Místopředseda Klofáč (zvoní): K slovu je přihlášen pan sen. dr. Brabec.
Sen. dr. Brabec: Slavný senáte! V rozpočtových položkách politické skupiny a specielně ministerstva zahraničí jsou zařazena vydání na podporu mírových snah a vydání spojená s udržováním Svazu národů. Jest zajisté naší povinností, abychom těmto věcem věnovali i v parlamentu jistou pozornost a to tím více, jelikož roku loňského a letošního udaly se na mezinárodní půdě různé věci, které zasluhují v plné míře naší pozornosti, a sice naší pozornosti jakožto parlamentu a naší vlády, ačkoliv zde nebyly přímo činnými representanti jednotlivých států, nýbrž prostí občané, kteří se zajímali o otázky zahraniční politiky a kteří jaksi representovali široké vrstvy občanstva dotyčných států, tedy nebyly to oficielní kruhy. A jednalo se zejména při této věci o důležité otázce ochrany minorit, která, jak zajisté seznali jste již z veřejného tisku a seznáte i z jednání parlamentního, bude předmětem jednání interparlamentární unie, instituce, která před válkou již stávala a která nyní je uváděna znovu v život.
Je důležito, abychom těmto událostem věnovali pozornost také s toho hlediska, že se tam připravují důležité děje budoucí, a proto bych prosil, aby mně bylo dovoleno o událostech z tohoto oboru promluviti specielně, promluviti o tom, co se stalo v Mezinárodní unii společností pro Svaz národů, ovšem promluviti zcela objektivně a za naprostého abstrahování od osob.
Po mém vědomí následovaly za sebou asi tyto události, které si dovolím zcela krátce zrekapitulovati. Roku 1921, tedy loni, bylo mi uloženo, abych jménem města Prahy a Československé společnosti pro Svaz národů pozval mezinárodní unii na nejbližší kongres do Prahy. Jakkoli se o totéž ucházela města Vídeň, Varšava a Budapešť, zasedající tehdy kongres ženevský se usnesl velmi ochotně a rád na přijetí pozvání města Prahy a Československé společnosti. Bylo viděti značný zájem o náš stát a o poměry v něm. Také mohu dodati, že s tímto pozváním již předem souhlasilo naše ministerstvo zahraničí. Na to pak v říjnu téhož roku 1921 se konala ve Vídni schůze generální rady téže Unie ve Vídni, kde byl rozdán stížní spis, memorandum, s několika anexy rakouské Ligy národů, kde si bylo stěžováno na špatné zacházení s národnostními minoritami v našem státě. A v tom spisu byla uložena celá řada skutečně velmi nespravedlivých obviňování nás Čechů a zejména také naší vlády. Je to zvláštní, že po pozvání sjezdu do Prahy přišla právě tato věc, ovšem nelze tady zjistiti nějakou zvláštní souvislost, a to tím méně, že podobný stížní spis byl poslán senátory a poslanci Národního shromáždění našeho národnosti německé ke Svazu národů.
Já tehdy v dohodě s druhými československými delegáty jsem se proti tomu spisu ohradil a mohu konstatovati podle pravdy, že můj protest byl přijat s úplným pochopením, že mnozí delegáti i z cizích států mně schvalovali otevřenost i upřímnost mého projevu a přímo mně řekli, netajili se tím, že by bylo dobře i na mezinárodním foru si mluviti pravdu do očí anebo to, co ten onen za pravdu pokládá bez obalu a nepoužívati obvyklých diplomatických kulatých slov.
Na to pak jsem byl z usnesení předsednictva Unie delegován jako člen do t. zv. minoritní komise. Tato komise měla za úkol prostudovati problém ochrany minorit v různých státech a připraviti návrhy pro pražský sjezd. Tedy zajisté úkol velmi zajímavý pro všechny státy a dalekosáhlý. Ovšem, úkol tento byl pak řešen takovým způsobem, že nás to nemohlo naprosto uspokojiti. První konference této komise se sešla v Bruselu letošního roku a pak na to druhá v Mnichově, tuším v březnu nebo začátkem dubna, a tu již na první konferenci v Bruselu maďarští delegáti se silně zajímali o národnostní menšiny v našem státě a mezi ně počítali také mimo menšiny národnosti německé a maďarské i Slováky. Je se skutečně co diviti, že měli tu troufalost mluviti o národnostních minoritách, když sami, ve svém státě, jak jsem jim pak ve zvlášť podaném spise dokázal, mají tolik provinění proti převzatým závazkům mírovými smlouvami. Z toho se vyvinula debata, ve které jsem zaujal stanovisko, že stát československý založen byl společným úsilím českým a Slováků a že my tvoříme jeden československý státní národ, který má ve státě nespornou většinu a že tedy tato věc, pokud se týče Slováků, nespadá naprosto do sféry mezinárodní ochrany minorit, jak je normována v mírových smlouvách. Tedy to jsem naprosto odmítl. A tu pak na konferenci bruselské bylo rozhodnuto, že mají býti slyšeni z různých národnostních minorit svědkové, kteří by přednesli materiál o tom, jak se kde s tou kterou minoritou národnostní zachází. Já jsem měl již tehdy určité pochybnosti o účelnosti tohoto postupu, ale nedal jsem jim výrazu proto, aby se nezdálo, že naše republika má příčiny vyhýbati se jakékoliv a zejména věcné kritice, a vzhledem k tomu, že se jednalo o výslech svědků, tedy osob, které měly vypovídati podle pravdy a objektivně, bez tendencí, co samy přímo viděly a slyšely, neboť jen tak jest možno pojímati povinnost svědeckou, tedy nedaly se dobře činiti ani věcné námitky proti tomuto opatření a postupu, leda se stanoviska předvídané nemožnosti a bezúčelnosti. A tu námitku jsem nechtěl činiti právě proto, aby se nezdálo, že snad máme nějaký zájem kritice se vymykati.
Tedy k tomuto výslechu svědků pak skutečně došlo na další konferenci v Mnichově, a tu musím doznati, že po několik dní, asi tři dny, slyšel jsem výpovědi, ale ne svědků, nýbrž representantů určitých politických tendencí a organisací národních, a to tendencí státu našemu nejvýš nepříznivou, po případě i nepřátelskou a také vůči státům jiným jako na příklad Jugoslávii, Rumunsku a Polsku, nebyla ušetřena ani Itálie ani Belgie a jednak jsem slyšel výpovědi agentů organisací zahraničních, které se přímo zabývají agitací na rozvrat států nově založených nebo obnovených států, jak byly založeny podle mírové smlouvy.
Já jsem ovšem po skončeném výslechu teprve, když jsem různými dotazy se pokoušel svědky přivésti k výpovědem věcným a objektivním, ale marně, tehdy reagoval jsem po skončeném výslechu v jednání konference zvláštním projevem, který také po mém návratu z Mnichova byl ve veřejném tisku našem plným obsahem uveřejněn a jehož jádro bylo, že protestuji proti takovému tendenčnímu postupu při zjišťování skutečností národních tak vysoce důležitých. Zdůraznil jsem, že to nebyli žádní svědkové, kteří tu vypovídali, že materiál jimi předložený není věrohodný, že mimo to jest také neúplný, poněvadž se nedostavili, a to jest arciť velmi charakteristické, svědkové z republiky Rakouské a ze státu Maďarského. Připomínám, že jsem se o to snažil, aby i z těchto dvou států se dostavili svědkové, ale že snaha ta byla marná. Mám o tom své určité domněnky, proč. A ač nerad o tom mluvím, přece musím, neboť vrhá to rozhodně nepříznivé světlo na poměry ve státech cizích, ale ovšem se stanoviska mezinárodního máme i to právo konstatovati.
Přece aby mně nebylo špatně rozuměno, řeknu tolik, že zejména poměry národnostních minorit na příklad ve státu maďarském jsou tak nepříznivé, že si nikdo netroufal jako svědek dostaviti se na konferenci anebo druhá eventualita, že po těch staletích útisku ony minority nemají již té energie, aby se ještě vzepialy. Něco podobného se také objevilo i u lužických Srbů v Německu. Ale aby jmenovitě komise minoritní byla informována, sepsal jsem na podkladu materiálu, který jsem měl již dříve připraven, a předložil komisi dvě memoranda, a sice jedno o poměrech národnostních minorit v Rakousku a druhé v Maďarsku.
Do toho spisu o národnostních menšinách v Rakousku zahrnoval jsem také ovšem Slovince.
Na téže konferenci v Mnichově se jednalo také o resolucích, které navrhnul sir Willoughby Dickinson, a které jsem tehdy od něho obdržel poprvé v plném znění. Činil jsem proti těmto resolucím různé námitky, zejména v otázce selfgovernementu, v otázce jazykové a jiných. Podle mých názorů pan referent, o němž tuto veřejně konstatuji a rád, že se snažil býti naprosto objektivní a měl tu nejlepší vůli, učinil některé změny. Ovšem ale já jsem se nemohl zúčastniti redakce těchto resolucí, které by byly považovány za jakési konečné jednání komise, a sice proto, poněvadž jsem k tomu neměl dostatečného pouvoiru a necítil jsem se oprávněn v tak důležitých otázkách, které byly předmětem těch resolucí, učiniti nějaká závažná prohlášení, aniž bych dříve referoval o té věci zde v Praze jakož i o všech událostech z konference mnichovské. Tedy proto jsem nepřijal členství v redakční komisi a vrátil jsem se do Prahy. Nebyla to tedy žádná pasivita, byla to docela pochopitelná opatrnost s mé strany, abych nezadával tak důležitým právům mezinárodním. O nějakém uznání těchto resolucí v Mnichově s mé strany nemůže býti řečí. To jest naprostý omyl.
Ale mohu říci, že i v komisi bylo uznáváno, že jsem tam jednal s mimořádným sebezapřením a konciliantností, pro mne jinak v mezinárodních stycích samozřejmou. Tato konciliantnost mohla se od některých členů komise snad vykládati nebo vzbuzovati dojem, jako bych já s resolucemi buď částečně souhlasil, nebo je považoval za přijatelny pro sebe i pro nás vůbec. Po mém návratu do Prahy zabývala se Československá společnost velmi podrobně resolucemi Dickinsonovými a s přibráním vynikajících odborníků a na základě velmi pečlivě sebraného materiálu, kterýchžto prací súčastnili se zejména universitní profesoři a vynikající členové z kruhů soudcovských, byl vypracován návrh modifikovaných resolucí s některými dodatky nových. Jakmile se sešel pražský kongres, začal jsem jednati s referentem Dickinsonem znovu o úpravu resolucí v našem smyslu a o jejich modifikaci. Otázka ta byla předmětem jednání ve schůzi generální rady Unie, která předcházela schůzím plenárním v Praze. Tam jsem žádal, aby minoritní komise ujala se znovu své práce a nepovažovala svůj elaborát za nějaké noli me tangere, za něco nedotknutelného. Avšak bylo rozhodnuto, že tento elaborát má býti přednesen referentem tak, jak vyšel z redakční komise mnichovské hned v plenární schůzi.
A nyní vlastně přicházím k těm událostem, které tak rozvířily hladinu našeho veřejného života: k jednání před plenární schůzí kongresu. Tam totiž měly tyto resoluce býti podrobeny úvaze a usnesení. To předpokládalo ovšem provedení úplné debaty. Přihlásil jsem se tudíž přirozeně sám do debaty a přihlásila se také řada jiných československých delegátů, na př. prof. Mareš, dr. Baxa a j., pak také někteří z Rakouské republiky. Jména těchto řečníků byla zanesena do řečnické listiny.
Avšak tu se stala prazvláštní věc, v parlamentě neobvyklá, která se dá vysvětlili jenom tím, že patrně není vyvinuta dostatečně tradice jednání na takových mezinárodních kongresech a také snad tím, že jsou tam jisté obtíže jazykové, když je tam shromážděno lidí tolika různých národností, kteří se většinou musí vyjadřovati v jazyku sobě cizím.
Já jsem ovšem přes to pokračoval v jednáních s referentem Sir Willoughby Dickinsonem a během toho plenárního jednání došel jsem s ním k jakémusi dohodnutí. A je to důležité, že jsem došel k dohodnutí jistě s osobou nad jiné kompetentní, která jako referent plenárního kongresu požívala důvěry všech, a sice jsme se dohodli, že podáme formální návrh pod našimi dvěma jmény, aby resoluce byly vráceny komisi k nové krátké úvaze za účelem eventuelní jich změny o doplnění po smyslu jednání mezi námi oběma. Já jsem nechtěl mařiti vyřízení této věci na kongresu v Praze, když jsem viděl, jak Dickinsonovi na té věci tolik záleží a jak on v tom vidí určitý osobní úspěch.
(Předsednictví ujal se místopředseda dr. Soukup.)
Tedy jistě zase jsem v té věci postupoval krajně konciliantně. Tím by byla celá ta otázka dostala směr kompromisní. A tu se staly věci, o kterých dneska ve veřejnosti se pronáší úsudky velmi různé a které se vlastně nehodnotí podle své pravé povahy, tedy zase docela beze vztahu k osobám, o které se nejedná. President kongresu senátor Ruffini slíbil dáti onen formální návrh pod jménem Dickinsonovým a mým, který byl již dle své povahy jakožto návrh formální přirozeně určen k tomu, aby byl dříve přiveden k hlasování než návrh meritorní, na pořad hlasování jako první. Avšak nejen tento slib učinil docela formálně mně a Vojnovičovi, delegátu jugoslávskému, avšak pak zahájil znovu jednání a oznámil, aniž by řekl co o důvodech změny svého smýšlení, pořádek hlasování: na prvním místě hlasování o návrhu meritorním, neučinil žádného formálního návrhu na ukončení debaty a zbavení snad řečníků slova a pak dva formální návrhy, druhý náš s jmény a třetí francouzský a švýcarský Lapradella-Merciera, vynikajícího znalce mezinárodního práva, který šel ještě mnohem dále ve svém formálním návrhu, který sice uznával práci komisí vykonanou, ale upozorňoval, že jde o otázku neobyčejné mezinárodní důležitosti, že zasluhuje tato otázka ještě nového studia a propracování a velmi pečlivého formulování návrhů a doporučoval, aby se komise znovu ujala práce a na příštím kongresu po 3 měsících podala nový elaborát.
Tedy je viděti, že ten návrh, který jsme činili my s referentem, byl jistě krajně umírněný a že nemohl býti považován za žádný důvod k nějakému nesmiřitelnému boji anebo k nějakému znásilňování minority. Tedy když jsem tohleto viděl, takový postup, který je jistě proti všem zvykům parlamentárním vůbec a docela již proti zvykům parlamentárním našim, kde se kongres konal, nemohli jsme první okamžik arciť si dobře uvědomiti, co to má znamenati. Ovšem také jsme nemohli se odhodlati k jedné věci, kterou snad od nás ten kongres očekával, abychom totiž presidenta kongresu, když prohlašuje své rozhodnutí a když ignoruje daný nám slib, abychom ho rušili nějakými protestními výkřiky v jeho prohlašování denního pořadu. On nedal žádné příležitosti k podání námitek, on se neptal, jsou-li námitky, prostě oznámil pořad hlasování a dal hlasovati o jednom minoritním návrhu. Pro návrh se vyslovila většina, ovšem dosti nahodilá, ve které nebyly zastoupeny zejména státy Dohody a proti které hlasovaly zejména státy západní. Tedy když toto se stalo a když jsme viděli, že takovýmto násilným způsobem byla debata přerušena, že nebyl vzat zřetel k přihlášeným řečníkům, tedy delegát Vojnovič přednesl známý svůj vehementní protest i za nás a vyzval k opuštění sjezdu. Nám skutečně v takovéto situaci nezbývalo nic, než přijmouti protest delegáta Vojnoviče za svůj a schůzi opustiti. Předsednictvo sjezdu - to bylo patrno - cítilo hned a později to také doznalo, že se stala chyba, ale nemělo té odhodlanosti, aby dalo revotovati usnesení, které - mimochodem řečeno - považuji za naprosto zmatečné, kterýmžto revotováním by vlastně celý spor byl uklizen. Konala se o tom dosti dlouhá vyjednávání a konečně došlo před ukončením kongresu k tomu, že mně bylo uloženo, abych přednesl zvláštní formální protest proti usnesení a abych se žádného dalšího jednání kongresu nezúčastnil. A teď, prosím, vyskytly se hlasy, že my jako hostitelé jsme neměli sjezd opustiti. Proti tomu musím upozorniti, že právě jsme nepovažovali za možné, že by hostiteli ve vlastním domě mohlo býti znemožněno slovo a že by poznaná křivda se vůči hostiteli nenapravila. Zde se nalézáme v jakémsi začarovaném kruhu a nemůžeme z něho nalézti východisko. Alespoň dosud se nám to nepodařilo a proto právě došlo k dalšímu, že jsme odepřeli účastenství na schůzi generální rady v Budapešti. Ale tu prosím, proti veškerým těm obviňováním ve veřejném tisku výslovně konstatuji, že odmítavý dopis do Budapešti byl ve vší formě sice těžkou stížností proti jednání předsednictva na sjezdu, ale jistě oprávněnou, ale že byl plně odůvodněn a že nebyl naprosto nezdvořilý. My jsme znovu žádali nápravy, poukázavše na všechny ty chyby, které se staly. A nyní na to přišla určitá odpověď zdvořilého rázu, která jeví jistou míru ochoty vyjíti vstříc, takže je naděje, že dojde ku smírnému vyřízení. Ovšem, ale usnesení sjezdová nemají žádné ceny a nebudou ji míti, nýbrž zůstanou jen příkladem, jak mezinárodní otázky se vyjednávati a projednávati nemají. A jestliže to zde všechno, celý ten postup, přednáším, nečiním to jistě za tím účelem, abych rekriminoval, nýbrž jedině proto, abych informoval na nejkompetentnějším foru naši veřejnost všech stran a všech směrů politických i národních o pravém stavu věci, aby již jednou přestaly se šířiti zprávy tendenčně zabarvené a naše veřejné mínění nemohlo býti uváděno ve zmatek a tím rozdvojováno, zvláště v takovéto věci, v otázkách mezinárodních, kde jest potřebí tolik jednotnosti. Neříkám snad, že by proto nemohly být názory jiné, já se jím také neuzavírám, ale chci zároveň na tomto specielním případě demonstrovati, že otázky takové mezinárodní důležitosti, jako je ochrana minorit, nedají se řešiti nějakým nahodilým přehlasováním a znásilněním debaty, nýbrž naopak, že je nutno řešiti je vzájemnou rozpravou a co nejširším a nejdůkladnějším vzájemným přesvědčováním se a že je dlužno řešiti otázky tyto kompromisem anebo, když by to bylo přehlasování, že to musí býti přehlasování po náležitě provedené debatě a kvalifikovanou většinou, a ještě pak že by bylo pochybné, jestli ten přehlasovaný se bude chtíti podrobiti nebo ne. Tedy proto jsem mohl říci kdysi a napsati a mohu to zde opakovati, že na pražském sjezdu se octl pacifismus na cestách falešných. Náš stát má jistě veškeru příčinu dělati politiku mírovou a pěstovati mírové snahy, neboť pro nás nejsou výboje. My nemáme jistě za hranicemi svého státu co pohledávati, naše státní území je pro sebeurčení našeho národa dostatečné a také podle toho úkolem našeho vojska může býti vždy jen obrana. Ale proto nám musí velice záležeti na tom, jak se dělá pacifismus. To nám nemůže býti lhostejné, když se s mírovými snahami zachází tak, jak jsme to viděli na pražském kongresu. Ten náš do jisté míry vášnivý odpor proti postupu na pražském sjezdu vyvřel právě z lásky k mírovým snahám a mírovému dílu. My jsme viděli a na sobě pocítili ono veliké prohřešení se na díle míru a proto jsme se tak ostře a bezohledně postavili, a myslím, že to bylo nutné a že to ponese jednou dobré ovoce. Tu nešlo a nejde o žádné výtky jednotlivým osobám a jestli někdo myslí, že s naší strany bylo útočeno na jednotlivé osoby, řekněme na příklad, jak se to v některých listech tradovalo, na předsedu Ruffiniho, pak je to klam lidí, kteří nedovedou posuzovati politické a zejména mezinárodně politické věcí jinak než osobně.
Já jsem o předsedovi Ruffinim před sjezdem dostal nejlepší zprávy a ještě dnes věřím i po tom všem, co se stalo, že tyto zprávy jsou zasloužené. Připouštím, že jsme mu neměli ukládati tak těžký úkol předsedání sjezdu v Praze, kde se mělo jednati o národnostních otázkách, respektive o ochraně minorit, zejména národnostních a kde půda je jistě tak žhavá v tomto směru, jako nikde jinde, a kde půda je také každému cizinci vlastně úplně neznámou pevninou; terra ignota. To mělo být uváženo! Ale já dále mohu konstatovati, že zde je chyba, ale to je chyba všech: Československé společnosti, Mezinárodní Unie i ministerstva zahraničí, ve shodě s nímž jsme zde jednali. Zejména jsme si nepředstavovali tu potíž tak velikou, jak se nám potom objevila. A zase to nekonstatuji, abych rekriminoval, nýbrž abych hledal a našel pravdu, neboť jsem přesvědčen, že jen pravda nás povede k nápravě a vyvarování se chyb v budoucnosti. Otázka ochrany minorit nezmizí z mezinárodního fora, ta se na něm udrží a bude se stále vraceti, a také neexistuje pouze ve státech malých, nýbrž stejně existuje ve státech velkých. Je to tedy společný interes všech států, zejména evropských. Zajímavo je, že Interparlamentární Unie, která znovu uvádí se v činnost, už má svoji minoritní komisi a její první činností, kterou bude vyvíjeti, bude úvaha a připravování návrhů a pravidel pro mezinárodní ochranu minorit národnostních, náboženských, rasových i jakýchkoliv jiných. Je tedy viděti, že je to otázka, která se nedá odbýti nějakým povrchním jednáním, které budeme musiti jíti na kořen a kterou budeme musiti se vší vážností a vzájemnou loyálností řešiti.
Ovšem ochrana minorit má také své podmínky a předpoklady, které nesmějí býti pouštěny se zřetele. Zejména nesmí jíti ochrana minorit tak daleko, aby znemožňovala národu, který je zakladatelem nebo udržovatelem státu, nebo některému národnímu celku jeho sebeurčení. Aspoň v jednom státě má každý národ právo se plně vyžíti a splniti svůj ideál kulturního, politického i hospodářského rozvoje a vyvrcholení. Němečtí kolegové mně nezazlí, když jím řeknu zde bez obalu, že německý národ má možnost splniti tuto svou touhu o sebeurčení nejméně ve dvou státech beze všeho omezení a že v našem státe nemohou tudíž spravedlivě žádati více než práva minority. To je věcí dané situace, že se octli ve sféře politické moci jiného národa a proto nemohou žádati, aby se ten jiný národ vzdal ideálu plného politického, hospodářského i kulturního vyžití z toho důvodu, že minorita chce ve všem všudy se postaviti na roven majoritě. To prostě nejde, poněvadž jinak by ta minorita měla nebo bažila po nadpráví.
Dále každá minorita ve státě - a to bylo také předmětem jedné z naších dodatkových resolucí - je povinna tomu státu, ve kterém sídlí, naprostou loyalitou, jinak nemůže činiti nároku na žádnou ochranu. To bylo také uznáno na kongresu Svazu národů v září docela ve smyslu námi na pražském sjezde navrhované resoluce. Nechci rozhodovati o tom, čí je to zásluha, ale mám za to, že to naše jednání nezůstalo bez vlivu na rozhodování Svazu národů, poněvadž jsme tam zaslali svůj protest, své návrhy a pak následovalo toto důležité usnesení. Ostatně navrhovatel jeho byl také členem Mezinárodní Unie společností pro Svaz národů a její minoritní komise.
A konečně ještě jeden předpoklad: Ochrana minorit je mezinárodně jen tak možná, že bude vzájemnou, a to v těch státech, kde je v jednom státu národnostní minorita stejnorodá s většinou státu druhého. Tedy u nás na příklad je trvale možná ochrana minority německé, když naše minority československé a blízce nám příbuzné minority slovanské v Rakousku a Německu budou stejně chráněny jako minorita německá u nás. A podobně je tomu jistě i s minoritou maďarskou. Jinak cit našeho národa a také každého jiného národa, cit pro spravedlnost a také jeho politické i hmotné zájmy by to nesnesly, aby v německých státech byly naše minority československé anebo nám blízcí příbuzní potlačováni a nám se ukládala ochrana minority německé. To se mně zdá býti proti lidské přirozenosti a proti mezinárodní spravedlnosti. Ochrana minorit musí býti vybudována na vzájemnosti, musí býti všemi národy, jichž se to týká, nejenom požadována, nýbrž také poskytována. Zde tedy není žádná otázka nějaké odvety, to je prostě otázka vzájemných práv a povinností. Řešením na těchto zásadách loyality a vzájemnosti se podaří zjednati dohodu mezi různými národy a státy, pak nepochybuji, že i u nás dojde k smírnému soužití mezí státním národem československým a mezi národnostními minoritami.
Jelikož rozpočtové položky skupiny politické a zejména rozpočet ministerstva zahraničí má položky na podpory mírových akcí mezinárodních a na vydání se Společností národů a jelikož vlády naše dřívější i nynější dbaly povinností z těchto mezinárodních styků jim plynoucích a také podporovaly akce Mezinárodní Unie a rovněž tak činil náš parlament, senát i poslanecká sněmovna, které věnují těmto otázkám mezinárodních snah mírových svou péči a pozornost, mohu prohlásiti za klub národní demokracie, že jsme v tom s naší vládou za jedno a že budeme hlasovati pro schválení příslušných rozpočtových položek. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda dr. Soukup (zvoní): Další slovo má pan sen. dr. Procházka. Prosím, aby se ujal slova.
Sen. dr. Procházka: Vážený senáte! Ze skupiny rozpočtových kapitol, o nichž se vede nyní rozpočtová debata, vybral jsem si hlavně kapitolu XIX a XIX A, jednající o rozpočtu ministerstva spravedlnosti.
Rozpočet ministerstva tohoto pro rok 1923 vykazuje proti roku 1922 zvýšení o 39,698.688 Kč. V rozpočtu pro r. 1923 vyskytují se však položky, které do rozpočtu ministerstva spravedlnosti pro rok 1922 nebyly pojaty. Jsou to výdajové položky na >Srážky státem převzaté<, jakožto přídavky státním zaměstnancům v částce 11,872.600 Kč, pak výdaje na novou organisaci sirotčí agendy na Slovensku a v Podkarpatské Rusi v částce 5,100.000 Kč, celkem tedy 16,972.600 Kč. Jeví se tedy efektivní zvýšení vydání pro rozpočet r. 1923 proti r. 1922 pouze o 22,726.088 Kč. Vzhledem k tomu, že příjmy rozpočtové pro r. 1923 jsou proti r. 1922 větší asi o 8,020.320 Kč, můžeme počítati se skutečným zvýšením vydání v rozpočtu v r. 1923 proti r. 1922 pouze o 14,705.768 korun čsl.