Pokud se týče hraničních styků, jsou zde ta obvyklá ustanovení, že na př. rolníci mohou k svým polím choditi bez překážky, že mohou pásti dobytek na cizím pozemku, jsou zde jisté kautely, že lékaři i zvěrolékaři mohou konati praxi i v druhém státě, ovšem, pokud se podrobí určitým ustanovením.

Pak byly upraveny lepším způsobem různé otázky dovozu a vývozu, zejména dotyčná povolení.

Navrhuji jménem zahraničního výboru, aby smlouva tak, jak jsem již předem řekl, byla schválena.

Místopředseda Kadlčák: Uděluji slovo panu zpravodaji dr. Stojanovi.

Zpravodaj sen. dr. Stojan: Slavný senáte! Mám podati zprávu živnostensko-obchodního výboru o smlouvě, která má býti od nás uzavřena s královstvím Rumunským a Československou republikou. Doposud neměli jsme v tomto směru s Rumunskem žádné formální úpravy styků. Vypomáhali jsme si kompensačními smlouvami a tyto smlouvy měly zajisté zhoubné následky pro naši říši. Abych jen něco o tom uvedl: Naše zboží bylo vyclíváno podle generálního tarifu, zboží jiných států bylo vyclíváno podle smluv předválečných a s největšími výhodami. Byla to jen nouzová výpomoc, náhražka se všemi zlými důsledky a následky. Nyní touto smlouvou má býti položen základ a podklad k dobré smlouvě a k budoucím dobrým smlouváni. Stěžejní zásada této smlouvy je ta, že jakékoliv zboží z jakéhokoliv státu nebude míti větších výhod, než zboží československé. Je tedy základem tato smlouva pro příští jednání a má býti podkladem budoucích smluv. A tak myslím, že když tuto smlouvu přijmete, že splníte to, co tak krásně říkáme: >Připravujme silnici pro budoucí poutníky a poutnice.<

Navrhuji a přednáším prosbu, abyste přijali tuto smlouvu beze změny. Ostatně, abych byl upřímným, musím říci, že kdybyste tak neučinili, že to nic nepomůže, poněvadž smlouva od 10. listopadu jest v platnosti. Jest stvrzena tamějším parlamentem a je králem podepsána. Nelze tedy na tom nic měniti. Pronáším stesk živnostensko-obchodního výboru, že takové věci by nám měly býti dodávány včas. Přednáším prosbu k dámám a pánům, by přijali následovní návrh živnostensko-obchodního výboru jednomyslně přijatý. Slavný senáte, račiž se usnésti: Usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu, kterým se předkládá obchodní smlouva uzavřená 23. dubna 1921 mezi republikou Československou a královstvím Rumunským Národnímu shromáždění ke schválení, se beze změny přijímá. (Sen. Matuščák: Prosím, pane kolego, je v té smlouvě vyloučeno střelivo, bodáky a granáty převážet?)

Kdyby to tam bylo, tu bych vám to řekl. Ne, rozhodně ne. (Sen. Matuščák: Není tam tedy zmínka o bodácích a granátech?) Mohu vás, pane kolego, ubezpečiti, že ne. Prosím vás, já jsem zástupce míru a pokoje, všeho dobra a lásky, já bych vám něco podobného ani nenavrhoval. Račte odpustiti. (Potlesk.)

Místopředseda Kadlčák (zvoní): K slovu není nikdo přihlášen, rozprava je skončena. Přikročíme k hlasování.

Prosím, aby pánové zaujali svá místa. (Děje se.)

Kdo souhlasí s ratifikačním usnesením, jak jest uvedeno ve zprávě výborů, ve čtení prvém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To jest většina. Ratifikační usnesení jest přijato ve čtení prvém.

Přikročíme k dalšímu bodu, jímž jest

3. Druhé čtení zprávy výboru ústavně-právního a technicko-dopravního o vládním návrhu zákona o zápisu elektrických vedení všeužitečných podniků do pozemkových knih. Tisk 1148.

Zpravodajem jest pan sen. dr. Veselý. Uděluji mu slovo.

Zpravodaj sen. dr. Veselý: Vážený senáte! Nemám k věci samé co podotknouti, jen prosím, aby byly opraveny tiskové chyby, které se v předloze vyskytly a to:

V §u l na str. 3, v řádce 4, a 5, místo >čís.< má býti vždycky pouhé >č.<.

Dále v §u 3 čís. 2. místo >seznámení<, má státi >seznamenání<.

Pak v §u 4 v poslední řádce v závorce místo >§ 15< má býti >§ 13 odst. 2.<.

Dále na stránce 5. v §u 5 v první řádce za slovem >sice,< nemá býti čárka.

V §u 8 v poslední řádce za slovem >újmy< nemá býti čárka.

V §u 11 řádek druhý za slovem >zkráceno< má býti vyškrtnuta čárka a v témže §u v předposlední řádce ve slově >údaje< má býti dlouhé >ú<.

V §u 13 v třetí řádce od zdola za >§§ 4< má býti vyškrtnuta tečka a v předposlední řádce za pětkou a sedmičkou rovněž má býti tečka vyškrtnuta.

Místopředseda Kadlčák (zvoní): Prosím, račte zaujmouti svá místa. (Děje se.)

Kdo souhlasí s osnovou zákona, jeho nadpisem a úvodní formulí tak, jak byla přijata ve čtení prvém, i s uvedenými textovými změnami, také ve čtení druhém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Osnova zákona, jeho nadpis i úvodní formule přijaty jsou ve čtení druhém.

Přikročíme k dalšímu bodu denního pořadu, to jest

4. Druhé čtení zprávy výboru ústavně-právního a rozpočtového o usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu zákona, jímž se povoluje užití dílčích dluhopisů, jež budou vydány Moravou v úhrnné jmenovité hodnotě 175,000.090 Kč k ukládání nadačních, sirotčích a podobných kapitálů a jímž se zrušuje zákon ze dne 20. ledna 1921, čís. 27 Sb. z. a n. Tisk 1168.

Místopředseda Kadlčák: Uděluji slovo panu zpravodaji dr. Procházkovi.

Zpravodaj sen. dr. Procházka: Navrhuji, aby zákon byl přijat tak, jak byl přijat v prvním čtení.

Místopředseda Kadlčák: Přeje si p. sen. dr. Karas slovo?

Zpravodaj sen. dr. Karas: Nemám žádných poznámek.

Místopředseda Kadlčák: Přistoupíme ke hlasování.

Kdo souhlasí s osnovou zákona, jeho nadpisem a úvodní formulí tak, jak byly přijaty ve čtení prvém, také ve čtení druhém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To jest většina. Osnova zákona s jeho nadpisem a úvodní formulí přijaty jsou také ve čtení druhém.

Přistoupíme k následujícímu odstavci denního pořadu, jímž jest

5. Návrh, aby byla zkráceným jednáním projednána podle §u 55 jedn. řádu zpráva výboru kulturního o usnesení poslanecké sněmovny o usnesení senátu, které se týká návrhu sen. dra Mareše a spol., o zřizování a zařizování vysokých škol.

Záležitost tuto nutno projednati jednáním zkráceným, jelikož ústavní listinou stanovená lhůta šestinedělní doprchává dnešním dnem.

Kdo souhlasí, aby bylá této záležíte 5ti přiznána pilnost podle §u 55 jedn. řádu, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To jest většina. Pilnost jest přiznána.

Navrhuji, aby byla tato věc projednána v jediné debatě a to ve lhůtě jedné hodiny a aby lhůta řečnická stanovena byla na 15 minut.

Kdo s tímto mým návrhem souhlasí, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To jest většina. Můj návrh jest přijat. Přistoupíme k odst. 6., jímž jest

6. Zpráva, výboru kulturního o usnesení poslanecké sněmovny o usnesení senátu N. S., které se týká návrhu sen. dra Mareše a spol. o zřizování a zařizování vysokých škol. Tisk 1176.

Zpravodajem jest pan dr. Mareš. Uděluji mu slovo.

Zpravodaj sen. dr. Mareš: Slavný senáte! Poslanecká sněmovna vrátila senátu návrh zákona o zřizování a zařizování vysokých škol. Ten návrh zákona byl přijat v senátě z toho důvodu, poněvadž vláda pouhým nařízením měnila a zřizovala nová oddělení a nové fakulty na našich vysokých, školách. Na příklad rozdělila filosofické fakulty na obou pražských universitách na fakulty dvě. To znamená zřízení nového profesorského sboru s děkanem. Organisovala české vysoké učení technické, tam zřídila 8 nových profesorských sborů. Zřídila ze Zemské hospodářské akademie v Liebwerdě vysokoškolské oddělení německé techniky v Praze, tedy přeložila část německé techniky v Praze do Liebwerdy-Děčína. Tedy to byly skutky, které jsme pokládali za nevhodné a bylo lze také očekávati, že by byla vláda v tom pokračovala. Proto byl zde ten návrh učiněn a senát se na tomto návrhu usnesl. Poslanecká sněmovna přijala také tento návrh, ale zavedla některé změny. O těch změnách dovolím si zde několik krátkých slov, V původním návrhu senátu stálo: >Zřizovati vysoké školy a jednotlivá oddělení na vysokých školách, rozdělovat atd., jest možno jen podle určitého zákona a v jeho mezích.< Poslanecká sněmovna připojila: >Zřizovati vysoké státní školy...<, jako by byly v našem státě již také vysoké školy nestátní. Jinými slovy, poslanecká sněmovna jaksi anticipuje, co ještě není, ale co by mohlo býti, že by totiž mohly býti zřízeny vysoké školy nestátní, a na zřizování takových vysokých škol nestátních by se tento zákon nevztahoval. Možná, že se tu anticipuje rozluka církve od státu nebo že si budou snad některé korporace zřizovati vysoké školy, ale přece jen se mi zdá, že tímto omezením platnosti zákona se jaksi už dává také svolení k tomu, aby se takové soukromé vysoké školy zřizovati mohly. Podle naší ústavy podle §u 120 ústavní listiny >zřizovati soukromé vyučovací a vychovávací ústavy je dovoleno jen v mezích zákonů.< Tedy to by byl takový zákon, v jehož mezích by bylo dovoleno zřizovati vysoké školy soukromé. Na to je zase ten zákon příliš neurčitý.

Nevím tedy, jaký důvod zde poslaneckou sněmovnu vedl, zda jaksi již napřed anticipando předbíhá zákonem zřizování soukromých vysokých škol. Konečně nemůžeme nic proti tomu míti a nebylo by nám to také nic platno. Zdá se, že zde působily důvody, které nám sděleny nebyly. Je škoda, že jedna sněmovna nesděluje druhé sněmovně důvody, pro které jistá opatření činí, V tom smyslu je také ve všem dalším vždycky místo >vysoké školy< dáno >státní vysoké školy< a připojeno >Propůjčovati práva, jež přísluší státním vysokým školám, také nestátním vysokým školám, které dosud neexistují, je možno jen na základě zvláštního zákona a v jeho mezích. To znamená, když by se zřizovala soukromá vysoká škola a chtěla míti taková práva veřejná, jaká mají ostatní vysoké školy, že by pak bylo k tomu třeba zvláštního zákona.

Myslím tedy, že nám nic jiného nezbývá, i když si rozmyslíme dosah těch změn, které poslanecká sněmovna zde učinila, než na to přistoupiti. Kulturní výbor také v tom směru se usnesl, a doporučuji vám jeho jménem, abyste toto znění, jak bylo přijato poslaneckou sněmovnou, přijali, poněvadž se tím ten zákon, vlastně rozšiřuje. Ostatně zůstal celý návrh beze změny.

Senát se usnesl na resoluci, ve které vyzval vládu, aby ta zařízení na vysokých školách, která provedla pouhým nařízením, předložila dodatečně k ústavnímu schválení. Tenkráte totiž uznal kulturní výbor a také senát svým usnesením, že vláda tím, že zřizovala pouhým nařízením nová oddělení, nové fakulty na stávajících vysokých školách státních, přestoupila svou kompetenci, ano, že přestoupila ustanovení ústavní listiny. V ústavní listině §55 totiž se praví: >Moc vládní a výkonná. Nařízení vydávati lze jen k provedení určitého zákona a v jeho mezích.< Jestliže tedy pouhým nařízením vláda rozdělila filosofickou fakultu ve dvě, zřídila nový profesorský sbor, kde pak měla pro to nařízení zákon, v jehož mezích by to byla učinila? Nebo když povýšila vysoké oddělení zemědělské akademie v Liebwerdě na oddělení vysoké školy technické v Praze, kde měla příslušný zákon, v jehož mezích by to byla učinila? Podali jsme o lom interpelaci, a vláda tenkráte se dovolávala rakouské praxe, že totiž v Rakousku i nové university, nejen nové fakulty, byly zřizovány císařským nařízením. Ale císařské nařízení ve starém rakouském státě vycházelo přece jen od zákonodárného činitele to byl císař, který vlastně byl také šéfem zákonodárství a hlavou exekutivy. V republice nemůže si tu pravomoc panovníkovu osobovati vláda. Ostatně ani v Rakousku vláda pouhým vládním nařízením nikdy žádnou školu kromě té tyrolské italské fakulty nezřídila. Kromě toho máme v naší ústavní listině § 89, který praví: >Jak jsou ustrojeny nižší úřady státní správy, určuje se v zásadě zákonem, jenž podrobnou úpravu může svěřiti nařízení.<

§ 90 praví: >Do oboru moci nařizovací náleží zřizovati a organisovati státní úřady obstarávající jen správu hospodářskou bez jakékoliv výsostné pravomoci.<

Tedy vláda nemůže zřizovati úřady pouhým nařízením, kromě těch úřadů hospodářských. Vláda namítala tenkráte, že akademické úřady, tedy profesorské sbory, senát, děkani, rektoři, nejsou vlastně úřady. Kdyby tomu tak bylo, jak to bylo před císařem Josefem, kdy byly university docela autonomní korporace, pak by mohla míti pravdu, ale nemohla by nařizovati, aby tyto korporace se organisovaly tak nebo onak. Jestliže ona nařizuje organisaci korporací, uznává, že jsou to státní úřady, ostatně je to samozřejmé. Bylo by těžko se příti o to, jsou-li akademické úřady státními úřady nebo nejsou. Na to by musil býti nějaký soud, aby o tom rozhodl.

Vláda tvrdí, že nejsou úřady a jindy zase tvrdí, že jsou úřady. Podle naší ústavní listiny byla vláda povinna, jakmile něco mění na organisaci vysokých škol, učiniti tak na základě zákona a v jeho mezích. Tato praxe byla vždycky v naší republice. Proto se usnesl senát na tom, aby vláda to, co dosud učinila pouhým nařízením nemajíc zvláštního zákona, v jehož mezích by to nařízení bylo bývalo vydáno, aby tato nařízení dodatečně předložila k ústavnímu schválení.

Tato resoluce se týkala předně rozdělení filosofických fakult na pražských universitách, potom nařízení, kterým bylo organisováno nové české vysoké učení technické, a také nový název mu byl dán, potom nařízení, jímž byla hospodářská akademie v Liebwerdě-Děčíně připojena jako vysokoškolské oddělení k německé technice v Praze a konečně zřízení dvouletého kursu báňského při německé technice v Praze.

Poslanecká sněmovna tuto, resoluci nepřijala za svou. Tím jest senát jaksi postaven do zvláštní situace. Podle toho by poslanecká sněmovna nesoudila, že by se tato nařízení byla vykonala mimo meze určitého zákona. My jsme zde v takové situaci, že jestliže vláda skutečně projevila přání, aby ta resoluce v poslanecké sněmovně nebyla schválena, že by také nechtěla nám vyhověti v té resoluci, že trvá na svém, že byla v právu, když to vše zřizovala bez zvláštního zákona. Jestliže my se nyní usneseme znovu na té resoluci, co to bude znamenati? Bude to znamenati, že ta resoluce naše vyzní na prázdno, poněvadž senát nemá žádné moci, aby vládu přinutil, aby jeho resoluce respektovala. Tu moc má pouze poslanecká sněmovna. Ta může učiniti, když se jí nevyhoví, jiné usnesení, které musí vláda respektovati, anebo se musí vzdáti. My bychom se tím, kdybychom, na té resoluci trvali, dostali do té situace, že bychom se usnášeli o resoluci, o které napřed víme, že ji vláda respektovati nebude. Myslím, že by nám stačilo, kdybych zde konstatoval přesvědčení kulturního výboru i své vlastní, že skutečně vláda překročila nařízení ústavní listiny, a že tedy to, co zařídila pouhým nařízením, nemá zákonného podkladu. Tu by se mohlo státi, že přijde jiná vláda a tato zařízení pouhým nařízením zase zruší. Na to se nebude moci-namítnouti ničeho, poněvadž, když usneseme tento zákon, že vláda nesmí ničeho měniti na zařízení vysokých škol, tak nebude vláda moci změniti to, co je na vysokých školách třeba i pouhým nařízením zavedeno. Tím jsou vlastně všechna ta nařízení zajištěna zároveň. Tyto otázky.... (Sen. Matuščák: Pane kolego, prečo ten kulturní výbor sa neusnese na tom, aby všemu ľudu bola kultura slobodná?) Jest vám volno navštěvovati gymnasium, dejte se zapsat na universitu, až uděláte maturitu, to jest každému občanu svobodno, jenže to stojí mnoho práce. (Veselost. - Hlas: A peněz!) Ano, a penězi každému jest to volno. Tedy podle mého mínění učiníme dobře, když také ustoupíme od těch resoluci, a to se zachováním právního přesvědčení, které jsme v této resoluci vyslovili. Navrhuji tedy, aby senát přijal to změněné znění těch dvou paragrafů tohoto návrhu, jak byl zde předložen, a od té resoluce aby upustil.

Místopředseda Kadlčák (zvoní): Uděluji slovo panu sen. dr. Mayr-Hartingovi.

Sen. dr. Mayr-Harting (německy): Dámy a pánové! Timeo Danaos et dona ferentes! To znamená německy: návrh Marešův jest mi na pováženou, i když se na první pohled jeví věcně odůvodněným. Také my sdílíme názor, že zřizování vysokých škol anebo fakult, jejich překládání anebo zrušení má býti vyhrazeno moci zákonodárné, má býti odsunuto z dosahu kabinetní politiky a politiky zadních dvířek, ale nemůžete nám zazlívati, že po dosavadních zkušenostech, jež jsme učinili, že vzhledem na skutečné poměry, vzhledem na absolutní panství české šovinistické většiny stavíme,se i vůči moci zákonodárné s jakousi nedůvěrou, zejména vůči zákonodárství, jež naplněno jest duchem pana dr. Mareše. Jeho dílem a dílem jeho užších soudruhů stejného smýšlení jest přece především pověstný zákon universitní, vůči němuž i péro pana presidenta republiky nejdříve zakolísalo a s odporem nabylo ochoty podepsati tento zákon teprve ve formě poněkud zmírněné. Tento zákon jest přímo klasickým příkladem pro to, co sobě pan dr. Mareš a s ním stejně smýšlející jeho soudruhové představují známým >odrakouštěním<, které se stalo přímo heslem vaší tak zvané >konstruktivní politiky<. Byl jsem dosti dlouho rakouským úředníkem, takže jsem se naučil znáti a oceniti vady a nedostatky rakouského systému. Jsem dosti rozumným, abych přiznal, že leccos bylo shnilého ve státě rakouském, a namlouvám si také, že mám dosti rozvahy, abych rozuměl, že se chcete odrakoušťovati právě v těch věcech, které nám ostatním se nejevily snad nejhoršími, které však právě vy jste pociťovali jako nejhorší zlo, a mám za to, že nechybím, domnívám-li se, že vy při tom především spatřujete nejhorší rakouské zlo ve zdánlivém útisku a pronásledování, jemuž jste v Rakousku byli vydáni. Co však z toho odvozujete? Jak,ty mně, tak já tobě! Zdánlivé pronásledování a utiskování, jež domníváte se, že jste utrpěli v Rakousku, chcete nyní svým domělým dřívějším potlačovatelům spláceti sto a tisíceronásobně. A tak spatřujete také v oboru školství, jež věru potřebuje zcela zvláštní ochrany a péče, svoji úlohu především v tom, abyste domele někdejší zkracování napravili tím, že netoliko, což jest naprosto pochopitelno a žádoucno, pro své školství činíte co jen možno, nýbrž že to činíte skoro výhradně na vrub německého školství, na němž netoliko skrblíte více nežli jest kulturního státu důstojno, jemuž však den ze dne berete to, co většinou. neposkytl ani stát, nýbrž obětavost a štědrost německých občanů. Toho smutným pomníkem jest a zůstane především pověstný zákon universitní, kterýžto pomník tak dlouho bude se jako takový týčiti v dějinách, pokud klidné nazírání neposkytne Němcům zase toho, co jim bylo uloupeno a co jim nadále náleží.

Zákon zbavil naši německou universitu práv, oloupil ji o staroslavné jméno, zkonfiskoval částečně její jmění, částečně podrobil je cestou nařízení nové úpravě a tím porušil ústavou zaručené právo nedotknutelnosti vlastnictví a české nenávistí a šovinismu obětoval nejcennější duševní majetek německého národa v tomto státě. Z této psychologické nálady však povstal také předložený návrh, neboť vznikl z hrůzy před proměnou německé hospodářské školy v Děčíně v oddělení německé techniky a chce, poněvadž toto neštěstí se již jedno stalo, zabrániti tomu, aby nutné německé vysokoškolské potřeby, pro něž v přítomné době sotva lze očekávati nějakou ochotu od zákonodárství, nemohly snad býti uspokojeny jinou cestou. To jest, co mne a mé soudruhy naplňuje obavami vůči této předloze.

Český národ v tomto státě má již vše, čeho, pokud jde o vysoké školy vůbec, potřebuje. Obdržel k pražské universitě dvě nové university, v Brně a v Bratislavě - zdali posléze jmenovanou právě Slovákům k radosti, o tom nechci mluviti - dále techniky, vysokou školu obchodní, lesnickou, báňskou a zvěrolékařskou a jiné, Naši Němci netoliko ničeho neobdrželi, nýbrž také z toho, co měli, leccos ztratili. Vzpomínám jenom na Příbram a na hvězdárnu, ze které jsme byli úplně vytlačeni, i odpírají se nám posud netoliko nové školy, nýbrž také vybudování starých. Začátky nějaké náhrady za Příbram na pražské technice mají býti utlumeny v zárodku. Náš požadavek, vybudovati německou universitu přičleněním oddělení pro vzdělání diplomatické a konsulární, nenalézá sluchu. Pokus, zabezpečiti německým zvěrolékařům a lesníkům vysokoškolské vzdělání v připojení na stávající školy, rozbíjí se o nepřekonatelný odpor. Přání po vysoké škole obchodní zůstává nevyslyšeno. Ba, neupravuje se ani cesta, aby našim německým aspirantům těchto různých oborů vědy bylo usnadněno studium v cizině.

Však není ani třeba poukazovati na odpírání tak dalekosáhlých plánů, aby bylo prokázáno vaše nepřátelské stanovisko vůči německým požadavkům kulturním. Jest snadno ukázati, že necháváte seschnouti také dosti bídně živořící německé vysoké školství. Žádné stavby, ztěží nejnutnější restaurace a adaptace, směšně malé dotace a subvence, nesmírný průtah při novém obsazování uprázdněných stolic, asistentských, úřednických a sluhovských míst, odpíráni zříditi jakoukoli nutně potřebnou stolici, malicherné šikany jazykové a správní, štvaní veřejnosti proti německé vědě a proti německému studentstvu - to jest tak ve velkém obraz toho, jak vy se stavíte vůči německým vysokým školám. Není tudíž divu, že také my máme nedůvěru í vůči zákonodárství ve věcech vysokého školství. Přece však nedáme se mýliti ve svém demokratickém názoru, že tato nejdůležitější a největší kulturní úloha patří do rukou lidového zastupitelství. Proto budeme, byť i s těžkým srdcem hlasovati pro tuto předlohu. Proto také již dávno jsme si sami osvojili stanovisko této předlohy, předloživše slavnému senátu řadu předloh, které raše nejzávažnější a nejdůležitější vysokoškolské požadavky vyjadřují formou zákona. Nechť tedy demokratický duch, jenž jest alespoň šťastnou záminkou předloze, kterou zde máme na.očích, také v tom se uplatní, že, vyhovíte našim spravedlivým požadavkům. Pak neposkytnete jen Němcům to, co jim náleží, tím také svému státu prokážete službu nejlepší. (Souhlas.)

Místopředseda dr. Soukup: Přeje si pan zpravodaj slova?

Zpravodaj sen. dr. Mareš: Velice lituji, pánové, že řečník, který mluvil přede mnou, dotýkal se mého mravního smýšlení. Nemám čest znáti jeho mravní povahu a tedy nemá také práva, aby se dotýkal mé mravní osoby. Jestliže praví, že jsem plný nenávistí a šovinismu. k němectví, musil by to dokázati. Ten důkaz, že jsem já byl navrhovatelem universitního zákona, který Karlovu universitu vrátil českému národu, ten není takový, aby mne zde stavěl v tomto shromáždění jako šovinistu a nenávistníka. Já pravím: Ten hledá všude šovinismus a nenávist, kdo sám je jí pln. (Výborně! Tak jest!) Já vám místo těch Danaů řeknu jedno: >Ceterum autem censeo, Carthaginem esse delendam.< Toto Karthágo je naše republika. To říkáte vy, (Sen. Hilgenreiner [německy]: To není pravda!) ale nemáte žádného práva se zde nad nás vyvyšovati mravně. Jen si vzpomeňte, co byste tedy dělali, kdybyste zvítězili? (Tak jest!) Mluviti zde o loupeži na universitě Karlově, to by bylo možno o tom mluviti jinakým způsobem. (Sen. dr. Hilgenreiner přerušuje výkřiky řečníka.) Když vy jste osobní, musíte si dáti líbit, když vám osobně odpovím. (Sen. dr. Hilgenreiner [německy]: Jméno Mareš bude vždy hanbou pokryto, poněvadž nám ukradl staré jméno!) Co jsem vám učinil? Nic jsem vám neudělal a nekřivdil. Vy jste však zapírali naše mravní práva na stát, upírali mu trvání, a jestliže je zde kdo loupežníkem nějakým, není na naší straně. (Souhlas. - Sen. dr. Hilgenreiner [německy]: Kde pak?) Když vy pravíte, že vám nebudujeme hned všechny ústavy, kterých byste potřebovali, já vám řeknu, proč. Proč vám nebudujeme zvěrolékařskou fakultu? Poněvadž jste nám ji nepřáli, poněvadž jste si ji zřídili ve Vídni a v Praze nesměla být, Tedy tak to je. Kdybyste byli na sebe pamatovali včas, mohli jste ji míti. Vy jste ale ve svém centralismu nám ji nedopřáli, ani podobné ústavy, a proto ji teď nemáte, na sebe naříkejte! (Hluk se strany německých senátorů a výkřiky sen. Matuščáka.) Budete-li mluviti stále o nenávisti a šovinismu, nedočkáte se jí. (Sen. dr. Hilgenreiner: Ani nyní!) (Obrácen k sen. Matuščákovi:) Na universitu může každý, kdo se učil. (Hluk na německých lavicích a výkřiky sen. Matuščáka. ) Pánové, věřte mně, já sám nikoho osobně nenapadám, ale jestliže mne někdo napadne, pak budu věděti, co mám s tím činiti. (Hluk. Výkřiky.) Já toho pána osobně neznám, neměl jsem s ním nikdy co činiti. Nedovolím, aby někdo takovýmto způsobem směl se mnou mluviti o podezírání a podobných věcech. Já zde nestojím jako osoba, nýbrž jako representant kulturního výboru. Kromě toho pravím, v čem zákon, který zde dnes máme, ubližuje Němcům? Vždyť on jim zajišťuje všechno to, co dnes pouhým vládním nařízením dostali. My si pouze nepřejeme, aby oni od vlády dostávali dary za našimi zády. Já bych rád, aby všechny ty úmluvy, které se tajně udělaly, přišly jak se sluší a patří v demokratickém státě (Smích na německé straně.) před veřejné forum. Tedy až se bude jednati o všechny ty vaše požadavky, půjde to veřejné, přede všemi lidmi, a jestliže nás přistihnete při nějakém podvodu nebo nějaké loupeži, tedy my budeme za to odpovědni, ale vy musíte dokázat svoje obvinění. Poněvadž vlastně celá řeč pána, který mluvil přede mnou, byla pouze osobním invektivem na mne, tedy vlastně nemám co bych o předloze, o které jste jednali, dále co podotkl, poněvadž on o ní vůbec nemluvil. Tím zůstává při tom úplně, co jsem zprvu uvedl, abychom předlohu zákona, v tom smyslu a znění, jak nám byla předložena od poslanecké sněmovny, schválili. (Pochvala a potlesk.)

Místopředseda Kadlčák (zvoní): Račte prosím zaujmouti místa. O osnově zákona, jeho nadpisu a úvodní formuli dám hlasovati najednou. Jsou nějaké námitky proti tomu? (Nebyly.) Nejsou, Budeme tedy hlasovati. (Zvoní.)

Kdo souhlasí s navrženou osnovou zákona, jeho nadpisem a úvodní formulí ve čtení prvém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)