Ve všech těchto ohledech jsme nedostatečně zařízeni, kdežto vy máte všechny tyto možnosti vyučování. Bohužel, ze všech těchto kulturních, věcných požadavků bylo učiněno politikum. Naše návrhy, které jsme podali v poslanecké sněmovně a v senátě a které prošly iniciativním výborem, zůstaly ležeti v obou kulturních výborech, a stalo se nyní jednoduše politickou otázkou, mohou-li ještě býti zřízeny jeden nebo dva ročníky báňského vyučování na německé technice čili nic. Ovšem musíme také až do jistého stupně vznésti výtku proti jednání německých měšťáckých stran. V této věci dělá to skoro dojem, že kdyby Němci v tomto jediném ohledu byli bývali svorní, že bychom již leccos byli mohli prosaditi a že by naši ubozí studující nemusili choditi do ciziny. Ale tu existují četné spodní proudy u obcí, které se obávají, že by jiné obce při této příležitosti mohly nabýti obzvláštního prospěchu, takže k tomu nedošlo, aby se prokázala jednotná vůle, i zdá se, jako by až do jisté míry netoliko všeobecně většina, nýbrž také německé měšťácké strany z tohoto zařízení potřebných vysokých škol dělaly politikum. Můžeme jen co nejostřeji odsouditi a nadále také zde opětně klásti požadavek, aby této nejnaléhavější potřebě vybudování vysokého školství konečně bylo vyhověno.
Ale netoliko v této příčině musíme si stěžovati, nýbrž také pokud jde o zařízení resp. udržováni toho, co zde jest. Jest sice správné, když pohlížíme na veliké bezpráví, které posud způsobeno bylo střednímu a nižšímu německému školství, že to, co posud bylo způsobeno vysokému školství, padá málo na váhu. Na německé vysoké školy dosud tak úplně nedošlo. Naprosto nikoli, byly posud, abych tak řekl, do snesitelné míry ušetřeny. Ale dlužno poukázati na to, že potřebné zařízení toho, co dosud máme, provedeno nebylo. Tak nedostává se nám nezbytně nutné německé chirurgické kliniky. Poměry na chirurgické klinice jsou přímo hrozné. Byly zde velice často vylíčeny, a dnes ještě čekáme marně na nápravu. Marně hledali jsme v investičním rozpočtu nějaký malý příspěvek, první splátku na stavbu německé chirurgické kliniky. Ničeho z toho nelze nalézti. Totéž platí o německé ušní klinice a obzvláště o poliklinice na Ovocném trhu. Ale nejen to. Německá porodnická škola, která kdysi přičleněna byla německé klinice, byla také zkrátka zavřena a dnes ještě neexistuje žádná německá porodnická škola. Mluví se vždy o tom, ano, ano, v nejbližší době bude otevřena. Ale také tu zdá se, že se stalo z toho politikum. Není možno ani s touto maličkostí proraziti.
Ale musím také kritisovat to, jak se pečuje o budoucnost. Dělá to dojem, že se děje pokus rozřešiti pro budoucnost věci, které vlastně patří do university a do techniky, tím způsobem, že se zřídí t. zv. státní ústavy a že se tímto způsobem tento pracovní obor odejme universitám. Tím, že se z toho stanou státní ústavy, stanou se ovšem českými, a tímto způsobem se university nepřímo zkracují, snad ne v přítomném okamžiku, zajisté však pro budoucnost. Vzpomínám na př. na ústav pro zubní lékařství. Ministerstvo zdravotnictví zamýšlelo, že zubní lékaři od nynějška mají býti vychováváni, odborně vzděláváni na zvláštním státním ústavě pro zubní lékařství. Dosud vzděláváni byli zubní lékaři samozřejmě jako také jiné speciální obory lékařské na lékařské fakultě. Teď to má býti takřka sloučeno a tento ústav pro zubní lékařství má se takto státi ryze českým. Dnes právě dostáváme odpověď na resoluční návrh, který jsme podali, tuším, loňského roku, ve příčině zřízení speciální lékařské akademie při lékařských fakultách za současné reformy vyučování fysikálních, resp. úředních lékařů. V této odpovědi se praví, že ministerstvo veřejného zdravotnictví zamýšlí s americkou podporou >Rockefeller Fondation< založiti veliký ústav zdravotnický, a v tom že mají také budoucně býti vychovávání úřední lékaři. Tedy zde vidíme opět úmysl, bráti universitám, resp. v tomto případě lékařským fakultám to, co jim naleží, a co posud měly. Proti tomuto úmyslu musíme již dnes s veškerou silou a energií protestovati.
Ale pohlédneme-li ještě dále na to, co na dotacích obdržely jednotlivé ústavy, musíme říci, že jest přímo směšné, že tyto sumy jsou stále stejné jako před válkou. Zde v této příčině se však poměry nezlepšily, naopak bojujeme zde s největšími potížemi. Pomůcky bádání jsou dražší než kdy jindy a k tomu ještě přistoupilo, že výlohy tisku, které sami musíme platiti, vzrostly do nezměrna. A ke všemu tomu vláda v rozpočtu školském vůbec nepřihlíží. Ovšem nechci zapírati, že správa vyučování blahovolně projednává překročení jednotlivých dotací pro ústavy; přebírá takováto překročení k placení. Ale bohužel nechává velmi dlouho čekati na zaplacení. Tak vím z vlastní zkušenosti, že jsem loňského roku předložil jakýsi účet k zaplacení, a nyní dostávám od dodavatele zprávu, že stále ještě nebyli zapraven. To všechno vskutku nevypadá podle toho, jako by se německému vysokému školství dostávalo obzvláštní podpory. Dělá to naopak dojem, že toto školství má býti potlačováno. Nemohu se ubrániti dojmu, že se zde sleduje úmysl, určitý cíl, že také zde se zase, abych tak řekl, projevuje částečně politika, kterou předepisuje Francie, aby totiž potlačováno bylo němectví netoliko v Německu, v německé říši, nýbrž všude, kde existuje. Nejlepším prostředkem k tomu jest ovšem potlačiti školství, také vysoké školství.
Chtěl bych zde ještě říci několik slov o národnostním momentu. Nedivte se, že z úst sociálního demokrata také v této příčině něco slyšíte; ale není možno otázku školství projednávati jinak. Nejedná se přece o nacionalistické úmysly. Považte, že národnost náleží k nezcizitelnému individuálnímu vlastnictví člověka, že jest tak jako jeho jméno a mnohé jiné s ním spjata a musí býti chráněna, i bude moci počítati na ochranu naší strany, tak jako jsme ji také vždy chránili. To nemá ničeho činiti s nacionalismem a zajisté výtek a požadavků, které kladu, naprosto nelze použíti k tomu, chrániti snad nacionalistické tendence, jak, bohužel, nyní na naších universitách panují. Takovéto nacionalistické tendence vzmáhají se dnes na všech vysokých školách, netoliko na německých, jak ihned dokáži, sdělím-li něco o ukrajinské universitě v Praze. Odsuzujeme a popíráme tyto nacionalistické tendence obzvláště na universitách a to právě v jejich nejošklivějším působení, v antisemitismu, jak se zejména již jednou zmohl na německé universitě. Nemohu označiti antisemitismus jako nic jiného, nežli zcela primitivní, na nejnižším stupni stojící zášť národů, i když také třeba zastřen jest sebe více vědeckým a věcným pláštíkem.
Věc jest jednoduše ta. Všude na místech, kde národy jsou mezi sebou smíšeny na hranicích mezi Itálií a Německem, mezi Francií a Německem, mezi Německem a Dánskem, mezi Čechy a Němci, všude na hranicích máme tuto národnostní zášť. A všude pracuje se s týmiž důkazy, to jest, na druhou národnost se svaluje všechno zlo, vina za hospodářskou tíseň a všechno možné. Židé mají neštěstí, že se udrželi jako národ namnoze tím, že podrželi svá náboženská zařízení a tak se stali národem mezi jinými, který sídlí netoliko na jednotlivých hranicích, nýbrž rozšířen jest na celém světě. Tak se stalo, že primitivní antagonismus národů se soustředil obzvláště na Židy a že může býti takřka mezinárodní antisemitismus. Ale obzvláště škaredým zdá se mi to na vysokých školách. To, co se označuje jako >požidovštění< vysokých škol a čímž se jeví snaha, nejdříve snad rektora, pak profesory a konečně také posluchače udržeti pokud možno čistými od Židů - pamatuji vás na to, že numerus clausus ve Vídni jest takřka hotovou věcí - toto heslo a boj proti požidovštění universit v tomto specielním případě - jinak nechci mluvit o antisemitismu - nejsou ničím jiným, nežli pouhá závist a nepřízeň. Jako dlouholetý vysokoškolský učitel seznal jsem ve Vídni a v Praze, že se právě mezi židovskými studujícími nalezne více takových lidí, kteří jsou pilní a kteří mají vědecký zájem, a že následkem toho židovský posluchač všeobecně poněkud vyniká nad ostatní. Proti této skutečnosti nemůžeme se brániti. To však není příčinou antisemitismu, nejsou to také zvláštnosti rasy, rovněž nikoli hospodářské důvody, naprosto nikoli. Právě v kruzích, které jsem mohl pozorovati, nalézali se náhodou synové nemajetných lidí, kteří se svým studiím věnovali namnoze dokonce s osobními obětmi. Jestliže se nyní proti Židům bojuje způsobem svrchovaně nekolegiálním, a to netoliko proti židovskému rektoru a profesorům, nýbrž dokonce proti vlastním kolegům, proti studujícím, nemá to naprosto jiné příčiny, nežli usnadniti si nějakým způsobeni, tímto primitivním záštím proti druhému národu, studium a zejména zmenšiti konkurenční zápas. Proti těmto tendencím, které tak úzce jsou sbratřeny s politickou reakcí, musíme bojovati všemi prostředky a činíme tak. Toho však nelze činili tím způsobem, že se postupuje proti vysoké škole samotné. Nelze říci, že vysoká škola sama jest reakcionářským zařízením. Připouštím beze všeho, že organisace naší vysoké školy neodpovídá moderní době a že v budoucností musí býti jinak organisována. Beze vší pochyby. Ale vysoká škola sama, sama sebou nikdy vlastně nebyla reakcionářským zařízením. Ba naopak, vidíme, že občas vysoké školy kráčí v čele pokroku. Potřebí jest, aby studující a učitelé nebyli reakcionářskými, aby osvědčovali svobodomyslné smýšlení. Zdá se mi tudíž potřebí, abychom bojovali nikoli proti vysoké škole jako takové, nýbrž že se musíme snažiti naplniti vysokou školu novým svobodomyslným duchem. To přirozeně státi se může tím způsobem, že se vysoké školy mnohem více, nežli tomu bylo posud, učiní přístupnými všem vrstvám obyvatelstva, aby svobodomyslné smýšlení, kteréž v lidu tkví, se mohlo uplatniti.
To přivádí mne na nejdůležitější kapitolu péče o studující, která by v této příčině mohla vykonati to nejlepší. Podaří-li se nám vybudováním péče o studující učiniti vysokou školu přístupnou skutečně všem, také nejchudším vrstvám obyvatelstva, pak zdá se mi to býti nejlepším prostředkem k potírání reakcionářského ducha na vysokých školách. Potěšitelným způsobem, jest pro účely péče o studující v tomto rozpočtu zařaděn vyšší obnos nežli roku loňského, a to 10 milionů korun, které jsou určeny netoliko pro vysoké školy samotné, nýbrž pro veškeré studentstvo, kdežto loňského roku zařaděno bylo pouze 8,7 milionů pro veškeré studentstvo. Na vysoké školy vypadá z toho pro letošní rok 6,4 milionů oproti 5,4 milionů roku loňského. Nikoli nepatrné zvýšení této rozpočtové položky dlužno co nejvřeleji uvítati. Ale také v této příčině pochodili Němci velmi špatně. Německá péče o studující jest nyní vlastně soukromou péčí, stát činí velmi málo pro tuto věc a měl by zde činiti tím více, ježto stipendia pro universitní posluchače, litera přece dříve na naší universitě nebyla nepatrná, odpadají úplně tím, že všechno bylo uloženo ve válečných půjčkách. Z četných stipendií, která máme na naší německé universitě, nelze uděliti skoro žádného, poněvadž zde není peněz, ježto vše bylo proměněno ve válečnou půjčku. Péče o studující spočívá dnes výhradně v rukách spolku >Deutsche Studentenfíirsorge<, který se také vztahuje pouze na Prahu, poněvadž ostatní vysoké školy a zejména Brno nejsou do toho pojaty. Z čeho žije tento studentský spolek? Považte, máme v Praze 3.000 universitních posluchačů a asi 2.200 techniků. Jest jich ještě o něco více, poněvadž sčítání posud není ukončeno, jest zde tedy asi 6.000 německých studujících. Z těchto pochází většina - a to musím zde zdůrazniti, poněvadž se jinak vždy každý domnívá, že zde jako v Německu mohou navštěvovati vysokou školu pouze majetní - z nemajetných anebo méně majetných tříd. Spolek pro podporování studujících žije výhradně z t. zv. studentských obětin a vláda posud pro tuto německou péči o studující učinila pramálo. Jest potřebí a jest aktem spravedlnosti, když zde veřejně pravím, že největší zásluhu o tento německý spolek >Deutsche Studentenfürsorge< má profesor lékařské fakulty Armin Tschermak-Seysenegg, který se s největší energií zasazoval o péči o studující a který ve skutečnosti také vykonal práci obrovskou. Především mohly býti obstarány byty pro 350 studujících, což ovšem stále jest velmi málo. Dále mohla býti zařízena studentská kuchyně, která vykazuje denní frekvenci 1200 osob. To týká se však ovšem pouze malé částí studujících. Podařilo se obdržeti pro péči o studující od Masarykova fondu částku 2 milionů, o kterémžto fondu víte, že sám pro válečnou půjčku jest v tísni. Za jeden milion těchto peněz zřízena byla přístavba na nynější studentský domov v Krakovské ulici, takže němečtí studující mají dohromady k disposici 350 bytů. To však daleko ještě nepostačuje. Jest nezbytně potřebí novostavby, a sečteme-li, co spolek s pomocí studentských obětin sebral a čeho se ještě nedostává - tento fond většinou je z kapes pana profesora Tschermaka, budiž to zde zcela otevřeně řečeno - pak nutno zde klásti požadavek, že pro studentskou kuchyni jest ročně potřebí alespoň 50.000 korun a pro režii péče o studující rovněž tolik. Co to činí na jednoho studujícího? Není to více nežli 20 korun, kteréž od státu žádáme pro studujícího. To zajisté není mnoho, povážíme-li, co stát nyní již od dvou let poskytuje pro cizí, úplně státu cizí studující. Tak stává zde v Praze t. zv. ukrajinský komitét, který výhradně sestává ze studujících, a to z Poláků, Ukrajinců a Haličských. Tento ukrajinský komitét jest částí t. zv. Ukrajinské hromady. Tento ukrajinský komitét má vlastní ukrajinskou universitu, kterou navštěvuje 1800 studujících, jest to ostatně dosti protižidovská společnost, neboť Židy tam přijímají jen s velikou obtíží, ačkoli mnoho Ukrajinců jest Židů. Tato universita stojí pod vedením tří českých a tří ukrajinských universitních profesorů. Z těchto 1800 studujících obdrží každý a to od státu měsíčně 608 korun, pak veškeré šatstvo a za třetí taxy na zkoušky, inskripční poplatky a knihy; jest to tedy tak široká péče o studující, kterou stát neposkytuje ani vlastním českým studujícím. Bylo již na to poukázáno, vyzvídal jsem, jak to přijde, že stát poskytuje tolik ukrajinským studujícím, a že je zde takřka na vlastní útraty vydržuje a dává studovati, že studujícím dokonce platí jejich studium. Bylo mi řečeno, že se to zdá býti jakýmsi druhem reparace za to, co české vojsko provedlo v Ukrajině; že tímto způsobem se to chce zase napraviti. Zdali je to pravda, nevím, a nebylo by bez zajímavostí dozvěděti se něčeho o tom z úst vládního zástupce. (Sen. Reyzl [německy]: Kde jsou položky v rozpočtu?) Kde to jest skryto v rozpočtu, není mně jasno.
Existuje však také Ruský komitét, to je obzvláště zajímavé. Sestává z 2.400 studujících - skoro tolik jako německých studujících - kteří ostatně také jsou silně antisemitičtí. Z těchto ruských studujících obdrží každý od státu 560 korun, měsíčně, pak taxy, knihy, oděv, inskripční poplatky atd. Jací jsou to lidé? Jsou to skoro vesměs příslušníci bývalé Wrangelovy armády. Jest zajímavo, že tento ruský komitét nestojí toliko pod vědeckým řízením, netoliko pod vedením profesora Vilkowa, nýbrž také pod vedením plukovníka Hayna. Můžeme si pomysliti, když takovíto studující stojí také pod vrchním dozorem vysokého důstojníka, jaké vedlejší účely a cíle se sledují s těmito studujícími. Myslím, pečuje-li se takovýmto širokým způsobem o cizince, že tady musí také něco býti pro vlastní občany, a není zajisté mnoho žádáno, jestliže pro naše nemajetné studující žádáme roční obnos 20 korun, kdežto ukrajinští a ruští studující dostávají státní příspěvek 600 korun.
Při této příležitosti chci na to poukázati, že nyní při zamýšleném zdražení elektrické pouliční dráhy v Praze ovšem zase nejvíce jsou postiženi chudí studující. Proslýchá se, že také žákovské legitimace mají býti zdraženy. Jest zcela nemožno, aby studující vystačili bez elektrické dráhy, jednotlivé ústavy jsou velice vzdáleny od sebe a jest povinností vlády, aby při této příležitosti působila na elektrické podniky, by při tomto zdražení studující nebyli zase tak těžce poškozeni. Vůbec chovají se obzvláště orgánové města Prahy a také orgánové správy elektrické pouliční dráhy vůči německým studentům způsobem svrchovaně šovinistickým a šikanujícím. Tu přicházím k něčemu, co se týče netoliko studujících, nýbrž vlastně všech státních, občanů. Jedná se o jméno. Německým studujícím činí město Praha při vystavování legitimací ohledně jejich vyplňování největší potíže, a jde se zde tak daleko, že dokonce jména německých studujících musí býti překládána takřka do češtiny. Nuže, budete se na to pamatovati, pánové, že nám členům Národního shromážděni bylo přiznáno, že se na našem jméně, na našem osobním jméně, ničeho nezmění, že se tedy já nenazývám jak se dříve říkalo, Vilém, nýbrž že se podržuje mé skutečně správné jméno Wilhelm Wiechowski. Jest to zákonem úplně odůvodněno a nemyslím, že v této příčině pro členy Národního shromáždění se činí výjimka od jiných státních občanů. Právě tak, jako my máme právo na své jméno, aby bylo nepřeložitelno, mají také jiní státní občané totéž právo. Překladatelská praxe vede za okolností často k velice podivným případům. Tak na příklad stal se následující případ se ženou jednoho universitního profesora: jmenuje se Paula Zeynek. Do pasu bylo ovšem zapsáno: Pavla Zeyneková. Měla akreditiv, myslím, že v Německu, a bankovní úředník, jenž od ní žádali průkaz, viděl dvě jména, obě jména nesouhlasila. Řekl: Vy se jmenujete Pavla Zeyneková, to je něco zcela jiného. Táži se nyní přítomného pana ministra spravedlnosti, zdali je to v zákoně odůvodněno, aby se tímto způsobem všem německým jménům bral německý charakter, (Výkřiky.) neboť netoliko pražské městské zastupitelství anebo správa elektrických podniků, nýbrž všechny státní úřady jednají tímto způsobem, takže tímto způsobem škrtne se každé německé jméno z oblasti republiky, pokud jest úřední. Pouze v soukromém styku platí pro nás německé jméno. (Výkřiky.) Táži se ještě jednou, zdali to, co, bylo přiznáno členům Národního shromáždění, platí také pro jiné státní občany. V pase stojí na příklad u soudr. Perthenové nikoli >Anna Perthenová<, nýbrž Perthen. Pánové, v senátní legitimaci stojí také >Anna Perthen<, a to je také správné. Proč se tedy u jiných osob nejedná právě tak? Jedná se zde o jméno, a to není českým vlastnictvím, nýbrž jméno jest naším vlastnictvím. V tomto případě jedná se o úřední doklad, a tu přece nemůžete jméno překládati. Mohli byste pak právě dobře říci, když se někdo jmenuje Oskar Schmidt, že se jmenuje Oskar Kovář. To je nepřípustné podle zákona. Poukazuji na to, že můžeme míti velmi podstatné škody v praxi, jak příklad ukazuje, kterýž jsem uvedli. Nazývám-li se >Anna Perthen<, ale stát z toho udělá >Anna Perthenová<, řekne každý svědomitý člověk, že to jsou různé osoby. (Výkřik.) Jedná se přece o úřední doklad, nikoli o to, že se to tak říká česky, nýbrž o to že to jednak tak stojí psáno v úředním dokladě, jednak se to však u členů Národního shromáždění nestalo. Máme ve svých legitimacích německá jména a také příjmení bez české koncovky. Proto táži se pana ministra spravedlnosti, zdali česká koncovka jest zákonem odůvodněna, anebo zdali, stojíce na půdě zákona, můžeme se proti tomu ohraditi, případně, aby úřady byly přidržovány k tomu, by užívaly toho jména, jež dotyčný sám udá.
Ke konci chtěl bych ještě říci několik slov o universitní knihovně. Naše veřejná a universitní knihovna nalézá se ve stavu přímo zoufalém. Jest uvítati, že v letošním rozpočtu zařaděna jest větší částka nežli dosud, obzvláště loňského roku, pro potřeby knihovny. Ale s touto částkou nelze zlepšiti přímo zoufalé hygienické poměry a poměry umístění, nýbrž k tomu jest potřebí novostavby, o které se již dávno stalo usnesení. Staveniště také jest již zakoupeno a projekt hotov. Jest to místo poblíž nové radnice v Praze, tak zvané Mariánské náměstí, kteréž jest zcela přestavěno. Ale od mnoha let neděje se v té příčině ničeho. Vláda budiž naléhavě vyzvána, - jest přece již vše hotovo, nevím, proč se nestaví - aby novostavbu co nejdříve zahájila.
Při této příležitostí chtěl bych také ještě pronésti slovo o organisaci a vnitřním zařízení knihovny. Prosím obzvláště, abych nebyl zaměňován s kol. dr Naeglem, který vznesl veliké žaloby pro nedostatečný ohled na německý živel v knihovním úřednictvu. Já sám musím však také říci, že 7 německých úředníků mezi 37 úředníky jest poměr naprosto nevyhovující. Ale musím na druhé straně přiznati, že nedocházejí žádné žaloby, že by se tam snad s návštěvníky jednalo šovinisticky, anebo že by je kdo šikanoval. Naopak, jak sluhové, tak úředníci a ředitel přicházejí německému obecenstvu - dlužno to uznati - vždy vstříc úplně věcně a ochotně. Ale je potřebí, aby zde pro budoucnost bylo více německých úředníků, nejen z té příčiny, aby zachován byl zcela přesný klíč, o kterém se sjednotiti by nebylo zcela snadné, nýbrž z ohledu na věcné vedení knihovny. Dnes má se věc tak, že se neopatřují skoro žádné německé knihy, dělá to dojem, jako by se chtělo opatřovati pouze literaturu ze spojeneckých zemí, z Ruska atd. Obzvláště se nepřihlíží k německé krásné literatuře. Z té nelze ničeho spatřiti. Povážíme-li, jak snadno by bylo lze při dnešních poměrech doplniti knihovnu německými knihami, kdy to přece skoro nic nestojí, pak musíme říci, že jest to zločinem, když se této příležitosti nepoužije. Nevím, komu se tím více ublíží, zdali německé literatuře anebo usídlenému obyvatelstvu republiky, jestliže se naše knihovna domnívá, že může německou literaturu takřka zanedbávati.
Shrnuje vše dohromady, řekl bych, že naše požadavky ohledně doplnění stávajících vysokoškolských zařízení, pak ale také požadavky ohledně zřízení všech těch vysokých škol, kterých se nám, Němcům, v tomto státě ještě nedostává, shrnuty jsou v resoluci, kterou doporučujeme senátu k přijetí, i doufám, že právě od socialistického ministra vyučování lze očekávati, že těmto naprosto ospravedlněným požadavkům, pokud bude s to, dopomůže k splnění. (Souhlas a pochvala.)
Místopředseda Kadlčák: Uděluji slovo panu sen. Babkovi.
Sen. Babka: Slavný senát! Dámy a páni! Aby naša republika mohla existovať, k tomu popri dobrej politike a dobrej administracii potrebuje tri veci a to poprvé peniaze, podruhé peniaze a potretie peniaze. Koľko tých peňazí potrebuje, to nám ukazuje vládou nám předložený štátny rozpočet na rok 1923 o ktorom právě pojednáváme. A poneváč republiku tvoria vlastně jej občania, ktorí nás vyslali sem ako svojich reprezentantov, môžeme povedať v prenesenom slova smysle, že tou republikou sme my a následovně máme jednať o tom, kolko tých peňazí dáme sebe. Myslím, že je takáto logika správnou. A keď je správnou, tak musím vyslovit svoje podivenie nad tým, že sa môže nájsť poslanec alebo senátor nášho Národneho shromaždenia, ktorý neodhlasuje svojej republike jej statný rozpočet a dla mojej logiky rozpočet aj sám sebe. Já tak myslím, vážený senát, že ti páni poslanci a senátori, ktorí neodhlasujú štátny rozpočet, nie sú dôslední, lebo dľa zákona dôslednosti nemali by přijímat' ani svoje poslanecké diety, poneváč si ích neodhlasovali. Keby mne to stálo v moci, já by som tým pánom skutočne odoprel vyplácat diety.
Zvědavý som, čo by tí páni robili v tom případe, keby sa o každej položke štatného rozpočtu i o položke na platy poslancov a senátorov hlasovalo zvlášte. Hlasovali by tí páni za tu položku? Iste by hlasovali. Ktorý poslanec a senátor stojí na pode tejto republiky a uznává ju, nemôže odopreť odhlasovat jej rozpočet. Kto nestojí na jej pôde a neuznává ju, nemá miesta medzi námi a nech ide tam, kde ho tahá jeho čierna duša. Já to vyslovím bez všetkého obalu, že ten poslanec a senátor, ktorý neodhlasuje tejto republike jej rozpočet, je duša čierna a na čelo každého takého poslanca a senátora malá by byť vypálená pečať vlastizrady. (Výkřiky sen. Walló.) Tak mluví dobrý vlastenec, (Výkřiky sen. Walló.) výborný, vzorný vlastenec slovenský. (Opětné výkřiky sen. Walló. - Hlas: Diety žiada i Walló!)
Místopředseda Kadlčák (zvoní). Pane kolego Walló, slovo má nyní pan sen. Babka.
Sen. Babka (pokračuje): Z toho, čo som teraz riekol, vidíte, že ja a celá moja strana odhlasujeme tento rozpočet. Odhlasujeme ho rádi, lebo jako verní občania tejto republiky nemôžeme ani ináč urobiť. Politika mojej strany, československej strany sociálne demokratickej, je politikou tejto republiky, ba smele tvrdím, že jej politika je jedine správnou politikou pro tento štát a jeho budúcnosť. Keď sledujeme politiku tejto strany, prichádzame k presvedčeniu, že strana československých sociálnych demokratov je jedna z najvlasteneckejších strán tohoto parlamentu.
Avšak, slavný senát, keď ja a moja strana odhlasujeme tento štátny rozpočet, z toho nenásleduje, že by sme so všetkým boli spokojní a že by sme si nenechali práva kritiky i o tomto štátnom rozpočte. Já som slovenský senátor a je tedy prirodzené, že mňa tento rozpočet zaujíma v prvom radě po stránke nášho krásného Slovenska. Iní rečníci mojej strany uvažujú o ňom so svojho stanoviska. Keď sa tak prebieram v rozpočte jednotlivých ministerstiev a skúmam jednotlivé položky, nápadnými sú mi rôzne věci. Tak aj při rozpočte ministerstva sociálnej pečlivosti napadly mi hlavně položky o požitkoch našich invalidov. Dámy a pánovia! Je-li kto filantropom, som ním ja. Nezávidím nikomu ani haliera a položiek o zákonitých požitkoch pozostalých po invalidoch a padlých vojínech, položiek na liečenie invalidov, na pečlivost o amputovaných invalidov, na osleplých gážistov a vojakov atď. ani sa nedotýkam, ale položka §u 2, tit. 4. mi napadla. Táto položka má názov >zákonité požitky válečných invalidů< a činí dohromady - riadne i mimoriadne výdaje - 209 milionov Kč. Slávny senát! Viem, že táto položka je zákonitá a viem i to, že je povinnosťou všetkých nás, ako je povinnosťou aj každej spravedlivej duše starať sa o to, aby naši invalidi, ktorí nám tiež pomáhali vybojovat našu slobodu, mali zabezpečené slušné živobytie. Z tej duše prajem každému invalidovi, aby sa mu dobre viedlo, nech on patrí k inteligentným vrstvám, alebo k vrstvám dělnickým. Republika musí byť spravedlivá k invalidom, ale zase na druhej strane ani invalidi nemôžu mať prehnaných požiadavkov voči republike a zvláště sa nesmie za invalidu považovat ten, kdo ním není. Komu na př. chybí jedon prst na jednej ruke, ten není invalidom, pretože môže úplne pracovať vo svojom predošlom zamestnaní a nemal by sa domáhať invalidnej pensie len preto, že vidí, že s ním bojovavší kamarád, invalida zo 75%, dostává podporu. Neperhorreskujem tých 209 milionov, keby boly spravedlivé rozdělené, ale som tak informovaný, že sa tu dějů vel'ké nesprávnosti. Značnú invalidnú pensiu dostávajú takí, ktorí nie sú v prísnom slova smysle invalidmi a naopak, nedostávájú primeranú podporu invalidi skutoční. Ba znám prípady, že dostávajú invalidskú pensiu také individuá, ktoré nie sú vôbec invalidmi a dostávajú podporu ešte aj na svoje deti. Ale co je najbôľnejšie a najpohoršujúcejšie, je to, že máme i také případy, že dostávajú invalidskú pensiu osoby, ktoré nielen že nie sú invalidmi, ale za vpádu maďarských bolševikov na Slovensko bojovali v radách bolševikov proti Slovákom, alebo slúžili bolševikom v inom spôsobe. Je to zrovna ničomnost patričných úradných medzítok, že takýmto lotrom prirkli podporu a dívajú sa nečinne na to, že im je t. zv. invalidská pensia vyplácaná.