My jsme si Hlinky velice vážili. Když v roce 1907 a 1908 byl pronásledován, vydal se do Čech a do Moravy, tehdy v Praze řekl: >Jsme bratia, milujme sa bez podmienky; a jestli chcete, drazí bratia, aby slovenská vetev žila, osvežte ju svojou duševní silou, svou výkonnou láskou.< Podali jsme ruku po převratu, poněvadž jsme ji musili podat. Chtěli-li jsme znacionalisovati, seslovenštiti celou správu a soudnictví, musili jsme podati ruku, musili na Slovensko přijití Češí. Tvrditi, že jsme rozdílný národ mohou jen ti, kteří nechtějí, abychom byli silni ve světě. My Češi a Slováci tvoříme spolu jediný národ, většinu, a v tom právě je naše síla. Jinaké mínění oslabuje celou naší posici v cizině. Když dnes Hlinka praví: >My Slováci jsme se ubránili Maďarům, ubráníme se také proti Čechům<, je to poblouznění. Proti Maďarům se Slováci neubránili, vždyť významu v celém státě neměli a proč by se měli brániti proti Čechům? Vždyť se nám jedná o to, aby celý národ slovenský se povznesl a uplatnil v tomto státě a aby se uplatnil také vůči cizině. Že musila přijíti administrativa z Čech, Slovensko organisovati, je přirazeno, poněvadž Slováci nebyli v postavení, aby mohli učiniti hned správu svoji, administrativní i soudnictví. Také si nemyslete, že jsme chtěli okupovati navždy Slovensko, ovládati vše jen z Prahy. Byly doby, kdy jsme to činiti musili a zajistiti tam správu a jestliže se tam něco stalo - a stalo se, co nebylo správné - tedy prosím, aby se ty případy negeneralisovaly, vždyť to není možné, aby tam byly bývaly vysílány jen prvotřídní síly.

Račte míti na mysli, že jsme chtěli pomoci Slovensku, že mu budeme pomáhati stále, a když budete míti své síly, bude to radostí i pro nás. Chceme šetřiti náboženského smýšlení, poněvadž není jinak možno, chceme šetřiti vaše nářečí, slovenčinu, a také ji uplatniti, chceme, aby úřednictvo české, pokud jest nutno, tam zůstalo; jakmile budete míti své síly, jistě budete ovládati správu sami. (Sen. dr Kovalik: Zapamatujeme si to!) A pokud se týče autonomie, tedy, co se dává jednotlivým zemím a budoucím svazkům žup, proti tomu jistě nebudeme, aby také Slovensko mělo.

Zprávy o veřejné správě v Podkarpatské Rusi, podané hodnověrnými osobami, jsou hrozné. Nebudu referovati o jednotlivostech, ale jedno bych přece uvedl. V pohraničních obcích bydlelo mnoho polských židů, kteří se zabývali dovozem a vývozem z okolních zemí a států, což si vymohli úplatky. Kdo byl ovšem pevný tenkráte, to bylo četnictvo, jako vůbec všude. Jejich inteligence, jejich bdělost, poctivost a neúnavná práce zamezila mnoho. Ministerstvo v těch věcech jedná obyčejně jen na základě informace úřadů v Podkarpatské Rusi. Bylo by třeba tam kontroly, přísné kontroly a - řekl bych - ještě kontroly nad kontrolory. Když byl bývalý předseda ministerstva Thun místodržitelem v Čechách, měl jsem s ním jednou rozmluvu, při které mi řekl: >Což pak si myslíte, že mohu věřiti svým okresním hejtmanům? Což pak si myslíte, že nemám nad kontrolou státní ještě své kontrolory? V Podkarpatské Rusi je třeba takovéto kontroly ještě více.

Škoda, že zde není pan ministr spravedlnosti. Rád bych se ho na něco pozeptal, Dr. Stránský mluvil o některých věcech, při nichž ministerstvo spravedlnosti mísilo se do věcí státního návladnictví a soudu. Ale zeptal bych se ho také, je-li pravda toto: Z presidia ministerstva spravedlnosti byl zaslán 11. května r. 1921 státnímu zástupci v Beregszászu přípis, kterým se žádá, aby byl zaslán opis obžalovacího spisu proti několika příbuzným pro zločin podle zákona ze dne.17. října 1919, č. 568 Sb. z. a n. Bylo tam psáno, aby cestou nejpřísněji důvěrnou bylo zjištěno, jakého vlivu a pověsti rodina, o kterou šlo, v Podkarpatské Rusi používá, zda a v jakém směru politicky byla činná a zda by se v zájmu státním doporučovalo, aby trestní řízení proti ní zavedené, cestou milosti bylo zastaveno. Ministerstvo spravedlnosti nepraví zde přímo, že se má řízení zastaviti, ale naznačuje mnoho. Pletlo se do řízení soudního, tehdy již zavedeného. (Místopředseda Niessner ujímá se předsednictví.)

Nebudu vás dlouho již zdržovati, jen bych se rád dotkl docela kraťounce finančního zákona. Finanční zákon má býti pokud možno krátký; myslím, že jsou zde zbytečnosti, jako např. článek VI., kterým se >vláda zmocňuje, aby vybírala daně, dávky a poplatky, jakož i jiné státní důchody, včetně nedoplatků do 31. října 1918 vzešlých, podle platných ustanovení<. Myslím, že to je úplně zbytečné. Článkem III. omezují se virementy. Je to správné, ale přes to přese všechno se mi zdá, že se zde otvírají zadní dvířka. Je to sice zaklausulováno, neboť se praví: >Nedostačuje-li úvěr státním rozpočtem povolený, je-li však možnost úhrady úsporami v rámci rozpočtu kapitoly, dále není-li úhrady takové pro nutný výdaj, konečně, nastane-li ve správním roce nutná potřeba poukázati výdaje státním rozpočtem neopatřené, které mají býti hrazeny z úvěru k jinému účelu povoleného, jest k takovému poukazu zapotřebí souhlasu ministerstva financí a Nejvyššího účetního kontrolního úřadu, po případě ministerské rady.< - Ovšem, je to tedy velice zaklausulováno. Ale chce-li vláda učiniti pořádek, myslím, že musí učiniti něco takového, aby virementy přestaly vůbec. Mezi osobními a věcnými výdaji to tak již musí býti, ale až naše státní hospodářství bude uvedeno konečně do pořádku, pak ovšem snad to bude možno učiniti. Mám tedy za to, že ministerstvo financí, a nejvyšší kontrolní úřad musí se starati, aby virementy ustaly.

O jednotlivostech už nebudu se šířiti, jen prosím několik slov k jednomu bodu.

Jest už bolestno říci slovo staropensista, (Sen. dr Hilgenreiner [německy]: Ano, máte pravdu!) ať už jsou to civilní nebo vojenští. Naše strana měla vždy o to zájem, také vždy při každé příležitosti se o to starala, aby staropensistům se dostalo zadost. I při minulých rozpočtech i při dřívějších debatách, snažili jsme se všude, aby staropensistům se něčeho dostalo. A přece na ty, kterých ubývá skoro denně ze života, kteří neměli těch příznivých podmínek jako nynější, z nichž mnozí za 3 až 4 léta dosáhli hodností, o kterých se jim ani nezdálo, nesmí se zapomínati. (Sen. dr Hilgenreiner [německy]: Jste přece ve většině, učiňte něco pro staropensisty, nenaříkejte ustavičně?) Pane profesore, učiníme, co bude podle možnosti. (Sen. dr Hilgenreiner [německy]: Co pak? Vy naříkáte! My nemůžeme nic dělati!) Já jsem to jen naznačil, a sice proto, že tu věc stále máme na mysli a že pro ně budeme konati, co v naší možnosti je.

Končím. Co stále se děje v našem státě svědčí o tom, že politické strany nemají dosud takový zájem na státě, jaký by měly míti. Je přerozeno, že každá strana hledí, aby se rozvinula, ale myslím, že má býti také nutno a přirozeno, aby zájem státní byl nadevšechno. >Kdo chce vlastí vděk si získati, přízeň doby nehledej.< Tedy ne denní politiku. Denní úspěch není úspěch, to stačí jen lidem povrchním. Kdo má na mysli zájem celku, kdo tvoří dobro, bez ohledu, co tomu řeknou dnes nebo zítra jiní, a jde svou cestou i proti mínění veliké části a třeba proti mínění ve straně samé, který je veden čistou snahou, čistým srdcem, čistou myšlenkou pro zdar státu, ten neskloní hlavu svou ani před terorem, ani před denní politikou maje jen jedno v srdci, totiž prospěch republiky. To je moje osobní devisa a to je devisa naší strany. (Potlesk.)

Místopředseda Niessner: Slovo má pan sen. Trčka.

Sen. Trčka: Vážený senáte! Se stanoviska generelního mohl bych říci, že hlavní zpravodaj pan rektor Horáček opravdu zbavil nás oposičníky z velké části velmi obtížného a nebezpečného úkoly věcné a rezavé kritiky a my jsme mu opravdu povděční za pravdy, které zde řekl.

Zabývati se detaily předloženého rozpočtu a jejich rozborem, nemělo by valné ceny jednak proto, že.by to nemělo prostě žádných reformních důsledků a jednak bylo již se strany naší v poslanecké sněmovně a zároveň v našem rozpočtovém výboru senátu dostatečně promluveno a poukázáno, jak v předloženém rozpočtu je brán ohled na živnostnictvo a obchodnictvo a jaký zřetel na jeho potřeby hospodářské, kulturní a sociální.

Celkem možno říci o rozpočtu nynějším zrovna tak stejně, jako jsme řekli o vládním prohlášení nynější vlády - že se nic nestalo. Vše zůstalo při starém, forma, směr i taktika zůstaly tytéž.

Nutno hned napřed zdůrazniti, že jeden opravdu z nejdůležitějších resortů, ministerstvo obchodu, je materielně vybaveno velmi nedostatečně a přímo macešsky odstrčeno. Ciferné srovnání s obvěněním ministerstev ostatních, některých i naprosto zbytečných, vzbuzuje trpkost i údiv rozvážných národohospodářů, jak velmi špatně u nás chápe se a cení důležitost stavu živnostensko-obchodního a jak málo péče o jeho rozvoj se mu věnuje. Poněvadž však stojíme před nezměnitelnou skutečností, bude lépe, když zabývati se budeme více příčinami, které dnešní krisi a neutěšené poměry zavinily a ve kterých dosud celý náš hospodářský život tone. Jedno, bohužel, však, co znechucuje poctivou snahu a kalí každé pomyšlení možné nápravy a zlepšení daných poměrů, je jisté vědomí, že sebe lepší názory a návrhy, sebe věcnější a důraznější kritika narazí na tvrdé neporozumění a houževnatý odpor právě u těch, kteří na dnešní trapné situaci mají největší díl viny a jejichž voličům celá dosavadní politika přinesla velmi trpké zklamání.

Dnešní poměry - o tom není již sporu - jsou krutými, ale logickými důsledky nepochopitelné, nerozumné politiky našich extrémních socialistů po převrate, zejména ovšem po volbách do Národního shromáždění, kdy rozhodování o moc ve státě a obcích přesunula se do jejich rukou. (Sen. Ackermann: V čem a kdy jsme byli extrémními, pane kolego?) V zákonodárství, ve správě státu, obcí atd. atd. Prosím, tyto extrémy se velmi jasně obrážejí i v rozpočtu samém, v rozpočtu státním, v rozpočtech obecních atd. atd. Přece byste, pánové, snad nechtěli tvrditi, že politická moc v rukou vašich nebyla, nebo jste ji neměli!

S mého hlediska je naprosto nemoudrým a i nemožným, všechnu vinu svalovati jen na válku a její důsledky a jedině těmto přičítati všecek hospodářský rozvrat a mravní pokles. A čím že čelili jsme tehdy, velectění pánové, tomuto neštěstí a pohromě? Anebo lépe, ptejme se sami sebe, čím čeliti jsme měli. Ocitli-li jsme se v rozvalinách, ve zpustošeném a vykradeném a k tomu ještě se všech stran ohroženém státě, pak myslím, neměli jsme si hráti zprvu hned na velké pány, ale prvou svatou a největší povinností naší mělo býti: Dvojnásobně pracovati, náležitě hospodařiti, šetřiti, vzájemně se podporovati a vésti vzorný život vůbec.

To jsou správné zásady, a měly býti vedoucími ideami našich počátků, a právě že nebyly, dostali jsme se do poměrů, do kterých si naříkáme dnes všichni, oposičníci i koaličníci. Tedy ne vyhlašovati diktatury jedné třídy, ohrožovati bezpečnost a bytí ostatních, rozvraceti klid, aranžovati puče a odváděti lid od poctivé práce, jíž byl zvyklý.

Kdybychom tehdy byli náležitě využili důvěry cizích států, hospodářsky silných, pro sebe, kdybychom obchodnicky byli zužitkovali oné politické konjunktury, která se již nikdy nevrátí, poněvadž historie se neopakuje, a kdybychom byli využili i nezměrné úcty a důvěry, které naši legionáři a politikové v zahraničí nám vydobyli, kdybychom se byli dále chopili pomocné ruky, kterou nám tehdy kapitalistická Amerika, dík úsilí a neúmorné propagační práci našich zámořských bratří, podávala levným úvěrem a surovinami, bavlnou, obilím a jiným, mohli jsme býti již dávno státem nejenom naprosto spořádaným, ale i státem pracujícím a stojícím v poměrném blahobytu a pokračující konsolidaci.

Včasnými a levnými dodávkami surovin ze zámoří mohla se roztočiti všechna kola našich továren, lid by byl spokojeně pracoval a vyráběl a tak tehdy, kdy ještě Německo, Francie, Anglie a Amerika tápaly v nejistotách o úpravě budoucích poměrů, mohli jsme se již uchopit pohodlně vývozu ať textilních, strojních nebo jiných výrobků a tím zachytiti velikou část zahraničního obchodu, za nímž se již dnes marně pachtíme. Dnes chtíti konkurovat s pevně konsolidovanými, průmyslově vynikajícími státy, se spořádanými dělnickými masami, půjde již velmi těžko, a když, tož za velikých obětí, které v prvé řadě bude musiti přinášeti dělnictvo samo, jak již dnes všude jasně vidíme z citelného snižování mezd.

Toho všeho daleko nemusilo býti, kdyby odpovědní vůdcové dělnictva byli s úkolů, které po převratě převzali, a kdyby byli konali hned náležitě své povinnosti vůči nim i vůči státu a dělali rozumnou hospodářskou a obchodnickou politiku, místo oné bezhlavé a nesmyslné, přepolitisované politiky. Dnes ovšem dělnictvo má také své sociální zákony a sociální reformy a vymoženosti, ale na papíře, které, jak mohu s jistotou tvrditi, mohlo míti již ve skutečnosti, když ne všecky, tedy jejich velikou část.

Konečně bych šel ještě dále. Mohl bych přímo ujistiti dělnické kruhy, že co náš stát za 4 uplynulé roky stály zbytečné podpory v nezaměstnanosti, a různé podporování pochybných podniků družstevních a konsumních - jako např. máme nové nadělení, spousty žádostí socialistických konsumů a v poslední době, jak jsem slyšel, německých i našich agrárních družstev, kde každý chce 50-100-150 mil. podpory - o co nás připravily takové ústředny, masná, obilní atd. a jiné socialistické experimenty, nehledě ani k tomu, že za této éry ztratili jsme téměř všecku důvěru ciziny, to všecko úhrnem mohlo zcela dobře založiti a fundovati všeobecné pojištění starobní a invalidní a dělnictvo a živnostnictvo i malí zemědělci byli by bývali již ušetřeni lámání hlavy, jak to s pojištěním dnes dopadne, a dá-li se za těchto poměrů vůbec uskutečniti. Jsou proto velmi problematické všechny ty haldy zákonů a různých papírových vymožeností dělnických. Jisto je, že při tom všem hárá mezi dělnictvem nejistota, nespokojenost a že se blíží, bude-li to takto dále trvat, neúprosně hlad. Je to strašlivý úspěch dosavadní, abych to správně kvalifikoval, zmatené politiky. Dlužno litovati, že tím skoro do stejného postavení strženo bylo i naše živnostnictvo, které musilo této nešťastné a nezodpovědné politice obětovat dlouholetou práci a po většině i své úspory a výdělky a někteří i to, co po svých předcích zdědili. V našich pomocných sekretariátech zde i na venku máme celé řady dokladů, jakým bezohledným způsobem si berní úřady počínají vůči našim malým lidem, kteří dnes platiti nemohou. Jsou jim prodávány nejen svršky, ale i rodné krovy, které zdědili po svých otcích a dědech.

To jistě není politika ani rozumová, ani socialistická, nýbrž můžeme bezpečně říci, politika sebevražedná. Nedovedu vůbec také pochopiti, jak máme každé chvíle příležitost od socialistických mluvčích slyšeti o velikých úspěších socialistické politiky, o jejich směru, který vede k dobru atd. Jedno, co bych mohl říci jest, že jestli konsolidace, jakáž takáž tohoto státu zde jest, jestli ty poměry nevybočily do kolejí ještě horších, jistě by se tam byly dostaly, kdybychom my a naše živnostnictvo, tento stav pracující, šetrný, platící, byli volili tutéž taktiku, jako některé jiné politické strany, které o sobě stále tvrdí, že jsou těmi pravými, věrnými republikány, pak myslím a mohu tvrditi, že by to s republikou, a našim státem velmi bledě dopadlo. My víme také, že kdekoli, jedná se o přinášení nových obětí státu, že ti největší naši republikáni mívají zpravidla ruce hodně vzadu, než aby s ochotou jako my přinesli potřebné oběti. (Místopředseda Kadlčák ujímá se předsednictví.)

Druhou část viny nutno přičísti a přičítám ji našemu prvnímu ministru financí panu dr Rašínovi, který ať úmyslně, či neúmyslně - to na věci nic nemění - nenechal zavčas - navazuji na pronesená slova pana dr Horáčka, jako hlavního zpravodaje, který ovšem svým velmi jemným způsobem naznačil totéž, co říkám zde já v drsnějším stylu a potvrzuje mi tyto obě skutečnosti - hned po převrate a každoročně vybírati daně a dávky - kdy tehda peníze z lepších časů byly - a sice aproksimativně, ve formě dostatečných záloh. Jmenovitě dávka z majetku a z válečných zisků měla se v prvé řadě vybírati od největších podniků průmyslových a bankovních, dvojnásob však nutně od těch elementů, které vůči novému státu chovaly se naprosto nepřátelsky, anebo pasivně a co je při tom nejlepšího, jak jsem se přesvědčil v revisním oddělení ministerstva financí, nemají tyto daně zaplaceny a někde ani předepsány ještě dnes.

Jak to ti pánové dnes praktikují, to vidíme velmi jasně jednak při sdělávání svých bilancí, kde vidíme, že v průmyslových i bankovních závodech mnohdy se dělají bilance dvě, někdy také i tři. Jedna pro, ředitele, druhá pro správní radu a třetí pro veřejnost a finanční úřady. Kromě toho je také jasně viděti další důsledek ve spoustě hlášených konkursů, kde tito pánové se dnes vymlouvají na mizernou konjunkturu - a přišel jsem také na praktiku, že dělají se konkursy u firem a průmyslových závodů, které ještě před nedávném výborně prosperovaly a za války i po válce měly konjunkturu přímo brilantní. Ale jakmile se jedná o chvíli stagnace, nekonjunktury, již z toho vyvodí zlé a nekonečné důsledky.

Mám jiný případ, také zajímavý, který jsem zjistil v Jablonci nad Nisou, na veřejné schůzi, jak se totiž provádí záborový zákon, a co dělají naši páni vekostatkáři. Tam je veliký statek, panství, které bylo aktivní před válkou r. 1914 dokázaně 4 miliony K. Po válce, po převratu, bylo ještě aktivní 7 miliony, a dnes, pánové, kdy se má podle zákona zabrati, je tento velkostatek passivní 36 miliony Kč, dokonce hypotekárně zajištěnými. Račte laskavě dovoliti, jak jest možno, aby tak aktivní velkostatek s tolika miliony, najednou měl hypotekárně zajištěno 36 milionů korun, které, jak dokazuje účetně správně, prý prodělali vysokými mzdami a špatnou letošní konjunkturou. V tom je viděti přirozeně jistý úmysl, totiž ten, aby tímto ohromným zadlužením vyhnul se záboru, protože za tuto cenu nikdo ho nekoupí, nejméně k drobné parcelaci. Mě řekl jistý zahradník, že jeden korec, kdyby dnes se chtěl od nich kupovati, musil by přijíti tak na 8 tisíc korun. (Sen. Cifka: To není možné!) Já konstatuji, co jsem slyšel, nezjišťoval jsem to na místě, ale pán, který mi to řekl, jistý obchodní zahradník, se o věc interesoval, chtěl si něco podobného koupiti a ten vše potvrdil. A jistě by si rozmyslil, říkati něco, co pravdou není, vždyť venkoncem ani nemá žádného zájmu na tom, aby lhal nebo kreslil věci jinak.

Co na jedné straně vymáhají berní úřady daně bezohledně a exekučně na našich malých lidech, připisuje se jim státem 10% úrok lichvářský z prodlení, pánům fabrikantům se vychází nejbenevolentněji, s největší ochotou, vstříc, počítá se jim nižší úrok, povolují se jim nepatrné amortisace dluhu, a namnoze jest také pan ministr rád, když z konkursu se mu dostane sotva 20% dlužných daní, anebo vůbec něco z peněz, které měly býti již přede dvěma - třemi léty zaplaceny.

Za druhé, povinností p. ministra financí bylo tehdy, po převratě, kdy ještě studoval svůj velký, finanční plán, učiniti všechna náležitá opatření, aby uvnitř republiky se nacházející bohatství a úžasné zisky válečných i poválečných průmyslových zbohatlíků, takovým umrathovským způsobem, jako jsme byli svědky v Češ. Budějovicích, kde 9 vagónů bylo zadrženo - neunikly. Republika mohla míti v dobách počátečních, a velmi kritických, dosti pohotových prostředků, cenin a cizích, velepotřebných tehdy valut, s nimiž se velice a mnoho obchodovalo. (Sen. Thoř: Byly by stejně pryč!) To se ovšem neví!

Jedno jest ovšem jisto, jestli po tomto systému pana dr Rašína byl snad jistý úmysl, nedostatkem prostředků stížiti postavení socialistické většiny, ať ve státě či v obcích, pak nutno konstatovati, že tento finančně-politický šíp minul se cíle, ale za to náležitě trefil živnostnictvo a obchodnictvo a poplatnictvo vůbec, které obecní a jiné finanční nedostatky musilo desetkrát dráže platiti v ohromně zvýšených přirážkách a různých dávkách jiných. Kdyby se byly tehdy daly řádné a přísné pokyny zřízencům železničním, četnictvu a pohraniční stráži, a kromě toho také řádné odměny, ze zachycených věcí, řekněme 20 až 30%, nebyla by bývala po mém soudě ani myš neproklouzla za hranice. Jak se to tehdy praktikovalo, víme velmi dobře. Víme, že často podezřelé vagóny a stěhovací vozy se zachytily zejména v pohraničí, ale za krátký čas přišly ostré rozkazy z Prahy: >Tyto vozy jako bezzávadné propusťte dále!< Odměny slíbené se řádně nevyplácely a úřady se hrdlily se zřízenci o haléř jako u hokyně. Řeknu případ: Pan Umrath po zachycení 9 vagónů v Českých Budějovicích, vyrovnal se s bývalým panem ministrem financí Englišem, asi 15ti miliony korunami pokuty. Zřízenci, kteří tyto vagóny zadrželi, měli za to dostati asi 3 miliony korun - ačkoliv správně jedna třetina činila 5 milionů korun. Jak mně bylo sděleno, po dlouhém tahání a vyjednávání, dostali z toho půl milionu, čili pět set tisíc korun. To jsem jen uvedl k ilustraci poměrů, což velmi znechucovalo zřízencům práci a pátrání, a raději toho nechali, už pro ty, jak mně bylo několikráte řečeno, obrovské potíže s nadřízenými úředníky, kteří mnohdy neměli ani ochoty, ani odvahy dáti rozkaz k obstavení a zadržení nákladu. Jest proto beze sporu, že tímto způsobem nám zmizelo mnoho velmi drahých a potřebných věcí a hotovostí, a to v době, kdy jsme toho nejvíce potřebovali, kdy jsme se zástavou v ruce musili se obraceti, jako chudá vdova o úvěr do ciziny, jako na příklad u anglické půjčky na 10%. To jsou, vážení pánové, ony veliké chyby, jichž důsledky odnášíme dnes, a budeme odnášeti ještě dlouho do budoucnosti.

Třetí chybou jest, že slavná vláda, a pan ministr financí neznají doposud jiného prostředku na uhrazení obrovských výdajů státních, a žádného jiného východiska z této kalamity, nežli daně a zase daně, které nyní na konec za této nebývalé stagnace v obchodu, průmyslu a živností nebude pomalu moci nikdo platiti. Jest to vidno již dnes, jak jsem nadhodil, páni fabrikanti vyrovnají se na 10-20%, úřednictvo, zřízenci a dělnictvo, zejména po restrinkci, která jim hrozí, nevím, ale sotva to budou moci platiti, a naše živnostnictvo, myslím, že pomalu také přestane - ne, že by nechtělo, to by byly mylné názory a často se nám vkládá do úst vždy něco opačného! Kdykoliv jsem měl příležitost raditi, říkal jsem našim lidem: >Plaťte!< Můžeme také říci, že všude se platí, ale co žádáme a žádali jsme vždy, jest, aby daně byly spravedlivě rozděleny na všechno obyvatelstvo a třídy a to podle platových schopností. Ne tedy, že by živnostníci, nechtěli platiti daně, jest skutečnou pravdou, že veliké procento dnes také již nemá a nebude míti pomalu opravdu ani z čeho býti živo. Živnosti a řemesla pozvolna se zavírají, obchodníci by prodávali, není však kupců, poněvadž není peněz. Situace jest velmi zlá, a nevím, opravdu nevím, jak pan dr Rašín těch 20 miliard, které předložil na příští rok, sežene. Poměry i pro něho budou velmi těžké. Já na jeho místě bych nechtěl býti!

Ale o jednom, vážení pánové, zcela, novém příjmu bych mu pověděl. Lituji, že tady p. dr Rašín není, (Hlas: Zrovna odešel!) a sice, aby se obrátil p. ministr s ministrem zahraničí dr Benešem na Svaz Národů, aby odhodlal se odhlasovati nouzový zákon, jako doplněk k právu mezinárodnímu o nucené prohlídce bank, jejich účetních knih, pancéřových schránek, aby se mohlo zjistiti, kdo, kdy a kam po skončené válce, ba i za války snad zašantročil přebytky zisků válečných a mnoho-li si kdo z toho kterého státu do bank jiného státu tak zvaně >ulil<, nebo dal do úschovy. Nechci sice nikoho zbytečně podezřívati, ale je možno, že bychom v knihách té které cizí banky, řekněme na příklad švýcarských, francouzských, anglických anebo jiných, našli mnohou známou adresu nebo heslo i třeba některého našeho vlastence - snad i nevlastence - a tím pak by byla dána krásná možnost a příležitost znovu a spravedlivě zdaniti ty, kteří měli, ale nedali. Prosím tedy, aby p. ministr laskavě o tom uvažoval.

Ale ještě mně něco napadá k tomu, co jsem mluvil dříve o zhoubném vývozu za hranice, pašeráctví různého druhu, a sice k chystané nové restrinkci úřednických a zřízeneckých platů. Souvisí to stejně s naším rozpočtem, a lze tedy o tom mluviti. Šetrnost je sice krásná ctnost, vážení, já sám řeknu, že ji mám velmi rád, nevím ovšem, jak se v praksi tato nynější šetrnost osvědčí. Neměl bych ovšem já, jako zástupce poplatnictva vůbec o tom mluviti. Ale poněvadž chci míti jasno a pravdu, pouštím se do tohoto rozboru. Nebudu se dotýkati všech kategorií, ale dám jeden příklad, o této chystané restrinkci a možných konsekvencí. Finanční strážník na hranici bude míti po úpravě ca 780 Kč měsíčně. Jestli a jak s tím vystačí, to jest jeho věcí. To se rozumí sama sebou. Ale jde o věc poněkud jinou. My máme sice mnoho dobrých a poctivých lidí ve službách republiky, ale jsou tam i takoví, kteří chápou své povinnosti a povolání ne vždy dosti přesně. A nouze, jak se říká, i železo láme a špatné příklady kazí dobré mravy. Což když si začnou strážníci republiky přivydělávati tu a tam způsobem ne zrovna dovoleným? My jsme také byli svědky - a zrovna já jsem měl příležitost ve Cmuntu, v severních Čechách a jinde poznati panující praxi hraniční, o níž kolují již celé legendy. Jedno je faktem, že v našem pohraničí a též u nás v Praze, máme obrovské zásoby pašovaného levného zboží z Německa, které strašlivě konkuruje našim živnostníkům, zejména ale řemeslníkům; že naší lidé nemají co dělati, dělnictvo živnostenské též, a z Vídně a z Berlína dovážejí se vesele neustále nové a nové věci dále, nejen přepychové, ale věci denní potřeby.

Vím, že sice příčiny a zločiny se trestají, ale pomůže to, pánové? A co když to bude hustěji a hustěji se opakovati, a někdy dokonce oprávněně - z lidského stanoviska - ovšem ne se stanoviska zákonně právního? Dnes se pašuje, jak jsem uvedl, mnoho. Někde tajně, někde méně tajně, ale pašuje se. Je pašované zboží z Německa zde v Praze, je po celé republice. Když by se to mělo ještě rozšířiti dále a více, pak upozorňuji na katastrofální důsledky v tomto směru! Rozhodně pak bych musil protestovati, by něco podobného se nestalo proto, aby tyto katastrofální důsledky desetkrát nepřevyšovaly to, co míní pan ministr financí tím způsobem ušetřiti. Nechci mluviti ani o vyšších úřednících, kde je větší moc a samostatné rozhodování. Zde se za řečí, dosti mluvilo o vývozních a dovozních povoleních, dopravních osvědčeních atd., zejména o kšeftech s povolováním dopravy ze zahraničí k nám. Já bych sám ani nevěřil, k čemu jsou dobrá i naše družstva. Náhodným způsobem jsem byl v jisté kavárně svědkem hovoru, do kterého jsem se vmísil a kde mně bylo vypravováno, jakým způsobem naše družstva - týkalo se to jistého družstva krejčovského - vydělávají peníze. Jistý pán, jehož jméno má čistě německý ráz, chtěl opatřiti z Německa větší počet laciných a jak řekl, velmi dobrých zimníků, raglánů atd. Potřeboval přirozeně dovozní povolení. Nabídlo se mu jedno krejčovské družstvo, že mu potřebné dovozní povolení opatří, ale pod podmínkou, bude-li mu vyplaceno 60 tisíc korun. Dotyčný pán si to rozmýšlel, přišel druhý den a myslel, že to bude levnější. Ale pánové žádali ještě dalších 70 tisíc k těm 60 tisícům, >pro ty druhé<. Kdo ti druzí jsou, ovšem nevím. Člověk si může všelicos myslet, ale fakt je, že se žádalo 130 tisíc korun na opatření jednoho dovozního povolení. Sešlo z toho, ale žádané dovozní povolení již u družstva leží. Tolik nadhodil, že by 10 až 20 tisíc rád dal, ale 130 tisíc že je mu mnoho. To je druhá ukázka. Třetí mi vypravoval jistý vrchní revident státních drah, přednosta tak zvané aktivní kontroly. Pánové jistě budou věděti, co to je. Tento pán mi při řeči tvrdil, když jsem trval na tom, že poměry se na dráze a poště již zlepšily: >To je pravda, ale, pane senátore, krade se, moc se krade ještě, a ani byste neřekl, i jací velcí páni. Vím to z jednoho případu, který jsem vyšetřoval, kde dotyčný jest již po zákonu náležitě odsouzen.< Proč to uvádím? Abych upozornil na to, co jsem řekl dříve - že šetrnost je krásná věc, ale že ne všude se dobře hodí. A aby pánové byli velmi opatrní při projednávání tohoto zákona, aby korupce v úřadech a ve státních podnicích když trochu ustala, se znovu nerozšířila, což by republice mohlo přijíti velmi draho, po případě nebezpečně draho. Všemu, co podrývá autoritu státu a jeho představitelů, se musí čeliti všemi prostředky. Ovšem, nemusí to býti vždy ihned kriminál, ba je lépe čeliti zde prostředky mírnějšími, ale účinnými. Jdu mnoho mezi lid a slyším velmi mnoho řečí a pánové, zejména kolegové zde musejí mi odpustiti, když řeknu, že je to někdy i něco jiného, než obyčejné řeči. Nejvíce člověk slyší, jak mi to řekl i dotyčný vrchní revident: >Všecko krade! Každý chce býti lehko živ, a na prostředky a cesty nehledí. A co nejvíc člověka při tom bolí, jest, že vztahuje se to velmi často na parlament a jeho představitele: >Jen když se dostane ke žlabu!< Mluví se tak a podobně, tam i onde a mluví se velmi často i o zástupcích lidu v parlamentě, anonymně, paušálně, a někdy se i jmenují. To jest věcí, jak se mně zdá, velmi nebezpečnou. Chceme-li si - a my si musíme hledět udržeti svou autoritu, charakter, - pak, pánové, musí se něco rozhodného stát, poněvadž tyto řeči nejsou jen pouhé řeči a útoky proti autoritě, proti charakteru člověka nelze déle klidně snášet. Pro poctivého člověka jest to velmi bolestné, když tak často tohle slyší, a má pak vysvětlovat a brániti se, nebo žalovat.