu jako Anglie a Francie.

Nejdříve byla potřeba sociálního pojištění uznána při úraze v továrně. Tu nejdříve vzniklo poznání, že dělník, který se v továrně zmrzačí, musí býti pro další svůj život nějak zabezpečen. Tak došlo k povinnému ručení zaměstnavatele za úrazy zaviněné, ze kterého se pak vyvinulo úrazové pojištění, které pojišťuje i úrazy podnikatelem neb osobami, za které on odpovídá, nezaviněné.

Po úrazovém pojištění cítila se nejvíce potřeba pojištění pro případ nemoci, kdy dělník zůstal beze mzdy, ačkoliv potřeboval vedle běžných nákladů na výživu hraditi též náklady na lékaře a léky.

Po uskutečnění nemocenského pojištění nebylo pak možno vyhýbati se pojištění invalidnímu, ježto, když bylo o dělníka nemocenským pojištěním postaráno pro případ přechodné nezpůsobilosti k výdělku, nebylo lze odpírati jeho zabezpečení pro případ nezpůsobilosti pravděpodobně trvalé, invalidity, a nebylo možno dále se vyhýbati ani pojištění starobnímu, kde platí důvody obdobné. Současně bylo uznáno, že dlužno se také postarati o pozůstalé dělníkovy, hlavně jeho vdovu a děti, jež jeho smrtí byli zbaveni hlavního pramene výživy; tak došlo k pojištění vdov a sirotků, jež obyčejně bývá součástí pojištění úrazového a invalidního a starobního.

Na konec proniklo pak poznání, že nutno dělníka hospodářsky zajistiti také i době, kdy je sice k práci způsobilý a také ochotný, kdy však v důsledcích hospodářských neb jinakých poměrů na něm nezávislých pracovati a tudíž vydělávati nemůže. Tak došlo k pojištění proti nezaměstnanosti.

Éra sociálního pojištění jakožto povinného pojištění pracujících vrstev proti nemoci, úrazu, invaliditě, stáří a nezaměstnanosti byla zahájena Německem v letech 80tých XIX. století. Odtud rozšířila se různá jeho odvětví rychle po všech zemích evropských.

Pokud bylo možno zjistiti, existuje dnes povinné pojištění:

1. nemocenské:

2. úrazové:

3. invalidní a starobní, případně pouze jedno z nich:

4. proti nezaměstnanosti:

Vedle sociálního pojištění vznikla na sklonku XIX. století, původně v Novém Zélandě (1898) instituce, sledující cíle, které jinak a nedokonale splňuje chudinská péče. Je to systém tzv. státního zaopatření občanů, jenž poskytuje potřebným státním občanům bez placení zvláštních příspěvků právní nárok na jistý druh starobní, případně též invalidní podpory ze všeobecných prostředků státních. Systém tento byl po vzoru novozélandském zaveden r. 1908 v celém soustátí australském, dále v témže roce v Anglii, po válce pak v Dánsku a přechodně též v Belgii a sovětském Rusku (viz přehled cizího zákonodárství).

Jaksi přechodem od státního zaopatření k sociálnímu pojištění v našem slova smyslu je systém islandský, zavedený r. 1909, podle něhož platí všichni obyvatelé určité obce příspěvky do obecní podpůrné pokladny, která dostává nad to pravidelné roční dotace od státu a která každoročně vyplácí určitou část svého jmění potřebným obecním příslušníkům starším 60 let.

ODDÍL DRUHÝ.

Sociální pojištění v cizině.

Z cizího předválečného zákonodárství sociálně pojišťovacího dlužno se zmíniti podrobněji o úpravě sociálního a hlavně nemocenského a invalidního pojištění v Německu a Anglii, jež bylo ostatním zemím vzorem, dále o národním pojištění švédském a konečně o invalidním pojištění v Rumunsku, kde jsou mu podrobeni též samostatní živnostníci (mistři).

Z poválečných zákonů sociálně pojišťovacích jsou závažny zejména zákon italský, dánský, jugoslávský, ruský a portugalský, jakož i osnovy zákonů francouzského, rakouského, belgického a švýcarského.

Německo.

V Německu bylo za éry Bismarckovy zákonem z 15. června 1883 zavedeno obligatorní pojištění nemocenské pro dělníky závodů průmyslových, zákonem ze 4. července 1884 obligatorní pojištění úrazové a zákonem z 22. června 1889 nucené pojištění invalidní a starobní, Základní zákony byly doplňovány a pozměňovány četnými novelami, až přikročeno k nové, systematické úpravě zákonem z 19. července 1911 tzv. "Říšským řádem pojišťovacím" (Reichsversicherungsordnung), v němž v šesti knihách o 1805 paragrafech sjednoceno pojištění nemocenské, úrazové, invalidní (starobní) a pozůstalostní. Samostatně bylo uzákoněno invalidní a starobní pojištění soukromých zaměstnanců zákonem z 20. prosince 1911. Na této základně byla i nadále budováno a měněno, zejména v době válečné a poválečné: zákonem z 12. června 1916 snížena hranice věková pro důchod starobní ze 70 na 65 let, zákonem z 29. července 1921 a četnými pozdějšími zákony a nařízeními upraveny podpory žen při poradu, zákony z 23. července 1921, 10. listopadu 1922 a 13. července 1923 jakož i různými dodatky k nim změněny pojištění invalidní a pozůstalostní zároveň s pojištěním soukromých zaměstnanců, 30. dubna 1922 upraveno pojištění domáckých živnostníků (Hausgewerbetreibende) a 27. března 1923 novelováno pojištění nemocenské. Vedle toho upraveny vzhledem k stále klesajícímu kursu marky zákony a nařízeními co do počtu opravdu nesčíslnými, jak výše mzdy a služného, zakládající pojistnou povinnost, tak výše příspěvků pojistných a přídavků k důchodům pojištění invalidního a pozůstalostního.

Nemocenské pojištění.

I. Pojistná povinnost se vztahuje pouze na osoby nesamostatně výdělečně činné. Pojem tento není po stránce legislativní technicky definován všeobecnou, abstraktní formou, jak tomu bývá v zákonech novějších, kde při stanovení pojistné povinnosti vytýkají se pouze znaky smluveného pracovního poměru (pracovní smlouva nebo mzda), nýbrž zákon vypočítává kasuisticky osoby, které pojistné povinnosti podléhají.

Nuceně pojištěni jsou: 1. bez ohledu na výši mzdy: dělníci, pomocníci, tovaryši, učni, služební mužstvo námořních i vnitrozemských plavidel; 2. do výše ročního výdělku 72.000 M [Podle úpravy zákona z 9./6. 1922.]: závodní úředníci, dílovedoucí, obchodní a lékárenští pomocníci, členové divadel a orchestrů, učitelé a vychovatelé, domácí živnostníci, lodníci.

Dobrovolně se mohou dáti pojistiti, nepřesahuje-li roční příjem 90.000 M, příslušníci rodiny zaměstnavatelovy, kteří bez vlastního pracovního poměru a beze mzdy jsou v jeho závodě činni, živnostníci a podnikatelé, pokud nezaměstnávají žádnou neb nejvýše 2 osoby pojištěním povinné.

II. Předmětem pojištění jsou: 1. podpora v nemoci, 2. podpora při porodu, 3. pohřebné, 4. podpora rodinných příslušníků.

Při nemoci poskytuje se pojištěncům od počátku nemoci bezplatná lékařská pomoc, léčiva a jiné léčebné pomůcky (Krankenpflege). Je-li nemocný nezpůsobilý k práci, dostává od 4. dne nemoci peněžitou podporu ve výši poloviny základní denní mzdy ho dobu 26 týdnů (Krankengeld). Místo těchto dávek může býti pojištěnec přijat do ošetřováni v nemocnici s případnou peněžitou podporou ve výši polovice nemocenského (Krankenhauspflege). Dovoluje-li to finanční stav pokladen, mohou býti stanovami dávky zvýšeny co do své výše i co do doby trvání.

Zvláště pečlivě a měrou tak rozsáhlou jako v žádném jiném státě vybudována jest podpora v mateřství. Bylo to hlavně zákonem z 29. července 1921, kterým pozměněna a doplněna byla příslušná ustanovení říšského řádu pojišťovacího tak, že žádná nemajetná žena není ponechána v době porodu a šestinedělí bez hmotné pomoci.

Nárok na dávky při porodu mají: 1. pojištěné osoby ženské (Wochenhilfe), 2. pojištění příslušníci rodiny pojištěncovy (manželka, vlastní i nevlastní dcery, svěřenky) (Familienwochenhilfe), 3. nemajetné ženy vůbec - minderbemittelte Deutsche - tj. ženy, jichž roční příjem nepřevyšuje 15.000 M (Wochenfürsorge).

Veškeré tyto ženy mají nárok na lékařskou pomoc při těhotenství a porodu, výpomoc 250 M na úhradu nákladů porodu, peněžitou podporu po dobu 10 týdnů po porodu (pojištěnky ve výši nemocenského, ostatní na podporu poměrně sníženou) a premii na kojení po dobu 12 týdnů (u pojištěnek ve výši polovice nemocenského, u ostatních stanovenou pevným obnosem). Náklad na tyto dávky nese při "Wochenhilfe" nemocenská pokladna, při "Familienwochenhilfe" z poloviny nemocenská pokladna a z poloviny stát a při "Wochenfürsorge" celý náklad stát. Tím stává se "Wochenfürsorge" bezplatným zaopatřením z prostředků veřejných, jsouc pouze administrativně přiřazeno k systému pojištění.

Při úmrtí pojištěncově vyplatí se pozůstalým k úhradě nákladů pohřbu pohřebné (Sterbegeld) ve výši dvacetinásobné mzdy denní; stanovami může býti pohřebné zvýšeno až na čtyřicetinásobný obnos denní mzdy.

Na jiné dávky rodinní příslušníci zákonného nároku nemají; toliko stanovami jednotlivých pokladen mohou jim býti přiznány lékařská pomoc a pohřebné.

III. Náklady nemocenského pojištění se hradí ze dvou třetin příspěvky pojištěnců, z jedné třetiny příspěvky zaměstnavatelů. Maximální výše příspěvků je stanovena na 7% základní denní mzdy a jen ve zvláštních případech, je-li toho nutně třeba, může býti zvýšena za souhlasu pojištěnců i zaměstnavatelů na 10%. Stát přispívá k nemocenskému pojištění jen podpůrně tím, že platí polovici nákladů na "Familienwochenhilfe" a celý náklad na "Wochenfürsorge", dále pak že přispívá částečně na lékařskou pomoc a nemocenskou podporu válečných poškozenců.

Až do zákona ze dne 27. března 1923 hradila náklady svých nemocenských dávek každá nemocenská pokladna sama (necháme-li stranou příspěvky, placené jí k úhradě právě uvedených dávek státem). Zmíněný zákon odstranil však finanční autonomii pokladen a zavedl podle analogie pojištění invalidního a pozůstalostního tzv. zvláštní břemeno (Sonderlast) a břemeno společné (Gemeinlast). K společnému břemenu, jejž se rozvrhne na veškeré pokladny obvodu každého vrchního pojišťovacího úřadu poměrně podle počtu pojištěnců, náležejí náklady na "Wochenhilfe", polovice nákladů na "Familienwochenhilfe" (druhou polovici nese stát) a náklady na onemocnělé pojištěné osoby ženské. Ostatní náklady nese každá pokladna jako své zvláštní břemeno samostatně.

IV. Normálními nositeli nemocenského pojištění jsou místní nemocenské pokladny (Ortskrankenkassen) a venkovské nemocenské pokladny (Landkrankenkassen), jež zřizovány jsou pro obvody jednotlivých okresů nebo větších měst, mezi sebou jsou rovnocenny a rozlišují se pouze tím, že k místním pokladnám náležejí pravidelně zaměstnanci průmysloví, k venkovským pak zaměstnanci zemědělští, osoby služebné a osoby v domáckém netra kočovném průmyslu zaměstnané. K uvedeným pokladnám příslušejí všichni pojištěnci, kteří z nějakého důvodu nepatří k některé pokladně zvláštní. Za podmínky určitého počtu členů a záruky, že poskytovati budou dávky minimálně nemocenskému zákonu rovnocenné, připuštěny jsou pokladny závodní, společenstevní, bratrské a náhradní. Vedení pokladen jest svěřeno představenstvu a výboru, v nichž jsou zastoupeni pojištěnci a zaměstnavatelé v poměru ²/₃ : ¹/₃. Dozorem a soudnictvím pověřeny jsou pojišťovací úřady, zřízené ve třech instancích: pojišťovací úřad, vrchní pojišťovací úřad a říšský pojišťovací úřad.

Pojištění invalidní a pozůstalostní.

I. Okruh povinných pojištěnců jest s nepatrnými výjimkami týž, jako při pojištění nemocenském. Patrnější rozdíly jsou teprve při pojištění dobrovolném, kde oprávněni jsou k pojištění živnostníci a podnikatelé, pokud nezaměstnávají žádnou nebo nejvýše 2 osoby pojištěním povinné, osoby, jimž se jako mzda poskytuje pouze bezplatné živobytí, a osoby v přechodném zaměstnání.

II. Dle ročního příjmu rozděleni jsou pojištěnci do 23 mzdových tříd, od 7000 M do 35,640.000 M [Podle úpravy zákona ze dne 13. července 1923.], a dle tříd odstupňovány jsou také dávky i příspěvky pojistné. Na dávkách se poskytuje: 1. renta invalidní (případně nemocenská), 2. renta starobní, 3. renta pozůstalým.

Na rentu invalidní má nárok, kdo jest k práci trvale nezpůsobilý, na rentu nemocenskou, kdo, byť nebyl trvale invalidní, je nepřetržitě po dobu více než 26 týdnů nezpůsobilý ku práci. Podle definice § 1255 vyžaduje se invalidita 66²/₃%. Čekací doba stanovena pro povinné pojištěnce na 200 příspěvkových týdnů, pro dobrovolné na 500. Roční důchod se skládá ze základní částky 7200 M pro všechny třídy a z částek zvyšovacích za každý příspěvkový týden v I. tř. 72 pf., v poslední 1971 M, dále z příspěvku státního, jenž původně činil 50 M, a z drahotního přídavku, nyní ovšem stále se měnícího. Má-li důchodce děti mladší 18 let, zvyšuje se renta za každé dítě o 9600 M ročně.

Dosáhne-li pojištěnec věku 65 let a splní-li čekací dubu 1200 příspěvkových týdnů, dostává důchod starobní, pozůstávající z pevných částek bez ohledu na počet zaplacených příspěvků, jež činí v první třídě 300 M, v poslední 9200 M, z příspěvku státního (původně 50 M) a z drahotního přídavku. Tento způsob vyměření renty starobní jest nevýhodnější, než způsob výpočtu důchodu invalidního, neboť podle něj má nárok na stejnou rentu, kdo platil příspěvky od 16. až do 65. roku, jako ten, kdo platil je právě jen po předepsanou čekací dobu asi 24 let.

Vdově nebo vdovci, jsou-li nezpůsobilí k práci, vyplácí se renta vdovská a dětem pod 18 roků renta sirotčí. Renta vdovská činí ⁴/₁₀ a renta sirotčí ²/₁₀ důchodu, kterého požíval neb na který měl zemřelý pojištěnec nárok; stát přispívá k rentě vdovské obnosem 50 M, k rentě sirotčí 25 M (podle původního stavu).

Ustanovení říšského pojišťovacího řádu o "Witwengeld" a "Waisenaussteuer" byla zrušena zákonem z 23. července 1921. Byla to jakási forma odbytného v tom případě, když manželka pojištěncova byla též sama pojištěna a při ovdovění a invaliditě měla nárok jednak na rentu vdovskou pro manželi jednak na vlastní rentu invalidní, anebo když děti měly nárok na rentu sirotčí po obou pojištěných rodičích. Tento souběh nároků urovnával se tak, že oprávněným přiřknuta byla renta vyšší, a místo druhé obdrželi určitou částku jako odbytné. Rovněž zrušeno bylo dobrovolné pojištění, podle něhož mohl pojištěnec zakoupením přídavkových známek (Zusatzmarken) získati si nárok na zvýšenou rentu (Zusatzrente). Naděje, skládané do této instituce, zklamaly, neboť v prosinci 1920 bylo zjištěno celkem 141 zvýšených rent v nepatrném obnosu.

III. Úhrada dávek děje se (vedle státního příspěvku k likvidním rentám) průměrnými prémiemi, odstupňovanými podle tříd (v I. tř. 10 M, v poslední 14.600 M týdně), jež z poloviny připadají na pojištěnce a z poloviny na zaměstnavatele a odvádějí se ve formě známek (Markensystem), které zaměstnavatel nalepí do tzv. kvitančního lístku (Quittungskarte) pojištěncova a znehodnotí. Z nákladů na dávky ve skutečnosti vyplácené nese příslušný pojišťovací ústav ¹/₁₀ (Sonderlast); ostatních 9/10 rozdělí se na veškeré nositele pojištění podle poměru jejich příjmů na pojistných příspěvcích za poslední tři léta (Gemeinlast).

IV. Pro obvody jednotlivých zemských vlád byly zřízeny pojišťovací ústavy (Versicherungsanstalten); podle zprávy z r. 1922 je jich celkem 30. Vedle těchto ústavů pravidelných byla povoleno za určitých garancií 9 ústavů zvláštních (Sonderanstalten), a to 4 pro dopravní zaměstnance v Prusku, Bavorsku, Sasku a Badensku, 4 pro horníky v Halle, Saarbrücken, Sasku, Bochumi a 1 pro lodníky v Hamburku.

Ústavy jsou autonomní; správu jejich vede alespoň 10 členný výbor, sestávající z polovice ze zástupců pojištěnců a z polovice ze zástupců zaměstnavatelů, a dále představenstvo, v němž vedle stejného počtu zástupců pojištěnců a zaměstnavatelů zasedají též úředníci s právem hlasovacím, avšak tak, že při hlasování musejí míti volení zástupci většinu hlasů. Dozor a rozhodování sporů přísluší jako v pojištění nemocenském pojišťovacím úřadům.

Anglie.

Právní základ sociálního zabezpečení v Anglii tvoří zákon ze 16. prosince 1911 o pojištění pro případ nemoci, invalidity a nezaměstnanosti (National Insurance Act) s pozdějšími dodatky a zákon o starobních podporách státních z 1. srpna 1908 (Old Age Pensions Act).

A. Zákon o národním pojištění

(National Insurance Act)

ze 16. prosince 1911.

(Pojištění nemocenské a invalidní.) [K pojištění proti nezaměstnanosti není přihlíženo v tomto přehledu, který má sloužiti k informaci a úpravě zejména pojištění invalidního a starobního v cizích státech.]

I. Rozsah pojištění.

Pojistné povinnosti podléhají (employed contributors) osoby od 16 do 70 let obého pohlaví, bez ohledu na státní příslušnost:

1. zaměstnané na základě písemné či ústní, výslovně či mlčky uzavřené smlouvy služební neb učňovské;

2. velitelé a členové posádky britských obchodních lodí na základě podobné smlouvy zaměstnaní;

3. domácí dělníci (mohou býti nařízením pojišťovacího úřadu zproštěni pojistné povinnosti).

Dobrovolně mohou se pojistiti (voluntary contributors):

1. osoby, které po 104 týdny byly na základě svého zaměstnání nuceně pojištěny;

2. osoby v zaměstnáních z pojistné povinnosti vyňatých, které komisemi byly uznány za potřebné.

Přesahuje-li roční příjem dobrovolných pojištěnců 250 lib. št. ročně, nemají nároku na lékařskou pomoc a jejich příspěvek týdenní se snižuje o 1 d. (1913 čl. 10).

Nepodléhají pojistné povinnosti (čl. 1, odst. 2.):

1. osoby ve vojsku a námořnictví vůbec;

2. za předpokladu, že v případě nemoci a invalidity mají nárok na zaopatření alespoň zákonné: a) zaměstnanci státní a veřejní, b) zaměstnanci železničních a jiných schválených společností, c) učitelé veřejných škol;

3. osoby, jichž výkony nespočívají v manuelní práci, přesahuje-li jejich mzda 250 lib. št. ročně;

4. agenti zaměstnaní na provisi, diety a podíl na čistém zisku; mužstvo rybářských lodí, dle zvyků a obyčejů zaměstnané za účast na zisku;

5. zaměstnanci v zemědělských podnicích bez peněžité mzdy;

6. zaměstnání vedlejší a příležitostná.

Na vlastní žádost mohou býti pojišťovacím úřadem zproštěni pojistné povinnosti (čl. 2):

1. kdož mají pensi neb příjem na osobní práci nezávislý v roční výši 26 lib. št.;

2. ti, o jichž výživu jsou povinny starati se určité osoby třetí;

3. osoby, které převážně uhrazují náklad živobytí z příjmu ze zaměstnání, které nespadá pod pojistnou povinnost (1913 čl. 5).

II. Předmět pojištění.

Jako normální pojistné dávky (benefits) se poskytují (čl. 8):

1. bezplatná lékařská pomoc, léčiva, lékařské a chirurgické léčebné pomůcky (medical benefit);

2. ošetřování v léčebných ústavech při tuberkulose a jiných stanovených nemocech (sanatorium benefit) (bylo zrušeno r. 1920 čl. 4);

3. nemocenské při neschopnosti k práci od 4. dne nemoci po dobu 26 týdnů. Dokud neuplynula čekací doba 104 příspěvkových týdnů, vyplácí se podpora pro muže 9 s, pro ženy 7 s 6 d týdně, po splnění plné čekací doby obdrží muž 15 s, žena 12 s (sickness benefit). (Dle původního zákona z r. 1911 byla čekací doba 26 týdnů, podpora pro muže 10 s, pro ženy 7 s 6 d);

4. trvá-li neschopnost k práci více než 26 týdnů, vyplácí se od 27. týdne invalidní renta pro muže i ženy 7 s 6 d týdně (až do r. 1920 5 s) za podmínky, že uplynula čekací doba 10 příspěvkových týdnů (disablement benefit). Jestliže nemocenské neb renta invalidní přesahuji dvě třetiny mzdy, zkracují se poměrně a náhradou za to se poskytují některé z dávek zvýšených (čl. 9);

5. při porodu má pojištěná žena, manželka pojištěncova a vdova po pojištěnci nárok na podporu 40 s (do roku 1920 30 s) za podmínky odbyté čekací doby 42 příspěvkových týdnů (maternity benefit); ženy nemají však nároku na bezplatnou lékařskou pomoc při porodu. Je-li manželka pojištěncova též sama pojištěna, obdrží dvojí podporu (z pojištění svého i manželova). Nemocenské a invalidní renta vyplácí se v době 2 týdnů před a 4 týdnů po porodu jen tehdy, nesouvisí-li nemoc neb invalidita ani přímo ani nepřímo s porodem;

6. dávky zvýšené (additional benefits).

Nárok na nemocenské a invalidní rentu přestává 70. rokem, poněvadž tímto rokem vzniká nárok na státní pensi starobní. V některých případech poskytují se místo normálních dávky zkrácené (reduced rates):

1. jsou-li pojištěnci obého pohlaví svobodni a mladší 21 let;

2. vstoupí-li do pojištění osoba starší 50 let a nemá v době případu pojistného odbytých 500 příspěvkových týdnů;

3. vstoupí-li pojištěnec do pojištění po 17. roce; zkrácení nenastává, byl-li pojištěnec od 17. roku do doby vstupu do pojištění ve škole (v přípravce) za účelem výcviku bezplatně zaměstnán nebo zaplatí-li příslušnou sumu na příspěvcích dodatečně (čl. 9);

4. při nezaplacených příspěvcích nastává zkrácení dávek v poměru nezaplacených příspěvků (čl. 10).

Dávky zvýšené (additional benefits) záležejí v těchto výhodách (Příloha 4, část II.):

1. pomoc lékařská může se rozšířiti na všechny členy rodiny pojištěncovy;

2. nemocenské neb renta invalidní se může zvýšiti neb odstupňovati podle počtu dětí; nemocenské může býti vypláceno hned od 1. dne nemoci;

3. péče o rekonvalescenty zřizováním rekonvalescentních ústavů;

4. peněžitá podpora též pro členy rodiny pojištěncovy.

III. Úhrada.

K úhradě pojistných dávek a správních nákladů přispívají: pojištěnci, zaměstnavatelé, stát.

Od kontinentálních liší se anglické pojištění tím, že všichni pojištěnci bez ohledu na výši platu odvádějí příspěvky stejné a dostávají také stejné dávky; rozdíl činí se pouze v pohlaví, že pro ženy jsou stanoveny příspěvky i dávky nižší.

Na příspěvcích (employed rates) odvádějí: muž 5 d, žena 4 d týdně, zaměstnavatelé (employers contributions) za muže 5 d, za ženu 5 d. Stát přispívá k pojištění nemocenskému a invalidnímu tím, že platí ²/₉ ze zaplacených příspěvků (čl. 1. r. 1920).

I tento způsob přispívání státu na sociální pojištění liší se od systému kontinentálního, kde stát na pojištění nemocenské zpravidla vůbec nepřispívá a k pojištění invalidnímu a starobnímu obyčejně příspěvkem k vypláceným důchodům, nikoliv však k prémiím pojistným (vyjímaje Rumunsko),

U osob od 18 let, které nedostávají ani byt ani stravu a jejichž mzda činí:

méně než 3 s denně, platí zaměstnavatel za muže 10 d, za ženu 9 d, pojištěnec pak vůbec ničeho;

3 - 4 d denně, platí zaměstnavatel za muže 6 d, za ženu 6 d, pojištěnec pak 4 d, pojištěnka 3 d (čl. 4).

Příspěvky dobrovolných pojištěnců (voluntary rates) se stanoví podle tarifu, vypracovaného pojišťovacím úřadem (čl. 5).

Příspěvky odvádí zaměstnavatel (i s kvotou na zaměstnance připadající), který má nárok, sraziti si příslušnou část příspěvku se mzdy pojištěncovy (čl. 4).