Prozatím musím tak učiniti jen jménem majority rozpočtového výboru a prosím jménem této majority, aby usnesení poslanecké sněmovny, týkající se finančního zákona a rozpočtu na rok 1923, jak co do výdajů řádných, tak co do výdajů mimořádných a investičních, bylo slavným senátem schváleno. (Potlesk a hlučná pochvala u stran většiny.)

Předseda (zvoní): Ve smyslu učiněného usnesení přikročíme k debatě povšechné. Ke slovu jsou přihlášeni tito řečníci proti:

Dr Mayr-Harting, Hartl, Knesch, dr Spiegel, Jesser, Niessner, dr Kovalik, Trčka; na straně pro: Slavík, dr Franta, Klečák, Valoušek, Jaroš.

Uděluji slovo prvnímu řečníku proti, a to p. sen. dr Mayr-Hartingovi.

Sen. dr Mayr-Harting (německy): Slavný senáte! V Alpách zřizují na místech, kde se udalo nějaké neštěstí, tak zvaná Boží muka. Nejčastější jest to jednoduchá dřevěná tabulka, pomalovaná primitivním obrázkem s nějakou naivní legendou. Takováto jedna Boží muka mají zvláštní nápis: >Zde zabil blesk dva lidí a jednoho finančníka. (Veselost.) V tomto na první pohled komickém zjištění vyjadřuje se jemné cítění lidu: tak zvaný finančník zdá se ostatnímu lidstvu býti živočichem zvláštního druhu, pro kterého jest člověk jen předmětem, ze kterého lze vyždímati pokud možno mnoho daní, cla, důchodkových trestů a pod.

Duchem, tohoto finančníka prodchnut jest předložený státní rozpočet. Ani stopy po nějaké finanční moudrosti, ani nejmenší známky o tom, že státní rozpočet představuje příjmy a vydání skutečného státního hospodářství, jehož základem a jehož cílem musí býti zdravé hospodářství soukromé a národní. 19 a 3, tedy 22 miliard výloh vykazuje tento státní rozpočet. Jest to zatížení, které sahá daleko přes výkonnost našeho národního hospodářství, neboť znamená to břemeno 1425 Kč na jednoho člověka, to jest 237.5 zlatých korun oproti 6.5 zlatých korun roku loňského a oproti 121.2 zlatých korun v posledním rakouském předválečném rozpočtu. Jest to ostatně v křiklavém rozporu proti vychvalovanému vzestupu valuty, který oproti loňského roku obnáší více nežli 200%, kdežto státní výdaje přes to se zmenšily jen o 500 milionů, t. j. o 2¹/₂%. A i toto malé zmenšení není bezprostředním úspěchem finanční správy, nýbrž zakládá se částečně na předpokladu prý příštího poklesu cen, nikoli nepatrným dílem na tom, že obvyklý interkalář pro přechodně neobsazená úřednická místa zvýšen byl ze 2¹/₂ na 5%, což znamená nespravedlivé zkrácení a větší zatížení úřednictva. Nějakého bezprostředního vlivu proslulé deflační politiky Rašínovy, nějaké rozhodné vůle šetřiti, není přes všechno ujišťování pozorovati. Potřeba pro úřednictvo činí např. 7.6 miliard, tedy více nežli 40% veškerých výdajů, i není zajisté známkou zdravé finanční správy, snažíme-li se tuto výdajovou položku zmenšiti tím, když v době nejhorší hospodářské krise prohlašujeme, že chceme značně zkrátiti beztak skrovně vyměřené platy úředníků.

Tentýž obraz spatřujeme na straně příjmů. Příjmy dlužno ovšem zvýšiti stejnou měrou, jak to vyžadují nepoměrné výlohy. Objevuje se sice jisté snížení výnosu uhelné dávky a daně z obratu, ale nikoli v podobě snížení daní, nýbrž spíše jakožto následek hospodářské krise, váznutí obchodu a průmyslu. Přímé daně naproti tomu jsou preliminovány mnohem výše, poněvadž.optimismus ministra obchodu, jenž v tomto případě mluví velmi málo ve prospěch jeho způsobilosti pro tento úřad, pokládá krisi již za překonánu.

Tutéž neupřímnost, která přece zajisté vězí v tomto optimismu, shledáváme na všech místech rozpočtu. Neboť co jiného to znamená, jestliže se z rozpočtu vyloučí potřeba 2¹/₂ miliardy na nouzové výpomoci úřednictvu jednoduše z nicotných důvodů? Shrneme-li dohromady, jest státní rozpočet sestaven zcela falešně. Pro zamýšlené investice dovoláváme se opětně zahraničního, trhu, což ovšem, znamená podstatné zdražení. Proč? Protože domácí trh selhává. Důkazem pro to jest, že dopravní půjčka vynesla pouze 539 milionů korun, losová půjčka stavební místo očekávané miliardy jen 50 milionů korun, půjčka elektrisační jen 10 milionů místo očekávaných 82 milionů. Není věru divu, povážíme-li, že stát očekává nové půjčky od těchže lidí, jimž staré splatné půjčky nezaplatil. Vzpomínám pouze na hanebné jednání v otázce válečných půjček, na stále ještě neprovedené zúročení předválečných rent, což vše provedl tento stát, který dle doznání přijal předešlého roku neméně nežli 18 miliard rakouských nedoplatků daňových. Nutnou byla by daňová reforma, neboť nynější daně počítají stále ještě s konjunkturou prvých mírových let a jejími zdánlivými zisky. Přímo absurdním jest předpisování a vybírání dávky z majetku na základě dávno zastaralých odhadů. Úplně nezdravým jest etat výdajů. Na prvním místě kráčejí zde železnice s potřebou 4.2 miliard, t. j. 21.7% veškerých výdajů, ovšem o 450 milionů méně nežli roku předešlého, ale také to jen. za vratkého předpokladu přiměřeného snížení počtu úřednictva. Na druhém místě řadí se státní dluh, větší o 711 milionů oproti roku předešlému, ačkoli pro úroky není zařazeno ani o haléř více. Přes to však musíme dle právě uveřejněného rozhodnutí reparační komise, která jak známo, Československu ukládá 42% starých rakouských státních dluhů, počítati ještě s obrovským vzrůstem státních dluhů. Na třetím místě stojí vojsko skoro s 15% veškerých výdajů.

Kamkoli pohlédneme, nikde žádné reformy ve hlavě a v údech. Pochopitelně, neboť velký finanční ministr, který by vám měl býti obzvláště sympatickým, poněvadž byl Francouzem, řekl kdysi: >dělejte dobrou politiku, pak budete míti dobré finance<. Vaše politika však jest špatná, jak politika zahraniční, tak politika vnitřní. Ze vzniku státu a jeho počátečních poměrů je původní příklonem se k Francii s lidského stanoviska naprosto pochopitelné. Ale právě tak vlastní hrdost, jako poučky zeměpisu a dějepisu byly by již dávno vyžadovaly novou orientaci. Neboť každému nepředpojatému člověku musí býti jasno, že poměr mezi tímto státem a Francií může býti pouze poměrem jezdce ke koni, při čemž ze zdvořilosti chci zamlčeti, kdo v tomto případě má hráti úlohu koně. Jak správným, jest toto pojetí poměrů, spatřujete nejjasněji na nebezpečné politice Francie v Porýní, proti kteréž teprve nedávno nikdo menší nežli Lloyd George pozvedl svůj varovný hlas, a já jen mohu doufati, že náhlý odjezd jistých zdejších francouzských osobností do Paříže s tím nesouvisí. Snad bylo utvoření Malé Dohody prvním pokusem k samostatné politice, avšak i tento pokus dlužno označiti za nezdařený. Polsko nedalo se posud přes usilovnou námahu vůbec pro to získati, neboť doposud dožilo se ještě málo dobra z této strany. Musím ostatně doznati, že právě Polsko v posledním čase jeví známky vzpamatování, které výhodně se liší od zdejší politiky. Rumunsko kloní se vzdor svému vstupu do Malé Dohody přece více k Polsku, nežli k členům Malé Dohody. Srbsko zdá se sice býti nejužším přítelem Československa, to jsme přece viděli v nejnovější československo-jugoslávské smlouvě o spolku, jejíž bezobsažnost, veřejnosti sdělená, mimochodem řečeno jest pádným důkazem pro to, jakým požehnáním by bylo odstranění jakékoli tajné diplomacie pro toho, jenž tomu věří. Ale i toto Srbsko zdá se, že správně poznalo, že jeho zájmy leží v jiném směru, nežli ve směru Malé Dohody; při nejmenším ukazuje ve vzduchu ležící nový balkánský spolek na to, že Ninčič se začíná vzdalovati od svého přítele Beneše, anebo že zajisté má v úmyslu zaměniti úlohu následovníka s úlohou vůdce. Politika právě nedá se pěstovati s citem. Pouhé přátelství nikdy nepřipoutalo státy vážně k sobě. Jinými slovy: žádné pokusy, žádné fráse nás nebudou trvale klamati o tom, že pro zdravou zahraniční politiku tohoto státu existuje jen jediný směr, jen taková politika, která se domáhá s nejbližším sousedem společenství politických a hospodářských poměrů. Mohu se při tom odvolati na svědectví dvou znamenitých Angličanů, nynějšího ministerského předsedu Bonara Lawa a vůdce oposice Asquitha, kteří teprve v těchto dnech v anglickém parlamentě více méně skrytě poukázali na to, že pouze užší hospodářské semknutí střední Evropy může přivoditi hospodářské ozdravění Evropy a světa. Ano, ještě více! Jistý muž, pro zahraniční politiku tohoto státu velmi směrodatný, prohlásil teprve před několika dny známému Angličanu Repingtonovi, jenž rozbití starého Rakouska označil jako neštěstí, že politické rozbití Rakouska bylo nutným, že hospodářské opětné semknutí naproti tomu jest jen otázkou nejbližších 10 nebo 15ti let. Podivno jen, že zahraniční politika tohoto muže přes toto poznání pohybuje se na koleji velmi opačné. S takovouto správnou, zahraniční politikou musí ovšem také ruku v ruce jíti tomu odpovídající politika vnitřní. Jak málo uspokojivým jest posavadní stav vnitřní politiky, to jasněji neukazuje nic jiného, nežli řada řečníků většinových stran v rozpočtové debatě poslanecké sněmovny. Jejich smysl v podstatě byl ten, že se rozpočet nepovoluje vládě, nýbrž pouze státu, forma to nedůvěry vládních stran vůči vlastní vládě, převzatá ještě ze starého Rakouska. Devět desetin všech řečí bylo v podstatě povahy apologetické, to jest snaha omlouvati a odůvodňovati, proč vlastně nic se neděje, proč nejdůležitější otázky, jako celní tarif, sociální pojištění, pozemkovou reformu, drahotní přídavky, zmenšení počtu úřednictva atd. den ze dne dlužno odkládati. Ano, rozpočet sám mohl býti zachráněn jen tím, že nechybělo darů pro tak zvaný národ státní a útisků pro tak zvané národy menšinové. Jako příklad pro to chci uvésti pouze školství.

Nynější ministr vyučování sám viděl se nucena kárati příležitostně nadprodukci inteligentního proletariátu, nadbytek vysokých a středních škol, učitelských ústavů, hrozící otázku suplentskou a učitelskou, jedním slovem skleníkovou kulturu na české straně. Poukázal opatrně na to, že ve školských otázkách rozhodovati musí nikoli národnostní šovinismus, nýbrž potřeba. To však nebrání tomu, že na příklad v Šilperku na Moravě jest prý úmyslem zříditi pro jedno, pravím jedno dítě, jež navštěvuje občanskou školu, novostavbu občanské školy za 2¹/₂ milionu. I tomuto jednomu dítěti budiž však přána jeho občanská škola. Ale co není připustilo, jest, potřebu vzdělání jedné národnosti uspokojiti na útraty národnosti druhé. Právě to děje se zde u nás. Neboť, aniž bych blíže rozváděl rdousení německého školství, jehož ovšem v přemnohých případech dlužno litovati, přece nelze smlčeti, že již nejmenšího poklesu žactva, jenž jakožto následek války v tomto roce jest nevyhnutelným, s drakonickou přísností se užívá k tomu, aby byly zavírány německé třídy a německé školy. Obzvláště zlým jeví se nestejné jednání také v oboru vysokého školství, kde oproti nákladu 23.6 milionů na německé vysoké školy, stojí náklad 82,7 milionů na české vysoké školy. Nepoměr to, jenž tím spíše není odůvodněn, ježto Češi již za rakouských dob bohatě byli dotováni a zejména obdrželi řadu zcela, vynikajících novostaveb, kdežto Němci v novém státě musí postrádati celou řadu důležitých odborných škol - obchodních, lesnických a zvěrolékařských vysokých škol, - a nemohou docíliti ani toho, aby nejnaléhavějším potřebám bylo odpomoženo alespoň přičleněním odborných oddělení, anebo zřízením potřebných učebných stolic při stávajících vysokých školách.

Nechci vás však dále zdržovati podrobnostmi. Souhrnem chci říci: podivné politické poměry zdá se, že nesou s sebou, že tento stát nevládne, nýbrž pouze spravuje a že pouze špatně jest spravován. Připomínám na příklad jen to, že v době od 1. února do 18. listopadu t. r. událo se v obvodu Moravsko-Ostravského policejního ředitelství 162 vražd. To jest přece něco, co by v řádně spravovaném státě přece nemělo býti možným. Stát jest špatně spravován. Každý národ má svoje přednosti a svoje vady. Dějiny učí, že Slovan všeobecně má veliký talent státy bořiti, že se mu však sotva kdy podařilo státy trvale udržeti. Naopak se tomu má u Němců. Němec není zrozen býti revolucionářem, jest zrozen stát tvořiti. Jste-li poctivými, musíte sobě sami tudíž doznati, že potřebujete Němců k vybudování svého státu. Na místě toho pěstujete lež o německém nepříteli státu, jakožto berlu vaší koalice. Pravíte, že Němec není loyální. Chci rozlišovati loyalitu citu a povinnosti. Pokud musí úředně býti dementováno tvrzení, že okresní hejtman sympatisuje s Němci svého okresu, nota bene s většinou svého okresu, pokavad prohlášení: >jsem Čech a jmenuji se Václav, prohlášení, které prý již za dob nebožtíka hraběte Kolowrata, odpůrce Metternichova, prokazovalo prý dobré služby v Rakousku, kterému jste se posmívali, pokavad toto prohlášení postačí, abychom jako loyální občané šli svou cestou, pokavad opačné prohlášení >jsem Němec a jmenuji se Bedřich< bude míti opačný účinek, potud nemůžete od Němců tohoto státu očekávati loyální pocity. Pokud jde o loyalitu povinnosti, však my Němci vás předčíme. Pro vás není zpravidla stát ničím jiným, nežli dojnou kravou. My však plníme svojí povinnost. Vzpomínám pouze na činnost našich úředníků, na ochotu Němců tohoto státu platiti daně, na to, jak se Němci zachovali svého času při mobilisaci. My plníme svoji povinnost, ačkoli víme, že tento stát nám nedává ničeho, nýbrž naopak nám béře, co nám jen poněkud vzíti může. Nepřáteli státu však prý jsme, poněvadž se pro sebe domáháme práva sebeurčení. Zajisté, nikdy se tohoto práva ne-zřekneme. Ale nepotřebuji teprve poukazovati na analogii českého státního práva, jež vám nebránilo, abyste se ve starém Rakousku pro sebe domáhali plných práv loyálních státních občanů. Jste snad odborníky v otázkách velezrady. Já jím nejsem. Nejsem jím, ačkoli se přiznávám k právu sebeurčovacímu. Neboť co jest sebeurčení? Sebeurčení jest právo vlastním rozhodnutím rozhodovati o tom, zdali chceme založiti vlastní stát, zdali se chceme připojiti k jinému státu, anebo zdali v tomto státě chceme setrvati. Ve vašich rukou leží, našemu právu sebeurčovacímu dáti směr, jehož si přejete, výkon našeho práva sebeurčovacího ve prospěch vašeho státu, který jste v úvodě své ústavní listiny - eufemisticky řečeno - předem vzali, učiniti pravdou. Každá záminka k drzé lži o německém nepřátelství proti státu byla vám ostatně vzata rozpuštěním německého parlamentního svazu.

My, kteří sobě, jako moje strana, žádáme sebeurčení, nejsme proto ještě žádní nepřátelé státu. Nepřiznali jsme se k velezradě. Chceme především jiným samosprávu v tomto státě. To není nic více, než autonomie, ke které jste se ústavou zavázali vůči Podkarpatské Rusi. Jest to totéž, co také státu věrní Slováci od vás žádají. Nemůžete ani sebe aniž koho jiného klamati o křehkosti a neudržitelnosti své koalice, která žije jedině ze lží o německém státním nepříteli. Veliké hospodářské otázky, které naléhavě čekají na své řešení, vnesou samy rozkol do vašich řad, do řad koalice, a jednotlivých koaličních stran. Volky nevolky budete se musit ohlížeti po druhé většině, kterou mužové z vás, kteří vidí dále, již dávno poznali jakožto nepostradatelný požadavek zdravého parlamentarismu. Tato druhá většina nebude snad nikdy manželstvím z lásky, ale může býti manželstvím z rozumu, a já přes svoje jinak odchylné stranické stanovisko pro každý případ bych doporučoval formu civilního sňatku, aby se také včas zase mohla rozejíti. (Veselost.)

Stará rakouská žertovná otázka zní: leží to pod švestkou, je to modré a má to ve prostřed pecku. Co je to? Odpoví-li někdo: to je švestka, pak se řekne: chyba, to je infanterista, který spolkl pecku od švestky! Když ale nějaký chytrák dá hned tuto odpověď, pak se zase řekne: chyba, to je švestka! Chci-li tuto žertovnou otázku odrakouštiti, pak mohu jí dáti asi tuto formu: když na to promluvím, zvolá to: >mlč!<; zeptám-li se ještě jednou, vyplázne to jazyk. Co je to? Jedno řešení zní: pražský uličník; druhé řešení, jež asi všichni máme na jazyku, chci ze zdvořilosti zamlčeti.

Ale jedno chtěl bych říci: selská mazanost a nezpůsobná bezohlednost mohou třeba zjednati příležitostní úspěch, ale nestojí v žádné politické příručce jako prostředky pro trvalý úspěch. Naopak: selžou příliš brzy a odrážejí, místo aby spojovaly. Chcete-li překlenouti protivy, chcete-li připravovati lepší budoucnost, pak potřebujete moudrosti a ochoty. Pokud těch se vám nebude dostávati, pokud, jak tomu bylo teprve nedávno opět v rozpočtovém výboru, i nejvěcnější návrhy oposice zkrátka budete odmítati, nemůžete ani od nás očekávati nic jiného, nežli odmítnutí. Toto odmítnutí vyslovujeme také vůči předloženému státnímu rozpočtu. (Potlesk a souhlas na levici.)

Místopředseda dr Soukup (zvoní): Další slovo má pan sen. dr Franta. Prosím, aby se ujal slova.

Sen. dr Franta: Slavný senáte! Pan prof. dr Mayr-Harting zmínil se o zavírání německých škol. Zavírány jsou školy nejen německé, ale také české, a sice ty, které jsou zbytečné. Němcům nestalo se doposud nic zlého, než, že bylo zavřeno, co bylo úplně zbytečné. (Sen. Jarolim [německy]. To jest z vašeho stanoviska!) Po našem stanovisku je to dobré. (Sen. dr Hilgenreiner [německy]: Byly zavřeny třídy s 82 dětmi!) Ne, taková věc se nestala! (Sen. dr Hilgenreiner [německy]: Mohu vám to dokázat!) Pan sen. dr Mayr-Harting zmínil se potom o universitách a pravil, že za Rakouska naše university, - to se dopustil trochu omylu, poněvadž jsme měli jen jednu universitu - byly hojně dotovány; my přece víme, že jsme musili všeho se zrovna doprošovati za starého Rakouska. Dnes se nemusíte prosit o nic. Jestli pan profesor Mayr-Harting uvedl částku takovou, která je menší než pro university české, to se rozumí samo sebou, poněvadž dnes máme university české tři a Němci mají jednu.

Pan profesor Mayr-Harting pravil, že stát není ovládán, že není >regiert<, nýbrž, že je jen spravován a sice špatně spravován. Nemohu říci, že nemá docela pravdu, ale račte si vzpomenouti toho, že jsme mladý stát, že to nelze hned, aby stát, který se tvoří, byl spravován hned tak mistrně a že k tomu je potřebí dosud času. Náš stát není tak špatně spravován, jak si pan profesor Mayr-Harting a Němci myslí. Zmínil se o tom, že Slovan má talent rozrušovati stát, kdežto Němec že je státotvorný. Nynější Německo k tomu nepodává zrovna příklad, ale my právě podáváme příklad toho, že jsme národ státotvorný. Je pravda, ve staré historii slovanské je mnoho případů, kde něco takového bylo, a dnes stojíme zde a tvoříme stát a tvoříme ho dobře. (Sen. dr Hilgenreiner [německy]: Vyčkat jen, vyčkat!) Budeme čekati. Jsme na tom rozhodně lépe než v Německu. Jednu věc řekl pan profesor Mayr-Harting, že nelze počítati na loyálnost Němců. (Sen. dr Hilgenreiner [německy]: Na loyálnost pokud se týče plnění povinností, ano, on zde rozeznával, ale na loyálnost citovou nikoliv!) Dobře, já nechci mu činiti výčitky, ale jen to konstatuji.

Mám-li mluviti v této politické debatě, tedy musím trochu přehlédnouti. Máme už šestou vládu; první musila dělati strukturu státu, uvésti stroj do pohybu a učinila mnoho pro to. Pak se pamatujete, že druhá a třetí vláda už nenáležela všem stranám, že byla t. zv. rudozelená koalice. My jsme byli v oposici, naše strana. Druhá a třetí vláda dovedla to tam, že musila přijíti vláda úřednická, která stroj státní měla přivésti do pořádku. Jak ho uvedla, víme. Neuvedla ho docela, ale musíme jí býti velmi vděční, že přece jen to přivedla tam, aby mohla nastoupiti pátá vláda, která již byla zase koalicí českých stran, která vyplynula, abych řekl, z nutnosti. Ale šestá vláda, která nyní přišla, myslím, že bude pevná, poněvadž je nutností. Pětka musila přijíti do vlády, nesměla zůstati vzadu, říditi osudy, aniž by byla odpovědná. Když je nyní odpovědná, je to dobré a myslím, že ta vláda bude pevná a budeme ji loyálně podporovati. Chceme ji podporovati a zachovati souručenství potud, pokud vláda bude sloužiti zájmům státu, a to asi učiní. Tuto loyálnost zachováme, ale chceme, aby zachovala ji také vláda vůči stranám a podle toho, jaké jsou zkušenosti s vládou, myslím, že vláda to učiní a že nebudeme se musiti starati o to, abychom musili pomýšleti na vládu novou. Prohlašuji, že také zachováme vůči koaličním stranám loyálnost ve všech ohledech, ať nás dělí názory jakékoliv.

Stojíme zde ne ve velké, ale silné většině, složené ze stran, jež sice v některých věcech mají různé smýšlení, ale silni vědomím, že všechny tyto strany musejí přispívati ke konsolidaci stran, konsolidaci poměrů a zameziti vše, co je proti tomu. Jest ovšem třeba, aby majorita se zachovala ve všem loyálně, tedy v časopisech, na schůzích, aby nebylo něco říkáno a psáno, co je proti duchu, který tvoří koalici.

Koalice českých stran byla nezbytná. Po rušných prvých létech, jsme se aspoň něčemu naučili, a to bych řekl právě vůči řeči, která byla pronesena, naučili jsme se aspoň budovati stát, a že tomu nemůže býti za několik let, o tom jsem se již zmínil. Nestačí k tomu ještě mnoho let, vždyť, pánové a dámy, vidíte, že v jiných státech, které jsou již tisíciletí, i tam musí se pracovati k tomu, aby vše bylo lepší a lepší; na tož pak u nás, kde nebylo vlastně nic, kde jsme si musili od počátku vypracovávati všechno sami.

Pan ministerský předseda ve svém prohlášení 24. října mluvil o nutnosti bezvadné veřejné správy. Kdo by si toho nepřál? Byla to jedna z nejsympatičtějších částí jeho řeči. Veřejná správa musí fungovati: proč Rakousko se nezhroutilo v r. 1916 a 1917? Poněvadž mělo tradici staré veřejné správy. Nebylo to bezvadné, bylo to stranické, ale trvalo to. U nás čistá, bezvadná správa je nutná. Pronásledovati korupci v každém ohledu a dobře, spravedlivě jednati, jak v soudnictví, tak i v administrativě, to budiž cílem nás všech, rovněž tak zjednodušení veřejné správy. Zavedení župního zřízení ji ovšem nezjednoduší, nýbrž se složí a zdraží. Tak, jak to např. má býti v Čechách, kde má býti 7 žup, z těchto dvě župy čistě německé. Osobní a věcné náklady vzrostou ohromně, počet státních zřízenců následkem toho vzroste zase nepoměrně, opatření místností a staveb pohltí ohromné sumy. Tím se má činiti rozpočet aktivní? Dnes v poslanecké sněmovně byla podána předloha o platech úřednických, které se nebudu dotýkati, ale jednoho se chci dotknouti, totiž toho, co jest mým ceterum autem censeo, že to, co činí ministerstva dnes, je výkon v I. stolici že to není správné řízení. Ministerstva mají býti orgány, které správu řídí. Víme také že finanční naše zákonodárství je příliš složité, že se v něm nevyzná již skoro nikdo, ani právník, který se těmi věcmi zabývá, sotva potom jiný. Dnes bylo vydáno tolik a tolik zákonů, a tolik a tolik nařízení a když se spojí s tím, co zůstalo ze starého Rakouska a co nám zůstalo z Uher, tedy prosím, kdo má přehled? Již nikdo. Ministerský předseda italský, Mussolini, řekl ve své úvodní řeči: >Chceme sledovati politiku důslednosti a národního prospěch.< Jsem z těch, kteří v dřívějším státu jistě měli vždy před očima myšlenku národní, ale jistě také jsem viděl, že sluší počítati s reálností v politice. A tu bych počítal s tím i v našem novém státě. Ale je to možno? Němci jsou docela na jiném stanovisku, ve státě, kde mají tolik práv, jako žádná menšina v žádném státě. (Sen. dr Hilgenreiner [německy]: Dle ústavy jsme občané rovnoprávní! Avšak menšinové národy ústava nezná!) Co vám schází? (Sen. dr Hilgenreiner [německy]: Co nám schází? Je rovno-právnost!) My jsme vám poskytli právo sebeurčení ve všem. (Sen. dr Hilgenreiner [německy]: Máme je na papíře, ve skutečnosti nikoliv!) To máte ve všech věcech, jen nemáte účastenství ve vládě. (Sen. dr Hilgenreiner [německy]: Vytvořili jste nové Rakousko! Totiž, co jste měli dříve vy, máme nyní my! Kde máme v ministerstvech jediného úředníka? Jsou naši úřednici tak hloupí, že nemohou býti ministerskými úředníky?)

Místopředseda dr Soukup (zvoní): Pane kolego, prosím, nemáte slovo. Prosím, byste se dalších výroků zdržel a pana řečníka prosím, aby pokračoval. (Sen. dr Hilgenreiner [německy]: On se mne tázal, musím mu tedy odpovědět!)

Sen. dr Franta (pokračuje): Já vám řeknu, že máte rovnoprávnost, t. zv. Gleichberechtigung všude, jenom že jsme vás nepřipustili k politické práci. Co pak po vašich projevech a činech můžeme vás připustiti k politické práci? Máte nás za takové hlupáky, že se dáme vydat vám? (Sen. dr Hilgenreiner [německy]: Také stanovisko!) Pane profesore, já vám to již jednou řekl zde, že sociální demokrat dr Heller a kněz dr Hilgenreiner jsou největšími šovény německými. (Sen. dr Hilgenreiner [německy]: Dříve to byl dr Naegle a já, nyní je to dr Heller a já! Hájíme-li svá práva, jsme šovény!) Zajisté, že ano. To jméno šovén a působení šovéna, to není nic nečestného. (Sen. dr Wiechowski [německy]: To není nic nečestného? To přece není pravda, tomu sám nevěříte!) Já jenom tvrdím, že Němci mají to, co nemá žádná menšina v žádném státě. Pro několik tříd, škol, děláte něco jako státní otázky. (Předseda Prášek převzal předsednictví.)

Vy jste byli vždy velkou nenávistí naplněni vůči nám již za Rakouska a teď jste zaujati nesmiřitelným záštím proti našemu státu. Jako menšinám dělali jsme vám všecko, co stát dát mohl. Vy stupňujete pořád své požadavky a mnozí, kteří platí za mírné Němce, nejsou přece mírnými. Uznejte stát a tenkrát, když ho loyálně uznáte, pak se s vámi bude moci mluvit. (Sen. dr Hilgenreiner [německy]: Harting vám dal odpověď! Loyalitu povinnosti můžete míti každým okamžikem! Více nemůžete žádati! My platíme, my sloužíme ve vojsku, čeho potřebujete více?) Tedy my máme přijíti a vy ne? (Sen. dr Hilgenreiner [německy]: Srdce vám dáti nemůžeme!)

Čekáte stále, co bude za několik let, co bude za 10, za 30 let. My ctíme každého nacionalistu a také bychom opovrhovali tím, kdyby na příklad Němec nebyl pravým Němcem. Ale mějte trochu spravedlnosti, rozhledu a náhledu a uznejte, že jste zde menšinou a že nemáte podle mírových smluv tolik práva, co vám republika Československá dává. (Sen. dr Hilgenreiner [německy]: Otažte se kolegy Brabce, co mu řekli v Praze na mírové konferenci!)

Pokud se týče našeho poměru k těm, kteří chtěli stát převrátit, nebudu se o tom šířit mnoha slovy. Jenom vím, že od komunismu utíká již dnes v Rusku každý, kdo v r. 1917 k němu šel. Kdo tam chce provádět komunismus a kdo chce u nás provádět prakticky komunismus? U nás celá věc ovšem nemohla proniknouti. Všechno, co bylo už v dějinách, opakuje se za staletí, Secessio in montem sacrum v Římě, Gracchové, Husité atd., to všechno již bylo. Horečné myšlenky v horečných hlavách a v horečné době musíme snésti, ale ty přestanou jistě. Co se stalo, to se mohlo státi ve státě, ve kterém je velký rozdíl inteligence a prostého lidu, ale u nás již to nelze. Také nesmějí ti, kteří se státem špatně smýšlejí, přeceňovati svou sílu. Sice vidí, že jsou tu ve státě Němci, kteří jednají jinak, vidí činnost maďarskou, vidí komunistickou, slyší Hakena, člena branného výboru, že bude vyzrazovati tajemství, vidí na Slovensku Hlinkovce a přece síla velké většiny obyvatelstva tohoto státu přemůže jistě všecko. Na naši armádu, která je dnes věrná republice, na tu nemohou živly ty spoléhati. Máme tedy sice hodně nepřátel ve státě, ale jsme skutečně silní. Z toho požáru, o který se snažili, aby se rozšířil, zbyl už jen kouř.

Naše státní politika na Slovensku byla a jest mnoho kritisována od části Slováků. My ovšem můžeme jenom říci, že jsme naplněni vůči Slovákům jen radostí a láskou a že chceme srdečné svazky. Jejich bolesti za maďarského režimu byly našimi bolestmi a cítili jsme je jako na svém vlastním těle. Byly doby, kdy Čech a Slovák přijímal jeden druhého, jako bratra bratr. Nemůžeme lháti - a to budu tvrditi vždycky - jsme jeden národ, sice rozloučený tisíciletím, ale jen na dvě větve a jediný národ.