Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

Spolupůsobení úřadův a pojišťovacích ústavů.

§ 134.

Úřady, soudy a veřejné instituce i korporace jsou povinny vyhověti žádostem, jež Pojišťovna osob samostatných na ně vznese, podporovati ji i jinak všemožně a podávati jí sdělení důležitá pro provádění pojištění a její správu.

Různé.

§ 135.

Požitek dávek podle tohoto zákona nemá následků požívání podpory chudinské.

§ 136.

(1) zařízení, která mají za účel podporovati osoby, uvedené v § 2 v případě nemoci, invalidity nebo stáří, nebo jejich vdovy a sirotky, bez ohledu na to, v jaké právní formě jsou zřízena, podrobují se dozoru ministra sociální péče, pokud nepodléhají již podle zvláštních právních předpisů dozoru jiných odborných ministerstev nebo jim podřízených úřadů.

(2) V případech posléze uvedených jsou představitelé těchto zařízení, pokud se nejedná o nadace a spolky podle všeobecných norem spolčovacích, povinni, předkládati každoročně ministerstvu sociální péče výkaz o stavu jmění, případně k vyzvání provozovací účet a výkazy o pohybu účastníků.

§ 137.

Mezinárodními smlouvami o úpravě vzájemných poměrů na poli sociálního pojištění mohou býti sjednány úchylky od ustanovení tohoto zákona, pokud jde o osoby podrobené povinnosti pojistné, o výši pojistných dávek a pojistné, jakož i o způsob řízení.

Oddíl druhý.

Ustanovení trestní.

§ 138.

Přestupku se dopustí, pokud čin není přísně ji trestný:

a) pojištěnec, jenž nevyhoví včas bez náležité omluvy povinnosti ohlašovací, nařízené tímto zákonem nebo neučiní tak správně; oznámení podané u nepříslušné úřadovny není přestupkem,

b) kdo sjednal s pojištěncem smlouvu, kterou práva vyplývající pro pojištěnce z tohoto zákona mají býti omezena nebo zkrácena,

c) kdo v řízení o přiznání pojistné dávky udá něco, o čem ví nebo při obyčejné péči může věděti, že není pravdivo,

d) kdo docílí pojistné dávky simulací,

e) kdo nevyhoví jiné povinnosti uložené mu tímto zákonem.

§ 139.

(1) Přestupky podle § 138 se trestají podle zavinění a podle výše způsobené škody peněžitou pokutou až do pěti tisíc Kč, v případě nedobytnosti vězením (uzamčením) až do jednoho měsíce.

(2) Peněžité pokuty plynou do pokladny pojišťovny, jež jich použije k mimořádným podporám pojištěncův.

§ 140.

(1) Přestupky tohoto zákona trestají politické (policejní) úřady (administrativní policejní vrchnosti) první stolice.

(2) Z nálezu lze se odvolati do patnácti dnů; o odvolání rozhodují politické úřady (administrativní policejní vrchnosti) druhé stolice s platností konečnou.

§ 141.

Trestnost přestupku podle § 138 pomíjí:

a) odčinil-li pachatel trestnou závadu dříve, nežli se dověděl, že proti němu bylo zavedeno trestní řízení,

b) promlčením.

§ 142.

(1) Přestupky podle § 138 promlčují se, nebylo-li zavedeno trestní řízení proti pachateli, v šesti měsících ode dne, kdy trestní činnost byla ukončena.

(2) Uložený trest se promlčuje ve třech letech ode dne, kdy nález nabyl právní moci; promlčení se staví na dobu, po kterou byl povolen odklad k zaplacení pokuty, případně výkonu jiného trestu.

Oddíl třetí.

Ustanovení přechodná.

§ 143.

První výbor pojišťovny (§ 13) jmenuje vláda přihlížejíc k ustanovení § 15. Výbor ten zůstane v úřadě až do doby, kdy se ujme úřadu výbor vyšlý z prvních řádných voleb.

§ 144.

První jednací řád pojišťovny (§ 19) vydá ministr sociální péče.

§ 145.

(1) Ministr sociální péče se zmocňuje, aby jmenoval přípravný sbor, jenž by provedl práce potřebné k tomu, aby s prováděním ustanovení zákona mohlo býti započato v den uvedený v § 148.

(2) Náklady spojené s počátečním zařízením a působením pojišťovny hrazeny budou zálohou státu.

(3) Záloha tato bude vrácena bez úroků z pojistného, jež dojde v prvních třech letech působnosti zákona.

§ 146.

(1) Kdo jest podroben pojištění v den, kdy tento zákon nabude účinnosti, jest povinen přihlásiti se u příslušné obvodní úřadovny v patnácti dnech.

(2) Tento pojištěnec není povinen oznamovati, kdy započal se samostatnou činností výdělečnou.

§ 147.

Osoby zaměstnané v pojistně-matematické kanceláři, zřízené při ministerstvu sociální péče pro přípravu zákona o sociálním pojištění, mají právo požadovati, aby byly přijaty za úředníky pojišťovny, přihlásí-li se do tří měsíců ode dne, kdy ustanovení tohoto zákona nabudou účinnosti.

Oddíl čtvrtý.

Počátek působnosti a prováděcí klausule.

§ 148.

(1) Ustanovení § 145. nabude účinnosti dnem vyhlášení.

(2) Jinak tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. července 1926.

(3) Téhož dne nabude účinnosti zákon ze dne 9. října 1924, č. 221 Sb. z. a n. o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří až na § 168.

(4) Ustanovení § 287., odst. 2., zákona uvedeného v předešlém odstavci se zrušuje.

§ 149.

Ministru sociální péče se ukládá, aby tento zákon provedl, dohodna se se zúčastněnými ministry.

Důvodová zpráva.

I. Část všeobecná.

ÚVOD.

1. Všechny vlády republiky Československé pojaly do svého programu požadavek sociálního pojištění, výslovně prohlašujíce, že mají na mysli nejenom pojištění dělnictva a zaměstnanců vůbec, nýbrž také pojištění osob samostatně hospodařících. Když provedeny byly obsáhlé přípravné práce, mohla nynější vláda přikročiti ke splnění tohoto dávného slibu svých předchůdců v úřadě. 28. června 1923 předložila zákonodárným sborům osnovu zákona o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří (tisk č. 4186), která byvši s různými změnami ústavně schválena, stala se zákonem ze dne 9. října 1924 č. 221 Sb. z. a n.

V důvodové zprávě připojena k oné osnově zákonné jest obšírně vysvětleno, proč osnova ta zabývá se pouze pojištěním zaměstnancův a proč nevztahuje se také na osoby samostatně hospodařící. Důvody ty byly nejenom zákonodárnými sbory, nýbrž i odbornou veřej hostí schváleny, pročež není třeba k nim něco připojiti. [V téže důvodové zprávě bylo vylíčeno, jalo vypadá cizí zákonodárství týkající se projednávaného předmětu. Na stavu tam vylíčeném nebylo v podstatě nic změněno.]

Tím však, že vládní návrh tisk č. 4186 nezabýval se pojištěním osob samostatných, nemínila ani vláda ani Národní shromáždění upustiti od tohoto pojištění. Úmysl, pokračovati v zákonodárném díle pojišťovacím, vyplývá jednak z ustanovení § 240-242 uvedeného zákona, jež pamatují na přestup pojištěnců z pojištění zaměstnaneckého do pojištění osob samostatně hospodařících; jednak zcela zřetelně § 287 odst. 2., podle něhož zákon o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří může nabýti účinnosti teprve současně se zákonem o pojištění osob samostatně hospodařících.

Aby se tak mohlo státi co nejdříve, tak, aby ani pojištění zaměstnanců nebylo zdržováno, vláda požádala odbornou komisi, která vypracovala osnovu zákona o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří, aby vypracovala i tuto druhou osnovu. K žádosti nájemníků doplnila pak tuto komisi zástupci zájemníků ze řad živností a ze řad zemědělských. Poněvadž však někteří členové odborné komise byli plně zaměstnáni pracemi ve sněmovních výborech i v plenu zákonodárného sboru při jednání o vládním návrhu tisk č. 4186, mohla komise intensivně započíti s prací teprve, když zákon o pojištění zaměstnanců byl schválen.

Okruh pojištěných osob.

2. Není třeba tajiti se tím, že vypracování předložené osnovy naráželo na nemalé obtíže. U zákona o pojištění zaměstnanců bylo jasno, že se zákon bude vztahovati na všechny osoby, na něž se vztahuje zákon o pojištění dělníků pro případ nemoci ve znění novely ze dne 15. května 1919, č. 268 Sb. z. a n., pokud o tyto pojištěnce není pro případ invalidity a stáří jinak účelně a bezpečně postaráno, jako na příklad o veřejné zaměstnance, o horníky nebo o soukromé zaměstnance, podrobené pojištění pensijnímu.

Na jaký okruh osob má se vztahovati zákon o pojištění osob samostatně hospodařících, nedalo se zodpověděti tak snadno. Vládní programy jednajíce o sociálním pojištění, jistě měly na mysli pojistiti osoby, které potřebují pojištění, nejsouce v normálních případech s to, aby ze svého výdělku po úhradě nákladů na běžné potřeby vytvářely fondy, jež by jim zabezpečovaly třeba skrovnou existenci v případě neschopnosti výdělečné.

Lze se značnou dávkou pravděpodobnosti počítati s tím, že všichni zaměstnanci patří do kategorie osob, potřebujících pojištění. Nelze to však říci o všech osobách samostatně hospodařících. V této kategorii jest jistě nemalý počet osob, jež nepotřebují pojištění, protože mohou v případě neschopnosti výdělečné žíti z výnosu vlastního jmění.

3. Bylo však velmi těžko najíti zde nějakou objektivní hranici, která by odlišovala osoby, jež pojištění potřebují, od osob, jež ho nepotřebují. Cizí zákonodárství, pokud se touto látkou zabývá, pokusilo se najíti tuto hranici. Ale nelze říci, že by se byl pokus zdařil.

V oboru živností a obchodu byla hledána tato objektivní hranice v počtu cizích pracovních sil, jež majitel živnosti (obchodu) trvale zaměstnává. Proti tomu však pávem se namítá, že tato objektivní známka není důkazem o hospodářské potřebě a o hospodářských poměrech majitele živnosti. Mimo to je to známka velmi pohyblivá, jejž sledování by mělo za následek neobyčejné značné potíže evidenční a tedy náklady správní.

V oboru zemědělství byla hledána objektivní hranice ve výměře nemovitostí. Zde nespolehlivost tohoto dělidla padá tím více do očí. Jak obrovský rozdíl jest v hospodářské potenci majitelů stejné rozlohy pozemkové, z nichž jeden má pozemky v žírné rovině, kdežto jiný v drsném podnebí pohraničních hor.

Pro obě skupiny pojištěnců hledána hranice také v příjmu podrobeném dani. Ale každému praktickému člověku je znáno, že výše zdaněného příjmu závisí nejenom na poctivosti poplatníkově, nýbrž i na možnosti úřadu vyměřujícího daň, aby zachytil všechny momenty směrodatné pro správné vyměření daně. Proto ani výměra daně není ani zdaleka poněkud spolehlivou známkou o potřebě dotyčného jednotlivce, aby byl pojištěn.

4. Ať s však zvolí jakékoliv měřítko, tolik je jasno, že musí býti zvoleno tak, aby raději do pojištění dostala se ještě řada osob, jež to nepotřebují, nežli, aby zůstaly mimo pojištění jiné osoby, které by ho potřebovaly.

Když s tohoto hlediska byly zkoumány různé návrhy na stanovení hranice, po kterou má sahati pojištění osob samostatně hospodařících, seznalo se, že by mimo pojištění zůstala pouze nepatrná menšina. Ponechati tuto menšinu mimo pojištění, bylo by vyžadovalo nepoměrného nákladu správního, jehož by bylo třeba, aby v každém jednotlivém případě bylo vyšetřeno, zdali hranice bylo dosaženo čili nic, aby tato hranice byla dále sledována a aby byla rozhodována, - po případě i Nejvyšším správním soudem - obrovská spousta hraničních případů.

5. Vládní návrh se proto rozhodl pro všeobecné pojištění osob samostatných. Jak řečeno, činí tak hlavně proto, aby pojištění osob samostatných nebylo hned ve svých zárodcích zatíženo spory o pojištění a aby nebylo zatěžováno zbytečnými správními náklady.

Ovšem i tyto ohledy musely by stranou, kdyby požadavek, aby všechny osoby samostatně hospodařící byly podrobeny pojištění, byl nemorální, kdyby bezúčelně zatěžoval osoby, jež pojištění nepotřebují. Toho však osnova nečiní. Osnova zahrnuje do pojištění vědomě i osoby, jež ho nyní nepotřebují; avšak za pojistné, jehož na nich vyžaduje, dává jim stejný ekvivalent v důchodu vypočítaném stejně jako u osob nesporně potřebných. Pouze státního příspěvku k důchodu dostane se podle § 67;jen těm, kteří nebudou míti příjmu podrobeného dani z příjmu, jako je tomu v pojištění dělnickém (§ 123, zákona č. 221 z roku 1924).

Osnova mohla se s tím klidnějším svědomím postaviti na toto stanovisko, kdyžtě tím zároveň bylo čeleno oprávněné obavě, projevené v jednáni komise, že totiž majetkové poměry, zejména u živnostníků, závisí (:ladě nahodilých okolností, na něž živnost nemá vlivu, na př. na modě, takže živnostník, jenž dnes pojištění nepotřebuje, bude ho potřebovati za několik let, ledy po případě do pojištění nemůže býti pojat, překročiv 60. rok [§ 4. písm. b)] anebo aspoň ztratil řadu pojistných let, směrodatných pro vyměření důchodu (§ 55).

Vláda má proto za to, že navržené všeobecné pojištění osob samostatně hospodařících vžije se za krátko právě tak, jako se vžilo všeobecné pojištění zaměstnanců.

Osoby samostatně hospodařící zabývají se buď provozováním podniku živnostenského nebo po živostensku provozovaného a podléhají všeobecné dani výdělkové (na Slovensku a v Podkarpatské Rusi zárobkové) anebo zemědělským zpracováním půdy, jež jest podrobená dani pozemkové. Podle toho byl v § 2. definován okruh osob, na něž se vztahuje tento zákon. Zvláštní formy provozovací, jež hospodářský život vyvolal, učinily potřebným ustanovení § 3.

Druhy pojištění a dávky.

6. Obtížnější bylo odpověděti na otázky, na které druhy pojištění má se zákon tento vztahovati.

Snaha, aby zákon pokud možno nejvíce se přiblížil zákonu o pojištění zaměstnanců, vyvolala v komisi podnět, aby zákon se vztahoval také na pojištění nemocenské. Osnova nesplňuje tohoto požadavku. Zdá se, že potřeba všeobecného nemocenského, pojištění osob samostatně hospodařících není ve skutečnosti dosni živá. Dělnictvo opatřovalo si svépomocí přispáni v případě nemoci sta let dříve, nežli zákon je k tomu donucoval, ba nežli zákon jim k tornu poskytl vhodné formy. Tato skutečnost vedla k zákonnému pojištění zaměstnanců pro případ nemoci. U osob samostatně hospodařících nelze shledati tohoto proudu. Zákon o pojištění dělníků pro případ nemoci umožňoval původně každému, kdo nepřekročil 35. rok svého věku, aby se u okresní nemocenské pokladny pojistil pro případ nemoci. (§ 13, čís. 4.) Zkušenosti s tímto zákonným ustanovením byly velice smutné nejenom; že se pro případ nemoci pojistil dobrovolně jenom nepatrný počet osob, zjistilo se, že i mezi Těmi, kteří tak učinili, byla většina takových, kteří už byli nemocni a kteří bezprostředně po uplynutí karenční lhůty dovolávali se pomoci nemocenské pokladny. Proto novela z 15. května 1919, čís. 268 Sb. z. a n. zrušila toto právo dobrovolného nemocenského pojištění, znamenající značné risiko pro nemocenské pokladny, ale přiznala v článku IX. okresním nemocenským pokladnám právo přijímati dobrovolné členy za podmínek určených stanovami. Tato změna nevyvolala ve veřejnosti nejmenšího zájmu, použiloť tohoto dobrodiní

ponejvíce dřívějších povinných pojištěnců, kteří pokračují v pojištění, když pominul poměr zakládající pojistnou povinnost. Je tu dírkou, že potřeba onoho pojištění nebyla pociťována. Dosavadní zákonný stav byl recipován § 251 zákona č. 221 z r. 1924. Není vyloučeno, že tohoto ustanovení zakázaného bude více používáno, když zejména správy zemědělských nemocenských pojišťoven rozšíří mezi samostatnými zemědělci poznání o účelnosti nemocenského pojištění.

Pro živnostníky umocňuje § 114 živn. řádu zřizování mistrovských pokladen. Naděje, že živnostníci používají tohoto zákonného ustanovení, ukázaly se rovněž klamnými. Roku 1921 bylo takových pokladen

dohromady 47 pokladen se 2615 členy.

Tyto skutečnosti byly pro vládu varovným znamením. Byly důkazem; že v kruzích osob samostatně hospodařících není naléhavé potřeby pro pojištění nemocenské, ani kdyby bylo omezeno na léčebnou péči a léky. Byly důrazem, že tyto osoby nejnutnější potřepu této péče mohou si uhraditi samy a že není zapotřebí tohoto nuceného krátkodobého pojištění kláda se k jeho zavedení nemohla již proto odhodlati, že by vyžadovalo zhruba pojistné asi leč 100,- ročně, jež by stěží mohlo býti placeno v době, kdy se právě zavadí pojištění těchto osob pro případ invalidity a stáži.

7. Nejsnadnější byla odpověď na otázku, kdy jest možno mluviti o tom., že nastal pojistný případ pojištění invalidního u osoby samostatně hospodařící. Pojištění pro případ invalidity je pojištěním proti škodlivým výdělečným následkům určitého stavu tělesného nebo duševního pojištěné osoby. Jaké výše musí škoda dosáhnouti, aby bylo možno mluviti o tom, že nastal pojistný případ, stanoví pojišťovací smlouva, pokud se týče zákon, nahražující pojišťovací smlouvu. Pro rozhodnutí této otázky jsou směrodatny momenty účelnosti, jednak potřeby pojištěncovy, jednak možná výše pojistného.

Obtížné jest však jednak zjišťovati tělesný nebo duševní stav pojištěncův, jednak skutečnost škody, jakou pojištěnec utrpěl poruchou své pracovní síly. Takovou poruchu musí zjistiti odborník, lékař. Ale nejzkušenější lékař marně se brání útoku vědomé simulace, spekulující na pojistnou dávku velikou oporou lékařovou při zjišťování poruchy jest objektivně zjistitelná skutečnost škody, jde-li o pojištění zaměstnance. Jeho pracovní schopnost jest zdrojem určitého výdělku. Dokud výdělek pojištěncův neklesá pod určitou hranici, stanovenou smlouvou nebo zákonem, není třeba vyšetřovati poruchy pojištěncem tvrzené. Tato potřeba nastává teprve, když objektivní škola již vnikla. Podle § 109 zákona č. 221 z r. 1924 považuje se pojištěný zaměstnanec za invalidního tenkrát, když pro nemoc nebo jiné vady tělesné nebo duševní, nepřivoděné úmyslně, nemůže prací přiměřenou jeho silám, schopnostem a: výcviku v dosavadním povolání vydělati ani třetinu toho, co tělesně a duševně zdravý zaměstnanec téhož druhu s podobným výcvikem v témže obvodě obyčejně vydělává. Škoda pojištěného zaměstnance musí spočívati tedy v tom, že zaměstnanec ztrácí dvě třetiny obvyklé své mzdy, aby vůbec mohlo býti mluveno o tom, jest-li invalidní ve smyslu pojišťovací o zákona, totiž zdali tato objektivní škoda byla způsobena poruchou, v zákoně charakterisovanou. Všechny složky pojmu invalidity zaměstnancovy byly nad sto prozkoumány do nejmenších podrobností třicetiletou praxí pojišťovacího zákona v říši německé, jíž se zpráva sociálně-politického výboru poslanecké sněmovny k návrhu čís. tisku 4186 výslovně dovolává.

8. Tohoto objektivního znaku invalidity nedostává se však u osob samostatně hospodařících. Zdrojem výdělku této osoby a tedy zdrojem výživy pro rodinu není vůbec pouze pracovní schopnost pojištěncova, nýbrž také jeho podnik jako takový. Tento podnik je sice skoro vždy do značné míry závislý na způsobu, jakým se jeho majitel v něm účastní osobně; ale jednak může býti často provozován i bez přímé účasti majitelovy, jednak účast tohoto může býti omezena na pouhé řízení, jehož majitel může býti schopen, i když tělesně jest takřka úplně zničen. Na př. zemědělský podnik může býti členy rodiny majitelovy provozován, i když tento sám je pro nějakou poruchu z činnosti vyloučen, aniž tím podnik vůbec trpí. Totéž platí o zavedeném obchodě; v menší ovšem míře o řemeslné živnosti, pokud živnostník jenom sám ji provozuje.

Pracovní neschopnost není tedy u osoby samostatně hospodařící spojena pravidelně s takovými hmotnými následky, jako jest tomu u zaměstnance. Proto jednak potřeba pojištění pro případ invalidity u osob samostatných nebyla tak živě pociťována, jako u dělnictva, kde se stala přímo potřebou životní; jednak škoda je těžko zjistitelna a proto nebezpečí simulace neskonale zvýšeno a existence pojištění ohrožována.

9. Nebylo proto divu, že z kruhů zemědělských bylo původně jasně prohlášeno, že si nepřejí pojištění invalidního a že i v kruzích živnostenských, jež zásadně setrvaly na tomto druhu pojištění, bylo připouštěna, že musí býti omezeno na krajní případy.

Předložená osnova snažila se jíti střední cestou; zavádí sice pojištění invalidní (§ 53), ale pouze pro případy úplné neschopnosti výdělku v povolání, jejíž následkem jest pokles výnosu podniku pod polovici výnosu posledních tří let. Obtíže spojené s obranou proti simulaci nejsou tím sice odstraněny; ale jsou tak zmírněny, že lze doufati, že tímto ustanovením pojištění nebude ohroženo a pojištěnci nebudou zatěžováni nutností uhražovati schodky vzniklé zneužíváním dobrodiní zákona.

10. Ještě jinou obtíž bylo při tomto předmětě překonati. Invalidita je pravidelně důsledkem nevyléčitelné choroby. U choroby vyžadující lékařského ošetřování, která obyčejně způsobuje úplnou neschopnost výdělečnou, nelze v četných případech napřed věděti, jak dlouho bude trvati a zejména zdali nebude míti trvalých následků. Je proto nebezpečí, že každá choroba bude pak prohlašována za invaliditu, že invalidní pojišťovna bude zatěžována velikým množstvím ohlášení invalidity, vyšetřováním jejím, vyřizováním žádostí za dávky a spory, když žádosti odmítla. U zaměstnanců tohoto nebezpečí není ve větším rozsahu, poněvadž všichni zaměstnanci jsou pojištěni pro případ nemoci a ve vlastním zájmu budou se nejdříve domáhati dávek pojištění nemocenského, jež jsou vyšší nežli dávky pojištění invalidní a teprve po uplynutí jednoho roku vyčerpají nárok na dávky pojištění nemocenského a budou se hlásiti o dávky pojištění invalidního. U osob samostatných však není tohoto ochranného ventilu. Proto bylo nutno chrániti pojišťovnu a tím ovšem i pojištěnce před tím, že by již každá nemoc byla prohlašována za invaliditu a z jejího důvodu byly požadovány dávky pojištění invalidního. Způsob nalezen obdobný, jako u pojištění dělnického. Je-li nemoc podkladem invalidity, mohou býti vyžadovány dávky pojištění invalidního teprve tenkrát; bude-li tato nemoc vyžadovati pravděpodobně ošetřování lékařského déle jednoho roku (§ 53).

11. Všechny ostatní dávky podle předložené osnovy rovnají se v podstatě pojistným dávkám, jež zaměstnancům zabezpečuje zákon č. 221 z r. 1924. Tyto dávky byly odůvodněny v důvodové zprávě k tisku č. 4186; proto se zde prostě poukazuje k důvodům tam uvedeným.