Co se týče §u 2, tu předsevzali jsme pouze nepatrné změny, které jsou jaksi důsledky jevící se z §u 1.

Pokud se týče §u 3, tu ovšem vládní osnova zní v tom smyslu, že dosavadní předpisy o osvobození osob v §u l uvedených od daní a dávek, stanovené již ve zvláštních zákonech, se tímto, zákonem neomezují. Poukázali jsme k tomu, že tyto zvláštní předpisy nejsou pouze rakouské, nýbrž i uherské. Ale jelikož vládní zástupce na to upozorňoval, že případy takové se velmi zřídka sběhnou a poněvadž také nezavdaly posud podnětu k nějakým sporným výkladům a poněvadž také státní správa míní unifikovati berní zákonodárství, ponechali jsme prozatím tento odstavec.

Čtvrtý paragraf pak jsme zrušili vzhledem k tomu, že jíž obsažen jest v dikci, jak výborem usnesena byla v §u l.

Pokud se týče §u 5 vládní osnovy, přizpůsobili jsme tento paragraf poněkud lépe tomu, aby byl více jasnější, poněvadž ten motiv, který byl udán na konec, jaksi je zatemňoval a tím, že byl položen vpřed, dal jaksi jasnější znění zákonu tomu.

Vzhledem k tomuto žádám a navrhuje vám zahraniční výbor, aby připojená osnova zákona byla schválena.

Místopředseda dr. Soukup (zvoní): Zpravodajem za výbor rozpočtový je pan sen. dr. Karas. Prosím, aby se uchopil slova.

Zpravodaj sen. dr. Karas: Slavný senáte! Mluví-li se o exterritorialitě určitých osob, tu pravidelně ta naše představa jde příliš daleko. My si v té exterritorialitě představujeme asi to - zejména v oboru práva finančního - co býval panovník v našem státě, který byl vůbec prost veškerých daní a poplatků; když ten panovník u nás měl soukromé statky, podniky,

používal pošt, železnic, veškerých dopravních prostředků, byl sproštěn nejen veškerých daní, nýbrž i poplatků, které jsou jako ekvivalent za používání zařízení státního. Tak daleko ovšem exterritorialita osob zahraničních nikdy nejde. U nás, jak mezinár. právo tu exterritorialitu vytvořilo, jde pouze o sproštění od jistých určitých daní, po případě také někdy od nějakých poplatků, nebo dávek, které jest velice striktně obyčejovým právem mezinárodním stanoveno. Tyto dosti striktní předpisy mělo původně i Rakousko a Uhersko, a my zákonodárstvím naší republiky jsme pouze převzali veškeré ty platné zákony staré říše, dokud nebudou výslovně jinak upraveny a převzali jsme tedy i ta jistá sproštění, což je však finančně dosti jenom malého významu. Tak pří daních přímých jest to snad jenom daň z té budovy, kde vyslanec, po případě vyslanectvo nebo konsulát bydlí, a jen když budova patří cizímu státu a slouží výlučně jen za byt toho vyslance a za úřadovnu a kanceláře vyslanectva. Avšak vyslanec a jeho rodina neb personál vyslanectví nejsou sproštěni od takových daní, když by byli soukromými vlastníky nějakých nájemných budov nebo výrobních prostředků, živností nebo nějakého podniku. V tom případě musí platiti daně jako každý jiný. Nejakutnějším to bývá pří clech, když zástupci cizích států přestupují hraníce, a stěhují se do našeho území; v takových případech jen clo na zařízení, která si vezou a nutně potřebují pro svou domácnost - ať je to zařízení bytové, šatní, ložní prádlo a potraviny - jen to je osvobozeno od cla; kdyby však vyslanec si vezl věcí, které by měl na soukromé obchody, podléhá za ně clu jako každý jiný poplatník. Ohledně dávek spotřebních zde vůbec nebylo žádného sproštění osob zahraničních. Je známo přec, že ta osoba, když pije u nás nápoje lihové, konsumuje potraviny atd., že musí tak stejně platiti cenu kupní, ve které jest obsažena kvóta dávky veřejné, jako každý jiný konsument. Skutečně to sproštění osob zahraničních, exterritoriálních, jest dosti úzké a za účel má jen to, aby ta exterritoriální osoba mohla řádně plniti své poslání v našem státě. Vtom pouze směru jisté sproštění nastupuje; ale všude tam, kde jest dávka nebo daň jako ekvivalent za užívání nějakého zařízeni státního, po případě zemského nebo obecního, musí ta osoba platiti dávku jako každý jiný. Pro obor práva finančního tedy osvobození to velikého významu nemá. Pan referent výboru zahraničního vyložil již důvody,, které vedly vládu k předložení této osnovy a které vedly výbor zahraniční k tomu, aby původní osnova vládní byla restringována v tom směru, že se vládě nedává tak libovolný pouvoir, aby mohla stanoviti kterékoliv vyloučení nebo osvobození. Osvobození platí pro zástupce cizích států, diplomatických missí atd. již ex lege, a vysloveno samým zákonem, že míra toho osvobození bude platiti za hranici i pro naše příslušníky. Na to kladu důraz, že všude bude platiti zásada reciprocity, že zástupci cizí mají nároky na sproštění jen pokud cizina přiznává je našim zástupcům. Z toho důvodu jest patrno, že nebylo možno v záhone taxativně vypočítati všecky případy sproštění, poněvadž v případě, že by cizí stát totéž sproštění nám nedával, museli bychom náš zákon měniti. Z toho důvodu jest nutno dáti vládě zmocnění, aby mohla na základě reciprocity takové sproštění, po případě šíří toho sproštění vysloviti. Proto navrhuje rozpočtový výbor slavnému senátu přijatí návrh vládního zákona tak, jak byl v zahraničním a rozpočtovém výboru upraven. (Pochvala.)

Místopředseda dr. Soukup: K slovu jest dále přihlášen pan sen. dr. Spiegel. Prosím, aby se uchopil slova.

Sen. dr. Spiegel (německy): Slavný senáte! Jednou z nejdůležitějších zásad demokracie jest rovnost, rovnost pro všechny státní občany, rovnost však také pro všechny, kdož ve státě bydlejí, rovnost práv a rovnost povinností. Je však pochopitelné, že takovouto zásadu nelze provésti úplně a bez výjimky. Jsou také výjimky z toho. Avšak tyto výjimky potřebují pak náležitého odůvodnění, mají-li býti snesitelný. Takovouto výjimkou jest na př. parlamentní imunita. Imunita sama sebou je třeba něčím nedemokratickým, neboť ona tvoří výsady, avšak jest netoliko snesitelnou, nýbrž jest nutnou v demokratickém státě, přihlížíme-li, k jiným zájmům, poněvadž jest předpokladem svobody, ježto parlament jen je-li svobodným, jsou-li jeho členové nedotknutelní, může býti schopen toho, aby dostál svému úkolu. Podobně jest tomu s exterritorialitou. Také exterritorialita zjednává výsady, avšak tyto výsady tvořeny jsou v zájmu mezinárodním, vnitrostátní rovnost staví se do pozadí oproti mezinárodní svobodě zástupců států. A u exterritoriality nezůstáváme státi, nýbrž duch doby nese se k tomu a tendence vývoje jest ta, přiznati exterritoriálním osobám také osvobození od daní a dávek. Že Československo této tendenci vyhovuje, jest pochopitelno, neboť jest malým státem uprostřed mnohých jiných států, a to co platí v jiných státech, musí také platiti zde. Ale uchylujeme-li se od zásady rovností takovým způsobem, jak tomu jest u imunity a u exterritoriality, pak se musí zase v dotyčném specielním oboru uplatniti tato zásada rovností. Tak na př. není, pokud jde o imunitu, žádného rozdílu, není rozdílu pokud jde o poslance a senátory, není rozdílu pokud jde o národnost, -stranu a pod, a rovněž není rozdílu pokud jde o exterritorialitu.

Exterritoriální osoba jest na roven postavena jiné exterritoríální osobě.

Ale jest zde ovšem potíž, kterou nelze popříti, a tato potíž spočívá v tom, že pří osvobození od daní a dávek musíme předpokládati vzájemnost. Stát nemůže přiznati diplomatickému zástupci jiného státu osvobození od daní, jestliže druhý stát nepřizná totéž a více versa. To jest reciprocita, která zde jest předpokladem pro osvobození od daní a dávek. Ovšem musí tato zásada reciprocity býti pojata široce, neboť různé státy mají různé systémy daňové, a formální matematická rovnost nemůže zde nikdy býti. Do té míry není námitek proti vládní předloze, která přece také tvoří podklad předlohy, o které zde jednáme. Ale přihlédneme-li k vládnímu návrhu, shledáváme, že tvoří nerovnost anebo alespoň poskytuje možnost, takovouto nerovnost utvořiti, kterou bych nepovažoval za možnou, kdybych ji zde nečetl vytištěnou. Vládě totiž dává se dle návrhu zmocnění, aby osvobození od dávek a daní poskytovala dle volného uvážení, aby je jednomu státu poskytovala, druhému státu odepřela. Nastupuje tedy jíž na místě rovnosti libovůle, administrativní uvážení. S jedním státem možno jednati lépe nežli s druhým, dle osnovy zákona; zdůrazňuji stále znovu, že dle vládního návrhu jsou dokořán otevřeny dvéře protěžování států. Se spřátelenými státy bylo by možno jinak jednati nežli s jinými, a abyste mně uvěřili, pánové, že tomu tak jest, chci přečísti dotyčné místo. Praví se totiž v důvodové zprávě vládni, že vládě nutno uděliti zmocnění, aby jednala právě dle svého uvážení; a nyní se praví doslova dále: >Tím způsobem ponechává se vládě možnost individuelně upraviti osvobození exterritoriálních osob podle jednotlivých států a sice i co do věci i co do okruhu osob, dle toho, jak vzájemnost jest upravena a jak to vyžadují vztahy naší republiky k jednotlivým státům<. To znamená tedy: některé státy jsou s námi spřáteleny, těm poskytujeme výhody a zpropitné, ostatní státy, které s námi nejsou spřáteleny, potlačujeme. To ovšem jest něco zcela neslýchaného, demokratické republiky nedůstojného a obzvláště v mezinárodním styku naprosto nepřijatelného. (Německy: Velmi dobře!) Než musím přiznati, že tento vládní návrh v zahraničním výboru v tomto směru byl změněn. V prvním odstavci návrhu bylo na místě zmocnění dáno ustanovení zákona. To znamená, že nezávisí od vlády, zda-li jednotlivé exterritoriální osoby od daní a dávek jsou osvobozeny čili nic, nýbrž zákon praví: >jsou osvobozeny<, Zákon totiž nyní praví: >Hlavy cizích států a jejích průvod, diplomatičtí zástupcové atd. jsou osvobozeni od státních a jiných veřejných daní a dávek za předpokladu vzájemností<. Vládní návrh tedy v zahraničním výboru byl podstatně zlepšen a jest zde znáti znaleckou ruku pana kolegy Krupky. První odstavec návrhu ve svém nynějším znění jest sice lepší nežli vládní předloha. Čteme-li však po prvé větě větu druhou - a to přece musíme - pak vidíme, že to co pravou rukou bylo dáno, levou se zase bére. To znamená, ve druhé větě nastupuje zase uvážení vlády, vláda také dle nynějšího návrhu má možnost jednomu státu něco poskytnouti, co druhému chce odepříti, byť by to zde nebylo řečeno výslovně, nýbrž ve druhém odstavci... (Sen. Havlena: >Na základě reciprocity cestou nařizovací!<).... to stojí v prvém odstavci, to je samozřejmé, o tom by zákon nemusel dále mluviti ani slova, reciprocita jest dle prvého odstavce předpokladem. Ale druhý odstavec nezabývá se reciprocitou, nýbrž zní: >Okruh těchto osob - přichází zase neblahý výraz okruh osob - okruh těchto osob, druh daní a dávek jakož i míru osvobození přísluší stanoviti ministru financí ve shodě s ministrem zahraničních věcí, jemuž také náleží rozhodovati o tom, má-li stát československý hraditi státní a jiné veřejné dávky a daně, jež dříve jmenované osoby nesly,< to znamená jinými slovy: v prvém odstavci sice vyslovena jest zásada, že diplomatické osoby jsou osvobozeny, ale tato zásada platí jen Všeobecně, ve zvláštním případě má přece určiti vláda, jakým způsobem tento okruh osob omezí. To je něco, co přirozeně je zcela, nepřijatelno.

K tomu měl bych ještě jednu státoprávní námitku, totiž: jak to má vláda určiti? Pan senátor Krupka řekl před chvílí jako zpravodaj, že to má určiti cestou nařízení. To však není pravda, o cestě nařízením zde nestojí ničeho, a bylo-li pomýšleno na cestu nařízením, nesmělo by dle. ústavy zníti: >ministr financí v dohodě s ministrem věcí zahraničních<, nýbrž mělo by zníti: >vláda, poněvadž jen vládě dle ústavní listiny přísluší právo nařizovací, nikoliv jednotlivému ministrovi.< Jestliže však jednotliví ministři jsou splnomocněni o tom rozhodovati, pak jest tu mínění, zřejmé mínění, že ministr má rozhodovati nikoli cestou nařízení, nýbrž cestou opatření, nikoli generelně, nýbrž v jednotlivém případě; tak tomu také rozuměl rozpočtový výbor, jenž praví: >vládě uděluje se zmocnění rozhodovati v každém konkrétním případě<. V každém konkrétním případě, tedy opatřením! Ostatně také rozpočtový výbor věcí rozuměl právě tak jako kol. Havlena, že se vztahuje jen na reciprocitu. To právě není správné, že se to vztahuje na reciprocitu. To jest řečeno v prvé větě a o tom měla by rozhodovati v jednotlivém případě vláda, aniž by zákon o tom něčeho říkal, ale v daném případě. Zde však zmocnění jde daleko za tuto mez (Sen. dr. Hilgenreiner [německy]: To může platiti také pro komornou, pro každého cídiče bot atd.!). Ano, ale nejen to. Ježto jest zde řeč o okruhu osob, znamená to netoliko, že určiti jest druh osob, nýbrž že může také o každém jednotlivém státě dáno býti zvláštní ustanovení. (Sen. dr. Hilgenreiner [německy]: Ale vyslanec musí býti při tom, jinak by zákon neměl smyslu!) Ano, to jest ten okruh osob. To však jest interpretatio benigna; jsou však také jiné interpretace, věc mohla by býti vykládána také jinak. Každým způsobem dává se zde vládě dalekosáhlá plná moc, a ještě dalekosáhlejší v §u 4, ježto to, co ohledně §u i pouze v důvodové zprávě jest naznačeno, 'stojí v zákoně samém. Tento § 4 praví; >Bude-li zájem státu toho vyžadovati, aby určité missí přiznány byly jisté výhody, jež jí jinak nepříslušejí, zmocňuje se vláda učiniti tak zvláštním nařízením. Zde jest nařizovací cesta výslovně předepsána. Určité misse mohou obdržeti jisté výhody. Proč a kterak právě tyto určité a proč ne jiné misse, to nevíme, zde také zase má vláda svobodnou volbu. (Výkřik: To bude protekce!) Zajisté! A mám za to, praví-li se určité, jisté, pak jest tento celý § 4 naprosto neurčitý a zhola nejistý.

O právnických nedostatcích předlohy nechci se vyjádřiti. Nechci tím slavný senát nuditi. Jsem si přece vědom, že zde nejsem ve spolku právníků. (Sen. dr. Hilgenreiner [německy]: To zase udělá pan president!) Pan president má beztoho velmi mnoho práce s parlamentem. (Veselost.) Pan president jest s námi v oposici proti parlamentu. (Veselost.) Pravím tedy, že nechci sáni probírati právnické nedostatky, chci jen nechat promluviti oba výbory, výbor zahraniční a výbor rozpočtový. Výbor zahraniční praví k §u 3, vytýkaje zcela potichu, že by mohly vzniknouti pochybnosti vzhledem k tomu, že na Slovensku platí jiné předpisy nežli zde. Ale přes tyto pochybnosti přechází. Rozpočtový výbor jest již mnohem.... (Sen. dr. Hilgenreiner [německy]: Upřímnější!).... nechci říci upřímnější, jest mnohem ostřejší. Praví, že § 3 jest >dosti nepřesně stylisovaný<. Je-li tedy § 3 >dosti nepřesně stylisovaný<, pak bylo úkolem výboru, aby jej stylisoval přesněji, alespoň dosti přesně, K tomu zde přece nejsme, abychom přijímali zákony, které jsou dosti nepřesné stylisovány! Dosti na tom, jsou-li nepřesné, aniž by této nepřesnosti bylo >dosti<. Mám za to, co zde třeba říci o tomto návrhů, nutno říci o všech návrzích anebo - chci říci opatrněji - o většině návrhů, které nám zde jsou předkládány. Vykazují většinou tytéž vady, dávají vládě příliš dalekosáhlou plnou moc, to jest zákonodárství nevykonává toho, co by konati mělo. Zákonodárství přenechává valnou část toho, co by samo mělo upraviti, vládě, kdežto zákonodárství mělo by si býti vědomo svého úkolu. To jest první vada; a druhou vadou jest, že se neklade váha na pečlivé znění. Ano, jedná-li se o jazykové otázky, jedná-li se o to, zda-li ten neb onen výraz jest česky správný, tu rozvinují se dlouhé debaty. Toho naprosto není třeba kárati. Také já mám smysl pro krásu a správnosti výrazu. Ale vedle krásy a správnosti výrazu přichází také v úvahu věcný výraz, právnicky pregnantní výraz, a toho vždy se nedostává, O většině zákonů lze říci, co o tomto zákone praví rozpočtový výbor: >dosti nepřesně stylisovaný<, >undeatlich genug stilisiert<, (Živý souhlas a potlesk.)

Místopředseda dr. Soukup (zvoní): Slovo si vyžádal pan kol. sen. dr. Krupka.

Zpravodaj sen. dr. Krupka: Slavný senáte! Rád bych promluvil jen několik slov k vývodům pana sen. kol. Spiegela. Při vší úctě, kterou k panu kol. Spiegelovi chovám, nemohu přece s ním souhlasiti. Když jsem četl osnovu tohoto zákona, byl jsem si také dobře vědom její slabosti. Kdyby byl býval pan kol. Spiegel seděl ve výboru, bylo by se mu zajisté leccos objasnilo, a byl by uznal jako zahraniční výbor stylisací tuto za správnou. Já jsem poslední, který by nehájil práv senátu a vždy veřejně to vytýkám, že naší povinností je, abychom ihned zejména z počátku práva senátu a vůbec zákonodárných sborů a jeho autonomií co nejhouževnatěji hájili, a zejména pokud se týče senátu, kde se nám tolik práv druhou sněmovnou, ba dokonce vládou odnímá. Z tohoto stanoviska jsem proti tomu, aby bylo vládě zůstaveno, by cestou nařizovací uváděla v platnost zákony, poněvadž by tím klesl parlament na pouhý mechanický schvalovací aparát. Proti tomu jsem byl také ve výboru a s tohoto stanoviska jsem též osnovu posuzoval. Mně však také nezůstalo tajno, že nemůžeme vládě dáti nějakým určitým, zákonodárným způsobem směr, že to a ono musí platiti, poněvadž poměry v různých státech jsou tak rozmanité, že jsme, ať chceme nebo nechceme, nuceni jednou dáti vládě zmocnění - a to jen v rámci toho ustanovení, které stojí v paragrafu 1, a zejména za předpokladu reciprocity - aby v tomto rámci používala různých těchto jednotlivých ustanovení, která se jí dávají do rukou. Jinak to nebylo možno. Musíme uvážiti, že máme okruh osob, které jsou osvobozeny od poplatků, a že tento okruh v různých státech jest různý. Byl spor o to, zda-li legační tajemníci používají těch práv a podobně. To my nemůžeme jediným zákonem upraviti, to je vyloučeno. Rovněž má se to podobně, co se týče druhů daní. V každém státě je jiný druh daní. Jak to máme učiniti? Je potřebí, aby zde byla kompensace, nebo řekněme, že tvoří se nějaký mezinárodní zvyk. Tolik musíme míti důvěry k vládě, abychom v tomto směru dali jí takový poavoir - ovšem ne větší, nežli je nutně potřebí - aby těmto závazkům vyhověla. Každá spravedlivá vláda tomu vyhoví. Před žádným přehmatem vlády se nemůžeme chrániti. To uzná. každý z vás. Jestliže vláda nechce nějaký zákon respektovati, jestliže jej chce rušiti, udělá to vždy. Pokud se týče výkladu, můžeme dávati výklad ten či onen, to přec každé vládě je možno, ale předpokládali jsme, že každá rozumná vláda a každý rozumný ministr bude uvažovati důvody pro i contra, co podnikne, a následkem toho, když my dáváme rámec, ve kterém se vláda musí pohybovati, zejména rámec v předpoklade reciprocity, nemůže se od něho vláda uchýliti. V té příčině zůstávám úplně kliden a nemyslím, že by bylo nebezpečné dávati to vládě do rukou. Vysvětluji si tento názor oposičním stanoviskem pana řečníka. Ovšem, jestliže se nedůvěřuje vládě, pak tato nedůvěra se jeví i při výkladu zákona. Ale když Už pan kol. dr. Spiegel kritisoval, bylo by bývalo dobré, kdyby byl udal také cesty, jak si představuje, že by se tyto věci měly jinak upraviti. Po mém soudu to není možno než cestou nařízení v rámci samotného zákona. (Sen. dr. Spiegel [německy]: Není to cesta nařizovací!) Co se týče cesty nařizovací jsem úplně téhož názoru jako pan kol. Spiegel, že to musí učiniti vláda. Jestliže jsem se vyslovil jinak, nebylo to úplně správně řečeno. Co se týče individuelního upravení, není to dikce zrovna případná, to připouštím. Má to znamenati tolik, že se má dotyčné konkrétní ustanovení přizpůsobiti konkrétně poměrům.

Pokud se týče missí, velectění pánové, promiňte mi, ale máme různé misse u nás, které nám poskytují jisté výhody, kterých bychom od jiného státu snad nedostali, a to vyžaduje, abychom státům, ze kterých misse jsou, bylí povděční a abychom se jim za to také odměnili. Toho vyžaduje již mezinárodní takt, ale nejen mezinárodní takt, nýbrž je v tom také kus diplomacie, když za nějakou práci poskytneme missi určité výhody v očekávání, že ten který stát se bude dívati na náš stát jinýma očima, že s námi bude jinak nakládati, než snad by s námi za jiných okolností nakládal.

To všechno jsou ustanovení, kterých není možno tak rigorosně bráti, jak to pan sen. dr. Spiegel činí. Ovšem, on je rigorosní ve svém výkladu, ale mám za to, že při větší důvěře k naší vládě není potřebí míti dalších obav. Proto trvám na svém návrhu, jak jsem to již učinil jménem zahraničního výboru a prosím slavný senát za laskavé schválení této smlouvy.

Místopředseda dr. Soukup: Slovo má pan zpravodaj výboru rozpočtového sen. dr. Karas.

Zpravodaj sen. dr. Karas: Slavný senáte! Promiňte, že se chápu ještě jednou slova specielně k paragrafu 3, který zde předešlý pan řečník, pan sen. dr. Spiegel, zvláštním způsobem vytkl. Rozpočtový výbor, když jednal o textu §u 3, byl v jakýchsi pochybnostech - abych to tak nazval - o dosahu tohoto ustanovení, že dosavadní předpisy o osvobození určitých osob od daní a dávek se tímto zákonem neomezují. Při osobní dani z příjmu § 154 stanoví, že u zahraničních exterritoriálních osob podléhá dani z příjmu jenom jejich důchod, který neplyne z úředního jejich postaveni jako vyslanců. Má-li u nás cizozemský vyslanec nějaký soukromý majetek, velkostatek, dům nebo nějaký podnik, má z toho soukromý příjem, a tu je přirozeno, že tento soukromý příjem musí býti zdaněn osobní daní z příjmu zrovna tak, jak majetek nebo příjem každého jiného občana cizino, který je u nás usedlý, a jenom jeho služné a drahotní přídavky, které mu plynou jako vyslanci cizího státu, jako jeho služební požitky, jsou sproštěny daní a dávek.

Mohlo by se snad namítnouti, že snad by vláda § 154 mohla změniti ještě příznivěji pro osoby exterritoriální, než zákon připouští. V té příčině však vláda je vázána tam, kde nařízení obsahuje jistá osvobození, ustanovením zákona a nad to nějakého plus těmto osobám přiřknouti nemůže. Zmocnění vlády je zde právě omezeno zákonem. Když šlo o to, abychom začali stylisovati § 3, přišlí jsme na to, že je těžko tuto myšlenku odíti v takový text zákona, aby žádné pochybnosti zde nebyly. Zde není té pochybnosti, poněvadž vláda dobře ví, jaký smysl ten zákon má. Smysl toho bude vykládat a tedy té pochybnosti zde není. A jen v tom směru jsme použili toho výrazu ve zprávě, že není dosti přesně stylisována. Nenalezli jsme stylisací určitější a jasnější, ačkoliv jsme se o ni namáhali, a v ministerstvu, kde pracovali zákon, se o té stylisaci nemohli dlouho sami dohodnouti, a doznali že cítí, že stylisace není dosti jasná; ale poněvadž smysl zákona není pochybný, tedy neměli jsme ani my odvahy, abychom zákon tento jinak ustanovili.

Pokud pan prof. dr. Spiegel myslil, že je dávána vládě libovůle a že vláda může, koho chce, sprostiti a koho chce, nesprostí, po případě jak daleko půjde libovůle, to jest omezeno tou reciprocitou. Vláda naše nemůže jíti dále, než jdou cizí vlády vůči nám a právě z těchto konkrétních případů v cizině jsme viděli, že není možno vše přesně stanoviti zákonem a že je nutno vládě dáti takové zmocnění, aby mohla potom individuelně, totiž v těchto konkrétních případech, skutečně to zmocnění vysloviti.

A proto trvám na tom, a jménem rozpočtového výboru prosím slavný senát o schválení této smlouvy.

Místopředseda dr. Soukup: Přikročíme k hlasování.

O osnově zákona, jeho nadpisu a úvodní formulí míním dáti hlasovati najednou.

Jsou proti tomu námitky? (Nebyly.) Námitek není.

Kdo s navrženou osnovou zákona, jeho nadpisem a úvodní formulí souhlasí ve čtení prvém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To jest většina. Osnova zákona s jeho nadpisem a úvodní formulí přijata jest ve čtení prvém.

Bodem dalším je

5. Zpráva I. výboru pro veřejné zdravotnictví a tělesnou výchovu, II. výboru sociálně-politického a III. výboru rozpočtového k vládnímu návrhu zákona (tisk 764) o potírání pohlavních nemocí. Tisk 1332.

Zpravodajové jsou za výbor pro veřejné zdravotnictví sen. Klečák, za výbor sociálně-politický sen. Hrejsa, za výbor rozpočtový sen. dr. Karas.

Uděluji slovo prvému referentu p. sen. Klečákovi.

Zpravodaj sen. Klečák: Slavný senáte! U vědomí, aby zdraví lidu v Československé republice bylo co nejvíce upevněno a lak odstraněny následky buďto lidské nevědomosti neb následky světové válečné tragedie, pracuje ministerstvo pro veřejné zdravotnictví a tělesnou výchovu na vybudování zákonodárství, které stalo by se základem šťastného, krásného života všech nás, kteří společně tvoříme Československou republiku.

Jedním z důležitých, řekl bych přímo životních zákonů, je vládní návrh zákona o potírání pohlavních nemocí.