Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

Také všechny předválečné předlohy rakouské vyměřovaly důchod v závislosti na výši zaplacených příspěvků, a dělnictvo spřátelilo se s touto konstrukcí dávek, která odpovídá přirozenému přání dělníků po vzrůstu dávek s dobou příspěvkovou. Bylo zvláště poukazováno na to, že pojištění by pozbylo na oblibě, kdyby libovolně dlouhé placení příspěvků nemělo míti vlivu na výši nároku. Dále bylo poukazováno na analogii zákona o pensijním pojištění soukromých zaměstnanců a na zaopatření státních zaměstnanců, v nichž jest důsledně provedena zásada, že téměř všechny důchody závisí podstatně na době, po kterou zaměstnanec byl zaměstnán. Vedle toho jest závažno dále, že závislostí důchodů na příspěvkové době se znesnadňuje umělý vstup do pojistné povinnosti. Invalidní důchody, které osnova poskytuje, nehledě ani k státnímu příspěvku, jsou takové výše, že mohly by během doby sváděti, aby jednotlivec hleděl se podvodným způsobem dostati do pojištění. Tomu zabraňuje aneb aspoň to ztěžuje, po případě účinky zmírňuje právě systém, při němž důchod jest závislý na počtu a výši zaplacených příspěvků. Naproti tomu systém pevného důchodu otevírá volné pole podobným uměle přivozeným vstupům do pojištění a k vykořisťování nositele pojištění. Systém tento vedle toho dává také podnět k podvodným pokusům jiného rázu; vyměřují-li se v něm nároky pevným procentem mzdy nebo mzdové třídy, ne podle posledních několika měsíců, a jestliže vyměřuje se v něm invalidní důchod současně bez ohledu na dobu příspěvkovou, svádí výše důchodů k podvodnému hlášení změn mzdových tříd. Zaměstnavatel neutrpí veliké újmy na pojistném, když zařadí a přihlásí dělníka, jenž počítá s přiznáním důchodu v krátké době, do mzdové třídy vyšší a dopomůže mu tak k trvalému vyššímu důchodu.

Kontrola správného hlášení jest pak bez pronikavé a trvalé evidence velmi obtížná. Systém, který počítá invalidní důchod v procentech poslední mzdy, naráží dále na obtíž, že mzda dělníka nestoupá vždy se stářím. Ze statistiky úrazového pojištění z r. 1910 a 1911 [Pro výpočty použito dat z kolektivních smluv poválečných.] budiž uvedeno několik cifer.

Průměr mzdy dělníka (muže) ve stáří 16 až 20 let obnáší K 815,-, ve stáří 21 až 25 let K 1068,-, v dalším pětiletí od 26 do 30 let K 1174,-, od 31 do 35 let K 1219,-, od 36 do 40 let K 1232,-; od tohoto pětiletí klesá. V následujících letech stáří od 41 do 45 let obnáší K 1201,- a od 46 do 50 let K 1154,-, a pak mzda stále klesá až v 61 - 65 letech obnáší K 1016,-, tedy méně než u dělníka v 21 - 25 letech. Z toho plyne, že kdyby osnova vyměřovala důchod invalidní pouze dle poslední mzdy, nebo mzdy několika posledních měsíců, vedla by to u dělníka, který dlouho platí příspěvky, k nižšímu důchodu invalidnímu. Tomu jest možno vyhnouti se vhodným ustanovením zákona, ale důležité jest, že jest nesnadno podobné ustanovení co do důsledků oceniti. Konstrukce dávek vede též k jednoduchému počítání dávek, ježto stačí znáti úhrnnou výši pojistného zaplaceného za příspěvkovou dobu, aby mohla býti ihned zjištěna výše invalidního důchodu.

Tato jednoduchost platí také pro všechny ostatní dávky, ježto jsou úměrny důchodu invalidnímu. Důchod vdovský jest polovina důchodu invalidního, pro každé osiřelé dítě vyplácí se až do 17 roku důchod, který obnáší jednu pětinu invalidního důchodu a pro každé dítě důchodce invalidního neb starobního vyplácí se příplatek vychovávací ve výši jedné desetiny invalidního důchodu, oboje s omezením maxima vyplácených důchodů.

Pokud se týče počtu tříd bylo nutno učiniti kompromis mezi extrémními směry, z nichž jeden, representovaný anglickým zákonem, rozeznává pouze mezi nedospělými a dospělými dělníky a nebéře vůbec ohled na mzdu, kdežto druhý vyměřuje dávky v procentech skutečné mzdy. Invalidní a starobní pojištění, v němž vyměřují se dávky v procentech podle zaplaceného pojistného, vyžaduje menšího počtu tříd než nemocenské pojištění, ježto malé rozdíly třídní vedou k ještě menším diferencím v důchodech, zvyšují však (s ohledem na hlášení změn) značně správní náklady. Při větším počtu tříd byly by mimo to některé velmi slabě obsazeny (třída C obsahuje na příklad k 1. lednu 1923 jen 13,6% pojištěnců), čemuž je záhodno se vyhnouti z důvodu, že při slabě obsazených třídách nelze plně aplikovati úvahy počtu pravděpodobnosti.

K § 114 osnovy jest nutno připomenouti, že vdovský důchod závisí na několika podmínkách, z nichž nejdůležitější je podmínka, že vdova musí býti invalidní buď v době úmrtí manželova, anebo státi se invalidní později.

Toto omezení vdovského důchodu invaliditou vdovy nevzniklo z důvodů pojistně-matematických, naopak působí pojistnému matematikovi obtíže, ježto ocenění jeho finančního dosahu vyžaduje četných statistických předpokladů, které bylo možno opatřiti si namnoze pouze v přibližné formě. Důvody, které vedly k omezení jsou hlavně tyto. Z tabulky č. 15. získané ze sčítání lidu ze dne 15. února 1921 jest patrno, že značná část provdaných žen jest již za života manželova výdělečně činna způsobem zakládajícím pojistnou povinnost a bude tudíž sama pojištěna. Tak na příklad ve stáří 21 - 25 jest 9,15% vdaných žen vůbec činných jako dělnice; podobně ve stáří 26 až 30 9% atd. Z největší části jedná se tu o manželky dělníků.

Tabulka č. 15.

Tyto výdělečně činné vdané ženy získají pravidelné nárok na invalidní a to zpravidla vyšší důchod z vlastního svého pojištění. Mimo to vdovy a obzvláště vdovy po dělnících po smrti manžela nastupují často zaměstnání, zakládající pojistnou povinnost. Z tabulky č. 16. získané ze sčítání lidu z 15. února 1921 jest zřejmo, že z celkového počtu vdov byla zaměstnáno na př. ve stáří 21 - 25 34,27%, ve stáří 26 - 30 let 40,10% způsobem, zakládajícím pojistnou povinnost podle této osnovy a budou míti tedy opět nárok na invalidní důchod z vlastního pojištění.

Tabulka č. 16.

Konečně z výtahu tabulky č. 17 odvozené ze zkušeností říšsko-německých jest patrno, že na př. pravděpodobnost pro 40letou vdovu býti nebo státi se později pojištěním povinnou jest 0,83. Bylo konečně uváděno, že úmrtím dělníka nebo invalidy nepovstává taková potřeba vdovského důchodu v rodině dělnické, jako jest tomu při úmrtí pojištěnce pensijního pojištění soukromých zaměstnanců, nebo při úmrtí státního zaměstnance.

Tabulka č. 17.

Přiznání vdovského důchodu bezpodmínečně vedlo by přirozeně k vyššímu zatížení, které lze oceniti na dvojnásobek zatížení, jež přináší vdovský důchod podle této osnovy. Z důvodu tohoto zvýšení finančních nákladů nebylo patrně pojištění vdov provedeno doposud v žádném sociálně pojišťovacím zákonodárství, kromě německého řádu pojišťovacího, jenž poskytuje vdově důchod za podmínek stejných jako předložená osnova.

Také poslední rakouský návrh z roku 1921 (Hanuschův) obsahuje podobné omezení vdovského důchodu.

Starobní důchod poskytován jest pojištěnci bez ohledu na invaliditu, dokonal-li pojištěnec 65. rok věku svého, a není-li již v zaměstnání povinně pojištěn (§ 112). K tomuto omezení starobního důchodu vedly zkušenosti invalidního a starobního pojištění německého, rovněž zkušenosti Všeobecného pensijního ústavu, které dokazují, že pojištěnci namnoze zůstávají v zaměstnání pojištěním povinném i po 70. roce a neuplatňují nároku na bezpodmínečný důchod starobní, který jim podle říšskoněmeckého zákona i podle zákona o pensijním pojištění přísluší. Podle zkušeností říšsko-německého invalidního a starobního pojištění, které až do roku 1915 podmiňovalo přiznání starobního důchodu (ve výměře ovšem menší nežli invalidní důchod) dokončením 70. roku, podaných v tabulce č. 18 jest patrno, že ještě po 70. roce života uplatňuje pouze 78% pojištěnců nárok na bezpodmínečný starobní důchod, tak že 22% pojištěnců požitek důchodu odkládá, a dokonce v 75. roce věku jest 5% zaměstnáno způsobem výdělečně činným.

Tabulka č. 18.

Z 1.000 starobních důchodců uplatnilo nárok

Po roce 1916 zaveden byl v říšsko-německém pojištění důchod starobní od 65. roku.

Příslušná procenta pojištěnců, kteří uplatnili nárok v 65. roce anebo později, jsou patrna z tabulky čís. 19.

Tabulka č. 19.

Z 1.000 starobních důchodců uplatnilo nárok

Tytéž zkušenosti byly učiněny u Všeobecného pensijního ústavu a náhradních ústavů pensijního pojištění, kde rovněž veliké procento pojištěnců, hlavně zemědělských, zůstává v zaměstnání pojištěním povinném i přes 70. rok věku. Vezme-li se na tuto skutečnost ohled, jest možno při témže příspěvku zvýšiti jiné dávky.

Poskytování starobního důchodu v 65. roce stáří i když pojištěnec dosáhne tohoto věku jsa zaměstnán normálním způsobem, vedlo by ve většině případů k tomu, že zaměstnavatel sníží o přiznaný důchod dělníkovu mzdu a bude takovéto dělníky s nižší mzdou a starší pouze o jeden nebo málo let zaměstnávati na úkor dělníků mladších. V jiné formě vedlo by to tedy k témuž důsledku, jako kdyby osnova starobní důchod nepřiznala a k poškození mladších ročníků. Mimo to stojí osnova v podstatě na zásadě, že dělník, pokud jest pojištěn v nemocenském pojištění, má býti také pojištěn v invalidním a starobním pojištění. To jest nutno již z toho důvodu, že invalidní důchod má býti pokračováním nemocenského důchodu. A tato zásada byla by porušena, kdyby dosažením 65. roku vyplácen byl důchod starobní. Analogie, která se často uvádí se zaopatřením státních zaměstnanců, je nesprávná, ježto podle § 1 zákona o pensijním zaopatření civilních státních úředníka a sluhů ze dne 17. května 1896, č. 74 ř. z., a podle §§ 75 a 79 služební pragmatiky pro státní úředníky a sluhy ze dne 25. ledna 1914, čís. 15 ř. z. jest přiznání starobního důchodu at již překročením 60. roku věku nebo dokonáním 40ti nebo 35ti služebních let nezbytně spojeno s odchodem státního zaměstnance na odpočinek, tedy s opuštěním zaměstnání, jež bylo pro přiznání důchodu podkladem; současný požitek výslužného a aktivních pragmatikálních požitků jest vyloučen.

Pokud se týče vrácení zaplaceného pojistného v případě vystoupení, bylo od této dávky, která je systému pojišťovacímu vlastně cizí, upuštěno z různých důvodů, hlavně na základě zkušeností, učiněných v pojištění pensijním. Vrácení pojistného znamená porušení zásady, že příspěvky, které platí dělník a jeho zaměstnavatel, mají sloužiti pouze pojištění. Hospodářskou újmu, vzniklou nezaměstnaností, jest nutno řešiti zavedením pojištění proti nezaměstnanosti, nikoli však částečným nebo úplným rušením pojištění invalidního a starobního.

Vrácení pojistného má totiž za následek redukci, anebo úplné zrušení nároků pro případ opětného vstupu do pojistné povinnosti, mimo to však také redukci nároků, které by pojištěnec získal případným přestupem do pojištění samostatných.

Výše jednotlivých dávek pro případy průběhu pojištění v různých dobách příspěvkových a v různých třídách je patrna z tabulky č. 20 a a 20 b.

Tabulka č. 20 a.

Výše nároků za předpokladu 50 příspěvkových týdnů do roka.

Tabulka č. 20 b.

Výše nároků za předpokladu 50 týdnů do roka v % poslední roční mzdy střední.

(300 pracovních dnů do roka.)

Výsledek veškerých výpočtů jest obsažen v tabulce č. 21, udávající ryzí pojistné jednotlivých tříd a druhu nároků bez ohledu na správní výdaje a léčebnou péči.

Oproti původně propočítaným týdenním příspěvkům osnovy odborné komise Kč 4,40, 6,-, 8,-, 10,-, bylo ve třídách B, C a D docíleno snížení, jak odpovídalo přání určité skupiny interesentů, takže týdenní pojistné třídy B obnáší Kč 5,80, v tř. C Kč 7,20, v tř. D Kč 9,-, kdežto pojistné třídy A zůstalo týdně Kč 4,40.

Toto snížení jest umožněno změnou původního nárokového systému a změnou základní částky invalidního důchodu ze 600 Kč pro muže a 450 Kč pro ženy na Kč 500,- pro obě pohlaví, dále snížením stoupání důchodů z jedné čtvrtiny zaplacených příspěvků na jednu pětinu.

Příspěvek udaný v jednotlivých třídách obnosy právě uvedenými stačí, osvědčí-li se použité předpoklady statistické, aby Ústřední sociální pojišťovna mohla pro celou budoucnost vypláceti všechny dávky zákonem stanovené, prováděti intensivním způsobem léčebnou péči, jakož i krýti veškeré správní výdaje s prováděním pojištění spojené. Budoucí vývoj výplat Ústřední sociální pojišťovny na důchodech jest dán výtahem z úplné tabulky, který udává v prvém sloupci rok působnosti pojišťovny, ve sloupci druhém počet důchodců a ve sloupci třetím obnos vyplácených důchodů (tab. č. 22), při čemž třeba ovšem čísla uvedená po 20. roce uvažovati jako odhady, jichž spolehlivost záleží na tom, jak se osvědčí učiněné předpoklady.

Tabulka č. 21.

Roční ryzí pojistné.

Pojistné platí se dokud pojištěnec je v pojistně povinném zaměstnání.

Počet příspěvkových týdnů do roka v třídě A 42, v tř. B 44, v tř. C 46, v tř. D 48.

Tabulka č. 22.

Počet důchodců a obnos důchodů invalidních, starobních, vdovských a sirotčích.

D. Zatížení národního hospodářství ze zavedení invalidního a starobního pojištění.

Zatížení zaměstnavatelů a pojištěnců plynoucí z placení pojistného invalidního a starobního pojištění lze zjistiti přesně v libovolný časový moment jednoduchým výpočtem, známe-li počet pojištěnců v tomto okamžiku, a víme-li, jak se rozdělují na mzdové třídy. Avšak obě tato data lze opatřiti si před počátkem pojištění pouze nepřesně: počet pojištěnců vzhledem k přirozenému přírůstku obyvatelstva podrobeného pojištění a vzhledem k nezaměstnanosti, jejíž cifry se týden od týdne mění; složení pojištěnců v mzdových třídách lze dříve, než pojištění vstoupí v platnost, určiti vůbec jen přibližně a podle dat z pojištění jiného. Z toho důvodu nutno považovati následující čísla za odhady, sloužící k orientaci.

Z výkazů v tabulce uvedených okresních nemocenských pokladen (tab. čís. 23) různého typu, velikosti a působnosti, vybraných za tímto účelem a vztahujících se na 173.678 pojištěnců, bylo zjištěno k 1. lednu 1923 toto procentuální rozdělení pojištěnců ve mzdových třídách: [Podle později uveřejněné zprávy 5 nemoc. pokladen, sdružených v Unterverband Nordböhmen, bylo následující procentuelní rozdělení pojištěnců v mzdových třídách u těchto pokladen k 31. prosinci 1922:

Z toho plyne, že lze počet pojištěnců v třídě A odhadnouti na 35%, ve třídě B na 20%, ve třídě C na 15%, ve třídě D na 30% celkového počtu pojištěnců 2,593.900. Abstrahujeme-li od přírůstku obyvatelstva po 15. únoru 1921, jejž nelze ze zpráv Státního úřadu statistického prozatím zjistiti a jenž je více než absorbován nezaměstnaností, a vezmeme-li ohled na skutečný počet příspěvkových týdnů získávaných podle říšskoněmeckých zkušeností ročně v různých třídách, totiž 42 v třídě A, 44 v třídě B, 46 v třídě C, 48 v třídě D, obdržíme jako celkové zatížení z ročních příspěvků obnos ročně Kč 7576 milionů.

Avšak obnos takto vypočtený převyšuje poněkud skutečné příjmy na příspěvcích. Především týkají se data o rozdělení pojištěnců v nemocenských pokladnách v prvé řadě dělnictva průmyslových okresů, jehož mzdy jsou průměrně vyšší než okresů zemědělských.

Z výročních zpráv úrazových pojišťoven pražské a brněnské lze však zjistiti průměrný započitatelný výdělek roční pro živnostenské a pro zemědělské dělnictvo zvláště. Za rok 1921 obnášel na př. průměrný roční započitatelný výdělek celoročního dělníka pro brněnský ústav u živnostenských podniků Kč 9.513, oproti tomu u přímo platících podniků zemědělských Kč 5.117.

Tabulka čís. 23.

Okresní nemocenská pokladna.

Podle výkazu k 1. lednu 1923.

Výkaz Teplice - Šanov jest sestaven k 15. říjnu 1922.

Zvolíme-li ve shodě s tím pro zemědělské pojištěnce rozdělení mzdových tříd toto: 50% v třídě A, 25% v třídě B, 10% v tř. C, 15% v tř. D, kdežto pro dělnictvo ostatní svrchu uvedené rozdělení zjištěné u okresních nemocenských pokladen, obdržíme při počtu 851.219 zemědělských pojištěnců a při počtu 1,742.738 pojištěnců ostatních úhrn příspěvků ročních pro pojištěnce zemědělské Kč 216,300.000, kdežto pojistné pro pojištěnce průmyslu, živností a obchodu obnáší ročně Kč 521,700.000; celkem bylo by při tomto poměry lépe vystihujícím rozdělení tříd očekávati roční zatížení z pojistného 738 milionů Kč (tab. č. 24 a a 24 b).

Avšak i tento obnos neznamená skutečný předpis pojistného invalidního a starobního pojištění hned v prvém roce. Počet osob nesamostatně výdělečně činných, zjištěný sčítáním lidu 15. února 1921 číslem 2,593.900 liší se totiž značně od počtu osob, které budou ve skutečnosti v prvých letech pojištěny, což plyne hlavně z nedostatečného postižení osob pojištěním povinných. Z úřední statistiky ministerstva sociální péče o nemocenském pojištění za rok 1921 lze (po odečtení počtu osob vyňatých z pojistné povinnosti podle této osnovy) oceniti tento rozdíl nejméně na 12% udaného maximálního čísla 2,593.900, jež značí tedy vlastně reservu, z níž může ústřední sociální pojišťovna čerpati. Obnos 738 milionů Kč značí ve shodě s tím zatížení národního hospodářství při dokonalém provedení pojištění (nepřihlížíme-li k přírůstku počtu pojištěnců od 15. února 1921).

Tabulka č. 24 a.

Průmysl a obchod.

Tabulka č. 24 b.

Zemědělství.

V dalším není k snížení úhrnného obnosu pojistného plynoucímu z nedostatečného postižení okruhu pojištěných osob, přihlíženo.

Nehledíme-li k tomuto snížení nákladů prvých let, jeví se tedy oproti původnímu odhadu 800 až 850 milionů Kč zmenšení nákladů z pojistného asi o 100 milionů Kč ročně, což jest důsledkem změny třídních hranic a snížením pojistné sazby v třídách B, C, D oproti původní osnově odborné komise.

Ze zatížení 738 milionů Kč ročně připadá polovina na zaměstnavatele, tedy obnos asi 369 milionů Kč, kdežto polovinu uhradí podle § 162 osnovy pojištěnci.

Vyjádřiti toto zatížení v procentech skutečné mzdy jest velmi obtížno, ježto jak u nemocenských pokladen, tak u úrazových pojišťoven započítává se mzda nejvýše do určité hranice, takže zjistiti rozdělení pojištěnců z výkazů ústavů sociálně pojišťovacích podle skutečné mzdy je nemožno, a nutno se spokojiti s odhadem, jenž má váhu příkladu. Průměrně připadá na jednoho pojištěnce pojistné ročně Kč 284,50. Počítáme-li na př. k 1. I. 1923 s průměrnou roční skutečnou mzdou Kč 6800, jež vychází z dat o mzdě úrazového pojištění při respektování poklesu mzdy za rok 1922, obnášelo by pojistné 4,18% skutečné mzdy oproti původně předpokládané sazbě 5%.

Snížení nákladů novou úpravou nemocenského pojištění.

Avšak toto zatíženi zaměstnavatelů asi 369 milionů Kč ročně (nepřihlížíme-li k snížení plynoucímu z nedostatečného postižení pojištěnců) nelze považovati za nové zatížení výroby a obchodu československého. Ve skutečnosti zmenšuje se novou úpravou nemocenského pojištění současně velmi značně dosavadní zatížení zaměstnavatelů a pojištěnci? nemocenského pojištění a to ve dvou směrech. Ve shodě s § 159 nebude převyšovati výše pojistného, jež slouží k úhradě pojistných dávek nemocenského pojištění napříště pravidelně 5% střední denní mzdy, kdežto doposud obnášelo pojistné nemocenského pojištění podle stavu k 31. prosinci 1922 téměř u všech nemocenských pokladen 6 střední denní mzdy, u mnohých dokonce až 8%. Nepřihlížíme-li k pokladnám s příspěvkem 8% a vezmeme-li v úvahu pouze snížení ze 6% na 5% resultuje z tohoto pramene snížení o 1% střední mzdy.

Další úspora je dána odstraněním tříd XIV. a XV. se středním denním výdělkem 39 Kč a 42 Kč, které připouštěl dosavadní zákon sice jen jako fakultativní, jež však byly všeobecně zaváděny. V těchto třídách bylo k 31. prosinci 1922 podle výkazů okresních nemocenských pokladen ze 173.678 pojištěnců na 20,6% a to 3,8% v třídě XIV. a 16,8% v třídě XV. Přeřazením jich do třídy XII. (resp. X. osnovy) docílí se rovněž snížení pojistného nemocenského pojištění.

Naproti tomu značí shrnutí prvních tříd dnešního zákona nemocenského a nahrazení menším počtem nových tříd zvýšení zatížení z nemocenského pojistného. Obsazení těchto tříd dáno jest tabulkou č. 25. Celkový finanční efekt těchto změn jest podrobně propočítán taktéž v tabulce č. 25 a znamená snížení nákladů na nemocenské pojištění o Kč 279 milionů, takže uzákoněním této osnovy ukládá se zaměstnavatelům i pojištěncům nové břemeno 459 milionů Kč ročně.

Pensijní a jiné fondy.

Avšak ani toto zatížení zaměstnavatelů nelze považovati za úplně nové. [Bylo by dále uvážiti, že také v úrazovém pojištění dělnickém snížil v poslední době pražský ústav svoji sazbu z Kč 10,- pro nebezpečenské procento 100 postupně na Kč 6,-; rovněž brněnský ústav přešel od sazby Kč 7,62 k sazbě Kč 7,-; z čehož vyplývá opět snížení břemen ze sociálního pojištění pro zaměstnavatele.] Ve skutečnosti ubude zařízením invalidního a starobního pojištění v budoucnosti zaměstnavatelům značná část břemen, která dosud nesli sami pod různými tituly, která však v podstatě nejsou nic jiného, než náhradou invalidních a starobních, po případě i vdovských důchodů. Tak na př. jest mzda dělníků starších 60ti let zvláště u větších zaměstnavatelů v podstatě jen jinou formou invalidních a starobních důchodů, ovšem formou nevhodnou, ježto nutí zaměstnavatele vyhledávati přestárlým dělníkům práce lehčí, ale též méně kvalifikované a méně čestné, a dělníky nutí i ve stáří nad 70. rok k námezdné práci často nevhodné.

Počet dělníků takto zaměstnaných a obnos mezd takto vyplácených jest u větších závodů neočekávaně veliký; číselné údaje všeobecně platné jest ovšem nemožno si opatřiti; budiž uvedeno proto několik příkladů. Ze sčítání lidu budiž sdělen počet osob nesamostatně výdělečně činných starších nad 60 roků a nad 70 roků. Prvé číslo jest 202.392 a druhé 52.091.