Pan předseda také řekl, že práce všech nás jest zapotřebí. To zajisté podepíšeme všichni. Budeme to žádati od vlády, budeme to žádati také sami od sebe, abychom všichni mohli pracovati, poněvadž vím, že jen z práce může pro nás všechny vyjíti potřebná uspokojující výslednice.
Pan předseda také řekl, že pokusnictví se bude podporovati, což my všichni přijali s velkým uspokojením, ale znovu při tom musíme poznamenati, že přes to, že to bylo ještě přímo teplé rčení, ve skutečností se nám nevyšlo tak vstříc, jako toho má právě tato otázka zapotřebí.
V Rakousku jsme byli častokráte odstrkováni. My, na příklad, v bývalém království Českém jsme neměli a nemáme dosud žádného výzkumného ústavu. Jest potřebí, aby zde něco bylo vybudováno. A dnes, když máme svou vlastní republiku, všichni povolaní činitelé měli by dbáti toho, aby nám umožnili, abychom na základě daných prostředků mohli opravdu lepším způsobem půdu obstarávati, abychom nemuseli častokrát peníze zbytečně na půdě rozhazovati, abychom hospodařili rozumně tak, jak to přikazuje novodobá nauka. To býti musí!
A my jsme také hned v minulém Národním shromáždění s potěšením přijali, že byla Národním shromážděním přijata resoluce, kterou se vláda vyzývá, aby k cíli vybudování pěstitelských stanic dala do rozpočtu 10 milionů. To bylo přijato. Pro vládu to bylo vodítkem. Ale, žel, že právě toto nás zklamalo. Já jsem několikrát v zastoupení Svazu pěstitelů zemáků intervenoval u ministerstva financí. Bylo mně slibováno, a již na základě těchto slibů, na základě přijaté resoluce ministerstvo zemědělství začalo vyjednávati. Bylo tehdy v pozorování několik dvorů: Valečov, Krskov, Juliin dvůr, kde se měly právě založiti takovéto stanice. Ve Valečovském dvoře se docela jednalo již o nájem. Považoval jsem to za věc hotovou. A také, když jsme měli minulou neděli sjezd bramborářský v Něm. Brodě, byl jsem zmocněn panem ministrem prohlásiti tam, že pěstitelské stanice stanou se skutkem. Žel - nerad to říkám - před několika dny přišel jsem k ministerstvu zemědělství, kde mně bylo řečeno, že ministerstvo financí nemůže dáti k tomu cíli žádných prostředků, poněvadž těch prostředků nemá. Ono spoléhalo - račte vzíti na vědomí - že přebytky z ústředen vrátí se do pokladny státní a z těch že bude nám moci pěstitelské stanice vybaviti. Čeho se zatím dočítáme? Mnohé ústředny budou patrně míti deficity a možná, že se ještě obrátí na stát samy, aby stát deficity tyto uhradil. Takové jsou poměry!
Velectění pánové, my nemůžeme od tohoto ustati, my všichni jako zemědělci musíme na tom trvati, aby takovéto zařízení stalo se skutkem; neboť nemůžeme připustiti, aby stát za pochybnou sadbu do cizí země, do Holandska, dával veliké peníze docela na prázdno, poněvadž často sadba taková se u nás ani neosvědčí. Stálo to stát mnoho peněz a tyto peníze budou možná vyhozeny. Chceme si sami zušlechťovati a zvelebovati veškeré rostlinstvo, abychom je záhy přizpůsobili klimatickým poměrům a půdě, a abychom se také spíše mohli dodělati nějakých úspěchů.
Proto bude to stále a stále naším voláním. My nemůžeme ustoupiti a bylo by to hanbou XX. věku, hanbou republiky, kdyby neměla míti vláda pochopení, aby nám aspoň tento prostředek dovedla zjednati, abychom se nemusili stále v nejistotě potáceti a abychom nemohli na základě tohoto zařízení lepším způsobem při hospodaření postupovati. Že průmyslové výrobky mají býti zlevněny, to již častokráte bylo slyšeno. Hned v minulém Národním shromáždění pan státní tajemník Srba nám to slíbil, když chtěl na nás, abychom uvolnili obchod obilím. My jsme stáli na tom stanovisku, že za žádnou cenu nemůžeme nevolnictví zemědělců dále držeti. Ale když řekl, že také dojde u průmyslu k zlevnění cen, že tam budou maximální ceny, řekli jsme: >O tom by se dalo jednati!< Ale nemůžeme tomu zrovna dobře věřiti. Dnes se o tom zase povídá. Mluvil o tom p. min. předseda, mluvil o tom p. Dr. Soukup. Jest viděti, že každý cítí povinnost, aby konečně rovnost nějaká nastala, aby nebyl stále jeden stav svírán poutem nevolnictví a druhý aby si dělal, co chtěl. Víme všichni, velectění pánové, že průmysl vydělal mnoho peněz, že každý, kdo prodával látky na oděv, třeba měl jen malý obchod, vydělal statisíce a miliony. (Hlas: Kůže!) Kůže také ano. Všechno to by nám nejlépe mohl vyprávěti p. kol. Jaroš, kterému jsem zrovna dnes řekl, jak on to z vlastního názoru poznal, co všecko špatného se v průmyslu děje. A to všecko se povoluje. Působil jsem na bývalého ministra Houdka, aby si vyžádal svolení a oprávnění v ministerské radě, aby se mohl se svými orgány podívati na výrobu v některých oborech průmyslu a aby tam posoudil tu práci a vyšetřil, s jakým procentem výdělku se tam pracuje. Ale on mi tehdy řekl, že by to nešlo a že nemá takových orgánů pro posouzení takového řízení. A zase to zapadlo. My však to všichni cítíme a jest viděti, že právě zvyšování cen průmyslových výrobků znesnadňuje celkové naše postavení. Dělník ukazuje stále na to, že musí všecko draho platit a není divu, že on také žádá větší mzdy, když nemůže při malých mzdách vyjíti. Kdyby však průmysl sešel poněkud se své chamtivostí, zajisté že by se ulehčilo a uvolnilo všem lidem, že by přestaly nářky a šlo by všecko aspoň pozvolným chodem do náležitého položení. V tomto ohledu jest třeba dbáti toho, aby nastal pořádek. Každý má míti stejné právo a stejnou povinnost a nemají býti činěny výjimky. Vždyť všichni, jak jsme zde, tvoříme stát a není možná mysliti si, aby stát stranil někomu více a někomu méně. Taková nerovnost vždycky bolí, znepokojuje a zvláště, když jednotlivé stavy a všecky lidi materielně poškozuje. Dozvíme se později, až se bude o tom siřeji psáti, mnoho-li průmysl nastřádal peněz. Já znám z blízka celkovou tu výnosnost průmyslu oděvního z Humpolce. Město, které před válkou živořilo, v době válečné a poválečné tolik peněz nastřádalo, že opravdu je tam dnes mnoho a mnoho milionářů, kteří jen proto, že draho prodávali, majetek nadělali. To jsou tak jednotlivosti, o kterých jsem se zmínil, a které považuji v tom vládním prohlášení za světlé body, které by nás mohly v těžkém postavení poněkud uspokojiti.
Ale, jak jsem již pravil, máme v tomto prohlášení mnoho stinných stránek, to jest v první řadě stránka zásobovací. Tato otázka je otázkou hrozné důležitostí. Víme, že nemáme tolik, abychom mohli všechen náš lid uspokojiti, že lid v průmyslových místech a městech strádá, poněvadž nedostává tolik, kolik má předepsaného přídělu. Vím, že je to hodně nepříjemné, že je to bolestné a obyčejně v takových okamžicích svádí se všechna vina na zemědělce. Mnozí páni říkají, že my nejsme těmi pravými republikány, že jsme za Rakouska odváděli více, než odvádíme nyní v republice. Já jsem zrovna dnes, velectění pánové, došel do Ústřední jednoty, která má české generální komisionářství. Tam mně bylo právě vytaženo několik úředních dat, z nichž je na pevno postaveno, že Ústřední jednota vykoupila ze sklizně roku 1919 33,828 vagónů do 29. května, tedy z českých okresů z Čech; ze sklizně 1918 jenom 30.535 vagónů, tedy letos do 29. května je dodáno více o 3293 vagóny. Nyní se dodává dosud tak, že v posledním týdnu, co zná Ústřední jednota ve vedení generální komisionářství české, vykoupilo se do 29. května 265 vagónů obilí. Není to mnoho, ale je to přece částka, která něco znamená. Ale věřte, velectění pánové, že ještě dnes mnozí rolníci nemohou vymlátiti, poněvadž nemají uhlí a benzinu. Všade se volá na všech stranách a zvláště na zemědělce: Dejte nám chleba! A my nikdy jsme ještě neřekli: Dejte nám prostředky a my vám opatříme chleba! To jsme neřekli, ale říkat to budeme, poněvadž to říkati musíme. Když nemůžeme se dodělati toho uznání, aby všichni lidé, jichž život také spočívá na půdě, starali se také o to, aby se nám opatřily prostředky, tak to budeme muset říkati, aby se tak stalo, poněvadž toho nemůžeme strpěti; když zde vidíme jezditi třeba automobily mnohých obchodníků a mnohých židů. Ti si opatřili benzin! Máme tu úřední a vojenské automobily, které často jezdí na prázdno, ty mají rovněž benzín, ale rolníci, kteří mají plniti povinnosti k republice, nemohou je plniti z toho důvodu, že nemají benzinu, nemají uhlí. Častokráte jsem zakročoval, jako mnozí z vás, a musím říci, že jest ministerstvo veřejných prací tak slabo, že opravdu v tomto ohledu, když dá nějaký příkaz, nedovede ho vyříditi tak, aby dotyčný zájemník dostal benzin nebo uhlí. Je to ku podivu, jakoby nemělo žádné pravomoci. Všecko dostanou keťasové do rukou. (Hlas: A kdo jim to dává?) To nevím. (Hlasy. Jaká je to vláda? Sen. Ševčík: To je obžalování vlastní vlády!) Proto jest to smutným zjevem, že potom se jeví nářek v městech, průmyslových místech do nedostatku výživy, a my, jako venkované těžce neseme, že si nemůžeme pomoci, abychom mohli přijíti vstříc. Není to tedy na straně zemědělské tvrdošíjnost, není to neláska. (Hlas: Jest to lakota!) Také ne! Věřte, že jest jen potřebí s vaší strany přičiniti se, aby se zemědělcům dostalo toho, čeho skutečně ke svému hospodaření potřebují, a budete vidět, že zajisté nikdo z vás do práce zemědělské nebo do výroby zemědělské nebude si muset stěžovati. Abych vás přesvědčil, dal jsem si také u Jednoty takový grafický obrázek vytvořiti, (ukazuje statistiku odvádění kontingentů) abych přesvědčil, že otázka dodávání obílí na straně české byla naprosto správná, že ku přikladu v období 1917-18... (Sen. Polach: Das ist eine statistische Entstellung!) Když byste nechtěli, pánové věřiti úředním číslicím, pak by to bylo opravdu bolestné. Já jsem řekl, že zpracování toto spočívá na podkladě úředních číslic, a tu přece nemohu ani připustiti, abychom měli i ty bráti v nějakou pochybnost, že snad to může býti uměle v úřadech vyvoláno nebo připraveno. V letech 1917-18 z celých Čech vykoupeno bylo 33.600 vagónů, v roce 1918 bylo vykoupeno 43.100 vagónů z celých Čech. (Hlas: Kam to přišlo, to neříkáte!) To jest zahaleno rouškou, a to jest právě to nejhorší. Bylo by záhodno, aby pánové, jichž se to týče, se hleděli právě za tím bráti a zjistiti, kam to všecko šlo. (Hlas: To jest opravdu zajímavé! Nač jest vládal) V období 1919-20 bylo vykoupeno z celých Čech, jak z německých tak z českých stran 45.900 vagónů. Při tom, že jest půda vychuzena, že nemáme nyní animálního hnoje, ještě tolik jsme dostali na povrch, pánové, že se tím můžeme honositi, a to všecko udělala jen pilná ruka zemědělcova, která právě při tom, když viděla nedostatky a chudobu půdy, hleděla jaksi lepším obhospodařením a prací výsledek tento vynutiti. České okresy tedy dodaly v roce 1917 61 %, v r. 1918 71 %, v r. 1919 73 %. S německé strany bylo poznamenáno, že z německých okresů se dodávalo více než z českých, ale jest dokázáno, že kontingent tam byl tendenčně nesprávně založen, že nám tedy ti pánové nadělali kontingentu mnoho, kdežto na německé straně udělali kontingenu málo, a proto to také vypadlo tak, že německé okrasu dodávaly více než české. My máme, velectění pánové, více než dostatek lásky k republice a styděli bychom se za to, kdyby nás měl někdo usvědčiti, že my jsme neměli pro republiku náležitého porozumění. To se zajisté nikdy nedokáže, že by český sedlák mohl býti škůdcem republiky.
Pan předseda ministerstva řekl, že musí vláda trvati na tom, aby státní obhospodařování vedlo se dále. My jako zemědělci s české i německé strany stojíme proti tomu, poněvadž nechceme dělati na dále nevolníky. Chceme jen, jak jsem řekl, stejná práva, stejné povinnosti. Když průmysl má býti stále a stale volný, domníváme se, že po tolika letech nevolnictví má zemědělstvo také nárok na to, aby obchod obilím byl volný, a řekl jsem také, když vláda náležitým způsobem uzavře hranice, že nemusí býti obav, že bychom měli zde v této republice nedostatek. Ale uzavření hranic jest nutným, to víme právě z minulých dob. My jsme stáli před otázkou nedostatku a někdo říkal dokonce před otázkou hladu. Důkazem toho jest, že musíme přivážeti z ciziny drahou mouku a přes to, že Slovensko jest bohatou komorou, kde jest přírodnin dost a dost, my jsme klidně musili přihlížeti k tomu, že se tam o překot všechny plodiny vyvážely a nemohli jsme se dovolati (Souhlas u Slováků.) toho, aby v tomto ohledu stalo se nějaké opatření. Vláda byla k tomu nevšímavou, přímo hluchou, tak jako by to nebylo její povinností. Když tedy vláda uzná svojí povinnost a uzavře hranice, prohlašuji, že se nemusíme báti, že by zemědělstvo v republice nedovedlo dostatečné množství potravin obstarati. (Sen. Časný: Vždyť nám chcete dát 2 1/2 q z jednoho hektaru žita!) To dáme víc. (Sen. Časný: Ale nabízíte tolik! Sen: Jarolim: 5 K für 1 Kg Mehl wie in Amerika!)
Místopředseda Dr. Soukup: Prosím o zachování klidu, pan kolega Hyrš má slovo.
Sen. Hyrš (pokračuje): Nemůžete nám míti, velectění pánové, za zlé. Nevolnictví nikomu by se nelíbilo. Když taková léta spjati jsme tímto poutem, ký div, že toužíme po svobodě a volnosti, že zvláště, když jeden stav volně si počíná a prodává zač chce.. (Nepokoj.)
Místopředseda Dr. Soukup: Prosím znovu o zachování klidu. Pan kolega Hyrš má slovo.
Sen. Hyrš (pokračuje): Proto jest potřebí, abychom se navzájem poznali, jeden bez druhého nemůžeme obstáti. Jsme přece na sebe všichni poutáni a vázání. Proč je tedy potřebí, aby se stále a stále na jeden stav hnalo takovým způsobem, když druhé stavy jsou volné a svobodné. Je potřebí trošku do rovnováhy přiváděti všechno, pak to nebude tak nepříjemné. Mohou se dáti hlavy dohromady, jednati vážně, jak to udělati, zda-li postupně nebo najednou; vždyť je zájem nás všech, abychom to upravili tak, abychom k cíli všeobecné spokojeností se mohli dostati. Nechceme rozrušovati, chceme mír, lásku vespolnou všude rozsévat, tak proč se máme stále a stále znásilňovati, když to býti nemusí. Každému zjednejme právo, nechť každý člověk za svou práci dostane takový plat, aby nemusil hmotně hynouti, to nechť jest pravidlem v republice, ale pak to nesmíte také zemědělcům upírati. Nechcete snad, aby zemědělec pracoval se škodou. Vždyť přece víte, že žádná práce, která se provádí se škodou, nikoho nemůže těšiti, a proto, chcete-li, aby sedlák s pravou láskou a porozuměním na půdě práčova], hleďte se k němu také nakloniti. Najdete ho zajisté vždycky připraveného, že dovede vám vyjíti náležitým způsobem vstříc, ale při tom, co se děje, věřte, že nemám žádných nadějí, že bychom mohli dosáhnouti nějakého takového ocenění, nějakého podepření. Podívejte se, velectění pánové, že třeba u nás v republice ještě dnes se dosti nedbale přihlíží k vědě zvěrolékařské, která jest tak nutná pro hospodaření venkovské. Dnes nám hyne skot v takové míře na slintavku a kulhavku, že mnoho dobytka zachází. To není jen naše škoda, to jest škoda vás všech, poněvadž my, sotva se trochu uklidnilo, byli jsme připraveni na to, kupovat za veliké peníze skot, abychom doplnili stáje. My jsme prodávali, jak je vám známo, živou váhu za 3 K 40 h až 3 K 80 h a teď jsme chtěli platiti živou váhu za 17 až 18 K, nikterak jsme se nezdráhali, poněvadž jsme viděli v tom svou povinnost, abychom zase naplnili stáje, abychom měli animální hnůj, abychom mohli sloužiti mlékem, masem atd., jak jest naší povinností. A teď se podívejte! Sotva jsme přivezli z Jugoslávie dobytek, při tom špatném veterinářském opatření opět byla sem zavlečena slintavka a kulhavka. To je taková nezměrná národní a národohospodářská škoda, že člověk žasne a nikdo jako by si toho nechtěl ani všímati. Jest potřebí učiniti v tomto ohledu opatření. Možná, že to ani nevíte, jak červenka mezi bravem vepřovým řádí. V mnoha obcích se snad vybije všechen brav a my jsme bezmocni, nemáme zde...(Sen. Filipinský: Není to tím, že je krmíte obilím? Veselost.) Není. Nemáme zde opatření zvěrolékařských v dostatečné míře, ale hlavní věcí, velectění pánové, jest, že vláda zapoměla na to, aby opatřila serum. Byv vyzván 2 okresy, německobrodským a humpoleckým, abych opatřil sérum, byl jsem včera v Zemědělské radě, kde jsem o ně žádal, ale bylo mně řečeno: >My žádného nemáme!< Já jsem zůstal opravdu přímo napolo dřevěný. Vidíme, že dobytek hyne, a my nemáme prostředku, abychom mohli zastaviti tu řádící nemoc, červenku, což jest všecko na škodu lidu. (Sen. Havlena: Zemědělská rada se měla přece o to pokusiti, aby to měla, to je přece vaše instituce!) Ano měla, ale přišly do toho věci, jak mi bylo řečeno, které překazily tu snahu Zemědělské rady a teď stojíme zde docela bez prostředků. My zde, na příklad, pánové, nemáme také náležitého opatření pro zemědělské naše snahy, abychom měli konečně po dlouhém váhání a dožadování pojištění proti krupobití, proti pádu dobytka. V minulém Národním shromáždění tato otázka byla ventilována, ale nevím, zdali vláda bude míti tolik pochopení, aby konečně po vzoru malých států jako jest Sasko apod. zavedla takové státní pojištění proti krupobití. Podívejte se dnes, co máme různých nehod, poškození jest hodně veliké a stát jakoby si toho nevšímal, jakoby to ani nepatřilo do oboru státního řízení, nestará se o to, jakým způsobem by se mu dala práce vložená v půdu zachrániti, aby zemědělec, když přijde takové poškození, nemusil zrovna sobě zase nové dluhy na statku zakládati. (Hlas: Vždyť je dosti pojišťoven!) To jsou, vážení přátelé, velké bolestí, které máme, a vidíte, přes to, že se práce zemědělcova dotýká vlastního života vás všech, neslyšeli jsme ještě - řekněme - potěchy, abyste přišli s nějakými ozdravujícími návrhy, abyste řekli: Ty, zemědělče, opravdu stojíš na té půdě, jsi otrokem půdy, my Ti musíme pomocí! A to chcete léčiti teď, že uzavíráte po většině kolektivní smlouvy, všude burcujete zemědělské dělnictvo proti nám. (Hlas: Snad nechcete, aby vám dělali za 20 kr. jako dříve nebo za korunu?) Nevidíte, pánové, že těmi kolektivními smlouvami velice se zdražuje zemědělská práce a že vy budete musiti na tom participovati? To nebude moci obstáti, jak řekl p. Dr. Soukup, že není možno o zvýšení cen za obilí mluviti. Jak jest to možné, obilí levně prodávati a práci a to všecko ostatní ve velkém slohu vyřizovati. Podívejte se na daně, jak bude jimi obtížen právě zemědělský stav. My si z toho zatím nic neděláme, poněvadž pro republiku chceme přinésti všechny možné oběti (Oho!) a musím říci, že to není správné, že zavedli jste do zemědělského stavu osmihodinnou práci (Hlas: Nikdo osm hodin nepracuje!) Vy jdete za hranice možností těmi kolektivními smlouvami, že mnozí úředníci dnes říkají, že budou raději deputátníky anebo zemědělskými dělníky, nežli úředníky. (Hlasy: Jak by to dopadalo? Dejte statky republice!) To jsou mnozí. Podívejte se, to není zdravé položení a proto jest potřebí jen, abyste práci trochu uznali, na naší straně právo, na své straně povinnost, abyste hleděli aám přicházeti vstříc, abychom my vám zase mohli sloužiti. (Hlas: Vy chcete právo a žádné povinnosti!) Prohlašuji, že všecky služby, které konáme na půdě, konáme pro vás, my jsme právě těmi lidmi, kteří opatřují vám denní chléb. Co můžeme dělati více? Nemáme práva od vás žádat, abyste nám něčím přispěl. (Sen. Časný: Také jak domluvíte, přijďte, pane kolego, vybírat, my se na vás budeme skládat! Veselost.) To sice bych nedobře pochodil...(Hlas: Dobře pochodíte!) Ale je potřebí v rámci možností všecko dělati (Hlas: Tak jest! V rámci možnosti!) Když se kolektivní smlouvy dělají, nechť je to tak, aby u nás nikdo nemusel strádati, to jest stanovisko všeobecné a bylo by také správné, nechť ten zemědělský dělník dostane za práci tolik, aby nemusil hladověti. On sice nehladověl nikdy, ale takto, když to ženete do krajnosti, musíte se připraviti potom na to - když se má výroba zemědělská rovnat nákladům výrobním, že budete musit ceny u obilí zvýšiti. My bychom toho sami nežádali, ale železná nutnost i také projev předsedy ministerstva zrovna každého 2 vás k tomu vede, že je potřebí ceny upraviti tak, aby cena zemědělských výrobků rovnala se také nákladům výrobním. Kolektivní smlouvy nejsou zrovna dobře založeny. My to těžce neseme, ale když to dělnictvo chce, musíme na mnoha místech ustoupiti všlijakému teroru, který si to vynucuje a kterému přirozeně sedlák sám musí podlehnout. Není to zrovna v republice tak dobře založeno, když násilnou cestou hledí se tak důležitá otázka (Hlas: Proč se dobrovolně nevyrovnáte?) řešit. Nemělo by to býti a my také na venkově těžce neseme, že právě z vyšších míst, právě z kruhů představitelů nehledí se takovéto jednotky zakřiknout, aby se srovnaly do rámce demokratického soužití. Jsme všichni dohromady lidé, jsme demokraté, na základě demokratického stanoviska máme se všichni ctíti a milovati navzájem. To je příkaz. Nemáme jeden na druhého štváti, nebo proti druhému snad podněcovati, má se všechno vyříditi náležitým způsobem. My jsme, velectění pánové, měli v Německém Brodě sjezd bramborářský, při kterémžto sjezdu jsme měli velkou návštěvu, několik set lidí bylo přítomno z Čech, Moravy a Slezska a také ze Slovenska poctili nás hosté milou svou návštěvou a tam byla přijata resoluce. Se svolením pana předsedajícího dovolím si tuto resoluci přečísti (čte):
>Kritická situace v zásobování brambory může býti rozřešena jedině zvýšením produkce bramborářské a řádnou dodávkou svobodného obchodu. Konstatujeme, že tohoto našeho hlasu nebylo dbáno po celou dobu státního hospodaření, naopak chváleni byli i z úředních míst ti, kteří ubíjeli naši produkci a pěstiteli práci znechucovali.
1. Žádáme, aby z tohoto hlediska naše produkční snahy byly v každém směru podporovány a zvláště aby bylo urychleno
a) vybudování pěstitelské stanice bramborářské;
b) buď přikročeno ku zřízení krajských stanic množitelských a demonstračních pro pěst, bramborů;
c) buď provedena organisace pokusnictví na podkladě potřeby praxe a mezí drobnými a středními pěstiteli toto zpopularisováno a rozšířeno;
d) budiž zajištěn dovoz elitních druhů bramborů z ciziny. Odmítáme však dovoz sádě podobné kvality, která byla získána vládou letošním rokem ze Švédska, neboť tím zlepšení naší produkce bramborářské nebude zaručeno, ba na mnohých místech tato poškozena;
e) budiž umožněno užívání umělých hnojiv drobným a středním pěstitelům jejich zlevněním, neboť cena nynější je pro tyto pěstitele nepřístupna. Žádáme obdobné řešení, jako provedeno bylo u pěstitelů cukrovky.
II. Odmítáme o nejrozhodněji systém státního hospodaření, který pěstitele zotročuje a jako posledního příslušníka státu zbavuje veškeré svobody a prohlašujeme, že postavíme se proti jakémukoliv zasahování do naší práce a činnosti hospodářskými radami. Vyzýváme všechny pěstitele z Československé republiky, aby uzavírali smlouvy na dodávku bramborů jedině prostřednictvím své vlastní organisace Svazu a tak stáli v bezprostředním styku s konsumenty a jejích organisacemi.
III. Žádáme, aby cena naších produktů byla stanovena na podkladě světové konkurence stejně jako u tovarů průmyslových. Konstatujeme, že až dosud dostalo se zemědělcům za jejich levnou práci, ze které bohatly jiné vrstvy, jen nevděku a nepřátelského spílání. Odmítáme znemravňovaní systém otrockého prémiování, které prospívá jen živlům nepoctivým a může naše zásobování úplně rozvrátiti.
IV. Žádáme, aby konečně po předběžném zjištění stavu úrody byla zajištěna průmyslu bramborářskému výroba, neboť průmysl tento je z většiny vývozní a v jeho prosperitě a rozvoji spatřujeme i rozvoj bramborářství. Trváme zvláště na úplném zaměstnání průmyslu družstevního.
Po smutných zkušenostech z let předchozích pěstitelé na sjezdu prohlašují, že dříve nemohou zásobování podporovati, dokud jejích požadavky nebudou splněny nebo zaručeny.<
Bramboráři tedy žádají zvýšení cen. Oni říkají, že není možno za 28 korun brambory prodávat a odůvodňují to tím, že ústředny ve městech prodávaly brambory, které koupily za 28 korun, o mnoho dráže, za 40 až 60 korun. Ale to je vedlejší, jak si aprovisační kruhy počínaly. Je to sice dosti bolestné, a kdyby se tato rána měla teď otevříti zajisté, že by nám z toho valně dobře nebylo. Ale nicméně pěstitelé zemáků stojí na tom stanovisku, že, když se pětkrát a snad i vícekrát zdraží průmyslové výrobky, ať na železe, oděvu, bot a podobně, je záhodno také, aby se několikráte násobně zdražily také výrobky zemědělské. (Hlas: Vždyť se zdražily, brambory stály 8 haléřů!)