Co námi Němci zde zejména hýbe, jest tedy: Z pozemkové reformy nesmí se činiti lup na německém lidu. To jest pro nás především směrodatné. Tato tendence převládá a vysvítá také jasně z provolání, jež byla přečtena. Všude jest tato tendence; Němci jsou cizinci, pan řečník přede mnou to přece řekl zřetelně, a musejí ven; pokud Němcům bude se dávati německá půda, nevyjdete z toho. Pan řečník přede mnou stěžoval si také, že němečtí soudcové v německém území přidělovali půdu německým domkářům prý více nežli v českých krajích. (Sen. Lisý: Ten velkostatkář to dával rád, poněvadž věděl, že to dává Němcům a že my to podle zákona nedostaneme!) Ale, pane kolego, to je přece zcela nemožné, to jest soudní proces a tu se přece majitel půdy brání proti tomu. Kdyby soudce zákonu dával výklad, jenž by před zákonem byl neudržitelný, buďte ubezpečen, že by se velkostatkář zajisté bránil proti domkáři. Může býti, že německý soudce měl více sociálního zájmu na věci než někdo na vaší straně, ale celkem nemůže býti rozdíl tak veliký, poněvadž tu jsou dvě strany, jedna strana, které se bére, a jedna strana, které se dává. Kdyby se někomu bralo více, zajisté by se proti tomu bránil. (Výkřiky sen. Lisého.) Dal mu to nejspíše, poněvadž měl více sociálního zájmu; není-li tomu lak na vaší straně, nemohu na tom ničeho měnili.

Právě tak jest tomu také s pohraničními lesy. Nemůžete říci, že se v těchto lesích pohraničních špatně hospodaří. Přiveďte sem odborníky z celého světa a tažte se, zdali lesy na Šumavě, v Krkonoších aneb v Rudohoří, o kterých ministerská rada v nejbližší době má rozhodnouti, zdali mají býti sestátněny, zdali se v těchto lesích hůře hospodaří nežli někde jinde. Jsem přesvědčen, že odborníci, ať je přivedete odkudkoli, řeknou: Hospodářsky jest tam vše bez jakýchkoli vytek, pokud o věcech lidských lze říci, že jsou bez výtek. Není tedy hospodářského důvodu, aby se tak násilně zakročovalo, s obrovským zatížením, státu a aby komplex lesů najednou byl odebrán. Pro to není hospodářského důvodu. Proto víte jen to jediné. >Ze strategických důvodů< musíte tak učiniti. Pan řečník přede mnou, - anebo to byl pan kolega Lisý? - ukončil tím, že nás nazval velezrádci a mínil, že my němečtí velezrádci, nesmíme zůstati v držení těchto pohraničních lesů. To jest jasně řečeno, hospodaření jest vám zcela lhostejné. Pánové, tu tedy pochopíte, že proti tomu hlasitě protestujeme a prohlašujeme: My Němci tam jsme, my jsme nekradli, neloupili, my jsme také podle zákona plnoprávní a rovnoprávní občané a vlastníci v tomto státě. A nemůže s námi zacházeti, jak se svého času jednalo, v absolutním státě s velezrádci, kterým proti všemu zákonu půda byla odňata. To si zkrátka nedáme líbiti. Křičeti chceme alespoň. A pokud nám neuříznete hrdlo, dovolíte, abychom proti tomu křiklavému bezpráví přeď celým světem protestovali. Na sjezdu o ochraně menšin, jenž se má konati v Praze v červnu, tam také tyto stížnosti menšin předneseme a řekneme, že zde v tomto státě pozemková reforma se neprovádí ve znamení hospodářských zájmů, nýbrž ve znamení odnárodnění a potlačování německého lidu. Tím jsem domluvil. (Potlesk něm. senátorů.)

Předseda: K věcné poznámce přihlásil se pan sen. Knesch.

Sen. Knesch (německy): Dovoluji si dodatečnou opravu. Vyslovil jsem myšlenku, že se v pozemkové reformě nepracuje s hospodářského hlediska, nýbrž pouze s hlediska národnostního, a na důkaz toho uvádím výrok poslance Bergmana, vůdce >České rolnické jednoty< v >Národní demokracii<: Potřebujeme nejen menších, nýbrž také prostředních hospodářství, abychom zásobili sebe samy potravinami, V národnostním ohledu stala se největší chyba v tom, že tak zvanými dlouholetými pachty tisíce měřic půdy přišly z mezinárodní ruky šlechty definitivně do rukou starousedlého německého měšťanstva. Kolonisace pohraničního území republiky je možná. Takováto kolonisace má býti ihned co nejrychleji prováděna tím, že by dvory v poněmčeném území byly dány národnostně uvědomělým Čechům v pacht, poněvadž by český pomocný personál a čeští dělníci přišli za nimi. To je myšlenka, která se táhne jako červená nit celou pozemkovou reformou.

Předseda: Pan zpravodaj má doslov.

Zpravodaj sen. Klečák: Slavný senáte! Ve chvíli, kdy tisíce a desetitisíce malých lidí přímo prosí, aby se jim dostalo půdy, jsme svědky, jak občané našeho státu druhé národnosti vrhají do těchto žádostí, do těchto proseb, celou řadu otázek, celou řadu věcí, o nichž my předpokládáme, že by náležely přece jen do docela jiného dílu jednání. Kolega Barth poukazoval na stranické působení našeho státu v pozemkové reformě. Na slova kolegy Bartha přál bych si odpověděti jen jedno: Dejte nám důkazy, že stát chová se stranicky a my vám prohlašujeme, budou-li ty důkazy pravdivé, že se přičiníme, aby závady byly odstraněny, případně, aby něco podobného, se nedělo. Ale prosím o důkazy. Nemůžeme jen tak lehce snést, když se mluví paušálně. Pokud se týče slov pana senátora Knesche, tedy pokud mluvil o prohlášení strany, k níž on náleží, přirozeně předpokládáme, že každá strana má právo učiniti své prohlášení, jak ona dívá se na určitý podaný návrh zákona. Pokud ovšem přešel potom od toho prohlášení k další debatě a zmínil se ku příkladu o pensionování bývalého místopředsedy Josefa Svozila, který byl poměrně jen krátkou dobu zaměstnán ve službách pozemkového úřadu, že mu byla potom přiznána pense, pro svou osobu prohlašuji toto: Já s tím nesouhlasím, ale když se vžijeme do toho, že on má za sebou 30 let kněžského a veřejného života, jestliže u nás přišlo se k tomu názoru, počítati také život minulý a ten také odměňovati, předpokládám, že nic zlého a špatného vykonáno nebylo. Vážené shromáždění! Té pense dostalo se českému člověku, který má kus vykonané práce za sebou. Obráceně stát náš přejal na sebe povinnost živiti celou řadu trabantů, kteří pro náš stát, pro náš lid, neznamenali nic jiného, než pokořování, kteří náš lid, vodili jen na jatky. Vzpomínám na generála Boem-Ermolliho. Tento pán byl nám také dán v úděl a náš stát má povinnost tohoto krvavého psa vydržovati, poněvadž přirozeně on se nenaučil vyjma vraždění českého lidu, ničemu jinému kloudnému. Tedy jestliže pánové s německé strany chtějí nám najednou vyčítati, že dáváme existenci českému člověku, ať nezapomenou, co my jsme převzali na sebe, totiž povinnost živiti řadu lidí z německé národnosti, jichž ruce jsou poskvrněny jenom jediným, totiž krví. (Výkřiky sen. Jarolima.) Račte prominouti, pane kolego Jarolime, vy byste snad udělal dobře, když se mluví o nacionálních věcech, kdybyste mlčel. (Výkřiky sen. Polacha.) No, pana profesora Polacha, já se na to ptáti nebudu.

Pokud se týká Pozemkové banky, tedy ať nám pan sen. Knesch přinese důkazy a my zakročíme.

Pokud se týká loupeže... (Výkřiky sen. Polacha.)... ale pane profesore Polachu, nerozčilujte se, mne jste ještě nikdy neukřičel, tak mně neukřičíte ani v přítomné chvíli. Pokud se týká loupeže německé půdy, tedy jestliže všichni němečtí učitelé znají dějiny tak dobře, jako učitel německé hospodářské školy kolega sen. Knesch, pak ovšem se člověk nemůže diviti, že část německých krajanů u nás na celou řadu otázek se dívá divným způsobem. V severních Čechách že jsme jim uloupili německou půdu? Promiňte, pane senátore Kneschi, vy učíte na hospodářské škole, vám by snad to udělalo dobře, kdybyste si jednou zajel do Stadic a podíval se tam na pomník, který hlásá, že z toho místa, z té půdy vyšel, řekl bych, zakladatel prvního královského českého rodu, rodu Přemyslovců. (Výborně!) Kromě toho, když vezmete do rukou místopis Severních Čech, uvidíte, že jsou tam napořáde jen česká jména obcí a míst, ponejvíce jména taková, že přes to, že starý stát se snažil, aby ta jména pořádně sfalšoval a hodně je předělal, namnoze přece se mu to nepodařilo.

Pokud se týká loupeže, promiňte, již to řekl pan kolega Lisý, řekl to pan kolega Hrejsa a pan kolega Lukeš. Řekněte mně, komu z vás německých lidi, německých sedláků náš stát vzal majetek, vystupte a jmenujte někoho.

Jestliže stát náš, resp. vedoucí činitelé, berou majetek - a oni ho neberou, vždyť ti pánové dostanou za to odměnu, budou vyplaceni, jestliže bereme ten majetek Buquoyům, Fürstenbergům, Coloredům, vy Němci chcete tvrditi, že jsou to jména poctivých německých lidí? To jsou jména bandy, která po bitvě bělohorské se sešla z celého světa na zdolání českého národa. A vážené shromáždění, co dali nám vítězové bělohorští za to všechno, co jsme pro ně přinesli my? Čím byli Habsburkové v den vítězství na Bílé Hoře? Byli to žebráci a teprve, když okradli český národ a český stát, teprve tehdy se stali boháči. (Výborně!)

Vážené shromáždění, víte, co nám vzali vítězové bělohorští? Vzali nám mravní a náboženská přesvědčení českému lidu, vzali jste mu víru v lepší život, vzali jste mu jmění, majetek, jazyk a všechno, co se vzíti dalo, jen jedno jste mu nemohli vzíti, a sice to pevné, nezdolné přesvědčení, že budoucnost bude patřiti tem, kteří trpěli, kteří byli okrádáni, kteří byli ošizeni. (Výborně!)

A pokud jde o to, že bereme nebo vzali jsme půdu německým rolníkům, vážené shromáždění, stačí říci jenom jedno slovo: >Poznaňsko.< Tam jste ukázali, páni Němci, jak se chtěla napravovat hlava slovanským Polákům, tam jste nám ukázali, jak se dovedla půda prkně krást, jak se dovedli Poláci pěkně vyhnat, a když neposlechli, jak se dovedli trestal. Chcete-li mluviti o nějaké loupeži nyní, podívejte se napřed sami na sebe, co jste dělali vy. Nám nikdo nemůžete říci, že my jsme Němcům půdu vzali. (Výkřiky sen. Hartla. Sen. Lisý: Pane kolego Hartle, nekřičte vždyť vy pocházíte z české rodiny, váš otec nebo děd byl učitelem u Paky a váš bratr je Čech ještě!) Pane senátore Hartle, slyšíte, co vám povídá kolega Lisý? (Sen. Lisý: Jeho otec byl českým učitelem v Roskopově u Paky!)

Pokud se týká slov pana senátora prof. Hilgenreinera, že hospodářství na velkostatcích je vzorné, nebo bylo vzorné, (Sen. dr Hilgenreiner: Je!) to je důkazem, pane profesore, jenom toho. co znamená práce malého českého člověka a co znamená vzorná práce i českého úředníka. (Sen. dr Hilgenreiner [německy]: Jsou také němečtí!) jenže, bohužel, lem majitelé těch velkostatků, práci a námahu, tu vzornou práci českého úředníka a dělníka, po většině odměňují jenom almužnou a ničím jiným ne. Pan profesor dr Hilgenreiner vyslovil požadavek, že reforma půdy nesmí býti loupeží na německém národě. Předpokládám, že pan profesor, jako katolický kněz, jest pevně a nezvratně přesvědčen o tom, že my a niž národ jsme dalecí toho, abychom se chtěli dopouštět nějaké loupeže. Jestliže my chceme, aby lesy kolem našeho státu nenáležely Hohenlohům, aby nenáležely lidem rázu Vintíře, který nás tam zrazoval v minulých létech, nechť nám nikdo toho nezazlívá, poněvadž my cítíme povinnost, aby to pohraničí bylo střeženo a ne, aby bylo to pohraničí v rukou lidí, na něž se nemůžeme spolehnouti

Rozpočtový výbor doporučuje senátu přijetí vládního návrhu zákona, jak byl schválen v poslanecké sněmovně. Já prosím slavný senát, aby pro rozhodnutí rozpočtového vyberu se vyslovil v předpokladu, že zajisté vládla jest si toho vědoma, aby konečně Pozemkový úřad stal se úřadem, který s krajní svědomitostí, poctivostí a pečlivostí vykoná všechno to, co je zájmem veškerého občanstva československé republiky. (Výborně! Potlesk.)

Předseda: V dnešní debatě bylo téměř všemi pp. řečníky použito výrazů, které bych nemohl nazvat zrovna případně parlamentárními. Nelze pány volat k pořádku, poněvadž se tak dělo všeobecně, ale já bych jen prosil, aby ze všech stran páni řečníci drželi se dobrých parlamentárních zvyklostí, a neužívali tak silných výrazů. (Sen. Knesch [německv]: Pan místopředseda Klofáč zasáhl také do debaty!) Má prosba platí také pro pana vicepresidenta.

(Hluk a různé výkřiky. - Zvoní.) Prosím o zaujetí míst. (Děje se.)

O osnově zákona, jeho nadpisu a úvodní formuli hodlám dáti hlasovati najednou.

Jsou proti tomu způsobu hlasování námitky? (Nebyly.)

Námitek není, budu tudíž tak pokračovat.

Kdo souhlasí s navrženou osnovou zákona, jeho nadpisem a úvodní formulí ve čtení prvém, prosím, aby zvedl ruku. (Děje se)

To jest většina. Osnova zákona, jeho nadpis a úvodní formule jsou přijaty ve čtení prvém.

Přistoupíme k dalšímu bodu denního pořadu, jímž je:

11. Zpráva výboru živnostensko-obchodního a zahraničního o usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu, kterým se předkládá ke schválení >Mezinárodni úmluva o dozoru na obchod zbraněmi a střelivem< uzavřená dne 10. září 1919 v Saint Germain en Laye. Tisk 1180.

Zpravodaji jsou: za výbor živnostensko-obchodní sen. Walló, za výbor zahraniční sen. Cholek.

Uděluji slovo zpravodaji za výbor živnostensko-obchodní p. sen. Walló.

Zpravodaj sen. Walló: Slávny senáte! Obchod zo zbraňami a strelivom, bol už aj pred válkou v miernom čase len pod istým dozorom, >medzinárodnéhodohodnutia< dovolený, však následkom svetovej váľky, ku ktorej boly vtiahnuté národy, lak rečeno, celej zemegule, stal sa tento >dozor< následkom nastatých pomerov daleko nevyhovitelním, aby zodpovedal tomu úkolu, s ktorým sa má previesť a udržovať bezpečnosť verejného pokoja tak na suchej zemi ako i na mori.

Slávny senáte! Keď si pomyslíme, že po demobilisácii a rozpustení tohoto národa vyzbrojeného, ktorý si osvojil pušky, strelivo, výbušný materiál a tak išiel domov, tak ako jsme to zkusili i u nás a schoval si tento materiál, že by to mohlo spôsobiť niekde v istém momente nepokoje, revolúciu a preto musíme hladeť, abysme mohli také prostredky ustáliť, ktoré predejdú takýmto prechmatom revolučným, alebo nepokojom. Nepovedám, že sa to môže stať u nás, ale poneváč celý svet bol ve váľke, že sa to môže stať na inom alebo druhom mieste.

Usnesenie poslaneckej snemovne o vládnom návrhu zákona, tisk 3008, poskytuje nám priam príležitosť, ku schváleniu takéhoto potrebného, v každom chlade zodpovedajúceho prostredka zkrz medzinárodnú úmluvu vysokých strán zostaveného dozoru o obchodu so zbraňami a strelivom, ktorážto úmluva bola uzavrená ešte dňa 10. septembra roku 1919 v St. Germain od vysokých strán. Úmluva týchto vysokých strán je v zastúpení tak rečeno všetkých štátov skoro, ktoré k tejto smluve podnes pristúpily. A pristúpily k tejto smluve, ktorá sa stala 10. septembra roku 1919 v St. Germain en Laye, Spojené Štáty severoamerické, Belgie, ríša britská, Čína, Kuba, Equador, Rumunsko, Francia, Grécko, Guatemala, Haiti, Hedžas, Itália, Japonsko, Polsko, Portugalsko, Srbsko-Chorvatsko a štát Československý.

2. Vládě se ukladá, aby úmluvu tuto publikovala ve sbírce zákonu a nařízení.

3. Ministru zahraničních věcí se ukladá, aby v dohodě se zúčastněnými ministry učinil další opatření, jichž je třeba k převedení této úmluvy.

Hladiac k tomu, že dlhá válka pokým sa skončila a do nej väčšina národov zapletená točia, spôsobila v rôznych čiastkach sveta nahromadenia značných množství zbraní a válečného streliva, ktorého roznesenie bolo by nebezpečným pre mier a verejný pokoj. Hľadiac k tomu, že je v niektorých čiastkach sveta nutné vykonávať, zvláštny dozor nad obchodovaním zbraňami a strelivom a jich držbou, hľadiac k tomu, že smluvné ujednania, menovite bruselské aktá zo dňa 2. júna 1890, ktoré podrobujú predpisom obchod zbraniami a strelivom v niektorých krajinách, nezodpovedajú už nynejším pomerom, ktoré vyžadujú podrobnejšie ustanovenie pre rozsiahle územie v Afrike a zavedenie obchodného riadu v niektorých územiach asijských, hľadiac k tomu, že je nezbytným zvláštny dohľad v morskom pásme priliehajúcom k niektorým krajom, aby zaistil účinnosť opatrenia vládami určených, jak pokiaľ ide o dovoz zbraní a streliva do týchto krajov, tak pokiaľ ide o vývoz zbraní a streliva z ich hlavných území; a s výhradou, že táto úmluva po uplynutí sedmi rokov bude revidovaná so zreteľom na získané zkúšenosti, prejavi-li v tom smysle pranie Rada Spoločnosti Národov usnesením väčšinou hlasov, v prípade potreby ustanoví-li svoje plnomocníky. Vysoké smluvné strany sa zaväzujú, zakázať vývoz válečných, tuto vymenovaných zbraní, totiž >del<, jakéhokolvek druhu, chrličov plameňov, púm, granátov, kulometov a zbraní malej ráže so zadu sa nabíjajúcich rozličného modelu, jakož i vývoz streliva pre tieto rozličné druhy zbraní. Zákaz vývozu tohoto platí o týchto zbraniach a strelív, či sostaveném alebo v čiastkach rozloženom spôsobe, to je jedno.

Článok 1., druhá veta: Vysoké smluvné strany vyhražujú si ničmenšie právo vydávať, pokiaľ ide o zbrane k ich užívaniu a právo medzinárodné nezapovedá, svolenie priečiacie sa tomuto zákazu, avšak jedine za tým účelom, aby sa dovolil vývoz zbraní pre potreby ich vlád alebo vláde niektorej z nich.

Jde-li o strelné zbrane a strelivo spôsobilé, aby slúžíly válke a iným účelom, vyhražujú si vysoké smluvné strany právo zistiť podľa dôležitostí určenie a iných okolností každej zásielky, k čomu má byť použitá ai v každom prípade právo rozhodnúť, platí-li i o nej ustanovenie tohoto článku.

Článok 2. Vysoké smluvné strany zaväzujú sa zakázať vývoz aj iných zbraní a streliva, než len zbraní a streliva válečného, či vo složenom alebo v čiastkach rozloženom spôsobe, sú-li určené pre pásma alebo kraje, dole v šiestom článku určené. Vysoké smluvné strany vyhradzujú si ničmenej právo vydať povolenie priečíce sa tomuto zákazu, ktoré povolenia samozrejme budú vydávať ich vlastné úrady. Na nich bude, aby sa napred presvedčily, že pre zbrane a strelivo sa žiada vývozné povolenie, ktoré by sa nedostalo, jakmile by odporovalo ustanovením tejto úmluvy.

Článok 3. O nákladoch, ku ktorým dojde plnenie smlúv sjednaných pred tým, než táto úmluva nadobudla pôsobnosti, budú platiť ustanovenia tejto úmluvy.

Článok 4. Vysoké smluvné strany sa zaväzujú, že nedajú vývozné povolenie zemi, ktorá sa zdráha prijať rozkazy, pod ktoré bola postavená, alebo ktorá by sa snažila, súc postavená pod poručenstvom niektorej mocnosti, opatriť si mimo jej hranice zbrane a strelivo, uvedené v článku 1. a 2.

Článok 5. Bude sriadený Ústredný Medzinárodný Úrad, podriadený Spoločnosti Národov. Jeho úkolom bude shromažďovať a uschovávať všeliké listiny, vymenené medzi vysokými smluvnými stranami ohľadom predávania, kupovania a obehu zbraní a streliva, o ktorých rozpráva táto úmluva.

Každá z Vysokých smluvných strán musí každoročne uverejňovať zprávu, obsahujúcu vývozné povolenia, ktoré dala, s označením množstva a určenia zbraní a streliva. O nich bude rečniť Ústrednému medzinárodnému úradu a generálnemu tajomníkovi a Spoločnosti národov zaslané bude po výtisku tejto zprávy.

Vysoké smluvné strany sa dalej zaväzujú, že budú zasielať Ústrednému medzinárodnému úradu a/ generálnemu tajomníkovi Spoločnosti národov úplné štatistické zprávy o množstvu a určení všeliakých bez povolenia vyvezených zbraní a streliva.

Kapitola II. Článok 6. Dovoz zbraní a streliva. Pásma zakázané a podrobené námornému dohľadu. Vysoké smluvné strany zaväzují sa, každá, pokiaľ ide o územie, podrobené jej právomoci, zamedziť dovoz zbraní a streliva o nichž mluví odstavec prvý a druhý, do týchto území pásem a zakázať ďalej ich dopravu a prevoz niže vytčeným morským pásmom:

1. Do celej pevniny africké, vynímajúc územie Alžíru, Libye, a Juhoafrickej Únie, V zakázanom, pásme africkej pevniny zahrnuté sú priľahlé ostrovy vzdialené menej ako 100 morských mil od pobrehu, ako i ostrovy Princovy, Sén-Thom, Annobon a Sokotora; ďalej je zamedzenie:

2. do Zakavkaska, Persie, Quadara, na poloostrov Arabský a do územia, asijskej pevniny, ktorá dňa 1. augusta 1914 príslušela k ríší otomanskej,

3. do morského pásma obsahujúce Rudé more, záliv odenský, záliv perský, jako i more Omanské a ohraničeného čiarou, ktorá vychádza od mysu Quardafui, ide podial rovnobežky tohoto mysu až tam, kde táto sa stýka s poledníkom 57° východnej dielke dľa Greenvič a odtiaľ dostihuje rovno východné hranice perské v zálivu Omanském.

Bude možno ďávať zvláštne dovozné povolenie do pásiem svrchu vyznačených len, kým budú, čo do pásma afrického, podliehať predpisom, uvedeným niže v článkoch 7. a 8, pokiaľ nebude prísnejších ustanovení, ktoré by platily v tých miestach. V ostatných pásmach v tomto článku vypočítaných budú povolenia podliehať podobným predpisom vydaným vládami, ktoré tam vykonávajú vládnu moc.

Kapitola III. Článok 7. Dohľad na suchej zemi. K dovozu zbrane a streliva do zakázaných pásiem bude zvláštna povolenie, keď bude možno dovážať len prez prístavy, ktoré k tomu určia úrady štátu, osady, protektorát lebo zeme podrobené mandátu.

Budú tam uložené na jeho náklad a nebezpečie do verejného skladišťa Dostaveného pod výhradný dozor a stály dohľad úradu a jeho sriadencov, z ktorých aspoň jeden musí patriť ku stavu správných úradníkov alebo, vojska. Prijimanie alebo vydávanie musí byť vždy vopred povedené správnymi úrady štátu, kolónie, protektorátu lebo zeme nadrobenej mandátu, leda že by šlo o zbrane a strelivo určené k výzbroji verejnej moci, lebo k organizácie obrany štátnych území.

V tomto prísnom smere pokračuje celá táto úmluva vysokých strán o dozoru nad obchodom zbraňou, strelivom, a látkami výbušnými, jak na zemi, tak i mori. Není možno, by mohla loď nejaká dovážať zbrane aľebo strelivo, aby sa na to neprišlo, V každých prístavoch budú prísne kontrolovať túto smluvu a može dojisť i ku konfiskácii lode, ktorá by sa opovážila na pr. pod falošnou vlajkou cudzého štátu prevážať neohlášene. Tento zákon vzťahuje sa i na súkromé osoby a kontrola bude presne prevádzaná i pri súkromých osobách, pokiľ ide o dovážení zbraní.

Preto navrhujem, slávny senáte, aby táto eminentná smluva o dozoru nad, obchodom zbraniami a strelivom, bola schválená tak, jak bola schválená vo výboru živnostensko-obchodnom. (Výborně!)

Místopředseda dr Soukup: Zpravodajem za výbor zahraniční je pan sen. Cholek.

Zpravodaj sen. Cholek: Vážený senáte! Zahraniční výbor projednal ve své schůzi 12. ledna o osnově zákona a usnesl se připojiti se k usnesení obchodně-živnostenského výboru. Doporučuji slavnému senátu, aby zákon tento byl přijat podle usnesení poslanecké sněmovny v plném znění. (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda dr Soukup: K debatě není nikdo přihlášen, přikročíme k hlasování.

Kdo souhlasí s ratifikačním usnesením, obsaženým ve zprávě výboru, ve čtení prvém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To jest většina, tím se přijímá ratifikační usnesení ve čtení prvém.

Přikročíme k dalšímu bodu, jímž jest:

12. Zpráva výboru sociálně-politického a rozpočtového o usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu zákona, kterým se mění a doplňují některá ustanovení zákona ze dne 20. února 1920, čís. 142 Sb. z. a n. o požitcích válečných poškozenou. Tisk 1198.

Uděluji slovo panu zpravodaji sen. Pánkovi. Prosím, aby se ujal slova.

Zpravodaj sen. Pánek: Slavný senáte! Především nežli pojednáme o předloze samé, chtěl bych konstatovati toto: Již koncem roku 1920 byl předložen zde v senátě iniciativní návrh pana senátora Hartla, týkající se změny zákona o požitcích válečných poškozenou. Tento zákon nebyl proto dlouho projednáván, poněvadž vláda nezaujala k němu svého stanoviska, a teprve když později, uprostřed roku 1921 se jednalo o iniciativním návrhu pana senátora Hartla, prohlásila vláda, že předloží svůj vlastní návrh. Sociálně-politický výbor vzal na vědomí prohlášení vlády a předložil jednání o iniciativním návrhu pana senátora Hartla a čekal. Vláda sice svému slovu dostála, ale předložila návrh svůj poslanecké sněmovně, ačkoliv věděla, že se v senátě projednává již iniciativní návrh o témž předmětu. Já, prosím, musím konstatovati, že v tom nutno spatřovati jakési bagatelisování senátu.

A nyní k předloze samé. Předloha, jak ji máme v rukou, je vlastně novelou, doplňkem zákona ze dne 28. února 1920, čís. 142 Sb. z. a n. Vláda odůvodňuje nutnost změn a doplňků v zákone jednak z důvodů-hospodářských, dále z důvodů sociálních a konečné také i administrativně-technických. Zmíněný zákon ze dne 20. února 1920, číslo 142 je vybudován na zásadě, že důchody, jež válečným poškozencům jsou přiznány na základě tohoto zákona, nemají jim vlastně poskytovati prémie za zranění neb za újmu, způsobenou pozůstalým předčasným úmrtím živitele, nýbrž, že mají nahraditi hmotnou škodu, vzniklou zraněním neb úmrtím, že však mají odpadnouti, jakmile jích zmíněné osoby nepotřebují k uhájení existence.