Dámy a pánové! Tomuto pojetí se my němečtí sociální demokrati nepodvolíme, my nedáme s sebou zacházeti jako s pouhou nějakou menšinou, nýbrž my v otázce školství stojíme na bezpodmínečném stanovisku práva sebeurčení. Stojíme na stanovisku, že jsme stejně oprávněný státní národ a že se musíme této rovnoprávností, nemáme-li jí ještě dnes, všemi prostředky domáhati. Smlouva jest v tomto smyslu nespravedlivá a neúplná, a proto nesmíme dáti k ní svůj souhlas. (Potlesk německých senátorů.)

Místopředseda Klofáč (zvoní): Ke slovu je dále přihlášen pan sen. dr. Spiegel. Uděluji mu je.

Senátor dr. Spiegel: Slavný senáte! Jest dojista nejvýš nevděčný úkol býti senátorem a museti přikývnouti ke všemu, na čem se usnesla poslanecká sněmovna. Ale obzvláště jest nevděčno býti německým senátorem a předem věděti, že všechny návrhy, jež podáme, postihne stejný osud. Tento osud zvěstuje se s Olympu slovy: >To jest menšina,< Proto nejde u řečí, jež pronášíme, vlastně o to, abychom docílili bezprostředních parlamentárních úspěchů, nýbrž o to, abychom vám, pánové na české straně, mluvili opět a opět do svědomí a přesvědčovali vás o naprosté nesmyslností a protiúčelností vůči nám - nechci dokonce říci nespravedlnosti, neboť neapelujeme na vaši spravedlnost, nýbrž na váš zdravý rozum - majíce při tom slabou naději, že přece jen splní se přísloví: gutta cavat lapidem, i kapka prorazí kámen.

K takovému pokusu poskytuje brněnská smlouva bohatě příležitost. Za debaty o vládním prohlášení byla mírová smlouva st.-germainská s německé strany ostře kritisována. Pan kol. Jesser mluvil o břídilství a pan kol. Luksch použil výrazu hanebnost. Byl volán za to k pořádku a vystříhám se opakovati tento výraz. Ale co říkají oposiční poslanci nebo senátoři, necení se příliš mnoho. Mnohem pozoruhodnější jest kritika mírového díla st.-germainského s české strany a tu jest pro nás jistým zadostučiněním, čteme-li ve vládní předloze o brněnské smlouvě, že ustanovení mírové smlouvy jsou neúplná, nepřesná a do jisté míry sporná. Také mírová smlouva jest v rozporu se současnou zvláštní smlouvou, kterou ujednalo 5 hlavních mocností s Československem. Ve zprávě Stálého výboru opakuje se toto obvinění a dodává se, že právně jest nynější stav anarchií. Tím prohlašuje se vpravdě také s vaší strany, že mírové dílo jest packářství, i když vystříháte se poctivého německého slova a nahražujete je zdvořilejšími obraty československé diplomatické řeči. O slova nechceme se však příti. Ale pravda jest, že sami jste nuceni zapírati mír st.-germainský. Jak byl tento mír vítán na české straně? Jak byla oslavována spravedlnost a moudrost dohody, ba dokonce její slohové mistrovství? Když dotkl jsem se minulého roku jen tak mimochodem v časopiseckém článku otázky státního občanství, odpověděl mi člen tehdejšího revolučního shromáždění, nyní člen senátu, že pro mne použili mužové dohody nadarmo všeho stylistického umění, aby docílili bezvadného textu. Dnes víme, co si máme mysleti o tomto stylistickém umění. Výslovně se ujišťuje, že ve St. Germainu byla způsobena právní anarchie.Tvůrcové mírové smlouvy podjali se úkolu upraviti poměry, kterých nepřehlédli a neovládali. Dnes musí pak nástupní státy vcházeti bezprostředně ve styk, aby nerozumná a protiúčelná ustanovení nahradily rozumnými a účelnými. To jest skutečně podklad, to jest účel brněnské smlouvy. Učiníte stejnou zkušenost a musíte jíti stejnou cestou jako pří všech možných jiných otázkách. Souhlasím úplně s předchozím řečníkem, že zde jde jen o doplnění nebo změnu st.-germainské smlouvy kus po kuse, že byly vytrženy dvě věci: státní občanství a ochrana menšin a že ještě celá řada jiných otázek potřebuje stejné úpravy. Víte také, že v otázce válečné půjčky ukázal se býti diktát st.-germainský úplně nedostatečný. Přesvědčíte se, že jmenovitě poměr k nám neupraví se ve St. Germainu, ani v Paříži nebo Londýně, nýbrž že musí býti upraven vnitrostátně, že se musíme navzájem vyrovnati, má-li se skutečně docíliti vyrovnání. Doposud stojíte na stanovisku onoho soudce, který vyřídil spornou věc tak, že napsal do protokolu: >Nato byly strany vyrovnány.< Váš tisk vydal před delší dobou heslo: >My jsme vyrovnáni.< Ale to jest ryzí naparování. Nejsme vyrovnáni, poněvadž jste ještě nepodnikli ani nejmenšího pokusu o vyrovnání. Než vraťme se k brněnské smlouvě! Schvaluji úplně, že se snažíte emancipovati od.st.-germainské smlouvy a napraviti, co dohoda pokazila. Jenom nesmí se to díti tak, že vzdáte se jednostranně právě toho, co v St. Germainu vytvořeno v náš prospěch, totiž smlouvy o ochraně menšin.

Tato smlouva ukládá závazky Československé republice, jež nesmí býti přirozeně odstraněny jednostranným aktem zavázaného. A to se děje brněnskou smlouvou, případně o to se pokouší brněnská smlouva. Brněnská smlouva mění smlouvu o ochraně menšin, která byla sjednána mezi Československem a 5 hlavními mocnostmi, ujednáním mezi Československem a Rakouskem. To jest přirozeně juristicky nicotnost a právní nemožnost. Nelze smlouvu, kterou ujednali mezi sebou Petr a Pavel, změniti smlouvou Petra se Šavlem. Co tvrdí Šavel, jest úplně lhostejno. Petr nemůže se však jednostranně vymknouti ze závazků, ve které vešel vůči Pavlovi a na něž má Pavel nárok. Kdyby to bylo přípustno, panovala by jistě i na dále právní anarchie. Pak ujednávání smluv nemělo by vůbec žádného smyslu. Proto hlasoval jsem ve Stálém výboru proti schválení brněnské smlouvy, a budu také nyní hlasovati proti ní. Chcete-li odstraniti právní námitky proti smlouvě, musíte smlouvu rozšířiti ve smlouvu, na níž jest zúčastněno také pět hlavních mocností, jež podepsaly smlouvu o ochraně menšin. Ve čl. 31. smlouvy se prohlašuje, že bez újmy brněnské smlouvy platí dále smlouvy st.-germainské. Ve skutečnosti jest to holou frásí. Zde platí jen: buď - anebo. Buď staré smlouvy st.-germainské platí nezměněně dále a pak nová smlouva nemá platnosti, anebo platí nová smlouva a pak jest nemyslitelno, že mají dále platnost i staré smlouvy, jak byly sjednány. V ohledu věcném stěžujeme si stejně jako němečtí sociální demokraté, kteří se už vyslovili, na ustanovení smlouvy o ochraně menšin. Naprosto nerozumějíc všem rakousko-uherským otázkám, použila dohoda šablony pro nakládání s menšinami, jež má stejně platiti pro Čechoslováky ve Vídni jako pro německé obyvatelstvo v Československu. Každý, kdo zná poměry i jenom povrchně a nesoudí zlomyslně, ví, že se zde porovnávají dvě veličiny naprosto se různící. Němci v Liberci, Litoměřicích, Chebu a Ústí nejsou menšinami, nýbrž jsou většinou a také my Němci v Praze nedáme se postaviti na roveň s českou menšinou ve Vídni. Nechť se jem pováží, že jsme zde starousedlí, že máme zde německou universitu, i když universitní zákon se pokouší oddekretovati celé dějiny této university. Máme dojista právo - a používáme důrazně tohoto práva - mluviti o německé Praze. Naproti tomu jsou vídeňští Češi menšinou, která neuvádí v pochybnost jednotného národního charakteru rakouského státu. Rakousko jest Německé Rakousko, na tom nezmění ničeho Čechové ve Vídni, byť i dohoda censurovala pojmenování >Německé Rakousko<. Vídeňští Čechové jsou zajisté proti zdrcující většině přistěhovalci, ale ovšem také ne kolonisté. Češi nevymýtili Vídně pro Němce, nýbrž vtáhli do Vídně, vytvořené Němci, aby se tam pohodlně zařídili. Z toho následuje, že s Němci v Československu musí býti dle jejich počtu a významu lépe nakládáno, než s Čechy ve Vídni a pociťujeme to jako zkrácení v právu, neprojevuje-li se tento rozdíl v této smlouvě. (Hlas: Právo jest jen jedno!) Dojista jest právo jen jedno, ale musí býti přizpůsobeno poměrům a jedno nehodí se pro všechny. Němci v Čechách nejsou menšinou jako Češi ve Vídní, Německé jazykové území v Čechách jest uzavřené jazykové území, v němž Němci mají většinu. (Souhlas a potlesk něm. senátorů.) Tam mají nepochybně většinu. Jděte do Chebu a uvidíte, zda-li jste v německém městě nebo ne. Byl jsem minulý týden v Brně a viděl, že Brno jest německé město přes veškeré přivtělení sousedních obcí. Na tom nemění se ničeho; přes všechny legionáře jest Brno německé město. (Hlas: To není pravda!) Jest to pravda, není to naprosto nesprávné. (Německý výkřik: Kdyby se vám to někde udělalo, že by vám byly přivtěleny německé obce!) To jsou umělosti a ne to, nač poukázal pan posl. Němec. A jaké stanovisko zaujímají vídeňští Čechové k této smlouvě? Potírají ji proto, že nejsou lépe postaveni než Němci v Československu. Zde lze také říci: právo jest jenom jedno. Vídeňští Čechové poukazují na to, že Němci v Československu jsou přemoženi, že jsou iredentisté a proto mají míti méně práv než vídeňští Čechové. To jest jistě to nejvyšší a nejsilnější, co lze si vůbec mysleti v tomto oboru. Ale toto stanovisko vídeňských Čechů jest velmi cenné pro nás, poněvadž projevuje, co vy, pánové, tak rádi popíráte, totiž že se nám Němcům nevede dobře v tomto státě. Vede se nám tak dobře, že vídeňští Čechové brání se proti tomu, aby se s nimi tak nakládalo, jako se nakládá zde s námi. (Souhlas na levici.) Přiznali jste si zde právo rušiti podle libosti německé školy a dáváte si toto právo stvrditi také Rakouskem v brněnské smlouvě. Ale vídeňští Češi prohlašují, že nemohou rakouské vládě přiznati stejného práva ohledně českých škol, poněvadž jinak bylo by ohroženo české školství v Rakousku. Z toho zřetelně vysvítá, že Rakousko zachází šetrněji s českými školami než vy s německými. Pochopíte, že musíme býti za takových poměrů proti brněnské smlouvě, nechceme-li provésti, na sobě harakiri, nechceme-li seslabiti své oposice proti vašemu školskému zákonodárství, jehož nikdy neuznáme.

Nechci se podrobněji pouštěti do obsahu smlouvy. Nemělo by to žádného smyslu. Pravil jsem už: to jest menšina. To jest až na další rozsudek, který nám sdělujete a my se musíme utěšovati vědomím, že tento rozsudek není poslední slovo moudrosti, že musíte sami nahlédnouti a pravděpodobně brzo nahlédnete, že s tímto stálým poukazováním na svoji číselnou převahu nedostanete se ku předu.

Ale musím se ovšem zabývati formální stránkou schválení smlouvy. Návrh Stálého výboru sestává ze tří odstavců a musím se zde zmíniti o druhém. Tento druhý odstavec vyzývá vládu, aby vyhlásila smlouvu ve sbírce zákonů a nařízení. Po mém soudu jest taková výzva úplně zbytečná, neboť jsou všeobecné předpisy o tom, zdali a jak jest vyhlašovati státní smlouvy. Zákon ze dne 13. března 1919 č. 139 sb. z. a n. praví výslovně, že státní smlouvy jest zařaditi do sbírky zákonů. Nevím, nač jest pak třeba zvláště vyzývati k tomu vládu. Ovšem vždycky se neplní tento zákon z 13. března 1919, jakož jest vůbec zvláštností tohoto státu, že se vydávají zákony, jež se neplní. Nemám na mysli zákony, jež vydává česká většina a jimiž se neřídí zlí Němci, nýbrž zákony, kterých neplní sami Čechové. Chci se zde specielně zmíniti o tom, že vláda opomenula do dneška proti své povinnosti pojmouti samotné smlouvy mírové do sbírky zákonů. Mírová smlouva s Německem nabyla účinnosti už 10. ledna 1920. Mírová smlouva s Rakouskem a smlouva o ochraně menšin nabudou účinnosti co nejdříve, ale těchto smluv pořád ještě není ve sbírce zákonů. Vládní zástupce ve Stálém výboru posuzoval toto opomenutí náramně lehce a odvolával se při tom na technické obtíže. Ale táži se, může-li platiti tato námitka? Mělo se usilovati o to, aby se překonaly technické obtíže v tak důležitých věcech a pravil-li pan prof. dr. Hobza ve Stálém výboru, že se stále ještě pracuje na bezvadném českém textu smluv, tedy jest to vlastně ještě mnohem pozoruhodnější. Z toho vyplývá, že jest zjevně obtížnější přeložiti mírové smlouvy do češtiny, než do kterékoli jiné řeči, neboť smlouvy jsou už bezvadně přeloženy do všech ostatních řečí, dále, že text, jejž revoluční shromáždění schválilo, jest zřejmě nepotřebný. Vrhá to zvláštní světlo na celý postup při schvalování smluv. Nemohu míti za to, že většina revolučního shromáždění četla a studovala francouzský text, musela si dojista utvořiti svůj úsudek na základě špatného českého textu. S českými texty jest to vůbec zvláštní. Upozornil jsem své doby v časopiseckém článku a nyní opět ve Stálém výboru, že čl. 7. brněnské smlouvy byl původně sepsán německy a z německého textu přeložen špatně a nesrozumitelně do češtiny. Zpráva Stálého výboru poukazuje skutečně na to. Zmiňuji se o tom jenom proto, abych ukázal, že musí se použíti německého textu, aby se porozumělo českému textu. Oba jsou dle ustanovení smlouvy stejně autentické a smlouva obsahuje také ustanovení, že text smlouvy musí býti uveřejněn ve sbírce zákonů a nařízení v obou autentických textech, v obou autentických recích. Proto podal jsem už ve Stálém výboru návrh a opakuji jej ještě dnes, aby vládě, když se jí už dává zvláštní příkaz, aby smlouvu uveřejnila ve sbírce zákonů, oož považuji za zbytečné, se ještě také uložilo publikovati ji v obou textech. Tím jest řečeno, že německý text musí býti pojat také do českého vydání sbírky zákonů. Vládní zástupce prof. dr. Hobza namítl naproti tomu ve Stálém výboru, že takový postup rozumí se beztak sám sebou a že proto nemusí býti vládě dáván zvlášť takový příkaz. Dojista rozumí se to samo sebou, ale publikace jako taková rozumí se také sama sebou. Ukládá-li se však vládě samozřejmá věc, nelze nahlédnouti, proč by se jí nemělo také uložiti, aby uveřejnila oba texty. Můj návrh byl zamítnut ve Stálém výboru. Soudím, že se přece doporučuje vyjití nám Němcům vstříc v takových otázkách a jsem velmi zvědav, zdali také vzhledem k tomuto stejně spravedlivému jako nevinnému návrhu bude zníti rozsudek: >To jest menšina!<

A nyní ještě trochu choulostivý bod, poněvadž jedná se o právní otázky, jež dělají obtíže i odborníkům; proto chci se obmeziti na to nejnutnější. Jest známo, že brněnská smlouva jest v rozporu s ústavním zákonem o státním občanství, na němž se usneslo revoluční shromáždění. To jest nesporno a přiznáno. Ústavní zákony mohou býti však měněny díle ústavní listiny, kterou jste sami dělali, a to po rozumu čl. I. uvozovacího zákona opět jenom zákony. Praví se v čl. I, odst. 2, zákona, kterým se uvozuje ústavní listina: >Ústavní listina a její součástky mohou býti měněny nebo doplněny jen zákony, označenými za ústavní.< Není jiné možnosti měniti ústavu a to dle dalšího ustanovení mohou být ústavní zákony měněny jen třípětinovou většinou. Proto vláda navrhla a Stálý výbor připojil se ve své písemné zprávě k tomuto návrhu, že smlouva se schválí třípětinovou většinou. Nevím, zdali pan zpravodaj se dnes k tomu vrátil. Nerozuměl jsem mu. Po mém názoru není tím ani v nejmenším pomoženo. Tento názor projevil jsem už ve Stálém výboru, ale i kdyby byl býval návrh jednomyslně schválen, nebyl by s to, aby měnil ústavní zákony. K tomu patří pozměňovací zákon dle ústavní listiny. Navrhl jsem proto ve Stálém výboru vyzvati vládu, aby vypracovala co nejdříve osnovy oněch zákonů, jichž změna stane se nutnou, bude-li předložená smlouva schválena a předložila tyto osnovy co nejdříve Národnímu shromáždění. Pan prof. Hobza potíral tento návrh a to se stanoviska svého názoru, že mezistátní smlouvy, jakmile jsou ratifikovány, jsou také uvnitř státu úplně platny a právně účinny. Hájil tohoto názoru dosti jistě a prohlásil jej za názor, jenž dnes převládá mezi znalci mezinárodního práva. Nemyslím, že zde jde o převládající názor. Posléze nepadají na váhu jen znalci mezinárodního práva, nýbrž také státoprávníci. Otázka byla sporna, než se pan Hobza vůbec zabýval mezinárodním právem a zůstane pravděpodobně ještě spornou, až pan Hobza přestane provozovati mezinárodní právo. (Sen. dr. Klouda: Tak mluví kolega o kolegovi! To jest německá kultura!) Už to tu bylo! Výbor zamítl můj návrh, ale předseda výboru Tomášek prohlásil pří hlasování, že stejně jako já nepovažuje třípětinovou většinu za nutnou. (Sen. dr. Klouda: To jest kolegiálnost!) Co se rozhorlujete? Stalo se už, že některý právník učinil poznámku vůči jinému. To není zvláštností německé vědy! Mám za to, že jsem použil veskrz parlamentárních výrazů. Nevěřím, že jsem učinil nepříznivou poznámku, která přesahuje, co jest dovoleno. (Sen. dr. Naegle k sen. dr. Kloudovi [německy]: Vaše poznámka jest mnohem nepříznivější! Sen. dr. Klouda k sen. dr. Naeglovi: Všemu rozumíte, a tomu jste jako rektor nerozuměl, když kolega mluvil tak o kolegovi, universitním profesorovi!) Staly se už takové případy a k tomu má profesor právo vyvraceti názory jiných profesorů. (Sen. dr. Klouda: Ale jinak se mluví o kolegovi!) Neřekl jsem ničeho, co přesahuje meze slušností. Nikdo nemůže mi dokázati ani slova. (Sen. dr. Klouda: Patrně jest to slušnost jiná!) Pravil jsem, že prof. Hobza jistě vystupoval. To jest také správno, Na tom trvám. Byla v tom vytýkající poznámka, ale k tomu byl jsem oprávněn. Proto nelze učiniti žádné předhůzky německé vědě, které si vysoce vážím, (Sen. dr. Klouda: Kolegialita!) Také té jsem neporušil. Pan kolega přizná mi přece, že jsem neporušil kolegiality.

Místopředseda Klofáč (zvoní): Prosím, aby nebyl pan řečník vyrušován. Vždyť má obmezenou dobu! Pana řečníka prosím, aby končil.

Sen, dr. Spiegel (pokračuje): Nemám už mnoho co říci.

Pan předseda Tomášek konstatoval za hlasování, že Stálý výbor schválil třípětinovou většinou návrh, po případě doporučil schválení sněmovnám, ale soudí stejně jako já, že třípětinová většina není nutna. Víte, co se odehrálo v poslanecké sněmovně. Třípětinové většiny nebylo tam docíleno, předseda Tomášek odvolal se na své prohlášení ve výboru a konstatoval, že smlouva byla schválena prostou většinou. Považují tento postup úplně za správný. Nesmíme se však s tím spokojiti. Rozpor mezi smlouvou a ústavou ukazuje se teprve teď hodně. Aby byl zjednán pořádek, jest po mém soudu nutno podati návrh, jenž vyzývá vládu, aby připravila nutné zákonné změny, které jest co nejdříve předložiti oběma sněmovnám jako osnovy zákonů. Dojista nebyl takový návrh vůbec podán a schválen v poslanecké sněmovně, ale to není žádná překážka, aby byl zde schválen. Postačí úplně také návrh jen jedné sněmovny. Vyzývám vás, abyste v tom případě, schválíte-li vůbec návrh, schválili také oba mnou podané návrhy, jež jsou ryze věcné, jak dojista přiznáte.

Mám-li už slovo, dovolte mi na konec několik poznámek, jež se právě netýkají brněnské smlouvy, nýbrž celého zasedání, chýlícího se nyní ku konci. Přišli jsme sem s nepatrnými nadějemi. Ale i tyto nepatrné naděje byly zklamány. Byli jsme v první schůzi vyzvání ke svorné spoluprácí, ale ukázalo se, že vážně nechcete naší součinnosti. Využíváte jednacího řádu bezohledně proti nám v podivném mínění, že tím prospíváte sobě a svému vlastnímu státu. Rozuměl-li jsem dobře nástupní řeči pana předsedy, který byl dnes zvolen, klade také on váhu na nejrozhodnější provádění jednacího řádu, t. j. na naše spoutání, i když připojil, že chce svůj úřad vykonávati s jistou nonchalancí, ujištění to, jehož nebylo dojista ještě nikdy slyšeno pří takové příležitosti. Byl bych s to chápati vaše jednání, kdybych byl nabyl přesvědčení, že nás duchovní silou tou měrou převyšujete, že můžete z toho vyvozovati právo, abyste nás málo cenili. Ale nenabyl jsem tohoto přesvědčení. Jest to po mém soudu výlučně číselná převaha, kterou se můžete vypínati, a tato číselná převaha, jakkoli jest jistě důležitá, nezaručuje trvale žádného parlamentárního úspěchu. Také menšiny dodělávaly se za okolností velkých úspěchů a potřebují vám připomenouti jenom vaše vlastní dějiny. Projevil jsem už před svojí volbou podivení, jak vlastně vytvořili jste si málo myšlenek o národní otázce od založení vlastního státu. Toto podivení se od té doby stále zvětšovalo, jmenovitě za tohoto zasedání. Zdá se, že žijete zcela bezstarostně den ze dne. V posledních nedělích nepřiblížili jste se ani v nejmenším řešení národního problému a přece jedná se pří tom o nejobtížnější otázku, ba přímo o životní otázku vašeho vlastního státu. Obmezili jste se na to, že nás přehlasujete a v daném případě voláte k pořádku. Přehlasování nevyžaduje zhola žádné duševní námahy a volatí k pořádku jest stejně laciným jako bezstarostným vyražením. Ale přece vám nejdůtklivěji radím, abyste do příštího zasedání přemýšleli vážné o sanaci národních poměrů. Musí nastati změna! Nechceme sem choditi toliko za účely dekorativními, aby se říkalo vůči cizině, že Němci účastní se zákonodárné práce. Pan ministerský předseda prokázal nám dokonce v druhé sněmovně čest, že nás apostrofoval jako zákonodárce. Doufám, že to myslel jenom ironicky. Chceme záruku, že můžeme vážně spolupůsobiti. Nedáte-li nám této záruky, musíme učiniti vážné rozhodnutí o svém dalším chování v Národním shromáždění. (Souhlas a potlesk německých senátorů.)

Místopředseda Klofáč: K slovu jest přihlášen dále pan dr. Veselý. Uděluji mu je.

Sen. dr. Veselý: Vážený senáte! Právě předložená smlouva s Rakouskem jest důkazem, že naše republika a její vláda nejsou naplněny tou záští a tou nenávistí, o které oba pp. řečníci tu mluvili, že prý nás ovládá. Není to správné. My jako dříve, tak i touto smlouvou projevujeme upřímnou vůlí se všemi svými sousedy začíti hospodářsky, kulturně a politicky ve svornosti a přátelství žíti. Není však v naší mocí, abychom změnili celou minulost, abychom změnili všecky vzpomínky, které na soužití s německým národem máme. Co jest možno učiniti, co jest možno umluviti, to se snažíme umluviti nejen s Rakouskem, nýbrž také s Německem. A jsem jist, že politikové i v Německu i v Rakousku budou mnohem střízlivěji posuzovati smlouvy, které jím předkládáme, že je schválí mnohem ochotněji než vy, pánové, kteří tu proti těm smlouvám mluvíte, kteří jim schválení odpíráte.

Právě okolnost, že se nám vytýká nenávist, nepřátelství vůči Němcům, jest největší nespravedlností. Jestliže, pánové, něco nám můžete vytýkati, jest snad nedůvěra, nedůvěra oprávněná, poněvadž ty výklady, které jsme my s německé strany po staletí a v poslední době po desítiletí slýchali a které slyšíme dodnes, logicky a právnicky byly tak zaostřeny proti nám, tak se vysmívaly veškeré logice a rozumu, že je správno a nutno, abychom se vší opatrností svoje smlouvy a zákony stanovili. My doufáme, že poměr republiky Československé k Rakousku se utvoří přátelským způsobem. (Předseda Prášek ujal se předsednictví.)

Jestliže tu bylo poukazováno na to, že hranice jsou přísně střeženy, že prohlídka na hranicích jest vykonávána neobyčejně přísným způsobem, pánové, my jsme toho nezavinili. Kdo to zavinil? Ten to zavinil, kdo zneužíval těch hranic, kdo chtěl přes hranice k nám přenésti falešné známky, falešné bankovky, podloudně válečné půjčky, kdo chtěl naší republiku poškozovati politicky, hmotně, hospodářsky a finančně. A to nebyli Čechové, to byli Němci, to byli vaši sourodáci. Prosím, tam obraťte své stížnosti a žaloby, tam je zakřikněte. Jestliže je vy zakřiknete, pak budeme věřit, že vy nejste spoluvinníky jejich a pak bude míti právo nám činiti výčitky a kritisovatí to. co my podnikáme v nutné sebeochraně. (Výborně!)

Vážení pánové! My, přiznávám, nejsme andělé, nejsme všemohoucí, my se musíme bránit, my se budeme bránit vždycky. My jsme vyrostli v tom útisku, který právě Němci proti mám tři sta let provozovali, ale, - promiňte, pánové, nerad toho vyčítám a nerad vzpomínám minulých věcí - ale právě vy Němci z Čech jste přísněli k tomu, že Rakousko bylo zničeno. (Hlučný souhlas československých senátorů.) Vy dobře pamatujete, že alpští Němci byli náchylní k vyrovnání, ale vy Němci z Čech jste každé smírné vyřízení zmařili. Věříme, že vám tu v Československé republice jest nevolno, ale my jsme již odsouzení k tomu, abychom s vámi vyřizovali svoje účty. Neradi bojem, nám by bylo milejší to přátelství a spolupráce, o které zde dnes mluvil pan profesor Spiegel. Nebudete-li chtíti něco jiného, my se toho boje nelekáme. (Výborně! Potlesk. - Sen. dr. Heller [německy]: Přisuzujete nám pěknou úlohu!) Ano, vy se odvoláváte stále na to, že slyšíte: >To jest menšina!< Ano, pánové, vy jste menšina a vy se musíte v to vpraviti a spřáteliti se s tím, neboť nepojmenovali jsme vás my menšinou, nýbrž kulturní svět, proti kterému jste vedli válku a kterou jste prohráli, ten vás pojmenoval v St. Germainu a Versailles menšinou a tou menšinou budete. (Výkřiky sen. Luksche.) Pouhé sebevědomí, pouhá domýšlivost, pouhá stará panovačnost této skutečností se světa nesprovodí. Vy počítejte se skutečnými poměry, odložte domněnku, že jste určeni k panování, přijďte k nám jako přátelé, jako rovní k rovným a jistě v naší republice najdete nejpěknější příležitost k spolupráci. (Výkřiky. Hluk.)

Spravedlnost jest jenom jedna, a vy tu slyšíte svého řečníka p. prof. Spiegla, který jest jedním z vašich mírných řečníků, že říká: >Čechové ve Vídni nemohou míti tolik práv jako Němci v Čechách! (Sen. Luksch [německy]: Tak to neřekl. To jest překroucení slova v ústech! - Sen. dr. Spiegel [německy]: Cheb a Vídeň, to není totéž!) Právo musí býti přizpůsobeno poměrům. To jsou názory, které zahanbují poctivého člověka a právníka. (Hluk a různé výkřiky.) My bychom právo a spravedlnost neporušovali, abychom vyhlašovali jinou spravedlnost ve Vídni a jinou v Praze. Pro nás je spravedlnosti všude stejná a právo také. (Sen. Lisý: Vy byste nám to ukázali, kdybyste byli vyhráli! - Různé výkřiky, hluk. Odpor u Němců.)

Předseda (zvoní): Prosím, aby řečník nebyl vyrušován.

Sen. dr. Veselý (pokračuje): Vy naříkáte, jak se vám u nás velmi špatně vede, jak jste zde v žaláři a jak jste zde pronásledováni. Pánové, vy tomu samí nemůžete věřiti a vaši soukmenovci tomu nevěřili. Já vám povím, proč. Poněvadž vaší soukmenovci hromadně se hlásili z Rakouska k nám; žádali, aby byli přijati k nám, žádali o příslušnost k nám, prosili téměř o domovské právo, prosili, abychom jim poskytli útulek v naší republice proti tomu štěstí v jiných zemích.

Ta je tak jako s těmi válečnými půjčkami. Vy jste proti zákonu hlasovali, vy jste ho odsuzovali, snižovali a říkali, že je to neštěstí, a zatím vaši finančníci podloudně dopravovali tyto půjčky k nám (Potlesk.), poněvadž vědí, že jim nikdo nedá za ně tolik, jako Československá republika.

Nechme té falše, nechme té přetvářky a mluvme spolu jednou rovně, mužně, přátelsky, a pak se můžeme dohodnouti, ale překrucováním a pouhým přemlouváním - nechci užít slova >nepravdou< - žádného sblížení se nedosáhne. Ale jsem jist, že hospodářské poměry a střízlivost jejich odstraní ty myšlenky, které vy dnes hlásáte, takže v blízkých dobách dojde k docela jiným výsledkům a stykům, k pravému soužití.