Pohleďte zvláště na hospodářské následky této mírové smlouvy! Prosil bych vás, abyste jednou četli pozoruhodnou knihu Angličana Keynesa.
Keynes byl členem anglické delegace v Paříži. Po nějakém čase složil svůj úřad, protože, jak řekl, byl mu odporným způsob, jakým Dohoda tohoto míru dosáhla. Složil svůj úřad, vrátil se domů a napsal onu skutečně velkou knihu o hospodářských následcích mírové smlouvy, kteráž všechny tyto následky, jimiž dnes trpíme, již tehdy předvídala a předpovídala. A co říká jiný muž o následcích této války? "Chcete mír uvnitř a nejste s to zjednati jej na venek. Nikdo nechce se zříci svého, zříci se uchvácení surovin, nesmyslných nároků na odškodnění a nespravedlivých teritoriálních požadavků, a to vše ve jménu práva vítězů." A dále praví: "Vnitřního míru si zaslouží ten, kdo smyslem pro skutečnost a spravedlnost dovede dosíci vnějšího míru; ten bude moci znovu pokračovati ve své cestě, kdo chápe, že nesmí jiným národům cestu zatarasiti, i kdyby tyto národy z velké části měly smutnou zodpovědnost za válku." Kdo to psal, nebyl Němcem, nýbrž tento muž byl před několika málo měsíci ministerským předsedou v Itálii, Francesco Nitti. Můžete tento skutečně pozoruhodný článek čísti dnes v "Prager Tagblatt", který vám ukáže, jaké následky má tato smlouva a jak vítězné státy mírové smlouvy využívají, jakým způsobem ji zcela pro sebe využívají a zbytečně přemožené státy do ní vnutily. (Místopředseda dr. Soukup převzal předsednictví.)
Potřebujeme, chceme-li viděti, jak má být stát veden, aby si pokud možno získal spokojenost svých občanů, podívati se na příklad, kterýž nám nedávno dalo hlasování v Korutanech. V pásmu A, v němž se hlasování konalo, je asi 2/3 Slovinců a 1/3 Němců, a vzdor tomu byla výsledkem hlasování převážná většina pro připojení k Rakousku - nechci pana zpravodaje rozčilovati a nechci říci k německému Rakousku -. Slovinci sami, většina jich, hlasovali pro Rakousko. Proč, pánové? Jest Rakousko skutečně dnes takovou zemí, aby obyvatelé jiných států tolik lákalo, aby v něm žili, v tomto ubohém, porobeném Rakousku? Četli jsme nedávno statistiku, opravdu vzrušující statistiku, která se objevila v časopisech, dle níž následkem hrozného zacházení, které Rakousko zakusilo, děti v Rakousku dnes ve věku 15 let, tudíž ve věku, kdy děti pracujícího lidu již musí pracovati, kdy jsou učni, váží o 15 kg méně, než toho vyžaduje normální váha. Četli jsme číslice, že tuberkulosa ve Vídni stoupla o 170 % proti dřívějšku, a že jiné nemoci stouply o 90 až 100 % proti době míru. Půjde-li to tak dále, jest to město Vídeň a Rakousko, které jsou odsouzeny k zániku a zkáze, a přece korutanští Slovinci hlasovali pro připojení k Rakousku, ačkoliv Jugoslávie jest zemí, kde vyživovací poměry jsou mnohem lepší než u nás, zemí čistě rolnickou, kde obyvatelstvo má to, čeho potřebuje. Přes to hlasovali pro Rakousko, a proč? Protože toto Rakousko bylo zemí svobody, protože toto Rakousko jest nadáno opravdu demokratickými zařízeními. (Sen. Jílek: Co jste dělali s Českými školami ve Vídni?) Zeptejte se Slovinců, nevěříte-li tomu! Protože toto Rakousko jest zemí se skutečně demokratickými zařízeními, protože toto Rakousko jest zemí, kde vládla v prvé řadě strana sociálně-demokratická demokraticky v republikánském duchu. A proto jest vzdor tomu, panové, toto ubohé, porobené Rakousko ještě stále přitažlivým bodem pro jiné národy. (Sen. Kroiher: Co jest se školou Komenského ve Vídni?) Nebudu se zabývati tímto výkřikem, který skutečně není na místě. Tažte se vždy pouze Slovinců, pánové! Toto ubohé, porobené Rakousko jest nejlepším důkazem pro tvrdost a nedostatečnost, nenalézám žádného jiného výrazu, nechci býti volán k pořádku, pro úplný neúspěch těchto mírových smluv.
A pohleďte přece jednou na tyto hospodářské poměry u nás v zemi, abychom nešli dále! Jděte přece do našich průmyslových krajů, hleďte, jak tam náš lid hyne v nouzi a bídě. V Americe obilím se topí, v jižní Americe spaluje se bavlna a u nás lidé chodí v bídných cárech a hadrech, najdete u nás děti, které nyní za nejkrutější zimy musí choditi v tenkých šatech, nemají převlečníku, hladovějí a mrznou, vydány zkáze a nemocemi. A to vše zavinily tyto mírové smlouvy, tyto mírové smlouvy, které jen k tomu směřují, aby vítězné státy se obohatily, aby vítězné státy svoji tvrdou pěst položily přemoženým na šíji a aby poražené státy - a v tomto ohledu patříme i my mezi ně - hynuly a zacházely. Mírové smlouvy to nejsou. V politickém ohledu jsou to smlouvy, které nové války připravují, a v hospodářském ohledu smlouvy, které mají za následek zbědování a ochuzení hynoucích přemožených národů.
Podobně mírové smlouvy nemůžeme schváliti, toho nejsme schopni. Z mírumilovnosti, z lásky ke skutečnému míru musíme tyto mírové smlouvy odmítnouti. Také velký jeden stát držel se přece stranou těchto mírových smluv. Nedávno vyjádřil se muž, který převážnou většinou byl zvolen presidentem ve Spojených Státech, Harding, že mír Versailleský má býti zrušen a na jeho místo nastoupiti musí spravedlivý mír Washingtonský. To jest také naší vůlí a naším přáním a muselo by býti také vaším přáním, neboť pouze spravedlivým mírem, mírem, který umožňuje také u nás pomýšleti na znovuvybudování, pouze takovým mírem možno našemu obyvatelstvu pomoci, těmito mírovými smlouvami nikdy. Tyto mírové smlouvy neznamenají nic jiného, než zvěčnění bezpráví, nežli zvěčnění násilí, které jimi bylo vykonáno, nežli prodloužení hladu, bídy, nouze v dalekých širokých státech. Ze všech těchto důvodů, které jsem zde řekl, - a jsou skutečně vážného rázu - a ze všech těchto úvah nemůžeme pro tyto mírové smlouvy hlasovati. (Potlesk německých senátorů.)
Místopředseda dr. Soukup: Další slovo má pan sen. dr. Ledebur.
Sen. dr. Ledebur (německy): Slavný senáte! Velectěné dámy a pánové! Když smlouvy tomuto slavnému senátu dnes předložené projednávány byly v zahraničním výboru, podali přítomní zástupcové německých stran návrh, aby předloha byla odročena až po prázdninách. Pro tyto návrhy byla směrodatnou úvaha, že není možno v době parlamentárně tak namáhavé, jakou jest doba přítomná, studovati anebo také jen pozorně pročísti smlouvy, které obsahují více než 700 článků. Naše návrhy byly přehlasovány resp. zamítnuty, jenom projednávání smlouvy ovšem nejdůležitější, smlouvy o hranicích Československé republiky, odročeno bylo zatím až do návratu ministra dra Beneše.
Ačkoli stojíme stále na stanovisku, že překotné probičování tak důležitých věcí není ani v zájmu věci samé, aniž se srovnává s vážností tohoto slavného senátu, přihlásil jsem se na přání svých pánů kolegů ke slovu, musím však z právě uvedených důvodů upustiti od toho, abych dotkl se jednotlivostí mírových smluv a musím se tudíž omeziti na krátkou zprávu s všeobecného a formálního hlediska. Naše zásadní stanovisko k předloženým smlouvám jest dáno tím, že tvoří část tak zvaného mírového díla, jež v Paříži a v okolí bylo vyráběno, v němž spatřujeme nejhlavnější příčinu dnešní politické, sociální a hospodářské krise, kterouž celá Evropa trpí. Těmito smlouvami přímo zašlapán byl ideál svobodného sebeurčení národů, jenž válkou unaveným národům takřka jako šalebné vnadidlo byl předváděn, když národové slepě věříce padli do léčky. Když poctivým protivníkům dáno pocítiti moc vítězovu plnou měrou, nebyla jim ani podána ruka k smíru, naopak, nebyl dán průchod zásadám věrnosti a víry mezi kulturními národy obvyklým, ježto nebyli ani k slovu připuštěni poražení národové, kteří se v slepé důvěře podrobili. Pomsta a lakota byly vzpruhami oněch vyjednávání a výsledkem jejich jest pitvorný obraz, jejž skýtá dnes mapa střední Evropy, tato v základech kolísající umělá stavba, v jejíž dokončení a trvání dnes žádný rozumný člověk již nevěří. Angličan Keynes byl prvým, jenž odvážil se říci: "Jest málo dějinných událostí, jimž odpustiti bude míti potomstvo méně příčin, nežli pařížské smlouvy, které ničeho neustanovily stran hospodářské obnovy, kteréž ničeho neučinily, aby z poražených ústředních mocností učinily zase dobré přátele a kteréž konečně také ničeho neobsahují, co by bylo způsobilé pozvednouti hospodářské vzájemné zájmy spojenců samotných." (Předsednictví převzal místopředseda Kadlčák.)
V Anglii smýšlejí dnes mnozí z nejznamenitějších mužů jako rodák Keynes, a od nového presidenta Spojených států Severoamerických Hardinga slyšeli jsme teprve nedávno, že označil mír Versailleský jakožto neproveditelný. Prakticky myslícímu Anglosasovi bylo dávno jasným, že nelze tak vyspělému hospodářskému tělesu, jako bylo evropské, jednoduše vytrhnouti srdce z těla a pak ještě žádati, aby toto tělo žilo a konalo robotu. A tak můžeme se v nejbližší době dožíti paradoxa, že Amerika poraženému Německu v otázce úvěru vyjde vstříc daleko více, nežli vítěznému státu, ve kterémž žijeme. Co v Paříži bylo vykonáno, nebylo smlouvou, poněvadž scházela smluvní vůle jednoho kontrahenta, ještě méně však to bylo mírem; ba, dnes, kde stojíme bezprostředně před 1921. pamětním dnem oné noci, v níž anděl Páně "Pokoj na zemi" zvěstoval "lidem dobré vůle", musíme označiti zrovna jako rouhání, když před pařížský diktát staví se krásné slovo "Mír". Pánové, kteří v práci skoro celoroční u zeleného stolu v Paříži Evropu politicky a hospodářsky znetvořovali, nebyli dobré vůle, neboť kde je neomlouvala neznalost poměrů, byly nenávist proti všemu německému a kapitalistický egoismus jedinými pákami jejich jednání. Slavnému senátu předložené smlouvy kryjí se obsahově z valné části se smlouvami Versailleskou a St. Germainskou, o nichž my sudetští Němci jsme se ani vyjádřiti nemohli; poněvadž bez nás v provisorním Národním shromáždění byly projednávány a přijaty.
Pokud jde o věcný obsah, dovolil jsem si zcela všeobecnou kritiku. Na jak nedostatečném osobním základě spočívá mírové dílo, vysvítá ze skutečnosti, že, jak tajemník jednoho člena rady čtyř jednomu mému známému sdělil, právě tento člen rady čtyř ještě při projednávání nepokrytě vyslovil svůj podiv nad tím, že Poláci žádali Halič, ježto se domníval, že Halič jest území, které leží v Palestině. (Veselost.)
Přecházeje k smlouvám, o kterýchž jednáme, jsem toho náhledu, že Bulharsko nespadá do bezprostředního okruhu zájmů ani tohoto státu, aniž národa německého, domnívám se tudíž, že mohu zajisté přejíti přes bulharskou smlouvu s poukazem na předchozí.
Také jednotlivostí uherské smlouvy nechci se dotknouti blíže z důvodů uvedených. Uherská mírová smlouva jest nespravedlivá, ano jest dokonce nejnespravedlnější a nejvíce protismyslná ze všech smluv, poněvadž náhle roztrhla prastaré hospodářské spojení mezi městem a venkovem, mezi pohořím a rovinou a v mnohém ohledu těžce poškodila netoliko kulturní a národní, nýbrž také hospodářské zájmy území od Uher násilně odtrženého. Čtěte, panové, zprávu o památném sezení dne 13. listopadu, ve kterémž uherské Národní shromáždění přijalo mír Trianonský, čtěte, pánové, co tam řekli zástupcové Němců, Slováků a Rusínů, a také vy budete pochybovati o tom, zdá-li toto uzavření míru může býti trvalým. My Němci spatřujeme v míru Trianonském tragický následek politických chyb, kterých se Uhři dopustili, chyb, kteréž v dřívějších létech namířeny byly také proti nám, to jest proti německému lidu ve starém státě. Přece však jsou naše nejvřelejší sympatie při národu uherském, při němž nepomýšlím na pány, kteříž nedávno v tomto státě užívali tak vydatného pohostinství, nýbrž na ty Uhry, kteří budí náš obdiv svou fanatickou láskou k domácí hroudě, svým národním sebevědomím a důstojností, se kterou snášejí své neštěstí. V ohledu formálním chtěl bych se vám zmíniti jen o maličkosti: V uherské mírové smlouvě, pokud se týče českého textu, překládá se důsledně "La Hongrie" slovy "Republika Maďarská". Domnívám se, že to není správno a že také žádný Maďar nepřijme tento překlad jakožto dnešním poměrům odpovídající.
Třetí nám dnes předložena smlouva jest dohoda sukcesorních států staré Rakousko-Uherské monarchie, pravím výslovně sukcesorních států, poněvadž se v tom držím autentického francouzského textu, v němž se mluví o "états successifs".
Obsahem jest to "smlouva o rozdělení dědictví", abych neřekl "smlouva o rozdělení kořisti", ku kteréž my Němci jakožto vyděděnci v tomto státě nemáme mnoho dodati. Chtěl bych se jen zmíniti o ustanovení článku 9. této smlouvy, ve kterém se praví, že zvláštní úmluva upraví placení všech civilních, církevních a vojenských pensí, kteréž příslušejí bývalým příslušníkům Rakousko-Uherské monarchie. Připojuji se k resoluci výboru, ve kteréž se vláda vyzývá, aby urychlila přislíbenou smlouvu, i táži se dále ministrů, jakým způsobem zamýšlejí zmírniti bezútěšné postavení staropensistů do té doby, neboť postavení staro-pensistů je nedůstojné, ba částečně zoufalé. Co se týče formy smlouvy, jest české znění textu již v nadpisu samém nesprávné, ježto slovo "états successifs" se překládá slovy "cessionářské státy". Překlad jest podle smyslu falešný, poněvadž successe a cesse jsou zcela různé pojmy; překlad jest však také právnicky nesprávný, ježto k pojmu cesse patří cedent a cessionář. V tomto případě byla by tudíž Rakousko-Uherská monarchie cedentem a tato fixe přece nemůže býti logicky zachována.
Páni zástupcové zahraničního ministerstva, ve výboru přítomní, poznamenali k mým námitkám, že jest mezinárodním zvykem, že se ve smlouvách mezistátních mluví o cessionářských státech také tam, kde vlastně právnický pojem cesse neplatí.
Také ve článku 5. smlouvy successorních států, při stanovení práva rybářského a práva plavby lodní, kteráž od roku 1906 mezi Rakousko-Uherskem a Itálií stávala, mluví se o pobřežních státech, kteráž v tato práva nově vstupují, jakožto o "états cessionaires". Zde však jedná se o něco zcela jiného a výraz "cesse" jest při tomto převodu práv skutečně na místě. Staví-li se v úředním francouzském textu proti sobě pojmy "états successifs" a "états cessionaires", jest to cenným důkazem pro správnost názoru, jejž němečtí senátoři v zahraničním výboru zastávali; dokazuje to však také, že v Paříži považují skutečně podpisovatele smlouvy, zejména Jugoslávii a Československou republiku za successorní státy Rakousko-Uherské monarchie se všemi z toho vyplývajícími právy a povinnostmi.
Stala-li se změna nadpisu smlouvy zúmyslně, musíme to považovati za falšování původního textu, stala-li se však jen nedopatřením, pak neposkytuje právě důkazu pro onen evropský horizont, jejž pan ministr věcí zahraničních ve svém prohlášení v "Času" ze dne 28. října t. r. označil jakožto směrnici své politiky.
Pan ministr učinil různé pokusy, aby tento horizont rozšířil. Nejprve směrem na západ francouzským přisluhováním, podruhé směrem na severovýchod a sice v době éry Gillersonovy, po třetí na jih svou pražsko-bělehradskou dohodou. Po těchto dvou posledních pokusech následoval dosti zřejmý pokyn z Paříže a nejmenší Dohoda pana ministra Beneše vystřídána byla malou, z Bukureště a Varšavy vycházející a Vídeň s Peští překlenující Dohodou Millerandovou. Vedení československé zahraniční politiky libovalo si posud ve skocích. Všude byla patrná snaha hráti si na velmoc, kdežto pro nás v každém ohledu by byla výhodnější skromná nestrannost. Bohužel, jest tato nemožná, poněvadž špatné svědomí Československému státu nedává tak klidně odpočívati. Netoliko Československá republika, nýbrž také Francie musí, jak francouzský ministr války nedávno poznamenal, udržovati ve zbrani armádu, aby zabezpečil ohrožený život tohoto státu, jemuž pan dr. Kramař dne 22. ledna t. r. právě s tohoto místa vyslovil smutnou předpověď, že by mohl zůstati trvale "slabým nedochůdčetem".
Rozpočet ministerstva věcí zahraničních ukazuje jasně, že nám úloha pseudovelmoci přijde hodně draho. Abychom celému světu dali důkaz své zdánlivé velikosti a vnitřního pořádku, jest v státním rozpočtu obsaženo přes 24 miliony korun pro zahraniční propagandu. Tato propaganda směřuje především proti nám Němcům a setkáváme se s ní všude, kdekoli vezmeme do rukou cizozemské noviny. "Gazette de Prague" přináší skoro v každém čísle článek namířený proti nám přímo nebo nepřímo; "Journal de Genève" psal o událostech, které se v listopadu t. r. sběhly v Praze a na venkově, jakožto o "všeněmeckých rejdech"; Pařížský "Matin" dostavá prý od ministerstva věcí zahraničních půl milionů franků ročně a v Americe jest prý ministerstvem věcí zahraničních subvencionováno 300 novin.
Vedoucí osobnosti tohoto státu stanovily ve třech důležitých spisech, kteréž sloužily za podklad mírovým smlouvám, směrnice, dle kterých má se státi vnitřní vybudovaní Československé republiky. Prvním bylo prohlášení neodvislosti, jež president Masaryk a dr. Beneš odevzdali presidentu Wilsonovi a tajemníku Lansingovi, druhým byla Pittsburgská smlouva a třetím mnoho projednávané a v Paříži odevzdané Memoire III.
Víme všichni, jakým způsobeni tyto sliby byly dodrženy, a nemůžeme tudíž, pokud závazky v těchto spisech převzaté oproti nám nejsou splněny, míti zájmu na všech ostatních smlouvách, jež týmiž činiteli byly uzavřeny.
Odmítáme předložené mírové smlouvy jakožto část pařížského díla mírového, jehož revise se domáháme. Odmítáme je však také proto, poněvadž nemáme důvěry ve vedení zahraniční politiky tohoto státu a poněvadž neschvalujeme formy, ve které nám tyto smlouvy byly předloženy.
Strany sdružené v německém parlamentárním svazu budou tudíž hlasovati proti smlouvám. (Souhlas a potlesk u německých senátorů.)
Místopředseda Kadlčák (zvoní): Sděluji, že za ministerstvo zahraničních záležitostí přítomen jest odborový přednosta prof. dr. Hobza.
Uděluji slovo dalšímu řečníku senátoru dru Spiegelovi.
Sen. dr. Spiegel (německy): Slavný senáte! Již oba páni řečníci přede mnou poukázali na to, v jakém duchu jsou sepsány mírové smlouvy, jež nám byly předloženy. Jest to duch nenávisti, jenž nedá vzniknouti skutečnému, pravému a upřímnému míru. Mír s Uhry jest již dnes vydán smrti, nejen z věcného důvodu, že právě takovéto nenávistné smlouvy nemohou míti trvání, nýbrž také z formálního důvodu, poněvadž dnes každý ví, že tento mír jedna z velmocí, kteréž ho uzavřely, Amerika, nikdy nebude ratifikovati. Jsou to smlouvy, které zůstanou na papíře, jichž revisi stále budeme žádati, jichž revise také přijíti musí a přijde.
Nechci o tomto bodu dále mluviti, poněvadž páni řečnící přede mnou o tom již šíře pojednali. Chtěl bych specielně z třetí smlouvy, která leží před námi, vyjmouti smlouvu, která dne 10. srpna 1920 v Sèvres byla uzavřena. Byla uzavřena, jak v nadpisu řečeno, "mezi sukcessorními státy rakousko-uherské monarchie". Přihlédneme-li přesně, jedná se při tom o státy Itálii, Polsko, Československo, Rumunsko a Jugoslávii. Scházejí mezi státy, které nastoupily na místo rakousko-uherské monarchie, kmenové státy Rakousko a Uhry, a tážeme-li se, proč byly vynechány Rakousy a Uhry, proč nebyly smlouvy uzavřeny také s Rakouskem a Uhry, podává nám vysvětlení o tom vládní předloha, případně důvodová zpráva. Jest to opětně jenom nenávist, která zabraňuje vypořádati se s Rakouskem a Uhry, ne snad proto, že by úmluv mezi Rakouskem a Uhry nebylo zapotřebí, nýbrž z toho důvodu, že se nechce, aby s Rakouskem a Uhry byly uzavírány smlouvy na základě rovnoprávnosti. Rakousku a Uhrám nemá se dostati úlev ohledně břemen, kteréž jim mírové smlouvy ukládají. To vysloveno jest jasně v návrhu, jejž nám vláda předložila, jest to jasně vysloveno také v článku 12., jímž tato smlouva končí, kde se praví, že po platnosti mírových smluv s Rakouskem a Uhry strany smluvní připustí účastenství těchto států na podmínkách, na něž pamatováno v mírových smlouvách s Rakouskem a Uhry, na zvláštních úmluvách, jež uzavřeny budou, předpokládajíc, že se nejedná o nějakou modifikaci těchto smluv, to znamená tedy, že nenávistné smlouvy, označené falešně jakožto mírové smlouvy, mají platiti nadále. Ano, bude-li tomu tak, pak nenastane nikdy pořádek a pokoj, budou-li hospodářské vztahy - a o to se jedná mezi těmito státy, které nastoupily na místo monarchie - odstupňovány, nebude-li se všemi stranami jednáno stejně, bude-li se chtíti s Rakouskem a Uhry jednati hůře než s jinými státy, když se na ten způsob vždy právě dle nálady s územím jedná různě, nemůže pak z toho vzejíti nic dobrého. Ostatně bych poukázal na formální vadu. Řekl jsem, že smluvními stranami jsou Itálie, Polsko, Československo, Rumunsko a Jugoslávie. Skutečně jsou ve smlouvě tyto mocnosti vyjmenovány. Přihlédneme-li však k podpisům, shledáme, že Itálie, Polsko a Československo tyto smlouvy podepsaly, nikoli však Rumunsko, a Jugoslávie. S Rumunskem a Jugoslávií tato smlouva tedy, není uzavřena, neboť smlouva jest uzavřena teprve, když vyjednavači dali svůj podpis. Avšak oni ho dne 10. srpna 1920 nedali. Následkem toho není to tedy smlouva ze dne 10. srpna 1920 a předloha její Národnímu shromáždění jest tudíž předčasnou. Mělo se vyčkati, až všechny zúčastněné státy buď podepsaly anebo prohlásily, že nepodepíší. V poslednějším případě bylo by bývalo tyto státy vyloučiti ze států smluvních. Státy, jež tuto smlouvu uzavřely, označeny jsou ve francouzském textu jakožto "états successifs." Jak jsou označeny v textu anglickém a italském - tato smlouva byla uzavřena v třech řečech...
Místopředseda Kadlčák (zvoní): Pan řečník ve své řeči užil dvakrát výrazu "Smlouvy zášti a nenávisti." Považuji tyto výroky za nepřípustné v jednaní senátu a žádám pana řečníka, aby takových výroků neužíval.
Sen. dr. Spiegel (pokračuje):
Tyto smlouvy, jak jsem se zmínil, označují státy, jež se jich zúčastnily, jakožto "états successifs." V českém textu se to však, jak již pan zpravodaj poukázal, překládá "cessionářské státy." Nejedná se zde, jak pan kol. Ledebur označil za možné, o nevědomou nesprávnost, nýbrž o úmyslnou odchylku od původního textu. Vychází to nade vší pochybnost z předlohy, kterouž vláda doprovodila tyto smlouvy, to také pan zpravodaj sám připustil. Pražska vláda tudíž opravila to, co v Sèvres podepsala, a to proto, poněvadž výraz "états successifs", jak zpravodaj řekl, byl Československu mrzutým. Bylo by to mrzuté, řekl. (Veselost na levici.) Chtěl bych nyní poukázati na následující: V mezinárodní literatuře označuje se slovo cesse jako případ sukcesse států, v případu sukcesse států jsou vždy také zahrnuty případy cesse. Říše německá byla po francouzské válce ohledně Elsas-Lotrinska sukcessorním státem vůči Francii a dnes po mírové smlouvě Versaillské jest Francie sukcessorním státem vůči Německu. Cesse jest případem sukcesse a nelze dobře uznati, proč se československá vláda proti tomu slovu brání. Zvolí-li se však pro to výraz cessionařský stát, skoro bych myslel, že jest to pro Československo vlastně ještě mnohem mrzutějším, neboť se Československa vláda nikdy nestavěla na stanovisko, že její státní území bylo snad Rakouskem nebo Uhry cedováno, nýbrž že jednak revoluce, jednak dobrotivost Ententy tento stát stvořily, a zda se tomu skutečně býti tak, že kdo chce minouti Scyllu, upadá do Charybdy. Chceme-li se vyhnouti mrzutosti, pocházející z poměru sukcessorního, dostaneme se do jiné mrzutosti plynoucí z poměru cessionářského. Jedná se o to: Vláda se domnívala, že musí nahraditi výraz,,sukcessorní stát" výrazem "cessionařský stát" a sice odůvodňovala to v předloze "aby nevznikla nedorozumění." Aby nevzniklo nedorozumění, bylo užito pro český text označení "státy cessionářské."