A to jsou věci, které musíme označiti jako tendenční, ony nejsou jen proti nám, nýbrž také proti vám. Nestačí jen, abyste měli laciný chléb, nýbrž je třeba také, abyste měli i laciný nůž k tomu. Chléb bez nože není nic platný. Je dále třeba, abyste měli laciný kabát, laciné stroje, zkrátka, abyste měli laciné nejen to, co se dává do úst, nýbrž také to, co člověk obléká a v čem žije. My jsme také vydáni jako konsumenti do jisté míry na milost a nemilost ostatních vrstev. Podívejte se, pánové, jaké jest to nonsens, když zemědělec je hučen dodat státu za 190 K metrák pšenice a může, má-li protekci, z tohoto obilí si koupiti otruby, ale musí za ně dáti přes 2 koruny za kilogram. Musí míti ovšem protekci. Ty otruby, tedy odpadek toho, co sám dodal, musí kupovati mnohem dráže, než zač prodal obilí, obsahující také i nejlepší mouku. My můžeme kupovati, co chceme, vždycky jsme vydáni v šanc lichvě, ač mnohokrát čteme, že proti nám se vychází s výtkami, jako bychom byli a chtěli být lichváři. Kolikráte jste četli, že by zemědělec žaloval někoho, kdo mu prodal průmyslové výrobky, pro lichvu? Ale lichvě té jsme vystavěni my ve všech směrech. My kupujeme umělá hnojiva a cokoliv důležitého v hospodářství, vždycky vyjímaje tuto krátkou dobu, kdy nám stát pomohl, ale ovšem na naše útraty, my musili za všechny ty věci platiti ceny enormní. V jedné věci jsou vaše strany, velectění páni kolegové, velmi štědré k nám. Dozvěděli jsme se dnes, že zemědělec by měl všeho dost, ale daní že má ještě málo (Veselost.) a že by bylo žádoucno zvýšiti pozemkovou daň. Já pro útěchu pana předřečníka dovolím si říci, že daň pozemková je zvýšena. (Výkřik: V Rakousku byla pozemková daň 43 mil. a nyní 160 mil.) Rakousko bylo snad větší, než naše Československá republika a já se pana kolegy netáží na Rakousko, já jsem také zemědělec a mám při faře také hospodářství a nejlépe vím, že platím 200 až 400percentní zvýšení pozemkové daně, vím, že musím platiti také ohromné přirážky a jiné věci. Já musím platiti ještě různé přirážky a ostatní dávky. Musím také přispívati na dávku na hnojivo, o kterém jste se domnívali, že bude nám nějakým způsobem darováno. My zemědělci, kteří jsme zaplatili samí všechny své přirážky, my jsme musili platiti bez ohledu na velikost našeho pozemku, na všechny lidi, kteří měli třeba příjem 30 tisíc korun ročně a byli při tom pojištěni u nemocenské pokladny. Náš domkář, který měl půl anebo čtvrt hektaru půdy, musil přispívati na tak zvanou moučnou dávku. My jsme zde měli tedy výjimečné zákony proti zemědělcům a co je při tom nejhanebnějšího, proti těmto zemědělcům, kteří vás volili ze značné části, (Výkřik: Domkáři neplatili.) každý musel platiti, i když měl pouze zahrádku pod oknem, každý musel přispívati na tuto moučnou dávku. Bylo by možno říci ještě leccos v tomto směru zemědělském, ale ještě máme 2 řečníky, kteří, jak doufám, zhostí se toho s úspěchem, co já už vám pro krátkost doby říci nechci. Pět minut si ale ještě vyprošuji, abych ukázal na jeden odstavec našeho rozpočtu.

Všude byla vláda naše, při všem hesle o šetrnosti, dosti štědrá, ale jeden rozpočet máme, který vyhlíží jako rozpočet pro sirotky, jako rozpočet pro dítě po první matce. A to je rozpočet církevní bez ohledu na náboženské vyznání. (Hlas: Je větší než loni.) Že je právě trochu větší než-li loni, to je pravda, ale přece zůstává ještě stále pod existenčním minimem. To já nepovídám, že se dává méně, nežli dříve, ale že se dříve a velmi dlouho dávalo tak žebrácky málo, že 100%, 200%, i více set procentní zvýšení pořád dělá ještě méně, nežli má praktikant v některém úřadě, nežli má - nu snad tím neurazím - nežli má v Brně bába na záchodu. (Hlas: To si mají věřící vydržovati sami!) Ano, to si mají věřící vydržovati samí a zajisté budou, ale dokud ještě máme staré zákony, podle kterých není provedena rozluka od státu, dotud je povinnen stát konat svoje povinnosti. (Hlas: Proč?) Poněvadž jsou ty zákony až dosud. Ale kdybychom měli, pane kolego, stát na tomto stanovisku, ať si každý platí, co potřebuje, pak se ptám, kdo by platil žalářníky, nač bych platil na soudce. Já ho nepotřebuji. Já se nesoudím. Nač bych platil na školy košíkářské a hrnčířské nebo jiné školství odborné, já děti nemám, tedy je tam posílat nebudu. A přece vzdor tomu platím, poněvadž to potřebuje společnost a tak i kněze, já zde nemluvím pouze o katolických.

Tu upozorňuji vás, že třeba nečiním žádného návrhu na pozastavení, že o nás je postaráno prabídně a není možná v mezích tohoto rozpočtu to změnit, ale bylo by možná nějakým jiným způsobem v těch věcech pomoci, kde jsme skutečně žebráky. Věříte, že dnes kaplan chodí do venkovské školy vyučovat a že dostává maximum 30 h za kilometr. Kdyby tam nesl telegram, že by dostal třikrát více? Když tam jde vyučovat, dostává žebráckou odměnu, která mu nestačí na tu obuv, kterou tím způsobem poškodí. Věříte, že má vyučovat ve školách za odměnu Kč 1,80 za hodinu a při tom vyučovat 3 třídy na každé osadě zadarmo? Věříte, kolegové, že já, farář osady, která má 3.000 duší, mám 22 Kč kancelářského paušálu dnes, kdy korespondeční lístek úřední stojí 10 h. Mám celou řadu takových věcí, kde bez rozdílu, zdali se to týká kněze nebo kohokoliv jiného, sociální a vůbec vzájemná spravedlnost by kázala, aby se pomohlo. Já vás v té věci zdržovat nechci, ale doufám, že jsem nemluvil k hluchým uším.

Končím prohlášením, že třeba také poměry v republice, pokud by se týkalo našeho zemědělského stavu a přání naší strany, nejsou ve všem takové, jak bychom si přáli a v uvážení, že je nutný a bude na ohromně dlouhou dobu nutný u nás kompromis, prohlašujeme, že vyslovujeme této vládě svojí důvěru a budeme hlasovati pro rozpočet. (Výborně!)

Místopředseda dr Soukup: Generální debata rozpočtová je skončena a přikročíme k provedení podrobné debaty rozpočtové.

Uděluji slovo prvnímu řečníku >proti< přihlášenému, panu sen. Jarolimovi.

Sen. Jarolim [německy]: Slavný senáte! Jakožto první řečník ve specielní debatě budu se nejprve zabývati kapitolou, která má v tomto státě rovněž značný význam, totiž uhelným hospodářstvím. To je nutno již proto, poněvadž k tomu vyzývají zvláště poslední události. Minulý týden zastavilo práci v ostravském revíru uhelném 47.000 horníků. Stávka vypukla proto, poněvadž si generální ředitelé tamnějších revírů vzali do hlavy, že budou nejen závody sanovati snížením mezd, nýbrž že ještě dosáhnou přebytku.

Není naprosto pochyby, že ostravští podnikatelé od převratu nevystoupili ještě tak dříve, jak to činí dnes. To rozhodně není náhodou. Neboť právě pozorujeme, že v posledních měsících nastala v ostravském uhelném revíru řada změn ve správě. Ve správách nacházíme bývalé ministry, při organisaci majitelů dolů, bývalé sekční sety a řadu i jinak směrodatných osobností. Majitelé dolů jsou patrně toho názoru, že přeměnivše všecko, jak to bylo v tomto státi žádáno, mohou nyní zase používati proti horníkům své staré bývalé politiky. Domnívají se totiž, že mohou opět říci, že všechno, co mají jinak proti horníkům, že jejich veškeré těžební methody, slouží pouze státním zájmům, a řeknou-li to, domnívají se, že státní moc stojí na jejich straně. A pozorujeme-li poslední události, můžeme dojíti skoro k přesvědčení, že podnikatelé se naprosto nezmýlili. Jak pak se nyní věci mají? V Mor. Ostravě byla 2. srpna t. r. mzdová smlouva vypovězena, mzdová smlouva, která zůstává daleko za skutečnými poměry životními. Kdyby se mělo náležité hleděti k všeobecnému pohybu cen, rozhodně by musely býti mzdy zvýšeny. Avšak dělníci od toho upustili. Doufali vždy, že je tu možnost, že ceny budou sníženy a nebrali si tudíž příčiny k tomu, aby kladli mzdové požadavky, nýbrž, pokud něco bylo žádáno, byla to jen oprava smluv existujících. Podnikatelé nyní prostě mzdovou smlouvu vypověděli a chtěli ujednati smlouvu mzdovou, na novém podkladě. Vyjednávání nevedla k výsledku. Nemohla vésti k výsledku, poněvadž se podnikatelé ustanovili na rozhodnutí, že pru příště nedají již vzniknouti žádné smlouvě. Následkem toho nastal nyní 2. listopadu stav bezesmluvní. Dělníci nemohli si to dát líbiti, sešli se v několika konferencích a usnesli se: Pakliže podnikatelé do 5. prosince t. r. neprohlásí, že mzdová smlouva bude obnovena na základě starých ustanovení, pak vstoupí ostravští dělníci do stávky. Bylo ovšem nutno toto usnesení také provésti. Nuže, zde se stalo něco, co jsme ve starém Rakousku nezažili v posledních 20 letech. Jest zajisté pravda, že ve starém Rakousku byly doby, kdy četnictvo stálo při každé příležitosti u šachet, že dělníci byli zatýkáni proto, poněvadž si stěžovali, avšak organisací dílničkou přivedli jsme to tak daleko, že jsme byrokraty v Rakousku vychovali, a v posledních 20 letech se již nestalo, aby bylo k šachtě postaveno četnictvo, když hrozila vypuknouti stávka.

Co v posledních 20 letech nebylo již možno ve starém Rakousku, stalo se nyní v tak zvané svobodomyslné, demokratické republice, stalo se to v tomto státě. A nikoli snad teprve v den, kdy vypukla stávka, nýbrž již několik dní před tím bylo četnictvo na šachtách. Hornické organisace proti tomu protestovaly. Protestu bylo vyhověno, a asi po čtyřech dnech byli četníci odstraněni, avšak myslilo se, že nutno učiniti ještě něco více, aby vzniklá skvrna byla ve veřejností zahlazena. Bylo prostě prohlášeno, že prý zprávy, jež se objevily v časopisech, že byli v Mor. Ostravě četníci, neodpovídají pravdě. Jistě zcela příjemná věc, jestliže někdo myslí, že se tímto způsobem vyklouzne ze situace. Marně však, tuto skutečnost nelze odstraniti, že četníci v Ostravském revíru byli. Nemá býti podnikatelům dodána odvaha, pakliže předem pro ně takovým způsobem zaujala stanovisko vláda? Domníváme se, že tomu tak jest. Chceme přiznati, že pan ministr veřejných prací, když stávka vypukla a již nějaký čas před tím, se snažil, aby našel základnu k dohodě. Podnikatelé nejprve všechno příkře odmítli, a je příznačno, že největším radikálem, jejž jsme při tom poznali, byl pán, který kdysi seděl jako sekční šéf v ministerstvu veřejných prací. Když pan senátor Pánek pravil včera ve své rozpočtové řeči, že by bylo účelným, dbáti pro příště o to, aby tací vysocí úředníci nemohli bez dalšího přestupovati ze státní služby do soukromé, tu jsem tomu dobře rozuměl, poněvadž jsem sám pozoroval, jak si tento sekční šéf počínal při jednání. Jistě přijali majitelé dolů tohoto sekčního šéfa nikoli proto, poněvadž byl kdysi sekčním šéfem tohoto státu, nýbrž proto, poněvadž tím potřebují také jeho vlivu, který měl kdysi na svém tehdejším místě. Jestliže po posledních událostech došlo k mzdovému hnutí, které vedlo ku stávce, není ani vláda konec konců zcela bez viny.

Jak už to je v tomto státě, jevila se také snaha, odsunouti tuto čistě mzdovou otázku na jiné pole. V českém denním tisku se prostě vypravovalo, že bude úlohou vlády, působiti k tomu, aby pro příště byli ustanovováni jen spolehliví čeští ředitelé. Nuže, při jednáních, jež tu vedly hornické organisace, nabyl vůbec žádný německý ředitel. Co je v pozadí, to nechci dále vyšetřovati, zda to jsou akcionáři němečtí, polští, nebo jiní. Vskutku je pravda, že generální ředitelé jsou zcela dobří Češi, kteří budou zajisté způsobilými pracovati v těch: intencích, jak to ostatně chce český kapitalistický tisk. Můžeme však z toho viděti něco jiného. Chtěli tento spor horníků s podnikateli učiniti zase národnostní tahanicí, a jak už tomu je v takových.případech, dělá-li se z něčeho zlomyslně spor národnostní, bylo již cíle dosaženo. Kdyby se věc byla mohla převésti na pole, že němečtí horníci jsou toho vinni, že bylo zabráněno dohodě s podnikatelem a s českým mi horníky, pak byla situace zachráněna. Nyní je zajisté stávka v Mor. Ostravě odstraněna, avšak jen na krátký čas. Rozhodně nejprve nedosáhli podnikatelé toho, co chtěli. Podnikatelé žádali a ohlásili to prostě kategoricky, že v listopadu tohoto roku musí pracovní výkon stoupnouti o 10 procent, v prosinci zase o 10 procent; ne-bude-li toho dosaženo, budou úkolové platy sníženy. Nuže to bylo nejdříve odraženo. Bylo dosaženo, že dosavadní smlouva platí do 31, ledna příštího roku. Co se stane potom, je pro okamžik nezodpověděnou otázkou a není proto jedno, jak se k tomu staví vláda. Horníci nejsou nijak neochotni k tomu, aby pracovní výkonnost byla zvýšena, pokud je to jejich spolupůsobením možno. Avšak to je věcí pro sebe. V každém případě se domníváme, že se tak vždy se strany dělníků stalo, pokud na nich záleželo. Na základě úředních statistik můžeme dokázati, že horníci v Československu naprosto nestojí za svými kamarády v cizině.

V měsíci srpnu tohoto roku činila výkonnost v moravsko-ostravském revíru pro jednu střídu 6,3 q. V celém území československém 5,8 q. Srovnáme-li nyní věci, jak jsou v cizině, v Porýní-Westfálsku, činí tam výkonnost pro směnu 5,47 q, v Saarbrückenu 5,48 q, v Horním Slezsku, tedy v revíru Mor. Ostravě nejbližším, 5,48 q. A ani Belgie a Francie nás nepředčí. Je tedy hledanou nepravdou, tvrdí-li se, že hornictví a průmysl v tomto státě není schopný konkurence následkem malé výkonností. Tato věc má příčiny zcela jiné, které přímo souvisí s uhelným hospodářstvím tohoto státu. Podnikatelům to konečně také není neznámo, avšak poněvadž stát nechce ustoupiti od své daně z uhlí, poněvadž ministr železnic nechce povoliti, domníváte se, že se můžete zachrániti jen tím, že se mzdy prostě sníží. Abyste však nyní získali pro sebe také veřejné mínění, myslili jste, že nutno útok na dělníky provázeti nějakým snížením cen uhlí. Prohlásili jste totiž a tak také oznámili, že nemá přijíti k dobru podnikatelům to, oč má býti dělníkům mzda redukována, nýbrž že prý jste rozhodnuti snížiti cenu uhlí o 4 koruny a cenu koksu o 8 korun na q. Na to nutno jen říci: Pakli je to pravda, že podnikatelé mohou nyní snížiti cenu uhlí na q o 4 koruny a cenu koksu o 8 korun, pak je také pravda, že již po měsíce, ba již po celý rok prostě odnímali tyto peníze skoro úplně konsumujícímu obyvatelstvu, neboť to, co je tu obsaženo jakožto podíl mzdy, jest velmi skromná část. Nuže, řekl jsem již, že uhelné hospodářství tohoto státu má na těchto událostech značnou vinu, které můžeme v nejbližší době očekávati Proto jsme žádali již při nejrůznějších příležitostech, aby daň z uhlí byla zrušena a železniční tarify upraveny. Zvláště jsme žádali také, aby byly prostě zrušeny různé šikany ve styku s cizinou. Žádali jsme, aby byly prostě odstraněny prémie vývozní a jak již řečeno, mnohonásobné šikany, jež jsou s tím spojeny. Tu musí nyní vláda říci jasně, stojí-li na stanovisku, že uhlí má býti těženo v tomto státě jen k vlastní potřebě. To je také.stanovisko. Je-li vláda toho názoru, že Něm, Rakousko a Německo, jež mohou přicházeti v úvahu, jako nejhlavnější odběratelé, nemají z Československa dostávati žádného uhlí, pak musí tento názor vysloviti. Potom však tím také vyslovuje, že v nejbližší době bude v tomto státě aspoň 40.000 horníků přebytečných. Avšak potom musí věděti, co chce dělati s těmito horníky, kteří ztratili práci. Nechce-li tomu, pak musí se starati o to, aby naše uhelné hospodářství bylo vedeno tak, jak vedeno býti musí, mají-li býti podniky vůbec udrženy. Jaká je v přítomnosti situace? Ve falknovském revíru pracuje se již po měsíce jen 3 až 4 dny týdně, v severozápadní uhelné pánvi je tomu z části rovněž tak. Přes to vybírala vláda až do nejnovější doby za hnědé uhlí nesmírně vysoké prémie, jak do Německa, tak i do Něm. Rakouska. Avšak přes to se nespokojuje s normálními tarify dopravními v tuzemsku, nýbrž ustanovuje pro Německo tarif vyšší. Z Mostu do Podmoklí stál vagón uhlí 400 korun dovozného. V okamžiku, kdy tento vagón uhlí překročí stanici podmokelskou, a je označen do Německa, přistupuje k tomu přirážka k dovoznému 100 korun. To ovšem značí při. nesmírně velkém poklesu valuty velmi značnou částku. A byly doby, kdy se tato přirážka změnila v 300 marek. Avšak i jinak hraje druh kvality uhlí neobyčejně velkou úlohu. Ti, kdož řídí tento stát a zvláště ti, kteří si obzvlášť na tom zakládají, že jsou zcela zvláštními ochránci tohoto státu, měli by si jednou nejprve uvědomiti hospodářskou statistiku starého Rakouska, měli by si vzíti do ruky hospodářskou statistiku Německé říše a Rakouska a pak by došli k přesvědčení, že se národohospodářské problémy tohoto státu nerozřeší tím, oddají-li se kolegové této sněmovny a také poslanci druhé sněmovny národnostním vrtochům a považují-li pro tento stát za neobyčejně veliké nebezpečí, že se prý mezi českým obyvatelstvem nalézá asi ¹/₃ obyvatel, kteří mají německé jméno.

Tím jsem vám chtěl jen ukázati, k jakým maličkostem je vlastně dost času, aniž bychom se zabývali velkými hospodářskými problémy, které mají význam i při hospodářství uhelném. Své vlastní uhlí můžeme ve vlastní zemí odbýti v nejlepším případě asi 70%, 30% musí do ciziny. Nyní jsme tak daleko, že tu jest již nadbytek uhlí a to ze všeobecných důvodů, jaké vládnou ve veškerém uhelném hospodářství v Evropě. Pokud tomu tak nebylo, šlo to. Do Něm. Rakouska mohli jsme dodávati uhlí nejhorší, které již uhlím ani nebylo, mohli jsme z něho vybírati tisíc korun prémie a dáti si platiti neobyčejně vysoké železniční tarify. To nyní přestalo, neboť věci jsou teď takové, že také tam si mohou uhlí vyhledati. Rakušané si mohou uhlí objednati jinde. Místo, co by se nyní tato otázka projednávala čistě hospodářsky se stanoviska obchodního, činí se právě opak. Prohlásil Jsem již, že ve falknovském revíru máme volné šichty, a také v českém revíru severozápadním máme částečně šichty volné. Měli bychom se domnívati, že vláda a její orgány se budou snažiti a pečovati o to, aby bylo naše uhelné hospodářství učiněno hybným, aby bylo udrženo,, a že co nejvděčněji budou přijímány zakázky, přijdou-li z ciziny. Kdo to předpokládá, mýlí se však velmi silně. Teprve v poslední době se stalo, že na př. jedna firma ve Štýrsku, která po dvě desetiletí odebírala české uhlí, chtěla nedávno sjednati smlouvu na 3000 vagónů uhlí z Lomu. Jistě vzhledem k celé pánvi neznamená to mnoho; je to těžba sotva 1¹/₂ dne. Dostane-li se taková zakázka, možno přece těžbu rozšířiti. Každý by se nyní domníval, když máme uhlí přebytek, že tato smlouva se uskuteční. Nikoli, tato smlouva se neuskutečnila. Uhelný inspektor v Ústí n. L. - učinil-li to z vlastní iniciativy nebo pod vlivem ministerstva veřejných prací, není mi známo, rozhodně však je mně známo - že uhelný inspektor v Ústí n. L. prohlásil, že toto uhlí nemůžeme dodati, poněvadž bychom je prý mohli snad sami potřebovati.

Jiný případ: Vídeňský magistrát chtěl v nejposlednější době sjednati smlouvu na 300 vagónů ořechového, uhlí z Lomu měsíčně. Nechtěl ani příliš dlouhou lhůtu, spokojil se tím, že se tato smlouva sjedná nejprve na dva měsíce, aby měl v každém případě na dva měsíce uhlí zajištěno a aby mohl potom smlouvu příště obnoviti. Tato smlouva se neuskutečnila, z toho prostého důvodu, poněvadž zodpovědné osoby u uhelného hospodářství tomu zabránily, ježto byly také toho názoru, že Československá republika sama uhlí potřebuje. Jak tu má býti možno udržeti uhelné hospodářství? To nemá naprosto co činiti s vlastní možností konkurence... (Sen. dr Heller [německy]: Nutno nahromaditi uhlí pro stávku!)... jistě bude to vypočteno na to, že po případě očekávali stávku, avšak na to není možno se zaříditi právě ve styku s cizinou. Ostatně jsou nahromaděny takové zásoby uhlí, že jsme v republice opatřeni na 32 dní. To platí o těžbě uhlí hnědého, a při uhlí kamenem není tomu příliš jinak. Při těžbě kameného uhlí hromadí se hory koksu, v Mor. Ostravě je nahromaděno již 1¹/₂ milionu metrických centů kameného uhlí; rovněž máme dnes v Mor. Ostravě na hromadách 1¹/₂ milionu metrických centů koksu, pro nějž není zakázek. Vezmeme-li si k ruce statistiku, pak najdeme v ní opět toto: Mor. Ostrava hlavně - neboť Rosice mnoho neznamenají - zásobovala koksem nejen starou monarchii, nýbrž dodávala koks ještě také do Uher. Na tomto poli jsme byli bez obmezení. Nyní však se stalo, že v tomto státě zůstalo něco přes 60% veškerého železářského průmyslu, takže nám dnes prostě zbývá 40% koksu, použijeme-li tohoto klíče. Musíme se rozhodnouti, bud že omezíme produkcí koksu, dělníky pak vysadíme na vzduch, necháme je pobíhati bez práce, nebo se budeme snažiti, aby obchod koksem a uhlím prostě nebyl rušen. Co však se zase stalo? Je tomu několik měsíců, kdy Alpská báňská společnost se namáhala, aby dostala koks z Československé republiky. Po mnohých námahách k tomu došlo. Několikráte šlo asi 20 vagónů do Štýrska. Letem přišel jeden kolega do senátu, interpeloval ministra veřejných prací, jak to přijde, že Alpská báňská společnost, tedy Stinnes, dostává československý koks, aby se mu ministr veřejných prací zodpovídal. Nenašel jsem ještě v odpovědech, zdali ministr tuto interpelaci již zodpověděl. Avšak vím, že Alpská báňská společnost těchto 20 vagónů koksu již nedostává, ona dnes již také na československý koks nereflektuje, právě jako jiné firmy nereflektují již na české hnědé uhlí. Jedny dostávají koks z Horního Slezska a Alpská báňská společnost dostává koks z Westfálska. Tu opět byl tedy pokažen obchod, jakého nebude možno za nynějších poměrů bez dalšího opět získati. Jinak nesmíme zapomínati, aby to bylo ještě jednou konstatováno, že Něm. Rakousko nebude již dlouho odkázáno na dodávky našeho uhlí a na naší laskavost. Až do války bylo přece české hnědé uhlí dopravováno do Vídně jen s obtížemi; železnice, byly ve státním provozu, musely se rozhodnouti a dovoliti řadu odchylek v tarifu. Vývoz českého hnědého uhlí do Vídně činil v nejlepším případě milion centů.

Nyní Něm. Rakousko nemá na tom zvláštního zájmu, nesnažíme-li se se stanoviska obchodně-politického dbáti o to, aby šly do Něm, Rakouska a rovněž také do Německa ty značky uhlí, jež jsou ještě schopny konkurence. Něm. Rakousko dostane z Horního Slezska měsíčně asi 200.000 metr. centů kameného uhlí, jednou něco méně, jednou něco více. Připočte-li se vlastní těžba k tomu, ukáže se, že tam už mají potřebu uhlí, jež je absolutně nutná. Ten čas už minul, kdy se mohl posílati lignit s 2.000 kalorií do Německého Rakouska a do Německa. Už se nebude směti uhlí Kohinor páliti na nádražích, používati ho při vytápění lokomotiv, ani pro vlastní potřeby státu; nýbrž bude nutno je posílati za hranice jako zboží, jak je to právě zvykem mezi obchodníky, kteří nabízejí zboží nejlepší, kde je po zboží poptávka.

Nyní k vlastní konkurenci. Neobyčejně mnoho se mluví, také z vládní lavice - nikoli z nynější, neboť je tu jen jeden ministr - tedy u vládního stolu se opětovně říká, že je nutno, aby byly mzdy sníženy, má-li býti povzneseno naše národní hospodářství. Neboť, že je za tím vláda, dokazuje skutečnost, že >Prager Presse<, která je přece vydržována vládou, více než jednou hájila snížení cen a uvítala také, když mor. ostravští uhlobaroni dali vyvěsiti svojí vyhlášku. Dobrá, buď se přiznává vláda k jednomu nebo ke druhému, pak se musí také smířiti s tím, že v národním hospodářství nutno právě očekávati také otřesy. Je do písmene pravda, že mzdy horníků při konečné ceně uhlí byly jen velmi nízké. Abych uvedl jen jeden případ: Prodává-li se právě zde v Praze metrický cent uhlí a dostane-li uhlí poslední konsument, platí při prostředním uhlí na mzdě ne více než v nejlepším případě 11,12%, nejvýše 15%. Všecko ostatní jsou uhelná daň, dopravní náklady, a povozné. Abych uvedl ještě jeden případ. Nejlepší uhlí z jámy >Alexander< v západočeské uhelné pánvi stojí v Liberci asi 42-43 Kč. Podíl na mzdě při tom není vyšší než 9 Kč, tedy opět méně než čtvrtina. Takových případů mohl bych vám uvésti více. Já to vlastně daň z uhlí, která přivodí podstatný díl zatížení, a tu chci uvítati, že jeden kolega z německých agrárníků vystoupil proto, aby byla zavedena daň progressivní, že nutno každého státního občana zdanit! přiměřeně jeho poměrům příjmovým. Kdyby tomu tak tylo, pak bychom jistě měli mnohem upravenější způsob daní, než máme nyní.

O výdajích, Jaké má stát, o 19 miliardách možno míti názor různý. Rozhodně se domníváme, že dnes je třetina nebo více než třetina těchto 19 miliard výdajem neproduktivním. Sestaví-li si však tento stát rozpočet a chce opatřiti těchto 19 miliard, pak má také povinnost dbáti toho, aby těchto 19 miliard bylo opatřeno a také rozděleno takovým způsobem, aby při tom nebylo zničeno některé odvětví průmyslu, a tak tomu je skutečně při dani z uhlí. Zdanění hnědého uhlí činilo v roce 1913 asi 4 haléře, uhlí kameného činilo 10 haléřů při metrickém centu. Nyní činí při uhlí hnědém při centu přes 4 koruny a při kamenem přes 10 korun. To je tedy zvýšení stonásobné nebo zvýšení o 10 000%. Většinové strany měly by si uvědomiti, jak to účinkuje. Nemá-li býti uhelné hospodářství minováno, nutno uhelnou daň za všech okolností odstraniti, a vy máte už možnost, abyste věc vyrovnali, pokud se čeští rolníci staví rovněž na stanovisko progressivní daně z příjmu, které vyjádřil pan kolega ze svazu německých zemědělců. Když můj soudruh dr Heller k tomu došel ve své řeči. zdvihl se odpor, rozhodně však jen proti tomu, poněvadž se myslilo, že pozemková daň je příliš vysoká. (Výkřiku.) Nikoli, pánové, pozemková daň je příliš nízká, a já jsem právě myslil na zvýšení daně pozemkové, když jsem mluvil o rozdělení daní. Ve stalém Rakousku činila pozemková daň na Moravě, ve Slezsku a v Čechách asi 23 milionů korun. Předpokládám-li, že poměr na Slovensku byl týž, že na pozemkové daní byla placena táž částka - snad toho bylo více nebo méně, předpokládám, že částka byla stejná - pak to vykazuje pozemkovou daň 44 milionů korun, ani o haléř více nebo méně. Nyní po sedmi létech, při všeobecném rabiátním stoupnutí agrárních výrobků, byla pozemková daň, jak možno konstatovati v státním rozpočtu na rok 1922, zvýšena ze 44 na 151 milionů korun. To je zvýšení ze 100 na 320 nebo zvýšení 3,2násobné. To naprosto neodpovídá všeobecnému pohybu cen. Možná, že jednotlivě vzato, všichni zemědělci nevydělali, je možno, že ten neb onen byl snad při přiznání poctivější, že zachovával a odvedl všechno, co přišlo a nařízeno bylo z lavice vládní. Takových však není mnoho. Druzí dělali to šikovněji. Brzy vynašli různé uskoky a vydělali při tom. To nelze ze světa sprovoditi; neboť rozmnožily-li různé raiffeissenky a jiné ústavy své jmění, jak dokázáno, asi o 3 nebo 4 miliardy, pak muselo to odněkud přijíti. Tu by právě nebylo neštěstím, naopak ve prospěch státu, kdyby se čeští agrárníci - těch se to hlavně týká, ti jsou ve vládě - dali získati k tomu, aby se také oni zavázali, opatřiti část všeobecných nepřímých daní, nahraditi je přímými tím, že dovolí, aby pozemková daň byla zvýšena. Našim německým agrárníkům může to býti zcela vhod; nic při tom neztratí, zůstane-li nynější stav. Čeští agrárníci jsou stranou státotvornou a tudíž také povinni ze státních zájmů dbáti o to, aby náklady tohoto státu byly opatřeny daněmi, které se stejnoměrně rozdělí. Mám dojem, kdyby to ta neb ona strana učinila svým požadavkem, kdyby čeští agrárníci byli v tomto směru zapřaženi, že by se vládní většina, i když ne trvale, tedy aspoň přece přechodně, rozpadla. Jaký pak účel by ještě měla republika pro české agrárníky v jejich ideologii, kdyby měli býti i oni přibráni k placení daní!

Nepřímé daně, které váznou na uhlí, a také daň z obratu, jsou konec konců politickými problémy tohoto státu. Abych ještě jednou konstatoval, uhelná daň není ještě ani vším. Jednotlivé případy jsem už Jmenoval. K dani uhelné přistupují ještě daně jiné. Všechny tyto daně činí 2 miliardy, a jestliže pan ministr financí ve svém rozpočtu vykazuje 10 miliard, pak pochází zase pětina té částky z hornictví. Konstatujeme to nikoli snad, že máme v úmyslu hájiti uhlobaronů; toho jsme úplně daleci, neboť uhlobaroni dovedou to sami znamenitě a - nepotřebují zástupce. Avšak víme, že daně, ať se nazývají jakkoli, musí konec konců nésti přece spotřebitel. Je však podstatný rozdíl, je-li daň spravedlivě rozdělena. Podnikatel s tím počítá. Daň z uhlí a také jiné daně nutno dostati domů. Vydělati nutno však také zisky, a pakli se to vše nestane, provoz se prostě zastaví, dělníci se vysadí na vzduch a mohou hleděti, jak vystačí. Tedy jenom se stanoviska všeobecného udržení průmyslu, aby se národní hospodářství všeobecně povzneslo, jsme pro to, aby právě uhelná daň byla zrušena a vzestupná daň nastoupila na místo daní nepřímých.

Ministr veřejných prací velmi se namáhal při posledním mzdovém hnutí. Tito podnikatelé tvrdí, že byli znásilněni. Nuže, tak příliš podnikatelé znásilněni nebyli. Ministr veřejných prací musel přiznati, že nelze vésti boj za daných poměrů a jako hasič našel půdu, na jejímž základě byla stávka přerušena. Avšak ministr veřejných prací nemůže vždy vyrukovati jako hasič, jemu musí býti také známo, že to, co tu jest, může býti vyřízeno jen tehdy, bude-li odstraněna příčina toho. Jeho úkolem musí býti, aby působil v tom směru, aby byla daň z uhlí v dohledné době odstraněna. Nestane-li se tak, jdeme vstříc všeobecné hospodářské křísí, nejen v hornictví, nýbrž i ve druhém průmyslu.