Místopředseda dr Soukup: Ke slovu se přihlásil pan ministr dr Beneš, uděluji mu je.

Ministr dr Beneš: Vážení pánové! Pan kolega Ledebura, zdá se velmi silně ve vtipu, precizoval některé své věci. Já po této stránce nebudu s ním závoditi. Já raději bych chtěl konstatovati fakta. A poněvadž on v konstatování faktů se objevil ne docela silným, tož bych raději na tomto poli chtěl býti silnějším. Tudíž konstatuji ohledně Mariovy resoluce, že věc se zněla takto: Dříve než Gilbert Mario svoji resoluci předložil, vyjednával s celou řadou lidí, mluvil s celou řadou lidí, a také já jsem měl příležitost s ním mluviti a vím, co myslil, jak na věci se díval, a jak různé delegace, které s ním mluvily, na věc se dívaly. Předložil svou resoluci a nejen že jí změnil, na můj návrh přistoupil, ale také během diskuse celá řada bodů resoluce jeho, jak oji původně koncipovala, byla změněna. Dva články do této resoluce byly přijaty, které já navrhoval. Tak prosím jsou fakta. To jsem také v zahraničním výboru v tomto smyslu konstatoval. Ostatně ve Svazu národů, když přichází resoluce nějaká, poněvadž je tam tendence, aby se všechno usneslo jednohlasně, přichází každý s resolucí s vědomím, že se to vypracuje takovým způsobem a bude se pracovati spoluprací se všemi ostatními, aby to bylo jednomyslné a aby nebyl poražen jeden nebo druhý. To je ta první věc.

Druhá věc. Pan kolega Ledebur chtěl konstatovat, proti tomu, co bylo řečeno v zahraničním výboru sněmovny, prý se tam pro stížnosti určité proti státu našemu jevil takový zájem, že to hned bylo předáno tříčlennému výboru, atd. Také o té věci jsem velmi dobře informován. Mluvil jsem s dotyčnými pány. Chci doplniti to, co pan kolega Ledebur nedoplnil, že totiž tam přišla stížnost, která se prohlásila, že je urgentní, že okamžitě musí býti vzata k rozhodnutí, a že okamžitě se má žádat Československý stát, aby okamžitě zastavil činnost určitých zákonů. Na to já jsem prostě jednal s příslušnými delegáty a konstatoval jsem, že to nejde a že prosím, aby jako každá jiná stížnost šla svou normální cestou. Na základě toho šla svou normální cestou, to jest, byla předložena tříčlennému komitétu a napřed bylo konstatováno, že musí projiti tři neděle tak, jak je to ve statutu, po třech nedělích to bude přikázáno tříčlennému komité. Do dvou měsíců, dá vláda československá odpověď a pak se eventuelně bude nebo nebude o tom jednat. To je druhý fakt.

Třetí. Pan kolega Ledebur konstatoval resp. naznačil, jak jsem prohlásil, že to tam Němci prohráli. Já bych to nechtěl takto formulovat. Každý má svá práva, každý má své povinnosti a já bych chtěl, aby právo a spravedlnost triumfovaly. Jestliže ale pan kolega mysli, abych to atak formuloval, že to československá delegace v této otázce nevyhrála a že to on nebo někdo jiný vyhrál, pak já mu k tomu gratuluji, jestliže mu stačí to slovo. Mně ale stačí ta věc, jak se to tam skutečně stalo. Já se domnívám, že je známo dostatečně, jakým způsobem věci se tam odehrály, jakým způsobem tam zejména otázka minoritní, věcně, objektivně, střízlivě a rozumně byla diskutována. Jestliže z tahu hlediska by to pan kolega Ledebur vzal, jistě by se nedomníval, že Československý stát to tam prohrál, naopak já se domnívám, že po této stránce československému státu a naši politice tam byla dána nejlepší satisfakce, jaké se jí tam mohlo je dostati. (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda Kadlčák (zvoní): Uděluji slovo panu sen. Donátovi.

Sen. Donát: Slavný senáte! Dne 24. října předstoupila před nás vláda ústy ministerského předsedy s povšechným prohlášením, které bylo doplněno ministrem financí a ministrem zahraničních záležitostí. Jako červená nit táhne se v prohlášeni vládním, že bude pečovati o hospodářský rozvoj našeho státu, naší republiky. Jménem strany mohu prohlásiti, že v této snaze budeme ji co nejloyálněji podporovati. Vláda klade silný důraz na klidný a zdravý hospodářský rozvoj tohoto státu. Klidný a zdravý hospodářský rozvoj tohoto státu musí míti základ ve klidném a zdravém rozvoji všech vrstev našeho národa. Tu mohu bez obalu a bez ohledu říci, že dosud v této republice se nejméně dbalo na tu vrstvu národa, na které stojí a s níž padá tato republika na stav zemědělský. (Souhlas.) V horečce popřevratové, kdy hlavy naše byly plny reforem politických a sociálních, zapomíná se, že reformy politické a sociální musí míti základ v dobrém stavu reforem hospodářských, ačkoliv v této republice stav zemědělský nejméně ³/₄ je účasten na veškerém životě hospodářském, přece nejen je přetížen systémem daňovým a přirážkovým, ale i dán úplně v šanc cizozemské konkurenci.

Proto vítám prohlášení vlády, že bude rovnocenně a rovnoprávně podporovati zemědělství a průmysl. Jsou to prvá slova v této republice, která v tomto smyslu jsme slyšeli. Jest nejvyšší čas, aby všichni činitelé a nejen vláda plně si uvědomili, že máme-li se hospodářské krise, ve které stát dnes vězí, vyjíti, jest jediný prostředek k tomu a sice rozkvět zemědělství. Jen zemědělství může pomoci průmyslu, aby se dostal z krise, ve které vězí, o které tolik mluví a hlásá průmysl, o niž však tak málo jest slyšeti ze řad zemědělských, ačkoliv tam již není krisí, nýbrž katastrofou. Je zajímavo, že slyšíme stále o veliké krisi průmyslové a velice málo o krisi hospodářské. (Sen. Klimko: Zemiaky sú ponechávané v zemi z polovice áno i z troch štvrtín.) Vláda říká, že bude podporovati rovnoprávnost a rovnocennost zemědělství a průmyslu. Pánové, to jsou krásná slova, ale musí se dobře dodržovati. My víme, ze starého Rakouska, co znamenala právě za starého Rakouska rovnoprávnost a rovnocennost. Když 5 milionů Čechů potřebovalo měšťanskou školu, okamžitě se musela zříditi škola pro 2 miliony Němců, ačkoli ti Němci třeba nevěděli, kam tu školu mají dáti. Naše měšťanská škola zřídila třeba pro 100.000 obyvatel. Víme, že za starého Rakouska jsme byli také rovnoprávní a rovnocenní, ale když jsme chtěli lokální dráhu, tak se zřídila jen tehdy, když se pro ty dva miliony Němců mohla současně zřídit také lokální dráha, třeba ti Němci nevěděli, kam tu lokální dráhu mají dáti.

A v tom smyslu dosud se hospodaří u nás v republice, v tom smyslu se pojímá rovnoprávnost zemědělství s průmyslem. Nejlépe ukazuje, jak vláda a politické kruhy chovaly se a chovají dosud v zemědělství, otázka cel. Když nejednalo o zemědělská cla, tu tenkráte byla výmluva, že máme státní hospodářství a že ta cla jsou bezúčelná, že stát sám to má v moci koupiti, nebo nekoupiti. Když přestalo státní hospodářství, říkalo se s té nouze, potraviny jsou drahé, nemůžeme dělat cla na zemědělské produkty. Ale dnes, kdy ubíjejí se naše produkty zemědělské, dnes: jsou daleko již; pod světovou paritou, stojíme úplně bez obrany proti cizozemské konkurenci. A průmysl? Podívejme se naproti tomu, jak k průmyslu se chová vláda a naše politické kruhy. Průmysl nejen že má předválečná cla, nejen, že je nezvýšil 5 až 6krát, což by odpovídalo ceně koruny nynější, nýbrž průmyslová cla jsou zvýšena dvacetkrát až padesátkrát a ještě vícekrát.

Dovolím si uvésti několik příkladů. Tisknuté bavlněné zboží, tak zvané kretony, na které předválečná smluvní sazba byla 165 na 100 Kč, činí nynější sazba 3.080 Kč, tedy dvacet čtyřikrát více nežli před válkou; bavlněné zboží, předválečná smluvní sazba 245 Kč, nyní 5.900 Kčs t. j. pětadvacetkrát tolik než dříve; bílé bavlněné etamíny, předválečná smluvní sazba 480 Kč, nyní 24.000 Kč, tedy padesátkrát tolik jako dříve; vlněné látky; předválečná sazba 200 korun, nyní 5.000 korun; tedy dvacetpětkráte tolik; hladké hedvábí předválečná sazba 480 korun; nyní 26.000 korun, tedy padesátpětkrát tolik.

Nesmyslnost této metody musí býti každému prozíravému člověku jasná. Vždyť, jak jsme včera slyšeli, i dnes, 80% průmyslu jsme zdědili z bývalého Rakouska. Náš: průmysl za Rakouska byl průmyslem exportním. Je nesmysl, když stát dává ten průmysl pod skleník a nenutí jej, aby myslil; počítal, šetřilo hledal nové metody, protože musí v cizině vyhledávati své postavení, v cizině musí konkurovati. Ale tímto způsobem konkurovati nebude moci.

A nyní se podívejme na naše produkty. Obilí nám kleslo o 80%, brambory o 95%, dobytek o 60%, mléko a máslo o 50%. (Sen. Friedrich: Maso, pane kolego, ne?) Maso ne, to prosím není náš produkt. (Výkřiky sen. Friedricha.) Cena sklizně bramborové, ačkoli je letos skvělá, nemá ani té ceny, co stála sadba. Cena chmele klesla o 95%, zeleniny o 90%, ovoce o 70%, vajec o 60%, ale naproti tomu, co my potřebujeme umělá hnojiva, až do podzimu nekleslá vůbec anebo v některých druzích a 10%. Mzdy až do podzimu zůstávaly u nás stejné, daně stejné. Dále zůstalo stejné palivo, benzin klesl o 10%, petrolej o 20%, stavební dříví stejné, koňské postroje o 10%, sůl o nic, kvasnice o nic; mýdlo o 25%, šaty o 30%, lékař, geometr, advokát, všecko stejně jako za doby drahoty.

Československý celní sazebník, platný od 1. ledna 1922, je ve své celé struktuře průmyslovým celním tarifem s vyslovenou protiagrární tendencí. Dovolávám se časopisu; o kterým nikdo nebude říkati, že je to časopis agrární, každý ví, že je to časopis obchodní a průmyslový. Je to ťBerliner TagblattŤ, který posoudil náš sazebník doslovně takto: ťDer Čechoslovakische Zolltarif ist ein rein industrieller Zolltarif, die Agrarier sind ganz leer ausgegangen.Ť

V době, kdy tento sazebník byl sděláván, na podzim roku 1921, nebyla křivda, která na zemědělství československém byla spáchána tím, že produkce polní, zejména obilní, dána byla úplně v plen cizozemské soutěži bezcelním dovozem cizího obilí, zatímco průmyslová výroba obdržela vysokou celní ochranu, která v nejdůležitějších oborech dosahovala dvoj až trojnásobnou výši předválečné celní ochrany ve skutečné předválečné hodnotě, tak tíživá a ve svých následcích tak nepříznivá, ježto kurs naší valuty byl nejméně o 50% nižší než kurs dnešní. Důsledkem toho mělo československé zemědělství v nízkém kursu naší valuty aspoň přechodně, pokud nízký kurs naší koruny potrval, ochranu proti cizí soutěži, neboť cena cizozemského obilí při vysokém kursu valut států k nám obilí exportujících byla vyjádřena v naší koruně podstatně vyšší, než tomu je dnes. Stačí zde poukázati jen na rozdíl cen obilních z konce srpna r. 1921 a 1922. Stálé stoupání kursu naší koruny od listopadu r. 1921 až do dnešní doby a příznivá prognosa pro její další vzestup aspoň v nejbližší budoucnosti vytváří při volném, bezcelním, zahraničním obchodě obilním situaci pro československé zemědělstvo přímo osudnou, která pro celé naše národohospodářství může míti ty nejhorší následky. Vzestup hodnoty naší valuty sám o sobě je jevem zajisté vítaným a pro náš další hospodářský vývoj přes všechny obtíže, které přechodně s sebou přináší, nezbytným a tudíž žádoucím, však pouhé stoupání kursu naší valuty bet současné celení ochrany vytváří pro všechny obory produkční, které tou dobou celní ochrany nestojí, situaci přímo hrozivou. První a největší obětí dnešního stavu naší valuty jest československé zemědělství a přece stav přiváděný stoupáním naší valuty pro průmysl není tak nepříznivý jako pro zemědělství. Průmysl nejenom exportuje, ale také importuje. Průmysl má možnost levného nákupu surovin z ciziny. Čím více stoupá naše valuta, tím více stoupá jeho celní ochrana. Při této příležitosti budiž podotknuto, že je to největší chybou našeho celního sazebníku po stránce technické, že celní sazby nejsou vyjádřeny ve zlatě, nýbrž v československých korunách.

Neboť při zlatém clu přišel by každý bod o který stoupne naše koruna, k dobru konsumentstva, ježto clo by automaticky klesalo, čím více by stoupala naše koruna, kdežto při clu v Kč jest tomu pravý opak, hodnota cla automaticky roste.

Na př. při sdělávání celního sazebníku požadovali jsme loni pro pšenici 7,5 Kč ve zlatě za 1 q při kursu naší koruny 8 centimů. Při tomto kursu bylo nutno vzíti disažiový koeficient 12, aby dosaženo bylo zlaté parity, t. j. clo 7,5 korun ve zlatě činilo v naší valutě 90 korun. Totéž clo 7,5 korun ve zlatě znamená však při dnešním kursu naší koruny 16,50 centimů v naší valutě jen 45 Kč, ježto disažiový koeficient činí jen 6.

Jen mimochodem budiž řečeno, že byli to zástupci zemědělství, kteří z důvodů právě uvedených a v zájmu konsumentstva navrhovali loni vesměs celní sazby ze zlatě, aby právě při očekávatelném stoupání naší koruny, kterému samozřejmě odpovídá klesání cen zlata, celní ochrana v zájmu konsumentů automaticky klesala. Než, bohužel, nestalo se tak pro odpor kruhů průmyslových, celní sazby stanoveny v Kč, čímž celní ochrana všech těch odvětví výrobních, na jejichž výrobky z ciziny dovážené stanovena byla cla, stále roste a růsti bude, pokud a jak dlouho stoupati bude naše koruna.

Nejlépe to ukáže příklad. Kdybychom prosadili loňského roku na pšenici clo 7,5 Kč ve zlatě vyjádřené celní sazbou 90 Kč, činilo by clo v poměru k ceně 1 q pšenice, která byla kolem 360 Kč, jednu čtvrtinu ceny. Totéž clo 90 Kč při dnešní ceně pšenice 160 Kč činilo by však více než polovinu ceny pšenice.

Ježto, jak řečeno, náš průmysl má již od počátku veleni vysokou celní ochranu, která i při tehdejším kursu naší koruny (8 centimů) měla v četných oborech ráz prohibiční, způsobil 100% vzestup naší veduty takové kvalitní zvýšení cel průmyslových, že to vede ke skutečným hospodářským absurdnostem. Případy, že clo přesahuje několikanásobně cenu dováženého zboží a že i při tomto vysokém clu, celková cena importovaného zboží jest nižší, než totéž zboží domácí provenience, jsou dnes na denním pořádku.

Srovnáme-li dnešní situaci československého průmyslu se stavem československého zemědělství seznáme, že poměry výroby zemědělské jsou tou dobou podstatně horší.

Československý zemědělec fialko exportér svých produktů má za nynějšího stavu valuty sice tutéž obtíže fialko exportní průmysl, nehledíme-li na překážky, které až do nedávna se mu činily ťcestou povolovacíŤ se strany vlády, nemá však - a to je důležito - oněch dvou významných výhod, které znehodnocená koruna přináší průmyslu.

Pro výrobu zemědělskou import surovin nedá tak na váhu, jako při průmyslu a nemá tudíž pro ni zlacinění surovin, nastalé stoupnutím koruny, toho významu, jako pro průmysl, a pokud přece zemědělec obce využíti láce cizozemských látek pomocných, na př. umělých hnojiv nebo inventáře, zejména strojů, kladou se mu se strany ministerstva obchodu často nepřekonatelné překážky. Na př. dovoz umělých hnojiv z ciziny povolován byl jen za průkazů že totéž množství hnojiv zakoupeno bylo u domácího průmyslu. Dovoz hospodářských strojů, podstatně lacinějších, je téměř znemožněn a importer odkazuje se na drahý nákup doma.

Co však nejvíce zhoršuje výrobní posici zemědělcovu, je ta okolnost, že stoupaní naší valuty při volném - bezcelním obchodě s produkty zemědělskými stlačuje stále tuzemské jejich ceny a staví je na pouhou úroveň světových cen, kdežto průmysl jest hned tímto zjevem naprosto chráněn z důvodů právě uvedených. V tom skrývá se přímo katastrofální nebezpečí nejen pro výrobu zemědělskou, nýbrž i pro celé naše národní hospodářství.

Není třeba pro potvrzení pravdivosti tohoto tvrzení snad obsáhlých studií správovědných, stačí poukázati na tento holý fakt: Kdežto ceny zemědělských produktů klesly oprati loňsku téměř na třetinu cen loňských a odpovídají při disažiu naší měny cenám předválečným, zůstaly výrobní náklady v zemědělství na výši dosavadní. Cena pšenice činí nyní 150-160 Kč za 1 q. Roku 1914 činila 28 K. Násobíme-li tuto cenu šesti, což odpovídá disažiu naší měny při kursu 16.50, dostaneme cifru 168 korun, tedy nynější cenu pšenice. Stoupne-li naše koruna ještě dále, dostaneme se do horších poměrů, do menších cen, než byly ceny předválečné.

Kdežto cena obilí vykazuje nyní oproti stavu mírovému jen násobek 6, vykazuje výrobní náklad násobek nejméně 10, čili jinými slovy: československé zemědělství kleslo již ve své prosperitě při polní produkci pod výši prosperity předválečné. Zdá se, že široká veřejnost není si tohoto kritického stavu, jehož následky co nejdříve se ukáží, dosud vědoma; tím větší je tudíž zodpovědnost činitelů rozhodujících, alby takřka v poslední minutě učinili opatření záchranná. Naše diagnosa zní: Stoupání naší valuty za bezcelního stavu v produkcí zemědělské a za prohibiční soustavy v obou cel průmyslových, přivodí větší úpadek v zemědělství, než v jaké jej uvedla čtyřletá válka.

Není proto osudnějšího omylu, jakým jest často pronášené tvrzení činitelů rozhodujících v tom smyslu, že otázka agrárních cel u nás jest politicum. Není to pravda! Cla agrární jsou pro nás zemědělce hospodářský axiom a pro stát státní nezbytností prvního řádu, se kterou politika nemá sic společného. Co žádáme v oboru agrárních cel, pohybuje se v kolejích nejstřízlivější reality a nechová nic, co by hovělo egoistickým našim zájmům. Žádáme prostě, aby první náš autonomní celní tarif obnovil status quo, aby nám dal cla, která nejsou přechodním nápadem dneška, nýbrž která se vytvořila železnou nutností, hořkým vývojem posledních 70ti let.

Podíváme-li se, má-li konsument všechnu tu výhodu z toho, co ztratí zemědělský producent, vidíme, že tomu tak není, že konsument zdaleka necítí klesnutí zemědělských produktů tak, jako cítí ztrátu zemědělský producent. Pánové, to jest následek toho nerovnoměrného nazírání na zemědělství a průmysl. Protože ten průmysl je chráněn vysokými cly, nejde dolů se svými produkty, na druhé straně zatěžuje nás stát ohromnými daněmi a přirážkami, zatěžuje nás vysokými tarify na drahách, poštách, zatěžuje náš meziobchod; než to od toho producenta přijde ke konsumentovi, klesnutí 70 až 80% se ztratí a konsument nemá z toho nic.

Tak jako trpí naše zemědělská prvovýroba; trpí též naše druhá výroba, zemědělský průmysl. Podívejte se na naše škrobařství - jest v úplné derutě, podívejte se na naše sušařství, na naše lihovarnictví, které nese státu 800 milionů korun ročně; a ustát a vláda se založenýma rukama se dívá na tu zlatou slepici, jak hyne. A v podobné situaci jsou též naše družstva jak obchodní tak výrobní, ať družstva obilní, ať sušařská, ať lihovarská, ať jiná, všechna stojí před úpadkem. Nepomůže-li tam vláda dostatečně, tak zabije podnikavost našeho nejdrobnějšího lidu, který tu sáhl k svépomoci.

Zástupcové průmyslového dělnictva vycházejí z falešné premise, že jest nutno, aby byl laciný chléb, aby bylo laciné maso, aby byla laciná mouka, aby byl laciný brambor, ale při tom aby dělníkovi byly zachovány, vysoké mzdy, tedy aby průmyslová výroba, pokud možno, byla chráněna, aby všechno to; co konsument druhý, zemědělec atd. potřebuje, aby stroje šatstvo, železo, uhlí, všecko bylo pokud možno nejvyšší. To je falešný názor, od kterého všechny vrstvy našeho národa musí upustit. Máme-li mít lacinější chleba, lacinější maso, lacinější brambor, musí být lacinější šaty, lacinější boty, lacinější stroje a také menší mzdy. Máme-li drahý chléb, drahé maso, budou samo sebou i ostatní produkty tak drahé. Ale musíme míti rovnoměrnost. (Sen. Jarolim: [německy]: Podíl uhlokopů na ceně uhlí na šachtě obnáší čtvrtinu ceny. Je-li zde v Praze placeno 28 Kč za 1 q, je při tom na mzdu uhlokopů 2.73 Kč. Tak se mají věci. Proto jen opatrně, mluví-li se o dělnických mzdách.)

Já neříkám, že ta mzda je příliš vysoká, já říkám, že musí být úměrná k ceně mouky, masa atd. To, myslím, každý chápe. (Souhlas.).

Krise našeho zemědělství je způsobována nejen těmito břemeny, rejem různým nazíráním na naši produkci, ale i zostřenou katastrofou živelní. Nesmí se zapomínati, že od jara do října nám pršelo, že nemáme seno, slámu. Když jsme chtěli to, co se nám urodilo, skliditi ve žních, začalo pršeti a prší dodnes. Sklidili jsme špatně a ve špatné jakostí.

Jak jsem podotkl, po převratu byli jsme samá sociální politika, samá reformní politika a páni finanční ministři viděli, že potřebují peníze. Přicházeli nám stále s novými daněmi. Zapomínali, že rovnováha v rozpočtu nedělá se jen novou a novou daní, nýbrž že rovnováha v rozpočtu se dělá také šetrností. Přišli teprve teď na to, že se musí šetřit, šetřit, šetřit. Zapomínali, ačkoliv jsme je na to upozorňovali, že berního úřednictva mají absolutní nedostatek, že daně nejsou vybírány, že si stále děláme nové daně, kdežto staré nevybíráme a novo také ne. Následek toho jest, že dnes stojíme před vybíráním dávky z majetku a přírůstku hodnoty, která měla být dávno vybrána; dnes, v největší krisi, máme tyto daně vybírat. Následek tuho je, že dnes vybíráme daně z r. 1918, 1919, 1920, 1921, 1922. (Hlas: Kapitalisti utečou a zaplatí živnostníci, rolníci. - Jiný hlas: Živnostenská banka je také odvádí do Jugoslavie a do Uher a všude!)

My jsme si vědomi toho, že konec konců my zemědělci musíme dané do posledního haléře zaplatiti, ale ti pánové, kteří prospekulovali v dolarech a v markách peníze, utíkají nám s touto daní a nejen že nám utekli, ale oni ještě své továrny zavírají a dělnictvo vrhají na krk státu. Vláda prohlašovala, že zavede pořádek v administrativě, ale já bych apeloval na ministra financí, aby si udělal pořádek u berních úřadů. Pánové, my platíme a pořád platíme, ale žádný nevíme, co platíme, zač platíme, co máme platiti a kdy máme zaplaceno. Tedy, to je systém naprosto neudržitelný, který jistě nesneseme a nebudeme snášeti.

My likvidujeme a odstraňujeme poslední zbytky státního hospodaření zemědělskými výrobky. A tu obracíme se - bohužel zde není - na pana ministerského předsedu a pana ministra vnitra, aby konečně vyřídili těch přes 3.000 rekursů, alby se tam podívali na to u zemské politické správy, která jich vyřízení slibovala. Jest nesmysl dnes trestati někoho pro různé nepatrné mlecí a jiné přestupky, za to, že nedodal 50 kg obilí. Přece trestáme proto, aby se takovéto zločiny nebo přečiny již neopakovali. S těmito rekursy odvolací místo neví si rady jelikož jeden politický úřad odsuzoval pro jeden a týž přestupek k pokutě 50 korun, druhý k 500 korunám a třetí ku 5.000 korunám. Nikdo neví si tu rady, protože každý trest v této věnci nemá smyslu a protože státní hospodářství již neexistuje a pachatel není trestán, proto, aby se vina nemohla opakovati. My jsme s povděkem přijali ujištění ministerského předsedy a pana ministra pro věci zahraniční o pevném útvaru Malé Dohody i o přátelských hospodářských stycích s ostatními našimi sousedy. My jsme si plně vědomi, že každý svár - a rozpor, ať s kterýmkoliv státem, především my zemědělci první neseme na svém těle a na svých kapsách. Máme jedno přání, aby naše koruna, pokud možno, se ustálila. (Souhlas českých senátorů.) Klesání nebo stoupání valuty vždycky jest pohromou pro výrobní vrstvy a pro nás dvojnásobně, protože my jsme nehybni v našem podnikání, tak jako naše půda. Jakmile valuta stoupá nebo klesá, přináší nám to ohromné ztráty. Pan ministerský předseda pravil, že vláda budu vydávati jen tolik, co přijme. Já bych raději slyšel od pana ministerského předsedy, kdyby řekl: ťJá budu vydávati méně než přijmu.Ť poněvadž jsem pevně přesvědčen, že příjmy nedosáhnou té výše, jak jsou rozpočteny. My musíme šetřit a pořád šetřit. Má-li nastati normální život, musí se snížiti daně a žádné nové nepřidělávati. Uhelná dávka, vysoké tarify na drahách a poštách, daň z obratu, to jsou vesměs věci, které jsou zvlášť neudržitelné. Stojí-li dovoz uhlí do Pelhřimova nebo do Humpolce pomalu více nežli uhlí samo, přijde-li dovoz brambor z Holandska do Vídně laciněji nežli z Pelhřimova, to jsou věci, mírně řečeno, jistě nenormální. Přestává-li na lokálních drahách provoz zboží a lidé raději si zboží vozí povozem anebo automobily, j to velice špatné vysvědčení pro správu drah.

V programu vlády jest také starobní a invalidní pojištění, tedy nová a to veliká daň. Máme nemocenské pojištění, úrazové pojištění, pensijní pojištění a nyní připravujeme ještě starobní a invalidní pojištění. Ku pojištění proti živelním nehodám se nijak nemůžeme dostati. V zásadě jsou to samé dobré a výborné věci; avšak každá tato věc stojí peníze, velice mnoho peněz, a jest otázka, jestli skutečně všechny ty peníze, které vynaložíme na tato sociální zlepšení našich chudých vrstev, jestli přicházejí skutečně ve prospěch těchto vrstev, jestli je nepolyká většinou drahá administrativa.

Daň z majetku a přírůstku hodnoty, hlavně z přírůstku hodnoty, zdála se, když jsme o ní ponejprve rokovali, jednou ze spravedlivějších a nejpopulárnějších daní, ale praxe daň z přírůstku hodnoty přivedla ad absurdum způsobem, kterým ji prováděla. My zástupci zemědělců již tenkráte jsme poukazovali na to, že je to absurdní říkat, že ten kůň, který měl v r. 1914 cenu 1000 korun, v r. 1919 je odhadnut na 10.000 korun a berní úřad vybíral z 9.000 korun, přírůstku daň. Čas dokázal, že jsme my zněli pravdu. Tentýž kůň stojí dnes 1000 korun, ale ne těch předválečných z r. 1914, nýbrž 1000 korun poválečných tedy ve skutečnosti 200 korun předválečných. Není tedy 10.000 kor. přírůstku, nýbrž 800 korun ztráty, a kromě toho každý ví, že kůň za tolik a tolik let ztrácí a ne získává. Totéž platí n strojích, budovách, dobytku i ostatním. Vypočítávat přírůstek z něčeho, co nebylo, to se nedá držet.

Proto mohu kvitovat s díkem, že vláda připravuje novelisací této daně a že se také zabývá opravou celého našeho berního systému. Pánové, naši zemědělci platí daň pozemkovou, daň domovní, činžovní, výdělkovou, příjmovou, obratovou, k prvním čtyřem přirážky obecní, okresní; zemské, školní a okresní školní, chudinské v obnosu kolikráte 3.000% přesahujícím. Dále máme statní pojištění nemocenské, úrazové, pensijní, soukromé pojištění, které také musí být, proti ohni, krupobití. Tedy je to tolik neproduktivních dávek, že náš stav tento způsob zdanění naprosto nevydrží, že se pod nim musí skroutit. Vláda říká, že si je toho vědoma. Já upozorňuji, že je velké nebezpečí v prodlení.

Ohledně pozemkové reformy jest naším nejvřelejším přáním, aby byla co nejdříve skončena. Je nutno poskytnouti nejen nejlevnější úvěr pro nabyvatele, ale také jest nutno, aby zbytečný přirážkový systém, který zdražuje půdu nabyvateli, byl odstraněn. Co chceme? Silný zemědělský kádr pro náš stát a nechceme žádné plahočící se ubožáky kteří pracují na zadlužené půdě a nevydělávají ani na úrok.

Vláda také mluví o podporách v nezaměstnanosti. Myslím, že musíme být v zásadě všichni proti podporám v nezaměstnanosti a to z toho důvodu, že ponižujeme toho člověka, když mu dáváme něco zadarmo to demoralisuje. Naopak vláda musí dbát - a ta možnost v 90 procentech je aby zaopatřila tomu člověku práci a slušný výdělek. Máme zde stát, okres a obec a teprve v nejkrajnějším případě má se sahati k podporám v nezaměstnanosti. Vláda hnusí také dbát, aby zbytečně se naše továrny nezavíraly a dělnictvo se z továren nepropouštělo, aby zbytečně stát se nezatěžoval a někdo z toho neměl užitek - ne ten dělník, ale někdo jiný.

Vláda také slibuje nám soustavnou elektrisaci. My všichni víme dobře, že máme spousty vodních sil, které bez užitku zde leží, víme dobře, že máme spousty odpadového uhlí, které se nemůže, protože se dovoz nevyplácí, zužitkovat. Tedy jistě je to myšlenka dobrá a zdravá, když se vláda bude snažiti, aby co nejrychleji byla celá republika zelektrisována. Ale něco si vláda musí pamatovat, že to zelektrisování nesmí se díti byrokraticky, nesmí se díti draze, že ten proud musí býti co nejlacinější, aby ten náš zemědělec, živnostník a průmyslník mohl laciným proudem konkurovat s cizinou.

A nyní přicházím ke konci své řeči. Bylo zde již mluveno o svobodě slova, o svobodě tisku a o poslanecké imunitě. My máme toto všechno vrchovatou měrou a přece od odpůrců tohoto státu slyšíme stále, že jsme policejní stát. Nikdo z nás - neboť my Češi jsme příliš velkými demokraty - nebude chtíti potlačovati kritiku vlády, kritiku stran, kritiku osob. Jistě názor na tyto předměty a věci může býti u každého. (Sen. Jarolim [německy]: Nejsou žádné konfiskace časopisů, žádné rozpuštěné schůze?) Pane kolego, k tomu přijdu. Ale my za žádnou cenu nemůžeme trpěti, aby se mluvilo a jednalo proti existenci tohoto státu. Velezráda nesmí býti nikomu trpěna a zejména tomu nikoliv, kdo vykonal slib věrnosti republice a požívá poslanecké imunity. (Hlasy: Zcela správně! Výborně!) Autorita státu a zájem státu dlouho a těžce byly poškozovány. Když naši nevinní lidé byli voděni pod šibenice, když vykrádány byly selské statky, když ničena a loupena byla naše úroda z polí, když přepadáváni a vražděni byli pokojní venkované, tu často a často marně jsme se dovolávali pomoci úřadů a proto s potěšením vítáme slova vlády, že chce zvednout autoritu státu, autoritu vlády, že budeme se těšiti bezpečnosti našeho majetku, že zákon republiky bude posvátným a nedotknutelným. A v těchto předpokladech, za těchto praemis, prohlašuji jménem své strany, že budeme co nejupřímněji a nejloyálněji tuto vládu podporovati. (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda dr Soukup: Další slovo má pan sen. dr. Naegle.

Sen. dr Naegle (německy): Slavný senáte! Senátoři německé národní strany a německé národně sociální strany dělnické považují za zbytečné vysloviti se zevrubněji o prohlášeních, jež nová vláda učinila v senátě, obě strany zaujímají k vládním prohlášením stanovisko zkrátka tím, že se připojují k prohlášení, které přečetl v poslanecké sněmovně dne 25. října pan poslanec dr Lodgman. (Souhlas na levici.)

Místopředseda dr Soukup: Další slovo má pan sen. kol. Valoušek. Prosím, aby se uchopil slova.

Sen. Valoušek: Slavný senáte! Dle starého, ve všech ústavních státech obyčejného zvyku, vláda, nastupujíc svůj úřad, ústy svého předsedy dává prohlášení, ve kterém předkládá svůj program, ke kterému pak strany zaujmou své stanovisko a buď pro nebo proti vládě se postaví. Od tohoto obyčeje uchýlila se nynější naše vláda, neboť nastupujíc, nejen ústy svého předsedy prohlásila svůj program, nýbrž hned také ústy ministrů dvou hlavních odborů rozvinula před námi obraz nynějšího stavu našeho státu. Je to způsob zvláštní, abych tak řekl, způsob slavnostní. A je pochopitelný, když uvážíme nynější dobu. Nynější doba je dobou obratu a Bůh dej, aby tento obrat byl co možná šťastný a blahodárný. Po čtyři roky naší samostatnosti byli jsme jako pod vládou velké radosti a velkého nadšení. A v této pochopitelné radosti a v tomto nadšení byli jsme plni chvatu a plni ochoty. Chtěli jsme vybudovati rázem a ihned stát co možná nejlepší, chtěli jsme se vyrovnati nejlepším státům v Evropě, chtěli jsme všechno rychle a na ráz. Ovšem zapomněli jsme, že všechna břemena, která ukládáme státu, musíme nésti především sami. Tím se stalo, že jsme státu uložili téměř nesnesitelná břemena, ovšem v nejlepším úmyslu. Daně však rychle rostly a konečně nabyly tak velkého rozsahu, že se v rozpočtu státním objevil schodek několika miliard. Tu konečně každý, kdo jen trochu vážně přemýšlí, musil se zaraziti a musil si říci, že tak to dále jíti nemůže, že doba nadšení musí přestati a že musí nastati doba rozumné rozvahy a cílevědomé práce. Jinými slovy, že musí nastati obrat. A také, slavný senáte, když jsme slyšeli slavnostní prohlášení nynějšího ministerského předsedy, mimovolně musilo každému napadnouti, že jde o věc velmi vážnou a že nynější vláda chce tento obrat skutečně také provésti. Vláda - jak pravil ministerský předseda - cítí se také dosti silnou, aby tento obrat provedla.

Ovšem, je všeobecně známo, že ještě ani jediná vláda v celém světě neprovedla svého programu úplně tak, jak si jej předložila. Celého programu svého neprovede ani vláda tato. Budeme však spokojeni, provede-li ze svého programu alespoň ony části, které jsou nejnaléhavější. Tak jest především rovnováha rozpočtu. Pan předseda ministerstva pravil, že vláda se bude snažiti, aby se nevydávalo více, než se přijímá. Bůh dej, aby tento úmysl skutečně byl proveden a aby vláda opravdu nevydávala nic více, než co skutečně přijímá a přijat může.

Uskutečniti rovnováhu v rozpočtu nebude však tak snadno. Bud se musí zvýšiti příjmy, anebo se musí snížit vydání. Ale ať se zvýší příjmy nebo se sníží vydání, vždy to bude kohosi bolet. Zvýší-li se příjmy, bude to bolet ty, kteří je musí státu dáti ve způsobu vyšších daní; sníží-li se vydání, bude to bolet ty, kteří něco od státu očekávají a kteří od státu jsou placení. V každém případě - ať se zvýší příjmy nebo sníží vydání - budou nespokojenci a vláda bude míti jistou oposici, která jí znemožní dosíci takové míry sníženého vydání, aby bylo znatelným v budoucím rozpočtu.

V programu naší vlády jest mimo jiné velmi radostným, že předválečné renty budou úrokovány. Byla to věc pro mnohé občany tohoto státu neobyčejně vážná a osudná. Mnozí celý svůj majetek mají uložený v předválečných rentách, nemohou býti živi bez úroků z těchto rent a kolik roků těchto úroků již nedostávali. Proto radostně uvítají zvěst, že konečně bude náš stát tyto předválečné renty úrokovat a že jim bude pomoženo.

Postrádám však v prohlášení ministerstva také úmyslu, jaký má stran dluhů válečných. Půjčky válečné jsou velikým balvanem v hospodářském životě našem, právě tak jako ony předválečné renty. Otázka válečných půjček byla sice částečně již rozřešena, ale ne docela a nejen Němci, nýbrž i příslušníci jiných národností v tomto státě přejí si, aby i tato otázka byla konečně definitivně rozřešena. (Výborně!).

Velectění přátelé, slyšeli jste právě ústy předešlého řečníka, jak mnohé a obtížné jsou daně, které zvláště nižší třídy velice tíží. Slyšeli jste především o dani z přírůstku. Daň z přírůstku jest pochopitelnou a na pohled velice spravedlivou; nebo spravedlivo jest, aby ti, kteří z neštěstí války kořistili; a ve válce velkého majetku nabyli, dnes také pomohli co nejvíce hojiti rány válkou zasazené. Když tolik milionů lidí život, krev i majetek ve válce ztratili, jest spravedlivo a nutno, aby ti, kteří válkou získali, nyní co možná nejvíce pomohli. Ale pochopitelna a spravedliva jest daň z přírůstku jen tenkrát, když se jedná o přírůstek skutečný. Jedná-li se ale o přírůstek fiktivní, jen myšlený, pak se stává tato daň velmi nespravedlivou a nepoměrně těžkou.

Půda, dům vzrostly sice fiktivně v ceně, ale ve skutečnosti jen pro toho, kdo své pole neb svůj dům ve výhodnou dobu prodali. Ale pro toho, kdo svého pole a svého domu prodati nemohl anebo nechtěl, pro toho snad zítra nebo pozítří bude mít pole a dům právě takovou cenu, jakou měly před válku. Tedy t. zv. přírůstek je u něho úplně fiktivní, je na papíře, ale ve skutečnosti ho není. Je takto mnohý nucen platit z něčeho, čeho nemá a čeho nikdy nedostal. V tomto případě (Hlas: Znehodnocené peníze mají také starou cenu?) jest tato daň nespravedlivou, protože není z čeho jí platit. Mnozí malí majitele domů a polí nemají dnes nejen peněz cenných, ale ani těch znehodnocených.

Další otázkou bolestnou je dávka z majetku. Velectění pánové, dávka z majetku je věc velmi choulostivá. Když některý výdělkový podnik nebo některá akciová společnost nemůže dále, když je na pokraji zkázy, pak uloží akcionářům nebo podílníkům, že musí na své podíly nebo své akcie více nebo méně doplácet. Je to však vždycky znamením velikého nebezpečí a jakéhosi bankrotu, třebas teprve hrozícího. A tím jest i dávka z majetku ve státě. Stát, který sahá na majetek svým občanům a vyvlastňuje jej, dokazuje, že se nalézá v poměrně velikém nebezpečí a v ve veliké tísni. Tím trp však jeho čest na venek a také láska a úcta jeho vlastních občanů. Dávka jest v mnoha případech velmi těžká, poněvadž byla vyměřena v době, kdy mnozí měli ještě jistý majetek, kterého však dnes již nemají. Byly putny nákupy a přestavby. Nebyly, to však stavby jako u jistých velkých podniků, které svoje zisky ukládaly ve stavby, sice užitečné, ale ne dosti potřebné, jen za tím účelem, aby své zisky před berními úřady ukryly. Rolník nebo živnostník musili stavěti, ne aby ukrývali svého majetku, nýbrž stavěti musili, poněvadž hospodářství jejich válkou nesmírně utrpěla. Prostavěli, co ve válce získali, a nyní mají platiti daň z majetku! Nemohou, musí si vypůjčiti a takto zatížiti své hospodářství častokráte tak, že vlastně, až nastanou normální poměry a dluh mu zůstane, nebudou míti ničeho. Proto bychom si velmi přáli, kdyby vláda podle možnosti i ve směru dávky z majetku učinila všechno; co je možno, aby tato, dávka, byla občanům možným a snesitelným břemenem. (Hlas: Nový popis!)

Konečně vláda nám slíbila, že v celém daňovém systému zavede jistou jednotu. Je toho nanejvýš potřeba. Velevážení pánové, snad všichni ze zkušenosti víte jako já, že téměř denně přicházejí k nám občané a přinášejí předpisy daňové a táží se, zda skutečně právem jim byla daň v takovém obnosu předepsána nebo ne. A nikdo nemůže říci těmto lidem, zda skutečně jim byla předepsána daň zákonitá t. j. taková, jakou podle zákona platiti mají. Dnes ni, kdo se již v daních nevyzná. Jest jich tolik, je tolik zákonů a nařízení, jest taková různost a odlišnost v daních, že nikde již neví a nemůže se přesvědčiti, zda se mu skutečně předpisuje tolik, kolik podle zákona platiti má. Jsem pevně přesvědčen, že velká část, ba velká většina našeho občanstva chce platiti daně, ale občané chtějí také věděti, co platí a proč to platí, chtějí míti jasno a jakýsi rozhled do budoucnosti, na jaká vyslání ve svém hospodářství počítati pro příští rok musejí, co je dnes nemožno.

Proto vítáme a celého srdce prohlášení vlády, že daňový systém míní zjednodušiti a do otázek daňových vnésti jasnost, jednotnost a průhlednost.

Provede-li vláda aspoň tyto věci, získá si veliké vděčnosti občanstva. (Výborně!) Program naší vlády je opravdu velmi obšírný. Každá strana, každá třída a každá vrstva obyvatelstva může pro sebe z prohlášení a z programu vládního vybrati mnohé dobré zrnko. Prohlášení toto jest v mnohém směru až příliš obšírným, ale ve dvou směrech jest nápadně nejasným, krátkým a chudým a to v otázkách kulturních. Přál bych si, aby pan ministerský předseda v tomto směru byl promluvil jasněji a určitěji. Kulturní otázky jsou velice těžké. V otázkách těchto nelze říci dnes, čeho bude potřebí zítra, nelze věděti, co bude nutno zítra nebo pozítřku. Proto chápu, že si ministerský předseda jakousi reservu uložil ve věcech kulturních. Ale přes to jest skutečností, že program vlády ve věcech kulturních je velice nejasný a chudý. A tu bych si přál, aby provedla vláda aspoň skutečně to, co ve svém prohlášení slibuje, t. j. že se hlavně starati bude, aby obecná škola stala se tím, čím by vždycky býti měla a čím vždycky býti musí, má-li blahodárně působiti. (Výborně!) Pan ministerský předseda pravil: ťBude proto vláda chrániti školu, aby netrpěla oněmi zápasy a aby mohla konati své výchovné dílo, z něhož užitek má vzejíti příštím generacím. Škola bude musiti býti ústavem, k němuž všichni občané bez rozdílu svěří svoje dítky v přesvědčení, že práce tam konaná přinese všem dobrý prospěch.Ť Já však bych si přál, aby pan předseda vlády byl řekl: ťŠkola bude ústavem, jemuž všichni občané bez rozdílu svěří své dítky s důvěrou.Ť

Pravím s důvěrou, aby nemusili posílat mnozí rodičové dítky své do školy se strachem a s úzkostí, nýbrž aby každý otec a každá matka radostně posílati mohli dítky své do školy v tom vědomí, že ve škole se nestane nic, co by dítky rodičům odcizilo a co by způsobilo; že se dítky vrátí ze školy jiné, než do školy šly. V zájmu školy jest to nutno! Ne bez příčiny v malém školském zákoně jsou slova velice důležitá: ťZ tohoto důvodu všemu učitelstvu obecných a občanských škol budiž zakázáno dotýkat se nepřátelsky při vyučování kteréhokoliv přesvědčeni a kterékoliv národnosti.Ť Nevím, zdali už je prováděcí nařízení k malému školskému zákonu hotovo, a nevím proto, zdali skutečně tato věc je také v těchto prováděcích nařízeních. Není-li tam, pak nestalo se to, co zákonodárné sbory vládě uložily. Je-li to tam, pak se vláda musí také starat, aby to bylo pleno, neboť zákony se dělají ne proto, aby byly přestupovány, nýbrž aby byly plněny. Ministerský předseda na konec velice krásně řekl; ťBude - vláda - při tom spravedlivá a nepředpojatá ke všem bez rozdílu národní, náboženské anebo společenské příslušnosti, a šetříc sama přísně zákonů, bude toho žádati na všech občanech. Pokládá se za dosti silnou, aby hájila autoritu a zájem státu v každých okolnostech a aby ochránila organy výkonné při konání jejich povinnost.Ť Posud se to vždycky nedělo a my si přejem v zájmu státu, aby se tak dělo a aby tuto sílu a odvahu nynější vláda skutečně měla všude, kde je toho třeba.

Velectění pánové; poměry v obecných školách po převratu nestaly se utěšenými. Všichni víte, že ve školách zvláště obecných zavládla téměř úplná anarchie. Každá strana myslela, že musí hned v nejnižší škole provést svůj stranický program a mnohý jednotlivec myslel, že po převratu je mu všechno dovoleno, že všechno smí a že může s dětmi dělati, co chce.

Následkem toho vyvinuly se v obecné škole na mnohých místech poměry nesnesitelné a nemožné. Poměry těmi trpělo především dítko, trpěl hodný a dobrý učitel a trpěli rodičové. A proto na mnohých místech velká nespokojenost, která se jevila mnohdykráte způsobem, který těžko schváliti. Tato nespokojenost jevila se častokráte až i stávkou školních dětí. Tomuto způsobu neschvalujeme sice ani my, ale velectění pánové, kdo znal poměry v některých školách, nedivil se, že rodičové sáhli i k těmto zbraním, poněvadž žádná stížnost, žádná prosba nic nepomohla, žádný úřad neodvážil se tenkrát říci: musí býti pořádek všude a musí býti především pořádek ve školách.

Velectění přátelé! Aby této anarchii, této nekázni a nepořádku ve škole a zvláště obecných, byl konečně konec, shodly se strany na malém školském zákoně. Častokráte se nám vytýká, že prý nemůžeme zapomenouti na Rakousko. Prosil bych, aby někdo nám řekl aspoň jediný případ, že bychom se my, katolíci, zvláště v lidové straně organisovaní, byli někdy nějak proti této republice prohřešili. Vždycky a všude jsme plnili svoje povinnosti. Nikde, ani v našich organisacích a ani v našich novinách; ani v našich projevech a ani v našich jednáních a skutcích v Národním shromáždění a v zákonodárných sborech nikde a nijak neprojevili nejmenší nelítosti proti tomuto státu, ba naopak, od prvního počátku, od první sekundy prohlášení tohoto státu, ba ještě před prohlášením jsme ochotně a rádi spolupůsobili, poněvadž jsme snad cítili tíži rakouských poměrů více, nežli mnohý z vás. A jednou z obtíží rakouských pro nás byl bývalý školský zákon rakouský. Tento zákon nebyl ani ryba, ani rak: Nebyl ani těm, ani oněm příjemným a natropil mnoho a mnoho zla. Byli jsme opravdu rádi, že konečně převratem nastane obrat i v tomto směru a že tento školský zákon rakouský, obojaký, nejasný, bude nahražen zákonem lepším, jasným a určitějším, který dá každému, co mu patří a který bude spravedlivý. (Sen. Hnátek: Ale z počátku jste se bránili!) Nebránili jsme se, naopak všude jsme spolupůsobili, kde bylo třeba. Bránili jsme se, vy víte čemu! Bránili jsme se věcem, které s republikou nemají pranic co dělat, ba naopak, pro republiku jsou veliče nebezpečny. Nuže strany se dohodly na malém školském zákoně. Tento malý školský zákon je dílo kompromisu, dílem dohody a jako každé dílo dohody a kompromisu je dílem křehkým. Nevyhovuje ani tomu, ani onomu úplně, ale částečně může býti spokojen ten i onen. Tento malý školský zákon naprosto nevyhovuje ani nám. Přáli bychom si zcela jinakého školského zákona, nežli jak skutečně je. Ale v zájmu klidu, který byl tak potřebný a nutný, v zájmu státu, pořádku a kázně ve státu, v zájmu dítek, rodičů a učitelstva jsme přinesli velké oběti, aby jen tento malý školský zákon byl uzákoněn a aby tak jistý pořádek, alespoň v obecných školách byl zabezpečen. A co se stalo? Stalo se, že na příklad učitelstvo Náchodského okresu, jsouc nespokojeno s malým školským zákonem, podalo tehdejšímu předsedovi ministerstva, panu dr Benešovi, otevřený list, v němž hrozí prohlášením: ťDobrovolně šíje neskloníme. Vaše vláda, vaše ťPětkaŤ může odkomandovat, ale jak se budou takové kulturní - nekulturní zákony prováděti v práci, máme v moci my!Ť (Sen. Babka: Je to pravda!) Je to pravda, ale smutná! A já bych rád věděl, jak toto vzepření se zákonu bylo od vlády odměněno, nebo podle zásluhy potrestáno. Škola není pro učitele, škola je pro někoho docela jiného. Této otázky nechci dnes řešiti. Škola není žádným soukromým majetkem učitelstva, nýbrž jest pro někoho docela jiného a musí se říditi ne podle učitele, nýbrž podle někoho jiné ho. Učitel musí míti volnost v methodě, aby co možná nejlepším způsobem, co možná nejvíce naučil. Ale v jakém duchu mají býti dítky vychovávány, to, velectění pánové, není v moc učitele dáno. Kdyby tomu tak bylo, pak prosím, nemluvte o demokracii. Co je demokracie? Demokracie je vůle lidu. Demokracie je útvar státní, ve kterém všechna moc je z lidu a ve kterém rozhoduje vůle lidu. To je demokracie. Lidem však jest nejen boháč, ale i chudý. Ba v demokratickém státě musí býti více chráněn chudý, než bohatý. Ale když to, co vy říkáte, bude právem a pravdou, pak bohatí mají v demokratickém státě našem větší právo, než chudí. (Hlas: Proč to?) Proto, poněvadž bohatý člověk může si vzíti pro své dítko učitele, moha ho zaplatiti, jakého chce. (Sen. Havlena: Učitel jest svobodný!)Právě proto: jeho dítko musí z předmětů světských dělati zkoušku ve škole, ale vychováno je doma. Výchova se musí díti tak, jak si otec přeje, a když učitel dítko dle přání otce nevychovává, řekne mu otec: Běž! Vezmu si učitele jiného! V tom bodu se doufám, shodujeme. Ale, velectění pánové, v případě uvedeném se jedná o to, má-li učitelstvo právo, vzepříti se zákonu nebo ne. Anebo jiná otázka: je-li učitelstvy, povinno zachovávati zákon nebo ne. O to se jedná. A tu pravím, že zákony v našem státě dané platí pro všechny. Malým školským zákonem je dána jistá svoboda, i k tomu jsme přivolili, uznávajíce, že dnes svoboda je velkou vymožeností každého. A proto jsme souhlas svůj dali i k tomu, aby sice vyučování náboženství byl povinným; ale aby rodičové, kteří si toho přejí po svobodném uvážení a svobodné rozvaze žádali úřad, by byli dítky jejich od vyučování náboženství osvobozeny. Ale hned, poněvadž právem jsme se obávali, že této svobody bude zneužito, bylo přijato do důvodové zprávy z tohoto zákona: Všem učitelům obecných a měšťanských škol budiž zakázáno dotýkati se při vyučování nepřátelsky kteréhokoli přesvědčeníŤ A co se dělo? Za všechny naše oběti bylo zneužito této svobody ne od rodičů, nýbrž opět od učitelstva. Přečtu vám jen něco - a suďte sami bez předsudků, zdali jest toto jednání jisté části učitelstva přípustným a správným? Uvedu jediný případ. Župa Jihlavská, to jest učitelská organisace, v srpnu 1922: ťKolegové, malý školský zákon dává rodičům právo sprostiti děti vyučování náboženství.Ť To není pravda, poněvadž sprostiti právo má úřad, - ťVystoupiti lze ihned po vyhlášení jeho, ale jak z nepovinného předmětu též v roce o pololetí. Lze tudíž působiti na rodiče prostřednictvím dětí a to trvale.Ť

Tedy - užívat dětí pro působení na rodiče! A dále: ťzáleží na agitaci systematické, zvláště dnes ale i příležité ve škole.Ť Před školou snad by se dalo ještě snésti. - ťUčiňte tudíž toto: Šiřte čísla novin, kde budou příslušné články; vylepte hned atd., nalepte jej před školu v den zápisu, doručte osobně nebo poštou rodičům atd.Ť To vše by bylo snesitelné, ale dále se praví: ťPři zápisu dotažte se rodičů a působte na ně. Všichni a všude řekněte dětem ve škole, že nemusí choditi do náboženství, svolí-li k tomu rodiče. (Hlas: Co je na tom?) Pak, prosím, nevydávejte se za přátele školy, je-li vám to maličkostí! Kdo toto schvaluje, tomu škola není výchovným ústavem, nýbrž ústavem pro agitaci. Na to bych však já nerad školu snížil. Víte proč? Poněvadž ve mně jest cosi ze starých dob - a já jako malý chlapec nejen sám učiteli líbal ruku, ale i start otec a matka má učiteli líbali ruku. Z této úcty něco ve mne zůstalo a proto bych nerad, aby učitel, kterému jsem kdysi líbal ruku, klesl ve škole - na agitátora.

A nyní vám, pánové, řeknu, jak tohoto návrhu bylo použito? Za všechnu ochotu, kterou jsme projevili v malém školském zákoně, jak jsme byli odměněni? Rodičové byli povzbuzováni, aby odhlašovaly dítky od náboženství. Byly jim hned dávány formuláře těchto žádostí a sice v této formě. (Ukazuje formulář žádosti). To jest jedna z těchto žádostí, kterou učitelé rozšiřovali mezi rodiči. A teď vám přečtu pro legraci, abyste věděli, jaký ta agitace měla výsledek aspoň v tomto případě, jak použil jistý otec tohoto formuláře.

Tady je natištěno ťP. T. Okresnímu školnímu výboru v..... Podepsaný ve smyslu §u 3 odst. 5, zákona z 28. června 1922 žádá, aby jeho syn atd., byl sproštěn vyučování náboženství ve škole.Ť Otec, jenž dostal tento lístek - je to příslušník strany velmi nám odchylné - napsal: Jan Svoboda musí choditi do náboženství (Výkřik: Sláva mu!) To byl výsledek té agitace. (Sen. Hnátek: U nás to dělají kratčeji! Učitel náboženství posílá děti za dveře!) Ovšem, poněvadž nesmí podle zákona je vyučovat. (Sen. Hnátek: Katolické děti posílá za dvéře! On to dělá kratčeji!) To byste musil dokázat. Můžete žalovati, máte děkana, konsistoř, biskupa. (Sen. Hnátek: Dám vám adresu!) Neříci nic a pak o tom mluvil v senátě, to nelze, to je nepřístojnost! Zaslouží-li pokárání, máte požádat příslušné úřady, které mají mít dohled. (Hluk. Místopředseda dr Soukup zvoní.)

Velectění přátelé! Byli bychom skutečné očekávali, že za svoji velkou ochotu ve smyslu malého školského zákona budeme jinak odměněni. Doufajíce, že vláda nynější i v tomto směru zjedná pořádek a platnost zákona, chceme a budeme ji podporovat. Velectění pánové! Naše republika vládu nějakou mít musí. Ať je vláda taková nebo onaká, každá vláda musí se opírat o nějakou většinu. Čím tato většina jest svornější, zcelenější, tíze také vláda může lépe vládnout. Jestli pánové z jiných stran myslíte, že jste schopni takovou pevnou vládu v naší republice vytvořit a udržet sami, dejte ji! My jsme členy koncentrace proto, poněvadž uznáváme, že náš stát vládu mít musí a že musí mít vládu zvláště v těžkých dobách nynějších - co nejpevnější a nejsilnější. Proto právě ochotně jsme vstoupili do koncentrace, přinesli jsme veliké oběti a čekali jsme, že tyto oběti také nám budou nejen uznány, nýbrž také. (Sen. Kouša: Že vám dáme školu?) - Tu si vybojujeme i proti vám, nehojte se. Tu si vybojujeme tak, jako katolíci v jiných státech. Spravedlnost a svoboda na konec zvítězí. Tak jako v této školské otázce, tak také je program vládní hodné nejasný a chudý v ohledu církevně politickém. Velectění pánové, my se tomu nedivíme a (Hlas: Už se národu otevřely oči! Poznali vás!) nediví se tomu jistě nikdo, kdo vážně o věcech církevně politických přemýšlí. (Hluk a různé výkřiky sen. Walló.)

Místopředseda dr Soukup (zvoní): Pane kolego Walló, prosím o klid.