Pan ministr věcí zahraničních vyjádřil se nejdříve ústně ve Stálém výboru na mou stížnost v ten smysl, že technické potíže vadí uveřejnění. Tyto technické potíže hrají v tomto státě vůbec velikou úlohu. Technické potíže způsobují na příklad, že když někdo zadá o pensi, uplyne více než rok, aniž by došlo vyřízení, poněvadž technické potíže nepřipouštějí vyříditi žádost o pensi. Mezi tím musí ovšem stát platiti aktivní požitky. Tyto technické potíže přijdou tudíž draho.

Pan ministr věcí zahraničních vyslovil se však potom v písemném vyřízení mého dotazu poněkud blíže o těchto technických potížích. Řekl totiž: poněvadž se při těchto mírových smlouvách jedná o výrazy, jež často lze těžko přeložiti do češtiny, namnoze o, slova, kteráž v češtině teprve musí býti tvořena, dosazena byla překládači komise, jíž se zúčastňují universitní profesoři a technikové. Tato překládací komise že musí nejprve své práce skončiti, pak že bude možným uveřejniti tyto smlouvy ve sbírce zákonů. Všechno musí jednou skončiti. Také od tohoto prohlášení ministra věcí zahraničních uplynuly zase týdny a měsíce, i bylo by přece konečně na čase, aby této nepřístojnosti byl učiněn konec a aby mírové smlouvy pojaty byly do sbírky zákonů. (Souhlas a potlesk německých senátorů.)

Místopředseda Kadlčák (zvoní): Uděluji, slovo dalšímu řečníkovi, panu senátoru dru Schmidtovi.

Sen. dr. Schmidt (německy): Slavný senáte! Provádění mírových smluv, které nám byly předloženy vládou, není ovšem pro většinu členů tohoto senátu ničím jiným než nejvýše formalitou. Pro nás však, obyvatele úderní, která těmito smlouvami, zvláště smlouvou Trianonskou z tisícileté dějinné souvislosti, ze státního útvaru, který jsme dosud ve věrné lásce zvali naší vlastí, byli vytrženi, pro nás není provádění těchto smluv pouhou formalitou, nýbrž zpečetěním hrozného osudu, jehož nikdy nebudeme moci oželiti. Proto nemůžeme a nesmíme tyto smlouvy nechati neprojednané. Muži, kteří tyto smlouvy uzavřeli, jsou lidmi chybujícími jako my všichni a musí tedy připustiti, aby sami a jejich konání bylo podrobeno otevřené kritice. Jestliže si dovolili o národech a státech volně rozhodovati, pak musí také vyslechnouti, jak jimi roztržené národy, jak upřímní mužové o nich soudí. Mají věděti, co učinili a co mají na svědomí. Mají věděti, že jsme ještě úplně neodumřeli, my ubozí, přemožení, abychom necítili, jak krutou hru s námi vedli. A velké národy, jejichž jménem tyto smlouvy uzavřeli, mají rovněž věděti, že si těmito smlouvami neupletli věnec slávy kol svých skrání a že právě téměř znemožňují to, co přece jest účelem každého míru: vyrovnaní a smíření národů válkou znepřátelených. Především musíme pozvednouti svého hlasu, jak tyto smlouvy byly uzavřeny. Jest neslýchané, v dějinách nebývalé, že válku vedoucí státy neuzavírají míru vyjednáváním vedeným společně, osobně, od muže k muži, nýbrž pouze písemným diktátem s jedné strany, na nějž dovoleno bylo dáti zase jenom písemné poznámky. Již v soukromém styku činí to velice nepříznivý dojem, když ten, s nímž bych v určité věci osobně mluviti měl nebo musel, tomu se přece vyhýbá a mne pouze písemně vyhledává. Myslíme zde bezděčně, tento muž není si své věci zcela jist a obává se ústního dorozumění; bude se zdáti, že není v právu. (Souhlas na levici.) Podobně jest to také zde. Těmito smlouvami potlačené národy cítí se tímto způsobem uzavírání míru ve své lidské důstojnosti jako rovnoprávní členové lidstva těžce dotčeni a poškozeni. Také nejprostší člověk, jenž zkoumá smlouvy, ihned postřehne, že vše bylo uděláno bez rady skutečných odborníků. Odborníky by byli bývali v tomto případě zástupci druhé strany.

A tak tedy stanoveny byly při vyměřování hranic, při určování národních, kulturních a hospodářských vztahů takové národy sužující ba často nesmyslné krutosti, - připomínám pouze klasický školský příklad Těšína - že jest jen samozřejmé, že národové chovají k celému mírovému dílu největší nedůvěru. Nebyli přece připuštěni při tom všem k slovu, nýbrž museli se spokojiti tím, co přednesli cizí prostředníci, kteří jejich zájmů nezastupovali. Tak se rány neléčí. A to má býti demokratický světový řád, to má býti nejvyšší metou politické kultury? Skutečně, musíme se rdíti před našimi dědy. Před sto lety nalézal se náš světový díl také v těžké válečné bídě, ale snažili jsme se ji vyléčiti poctivým osobním vyjednáváním a také jsme ji vyléčili. Sesměšňovaný vídeňský kongres vykonal proti předloženým smlouvám přece něco daleko lepšího, ba můžeme říci něco úplného.

Dále jsou tyto smlouvy také proto pro nás nepřijatelny, protože, jak již opětovně bylo zdůrazněno, byly provedeny bez dodržení nejdůležitějších předpokladů, bez dodržení slíbeného sebeurčovacího práva národů. Národové tak zvaných ústředních mocností, jak již rovněž bylo zdůrazněno, složili zbraně s výslovným poukazem na 14 bodů Wilsonových, mezi nimiž byl nejdůležitější boj o sebeurčovacím právu národů. Toto právo bylo jednoduše odstrčeno. Národové neměli býti více posouváni - tak se pravilo s potutelným postranním pohledem na starou diplomacii - jako šachové figurky na šachovnici, měli spíše rozhodovati, sami o své státní příslušnosti. Skutečně však nikdy nebyli národové šachovými figurkami ve větší míře, než nyní. Bez dotazu jednáno s nimi brzy tak, brzy onak, byli roztrženi a s cizími národy svázáni, jako by se nejednalo o lidi, nýbrž o dřevěné kůly. Věci, které se udaly kdysi v 18. století s Polskem, měly býti vyloučeny, tak se pravilo. Ale s Uhry učiněno nyní zcela totéž. Pokud možno homogenní, stejnorodí národové měli býti spojeni ve státní sdružení, od nynějška nemělo býti v Evropě irredentismu, který by stál za zmínku, tak se pravilo. A co bylo utvořeno? Státy, které téměř všechny obsahují tolik cizích, různě vytvořených prvků, že je nyní více irredentismu než kdykoli jindy. Německý národ sám žije nyní, nehledě k starým německým kmenovým zemím Německu, Rakousku, Švýcarsku a Luxemburku, rozdělen ve 12 jiných státech. Kde zůstalo sebeurčení národů? Kde zůstala zde vůbec zdravá jasná zásada? Jen jedno táhne se jako červená niť tím vším: snaha rozbořiti to, co dějiny utvořily, staré vyzkoušené řády nahraditi novými svévolně utvořenými státními útvary. A také dle toho vypadají; jednak nejsou vůbec schopny života jako Rakousko a Uhry, protože se nedostává nutného národnostního a hospodářského základu, jednak chovají v sobě zárodek rozkladu.

Skutečně, nikdy neměli státníci většího a světějšího úkolu nežli nyní po světové válce, a nikdy nevykonali nic ubožejšího než nyní, neboť nikdy nepřistoupili státníci tak nerozvážně k svému dílu, jako nyní. A proto také neuspokojují tyto smlouvy vůbec žádný národ, ani národy vítězné. Nejednalo se o roztržení a rozboření po této hrozné válce, nýbrž o sjednocení a vybudování, ne o rozhořčení a odsouzení, nýbrž o smíření a povznesení, a tak není výsledek uzavření míru ničím jiným než povšechným zbědováním v celé Evropě v ohledu mravním, kulturním a hospodářském. To cítí dnes i vítězové, budou sklízeti ovoce svého míru sami na sobě, na svém vlastním těle a toto ovoce budou nové krvavé války; neboť to je nejhorší, že musím o těchto mírových smlouvách říci: nejsou žádným uzavřením míru, nýbrž v podstatě samá nová prohlášení války. Má-li Evropa býti uchráněna před úplnou zkázou, musí býti mírové smlouvy co nejrychleji zrevidovány. To vyžadujeme. Opakujeme s geniálním Josefem z Görres: "Stará řeč se obnovuje. Vše, co nespočívá na podstatě spravedlnosti a pravdy, jest nicotné, a vše, co nebylo dobře vykonáno, musí býti od začátku znovu konáno." Vskutku tak tomu jest. Zde vše nebylo dobře uděláno, proto je nutno začíti co nejdříve od začátku, svolati co nejrychleji zástupce všech národů k všeobecnému mírovému kongresu, aby každému národu bylo dáno slovo a dostalo se mu jeho práva. To se má státi, toho se dožadujeme, nechceme-li zoufati nad lidstvem samým. Uzavření míru a smlouvy odmítáme. (Potlesk německých senátorů.)

Místopředseda Kadlčák (zvoní): Uděluji slovo zástupci ministerstva zahraničního dru Hobzovi.

Odbor. přednosta dr. Hobza: Slavný senáte! Nejsem zmocněn k tomu, abych o smlouvách, které jsou na pořadí jednání slavného senátu, pojednával s hlediska politického, chci se omeziti jen na několik poznámek s hlediska právního, resp. formálního vzhledem k některým vývodům předcházejících pánů řečníků. Pokud se týče především překladu smluv dotyčných, neváhám prohlásiti, že se vloudilo do překladu mnohé nedopatření, což vysvětliti dlužno tím, že překlad byl sdělán za okolností velmi nesnadných a vědomě jen provisorně a že od počátku byl tu již úmysl překlad později revidovati, než bude uveřejněn ve Sbírce zákonů a nařízení. A proto vítám resoluce navržené v tom smyslu, aby dříve ještě, než smlouvy tyto budou publikovány v oficielní Sbírce zákonů a nařízení, byl český překlad revidován, ovšem že bych se nemohl s dalším odstavcem resoluce ztotožňovati, který se týká právě překladu slova "successif". Bylo o tom již podrobně jednáno v zahraničním výboru slavného senátu a já omezuji se jen na prohlášení, že český překlad "státy cessionářské" byl zvolen po rozvaze, úmyslně a sice proto, poněvadž odpovídá věci.

Název francouzský vloudil se dle názoru překladatelů jen omylem do této smlouvy, která zajisté nechtěla měniti základní ustanovení mírových smluv versaillské a saint-germainské. Poznamenávám, že nebylo by správné, kdybychom oprávněnost názvu "cessionářský" posuzovali se stanoviska občanského práva. Jest rozdíl mezi cessí dle práva občanského a mezi cessí dle mezinárodního práva. Jest známo, že pojem cesse je příbuzný pojmu sukcesse, není opakem, ale přece to musíme rozeznávati, jelikož jsme přesvědčeni, že by se z názvu "sukcessivní" vyvozovaly po případě v ohledu finančním a v jiných otázkách důležité závěry právnické. Proto právě trvá vláda na tom, aby bylo voleno takové slovo, které skutečně správně vyjadřuje smysl. Mám za to, že jsme v tomto případě vyhověli po této stránce nejpřísnějším požadavkům, že překládáme dle smyslu a nikoliv dle slov. Úplně souhlasím s prohlášením pana kolegy prof. dr. Spiegla, že český text není autentický; autentickým textem jest jen text francouzský, po případě francouzský a anglický. Úplně s tím souhlasím a proto snad také nebude nutno bráti eventuelní překladové poklesky příliš tragicky, když se překladem českým vůbec textu autentického nemůžeme dotknouti, proto také není správné prohlášení pana senátora dr. Ledebura, když pravil, že tímto překladem jsme se dopustili falšování originálního textu; není-li český text autentický, nemůžeme se překladem vůbec dotknouti originálního textu.

Pokud jde o prohlášení pana senátora prof. dra Spiegla, že smlouva cessionářská byla omezena jen na státy ve smlouvě uvedené a že mezi těmito státy neobjevuje se Rakousko a Uhry, neviděl bych v tom nenávist k Rakousku a Uhrám, nýbrž spíše potřebu smlouvy právě mezi těmi státy, kterých se týká, poněvadž obdobné poměry jsou upraveny naproti Rakousku a Maďarsku v mírových smlouvách, a jelikož právě smlouvy ty neupravily všech otázek mezi těmito státy, bylo by nutno zvláštní smlouvou otázky tyto upraviti. (Předseda Prášek ujal se předsednictví.)

Pokud jde o okolnost, že dva státy, které jsou jmenovány jako státy smluvní, smlouvy vůbec nepodepsaly, dovoluji si prohlásiti, že podle mého názoru to nepřekáží projednávání této smlouvy v Národním shromáždění, poněvadž to projednávání jest jako velká řada jiných aktů aktem provisorním, připravovacím a není vyloučeno, že státy, které v okamžiku, kdy se smlouvy podepisovaly, je nepodepsaly, učiní tak později, ještě před ratifikací dotyčných smluv. V každém případě jest to dobré a nemůže býti nehodou, když schválení zákonodárných orgánů tu bude v době, kdy bude potřeba smlouvy uvésti v život.

Pokud jde o otázku publikace mírových smluv, prohlašuji jménem vlády, že skutečně je jí velice líto, že nemohly byli smlouvy tyto publikovány. Vláda by ráda viděla, kdyby se tak mohlo státi ihned po schválení smluv Národním shromážděním resp. po ratifikaci mírových smluv, ale nebylo možno smlouvy publikovati v tom překladu, jaký byl předložen právě provisornímu Národnímu shromáždění. Resoluce, které byly některými pp. senátory pravě navrženy, aby překlad byl revidován, nepřímo potvrzuje toto stanovisko vlády.

Mohu sděliti slavnému senátu, že revisní práce ohledně překladu mírových smluv chýlí se již ke konci a že bude v době co nejkratší možno tyto smlouvy publikovati.

Dovoluji si k tomu ještě spíže neoficielně poznamenati, že jsme publikaci smluv, ačkoliv je pokládáme za velmi důležité, přece jen nepokládali za bezpodmínečně nutnou z důvodů právních proto, poněvadž je možno zastávati stanovisko, že mírové smlouvy mají působiti vnitrostátně hned od okamžiku, kdy nabyly působnosti mezinárodní. Konstatuji, že to není všeobecné mínění - snad nepanující, ale jest možno toto mínění zastávati - a že skutečně praxe v jednotlivých státech se podle tohoto mínění řídí. My zajisté pokládáme smlouvy za platné, my je hledíme prováděti a hledíme se jimi říditi, poněvadž tyto smlouvy skutečně platí u nás uvnitř státu tak, jako platí na venek. Podle mého zdání nelze nadále lišiti působení mezinárodních a vnitrostátních smluv, poněvadž je to logicky nemožné, ale uznáváme z praktických důvodů, že bylo by dobré, kdyby smlouvy tyto byly brzy publikovány, již vzhledem k tomu, aby obsah jejich stal se širší veřejnosti známým. Opakuji proto prohlášení, že vláda se vynasnaží, aby smlouvy tyto byly publikovány v době co nejkratší. (Výborně!)