Kromě toho sleduje tento zákon jakousi tendenci výchovnou. Invalida nemá býti vyřazen ze společností hospodářsky platně působících jednotek, nýbrž má býti pobádán k tomu, aby i vlastní prací, pokud zbývající schopností výdělečnou jest mu možno, opatřil si prostředky existenční.
Novela, kterou máme v ruce, neuchyluje se od těchto zásad a chce pouze odstraniti některá tvrdá a příkrá ustanovení zákona a ovšem chce v prvé řadě zvýšiti důchod válečných poškozenců, ovšem v rámci finanční možnosti. K tomu chce novela také jaksi přizpůsobiti zákon, změněným hospodářským poměrům. I když novela tato, kterou máme v ruce, trvá na zásadě, že renta má býti pouze jakýmsi doplňkem k výdělku válečného poškozence, získanému jeho vlastní prací, nemůže přece jen přehlížeti okolnost, že poměry na pracovním trhu znemožňují mnohdy válečnému invalidovi, aby si zaopatřil existenci, aby si zaopatřil výdělek, takže vlastně v takovém případě ten důchod, tyto požitky, které mu plynou z toho zákona, jsou vlastně jedinou, řekl bych, jeho oporou finanční. Kromě toho nutno dále také poukázati na stále rostoucí nezaměstnanost, a je jisto, že v tomto roce proděláme po této stránce obrovskou krisi, zejména půjde-li naše valuta tak rapidně nahoru, jako jde. Jest jisto, že stojíme před obrovskou křísí v našem průmyslu, ze které vyplyne v první řadě veliká nezaměstnanost děl ní čiva a zaměstnanectva.
Po stránce sociální se ukazuje také, že je nutno měniti zákon, novelisovati, poněvadž některá stanovení zákona přitěžují válečným poškozencům ve větší míře, než vlastně sám zákonodárce zamýšlel. Četné předpisy, omezující nárok na důchod s ohledem na příjem, ať z činnosti hospodářské samostatné, nebo nesamostatné, nebo na zdroj tohoto příjmu, na příklad příjmu z trafiky, biografu, třídní loterie, jakož i na právní povahu zaměstnavatele, stát, země, okres, kteří zaměstnávají invalidy, o jichž věcné oprávněnosti ovšem nemůže býti pochybnosti vzhledem k zásadám, na kterých zákon o válečných poškozencích je vybudován, bylo nutno zmírniti, Konečně ve směru administrativně-technickém ukázala se potřeba změniti a doplniti zákon, jaksi celé řízení, jež předchází vyměřování důchodů, jmenovitě hledí se odstraniti, vlastně zrušiti okresní sociálně-lékařské komisionelní přehlídky, které se neosvědčily.
A nyní jaksi k podrobnostem tohoto zákona. Pouze několika slovy chtěl bych ho odůvodniti. Z důvodu rázu hospodářského, jak jsem se již z předu zmínil, jedná se nyní v předloze nadále o to, aby se zvýšily přiměřeně základy důchodu invalidů a pak vdovské a sirotčí pense a konečně příspěvky k těmto důchodům. Hranice důchodů při 100% invalidném zvyšuje se z 1800 Kč na 2400 Kč. Ze snahy přinutiti invalidy k činorodé práci vyplynulo ustanovení, které zmírňuje některá přísná ustanovení §u 2 a 6 zmíněného požitkového zákona. Z toho důvodu zvyšuje se hranice stanovená v §u 2 ze 4000 Kč na 6000, resp. až 12000 Kč. Ovšem zde bylo nutno jaksi rozlišovati osoby hospodářsky samostatné a hospodářsky nesamostatné. Z téhož hlediska - přinutiti invalidy ku práci - vychází také zejména změna §u 4, jenž stanovil, že válečný poškozenec, jemuž byla udělena licence, koncese, provozování biografu, anebo uděleno místo třídní loterie, trafika anebo podnik, který nařízením ministra byl prohlášen za rovnocenný, měl nárok podle zákona jen tenkráte a potud, pokud příjem z těchto podniků nepřevyšoval důchod. Nyní se to mění v ten smysl, že směrodatnou jest ta okolnost, zda příjem z těchto podniků nepřevyšuje o 100% požitky dle tohoto zákona, což je zajisté velmi výhodné ustanovení. Dosud ztrácel požitky podle tohoto zákona, jestliže mu byla udělena koncese, na příklad místo třídní loterie, biograf a pod. K tomu nutno poznamenati, že na příklad má-li trafiku, nelze to označiti za bezpracný příjem, poněvadž při tom pracuje, musí pracovati, když prodává. Z těchže důvodů pozměňuje novela zákon, kde v 2, odst. §u 4 stanoví, že se vztahuje předpis tohoto zmíněného odstavce zákona, kde peněžité služební požitky a naturální převyšují 6000 Kč ročně. Dosud to bylo jedině tam, kde měli na př. důchod, byli zaměstnáni u státní obce, okresu a ztráceli důchod, totiž plynul jim pouze z 50%. Nyní se to mění v ten smysl, že jedině tehda se mu snižuje o 50% jeho invalidní důchod, jestliže jeho požitky převyšují ročně obnos 6000 Kč, což je ustanovení zajisté velice lidumilné. Právě tak, jako návrh novely v intencích uvedeného zákona požitkového z 28. února 1920, snaží se invalidy práce schopné příměti ku práci, což jest zajisté také - řekl bych - stránkou lidovýchovnou, usiluje se zase na druhé straně, aby invalidům, kteří jsou absolutně ku práci neschopni, anebo z velké částí ku práci neschopni, na příklad váleční poškozenci úplně oslepli, aby jím zákon zabezpečil aspoň částečné jejich existenci.
Proto doplňuje se ustanovení tohoto zákona v tom smyslu, že obdobně výjimky mohou býti povoleny také ve prospěch válečných poškozenou, jichž výdělečná schopnost jest snížena alespoň o 50%, což je také velmi prospěšné. Tedy, změněné poměry hospodářské, o kterých jsem již mluvil, dokázaly často nedostatečnost vdovské pense i příspěvků sirotčích a důchodů předků. Má sice býti vdovská pense i příspěvek sirotčí, po případě důchod předků, pouze příspěvkem a ne náhradou existenčních prostředků, přece však musí se bráti zřetel k tomu, Že pro vdovy úplně výdělku neschopné, sestárlé anebo onemocnělé je tato vdovská pense jediným pramenem výživy. Rozlišuje proto, pokud vdov se týče, návrh novely vdovy výdělku neschopné, nebo sestárlé, od vdov výdělku schopných, anebo bezdětných. Pří vdovách úplně výdělku neschopných, zvyšuje se vdovská pense o 300 Kč, ježto částka 600 Kč v zákoně požitkovém stanovená ukázala se býti naprosto nedostatečnou. Z téhož důvodu zvyšuje se i důchod sirotčí.
A nyní některé změny po stránce právní. Poněvadž podmínkou nabytí důchodu jest státní příslušnost v Československé republice a nárok na důchod sirotčí jest nárokem odvozeným, klade zákon požitkový za podmínku pro nabytí důchodu sirotčího státní příslušnost československou pro oba rodiče. Tedy, měli-li nabýti důchodu sirotčího, musili oba rodiče býti příslušníky Československé republiky. V praksi však vyskytly se případy, vysvětlitelné dlouhou nepřítomností vojínů v rodinách, pobytem cizích vojsk v krajinách válkou postižených, event. dlouhým zajetím a vznikem nových státních útvarů na půdě bývalého Rakouska, že sirotci nemanželští po vojínu padlém, anebo po válečném invalidu, jichž matka je státní občankou československou, měli nemanželského otce, který nebyl státním příslušníkem československým. Přiznává-li zákon nárok na sirotčí příspěvek dětem nemanželským, je tím více morální povinností, aby příspěvek přiznán byl i takovým dětem nemanželským, když matka je státní občankou československou, kterou podle obecného, občanského zákona v příslušností sleduje nemanželské dítě.
Na Těšínsku je celá řada vdov se sirotky, jež optovavše pro československý stát byly nuceny, aby československé státní občanství nabyly, zříci se všech nároků v cizím státě, ale mužové jejich byli příslušní do Haliče, třebaže většinou už dlouhá léta v okrese Mor. Ostravském se zdržovali. Rodiny tyto polského jazyka ani neovládají a jsou po smrtí svých živitelů zůstaveny velké bídě, nedostávajíce odnikud podpor. Z toho důvodu také se rozšiřuje právo na důchod invalidní také na tyto osoby.
Zvýšení důchodu vdovského a sirotčího jakož i zvýšení důchodu předků - tohoto důchodu z 300 Kč na 400 Kč ročně - odůvodněno jest rovněž neutěšenými poměry hospodářskými, které se nijak dosud nezlepšily a odůvodňuje přirozeně také zvýšení hranice, stanovené v § 24 a 25 požitkového zákona, a to z částky 1800 Kč na 2400 Kč.
Nového ustanovení, to jest novelisování v tomto zákoně o důchodech sourozenců, je nezbytně třeba, to je skutečně lidumilné ustanovení. Bude sice málo případů, kde důchod ten bude přiznán, ale právě v těchto případech je přiznání důchodu toho téměř naprostou nezbytností. Jde o nejubožší případy, poněvadž na př. bratr-vojín, převzal péči o své sourozence, kteří nejsou vůbec výdělku schopní a neměli nikoho, kdo by se o ně staral. V takových případech výminečných je jistě spravedlivé, aby zde byl přiznán důchod invalidní.
Konečně pokud se týče předpisů sociálně-lékařských o sociálně-lékařských prohlídkách válečných invalidů v této novele, navrhuje novela změny těchto předpisů vzhledem k reorganisaci, kterou vláda hodlala provésti v oboru tom, čímž také bude změněn obsah nařízení ze dne 23. dubna 1919, č. 224 Sb. z. a n. Na př. vláda se rozhodla na úplné změně těchto prohlídek sociálně-lékařských a postaviti je na nový základ.
To by byly asi nejpodstatnější změny této novely požitkového zákona. Náklad bude činiti podle aproximativních výpočtů ministerstva sociální péče asi 150 milionů korun nového nákladu, tedy náklad zvýšený, ale o to je už postaráno v rozpočtu na rok 1922.
Sociálně-politický výbor pojednal o této předloze k této novele velmi podrobně a nepřičinil naprosto žádných změn, poněvadž uznal, že šla vláda skutečně - řekl bych - na mez možnosti finanční. Byly sice v sociálně-politickém výboru z různých síran činěny opravné návrhy po stránce finanční, ale abychom zbytečně neprodlužovali předlohu, poněvadž tato má vstoupiti v činnost prvním únorem, musili jsme tyto pozměňovací návrhy odmítnouti, poněvadž by také zase musila se hledati nová úhrada a poněvadž by to znamenalo nové zatížení rozpočtu.
Proto prosím plenům slavného senátu, aby schválilo předlohu, tak jak byla usnesena v sociálně-politickém výboru, to jest v nezměněném plném znění podle usnesení poslanecké sněmovny.
Předseda (zvoní): K slovu přichází pan sen. dr Karas jako zpravodaj rozpočtového výboru.
Zpravodaj sen. dr Karas: Slavný senáte! Sociální důvody tohoto zákona vysvětlil zde podrobně pan předřečník, referent výboru sociálně-politického. Pokud se týče výboru rozpočtového, zabýval se tento otázkou tou pouze potud, že se zvyšuje důchod invalidů a jejich rodin a naopak, že se snižuje hranice samotného příjmu, kdy mají jaksi nárok ještě na příjem a. že úhrada těchto zvýšených požadavků je obsažena v rozpočtu na rok 1922 a to od 1. února 1922, kdy zákon má vejíti v platnost.
Se zřetelem na tuto úhradu navrhuje rozpočtový výbor přijetí této osnovy tak, jak se na ní usnesla poslanecká sněmovna.
Předseda: Zahajuji debatu. K slovu je přihlášen pan sen. Jarolim, Kadlčák a Hartl.
Uděluji slovo prvnímu řečníku panu sen. Jarolimovi.
Sen. Jarolim (německy): Slavný senáte! Více z nutnosti, nežli z vlastního popudu předložila vláda poslanecké sněmovně osnovu, podle níž zákon ze dne 20. února 1920 má býti změněn. Předloha vztahuje se na vybudování sociální péče o válečné invalidy, vdovy a sirotky. Beze všeho chceme přiznati, že tato předloha oproti dřívějšímu zákonu přináší několik zlepšení. Bohužel dlužno však také zjistiti, že na této vládní předloze zde v senátě žádných podstatných zlepšení předsevzato nebylo, poněvadž se poslanecká sněmovna zásadně postavila na půdu vládní předlohy. Klub německých sociálních demokratů se snažil přivoditi podstatná zlepšení. Podal 42 návrhů, z těchto 42 návrhů však přijaty byly pouze dva, byť i ne rázu zcela nepodstatného, které však přece tolik neznamenají. 40 návrhů bylo zamítnuto. Když nyní tato předloha přišla do této slavné sněmovny, zabývali jsme se jí v sociálně-politickém výboru. Podstatnou část návrhů, v poslanecké sněmovně zamítnutých, jsme opětně podali. Bohužel nepodařilo se nám proniknouti ani s nejskromnějším návrhem, poněvadž sociálně-politický výbor předem prohlásil, že není myslitelno, aby na této předloze ve formě, poslaneckou sněmovnou přijaté, ještě něco bylo měněno. Ačkoli tedy ve slavném senátu nebude valné ochoty přijmouti naše návrhy, pokládáme přece za svoji povinnost, abychom tyto návrhy opakovali, poněvadž nemůžeme pochopiti a nemůžeme tomu rozuměti, že diktát, který >Pětka< vymyslela, musí jednoduše býti přijat jako nezměnitelný a nedotknutelný. Považujeme za svoji povinnost část těchto návrhů opětovati proto, poněvadž by to bylo opomenutím vůči válečným invalidům, vdovám a sirotkům, kdybychom se nyní, jak řečeno, nepokoušeli o to, abychom s těmito návrhy přece pronikli.
Dvanáct návrhů, které jsme již podali v sociálně-politickém výboru a které zde v plenu opětujeme, vztahuje se vesměs na zvýšení důchodů, podávati všechny ostatní návrhy, které také směřovaly ku zlepšení několika jiných míst v zákoně, toho jsme se zřekli. Nejprve § 2 zákona. V úvodním zákoně stojí, že všichni váleční invalidé, kteří mají příjem nejméně 4000 K, nemají nároku na invalidní důchod, V této příčině byl zákon změněn potud, že místo 4000 K má býti stanoveno 6000 K. Navrhovali jsme, aby na místo 6000 K bylo stanoveno 16.000 K. Tento návrh, myslíme, nemůže naprosto býti považován za neskromnost, vyplývá ze skutečných poměrů. 16.000 K dnešních dávno již neodpovídá 1200 K předválečných. Na všeobecný pohyb cen dlužno za všech okolností dbáti, poněvadž jinak by se došlo ku zcela mylným závěrům. Jestliže se ve vládní předloze, případně v zákoně, na kterém se poslanecká sněmovna usnesla, praví, že za základ má býti vzat příjem 6000 K, znamená to, že každý invalida, jenž denně vydělá 20 K, vyloučen jest z důchodu. Může býti, že když panuje všeobecná nezaměstnanost, že průmysl neustále se ptá po dělnících, jest pak možno několik válečných invalidů umístiti. Čím více však stoupá nezaměstnanost a podnikatelé mohou nemocné dělníky odstraňovati, tím více váleční invalidé nemají možnosti dosíci větší mzdy. Když tedy trvale dosáhnou skromné přece mzdy 25 K, může jim býti důchod zastaven, to tedy pří mzdě, od které skutečně nikdo nemůže žíti.
Dále jsme navrhli, aby v §u 3 byla učiněna změna. Na základě vládní předlohy jest zde stanoveno, že válečnému invalidovi, jenž má příslušníky, započitatelný příjem může bývá zvýšen o 10%. I při největších rodinách může započitatelný příjem v nejlepším případě obnášeti 10,000 K, ve výminečných případech stoupne tento obnos na 11.000 K. Také v tom spočívá krutost, i navrhujeme, aby započitatelný příjem z 10,000 byl zvýšen na 20,000 K.
§ 7 pojednává o výší důchodu, praví se lam, že důchod se zvyšuje z 1800 na 2400 korun. Naproti tomu navrhujeme, aby roční důchod pro válečného invalidu obnášel 4800 K. Také to jest za daných poměrů ještě velmi skromným důchodem. Musíme přece pohlížeti na věci tak, jak se ve skutečností mají. Přepočteme-li důchod, 2400 korun ve vládní předloze obsažený, na den, nemá dotyčný válečný invalida denně více než 66 hal., aneb, vezme-li k tomu těch 50% válečné přirážky, jest to celkem 99 hal. Tento důchod se však vyplácí jen tehdy, jestliže dotyčný pozbyl alespoň,85% výdělečné schopnosti, když tedy již ničeho si vydělati nemůže. Ale každý, kdo jen poněkud je obeznámen s hospodářským životem, ví, že držíme-li si v rodině malé domácí zvíře, psa nebo kočku a chceme-li toto zvíře jen trochu uživiti, že k tomu denně musíme spotřebovati 99 hal.; pro člověka tedy v takovémto případě nic nezbude. Jinak navrhujeme, aby vdovský důchod byl zvýšen na 8100 K. Vládní návrh stanoví - pravím vždy vládní návrh, poněvadž se poslanecká sněmovna tak usnesla - že vdovský důchod má obnášeti 6000 K. Jest to týž obnos, který v tomto zákoně jest obsažen. Jen v těch případech, kdy vdova má 2 dětí, zvyšuje se obnos na 900 K. Jest tedy zcela odůvodněno a není naprosto přílišné, navrhujeme-li, aby důchod pro vdovy byl zvýšen na 1800 Kč ročně. Jinak v návrzích, které jsme podali, stojí v §u 17, že vdovy, které překročily 55. rok věku, obdržeti mají ku svému základnímu důchodu příplatek alespoň 50%. Ohledně sirotčích důchodů navrhujeme, aby obnos 400 Kč byl zvýšen na 900 Kč. Z toho také vyplývá, že ve všech ostatních paragrafech, kde se tytéž cifry opakují, bylo by na příslušném místě zařaditi obnos, námi stanovený.
To by v podstatě bylo, co chceme říci k návrhům a na jejích odůvodnění. Nepovažují naprosto za nutné, abych ještě jednou všeobecně vykládal, jak těžká, jest bída a nouze našich válečných vdov a sirotků. Váleční invalidé, vdovy a sirotci jsou obětí nynějšího soukromo-kapitalistického systému. Jsou to oběti, liteře padly na jiném bojišti, oběti stavu, jenž způsoben byl soukromo-kapitalistickým hospodářstvím a těmi třídami, které vládnou v tomto státě a také v jiných státech a které stojí na stanovisku, že soukromý kapitalismus nadále má zůstati. Tyto třídy nechť také pečují o obětí, které padly na bojišti války a na bojišti průmyslu. Úlohou státu jest, pečovati o tyto oběti.
Doufáme, že slavný senát přijme naše návrhy, poněvadž to, co žádáme, jest jen samozřejmé, co se zde má státi, Očekávajíce, že slavný senát naše návrhy příjme, uznáváme zároveň, že zákon vykazuje několik malých zlepšení, i doufáme jen, že to, co se posud stalo, jest etapou ku dalšímu zlepšení a vybudování tohoto zákona. (Potlesk na levici.)
Předseda: K slovu přichází druhý pan řečník a to pan sen. místopředseda Kadlčák. Uděluji mu slovo.
Sen. Kadlčák: Slavný senáte! Velmi zřídka se stává, že by shromáždění naše s takovou ochotou, radostí a jednomyslností schvalovalo usnesení poslanecké sněmovny. To jistě mohu prohlásiti jménem všech. Neboť kdyby bylo možno, přípustno, kdyby nebylo nebezpečí, že bychom tento jistě zákon vítaný, zákon nutný, znemožnili, způsobili oddálení, snad bychom některé věcí zlepšili ve prospěch těch, pro které ten zákon je dělán. V tom ohledu celý senát, v právo i v levo, má jednomyslný úsudek, že dnes konáme něco, co jest povinností čistě lidského stanoviska, a všecko ostatní jde stranou. (Souhlas.)
Chceme, máme a přejeme si pomoci těm nejubožším. A kdybych směl a mohl činiti návrhy na zlepšení, celou řadu bych jich uvedl, a to zvláště ohledně těch kteří nejvíce byli postiženi, a to jsou slepí a mužové, kteří se stali ne vlastní vinou, nýbrž vinou společnosti lidské těmi nejnešťastnějšími lidmi. A když o těchto věcech mluvím, bylo by to, skoro bych tak řekl, aktem nevděčností, kdybych s tohoto místa při této příležitosti nevzpomněl muže, který právě v otázce válečných poškozenců získal si zásluh nesmírných. O tom je jeden úsudek mezi všemi kulturními národy i mezi těmi, kteří jinak mají jiné názory. Míním tím vzpomínku vděčnosti papeži-mírotvorci Benediktu XV. (Senátoři lidové a ľudové strany povstávají.)
Pontifikát Benedikta XV. spadá skoro úplně do období válečného. V den jeho nastolení, 3. září 1914, zuřily již boje na všech frontách a také v den úmrtí jeho nebyly vlny válečné ještě zcela utišeny. Papež Benedikt také věnoval všechno úsilí, aby rozvaděné bratry lidské společnosti smířil. Když byli umlčeni ve válčících státech všichni, kdož mluvili o míru, nebyl umlčen sv. Oteč. Na toho si přece nikdo netroufal. Jeho okružní listy jsou plné plamenného odsouzení války a vraždění. Sotva 5 dní po nastolení, dne 8. září 1914 promluvil mezi jiným:
>Z nejhlubšího srdce, odsuzujíce válku a vraždění, prosíme, zapřísaháme ty,kteří vládnou národům, aby dali souhlas, by všecky jejich spory byly odstaveny kezdaru, lidské společnosti v úvaze, že již až příliš zármutků. Kéž bynahlédli, že už je dosti díla zkázy, aby bylo nutno hromaditi ještě více běd a zármutkůKéž by nahlédli, že už je dosti díla zkázy a prolité krve, a kéž by si pospíšilizahájili vyjednávání o mír a podali si ruce.< Tak mluvil papež míru brzo po vypuknutí války.
A v encyklice ze dne 28. července 1915 praví:
>Ve svatém jménu Boha našeho nebeského, Otce a Pána, a pro požehnanou krev Ježíšovu,která lidskou duši vykoupila, zapřísaháme Vás, kdož z Boží Prozřetelnostiurčeni jste k vládě nad válčícími národy, abyste učinili konec strašlivému vraždění,které už po celý rok zneuctívá Evropu.
Pomněte, že národové neumírají, vždyť národové, jsou-li potlačováni, snášejísice jařmo na ně vložené, ale připravují se na osvobození, přenášejícez pokolení na pokolení smutné dědictví zášti a pomstychtivosti.
Požehnán budiž, kdo první pozvedne olivovou ratolest míru, nabídne nepřítelipravici, podávaje mu rozumné podmínky míru.<
Papež snažil se veškerým úsilím sprostředkovati mír. Jeho snahy neměly však výsledku, neboť válčící strany rozhodnuty byly k boji až na smrt jednoho odpůrce. Papež ani po zmaru mírové své nabídky r 1917 nepřestal zmenšovati bědy válečné; jak jen mohl, tak zvláště se staral o osud zajatců a svými delegáty vyšetřoval jejich postavení. Přičinil se, aby tyto bědy byly pokud možná na,nejmenší míru zmenšeny. A vypravuje se - a tato pověst nebyla nikým vyvrácena - že když dr Kramářovi hrozila šibenice, papež Benedikt XV. svým vlivem na patřičných místech učinil to, co mu velela láska křesťanská. Zakročil ve Vídni a my se domníváme, že ne bez výsledku. Chtěl a působil, aby odstraněno bylo házení granátů a jiných věcí s válečných letadel na bezbranná města, ale Němci to nepřijali. Jeho je zásluhou, že došlo k výměně válečných poškozenou.
Ani po válce nepřestal Svatý Otec léčiti rány válečné, pokud to jen bylo v jeho silách. Posílal peníze na výživu chudých dětí do Německa, Polska, naší, republiky a Ruska, Hlavně o Rusko pečoval papež, ba intervenoval u Lenina, aby rudá armáda přestala trýzniti pravoslavné kněze a biskupy.
Benedikt XV, měl oči otevřené i pro sociální boje, měl pochopení a dal sociálnímu hnutí křesťanskému direktivu, která podnes platí. Jest znám jeho dopis, v němž se vyslovuje pro účast dělníků nejen na zisku v továrnách, nýbrž i na podniku samém - zajisté stanovisko čistě moderní, socialistické. Celou svojí činností zasloužil si tedy Benedikt XV. právem názvu >Papež míru<, a my dnes rádi konáme akt vděčnosti, když jeho záslužné činnosti vzpomínáme a přejeme, aby mu Pán Bůh dal za to nebeskou slávu.
Tolik jsem považoval za, svou povinnost a za svůj úkol, abych s tohoto místa pronesl a domnívám se, že nenaleznu odporu k tomu, co jsem pronesl. (Potlesk.)
A nyní k zákonu samému. Velectění! Jak rádi bychom všechny ty zlepšovací návrhy, i když pocházejí od stran oposičních, schválili, kdyby to bylo možné. Ale, pánové z oposice, uvažte. Vám je to snadná věc, jest to vaše právo a takřka vaše povinnost, činiti tyto nejkrajnější návrhy a požadavky, ale povinností naší jest souhlasiti jen s tím, co je možné a proveditelné. K tomu je oposice, aby, žádala co nejvíce a na to je ubohá koalice, aby našla správnou cestu k tomu, co je na teti čas dosažitelné a jisté není to vždycky ten nejlepší přítel, který všechno doporučuje, když to sám nemůže splniti, když to splnění závisí od jiné vůle.
Jak rád bych nyní, pánové, probral zákon s našeho stanoviska. Než úkol mně přidělený jest vyčerpán, nechci vás zdržovati a proto končím přáním, aby návrh, jak byl přednesen, celým shromážděním, i slavnou oposicí byl schválen. Tím končím. (Potlesk.)
Předseda (zvoní): K slovu je přihlášen pan sen. Hartl.
Sen. Hartl (německy): Slavný senáte! Při posuzování projednávané předlohy vycházím ze zásady, že péče o invalidy, válečné vdovy a sirotky musí býti vybudována až do nejkrajnější finanční možnosti.
Tuto zásadu, pro kterou mluví důvody ethické a sociálně-politické, zastával jsem již ve starém Rakousku od prvního dne války slovem a písmem se vší rozhodností, i nemám příčiny, abych se jí nyní stal nevěrným.
Bohužel shledávám, že této zásady v předložené zákonné novele vůbec není dbáno. Vláda sice většinou zvýšila důchody válečných poškozenou, stanovené v únorovém zákoně z r. 1920, ale měrou zcela nepostačitelnou, která nepřekročuje třetinu starých, dávno za neudržitelné uznaných požitků. Klade-li, vláda důraz na výchovnou tendenci, míti invalidy k tomu, aby vlastní prací sobě zjednali existenčních prostředků, jest to samo o sobě zcela dobré a rozumné. Ale jde-li tato výchovná tendence tak,daleko, že se invalidovi zkracuje již nepatrný důchod, má-li vlastní výdělek větší nežli 6000 K, pak to skutečně není ani dobré, ani rozumné. Považme jen, že podle předloženého návrhu úplně k výdělku neschopný invalida, má-li obdržeti plný důchod 2400 K, nesmí míti více, nežli 8400 K veškerého příjmu, čítaje v to důchod. Co jest nad to, strhne se z důchodu! Nemyslím, že by se někdo v tomto domě obával, že by se některý invalida s takovýmto příjmem mohl oddávati trestuhodnému přepychu. (Souhlas.)