Z původního plánu a porad o hospodářské rekonstrukci Evropy, znovunavázání a usnadnění mezinárodních styků obchodních, zjednodušení poměrů dopravních, celních a pasových, pozvolném odstraňování všech zbytků válečných důsledků a z nich plynoucích ostrých opatřeních zvrhla se celá konference na politický seminář a usilování a vzájemné vyhledávání slabin soupeřících států a jejich zástupců. Já bych si troufal obrazně říci, že nebyla sjezdem lékařů, kteří přišli s vůlí a úmysly pomoci chorému tělu Evropy, jako spíše sjezdem mezinárodního velkokapitálu, zastoupeného mazanými advokáty a tichými jejich společníky, kteří měli za úkol sondovati a zjistiti pravý stav umírajícího a pak učiniti náležitá právní opatření k dělbě pozůstalosti. Velmi zvláštní také je to, že napřed se mluvilo všude o bezvýhradně nutné pomoci hospodářské státům, hospodářsky rozvráceným, o reformě finanční, úvěrové akci, valutami úpravě, a na konec nebylo nikoho, kdo by se obětoval, kdo by dával, ale zato všichni přišli brát.

V nejvýhodnější posici ovšem byli p. t. bolševici ruští, kteří jediní, přinesli něco na mezinárodní veletrh, chtěli snad trochu licitovati a po případe napalovati. Ostatně lze s jistotou tvrditi, že zájezd Moskvy do Janova byl také více formou než skutečnou potřebou. Lehkomyslné vyvolávání konfliktů, nevážné návrhy a překvapující obraty, v nichž dnes se popíralo, co včera bylo již přiznáno, nezřízené a mnohonáročné požadavky bez právního podkladu a všech nutných garancií, to vše nasvědčovalo, že sovětští delegáti Janov tolik nepotřebovali, kdyžtě dávno již Krasin, Joffe, Čičerin měli obchodní dohody s Londýnem a zejména s Berlínem a jinými. Tak zvané překvapení s rapallskou smlouvou německo-ruskou bylo - myslím - přespřílišnou afektací a zejména premiér anglický měl jistě nejméně příčin k tehdejšímu velkému rozčilování, sledujeme-li bedlivě jeho shovívavé a přímo přátelské podporování snah Německa v jeho plánech, vyhnouti se řádnému plnění převzatých a podepsaných podmínek mírových a v Rusku se přičiniti o zastavení dalšího rozkladu bezprávního stavu.

Nebezpečí, plynoucí z tohoto smluvního komplotu, nesmí se podceňovati a nutno je míti neustále v dobré paměti. Kdo zná dnešní ohromný vliv Německa na spřátelené bolševiky ruské, uvažujeme-li dále o možných tajných klausulích, vížících obě strany pro výboj a ochranu, vezmeme-li dále v počet miliony bolševickou kulturou zmilitarisovaných mladých, mužů ruských, neobsáhlé přírodní bohatství Ruska, to vše souhrnem, kdyby mělo přejíti do služeb organisace německé odvety, která hárá stejně v nitru jak německého monarchisty, tak i posledního německého komunisty, pak bychom těsně stáli před novým a tak hrozným nebezpečím, které by bylo v stavu obrátiti svět znovu na ruby a přivoditi katastrofu větší předešlé. Proto si velmi vážím obezřelosti francouzské vlády, která vidí jasně toto nebezpečí budoucnosti a chce mu zavčas a účelně zabrániti. A proto je nutným i pro nás nazírati stejně obezřetně a opatrně na tento pakt, a pevným přimknutím se k Francii učiniti všechno, co by znemožnilo opakování každé další katastrofy.

Linie naší zahraniční politiky jest tím jasně dána. Přátelské svazky se státy Malé Dohody nutno čím dále tím více prohlubovati, šířiti a upevňovati, poněvadž nám dávají jistou a pevnou záruku pro naši bezpečnost, trvání a udržování korektního poměru k sousedům. Neutralita naše má velmi mnoho podobného i společného s neutralitou Belgie. Neutralita naše může trvati také tak dlouho, pokud nebude napaden spojenec něho stát, jehož ohrožení souvisí s naší bezpečností. To musí nám býti vodítkem ještě Ho daleké budoucnosti, pokud se poměry obecné v zásadě nezmění.

Úkol naší delegace jistě nebyl na konferenci snadným, béřeme-li zejména v úvahu uvolnění svazků Dohody Velké vinou obojakého chování se Anglie. Nicméně uznati dlužno, že vykonala, co se za daných poměrů a okolností vykonati dalo. Obnova hospodářského života jest velenutnou pro všechny státy i pro naši republiku, ale nebude zbývati opatrnosti, při navazování styků a zjednávání obchodních smluv, zejména s bolševickým Ruskem. Pro mne se to zdá velikým lákadlem, které také může míti za účel nás vytáhnouti z naší dosavadní bezpečné reservy a politického spojenectví a které nám dává dosud jisté záruky a garancie.

Pokud tyto zvláštní a nejisté poměry trvají, myslím, že je lépe, přidržeti se staročeského přísloví: Lepší vrabec v hrsti, nežli holub na střeše. Ostatně naše krise hospodářská leží více doma než za hranicemi. I ten zdůrazňovaný často rozdíl významů uznávání ruských bolševiků de facto nebo de jure, řekl bych, že mě neuspokojuje. De facto je ve skutečnosti polovičkou de jure a prodlením času může býti celé. Rozdíl mezi tímto je rozdílem, řekl bych obrazně, chtivých milenců, kde v objetí padl již první polibek, ostatní už přijde samo sebou a je zajištěno.

Na konec bych měl ještě dvě poznámky k včerejší řeči pana dr. Ledebura. Prvá je věc rázu stereotypního: dovolávání se práva, citu a spravedlnosti mezi národy - a nechá se také stereotypně zodpověděti. Národ, který nepřál svobodu jiným, nemá nejmenšího práva a nároku dovolávati se toho, aby tuto svobodu v nejširším slova smyslu obdržel - ač ovšem se strany naší již v největší míře ji má.

Národ, jehož representanti prohlásili mezinárodní smlouvy za cár papíru při vypuknutí války, ztratil oprávněnou důvěru těch, kteří zákon a právo uznávají. Zajímavější je ovšem poznámka druhá, týkající se bývalého presidenta Spojených států severoamerických Wilsona a dovolávající se jeho učení, tendence a jeho ušlechtilých snah. V roce 1917 mluvili pánové naprosto jiným způsobem a jinak oceňovali jeho ušlechtilé snahy. Dnes ovšem se jim zase hodí do krámu, dovolávati se jeho ušlechtilých snah na podporu svého odporu oproti plnění mírových smluv. Řekl bych jedno: My jsme měli největší úctu vůči těm ušlechtilým snahám a tendencím presidenta Wilsona a řekl bych, že snad v zápolení o ušlechtilých citech svých velmi mnoho pochybil ke konci pan president Wilson, když radikální a konečné rozřešení sporu oddálil tím, že zvolal: "Ani krok za Rýn!" Kdyby tehda po prolomení německé fronty se bylo dostalo spravedlivého trestu, jak dějiny usoudily a rozhodly, myslím, že dnes nebylo by zvláštních konsekvencí, ve kterých stojíme, že by nebylo ruské otázky a zejména nebylo by její souvislosti s nebezpečím otázky německé, že by to byly tenkráte spojenecké mocnosti vyřídily jiným způsobem. Kdyby bylo Německo nemohlo doufati v pomoc druhých, kdyby se tehda takovým způsobem přísně postupovalo podle zásluhy, mohli jsme míti klid a mír zajištěny na dlouho. Opakuji, co jsem již uvedl vpředu, kdyby ten pakt německo-ruský měl se fakticky uplatniti i s těmi tajnými klausulemi, které přes všechno popírání existují, a kdyby mělo přijít to neobsáhlé bohatství a ty strašlivé miliony zmilitarisovaných mladých lidí ruských do služeb německé odvety, pak stojíme před strašnou budoucností.

Já proto doporučuji velmi opatrnou politiku. Obnovu hospodářskou doporučuji, ale co se týče smluv obchodních, a jiného rázu s Ruskem a ostatními sousedy, musíme býti velmi opatrní.

Se svého stanoviska a za svou stranu prohlašuji, že se nám zatím, dostatečně zamlouvá dosavadní politika dr. Beneše i v ohledu janovské konference, a prohlašuji, že budeme hlasovati pro. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Jako příští řečník je zapsán p. sen. dr. Heller. Uděluji mu slovo.

Sen. dr. Heller (německy): Slavný senáte! Stanovisko naší strany k prohlášení pana ministerského předsedy označili již v poslanecké sněmovně pan poslanec dr. Czech a v této sněmovně náš kolega Niessner. Nemám toho mnoho, co bych připojil, a my v důsledku těchto vývodů nebudeme moci vzíti na vědomí prohlášení pana ministerského předsedy. Chtěl bych se jen dotknouti několika málo otázek, o nichž zde bylo jednáno a které obzvláště v debatě se objevily, při tom chtěl bych se v podstatě držeti hospodářských následků, které pro náš stát mají mírové smlouvy.

Pan kolega dr. Horáček, u něhož to jinak nejsme zvyklými, mluvil způsobem nadmíru prudkým a rozčileným o otázce válečného dluhu. Musím říci, že mne u muže, jakým jest pan kolega dr. Horáček, nesmírně překvapilo mechanické chápání otázky válečných dluhů. Jíti jednoduše a říci: Císař Vilém jest vinen válkou, to přece jest - odpusťte - skutečně trochu primitivní pochopení celé věci. Kdo po léta sledoval politiku všech států, kdo si dal práci pozorovati po léta, jak neustále ve všech státech bez rozdílu připravována byla celá válka, která vypukla válečným zbrojením, agitací válečného průmyslu, především však zájmem kapitalistických a imperialistických vrstev ve všech státech, ten přece musí říci, že názor, jako by jednotlivé osoby mohly míti vinu na vypuknutí války, nelze odůvodniti. Může býti že bezprostřední podnět k vypuknutí války byl u jednotlivých osob potud, pokud tyto osoby snad toto vypuknutí války uspíšily. Mám za to, že velikou část viny nenesou toliko tehdejší vedoucí mužové v Německu, nýbrž že větší část viny především padá na naše rakouské státníky, na hraběte Berchtolda a na šéfa generálního štábu Conrada. Kdo nečetl jeho pamětí, jeho spisů, ve kterých nikoli ode dneška nebo od včerejška, nýbrž od mnoha let štval do války? Víme z uveřejněných zpráv, jež podal ruský vyslanec v Paříži Izvolský své vládě, že také od francouzské směrodatné strany, od tehdejšího ministerského předsedy Poincaré bylo učiněno vše, aby míru bylo zabráněno a aby válka byla přivoděna. Proto jest nesmírně povrchním přičítati vinu na válce jednotlivci, kteréhož naprosto neberu v ochranu. Německý národ dovedl provésti trest na tomto člověku, jenž dnes žije ve vyhnanství a jenž, doufáme, on i jeho celá rodina, nikdy více do Německa se nenavrátí. Nesmíme příčinu války spatřovati v momentech osobních, nýbrž musíme ji spatřovati pouze v momentech hospodářských: ve snaze kapitalismu všech zemí rozšířiti své panství. Jest to ovšem snaha, jež tkví v kapitalismu, rozšířiti obor své působnosti, obor, na kterém může shrabovati zisky. Nebyl by tím, čím jest, kdyby toho nečinil.

Musíme si také tuto okolnost s veškerým klidem uvědomiti, i dojdeme pak k přesvědčení, že pokud bude kapitalismus, budou také války. Pokud nebude odstraněn tento systém, nebude rozřešena otázka války a míru. Mám také za to, že právě pan kolega dr. Horáček - nemíním ovšem jeho osobu, nýbrž jeho stranu - má málo příčiny, a páni kolegové z českých stran vůbec, aby v této otázce se rozčilovali, když si uvědomíme, že dne 24. ledna 1917, tedy když již válka trvala 2¹/₂ roku, zaslán byl tehdejšímu ministrovi hraběti Czerninovi následující projev, ve kterém se praví: "Chceme při této příležitosti ubezpečiti našeho vládce" - to byl tehdy císař Karel - "že jemu a jeho následníkům zůstaneme věrni, že se snažíme domoci se práv našeho národa, že však také vždy se snažíme o blaho habsburské dynastie, že věrně stojíme při králi a státu." Tento projev podepsali politikové všech stran, také strany, ku kteréž dnes patří kolega dr. Horáček, která se dnes nazývá republikánskou, jejíž republikánství však přece jen nezdá se býti příliš starým. Peccatur intra muros et extra! Všude bylo hřešeno v této otázce, i domnívám se, že nemá naprosto žádného smyslu házeti kamením. Mám za to, pánové, že přece musíme dojíti k tomu výsledku, že dnes, čtyři roky po ukončení války, máme na práci něco jiného a důležitějšího, nežli vždy znovu a znovu načínati otázku viny na válce. To dnes přece více nebo méně jest věcí historiků po otevření archivů dohodové diplomacie. Němci, jak známo, otevřeli své archivy, částečně také Rusko, pouze Dohoda se posud pečlivě vystříhala toho, aby otevřela své archivy.

Dříve nebo později ukáže se historická pravda. Dnes však nemůže býti naší úlohou jíti za touto otázkou, nýbrž dnes musí býti naší úlohou, abychom zhojili škody, jež válka všem národům způsobila, musí býti naší úlohou spolupracovati k tomu, aby tyto strašlivé škody znenáhla zase byly odstraněny (Výkřik [německy]: Velmi dobře!) a sice co nejrychleji; a proto mám za to, že způsob a tón, jehož zde také užil kolega Trčka, není v zájmu obyvatelstva, ani v zájmu vašeho obyvatelstva, nýbrž že musíme hledati cesty, jak bychom společně zase mohli pomoci obyvatelstvu, jež trpí nouzí. Rekriminace, zdá se, že nejsou zde na místě, vyvolávají, jak jsme viděli, zpětné rekriminace, a na konec vychází na jevo, že na všech stranách bylo poněkud zhřešeno. Pan kolega Trčka mluvil zde mnoho o smlouvě Rapallské a v nejčernějších barvách líčil následky této smlouvy mezi Německem a Ruskem. Mám za to, že jestliže již se domnívá, že tato smlouva, která přece jest smlouvou čistě hospodářskou a která i skoro doslova souhlasí se smlouvou, jež před několika dny uzavřena byla mezi Československem a sovětským Ruskem, jestliže se tedy domnívá, že tato smlouva má ještě nějaké politické pozadí, nějakou politickou tajnou smlouvu, a jestliže v této možnosti spatřuje nejstrašnější nebezpečí pro celou Evropu a pro Československo obzvláště, pak domnívám se, že by si musel přece předložiti otázku: jak ujdeme tomuto nebezpečí? Musel by dojíti k závěru, že jestliže jeho domnění jest správné-správným zajisté není - ale kdyby jeho domnění bylo správné, že mezi Německem a Ruskem existuje také ještě nějaká vojenská nebo politická smlouva, ze kteréž Evropě a Československu hrozí tak veliké nebezpečenství, pak by si přece musel předložiti otázku, jak přišlo Německo a Rusko k tomu, aby tuto smlouvu podepsalo? A tu byl by došel logickou nutností, nechce-li činiti násilí zákonům logiky, k výsledku, že kdyby takováto smlouva existovala, že by byla bývala uzavřena pouze dějinnou nutností a za těch předpokladů, za těch podmínek, jež Rusku a Německu vnuceny byly mírovými smlouvami a jednáním Dohody po uzavření míru. Touto politikou osamocení, touto politikou politické a hospodářské poroby a útisku, kterouž mírové smlouvy přivodily obzvláště Německu a Rusku, vháněny jsou tyto státy do takovéto politiky. Chceme-li dáti průchod logičnosti, byl by se musel tázati: jak můžeme odvrátiti tyto státy od této politiky, nám tak nebezpečné? Tu můžeme pouze říci, že my vám možnost životní dáti musíme, a proto, pánové, musel by při logickém nazírání závěr z toho vyvozovaný býti zcela jiný nežli závěr, jejž vyvodil kolega Trčka, který se přece domníval, že proti tomuto domnělému násilí nutno se postaviti zase jen násilím. Tedy zase celá mentalita, celý způsob smýšlení doby předválečné, která vždy se opírá jen o násilí a jeho používání.

Pan kolega dr. Brabec zabýval se dnes také obšírně Ruskem. Mám za to, pánové, že při pozorování věcí ruských a obzvláště při rozpravě o otázce, zdali sovětský systém Ruska potrvá čili nic, jednu okolnost pánové přece nechali nepovšimnutou. Když v říjnu 1917 začala revoluce v Rusku, bylo prvním cílem sovětů, že osvobodily sedláky z poroby, z poddanství velkostatkářů, církve a státu. Pánové, to byl čin, jenž v zájmu udržení sovětského panství byl nesmírně moudrý: tímto činem vzbuzen byl u různých sedláků, a tito přece tvoří většinu ruského obyvatelstva, zájem na sovětech i byli k tomuto systému připoutáni, oni, kteří stále se museli obávati, že při návratu dřívějšího panství carismu anebo měšťácké republiky ztratí zase to, čeho sovětským systémem dobyli. Tímto osvobozením upoutáni jsou k sovětskému systému a jsou s ním spojeni, a proto nevěřím, pánové, že tento systém bude míti v Rusku jen zcela krátké trvání. Proto domnívám se, že zajisté, opřen o veliké masy sedláků, tento systém ještě dlouho, dlouho potrvá. Ovšem není to pouze otázka vnitřní politiky ruské, nýbrž také vnější poměry uplatní svůj vliv. Ale dnes jest jisto, že sovětský systém, - v tom se mýlíte - není věcí několika málo lidí, jak to právě řekl pan kolega dr. Brabec, nýbrž že jest zcela jistě opřen o převážnou většinu obyvatelstva v Rusku. Nechci říci, že sedláci v Rusku se stali komunisty, o tom nemůže býti řeči, to jim zapovídá jejich konservatismus vůbec, ale právě tento konservativní smysl sedláků, tento smysl lpící na hroudě, jejž přece všude také u nás můžeme pozorovati, spojuje sedláky se zájmy sovětů, se zájmy komunistů a dává tím tomuto panství sovětů a komunistů pevný, široký základ. Seznáme-li to, myslím, že by bylo falešnou politikou, kdybychom se uzavírali tomuto poznání a kdybychom zneuznávali skutečnosti, jak již jednou v Rusku jsou dány. Nechci se zastávati všeho, co sověty učinily, naprosto ne. A právě já a my máme k tomu nejméně příčiny; neboť naši bratři a soudruzi v Rusku to jsou, jež sověty strašlivým způsobem utiskují a potlačují, mnohem více nežli měšťáctvo trpěti musí v Rusku socialistické strany pod panstvím komunismu. Nelze přece mluviti o tom, že bych se snad pokoušel nějak hájiti tento systém, sovětů, ale musíme sobě připamatovati sta a tisíce sociálních revolucionářů a menševiků, kteří dnes úpí v žalářích ruských; bezpráví, jež sověty způsobily a dnes ještě způsobují obyvatelům Georgie, mluví proti nim za celé svazky. Ale, pánové, se skutečnostmi musíme se smířiti i musíme si říci, že toto panství tam jest, jest dle mého náhledu pevně založeno, a my se musíme pokusiti o to, abychom s tímto systémem, jenž již jednou existuje, navázali hospodářské a politické styky, musíme jej uznati bez ohledu na vývody kolegy dr. Brabce, musíme počítati s tím, co zde jest a musíme se snažiti o to, abychom jejich zájmy k sobě připoutali. Musíme však potom, také se pokusiti o to - ne abychom se míchali do vnitřního systému Ruska, to jest věcí politiků a ruských sedláků - aby také v Rusku opětně nabyl vrchu lidský systém.

Pan kolega dr. Brabec také tvrdil, a dle mého mínění tvrdil právem, že konference janovská měla býti pouze konferencí hospodářskou, že však následkem vyjednávání s Ruskem ve své podstatě stala se konferencí politickou. Bohužel také z této skutečnosti nevyvodil správného závěru. Dříve nežli přišla tato janovská konference, byla to Francie a byly to státy Malé Dohody, které žádaly, aby z rozprav v Janově vymýtěny byly všechny politické otázky, aby tam jen hospodářské otázky směly býti projednávány. Ale, pánové, zde byly poměry silnější nežli všechna pravidla a také všechny zásady, jež byly vytýčeny, nolens volens, ať jste chtěli, čili nic: tyto malé státy Dohody a také Francie byly nuceny dohovořiti se v Janově politicky v prvé řadě s Ruskem, poněvadž by jinak nebývalo lze docíliti vůbec nějakého výsledku. Z toho následuje, pánové, že stanovisko Francie a Malé Dohody, kteréž chtěly na konferenci připustiti pouze otázky, jež nehýbají mírovými smlouvami a problémem reparací, jest falešné, poněvadž poměry samy toto stanovisko zvrátily a poněvadž není proveditelno.

Přistoupíme-li k otázce, jaké stanovisko zaujal náš stát k reparacím, pak myslím, že každý rozhovor o této otázce závisí přece na tom, jaké hospodářské následky mají tyto reparace pro náš stát, pro československo. Myslím, že ten, kdo skutečně nic jiného nemá na mysli nežli blaho tohoto státu, také na tuto otázku pohlížeti smí pouze se stanoviska hospodářského. Mírová smlouva Versailleská, jakož i jiné mírové smlouvy stanovily sice v Evropě nové hranice, postavily však také mnohé hospodářské these a obzvláště hluboko zasáhly do hospodářského života celé Evropy reparacemi, jež uložily Německu, jakož i hospodářskou politikou vůči Rakousku. Pánové, z toho musíme přece, ať již chceme čili nic, dojíti k výsledku, že naše hospodářství v Československu - ačkoli jest to panu ministerskému předsedovi tak líto - tak- úzce jest spiato s hospodářstvím Německa a Polska, že chceme-li hájiti naše zájmy, s veškerou rozhodností musíme se zasazovati o to, aby Německu a Rakousku ponechána byla životní možnost. Pánové, my všichni přece jsme loňského léta před vlastníma očima a na vlastním těle spolu zakoušeli následky reparační politiky. Jest to následek reparační politiky, té politiky, která Německu ukládá tak nesmírné platy, že dnes průmysl v našem státě stojí před nesmírnou krisí, že musíme počítati s obrovskou nezaměstnaností a hospodářskou krisí. Jak úzce jest náš hospodářský život spiat s Německem, vychází přece na jevo z číslic, o kterých již kolega Jesser několika slovy se zmínil, že totiž téměř 80% našeho hospodářského života, našeho dovozu a vývozu přichází z Německa a Rakouska, resp. jde do Německa a do Rakouska. A co jest nejpříznačnějším: pro obchodní bilanci státu má přece největší význam, zdali tato bilance jest aktivní nebo pasivní. Právě náš obchodní styk s Německem a Rakouskem jest vysokou měrou aktivním. Statistický úřad udává bohužel číslice jen dle množství a váhy, nikoli také dle ceny. Jest to nedostatek, jenž pokud možno brzy by měl býti odstraněn. Ale z toho vidíme, že naše obchodní bilance s Německem jest aktivní se 17.000.000 q, s Rakouskem s 13,000.000 q, to znamená, že o 17,000.000 q zboží se více vyveze do Německa, nežli z Německa dovážíme, a že o 13,000.000 q zboží vyvážíme více do Rakouska nežli z Rakouska dovážíme. Pasivní jest naše obchodní bilance ovšem se Severní Amerikou, poněvadž přece odtud bereme potraviny, jakož i se zámořskými zeměmi. S ostatními zeměmi Evropy, vyjímaje Německo, Rakousko a Maďarsko, kde naše obchodní bilance dosti značnou měrou jest aktivní, jest obchodní bilance skoro rovnoměrná. Dovoz a vývoz udržují se s malými změnami skorém na stejné míře.

Pánové! Musí přece býti na pováženou, když nyní vidíme, že od podzimu loňského roku máme krisi také u nás, a když vidíme, že tato krise má svoji příčinu v německém placení reparací, pak přece musíme, nechceme-li poškoditi své vlastní obyvatelstvo, dospěti k tomu, abychom řekli, že pokud Německu budou ukládány tyto reparační platy, potud také naše obyvatelstvo nesmírně jest poškozováno, nemůžeme ani my vybřednouti z krise, ve které žijeme. Nejsou to žádné nacionalistické důvody, jež nás vedou k tomu, abychom bojovali proti reparacím, ačkoliv, kdo snad má příležitost dnes v Berlíně viděti dělnické okresy na severu a na východe, anebo kdo má příležitost viděti předměstí vídeňská, viděti naše dělníky, naše ženy a děti, jak znenáhla hynou hladem a bídou, ten dojde k přesvědčení, že mírová smlouva Versailleská není žádnou mírovou smlouvou, nýbrž pokračováním války jinými prostředky, vyhladověním obyvatelstva a především obyvatelstva pracujícího. Neboť, pánové, podnikatelům v Německu a Rakousku daří se znamenitě, ti nemají z celé věci žádné škody, čtěte přece zprávy o německých a rakouských akciových společnostech. Sta milionů obnášejí zisky, sta procent se rozdílí na dividendách, škodu z toho má německé a rakouské dělnictvo, a že také jinýma očima se na věc díváme, že nám, srdce krvácí, vidíme-li jak naši bratří v Německu a v Rakousku musejí hynouti následkem těchto mírových smluv, následkem těchto reparací, to přece pak zajisté také pochopíte.

Ale nechci zde mluviti o Německu a o Rakousku, chci mluviti o Československu a táži se: Kde leží příčina zdejší hospodářské krise? Naši vládu zajisté, pánové, postihuje vina měrou svrchovanou. Od prvého dne pěstovali jste v tomto státě hospodářskou politiku - a my jsme ji kritisovali od prvého dne, kdy nám to bylo možno - která nás musela vésti k tomu, abychom došli tam, kde právě jsme. Pěstovali jste politiku uzávěry, vzali jste nám trhy, které jsme dříve měli, pěstovali jste falešnou politiku daňovou, obzvláště pokud jde o daň z obratu a dávku uhelnou, pěstovali jste falešnou politiku pokud jde o dopravní sazby, vše pouze ve fiskálním zájmu státu.

Ale, pánové, co především přivodilo tento stav, ve kterém se nyní nalézáme, a co den ze dne stává se povážlivějším a obtížnějším, to nejsou vnitropolitické příčiny, to jsou příčiny světového hospodářství. Jsou to následky oněch reparací, následky uzavření Ruska. Jest to následek reparací, které se Německu ukládají, které způsobily pokles německé marky a tím konkurenční neschopnost našeho průmyslu. A táži se opětně: U koho se to u nás vybíjí? Vidíte to přece dnes na hospodářských bojích, jež dělnictvo jest nuceno vésti s podnikatelstvem. U koho se to u nás vybíjí? Snad na podnikatelích? Vybíjí se to také u nás pouze na dělnictvu. Na zádech dělnictva se tato věc vybíjí, a reparace, celá mírová politika versailleská, kterou se snažíte hájiti, jest s to, aby naše dělnictvo zničila.

Podnikatelé toho nepociťují. Podívejte se přece na dividendy našich podniků. Když jsem předešlého roku měl příležitost na tyto věci poukázati, tu na mně bylo voláno a také se psalo: Ano, to bylo roku 1920, ale počkejme jen, jaké výsledky budou v roce 1921. Nyní máme před sebou výsledky z roku 1921. Podívejte se na tyto výsledky.

Před krátkou dobou byli naši skláři nuceni vésti hospodářský boj. Podnikatelé se domnívali, že mohou sklářům redukovati mzdu a tuto redukci konečně také provedli. Před několika dny četli jsme v novinách o výsledku u firmy Inwald, která, jak známo, má 4 neb 6 skláren v republice. Tato firma Inwald, která má akciový kapitál 12 milionů korun, docílila v roce 1921 vykázaného čistého zisku více nežli 9 milionů, vydělala tedy 75% svého celého akciového kapitálu. Rozdílela dividendu 50%. Páni správní radové dali sobě vyplatiti 830.000 korun za nesmírnou námahu, kterou jim působí zúčastniti se 3 nebo 4 schůzí správní rady, kývati ke všemu a říci ke všemu amen. Kdo tuto bilanci čte - a něco podobného shledávám také u našich uhelných dolů - shledá, že pece, stroje, mobilie a železné formy u firmy Inwald odepsány jsou na 8 K; zapsány jsou v knihách obnosem 8 K, kdežto representují cenu mnoha milionů. "Tato firma, která vydělává miliony, která celý svůj kapitál vydělala za rok, také prosadila snížení mzdy. Také tato firma prosadila, že také u ní dělníci dostávají menší plat nežli dosud.

Nyní zuří zde v Čechách boj kovodělníků, boj kovodělníků s průmyslníky. Podívejte se na dividendy, které náš kovodělný průmysl platí nikoli za rok 1920, nýbrž za poslední rok 1921. Poldina huť má čistý zisk 13¹/₂ milionu, o jeden milion více nežli roku 1920. Rozdělili dividendu 8%, na tantiémách svým správním radům 409.000 K. Firma Brand a Lhullier má čistý zisk 5¹/₂ milionu, zase o l milion více nežli předešlého roku, rozděluje dividendu 20% a odvádí ještě svému reservnímu fondu více než l milion. Firma Kolben, která také patří ke kovoprůmyslu, vykázala při akciovém kapitálu 8 milionů korun čistý zisk 12 milionů korun, tedy 150% čistého zisku; ale skutečný čistý zisk jest ještě mnohem vyšší. Rozděluje dividendu 200 K, což se rovná 50%, přidělujíc ještě 4 miliony obnovovacímu fondu. Firma Breitfeld a Daněk docílila za rok 1921 čistého zisku 7,7 milionu proti 4,9 milionu roku 1920 a rozděluje dividendu 16%. Kopřivnická společnost pro stavbu vagónů rozděluje při zisku 5 milionů korun dividendu 200 K za akcii, t. j. 50%. Báňská a hutní společnost rozděluje při čistém zisku 20,7 milionu dividendu 18% a odpisuje 14 milionů. Firma Hutter a Schranz rozděluje dividendu 60% proti 38% loňského roku. Ve dvou letech obdrželi akcionáři své akcie zaplaceny dividendou. Továrna na kabely v Bratislavě rozděluje při čistém zisku 5,2 milionu dividendu 28%. První Brněnská strojírna má čistý zisk 313 milionu, odvádí reservnímu fondu 10 milionů korun a rozděluje dividendu 20%. Továrna Stabenowa má čistý zisk 1,7 milionu a rozděluje dividendu 30%.