Ctění přítomní! Pan prof. Hilgenreiner mluvil zde o socialismu. (Německý výkřik: Mluvte o vládním prohlášení!) Máte zajisté příležitost ku protiřeči a to v první řadě proti sociální demokracii. Popřejte mi též jako protiřečníku klidně mluviti! Myslíte, že proto se o těchto věcech nesmí mluviti? Profesor Hilgenreiner kritisoval zde pozemkovou reformu, agrární socialismus socialistické strany a sociální program a dospěl z jednotlivostí k správnému závěru, jakoby celá myšlenka socialisace byla od počátku a základu nemožná. A jiný řečník, dr. Ledebur, mluvil dále o tom, že se vyslovil dr. Heller, mluvčí to německých sociálních demokratů, pro zachování a převahu velkostatků. Dr. Heller nebyl právě přítomen a musilo se ovšem ihned voláním zjistiti, že zde byla řeč jen o formě provozování velkovýroby a nikoliv o právní formě velkostatku. Já vám připouštím, že otázka technického provozování, otázka, jakým způsobem by se měla socialisace od počátku a ze základu co nejúspěšněji provésti, jest stále ještě otázkou velmi kritickou. Kritická otázka technického provádění není však kritickou právní otázkou socialismu, není žádnou kritickou otázkou co se týče potřeby socialisace ve prospěch veškerého konsumenstva. Bude-li nyní forma technického provádění uskutečněna tak, že se bude konečně ve formě středního závodu prováděti co nejintensivněji nebo ve formě sdružení, které dohromady přece jen znázorňují velkozávod v právní formě. to je věc vedlejší důležitosti. Co nejrozhodněji však potírám možnost, aby se z této neobratnosti jednotlivých technických otázek vytvořovaly námitky proti základní myšlence nezbytné socialisace. Dále bych odpíral tomu, že socialisace znamená zmenšení produktivity, která, jakž dobře víte, souvisí se zcela jinými okolnostmi. Zmenšení toto souvisí s úplným zanedbáváním půdy po celou dobu války, s nedostatkem věcných prostředků, s vydrancováním a zničením chovu dobytka, který spotřebovala válka, dále se záhubou nesčetných životů lidských, které nyní hospodářství venkovskému scházejí, a konečně souvisí zmenšení produktivity s okolností a skutečností, že po celých pět let války obstarávali polní práci jen lidé slabí, děti, starci a ženy, a přirozeně pak i s tím, že radosti z práce stále ubývalo při oněch smutných poměrech za války. Jest však farisejstvím, když se mluví v této souvislosti o vyhýbání se práci, jak obyčejně bývá hned druhé slovo boháčů. -Před válkou nebylo vyhýbání se práci, jest tedy jasno, že nelze mluviti o vyhýbání se práci, jak nazýváme tento sociální phänomen, který vyvolala válka se svou rozvratnou. činností, v souvislosti s počínajícími pokusy socialisace půdy, jakožto plánovitým vzděláváním půdy, jak je jen ústřední socialisované obhospodaření připouští, t. j. větší možnost ke stoupání produkce než doposud. (Odpor. Výkřiky.) O tom mohou býti nejrůznější mínění, neboť jsou to věci, o kterých promluví teprve zkušenost. -Nedá se však říci, že byste mohli již dnes přijíti s nějakým protidůkazem.

Mluvilo se dále též o lidské povaze v této souvislosti, o lidské povaze, jež odpírá socialismu. Tak mluvil právě řečník se strany křesťanských sociálů, který musí v daleko větší míře připustiti možnost změny lidské povahy, poněvadž musí považovati změnu lidské povahy za něco docela možného při náboženských vlivech. Křesťanský sociál musí přece hájiti stanovisko, že lidská povaha je schopna zlepšení a sice schopna zlepšení k účelům, které si stanoví společnost. Hospodářská politika, kterou provádí vláda, jest špatná, poněvadž jest koaliční politikou. Pokládal jsem za svoji povinnost, abych podrobil kritice výklady německých kolegů strany měšťácké, poněvadž třebas že jsou v oposici, stoji vlastně principielně na stanovisku politiky koaliční. Stojí vždy na stanovisku potřeby shrnouti dohromady všechny třídy a strany národní. (Sen. dr. Hilgenreiner (německy): Samozřejmé!) Přejete si vždy jen kritiky jedné strany; avšak potřeba mé kritiky naproti vám neznamená obhajobu koaliční politiky, neznamená hájení politických stran uvnitř českého národa, které se navzájem nalezly k utvoření této koaliční politiky. Říkám též se vší otevřeností, že se nemůžeme stotožňovati se stanoviskem ani našich českých soudruhů, našich českých bratří, s kterýmiž jistě postupem času dojdeme k uskutečnění našeho programu, že se nemůžeme stotožňovati s jejich politikou, která je politikou protisociální, poněvadž jest to politika z polovice agrární, politikou, která se nedá nijak omluviti vůlí národní solidarity. Já pozoruji, že jsme úplně pochopili situaci českého dělnictva při převratu, že jsme úplně chápali, že české dělnictvo v onom dějinném okamžiku, právě jako tomu bylo z větší části u německého národa r. 1871, nemohlo státi stranou a stranou nestálo v okamžiku, kdy se jednalo o uskutečnění jeho národního ideálu, a my jsme chápali také vždy, že u českého dělnictva již v době předválečné vždy převládal moment národnostní více než u německého dělnictva, ne snad proto, že by byl přirozený charakter českého národa jiný než charakter národa německého, nýbrž následkem dějinných poměrů, dějinných skutečností, že totiž český proletariát byl vždy utiskován od německých měšťáků, nejen jako proletariát, nýbrž i kulturně ve svých školních požadavcích. To vše dodávalo vašim požadavkům revoluční síly a ducha, avšak s vytvořením se čsl. státu vyčerpalo se veškeré právo českého sociálního demokrata, státi na tomto stanovisku, a jest dnes vaší povinností a dluhem, abyste se vší rozhodností se zasadili o práva potlačeného německého proletariátu, abyste neupadli v podezření, v podezření, bohužel, ne vždy neoprávněné, že podporujete imperialistickou politiku ve věcech národních Vím dobře, že nazírání veškerého českého proletariátu není takové, poněvadž rozum a logika socialismu přece musí prosaditi svoji v mozku každého dělníka a že den ode dne roste počet oněch proletářů, kteří se stanoviskem národní autonomie, k němuž jsou vlastně povinni, spojují stanovisko národní spravedlnosti oproti všem ostatním, pročež odsuzujeme stálé setrvávání v této koaliční politice, která odporuje zásadám socialismu a která znamená jen poškozování zájmů proletariátu. Neboť kdo má ve skutečnosti prospěch z této politiky? Nestává se, že by při spojení dvou osob ke společnému obchodu bylo docíleno prakticky naprosté rovnoprávnosti, nýbrž naopak vždy silnější faktor uzavírá takové společnosti. Tímto silnějším faktorem jsou zde nesporně, agrárníci; oni jsou lépe najedení, oni jsou silnější, oni mají silnější nervy, oni se dovedou lépe brániti, kdežto všichni ostatní vyhladovělí toho postrádají. A agrárníci kladouce denně vládě revolver na prsa jsou s to, všechno prosaditi. Měli jsme příležitost o tom se přesvědčit v posledních dnech, kdy ceny obilí byly opětně stanoveny podle přání agrárníků a bylo jen velmi malou útěchou pro nás, když diference na tyto nové náklady nebyla uvalena na cenu mouky, nýbrž že bylo ustanoveno, že tuto diferenci bude platiti stát. Nevím, kolik to činí, ale myslím, že jistě něco kolem jedné miliardy. Netýkají se tyto diference jednotlivých konsumentů, když jsou uvaleny na stát? -Což nebudou placeny zase státními daněmi od obyvatelstva? Není to prakticky jedno a totéž? Neznamená přesun placení tohoto dluhu zatížení hospodářské síly státu, nebo neznamená z toho následující potřeba tisknutí nových papírových peněz, jen zase seslabení národní potence hospodářské? Jest to jen zase pokus k zachování této koalice, kdežto pro kosumenty to není ničím jiným, než vytřením zraku, V koalici, v tomto spolku, prosadí se vždy v první řadě to, co my pokládáme za nejhorší neštěstí přítomné doby, totiž, ztížení zásobování lidu agrární politikou, která nejen hlad zvětšuje, nýbrž která podmínky pro hospodářské znovu-vybudování stěžuje. Jak jest nemožno, V této souvislosti, aby prosadila vláda to, co říká a že to, co říká, neplatí pro budoucnost, nýbrž též pro přítomnost, chci ukázati na případě, že ministr pro zásobování Johanis, když před osmi dny vypukla v Karlových Varech generální stávka, řekl pro uklidnění, že lidé, kteří tam hladoví, dostanou až do konce žní svoji úplnou dávku. Nyní po osmi dnech jest tam táž situace, jako byla za oné generální stávky. Já pak pozoruji, podle došlých nás zpráv, že dělnictvo jest v celé řadě měst následkem nedostatečných přídělů před generální stávkou, jako na př. v Heinšpachu, Krumlově, Trutnově, Mariánských Lázních, že bída zásobování sáhá od Trutnova až k Podmoklí, že se proletariát po všech prohlášeních vládních nalézá v téže situaci, jako tomu bylo v případě, kdy rozšiřování generální stávky od Karlových Varů bylo zabráněno sliby. (Sen. Havlena: Na Náchodsku a Úpicku, jest také hlad a nemají tam žádné příděly!) Tomu, bohužel, nerozumím! (Německý výkřik: Na Náchodsku a Úpicku...) To jest samozřejmé! Neuvádím zde nějakou národní bolest, nýbrž zcela zřejmý sociální nedostatek. Tato bolest jest stejná, stihá-li německého anebo českého dělníka. Německého dělníka však rozhodně stíhá ve větší míře nyní, poněvadž tento žije v průmyslovém území a má tedy daleko menši možnost pro samozásobování a nákup cestou pokoutního obchodu.

Pánové! Nechci se zaměstnávati celou řadou otázek, o které se zajisté jako sociální demokraté zajímáme, nýbrž chci je jen několika slovy naznačiti. Pan profesor Hilgenreiner mluvil již o poměru státu k náboženství. Říkám s naprostou otevřeností, že jsem nepřítelem všech těch, kteří urážejí jakýmkoliv způsobem náboženský cit člověka; není nijaké pochyby, že jednání takové zůstane vždy jen surovostí. Táží se však, zda-li nás zavazuje šetrnost k náboženskému cítění, abychom pohlíželi na náboženství, zatahované do politiky, jako na mravní, státní politickou potřebu? Že náboženství a klerikalism není jedno a totéž, nemusím snad pro jasnost, která v poměru těchto dvou pojmů jest, dokazovati. Podle našeho programu, že jest náboženství privátní záležitosti, žádný z našich soudruhů, který se přizná k zásadám socialismu, nesmí si všímati náboženského cítění svého druha, poněvadž jest jeho soukromou věcí. Nestojím ani na stanovisku, jako by vybavení náboženských společnosti státní a politickou mocí bylo nějakým zájmem náboženským anebo dokonce zájmem mravního poslání náboženství pro toho, který toto poslání v první řadě považuje za mravní úkol, Nevím, zda-li zásada dobrovolného sdružení, na níž, jak pan prof. Hilgenreiner dosvědčí, po nějakou dobu v Německu se stavělo centrum -tedy odluka církve a státu -právě mravnímu poslání náboženských společností spíše neposlouží, než zásada jimi nyní hájená, než pojímání, které chce vytvořiti ze státu nástroj ku panství. Stavíme se též proti snahám, učiniti si z náboženství politický nástroj, o čemž by mohla historie států velmi mnoho vyprávěti. Poněvadž se mluvilo o poměru náboženství ke škole, říkám tedy, že naše stanovisko ke všem těmto otázkám se zakládá čistě na zásadním pojetí poměru státu ke společnosti vůbec. Stát byl dosud jednou pro tu, podruhé pro onu třídu, jednou podporoval ten ideový směr, po druhé, onen -ale byl vždycky nástrojem ku panství nad lidmi a jest nyní podstatou, účelem a cílem socialismu, učiniti z tohoto vládního nástroje nástroj správní, nástroj péče. To jest právě příčina, proč my dnes mluvíce jako socialisté, nemluvíme již v nezřetelné terminologii, obvyklé před 40 lety, nemluvíme o přeměně státu, nýbrž mluvíme o přeměně společnosti, poněvadž stát a společnost nejsou pro nás jedno a totéž. Stát byl vždy nástrojem panství, jehož se chtěl zmocniti brzy ten, brzy onen. Stát má však býti nástrojem správním, aby mohl způsobem technicky úplným a každého uspokojivým plniti úkoly lidské společnosti. S tohoto stanoviska, se stanoviska tohoto pojetí stavíme se též k úkolům nynějšího státu. (Výkřiky. -Předseda zvoní. -Senátor Luksch (německy): Vaši chytrost jsme již zřeli, když sociální demokraté převzali vládu. Kde jste vy převzali správu, tam to všude selhalo. -Odpor u německých sociálních demokratů).

Prosím, pánové, společnost, jíž jménem mluví pan senátor Luksch o nemožnosti správy státu a společnosti, tyto třídy měly již od staletí ve svémoci stát a měly při tom též možnost přivlastniti si veškeré mocenské prostředky duševní. (Senátor Luksch (německy): Vy jste vždy selhávali!) Společnost, jejíž jménem mluví pan senátor Luksch o selhávání jiných, má své dějiny selhávání. Kam pak ale přivedla lidstvo společnost, jejíž panství chcete vy uchovati na dále? Již v čase před válkou způsobila všude lidstvu jen pocit nejistoty, své hospodářství skončila válkou, ve které zničila celé miliony lidí, skončila válkou, v níž zničila majetek a v níž povážlivě otřásla i budoucností lidstva. Jakým právem můžete říkati, že my selháváme, my, kteří jsme až doposud byli otroky této společnosti? Vzdor otroctví, ve kterém jsme se následkem panství měšťanských tříd nalézali, provedl proletariát všech národností a všech států nad míru mocná díla samosprávy. Dokázal, že dovede, družstevnicky spravovati velké zájmy výrobních a konsumních družstev.

V Anglii na př. dokázal proletariát, že může uspokojit největší část potřeb konsumenstva způsobem družstevnickým, od státu úplně ne-odvislým, že tedy přes všechnu nepřízeň sociálních poměrů daleko více vykonal než měšťácká společnost, která dnes dopouští, že lidstvo hladoví, která majetek světový zničila, lidstvo uvedla v zoufalství a národy rozštěpila, A ve jménu této společnosti napadáte socialismus a popíráte jeho možnost, jeho potřebu. V této souvislosti mluvilo se též o utopii a o nemožnosti, že kdy bude lidstvo zralé pro socialismus. Vážení přítomní! Jest jen jediná utopie, totiž mínění, že tato bída bude trvati věčné. (Souhlas na levici.) Jest utopií domnívati se, že tyto poměry, jež vedly k rozvratu kapitalistického hospodářství ve válce, budou trvati dále a že naznačují budoucnost lidstva. To jest největší utopií, největším zneuznáním duševní potence lidské, že lidský duch, lidská mysl nebyly by ve své sociální solidaritě s to, dohotoviti tento technický problém. Nejedná se v socialismů v prvé řade o nějakou reformu lidské duše; tato reforma dostaví se pod tlakem poměrů sama, ale jedná se zde o technický problém. Právě tak, jako máme nesmírně vyvinutou a významnou techniku fysickou, chceme vytvořiti též techniku sociální a nebyl-li duchu lidskému těžkým žádný obor řešení fysické techniky, tak bude rozřešena i otázka techniky sociální, jež jest otázkou nejlepší organisace společnosti. Pak se změní charakter lidský, jako se již za všech poměrů změnil. Jest zajisté nesporno, že byl jiný charakter lidský před křesťanstvím a po křesťanství, jiný v době feudální a v době panství měšťanstva. Není dále pochyby, že nauka materialistického pojetí dějin nezůstává na vědomí lidské bez vlivu, čímž přirozeně -to jest zase nesprávné označování socialismu -nechceme nijak říci, že socialismem se již vyčerpává vše v člověku. Pánové! Dospívám ke konci! Jsme na základě principů našeho sociálního nazírání proti politice kapitalistického hospodářství v našem státě, která jest zároveň poškozováním národ-nich zájmů menšin, jsme proti vládě a budeme proti ni hlasovati. (Souhlas německých sociál. demokratů.)

Předseda (zvoní): Další slovo má generální řečník "pro" p. sen. Ferd. Jirásek.

Senátor Ferd. Jirásek: Velevážení pánové a dámy! My jako socialisté zajisté máme plné právo a povinnost, abychom vládní program vzdor tomu, že nachází se ve vládě většina našich kolegů soudruhů, do jisté míry zkoumali, pokud vládní program odpovídá našim socialistickým požadavkům a přáním. Chci se dotknouti několika otázek, které jsou obsaženy ve vládním prohlášení. Je to v prvé řadě náš poměr k německým krajanům a v druhé řadě je to otázka zásobovací. Dále pak je to otázka socialisace, potírání lichvy a drahoty, finanční stav státu, reforma administrativy a k tomu se vztahující poměry v naší armádě. To jsou asi také nejpodstatnější momenty, které se nacházejí ve vládním programu, které nás jako socialisty zajímají, v prvé řadě otázka našeho poměru k našim německým krajanům. Pan kol. Hartl a celá řada jiných přednesli zde řadu stížností, více méně oprávněných, a docela bylo prohlášeno zde s tribuny, že v tomto státě jsou páni a otroci. Bylo tím myšleno, že zde je jeden národ, který je národem panským a druhý národ, který slouží, je národem otrockým. Pánové, my jako socialisté, takto na věc se nedíváme. Ale jestli někdo zavinil nedůvěru, která později byla vzbuzována vůči vám, pak jste to byli vy. Tak jako český národ dělal revoluci, nedělal jí žádný národ na světě. Ani jediná tabulka nebyla rozbita, ani jediná kapka krve nebyla prolita a vy si nesmíte stěžovati že my, jako český národ i jako socialisté dopustili jsme se při převratu a po převratu vůči vám něčeho, co by neodpovídalo lidskosti a co by neodpovídalo zásadám socialismu. Ale vy, pánové, jste se dopouštěli takových zločinů v době převratu a dnes ani jediný z vás není stíhán. A to slouží jen ke cti republice, že se nemstila. A také já sám říkám, že politika msty jest politikou nejhorší. Já vám uvedu několik příkladů, čeho se dopouštěli vaši konnacionálové a vy se přesvědčíte, že jest odůvodněna naše ostražitost nejen jako Čechů, ale i jako socialistů. Vždyť my máme stejně na tom zájem, jak se poměry v republice vytváří. A když jsme si řekli, že chceme míti republiku socialistickou, přirozeně máme na tom zájem, aby byla budována na určitém podkladě a nemáme na tom zájmu, aby vše bylo rozvráceno a pak, abychom stavěli budovu novou. Já vám chci jen říci: vláda Lodgmanova -a jest zde jeden pán, který byl členem jejím, byl dokonce ministrem války ve vládě Lodgmanově -vydávala četné erlasy pro Sudetenland. Mluvíte o sebeurčení. Ptali jste se Čechů v tomto území, zdali jste oprávněni k něčemu podobnému, když jste zavázali také české obyvatelstvo k respektování vašich zákonů? V tom směru jest jen potřebí být trochu rozumnějším a pohlížeti na věci, jak se jeví. My jsme zjistili, že se tam dopouštěli finanční úřady německé falšování bankovek, že tam byly zaplaveny jednotlivé ústavy falešnými bankovkami ve velkém rozsahu, že tam vydávala města na př. Aš, Kraslice, Karlovy Vary vlastní peníze, aniž by se ptala vlády republiky. V tom směru, vážení pánové, jste hodné hřešili. Tam se naváděly jednotlivé peněžní ústavy, aby pracovaly destruktivně proti republice. Chci zde uvésti zejména jeden případ. V chebské spořitelně bylo zabaveno 21. července 1919, tedy již 7 měsíců po převratu, 533.000 K rakouských, které tam byly přineseny jedním rakouským důstojníkem a byly určeny k vybudování Volkswehru a sice z branného odporu proti republice. To tam bylo zjištěno. Ředitel záložny v Chebu, dr. Bernardin, poskytl několik set tisíc zálohy v československých korunách, aby to umožnil. Firma Kolb, v naší republice domicilovaná, na radu ředitele České eskomptní banky v Karlových Varech Straschitze uhradila koncem měsíce ledna 1919 do Vídně 205.000 K jako zálohu na příští daň z majetku. (Slyšte!) Pánové, to jsou věci, které byly zjištěny.V klášteře Teplé připisovány byly vklady na jednotlivé členy řádu a tito je připisovali na své příbuzné. U filiálky České eskomptní banky v Mariánských Lázních převedl opat Helmer svůj vklad 100.000 K na fingovaný účet pana Kohna. (Slyšte!) Takové zjevy tam byly zejména v poslední době. Uhelné družstvo v Cídicích v prosinci 1918 a v lednu 1919 zaplatilo do Vídně 200.000 K na daních. To jest, abych tak řekl, pouze jedna milióntina ze všech těch případů, které se tam odehrály. Chci jen říci, že vzhledem k tomu nemůžete se diviti nedůvěře, jaká vůči vám vznikla a že snad tu a tam některý přenáhlený úředník dopustil se vůči vám nějaké nesprávnosti," se kterou my jako socialisté souhlasiti nemůžeme a nebudeme. Dokážeme vám to svou činností. Měl jsem příležitost jako místopředseda zemského obilního ústavu býti po převratu činným v otázkách zásobovacích. A co jste nám, pánové, udělali? Vy jste zřídili v Teplicích samostatný obilní ústav, skonfiskovali jste nám několik set a tisíc vagónů obilí námi zaplacených, rozrušili jste celý systém zásobovací, takže vznikl v otázce zásobovací chaos, poněvadž jakýkoliv plán a přehled o výkupu obilí byl zničen. Náprava se stala teprve, když jsme sami přistoupili k zatčení dvou osob, z nichž jedním byl bývalý úředník obilního ústavu Šablín, který přísahal věrnost republice a pak sloužil vám a dopustil se podle běžné, morálky vlastně velezrady, poněvadž poškozoval zájmy státu.